Socha Radegast - místo dějin národa | Boris Hlaváček 🇨🇿 Umělecká zahrada

Srdečně vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky a já jsem moc rád, že se setkávám s panem Borisem Hlaváčkem.

Dobrý den.

Dobrý den.

Spisovatel, novinář, tvůrce – od každého něco. Divadlo Fidlovačka.

Ano, my jsme teďka vydali, já to rovnou ukážu, protože když Fidlovačka, tak samozřejmě musím ukázat noviny Inovace Republiky a František Škroup. Po 200 letech jsme zveřejnili první českou operu Dráteník. Z toho mám radost. Je tam k poslechu vlastně zdarma.

Ale dneska jsme tady kvůli vám a s vámi, abych se zeptal na vaši vlastně vaše zkušenosti, na váš příběh, to, co vás pojí třeba s uměleckou zahradou.

Spolu s zahradou, tak to je pan Haluza. Pan Haluza je neuvěřitelný člověk. Když jsme tenkrát objevili zbořeninu tady vedle divadla na Fidlovačce s Tomášem Tefrem a s Eliškou Balcerovou, tak jsme říkali: Kdo nám to postaví? Kdo nám tady bude dělat? Nikoho nemáme. A objevil se pan Haluza a říkal, že nám to divadlo postaví. My říkáme: Ale my nemáme zatím peníze. A pan Haluza řekl něco neuvěřitelného: To nevadí, já vám to postavím, vy mi pak ty peníze dáte.

A to divadlo opravdu on postavil a udělal. Bylo to jako člověk seslán z nebes.

A tak jsme se spojili a jednoho dne přišel a řekl: „No, tady nemáte kde parkovat. Je potřeba tady udělat nějaké parkování. A tamhle kousek pod Selským mostem tam je taková skládka, tak tam to jako tu skládku koupím, vyčistím a tam bude parkoviště pro auta."

A jednoho dne přišel a řekl: „Pojďte se podívat, já odklízím tu skládku a nacházím tam sochy." A tak jsme se spolu spojili a začali jsme. Já jsem říkal: „To jsme musíme obnovit, podívat se, co to je." Začali jsme potom pátrat a pak jsme objevili, že tady byl kdysi sochařský ateliér.

A pan Haluza mě poprosil, jestli bych mu od začátku nepomohl. Takže jsem od začátku tady vlastně byl. Začal jsem v archívech věcech. Dokonce jsem mu namaloval i baráček, který tady je u vchodu, kterej mu nechtěli povolit, ale já jsem našel starou fotografii, kde ten baráček tam byl, tak nakonec jsme to povolili, ten baráček postavili, protože už tady jednou byl.

Celé se to prostě začalo obnovat. Pak jsme začali hledat staré fotky, tak jsem začal skanovat a renovat ty fotky. No a tak jsme se spřátelili a od začátku, od té doby jsem jezdím a pomáhám nebo jsem vždycky něco dělal – veškerou tu propagaci zpočátku a ty panely tady, které jsou, to jsem udělal panu Haluzovi.

On si opravdu velký dík zaslouží za to, co tady udělal – že obnovil v Praze něco, co bylo dávno zapomenuté, zničené, a udělal z toho tak krásnej kout v Praze. Myslím, že to je jedna z nejkrásnějších zahrad, která tady v Praze vůbec a v širokém okolí je.

Ty jo, úžasný. Moc děkuju za toto shrnutí. Léta už vím o umělecké zahradě, protože tady pravidelně jsou akce a křty knih a setkání.

A teď vám řeknu k tomu názvu. Ano.

Pan Haluza, jak to bude se jmenovat? Já mu říkám: „No, jak ty jsou tady i tady umění, bude to umělecká zahrada." A on říkal: „Ne, ne, ne." Já říkám: „Pane haluzo, umělecká zahrada Vojtěcha Haluzy – to nechtěl." No nakonec došlo k tomu, že ten název, kterej jsem tenkrát tím dal, se používá dodnes – umělecká zahrada – což jsem docela rád, protože to opravdu umělecká zahrada je.

