Seminář: Spravedlnost? Česká justice a její excesy - Spolek Šalamoun ve Sněmovně

Vážené dámy, vážení pánové, zdravím vás všechny dnes na semináři, který má velkou účast a jsem za to moc rád.

Já to nebudu na úvod příliš prodlužovat.

Mé jméno je Libor Vondráček a jako poslanec mám tu čest být tím, kdo spolupracoval se spolkem Šalamoun, který uspořádává už po několikáté akce podobného typu s tím, že má záštitu Ústavně právního výboru.

Na úvod tedy ještě představím svého kolegu a spolumoderátora pana Mgr. Šimona Macha, který je právník, člen spolku Šalamoun a když tady nebudu moci být já, tak bude moderovat naše dnešní setkání.

S tím, že váš zájem evidentně ukazuje, že právo a správno, právo a spravedlnost ne vždycky jsou vnímány jako totéž.

Proto se tady dneska touto závažnou otázkou budeme zabývat a budou se na toto téma vyjadřovat nejen odborníci, ale samozřejmě také politické špičky.

A já mám velkou radost, že první, komu mohu dnes v rámci tohoto semináře dát slovo, je předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura.

Vážené dámy, vážení pánové, srdečně vás vítám na půdě Poslanecké sněmovny a děkuji organizátorům ze spolku Šalamoun za možnost vás zde uvítat a říct si pár slov úvodem.

Spolu s českým projektem Nevina se léta snažíme o prosazení vymahatelné spravedlnosti do českého právního systému.

Spravedlnost není samozřejmost a bohužel jen málo lidí v této zemi, včetně politiků a novinářů, si uvědomuje, že k dnešnímu dni je spravedlnost v České republice velmi obtížně vymáhatelná.

Justiční zločiny jsou u nás spíš samozřejmostí než výjimkou a konkrétní případy po desítky let dokumentuje a řeší právě spolek Šalamoun.

Mnohé kauzy jsou pro laika neuvěřitelné a absurdní.

Soudy a státní zástupci nejen že dělají chyby, ale často zcela záměrně zatajují důkazy, falšují zápisy, odmítají svědectví a důkazy, které by vyvrátily jejich konstrukce.

Samozřejmě čest a úcta patří všem slušným a čestným soudcům a státním zástupcům.

Ovšem tak jako v každé profesi bez výjimky jsou v ní lidé slušní i neslušní.

Z tohoto důvodu už léta odmítáme nedotknutelnost soudců a státních zástupců a jejich faktickou nadřazenost nad zákonem.

Chyby dělá každý z nás a každý z nás se může třeba zbláznit, ale každý by měl nést osobní hmotnou a trestní odpovědnost za svoji práci.

A to je princip, který my prosazujeme u všech dodnes privilegovaných skupin, nejen u justice, ale také u politiků.

Pokud justice spáchá justiční zločin, nelze to omluvit nejčastěji používanou větou, že to je právní názor.

Děkuji v této souvislosti ministerstvu spravedlnosti, že na systémových změnách po nástupu naší nové vlády pracuje a děkuji také kolegům z Ústavně právního výboru, že práci na cestě k vymahatelné spravedlnosti podporuje.

Vážené dámy, vážení pánové, spravedlnost je zcela nepominutelné lidské právo.

Vymahatelná spravedlnost byla už před tisíciletími důvodem ke vzniku první demokracie v Athénách.

Soudci byli losováni a to každý den noví z jediného důvodu.

Znemožňovalo to korupci a vysoký počet soudců eliminoval zaujatost.

Výše uvedené ukazuje, že problém skutečné spravedlnosti je problém tisíciletí.

Faktem také je, že bez skutečné vymahatelné spravedlnosti neexistuje demokracie.

Demokracii totiž nedělají volby. Ty byly i v nacistickém Německu a jsou i v Severní Koreji.

Demokracii charakterizuje právo na spravedlnost pro každého občana.

