Opustilo mě hudební ego. Dělat věci autenticky | Vojtěch Svatoš

[hudba] Krásný zdraví.

>> Slyšíte to?

Krásné setkání.

Zvony zvoní a jsme v centru jednoho z hlavních měst Moravy — Brna — a centrum vlastně mnoha dění v naší zemi. Vedle mě hudební skladatel, muzikant Vojtěch Svatoš.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

Dobrý den. Děkuju moc za čas. Vy plánujete velkou akci tady na Špilberku. K tomu se dostaneme ale v závěru. A ona je takovou tradiční otázkou, kterou se normálně ptám ve studiu, ale tady jsme šli symbolicky na to místo, kde proběhne vlastně 23. června akce, kterou si představíme.

>> Ale Vojtěchu, vlastně jak je ten příběh dostat se k muzice? Je to tak, že se člověk jako dítě pro to sám rozhodne, nebo je to pokračování v tradici směřované rodiči?

No, u mě to bylo přesně tím, že sám, že naopak právě ta rodina strašně chtěla civilní povolání. Takže jsem si udělal takovou vědeckou obkliku nejdřív. A protože vždycky říkám, že jsem takový lucky bastard — takové to štěstí — tak když jsem nejdřív vystudoval inženýra a pak šel i na doktora, tak jsem se dostal i do skvělé americké spolupráce a fakt jsem vyráběl vlastně docela zajímavé čipy, zejména MEMS a bolometry.

No, ale i když to byla jakoby řekněme ne úplně špatně rozjetá vědecká kariéra, tak ta duše prostě byla bolavá. A právě teď se zase obklika vrátím zpátky — od těch třináct let jsem pořád psal do šuplíku a pořád jsem chtěl skládat. A pak už to bylo tak neudržitelné. Takže myslím v roce 2019 [hudba] jsem prostě vsadil všechno na tu kartu té hudby. Začal jsem psát pro různé autory, pracovat na svých skladbách a takže takhle obklika jsem to vzal úplně.

>> Úžasný příběh. Přátelé, já se dozvídám ten příběh úplně ve stejnou chvíli jako ty. Oni, jako vy, o nic jste nepřišli. To je neuvěřitelné.

No, a víte, tak pojďme možná — co jste vystudoval? Jaké bylo gro vědeckých projektů?

Jsem vlastně tady na fakultě elektrotechniky — mikroelektrotechniku — a pak na CEITEC, což je Středoevropský technologický institut. Tak jsem šel na doktorát v úžasném [hudba] týmu pana profesora Pavla Neužila. A to mě dostalo až do NISTu, do Ameriky, do laboratoří, kde jsem se věnoval jak návrhu těch čipů, tak výrobě. Snažili jsme se vlastně zkoumat bolometr, což je takový detektor na [hudba] detekci infračerveného záření. Snažili jsme se to používat na lékařské účely — tím by se vlastně skenovali nádory — a my jsme používali jako absorpční vrstvu karbonové nanotrubky.

Velmi zajímavé.

Vůbec jsem netušil, že se budeme bavit o tomhle. Já jsem myslel, že rovnou pocházíte z umělecké rodiny. Moje maminka i tatínek hráli. [smích] A dozvídám se, že sedím vedle vědce a >> už ale v důchodu.

[smích] Jaké byly zkušenosti vlastně, že člověk takhle bádá, vůbec — možná bychom ještě chvilinku u toho zůstal — pak najednou začíná získávat — že jo — takový rozhled, >> rozprostírá se do světa, do Spojených států, pak zase se vrací.

>> Ano, ano.

No, bylo to neuvěřitelné. A to je to, že mi tam vlastně samotného, tak strašně ten rozhled úplně — jak jste to řekl. No a zároveň jsem tam už poznával americké muzikanty, takže se tu hudbu vlastně učil úplně jinak. Podařilo se mi pracovat i v několika kurzech na Berklee a vlastně všechno se začalo míchat. Hrál jsem po nocích třeba v New Yorku v nějakých barech a tam jsem dostal jeden z nejkrásnějších komplimentů. Když seděli za rohem, tak říkali: „Ty jo, oni pak přišli a on je bílý, ale on úplně hraje jak černoch. Vždyť to je úplně černošská duše." Tak to mě strašně potěšilo. To si pamatuju, že byl takový zážitek.