Možná se vrátím – jak jste to tak rychle přiblížil celej ten příběh, tak bych šel trochu od začátku. Jak vzniklo divadlo Fidlovačka? Trošičku víc rozebrat tenhle příběh, protože my se tady věnujeme skoro dva roky příběhu Františka Škroupa.

Znova to zopakuju – málokdo ví, že je pohřben, vyhnan národem, pohřben v hromadném hrobě v Rotterdamu.

S Tomášem Tefrem jsme se znám strašně moc let, protože on byl první, kdo ještě v rozhlase. Já jsem se prostě zabýval, psal jsem poezii a tenkrát hledali, kdo by to četl a když mi ukázali hlas pana Tefra, tak se říkalo: ten to by mohl přečíst von. Tak on to četl, tak jsme se seznámili. Trávili jsme spolu Silvestry, ještě když byl v Ústí nad Labem v Činoheráku, pak jsem přišel do Prahy, pak jsem si jeden čas bydlel dokonce u něj doma. Kdy koupil domeček na Slivenci, a tak se stali jako rodinní přátelé – velký přátelé. Navštěvujeme se a jednoho dne mi řekl: „Borise, já bych chtěl udělat vlastní divadlo někde."

Tak jsme objížděli po starých kinech, opomenutých kinosálech a hledali jsme, kde něco bude. Už jsme měli něco vytipované, ale pořád to nebylo ono.

A jednoho dne přišel, řekl: „Pojď se podívat." A tak mě vzal a vzal ještě Elišku Balcerovou a šli jsme sem a řekl: „To je ten prostor, seš pro?" Já říkám: „No, jdeme do toho." A tak jsme do toho šli.

A první věc si pamatuju – když jsme dělali sbírky, tak tenkrát tam nebylo topení, byla zima v tom divadle, nebylo otopení a já jsem bydlel v jednom baráku a kolem dělali – jedna firma dělala plot – a já jsem řekl: „Hej, když uděláte ten plot, že děláte, tak nám za to zatopíte v divadle." Oni přinesli tepelné ohřívače a vytopili celé divadlo a tak začalo všechno z kamarádství takhle. Tak začala veškerá ta spolupráce.

Pak Tomáš byl obrovský, nesmírně chytrý. Je dobrý obchodník, ekonom. Prostě rozumí divadlům. A tak k tomu vlastně divadlu došlo. On se stal ředitelem toho divadla a vlastně všechno se řídilo podle něj. On dělal, jaké bude představení, a tak dále. No a já jsem dělal propagaci toho divadla a tak jsme tady pracovali.

Jak souvisí divadlo Fidlovačka tady – zaznělo to před pár minutami – ale já bych ještě pro přehled pro vás: ty informace se dozvídáte nebo slyšíte poprvé, že umělecká zahrada je pod Vyšehradem v Čeklově ulici a hned vlastně navazuje se dá říci na divadlo Fidlovačka, které je tady za zahradou.

Jak to pak bylo dál s tím setkáním s panem Haluzou? Vy jste to řekl v rychlosti, ale mě by to zajímalo, protože to není příběh z dnešní doby – že někdo přijde a řekne: Já vám postavím divadlo, pak mi to někdy dáte ty peníze.

Ono je to neuvěřitelný příběh. Je to příběh snů – že někdo takový jako pan Haluza vůbec je.

A on si tenkrát přibral architekta Mělenu, tenkrát významného architekta, který dělal několik divadel – mimo jiné v Liberci Ionku a další – a ten navrhl to divadlo, jak to tam udělat všechno.

Akorát vím, že tenkrát byl trochu problém – že Tomáš měl spočítáno, aby divadlo se živilo, tak tam musí být tolik a tolik návštěvníků, diváků. A pan Mělena zase chtěl, aby lidi mohli sedět, tak musí mít takový prostor na nohy. Tak se to pořád řešovalo, dělaly se různé lavice. To byl jedinej takový problém, který vznikl – aby divadlo se samo mohlo živit. Potřebuje mít tolik a tolik diváků a zase, aby ti diváci mohli sedět, potřebuji mít zase takový komfort na nohy a na sezení.

No a ten pan Haluza prostě opravdu chodil, stavěl. Pamatuju, že tenkrát už to bylo postavené skoro.