Děkuji vám všem, kdo naši cestu ke spravedlivé demokracii vyšlapáváte.

Vím, že to je cesta hodně trnitá, kde se vyvolení zuby nehty brání a bránit se taky budou.

Děkuji nejen za sebe, ale také za oběti justičních omylů a zločinů a také za oběti zločinců, protože neprávem odsouzený znamená také fakt, že někde běhá nepotrestaný zločinec.

Přeji vám příjemně strávený čas v Poslanecké sněmovně a mnoho zdraví vaší práci a ještě jednou děkuji organizátorům a všem účastníkům, že jste se takto potřebného semináře na takto potřebné téma v takto hojném počtu zúčastnili.

Takže přání se daří a hezký den sněmovně.

Děkuji za úvodní slovo a nyní poprosím o příspěvek paní doktoru Renatu Veseckou, předsedkyni Ústavně právního výboru.

Vážený pane předsedo sněmovny, vážení hosté, vážené dámy a pánové.

Já v podstatě hned navážu na závěrečná slova pana předsedy a chci vyslovit poděkování spolku Šalamoun, že uspořádali tento seminář.

Já myslím, že všichni víme a myslím, že tady leckdo z vás není poprvé, že už historicky se jedná o opakovaný seminář, protože spolek Šalamoun je tím, kdo se dlouhodobě věnuje otázkám justice a rozhodování v justici, postupům v justici a jistě je to velmi záslužná činnost a patří opravdu tomuto spolku poděkování za toto.

Myslím, že také mohu říci, že všichni, co zde jsme a co jste se zde sešli, vnímáme to, že justice není neomylné prostředí, ale bohužel omyly, které se dějí v justici, jsou takové, které mají extrémní, leckdy extrémní dopad nejen na jednotlivce, ale dokonce i na celé rodiny, což činí právě diskusi o justici velice důležitou.

Předpokladem spravedlnosti je vždycky nezávislá justice.

Ale to, že diskutujeme o justici, že diskutujeme o rozhodování v justici, neznamená, že chceme nějakým způsobem zpochybňovat nezávislost justice.

Nezávislost totiž neznamená neodpovědnost a také to neznamená, že nemůžeme klást otázky, na které bychom chtěli slyšet odpovědi a otázky, které vlastně rozptýlí mnohé pochybnosti právě ve vztahu k postupům justice nebo ve vztahu k rozhodování justice.

Já myslím, že zcela jistě zde bude řeč hodně o těch nejznámějších kontroverzních případech, které vlastně nedávají občanům pocit ani důvěry a ani spravedlnosti.

Někdy je problémem délka řízení, jindy je to složitost právního jazyka nebo protichůdná rozhodnutí.

A někdy je to prostě ta skutečnost, že ve dvou zcela stejných věcech je soudy rozhodováno naprosto odlišným způsobem.

A někdy právě takovéto kauzy i po létech vyvolávají otázku, zda stát skutečně dokázal ochránit nevinného a zda skutečně dokázal potrestat viníka.

A přitom také zároveň je potřeba si klást otázku, zda byla naplněna i obyčejná lidská spravedlnost.

Spravedlnost totiž není jen rozsudek, není to jen znění výroku soudu na papíře.

Spravedlnost je totiž i cesta, kterou se k tomu rozsudku, k tomu rozhodnutí dochází.

A pokud ta cesta trvá příliš dlouho, pokud je nesrozumitelná a nebo pokud člověka ekonomicky a nebo psychicky naprosto zlomí a vyčerpá, potom vlastně i správné rozhodnutí přichází pozdě a pozdě vykonaná spravedlnost už často vlastně nedokáže napravit všechno, co se mezitím odehrálo.

Já jsem velice ráda, když jsem se seznámila s přednášejícími a s jejich příspěvky, které zde dnes zaznějí, že nebude tento seminář věnován čistě trestněprávní oblasti, ale že v letošním roce se objeví i příspěvky z oblasti občanskoprávní, zejména rodinné, protože oblast rodinného práva a rozhodování v rodinném právu je stejně citlivé, jako je třeba trestněprávní rozsudek.

