SEDMIČKA PLUS s Janou Bobošíkovou

Vítejte, milí diváci.

Dnes se podíváme na vztah Evropy k Rusku. Ne pohledem bojiště, ani pohledem diplomacie, ale prostřednictvím sportu, kultury, turistických víz a nakonec i české politiky.

Protože právě na těchto zdánlivě nesouvisejících příkladech je nejlépe vidět otázka, na kterou Evropa dodnes nemá jednoznačnou odpověď: Chce Rusko především izolovat nebo chce dlouhodobě ovlivňovat i ruskou společnost?

A právě hledání odpovědi na tuto otázku bude tématem dnešní sedmičky plus.

Rusko zůstává mimo světový hokej. Na první pohled další sportovní zpráva. Ve skutečnosti ale mnohem víc, protože právě hokej dnes odhaluje jeden z největších problémů evropské politiky vůči Rusku. Evropa dokáže přijímat jednotlivá opatření. Mnohem hůř ale odpovídá na otázku, čeho jimi vlastně chce dosáhnout.

Mezinárodní hokejová federace rozhodla, že ruské a běloruské reprezentace nebudou hrát hlavní světové soutěže ani v sezoně 2026 až 2027. Jako důvod uvedla bezpečnostní rizika, ochranu účastníků a zachování integrity soutěží.

V Moskvě následovala mimořádně ostrá reakce. Olympijský vítěz Alexandr Koževníkov označil vedení IIHF za bandu použitých kondomů a obvinil Českou republiku, Finsko a Švédsko z politického tažení proti Rusku.

Nešlo ale jen o emoce. Reakce znovu ukázala, že Moskva nevnímá sportovní sankce jako technické rozhodnutí sportovních funkcionářů. Vnímá je jako útok na vlastní postavení ve světě.

Pro většinu Evropanů je hokej sport. Pro Rusko je to mnohem víc. Součást národní identity, příběh o velmoci, o vítězstvích, o soupeření se Spojenými státy a o respektu.

Právě proto se zákaz účasti ruské reprezentace v Moskvě nečte jako rozhodnutí sportovní federace. Čte se jako politický vzkaz.

Jenže právě tady vzniká první problém. Jestliže má Evropa jednotnou strategii vůči Rusku, proč se v jednotlivých sportech chová úplně jinak?

Ruští hokejisté zůstávají mimo, stejně jako fotbalové reprezentace. Jenže v judu, v zápase, v šermu a v dalších individuálních disciplínách se ruští sportovci postupně vracejí pod neutrálním statusem, bez vlajky, bez hymny.

Samotná sportovní síla Ruska tento rozdíl nevysvětluje. Rusko patří ke světové špičce nejen v hokeji, ale také v krasobruslení, gymnastice, džudu nebo zápase. Rozhodující se zdá být něco jiného: zda soutěží jednotlivec nebo národní tým, jak silnou roli hrají státní symboly a jaké bezpečnostní obavy mají pořadatelé.

Jenže právě tady se sport mění v politiku, protože žádný jednotný model neexistuje. V každém sportu platí jiná pravidla, jiná logika, jiná rozhodnutí.

A pokud Evropa nedokáže najít jednotný přístup ani ke sportu, jak chce vytvořit dlouhodobou strategii vůči Rusku? Má být cílem izolace nebo dlouhodobé ovlivňování ruské společnosti? A má Evropa pouze trestat? Nebo má také přemýšlet o tom, jak budou vypadat vztahy s Ruskem? Ne za měsíc, ne za rok, ale za 10 nebo 20 let?

Stejný rozpor totiž nekončí na zimním stadionu. Evropská unie přijímá rozsáhlé sankce, omezuje diplomatické kontakty. Současně ale část ruských občanů dál získává víza. Ruští umělci vystupují na evropských scénách. Někteří ruští sportovci se vracejí do mezinárodních soutěží.

V jedné oblasti téměř úplná izolace, v jiné určitá otevřenost. Není to náhoda. Je to důkaz, že Evropa sama hledá odpověď na otázku, kde končí legitimní obrana vlastních zájmů a kde začíná politika, která může posilovat právě to, proti čemu chce bojovat.