Já říkám: „Pane Haluzo, ale tadyhle budou jezdit vozičkáři sem a tady jim překáží ten sloup, ten se musí dát pryč." An ho zase chytil za hlavu, říkal: „Ježíš, zas mi do toho někdo mluví." A ten sloup opravdu dal pryč, aby vozičkáři mohli přijet krásně do svého lože.

A takže vycházel nám vstříc ve všem, co jsme požadovali a byl jako úžasný pan Haluza. A s tím nápadem parkoviště – že tady udělá parkoviště, jak přemýšlel už trochu dál – nás by to nenapadlo. Parkoviště pro lidi – to nás nenapadlo. Ale on přišel dál, aby lidi mohli zaparkovat, tak tady uděláme parkoviště. A pak jsme tady dělali už ty zahrady.

Už jsem docházel denně, dojížděl jsem na tu zahradu. Když jsme archivovali, když jsme hledali, kdo tady kdysi byl, jak to bylo, co z toho vzniklo, jak to tady bylo.

Pak jsme začali hledat, že tady byl po Karlu Novákovi ateliér krátkého filmu, kde tady vznikl pane Poci Hrád, Fedda Mravenec a další.

Ano, slavné pohádky.

Ano.

Tak jsme se spojili s těmi animátory a ty sem začaly docházet a bylo to krásné setkání. Tady bylo skvělé.

To všechno zorganizoval pan Haluza, nebo spolu jsme dělali věci.

Jaké to bylo?

Vy už jste začal o tom vyprávět, ale kdybych to trošku jenom na chvíli pozastavil – k těm příběhům, kdy jste viděli, že tady bylo překladiště materiálu, když se stavěl Nuselský most – nebo to můžem nazvat skládkou – ale najednou jste zjistili, že jsou tady zahrabané zbytky soch. To vlastně je takový příběh, že to je unikátní prostor, který souvisí se vznikem Československa a tak dále.

To se postupně objevovalo. Jak se odvážel, tak se objevovaly další a další věci – další sochy a hlavy. Tady byly takzvané kdysi vyšehradští hovbojové, nebo jak se jim říkalo těm mladíkům, kteří chodili kdysi a palicemi tloukli těm sochám hlavy.

Takže tady bylo spousta těch soch, těch hlav v zemi a okousané byly ty těla – ty sochy bez těch hlav.

Na to se dávalo pak hlínu postupně. Jak se odváželo, tak se nestalo nic pořádně odvízt. Prohlídnout – tam jsou zbytky soch, aby to někde nezmizelo.

A tím pádem se objevila ta celá zahrada dohromady. Dal jsem květiny a zkultivoval zahradu, která tady nemá okresní periodu.

Jaké to bylo pro vás v podstatě taková ta badatelská práce, že jste najednou zjistili: „Aha, ateliér pana Nováka!" A že tady vznikaly takové sochy, jako něco úžasného, velmi slavné sochy. A nechám to na vás.

Prosím vás, to těžko se to dá říct. Je to úžasné. Když objevujete něco, co nikdo nevěděl, že existovalo, nebo že bylo, všichni zapomněli. A mít za zády pana Haluzu, který do vás byl to nadšení, ten entuziasmus.

Představte si člověka, který do něčeho dává všechno – své služby ostatním, dává veškerý svůj majetek, svůj um, své všechno – aby ta zahrada byla a sloužila veřejnosti. To nebyla zahrada jako, že máte zahrádku kolem baráku. Ale tady ta zahrada je zahrada pro všechny, pro veřejnost.

A do toho on dává ten svůj majetek, dává do toho svůj um, své myšlenky, svůj čas, všechno – aby to sloužilo lidem. Ne jenom jemu kolem baráku, protože on tady barák nemá, on bydlí někde jinde. Ale ta zahrada, aby byla otevřená veřejnosti a pro lidi. To považuju – a to mě to strašně chytilo asi nejvíc – že kdyby to měl kolem baráku, bych snad koukal úplně jinak. Ale když vidím, že to dělá pro ostatní, nejenom pro sebe. A to je – každej slušný, kdo má peníze, se snažil vždycky něco, aby po něm něco krásného zůstalo.