To je super. Je fakt, že na Berklee — to je vlastně přes most od San Franciska — tam jsou velmi významné hudební školy. Tam mě opustilo jakékoliv hudební ego, když jsem viděl, kolik je všude talentů. Tak jsem si říkal: ne, já to musím jenom dělat autenticky. Ego opravdu žádné. To je úplně zbytečná věc v té muzice. Takže to bylo velmi, velmi osvobozující.

No a když u toho osvobozující, tak bych možná na to navázal — kde byl ten proces toho vnitřního probuzení? Že tady studia, věda, čipy, prostě nové materiály, výzkum, Spojené státy a pak řekne člověk: „Ale to asi nejsem já. Nebo já nevím."

>> Ano, ano. Úplně tak. Úplně tak to bylo.

>> My jsme se o tom nikdy nebavili, jak se ptám před kamerou.

>> Rozumím. Já jsem vlastně slíbil hlavně svému dědovi, že ten doktorát dodělám. To musím ještě splnit a to jsem ještě nedodělal, protože [frknutí] chci nějak spjat hudbu, ale já jsem celou dobu psal. Měl jsem papíry popsané na jedné straně noty a na druhé diferenciální rovnice. Takže to byla takováhle řekněme schizofrenie. Ale najednou už to bylo neudržitelné. Prostě když jsem zahrál třeba na plese či něco, tak jsem byl daleko šťastnější. I když to bylo z materiálního hlediska těžké a věděl jsem, že o něco přijdu, tak jsem stejně věděl, že ta cesta má jít tam. A to rozhodnutí bylo těžké. Samozřejmě ještě čas od času ho lehce přemítám. Přeci jen v té kultuře — zejména z materiální stránky — ty strasti jsou. Ale stejně pokaždé, když zahraju a vidím, že to ty lidi opravdu dotýká, tak vím, že to bylo správné rozhodnutí. Ne lehké, ale správné.

>> Já tady možná bych malinko chvíli u toho zůstal. Bavil jsem se o tomhle před lety s Mardem Shawem z kapely Tatrabo >> a ten řekl úžasnou větu, kterou nikdy nezapomenu. Dělej, co mě baví, a podle toho taky tak to vypadá.

>> Ale to je pravda. Ano, ano. Když někdo přijde a pochválí, tak říká: „Víte, ono to možná nejde vidět. Ona nás ta hudba baví. Mě." Přesně [smích] tak to je.

Ale zůstal bych u toho vnitřního rozhodování, u toho procesu, protože si myslím, že by to mohlo inspirovat i mnoho lidí, kteří vlastně pořád hledají, sami sebe potírají a hledají, jak být sami sebou. Kouká, jako to závídím, že děláš, co tě baví. Jaký byl ten proces — to povídání si sám se sebou — říct: no tak, doktorát někdy, ale teď prostě srdce mě táhne do toho, tak to dělám naplno? Nebo jak?

Jako vždycky, vždycky jsem věděl, že vlastně jsem nejdřív chtěl jenom dodělat ten inženýrský titul, abych splnil rodině civilní povolání. Kdyby mi nevyšla hudba, tak se mám kam vrátit, což je taky nesmysl. Myslím si teď zpětně, že jsem měl hned prostě do toho skočit. Ale jako vždycky jsem věděl — jakmile dodělám inženýra. Jenže pak tam šly nabídky, takový ty pozitiva v té kariérní cestě. Ale já jsem opravdu věděl — jak to dokončím, tak musí jít do té hudby.

A zároveň jsem si pak uvědomil, že sedět na těch dvou židlích prostě nejde, že obojí trpí, protože hned jak jsem přestal s tou vědou, tak jsem zhruba o 30 % jakoby začal líp hrát, když to řeknu, protože ta hlava prostě už tam byla, byla tam 100 % a tohle jsem teda hodně viděl v té Americe na kolegovi právě — Robe. Rob I se jmenuje a on je geniální kytarista.

My jsme vlastně, když jsme dodělali práci v laboratoři, tak jsme prostě demovali na Ibaněze večer jako po nocích a on se mě ptal, jestli tam nechci pracovat nastálo. A já jsem pak — to bylo úplně to zásadní rozhodnutí — a říkám: „Ty Robe, hele, já půjdu do muziky, já to zkusím v té hudbě." A on říká: „To je správně, protože já se rozhodnu zůstat v hudbě. Takže teď musí jeden jít zpátky do muziky."