Jsou to rozhodnutí o omezení rodičovských práv.

Jsou to rozhodování o svěření dětí do výchovy, o odebírání dětí a podobně. Velmi, velmi citlivá rozhodnutí.

A vlastně i jedním z příspěvků, který přednese myslím paní profesorka Válková, vlastně uvidíme, že i ta cesta občanskoprávní někdy může skončit dokonce až tou cestou trestněprávní.

Myslím si, že z dnešního semináře vzejde i řada dalších podnětů a dalších témat a myslím si, že právě spolek Šalamoun bude mít vlastně přehršel materiálu pro uspořádání dalšího takovéhoto semináře.

A já možná ráda přispěju jednou takovou myšlenkou na možné téma, které jsem nezaznamenala v dnešním semináři a to je vlastně otázka odpovědnosti, otázka náhrady škod a otázka vlastně určitého zadosti učinění obětem.

Myslím si, že to je téma, které je velice živé a že dnes právě v rozhodování soudu vidíme, že ti, co utrpěli činností justice újmu, tak se vlastně musí často soudit o slovní nebo finanční satisfakci.

A rozsudky, které padají právě i v rámci tohoto odškodňování nebo musím říci i přístup ministerstva spravedlnosti v rámci odškodňování asi není opět zcela ideální, protože omluvy se často ti, kterým je způsobena ujma špatným fungováním justice, dočkávají velice dlouho a pokud se týká finančních náhrad, tak ty často ani nepokryjí jejich náklady na dlouholeté soudní procesy.

Takže to je jenom takový můj eventuální nápad na další témata do příštího semináře.

A více určitě nechci zdržovat, protože opravdu vím, že máte nabitý program, z kterého bych se zároveň ráda tak trošku omluvila, že budu přicházet a odcházet, protože dnes vlastně probíhá poslanecká sněmovna, hlasujeme některé důležité zákony, tak bych se vám chtěla omluvit.

Mrzí mě to, že neuslyším všechny příspěvky, ale přeji všem hodně zdaru a hlavně výsledkem, ať je pocit uspokojení, že opravdu je zájem věci řešit a je zájem věcmi pohnout.

Děkuju.

Děkuji paní předsedkyni, že tu předestřela to, co se týká mnoha dalších poslanců, tedy že se budou pohybovat tak trochu mezi jednacím sálem a tímto sálem.

A další, kdo je na řadě v rámci programu, tak máme zmíněného pana ministra, který určitě dorazí, můžete se na něj těšit. On má teď nějaké bezodkladné jednání. Ale jak vidíte, v rámci programu po předsedkyni Ústavněprávního výboru by měl nastoupit předseda zahraničního výboru Radek Vondráček.

Takže nastupuji.

Vážení pane předsedo poslanecké sněmovny, ještě jsem ho stihl. Vážení členové parlamentu, vážení hosté, dámy a pánové.

Na úvod bych chtěl poděkovat spolku Šalamon za uspořádání této akce a pogratulovat k hojné účasti. Možná jsme to úplně nedomyslelili během zasedání poslanecké sněmovny tak velkou akci. Asi budu muset ještě na vrátnici zanést láhev nějakého dobrého moravského vína, protože toho měli dneska až nad hlavu. Ale skvělá akce.

Úplně na začátek. Já jsem si vědom, že nejpopulárnější řečník bude ten, který to bude mít nejkratší. Já bych rád aspiroval na tento titul, ale mám dvě osobní poznámky.

Ta jedna je, že každý zákonodárce nebo minimálně každý člen ústavněprávního výboru zažil ve svém životě, že se na něho obrátil nějaký občan v zoufalé životní situaci, většinou v trestněprávní agendě, ale i v soukromoprávních sporech, kdy už prostě se obrátil na soudy všech stupňů, cítí hluboce nespravedlnost a hledá nějaké zastání.

