Smrt je mým řemeslem! Rudolf Höß UKÁZKA!!

světa. Ne proto, že jí napsal budoucí velitel Osvětiny, ale proto, že jí potvrzují prakticky všichni veteráni všech válek. Když kolem vás umírají lidé každý den, začne se měnit vaše psychika. To neznamená, že se nutně stanete vrahem, ale hranice mezi životem a smrtí se otupuje. To je jedna z tragédií každé války.

V roce 1918 válka končí. Německo je poraženo. Císař abdikuje. Přichází versajská smlouva. Armáda se rozpadá. Pro mnoho mladých vojáků to znamenalo naprostý životní šok. Najednou už nebyli hrdiny a byli poraženými. Právě tehdy vznikají dobrovolnické jednotky známé jako Freikorpsy. Byli to bývalí vojáci, kteří odmítali přijmout porážku. Bojovali proti komunistům, proti povstáním, proti Polákům, často velmi brutálně. I Hess se k nim záhy přidal. Z vojenského prostředí vlastně nikdy neodešel. Právě zde se začíná radikalizovat. Přestává být jen bývalým vojákem. Začíná věřit, že Německo bylo zrazeno. Dýka v záda. To byl tehdy velmi rozšířený mýtus, takzvaná legenda o zradě zezadu. Podle ní Německo neprohrálo na bojišti. Bylo zrazeno politiky, socialisty, Židy, liberály. Historicky víme, že to nebyla pravda. Německá armáda byla zkrátka vojensky vyčerpána, ale tento mýtus měl obrovský dopad. Stal se jedním ze základů pozdější nacistické propagandy.

Pak přichází událost, která navždy změní jeho život. Vražda Waltera Kadova. Kadov byl podezírán, že udal francouzské okupační správě nacionalistického aktivistu Alberta Lee Schlägetera. Schlägetera byl následně popraven a stal se symbolem německé krajní pravice. Skupina radikálů se rozhodla Kadova zabít. Mezi nimi byl i Rudolf Hess. Nejednal sám. Celou akci vedl Martin Bormann. Ano, přátelé, tady zbystřete, protože jde o budoucího tajemníka, nejmocnějšího muže Třetí říše. Pozdějšího Hitlerova osobního tajemníka. Kadov byl brutálně umlácen. Hess se na vraždě podílel. Za tento čin byl odsouzen k několikaletému trestu vězení. Tohle je mimořádně důležitý moment. Nešlo o čin spáchaný v afektu, nešlo o sebeobranu, šlo o politickou vraždu. Dostal 10 let, ve vězení strávil několik let. Přesně na den v půlce si šel domů. A právě tam začíná další paradox. Nezahořkl. Naopak ve svých pamětech tvrdí, že vězení přijal jako povinnost. Nepíše téměř nic o výčitkách svědomí. Spíše řeší disciplínu, řád, povinnost. Je to velmi zvláštní čtení. Člověk čeká nějaké emoce, lítost, pochybnosti. Místo toho čte téměř služební hlášení. Tohle se bude opakovat a bude naprosto signifikantní pro celý jeho život.

Po amnestii je propuštěn. Nejde okamžitě k nacistům. Nejdříve vstupuje do venkovského hnutí Artamanů. To je dnes téměř zapomenutá organizace. Mladí členové odcházeli pracovat na statky, hlásali návrat k půdě, k tradičnímu německému venkovu. Právě zde poznává svou budoucí manželku Hedwig. Právě zde se učí řídit velké hospodářství. Možná to zní jako nepodstatný detail, jenže není. Později bude řídit komplex Osvětiny jako obrovský hospodářský podnik – pole, stáje, sklady, průmyslové provozy, administrativu. To všechno se učil právě zde.

V této době už sympatizuje s národním socialismem naplno. Stává se členem NSDAP. Brzy poté vstupuje jako jeden z prvních i do SS. Ještě netuší, že právě tato organizace určí celý zbytek jeho života. V té době jsou SS stále poměrně malou elitní organizací spadající pod SA a Reichsführer. Nikdo ještě netuší, že během několika let ovládne systém koncentračních táborů a Rudolf Hess bude jedním z jejich nejdůležitějších mužů.