Sport ale není jediným místem, kde Evropa hledá odpověď. Stejný spor se vede také v kultuře a právě tam je možná ještě viditelnější, protože zatímco sportovní reprezentaci lze zakázat poměrně snadno, u kultury najednou přestává být jasné, kde vlastně končí stát a kde začíná samotná civilizace.

Po roce 2022 začaly evropské kulturní instituce řešit otázku, kterou si předtím téměř nikdo nepokládal. Je ruský umělec představitelem ruského státu nebo především svobodným jednotlivcem? Mají evropské instituce odmítat každého Rusa nebo pouze ty, kteří otevřeně podporují politiku Kremlu?

Jednotná odpověď neexistuje a právě to ukazuje, že ani zde Evropa nemá společnou strategii.

Nejlépe je to vidět na benátském bienále. Po ruské invazi se stal ruský pavilon symbolem mnohem většího sporu. Jedni tvrdili, že oficiální ruská účast ve chvíli, kdy Rusko vede válku, legitimizuje jeho politiku. Ovšem druzí odpovídali, že právě kultura má zůstat posledním prostorem dialogu a že odmítání umělců pouze podle jejich původu potvrzuje ruskou propagandu. Tu, která vlastním občanům tvrdí, že Evropa odmítá Rusko jako celek. Ne vládu, ne Kreml, ale Rusko.

Stejnou otázku otevřel případ světoznámého dirigenta Valérie Gergieva. Jedna část Evropy říká: veřejně podporoval Vladimíra Putina, nemá proto na evropských scénách vystupovat. Druhá část namítá, kde přesně končí politická odpovědnost a kde začíná umění. Má být umělec posuzován podle své tvorby nebo podle svých politických postojů?

Ani zde Evropa nenašla jednotné pravidlo. Každá země, každá instituce, každé divadlo rozhoduje jinak.

A právě tady se dostáváme k nejhlubšímu problému celé evropské debaty. Evropa se pokouší oddělit ruskou kulturu od ruské státnosti. Jenže vůbec není jisté, že to lze.

My Evropané jsme zvyklí rozlišovat mezi státem, vládou a režimem. Můžeme být hrdí na vlastní zemi a současně kritizovat vlastní vládu. Jenže ruská historická zkušenost je úplně jiná.

Pro mnoho Rusů není stát jen úřad. Je symbolem historické kontinuity. Je symbolem národní identity a symbolem samotné existence země.

Právě proto mnoho Rusů nevnímá sportovní reprezentaci ani kulturní symboly odděleně od státu, ale vnímá je jako součást jednoho celku.

A právě proto může být iluzí očekávat, že odmítání ruských sportovců nebo kulturních symbolů bude v Rusku chápáno jako kritika konkrétní vlády. Velká část ruské společnosti to může číst úplně jinak – jako odmítnutí Ruska samotného, jeho dějin, jeho identity, jeho státnosti, ať se nám to líbí nebo ne.

Právě proto se evropská politika dostává do paradoxu. Na jedné straně chce oslabovat kremelskou propagandu, na druhé straně někdy sama vytváří argumenty, které propaganda používá.

Kreml dlouhodobě tvrdí, že západ nebojuje proti konkrétní vládě, ale proti Rusku jako takovému. Čím méně Evropa rozlišuje mezi režimem, státem a společností, tím snažší práci této propagandě poskytuje.

Podívejme se na turistická víza pro Rusy. A právě tady se evropské státy rozcházejí možná nejvíc.

Po roce 2022 Evropa ruským občanům hranice úplně neuzavřela. Současně ale cestování výrazně zpřísnila a ani tady neexistuje jednotná evropská politika. Ve skutečnosti existují dvě a často si navzájem odporují.

Nejpřísnější přístup zastávají země, které mají vlastní historickou zkušenost se Sovětským svazem nebo dnešním Ruskem: Polsko, pobaltské státy, Finsko, Česká republika.

Jejich argument je přitom naprosto jednoduchý. V době dlouhodobého konfliktu není občan nepřátelského státu pouze turista.

Může představovat bezpečnostní riziko, může pomáhat obcházet sankce, může být součástí zpravodajských aktivit.

Podle těchto zemí už Evropa s Ruskem fakticky žije ve stavu dlouhodobé konfrontace. Tomu musí odpovídat i pravidla.