A já musím vždy trpělivě vysvětlovat, ať už jako předseda ústavněprávního výboru, místopředseda teď na zahraničním výboru, že my jako zákonodárci nemůžeme zasahovat do nezávislého výkonu justice. Zvlášť když jsem třeba i já certifikovaný populista mediálně označený ve skupině, nebudu to říkat slova, která o nás říkají.

Poslední naději, která mi pak zbývá, je že já zvednu telefon a zavolám pana Peričeviče, jestli by mi s tím nepomohl. Já mám někdy celý spis, to jsou složité kauzy, kdy je někdo přesvědčen, že když zahyne někdo z blízkých a je to označeno jako sebevražda a oni jsou přesvědčeni, že to být nemohlo takto, ale policie ani nikdo jiný už se k těm nemůže zabývat, tak posledním zastáním a takovým posledním odvoláním je někdy spolek Šalamon.

A já bych chtěl ocenit tu jejich práci, že opravdu si ode mě ten spis vemou a že si ho opravdu prostudují a že k němu mají reálné připomínky a když to je jenom trochu možné, tak poradí a minimálně těm lidem psychicky strašně pomůžou, protože nejsou na tom světě na to už úplně sami, když už všechno selhává.

Je tady něco, co bysme měli podporovat, něco, co se teď hodně v médiích probírá. Toto je za mě ta občanská společnost, jak má fondovat. Tohle je za mě projev občanské společnosti, protože jak už to tady řekla paní doktorka, justice je nezávislá. To neznamená, že ale není odpovědná a že je neomylná. A od toho by tady měly být nějaké kontrolní mechanismy.

Jako místopředseda Ústavněprávního výboru jsem rád, že tato diskuze se odehrává právě na půdě poslanecké sněmovny. Otázka spravedlivého procesu, přezkoumatelnosti znaleckých závěrů, obnovy řízení nebo odpovědnosti státu za justiční omyl není okrajovým tématem. Je to otázka samotné důvěry občanů v právní stát.

Současně jako předseda zahraničního výboru velmi oceňuji, že dnešní seminář výrazně přesahuje hranice České republiky. Ochrana nevinných, odhalování justičních omylů a hledání cest, jak napravovat nespravedlivá odsouzení. To není problém jenom jedné země. To je výzvou pro všechny demokratické státy na celém světě.

Proto mě těší, že mezi námi mohu přivítat i významného zahraničního hosta, profesora Brandona Gereta ze Spojených států, jehož odborná práce je spojena s problematikou justičních omylů, DNA důkazů a práva člověka domáhat se prokázání své neviny.

Profesor Gerete, welcome to the Chamber of Deputies of the Parliament of the Czech Republic. Já vás vítám, profesore. Jsem nesmírně rád, že vás zde můžeme přivítat a těšíme se na váš příspěvek.

Spolek Šalamon postupně zapojuje do mezinárodní odborné spolupráce a navazuje kontakty se zahraničními osobnostmi a institucemi, které se zabývají ochranou nevinných a nápravou justičních selhání. Právě výměna zkušeností, otevřenost vůči poznatkům ze zahraničí a ochota podrobit vlastní systém kritickému pohledu mohou pomoci tomu, aby spravedlnost nebyla pouze deklarovanou hodnotou, ale skutečně fungující zárukou pro každého člověka.

Přeji dnešnímu semináři věcnou, otevřenou, odvážnou diskuzi a především přeji, aby nezůstal pouze u slov, ale aby přispěl k tomu, že případy, v nichž existují vážné pochybnosti, budou posuzovány s maximální odpovědností, respektem k právům jednotlivce a skutečnou ochotou hledat pravdu.

Já vám děkuji za pozornost.

Nyní předám slovo zakladateli a čestnému předsedovi spolku Šalamon Johnu Bokovi.

Dobrý den.

Chtěl bych v první řadě poděkovat panu Peričevičovi, předsedovi spolku Šalamon, že posunul naši činnost na vyšší stupeň.