Jdeme na další díl, přátelé. Minule jsme skončili ve chvíli, kdy Rudolf Hess opustil vězení, založil rodinu a vstoupil do SS. A právě tady začíná ta nejděsivější část jeho života. Ne proto, že by se z normálního člověka přes noc stal netvor, ale proto, že se postupně stal dokonalým vykonavatelem rozkazů. Člověkem, který téměř nikdy nekřičel, nebyl sadistou v klasickém slova smyslu, ale dokázal organizovat masové vraždění s chladnou administrativní přesností.

Tady ještě dodám jednu věc. To mi napište vy, přátelé, jestli to považujete za maličkost. Je téměř prokázáno, že on sám nikdy nikoho nezavraždil – kromě toho odpůrce národního socialismu, za což si to odseděl s Martinem Bormanem. V koncentračním táboře nikdy nikoho nezabil, nevzal osobní zbraň, nestřelil ho do hlavy a tak dále. To je velmi, velmi zajímavé. Já tím vůbec nesnižuji to, co udělal. Já pouze říkám, že je vyobrazen a je o něm hovořeno jako o sadistovi, jako o někom, kdo se v tom vyžíval a podobně, ale ono to bylo úplně jinak.

To je mimochodem jedna z největších historických lekcí. Ne všichni pachatelé největších zločinů musí být nutně psychopaté. Mnozí byli úředníci, organizátoři a manažeři, kteří přestali přemýšlet o lidech jako o lidech. To je ten největší problém.

Dachau – škola SS

V roce 1934 nastupuje Hess do koncentračního tábora Dachau v hodnosti Unterscharführer – to je rotmistr, řekl bych. Tak nějak, přátelé, můžete si to tady představit. A tady se seznamuje s mužem, který ho ovlivnil možná více než samotný Himmler. Theodor Eicke. Ano, ten Theodor Eicke, který vedl noc dlouhých nožů a bude vykonavatelem poprav. Inspektor koncentračních táborů, tvůrce pravidel, která se později rozšířila do všech táborů Třetí říše. Eicke prosazoval jednoduchou zásadu: vězeň není člověk. Vězeň je nepřítel státu, nepřítel říše. A nebyla to jenom slovní hříčka. Jakmile přestanete druhého člověka vnímat jako člověka, otevíráte dveře věcem, které by byly jinak nemyslitelné. Vidíte tam paralelu s dnešními dny, přátelé? Já myslím, že je úplně jasná.

Hess napsal, že Eicke vyžadoval absolutní disciplínu, přesnost a bezpodmínečné plnění rozkazů. Právě tam se učí fungování koncentračního systému. Jak vést evidenci, jak organizovat práci, jak nastavovat režim, jak trestat. Všechno je přesně popsáno. Žádná improvizace, žádná emoce.

Heinrich Himmler

Brzy si Rudolfa Hesse všimne Heinrich Himmler. To je důležitý okamžik a zároveň milník. Himmler nehledal největší násilníky. Hledal lidi, kteří byli naprosto stoprocentně spolehliví. A Rudolf Hess přesně takový byl. Nepil, nevyhledával konflikty, nehádal se, plnil úkoly. Pít začal až následně, po Brücknu. V SS to byla obrovská výhoda. Později Hess napsal, že Himmler na něj působil téměř otcovsky. To je velmi zajímavá psychologická poznámka. Ve svém životě hledal autoritu – nejdříve otce, pak kněze, pak armádu, pak Eickeho, nakonec Himmera – a pokaždé poslouchal bezvýhradně, nepřemýšlel nad těmi rozkazy.

Sachsenhausen

Po několika letech odchází do Sachsenhausenu. Tam už není obyčejným důstojníkem. Získává zkušenosti s řízením většího tábora. Učí se logistiku, řízení personálu, výstavbu, organizaci. V jeho pamětech je patrné, že přemýšlí téměř výhradně technicky, nikoliv morálně. To je na jeho zápisech možná to úplně nejděsivější. Když popisuje problémy, tak on řeší kapacitu, zásobování, dopravu, nikdy ne samotnou podstatu systému. Šel v té hierarchii postupně nahoru až na pobočníka velitele koncentračního tábora. Pak přichází rozkaz, který měl změnit – a změnil – vše.