A toleto panu Haluzovi zůstává tady. Tady ještě bude dlouho, transpřežije snad, ale ta zahrada tady zůstane a bude vždycky spojená se jménem pan Haluza, protože to je opravdu pan někdo.

Krásně jste to řekl a můžu to jenom potvrdit, protože těch příběhů tady prostě kráčely dějiny. Spousta slavných soch, spousta slavných.

Všichni dneska znají Radegasta, že jo? Ale říkal jsem, tady v tom ateliéru, tady dokonce v této místnosti.

Rad, tak možná to pošlete. Jestli jste z Moravy, tak dejte vědět, že Radegast vznikal tady pod Vyšehradem a s velkou pravděpodobností jel vláčkem odsud na Moravu. Ale udělám z toho otázku.

Jaké všechny sochy? Co všechno byste zmínil, kdybysme měli udělat tu osvětu – co všechno tady vznikalo?

Jaké? Třeba Vltava – tadyhlé nábřeží na ostrově, tady vznikly všechny štukují, které jsou na obecním domě. Ty vznikaly tady.

No, jako to je opravdu nepřeberné množství. Tady od Stehlíka přes všechny Šalouna. My se tu všemi tady pracovali. Tady to bylo neuvěřitelné. A dokonce teďka – a to se mi podařilo objevit nedávno – teďka má na Kampě u médií výstavu Jan Novák a Valerian Karoušek.

Významný sochař Valerian Karoušek – světově uznávaný. Zahynul na expedici Peru. Jak byla expedice Peru, tak tam on zahynul, právě ten sochař.

Jak s tím souvisí vznik?

Vznik – a proto právě chci říct – on byl horolezec. A on měl na hrubé skále ateliér. Na skále měl ateliér. A mimo jiné měl ateliér a sochy dělal tady v Praze, dokonce v tomto ateliéru tady.

A to jsem se dozvěděl, když jsem o tom povídal s jedním horolescem, který s Karouško lezl a vzal se s ním. A on říká: „No ano, já jsem chodil k němu do ateliéru. Mám dokonce i přesný plánèk, kde mi říká: Půjdeš tramvají a u divadla, který už není, tam půjdeš ulicí nazpátek." A já říkám: „No tak to je tady ten ateliér." A teďka když má na Kampě ta výstava Valerana Karouška, tak tam je fotografie z ateliéru, kde on dělal. A to je právě ateliér, který byl tady.

Takže on docházel i sem. Teďka právě jsem ve spojení s potomky Valerana Karouška, že bychom některé ty věci přemístili opravdu sem, aby se zahrada dostala ještě dalšímu nějakému objektu. Že nejenom staří, ale i noví sochaři významní pracovali tady, dostali se sem. Takže i tady by mohla být ta stálá expozice Valerana Karouška, který je ve světě velmi uznáván.

Ty jo, úžasné příběhy.

Svět je malý a o náhodě není nouze.

Ano, ano, ano.

Expedice Peru – to je to, jak pak vznikla na počest horolezců.

To je jízda 50:50.

Ano, tam vznikla na počet právě expedice Peru.

Mhm.

No, co byste zmínil ještě z těch všech příběhů? Eh, nechám vám takovou úplně volnou otázku z toho všeho, co jste tady vybádali. A jste zmínil právě profesora pana Mlebecka.

Najdete tady i rozhovor s pravnučkou Josefa Václava Missleho v samostatném povídání. Ale co byste zmínil vy z těch všech příběhů tady?

Co bych zmínil? Tady kdysi byl pantograf velkej, kterým se předělávaly ty sochy – zmenšovaly, zvětšovaly a tak dále. Když přinesl sochař malou sošku, tak třeba ji zvětšit na 2 metry. Tak to se dělalo pantografem.

A teďka zoufale sháníme právě pantograf, který by se sem dal. Kdy tady máme nebo objevili jsme jednu fotografii, kdy tady opravdu dělají s tím pantografem. A zou do okolnosti tohoto – ten pantograf, nevím, jestli to byl on, ale jeden měl ten Valerian Karoušek na hrubé skále. A s Karlem – ne s Novákem, s Jiřím Novákem – tam dělali mimo sochy repliky na to, co byly na Karlově mostě.