Zároveň děkuji parlamentu České republiky nebo poslanecké sněmovně České republiky, že už po několikáté spolek Šalamon tady mohl organizovat nebo spoluorganizovat podobná setkání, která se zabývají zásadně problémem porušování nejen občanských práv, ale de facto lidských práv tímto státem, jeho složkami a trestním stíháním.

Mluvíme o téhle oblasti, protože my se zabýváme jenom trestní stránkou našich zákonů.

Spolek Šalamon vzniknul v roce 1994 na popud spisovatelky Linky Procházkové. Takže tady napravuji omyl, že já byl zakladatel. Byli jsme spoluzakladatelé. Ať už paní Procházková dneska dělá cokoliv, někdy bychom neměli zapomenout na to, že ona byla ta, která na základě své životní zkušenosti disidentky, tak jako jsem byl já disident, jsme si po listopadu 89 uvědomili, že naše představa byla naivní, že fungují instituce, které mají zaručovat výkon práva občanského i veřejného.

Pak jsem dneska potěšen a přesvědčen, že bylo dobře, že jsme takový spolek založili. Spolek, který je voluntaristický, spolek, jehož členové nemají výdělky za to, co činí. To je nutné zdůraznit, protože jen voluntarismus člověka osvobozuje od toho, aby někdo mohl nám nařizovat nebo říkat, jak máme fungovat a být vděční za to, že třeba právě tady dneska můžeme vystupovat a organizovat. Ne, nejsme vděční. Považuji to za samozřejmost.

Chtěl bych taky zdůraznit, že spolek Šalamon i nadále zůstane, aspoň z mého pohledu jako spoluzakladatele apolitickou. To, že děláme to, co děláme, má některé politické dosahy a dopady, ale jsme nepolitickou organizací, která usiluje, aby tato země respektovala práva jejich občanů. A to se bohužel mnohdy neděje. Bohužel selhává justice, selhávají orgány činné v trestném řízení.

A proto taky vždycky budu bránit pozici prezidenta, který by byl udělovat milosti. Protože když stát se mýlí a justice sama není schopná napravit svoje poklesky nebo dokonce zločiny, pak je dobře, že existuje instituce milosti.

Proč jsem se vlastně já stal členem spolku Šalamon je, že jsem jako kluk četl detektivky drsnější americké školy a jedním z největších pro mě byl, abych si to přečetl, Earle Stanley Gardner. Právník, člověk, který psal úžasné detektivky a jeho největším hrdinou byl slavný Perry Mason. Takže ne filozofie nebo moji rodiče, ty mě ovlivňovali, ale pro právo a dodržování práva a ochranu těch, které jsou oběťmi, pro mě Perry Mason.

A je to už tedy 80 let, co Perry Mason založil organizaci nebo společenství, které se jmenovalo soud posledního odvolání. Potřebovali bychom tady hodně Perry Masona a hodně soudu posledního odvolání.

Děkuji vám za pozornost.

Tak teď budete mít krásnou krátkou přestávku od mluveného slova, protože si pustíme video, které k nám přiletělo z Ameriky. Je to tak?

32 let ago yesterday. 32 let s celosvětovým problémem existují nevinní odsouzení. Bohužel v našich sedmi případech odkaživaných se odsouzení podílela více než 40 let nesprávného věznění.

Vím, co znamená být za mřížemi za zločin, kterého jsem nespáchal.

Justiční omyly se vyskytují všude po světě a vidíme, že se vždy podílejí určité podkladní faktory.

Velmi často jde o falešné признание, výpovědi svědků a to je vlastně něco velmi univerzálního.

To vidíme v amerických datech. Vidíme to také v evropských datech. A myslím si, že bychom s tím všichni měli něco udělat.

Je obrovskou výzvou úspěšně napadnout rozsudek k opětovnému projednání. Už jen vzhledem k obrovským důsledkům, které chybný rozsudek přináší pro postiženého.