No, když člověk poznává od dětství nebo mládí, že ho to táhne do muziky, je to nějaký moment poslechu nějaké desky, nebo filmu, nebo dokumentu. Deska Freddy Mercury — bylo to velkolepé koncertní představení.

Hráli jsme na základce a pan učitel — a teď můj kamarád Olda Tulíš — pustil normálně na vinylu prostě skupinu Queen — Champions. A tam jsem věděl. Říkám: „Co to je?"

No, tak to musím objednat a začal jsem to objevovat.

No, jako — jak se to začalo skládačkou...

Já se omlouvám, ale to mě tak zajímá. Když to člověk slyší, tak začne člověk poprvé psát, nebo ten první krůček.

Já jsem začal opravdu psát velmi rychle.

Já teda ještě mám takovou zajímavou příhodu, kterou klidně pak můžete vystřihnout.

Bylo to tak, že jsem nevěděl, jak oslovit holky v těch třinácti, a tak jsem začal hrát na kytaru. A najednou, když se mi to povedlo nějak ty holky „zabrat", tak jsem utíkal po střeše a skočil jsem do tmy a zranil jsem si levou ruku. A v tu chvíli jsem se dostal k piánu a prostě zjistil jsem, že to je ten zvuk, kterej vlastně nejvíc si užívám.

Takže tam jsem si vybral jakože ten primární nástroj — piano.

No a začal jsem si fakt pouštět ty desky, zejména pak.

Pak jsem fakt zjistil, že to, co napsal ten Mercury z těch Queen, jsem si vybíral a to jsem odposlouchal a vlastně zhruba za měsíc a půl jsem hrál fakt strašně dobře na Championech. Jakože bez učitele, bez nikoho — tak na mě koukali jako na zázračné dítě a to, což jako si nemyslím, ale takhle si to pamatuju.

No a začal jsem strašně rychle psát, jakože úplně. Protože já jsem si furt dělal nápěvky, furt jsem tvořil a teď jsem tomu mohl dát nějaký koncept. Takže jsem začal — fakt si pamatuju úplně hned vlastně psát.

To je úžasný příběh.

No, včera jsem zrovna točil v Praze s člověkem, kterého jsem potkal ve čtvrtek. Řekl jsem jenom čtyři věty a já říkám: „Přijďte v pondělí na rozhovor." A ukázalo se, že učí piano po celém světě — v Číně, tam v Malajsii, támhle v Latinské Americe. Takže je to fascinující příběh.

To jenom chci říct, že tady brzo odvysílám. Vlastně už jsme odvysílali a ještě to budeme vysílat.

Ale tak se zeptám vlastně teď na tu tvorbu. Když člověk začne — rok 2019 si pamatuju, že bylo to rozhodnutí. Úplně kdy už jsem skončil vědu, ale tvořil jsem. Vím, že první dema, co si pamatuju, jsou myslím 2004. To je taková první demo deska, co jsem udělal. Takže je to už hodně dávno.

To jsou takové šuplíkové věci, ale občas se z toho něco použije. Třeba teď právě pro Naďu Válovou — ona si to vybrala — tak jsme dělali skladbu „Slyším tě hrát". A to je právě začátek té skladby opravdu z toho roku 2004. I když jsem to teď, řekněme, vychoval s takovým zkušenějším pohledem, tak ten původní nápad je z toho roku 2004.

Eh, no, chtěl jsem se zeptat na to, že 2019 — jak se velmi rychle přiblížily vlastně ty celosvětové, hlavně západní lockdowny, covid — eh, tak to byla taková vstup, kdy ta kultura se úplně zastavila. Ale evidentně někdo se nezastavil a ten to asi akcelerovala. Nebo jak to bylo? Tam se kvůli tomu vašemu příběhu?

Eh, v té chvíli se mi to docela dobře rozjíždělo s takovou funky deskou „All for You" a právě jsme měli domluvené velké festivaly, docela i mezinárodní šňůry a všechno to spadlo. A tak mi to vzalo ten elan.

Já jsem jakoby furt tvořil. Tvořil jsem pro jiné interpréty, ale samotnému — jako tu kariéru — jsem tak nějak právě hledal, jestli budu produkovat. Nebo zhruba dva roky jsem byl jakoby zvukový inženýr v Sono Records a tak jsem si hledal ty cesty.

Aha.

Ale že zkušenosti vlastně z různých pozic a jak vůbec funguje — co?

Ano. Ano.