Mhm.

Čí si ty sochy na Karlově mostě, když se báli, že by v předválce, že během války by někdo mohl rozbít Karlův most, tak se udělaly malé kopie všech těch soch.

Aha.

A pamatuju, že tenkrát Jirka Novák pod druhou skálou s Varem Karouškem měli ten pantograf, nevím, jestli to byl právě odtud ten pantograf, to nevím. A jednu sochu.

Vždycky přivez obrovský kvádr pískovce a on říkal nám jako horolezům, když jsme byli malí: „Tady mě osekejte toleto, toleto mi osekejte."

Pak nastoupil s tím pantografem a podle té malé sochy, která byla schovaná kdysi někde před válkou — dvě války schovaná — tak podle toho pak tam ty sochy pantografem převáděl a dělal ty sochy.

Dokonce tu jednu sochu, která je největší na Karlověm mostě, té slepé, tak tam to udělali a nevěděli, jak ji převézt na Karlův most, takže to byla velká anabáze.

Sednali nákladní auto. Toto odvezl do Mělníka. V Mělníku tu sochu naložili na loď. Lodí projela pod Karlův most a tam jí zase jeřábem zvedli na Karlův most takhle.

A právě ten pantograf, podle kterého vidíme, byl asi ten, kterej byl tady odtud převezenej k tomu Jirkovi Novákovi a Karouškovi pod hrubou skálu.

Dodnes se tam tomu říká u Karouškárny.

Aha.

To ty oblasti tam na hrubé skále — pravidelná setkání, musím říct, kterých se i účastníme — tak to tak jako hezky navazuje.

Ale co jsem se chtěl zeptat ještě, kromě soch vlastně, tak se vám začal odkrývat i ten příběh bratří v triku, kocour Mikeš, že jo, Ferda Mravenec, pane, pojď si hrát. To vznikalo tady právě medě od Kolína a to bylo.

A tady pamatuju nebo to vím, že když tady byl krátký film, tak když pan Haluza tady odtud to čistil, tak tady byla velká jímka a on z té jímky odvážel ty chemikálie někam.

Dostal strašně vynadáno, co to je zač, že jak to mohl. A on to nebyly jeho, to vyvolávali filmy — ty chemikálie oni dávali do té jímky a pan Haluza kvůli tomu měl, chtěli mu dát dokonce pokutu za to, co neudělal on, ale že to vyváří, že to likviduje.

No, ale přitom to nebylo jeho a on to čistil a čestně to odvezl někam, kde se to má likvidovat.

Tak oni říkali: „To není možný, to jste někde to udělal."

A ono byla to zbytek z krátkého filmu. Ty chemikálie, kterébyly výjimkou z toho vyvolávání těch filmů.

Bratislav Pojat — ten jsem přišel tady tenkrát na jedno setkání. Pamatuju, jak tady přišel a téměř měl jsem si v očích říkal: tady jsem dělal, tady to bylo něco krásného, a vzpomínal tady na to, a to bylo krásné setkání s panem Pojarem tady.

Vy a možná dám poslední dvě otázky. Vy tady právě ty pamětníky nebo rodiny vlastně těch umělců zvete do umělecké zahrady. Koho všeho se vám podařilo takhle pozvat, vypátrat, pozvat a nebo případně koho byste ještě chtěl jako pozvat sem do umělecké zahrady a chybí ty kostičky v té skládance?

No, ještě jednoho to mám teď, ale bohužel si nevzpomenu. Je to na Moravě. Gydel na Moravě. Tady kdysi dělal. Já se seznámil úplně náhodou s jeho vnučkou, která je významná bylinkářka a bydlí v Mladé Boleslavi, tak jsem za ní přijel a ona mi povídala právě o svém dědovi, který tady pracoval a dělal sochy a já vám teďka — vyste mě zabil — nevzpomenu si. Před chvílí jsem to jméno věděl a teď jsem si najednou zapomenu. Tak tu bych chtěl právě sem pozvat a přijet to, že tady vznikaly jeho významné sochy. Ale teď mě zabijete, nevzpomenu si. Už jsem starý stotiky.