Ano, jsem rád, že se mi dostalo světla, těším se na mezinárodní...

Problém je nyní globální a my jsme jeho součástí. Existuje všude, protože problém existuje všude.

Když jste ve vězení, nemáte možnosti. Je pro vás nemožné se ozvat. Jedinou osoby, s nimiž smíte být v kontaktu, je váš právník a členové rodiny.

Vězněný. Byl odsouzen za vraždu, kterou nespáchal, na základě chybné pitvy a svědka, který lhal. Později se prokázalo, že osoba, která zemřela, zemřela přirozeným způsobem. Takže to nebyla vůbec žádná trestná činnost.

Během doby ve vězení mu byla odpírána možnost dát poslední hovor své matce. Před tím, než zemřela. Zemřela s vědomím, že se jí její jediný syn nehodlá věnovat.

Byl propuštěn v 2018. První věc, kterou udělal, byla, že si pořídil květiny pro svou matku.

V okamžiku zatčení v 96 jsem měl dva syny, jednoho ve věku 45 dní a jednoho ve věku dva a půl roku. Nevzniká pouze utrpení osobě odsouzené a nacházející se ve vězení nevinně, ale vzniká utrpení, bolest, trauma pro děti a celou rodinu, matku, otce, manželku, a to by se nemělo stávat.

A lidé jsou stejní všude. Každý systém, bez ohledu na konkrétní postupy, používá stejné typy důkazů. Forenziku, identifikaci svědků, výslechy za účelem získání признание.

Svědci se mylí ze stejných důvodů, ať už vidí zločin v Šanghaji nebo vidí zločin v Norsku.

Nesprávné rozsudky by neměly existovat, ale protože existují, měla by společnost v širším měřítku přispívat k jejich řešení.

Pokud jde o mezinárodní právo, existuje tam mezera. Existuje mezera v mezinárodním právu, pokud jde o právě problém neoprávněného podezření.

Tomu říkáme „bezesílnost".

Právo lidských práv je neuvěřitelně komplexní. Hodně úsilí bylo do něj vloženo. Zdá se, že je to právě ten druh mezery, která byla skutečně nezamýšlená, tak úzce související s existujícími právy, že se zdálo, že by tam měla být od samého začátku.

Potřeba mezinárodního práva na ochranu lidských práv na prokázání své nevinnosti po odsouzení a co je nejdůležitější, mít na místě životaschopný postup, jak to udělat. Myslíme si, že pro mezinárodní právo na ochranu lidských práv existuje role, zvláště aby se posílil tento hnutí za nevinnost. Pokud chceme skutečně zvýšit hnutí za nevinnost po celém světě, nejrychlejší a nejférovější způsob, jak to udělat, je přesvědčit OSN, že musí na těchto otázkách začít.

Vlády, i když jsou v jiných otázkách do určité míry odolné, v tomto tendují být otevřeny alespoň ke konverzaci.

Myšlenkou by bylo pokusit se spojit obě komunity a přijít s postupem, který nám umožní určit, jaké by měly být další kroky.

Justin Brooks z California Innocence Project a já jsme byli oba pozváni k účasti přes Zoom na panelu Organizace spojených národů o chybných odsouzeních. Na to následovala konference ve Švýcarsku. Měli jsme pozornost Organizace spojených národů, příležitost během dvou dnů se setkat se speciálními zprávci, členy výboru pro lidská práva, členy rady pro lidská práva.

Klíčové osoby, které se pokoušely v průběhu posledních let předložit naši argumentaci. Všechna tato úsilí, pokus o získání pozornosti OSN, začala přinášet ovoce. V posledním roce jsme měli některé výsledky.

In 2023, we had a decision from the United Nations Human Rights Committee.

A person who had significant evidence of innocence in prison in Kazakhstan filed a complaint with the United Nations against Kazakhstan because Kazakhstan refused to look at the new evidence, evaluate it, and exonerate him and free him.