Učí se to úplně to řemeslo — prostě tak, aby tu nahrávku udělám co nejlépe. Ale vlastně odstartoval jsem úplně takovou tu svojí, řekněme, nejhlubší tvorbu. Eh, což je ta deska, která vyšla vlastně na začátku května — ta „89 Storm". Tak to jsem začal právě dělat.

Já jsem na ní pracoval už dlouho — skládal a tak. Ale úplně naplno se začala natáčet vlastně po loňském září, když jsme to představili na tady v Brně na Staré radnici na nádvoří. A opravdu lidi se seběhli a i když je to anglicky zpívaná tvorba, tak prostě poslouchali úplně bez mrknutí. A byly tam i slzy. Byla ta — říkám — ta muzika fakt na lidi působí. Asi bych ji měl dodělat — prostě, protože miluju, co řekl Zdeněk Svěrák jednou Janu Svěrákovi, když netočil — což je taky kolem covidu — že máš dar a nepoužíváš ho, tak je to hřích.

Takže mně se ta věta vždycky strašně líbila. Říkám: tak asi bych to měl dodělat, když to působí. Takže takhle jsem odstartoval ten „Storm".

A to můžeš ukázat a z čeho?

No, tak je to jasný vlastně.

Ale a proč?

Proč?

Eh, protože jsem se narodil za bouřky v roce 89 a je to autobiografická deska. Takže „The 89 Storm".

Jo, takhle hezky.

Takže a jde to víc do spovědi, nebo je tam inspirace? Jako — obojí. Obojí je tam i spověď, inspirace. A vlastně tohle je první díl. V bukletě jsem slíbil ještě dva. Ale bojím se, že budu potřebovat ještě tři, abych to dokončil celý. Těch skladeb přišlo 30, takže ještě se je co pracovat.

No, už se tak pomalu natáčí ta dvojka.

Hezky.

Jaká je vlastně ta motivace, nebo ten cíl člověka, kterej se rozhodne pro to vstoupit do kultury? Co je to mise? Co je to vize?

U mě je to opravdu potěšit publikum, aby fakt zažili pocity a napsat dobrou skladbu. To jsou takové moje dvě motivace.

No a možná teď to překlopím i do vlastně obrovského fenoménu a ukážu tady vlastně něco, co jsme se dozvěděli od přátel, od diváků Inovace republiky. A to je charitativní koncert.

Vlastně — vždycky, když je dvojice, tak je někdo, kdo je Laurel a Hardy. Voskovský a Averich — 100 let osvobozujícího divadla v letošním roce. Nebo Habka a Horáček.

No, já bych volil ve vší úctě k panu Horáčkovi — určitě bych volil pana Habku. Ale eh to se zeptám na celý ten projekt.

Co to je? Co je to za projekt a jak to vlastně vzniklo?

No, ten za — ten projekt...

Začnu tedy tím uskupením Foriton, protože to je vlastně jakobý uskupení čtyř přátel, který začal úplně náhodou, kdy právě pan Horáček oslovil našeho kamaráda Richarda Drešera, kterého začal zpívat, tak po roce mu dal šanci. Až si s ním zazpívá follow-out na fotbalovém stadionu, prostě jeho skladbu a tak my jako kamarádi jsme ho chtěli prostě připravit, protože neměl zkušenost, tak jsme chtěli udělat pár malých jenom vystoupení, o nic nejde, prostě Habku, Horáčka máme rádi, takže si jen tak pro pár přátel to zahrajeme.

A kolem šel právě Jiří Falta a Vojtěch Fňukal, další dva členové, kteří úplně náhodou vlastně — myslím, že to říkají tak, že šli jenom na pivo a druhej den už jsme hráli koncert a ono to mělo úspěch.

Ono to ty lidi najednou na nás začali chodit, protože ta kombinace těch čtyřech osobností, který tam nešli s žádnou ambicí, že mají uspět, ale jenom v tu chvíli chtějí pomoct kamarádovi a zazpívat si, tak tam vzniklo něco tak čistýho, co nás strašně baví.

Neuvěřitelná chemie.

No a nabalovalo se to, až nám přišla takhle krásná příležitost, že si s orchestrem zahrajeme na Spielberku a ještě ke všemu pro dobrou věc. To je organicky, že to vzniká, víte. To má úplně jinou sílu, než nějaké prvoplánovité věci.

Je to docela velkej projekt. My jsme tady pod Spilbergem na velkém nádvoří, vlastně na velkém nádvoří, a strašně se na to těšíme.