Jenže druhá část Evropy říká něco úplně jiného. Itálie, Řecko, Španělsko, částečně Francie. Tyto země odmítají trestat lidi jen kvůli jejich státní příslušnosti.

Tvrdí, že sankce mají dopadat na vládu, na elity, na režim, ne automaticky na každého Rusa.

A mají ještě jeden argument, možná ten nejdůležitější. Podle tohoto pohledu může osobní zkušenost s Evropou oslabovat ruskou propagandu. Člověk, který Evropu pozná vlastníma očima, může získat úplně jinou zkušenost, než jakou mu každý den nabízí státní televize.

Úplná izolace proto nemusí Kreml oslabovat. Může ho naopak posilovat, protože potvrzuje jeho tvrzení, že západ odmítá celé Rusko, ne jeho vládu, ale všechny Rusy.

Otevřenost tak není chápána jako slabost, je chápána jako investice do budoucnosti.

A právě tady se evropská debata definitivně láme.

První přístup říká: Dokud Rusko vede válku, musí důsledky nést i jeho občané, protože právě společenská izolace může vytvořit tlak na změnu.

Druhý přístup odpovídá: Pokud ruskou společnost od Evropy úplně odstřihneme, ponecháme ji ještě víc pod vlivem vlastní propagandy.

A přátelé, to není spor o turistická víza, to není spor o sport ani o kulturu, to je spor o strategii. Odpovídáme si totiž na jedinou otázku.

Chceme Rusko pouze izolovat, nebo chceme dlouhodobě ovlivňovat i ruskou společnost?

Právě proto není debata o sportu, kultuře nebo turistice okrajovým tématem. Ve skutečnosti se vede o něco mnohem zásadnějšího – jak čelit státu, který přesvědčuje vlastní občany, že Evropa je jejich nepřítel.

Po roce 2022 Kreml výrazně posílil obraz západu jako nepřátelského prostoru. Oficiální propaganda stále intenzivněji připravuje ruskou společnost na dlouhodobou konfrontaci. Její sdělení je jednoduché.

Rusko údajně nevede útočnou válku. Pouze se brání.

Sankce nejsou důsledkem ruské politiky, jsou důsledkem západní nenávisti vůči Rusku.

Právě proto má otázka kontaktů s ruskou společností mnohem větší význam, než se na první pohled zdá. Nejde o vstřícnost vůči Moskvě.

Jde o to, kdo bude utvářet obraz Evropy v očích milionů Rusů. Evropa nebo výhradně Kreml?

A právě tady se dostáváme k České republice.

Po roce 2022 patříme evropským zemím s nejtvrdším postojem vůči Rusku. Nevzniklo to náhodou.

Je to rok 1968, oficiální výklad Vrbětic, rusko-ukrajinský konflikt, ale také dlouhodobě budovaná nedůvěra, rostoucí vliv bezpečnostních institucí na veřejnou debatu, neznalost ruské historie, nezájem o ruskou kulturu i schématické přemýšlení o ruské politice.

Výsledkem je prostředí, ve kterém je Rusko vnímáno nejen jako politický protivník, ale především jako bezpečnostní hrozba.

Jenže skutečný problém neleží v tvrdosti této politiky. Ten leží v tom, že často zaměňujeme prostředky za strategii.

Sankce, diplomatická izolace, bezpečnostní opatření. To všechno jsou nástroje. To není strategie.

Strategie musí odpovědět na mnohem zásadnější otázky.

Jak má vypadat vztah České republiky k Rusku za deset nebo dvacet let? Chceme pouze minimalizovat současná rizika, nebo chceme ovlivnit i budoucí vývoj uvnitř ruské společnosti?

Jak budeme reagovat, pokud se Rusko jednou změní? A jaké kontakty chceme zachovat?

Česká veřejná debata po roce 2022 soustředila pozornost především na okamžitou reakci na ruskou agresi. To bylo pochopitelné. Problém nastává ve chvíli, kdy se mimořádná reakce začne vydávat za dlouhodobou strategii.

Česká republika dnes poměrně přesně ví, co odmítá. Mnohem méně jasně ale říká, čeho chce dosáhnout.

Veřejné debatě stále více dominuje bezpečnostní pohled. Hybridní operace, kybernetické útoky, dezinformace, energetické vydírání, ruské zpravodajské služby – to všechno jsou reálné hrozby.