Nevadí, nevadí.

Ale kdo tady náhodou — že já sám s bylinkářkou, která najednou říká: můj tatínek tady, můj dědeček tady dělal. Jo, úplně náhodou.

A náhody nejsou. Já jednou — když zmiňujete tenhle příběh — tak já jsem to kousnul, když jste vyprávěl o panu Melenovi a tady na té židli seděla jeho dcera. Já jsem se s ní seznámil úplně z jiných důvodů. Netýkalo se to umělecké zahrady, ale na rozhovor jsem jí pozval sem, že jsme tady natáčeli a ona když přicházela, tak vlastně jenom jako pokorně řekla: „No, můj tatínek tady to."

A pak jsem říkal panu Haluzovi: „No, byla tady paní Melenová a to" a on říká: „No, s jejím tatínkem jsem to tady dával dohromady a tole."

Jo, takže náhod není. Prostě ten rozhovor tady s paní Melenovou najdete.

Jo, jo. Pan Melena byl pan někdo. To opravdu byl významný.

Hm.

To jsem jako významný člověk.

Moc děkuju za setkání. Děkuju za rozhovor. Jenom váš příběh by byl na rozhovor, protože novinář, horolezec — nechcete přijít někdy taky na rozhovor čistě o vašem příběhu, abysme natočili o vašich zkušenostech?

To je hrozně složitý. Můj život — to je hrozně složitý, protože já jsem ze zvláštní rodiny. Můj děda byl obrovský odbojář a zachránil před smrtí minimálně 10 000 lidí. On jednal osobně s K. H. Frankem, protože měli Rovensko s podrostky — měli vroseaustena — měli zlikvidovat stejně jako Lidice a Ležáky a děda právě toto zachránil. Takže jsem z té rodiny, kdy děda tyto věci dělal.

No a protože jsem byl takhle vychováván u něj.

Děkujeme za vaši podporu pro natáčení dalších rozhovorů.

Objednat můžete na internetovém obchodě Inovace Republiky.

První stříbrná medaile a komunitní mince Inovace Republiky je již vyprodána. 1000 kusů bylo věnováno odkazu a myšlenkám Jana Ámose Komenského.

Toto je druhá stříbrná medaile a mince Inovace Republiky věnovaná té nejčastější otázce našeho národa: Kde domov náš? Kde domov můj?

A právě tato otázka je hlavním symbolem druhé strany této mince a věnovaná odkazu a dílu Františka Škroupa a jeho rodiny.

Právě díky této medaili podporujeme mnoho aktivit a rozvíjíme principy Národního centra inovace republiky ve svobodě, spolupráci, participaci a také aktivním občanství.

Budeme moc rádi, když pořídíte druhou stříbrnou medaili. Unikátní vydání pouze 1000 kusů.

A co je důležité říci: cena stříbra stoupá. Vy můžete si ale pořídit stříbrnou medaili, kde si bezpečně uložíte své finance, podpoříte tím sami sebe.

Můžete mít dobrý pocit z toho, že nám pomáháte rozvíjet to všechno, co se děje před vašima očima na obrazovce a co se taky děje za kamerami vysílání Inovace Republiky.

No a za třetí můžete na tom případně i vydělat, protože cena stříbra natolik roste, že máte bezpečně uložené finance a případně i vyděláváte.

Moc děkujem všem, co jste v tom s námi. Moc děkujeme všem, co jste už stříbrnou medaili pořídili.

A taky děkujem vám všem, co to zvažujete nebo pošlete tenhle odkaz dál.

Pakliže jste třeba i podnikatelé, můžete uložit více svých prostředků do stříbra, do stříbrných medailí a podpořit tak celkově naši tvorbu.

Ze stříbrné medaile taky vznikají noviny. Toto je druhé číslo, ale já teď můžu říct, že čtvrté číslo novin bude věnované právě Františku Škroupovi, otázce Kde domov můj, a taky 200 let od výročí uvedení první české opery Dráteník — 1826 až 2026.

Ty reportáže tady najdete.

Mějte se krásně a děkujem za veškerou podporu, za veškerou energii. Moc si toho vážím.

Mějte se krásně.