Bude tam orchestr a Naďa Váňová, což je teď dvorní zpěvačka pana Horáčka, ale Petr Habka ji strašně miloval, takže ona vám říká nádherné příhody s panem Habkou. Oni nás občas srovnávají, takže mě mrzí, že jsme se nikdy nepotkali, protože stejně patrně proháníme — stejně prej občas proháníme ženy a tak dále, tak vždycky říkaj: „No, víme, koho nám připomínáš za tím piánem."

Takže ještě proto k tomu mám opravdu hluboký nebo máme všichni hlubokej vztah k té jeho hudbě a k tomu, jakej asi byl. Naďa nám krásně zprostředkovává ty vzpomínky na něj a historky.

Tím, že to je pro charitu, co je účelem vlastně té akce. Protože se parta kamarádů dala dohromady, ale takováhle akce, spousta peněz, spousta energie, spousta techniky a tak dále.

Řekl to zase jakoby loni v září, kdy jsem byl osloven vlastním městem Brnem, jestli bych neudělal — že mají nadační fond a já jsem se seznámil s paní Fojtou, s úžasnou vlastně jejich ředitelkou, chytrým člověkem a strašně jsme si dali donaty. A i za pomocí města jsme právě dali do kupy tenhleten projekt a s tím, co se mi ještě líbí — že ta pomoc vlastně jde na konkrétní případ. Prostě toho čtyřletého chlapečka Huga, který bohužel trpěl nějakým nádorovým onemocněním vlastně na mozku a je teď potřeba hodně pomoct s rehabilitací a tak dále.

A to mě tak chytlo, že jsem vůbec neváhal.

V tu chvíli jsem se ještě rozhodoval, s kterým projektem do toho jít, a říkal jsem si: ale když měl jsem velkej koncert, chtěl jsem tuhletu desku, tak ať znova neotravuju — v uvozovkách — lidi tím stejným.

Takže, že jsem právě hned, co si vzpomněl na kluky z Foritonu, že bysme mohli udělat tohle, že tohle dobrá, že se propojí přátelé, udělá se event a ještě posune se třeba i ten projekt a pomůže se dobré věci.

A zároveň jakoby i my — že se rozšíří i to povědomí o tom fondu, protože ten si myslím, že pracuje jakoby velmi dobře.

Jsem za tím.

A to mě velmi — eh, většina pravidelných diváků ví, že jsem totálně kritickej k politikům tady v Brně, jako to se netím se nebudu tajit. A že vlastně mají charitativní, že mají nadační fond města Brna pro sociální věci. Jak já vím, že na to nejsme ani jeden experti, ale kdybysme měli udělat osvětu na veřejných věcech, třeba to je opravdu dobrá věc, ale já to neznám, tak se na to ptám.

Já zatím, i když jsem taky řekněme takovej cynickej a zvídavej, tak tady mně se to stalo loni, kdy právě mi někdo i vysvětlil, jak je rozdíl mezi nadací a nadačním fondem a právě dělali jsme zase s úžasnou nadací Krtek, což je součást vlastně dětské nemocnice — zase onkologický centrum — a právě oni nám tam i vysvětlovali, že jak jejich výplaty jdou z nemocnice, ale všechno, co my vybereme, tak jde na to, aby se to strašně líbilo.

A tady ten nadační fond to má udělané stejně, což se mi prostě líbí — že co my vyberem, tak jde přímo na ten případ. Že to není, že by za to jezdily služební auta a tak. Vím, že tam to asi bude všechno složitější, ale tahle myšlenka — že vůbec město založilo nebo město iniciovalo nebo dokonce vlastní nebo spravuje nebo jak to říct — sociální nadační fond.

Ano, je to.

Jo, já si i myslím, že to Brno i vlastně poměrně hodně kulturně žije. Že i když bysme nějakou kritiku našli, tak zase i nějakou chválu taky, protože to, jak teď žije Slobodní a zelňák a tak, je mně přijde jako krásný.

Já bych o té kritice věděl, ale to nechám stranou. To nechám stranou. Nechci si tím kazit krásnej rozhovor a hlavně ten příběh.

To je opravdu — musím říct, že jsem to nevěděl. Jenom to zopakuju a že mám rád vlastně ty spontánní takhle setkání a povídání a tak — věřím, že to je i pro vás inspirativní.