Úkolem bezpečnostních institucí je pojmenovávat a analyzovat. Politickou strategii státu ale vytvářet nemají. To je odpovědnost demokraticky zvolených politiků.

Právě tady se ukazuje slabina české debaty. Politické elity příliš často přebírají bezpečnostní hodnocení jako hotový politický závěr, místo aby nad ním vedli vlastní strategickou diskusi.

Čeští politici dnes přesvědčivě vysvětlují, proč je současné Rusko hrozbou. Mnohem méně přesvědčivě ale odpovídají na otázku, jak má Česká republika postupovat ve světě, ve kterém Rusko nezmizí.

Nezmizí jeho vliv, jeho zájmy. Ani ruská společnost.

Dlouhodobá politika proto nemůže stát jen na otázce, jak se před Ruskem chránit dnes. Musí odpovědět také na otázku, jak chceme ovlivnit prostředí, které bude určovat vztahy s Ruskem zítra.

Víte, velmoci přemýšlejí za horizontem okamžitého konfliktu. Politika, která pouze reaguje na kroky protivníka, může být krátkodobě oprávněná. Nikdy ale nebude dlouhodobě vítězná.

Největší problém České republiky nespočívá v tvrdosti její politiky vůči Rusku. Spočívá v tom, že o jejím dlouhodobém cíli nevedeme téměř žádnou strategickou debatu.

Veřejný prostor se uzavírá do falešné volby. Tvrdost nebo ústupky, konfrontace nebo dialog. Jenže zahraniční politika není slogan, je to strategie.

A právě ta české debatě nejvíc chybí.

Každá demokracie potřebuje umět pojmenovat hrozby. Stejně důležité je ale umět diskutovat o jejich řešení.

Pokud veřejný prostor ovládne jediný bezpečnostní narativ, přestáváme rozlišovat. A bez schopnosti rozlišovat nelze vytvářet strategii.

Rusko může být současně bezpečnostní hrozbou, politickým protivníkem, společností milionů lidí i zemí, se kterou bude Evropa jednou znovu hledat nějakou formu vztahu. Tyto skutečnosti se navzájem nevylučují.

Evropa nemůže ignorovat bezpečnostní realitu ani zapomenout na vlastní historickou zkušenost. Současně se ale nesmí vzdát schopnosti komunikovat, ovlivňovat a přemýšlet v delším časovém horizontu.

Prvním krokem k realistické strategii je opustit dvě zjednodušení.

První tvrdí, že lze ruskou společnost, kulturu nebo sport mechanicky oddělit od ruské státnosti. Druhé, že jakýkoli respekt k ruské státnosti automaticky znamená podporu současného kremelského režimu.

Oba přístupy jsou chybné.

V evropských demokraciích běžně rozlišujeme mezi státem, vládou a režimem. Ruská historická zkušenost je ale jiná.

Pro mnoho Rusů představuje stát historickou kontinuitu, národní identitu i bezpečí celého společenství. Právě proto velká část ruské veřejnosti nevnímá odmítání sportovních reprezentací nebo kulturních symbolů jako kritiku konkrétní vlády, ale jako odmítnutí Ruska samotného.

Evropská strategie s touto skutečností musí počítat. Ne proto, že by ji schvalovala, ale proto, že právě z této reality musí vycházet.

No a tím se vracíme na úplný začátek. Ke sportu, ke kultuře, k turistickým vízům, ke každému rozhodnutí, které dnes Evropa vůči Rusku přijímá.

Protože nejde jen o to, co zakázat, koho vyloučit, koho potrestat. Jde o to, zda vůbec víme, čeho chceme dosáhnout.

Evropa má plné právo bránit svou bezpečnost.

Má plné právo podporovat Ukrajinu.

Má plné právo přijímat sankce.

Ale to všechno vůbec ještě není strategie.

Strategie začíná schopností rozlišovat mezi ruským státem a politickým režimem, mezi ruskou kulturou a státní propagandou, mezi ruským národem a ruským imperialismem.

Protože politika, která přestane rozlišovat, nakonec přestane i přemýšlet.

A tím největším nebezpečím pak není tvrdá politika.

Je to chvíle, kdy jí nahradí nenávist, kdy ji nahradí pohrdání a kdy nastoupí mor xenofobie.

Dnešní sedmička končí.

Hezký večer.