And the human rights committee issued a decision just like a court here in the United States that said this is a human right. It's part of the right to a fair trial.

Here we have a UN United Nations body, the human rights committee for the first time recognizing the right to exoneration through new evidence of innocence as a human right — the right to DNA testing for conviction and there's a right to present that. That was a big breakthrough globally. If the United Nations starts speaking in terms of the right to people in prison who are innocent to have DNA testing done, the right to come back to court and have your conviction overturned when there's new evidence of innocence, the right to compensation after exoneration — when the UN starts speaking in terms of these things, they become recognized and adopted as universal human rights.

There are people in prison around the world that had no relief before that can now either go to the domestic courts and point to the UN statements and say, "This is part of international law. You have to give me the right to freedom."

---

Tak přiznám se, že asi těžko lze úplně udržet emoce při pohledu na tyto záběry.

A já než předám slovo dalšímu řečníkovi, panu docentu Koudelkovi a on se bude blížit už k řečnickému pultu, tak z pozice moderátora bych rád připomněl, že v trestním právu a i podle toho, co jsme viděli, se děje to po celém světě, je potřeba za všech okolností a ve všech případech ctít tu důležitou základní zásadu, že v nejistotě ve prospěch obžalovaného. Eh, tak to prostě je. Případy jsou různé, ale zásady zůstávají. A tady tyto obrázky a mnoho dalších slov, které ještě dneska zazní, nám jsou důkazem toho, proč máme na této zásadě lpět za všech okolností.

Pane docente, máte slovo.

>> Dobrý den, děkuji za pozvání na tuto akci.

Eh, jenom krátce omluvím pana ministra, který byl povolán na jednání na úřad vlády panem premiérem, ale dostaví se.

Já když jsem přemýšlel a byl požádán o účast na této akci, tak jsem ještě nevěděl zcela, o čem budu hovořit. Proto ten název mého příspěvku je v programu obecnější.

Nicméně zaměřím se na to, co vyvolalo do určité míry bouři v právnických mediálních kruzích. A to je otázka vynucování uznání viny a změna soudce nalézacího soudu ze strany odvolacího soudu. To umožňuje náš trestní řád.

Důvody pro změnu soudce nalézacího soudu ze strany vyššího soudu mohou být různé, ale někdy se tak děje, když nadřízený soud není spokojen s tím, jak rozhoduje nižší soud, když ten nechce akceptovat právní či skutkové závěry nadřízeného soudu.

Soudci na vyšších soudech mají oproti soudcům na nižších soudech vyšší plat, vyšší společenské postavení, méně práce a více moci. Nic to však neříká o tom, zda při svém rozhodování, které se odchylí od soudu nalézacího, mají pravdu.

Nelze ani říci, že by na vyšších soudech byli obecně lepší soudci, ať z pohledu právního či lidského.

Pro soudnictví platí to, co obecně pro lidskou společnost, včetně Murphyho zákona, přičemž jeden z nich říká, že pracovník je povyšován, až zaujme úroveň, na kterou nestačí, ale přesto ve funkci zůstává.

Za monarchie byl přijat trestní řád, který pro vážnější trestné činy zaváděl laické poroty, přičemž hlavnímu líčení předsedal senát tří soudců.

Dvanáct porotců rozhodoval o vině a přitěžujících okolnostech dvoustupňovou većinou. Pokud ji nebylo dosaženo, platil opak.

Jejich výrok o nevině nemohl v neprospěch obžalovaného nikdo zvrátit.

Porotní výrok o vině mohl ve prospěch obžalovaného zvrátit soudní senát a to jednomyslným rozhodnutím, tak že se věc předkládala nové porotě.

Odvolání mohlo směřovat jen do výroku o trestu, tedy ne o vině, o které rozhodovala porota, a o soukromých nárocích, to znamená o náhradě škody. Nikoliv do otázek, které rozhodla porota.

Úprava za monarchie byla jednoznačně ve prospěch obžalovaného podle zásady presumpce neviny a v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a respektovala zásadu zákona soudce a porotce.