Zeptám se vlastně na závěr, protože pozvánka tady zazněla na 236 tady v Brně, ale ty další plány vlastně ta vize — protože dělat lidi šťastný a předávat tu energii, ale jak s tou energií pracovat dál, nebo jaký jsou plány?

Tak plány určitě pro mě opravdu — tak jak jsem slíbil, dodělat ty dvě až tři ještě další bouřlivé desky a ty koncerty, který plánujem právě i s celým týmem, tak jsou velkých. Takže opravdu tohle splnit.

Máme hodně mezinárodních spoluprácí, jak s Afrikou, což je díky kolegovi Pavlu Šmídovi, kterej je takovej — já mu říkám, polovičně Afričan — takže máme hodně senegalských muzikantů a tady právě třeba hraje i muzikant z pobřeží Slonoviny. Takže já si myslím, minulej rok jsem dělal takové miniafrickej turné a jezdím i trošku malý americký koncerty. Takže teď musím a možná i sólově si objet zas ty koncerty nebo musím a chci objedu ty koncerty.

Zároveň budu připravovat další ty desky a s Foritonem, protože tohle je anglicky zpívaná tvorba, tak s Foritonem strašně toužím na to natočit takovou autentickou českou prostě desku, protože ta čeština nás taky baví a i kluci píšou, takže zkusíme spolu udělat autorskou tvorbu.

Tak to jenom možná spojím, když se bavíme o česky, tak ukážu. Bavili jsme se o Jaroslavu Svěceném. Zdravíme. A tady ukážu ještě jednu aktivitu a to je záchrana památníků Škroupova domu. Tady na závěr najdete takový jenom 40 vteřin video, které to vysvětluje, protože si myslím, že máme všichni na co navazovat.

Odkaz české hudby je obrovský ve Spojených státech, že jo. Dvořák, Smetana.

Smetana a ten by nám pěkně vynadal, protože jsme úplně vyštvali Škroupa, autora české hymny.

Ještě se nedávno jsme chtěli památník Škroupova domu zbourat, což se věřím podařilo zastavit a budu moc rád, když se podíváte i na tuhle aktivitu Škroupova domu.

No a myslím si, že to tak krásně všechno prostě souvisí.

Takže jsou to takové kreativní zprávy, tvořivost, protože to největší pole aktivity, to ta energie, ta kreativní energie mimo kamery, ale jsem moc rád, že se takhle setkáváme.

Tak a natočíme ještě takovou krátkou pozvánku tady na 23. února.

Otěchu moc děkuju, držím moc palce.

Přiznám se, že jsem tu desku ne úplně slyšel. Je to na Spotify.

Tak si to pustím dneska v autě.

Ale jedna věc, protože každý dle jeho vkusu a svobodně, dneska je přehršil strašně moc věcí a elektroniky a tak dále, a to mě možná vede dát ještě jednu otázku.

Já mám pocit, že ty dobré věci si jeden kopíruje od druhého, jo. Když se podívám třeba na pop music, nebo nějaké věci, jako to se vezme 25 let stará nějaká věc a teď to jako 50krát někdo parafrázuje nebo Michael Jackson, že jo. To už je stokrát vykradené.

Je to jako, je vůbec možné přijít něčím jakoby novým, co má jiného ducha?

Nejraději, co mám, když si to někdo poslechne, tak aby říkali, že je to naprosto originální a autentické.

Já si myslím, že když se člověk snaží zobrazit ty svoje emoce a ten svůj příběh, tak samozřejmě tam jsou odkazy, tam pořád v něčem něco může najít, ale bude to stejně autentické, protože já dávám takový příklad, že každý asi zažil takový ten hezký pocit, že se zamiloval. Takže vlastně by se řeklo, že ta láska je pořád stejná, ale není, pro každého člověka je jiná.

Já to vidím s tou hudbou, že je to takové jisté, že ona je v něčem stejná, ale je pokaždé jiná, když je to autentické.

Super. Moc děkuju. Ať se láska šíří.

A uvidíme se třeba v Osicích nebo v Brně na Špilberku, nebo ještě taky čtyři dohody s Jardou Duškem. Mimochodem to najdete tady v pozvánkách na stránkách a tak dále.

Ještě jednou moc děkuju.

Děkuju moc. Díky. Díky. Já děkuju.

Bylo to krásné, přátelé. Krásný zážitek a hezký zajímavý příběh. Budeme sledovat dál ten příběh.