Možnost změnit příslušnost soudu nadřízeným soudem za účelem vynucování změny rozhodnutí nižšího soudu byla jedním z opatření komunistické reformy justice po únoru 1948.

Únorový převrat vedl k převzetí moci komunisty v centrálních státních orgánech, přičemž začali uplatňovat zásadu demokratického centralismu, ale s demokracií to nemělo nic společného při řízení podřízených subjektů.

Nižší orgán byl povinen respektovat a provádět rozhodnutí vyššího.

V rámci trestního soudnictví tento centralizační přístup uzákonil zákon o zlidovění soudnictví z roku 1948.

Nejvyšší soud byl oprávněn v rámci stížnosti pro porušení zákona přikázat věc jinému soudu.

Následně v roce 1950 byl zrušen v zásadě ještě prvorepublikový československý Nejvyšší soud v Brně. Byl zřízen nový v Praze.

Soudci původního soudu byli pensionováni a soudci nového Nejvyššího soudu již byly zcela věrní komunistické ideologii.

V roce 1956 trestní řád umožnil, aby pravomoc, kterou dosud disponoval jen Nejvyšší soud, měl každý odvolací krajský soud.

Ten mohl v rámci odvolání vrátit věc zpět nalézacímu soudu, přičemž mohl nařídit, že bude jednat soud v jiném složení nebo dokonce jiný nalezací, to znamená okresní soud, přičemž nebyl omezen žádnými konkrétními důvody a jeho názor byl závazný pro nalezací soud.

Takto to v zásadě převzal trestní řád z roku 1961 a toto ustanovení platí dodnes.

Tento relikt komunistického trestního práva přitom zasahuje do práva na zákonného soudce zakotveného na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod.

Uveďme příklad.

Když se na rozhodování postupně účastní nalézací, odvolací a dovolací soud, tedy tři instance, nalézací a odvolací soud jednomyslně sprostí obžalovaného obžaloby a u nejvyššího soudu dopadne hlasování 1 : 2, tak postupně se na těch soudech, pokud nalezací soud rozhodoval senátem, účastnilo rozhodování devět lidí.

Na nejvyšším soudě hlasování dopadne 1 : 2.

Na nižších soudech bylo hlasování jednomyslné ve prospěch obžalovaného.

Nejvyšší soud si prosazuje svoji vůli k odsouzení většinou dvou hlasů proti sedmi, protože vidí tu většinu jenom na té poslední instanci.

Pokud se ovšem podíváme na to trojstupňové řízení jako celek, tak zjistíme, že dva lidé prosazují odsouzení proti sedmi.

Zásada v pochybnostech ve prospěch dostává na frak.

Pokud jde o judikaturu, ta je někdy rozkolísaná.

Uvedu příklad Vrchního soudu v Praze, který si proti vůli nalézacího soudu vynutil odsouzení, které vedlo ke křiklavému porušení práva. Takto byl odsouzen na doživoti Robert Templ.

Přestože předtím byl čtyřikrát krajským soudem v Plzni zproštěn, přičemž soud nařídil změnu senátu. Když pořád ten samý senát v Plzni rozhodoval o sproštění, nařídil se změna senátu.

I tento změněný senát ho sprostil, tak vrchní soud rozhodl, že to budou soudit v Praze.

No, tam si řekli: když vyhovíme odvolacímu soudu, tak budeme mít pokoj. Když ne, tak zase nám to vrátí. Takže ten případ soudili.

Po dvaceti letech Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že něco takového není možné. Něco, co bychom my řekli na samém počátku.

Zaplatili jsme za to náš stát dvanáct milionů Kč. Otázka, jestli to moc nebo málo, protože Templ seděl asi dvacet let ve vězení.

Obdobně si Vrchní soud v Praze vynucoval odsouzení za pokus vraždy v případě Lukáše Nečasaného, zase i za cenu změny složení senátu ukrajinského soudu v Kroměříži.