Robert Vlášek a Pavlína Kolářová: Válečné reparace a Československé zlato.

Krásný přírodní večer, vážení přátelé, vám všem, kteří jste dorazili na dnešní nedělní vysílání.

Je 76 let páni 2026, 205 velitelského času a já tady vítám Pavlíku Kovářovou a Roberta Vláška.

Ahoj.

Ahoj.

Ahoj Roberte.

Zdravím diváky.

Hezký.

A Pavle, pojďte to rovnou vzít, protože já to začnu z vostra. Já začnu z vostra, protože nač čekat. Máme zpoždění, nezastavujeme.

Eh, zlato prochází jakousi korekcí a některé kruhy jsou z toho mírně nervózní. Eh, pojď, pojď nám říct, co se vlastně děje nebo neděje.

Hele, tak my máme dneska takový to silné téma, ale tys to načal dobře, tak asi je dobrý jakoby o tom trochu mluvit, protože eh jedna věc je korekce, druhá věc je ano, ty souvislosti.

Na jednu stranu je pravda, že dlouhodobě eh ta globální situace, ty nepokoje, války, hrozby válek eh vždycky dávalo do souvislosti to, že zlato rostlo. A spoustu lidí, kteří prostě to zlato mají v portfoliích nebo řekněme, že se naučili ho dávat do toho základní jakoby základní kámen toho svého majetku, e, tak očekávalo, že poroste a ono se to neděje a klesá.

Na jednu stranu je dobrý si říct, že za posledních 12 měsíců i po té korekci jsme stejně v plusu, když se na to zlato budeme koukat jako na komoditu, jako na nějakou řekněme na nějakou investici a sledujeme její růst, tak stejně je eh 30 % v plusu, jo, za posledních 12 měsíců. Ta korekce, která teďkon je nějakých 15 % jakoby pořád chvilku do boku, zkoriguje, chvilku to jde nahoru, nicméně doopravdy to klesá a eh řekněme, že to je anomálie, jo, a my si to třeba nebo pokusím se to dát do nějakých souvislostí, protože to, co se stalo, my jsme o tom tady s Robertem mluvili, tak vlastně zablokování ropy v tom hermuském průlivu. Eh, USA vlastně získalo několik výhod. To je jedna věc.

Jedna z těch výhod je, že samozřejmě tím, že odřízli ten asijský trh od ropy, tak ropa stoupla, což je dobře pro Ameriku. Ale když to řeknu z toho většího kontextu, tak zlato jako všechny jiné komodity se vlastně obchodují na burze a jedna z věcí, e, řekněme, když nějaká komodita roste, dlouhodobě přijde korekce. Naprosto přirozený jev. Jo, to se děje jakoby dlouhodobě.

Nicméně tímto aktem, kdy vlastně se odřízlo tím průlivem nebo průplavem, abych to říkala správně, prochází zhruba 20–25 % veškerého trhu s ropou. Eh, tak e se stalo několik věcí. Spekulativní kapitál. Řekněme investoři, větší investoři, kteří jsou napojení na ty informace, které my třeba nemáme, věděli, že v ten moment, kdy se to stalo, tak že půjde ropa nahoru. To znamená, že odprodávali zlato. Ale jaké zlato? Papírové zlato. Jo, to jsou ty investice, když jsme se tady jakoby bavili o tom, že je rozdíl mezi papírovým zlatem a skutečným zlatem.

Nicméně ta komodita se obchoduje a pokud někdo odprodává ETF, prostě to papírové zlato, tak to má vliv celkově na cenu zlata. A co se stalo? Spekulativní kapitál v ten moment, kdy se uzavřel eh ten Hormuz, tak okamžitě odprodali velkou část toho papírového zlata, nakoupili zlato, vlastně vydělali, jo, v tom růstu odprodali, nakoupili ropu, o které věděli, že půjde nahoru, takže nakoupili eh ropu, vydělávali podruhé. A nejenom to. Oni díky tomu, že vlastně poslali jakoby to zlato dolů, tak měli další kapitál k tomu, aby začali nakupovat fyzické zlato, protože vědí, že to, co se teďkon děje, tak je vlastně e jenom čekání na dlouhodobý růst.

Takže pokud někdo e vlastně je schopný todleto si dát do souvislosti, tak ví, že my jsme teďkon v bodě, kdy je dobrý to zlato nakupovat. Pokud to někdo dělá dlouhodobě, tak ho to moc nezajímá. Jo, my tady někoho navádět ke spekulaci a to, co my děláme. Oba dva s Robertem pocházíme z finanční branže. Já vlastně už to budou tři dekády, kdy jsme vlastně byli schopní skládat ty celkové portfolia a umíme to i dneska, jo. Pokud někdo chce rozložit, řekněme, ten svůj majetek na ty tři loukotě, které my prosazujeme, tak to umíme taky.

E nicméně to, proč jsme se rozhodli jít proti tomu proudu toho finančního trhu nebo té většině těch rádoby rádců, eh, že vlastně budeme prosazovat e akcie nebo ty papírové vůbec deriváty, tak jsme se rozhodli, ne, že prostě 99 % tady těch poradců ignoruje zlato a za nás to zlato je vlastně tím stavebním kamenem, jo, důležité. Je úplně mi jedno, pokud prostě to zlato stoupá nebo klesá. Já prostě kupuju fyzické zlato, které v podstatě tady bylo, než jsme tady byli, bude tady pravděpodobně až my tady nebudeme.

A já za tu svou eh řekněme třicetilou e praxi jsem zažila spoustu různých e investorů, různého kapitálu, různých produktů, které měly spasit svět, když to přeženu. Ty společnosti nebo ty lidi to už dávno nedělají. A každopádně zlato eh proč my nabízíme zlato, tak je to proto, že tam eh to zlato prostě v tom majetku plní úlohu, takovou tu kotvu, jo.

Takže jsem chtěla shrnout. Jedna věc je to, že když se na to budeme koukat z hlediska investice, zlato stejně je 30 plus za posledních 12 měsíců. Teď momentálně je nákupní okno. Pokud ještě někdo nenakoupil a prostě má volné prostředky, tak určitě můžu vám poradit, aby si zainvestoval. Ale pokud to někdo dělá dlouhodobě, tak je mi to skutečně jedno.

Tak ty mě chceš doplnit, jestli něco jsem opomněla?

Já myslím, já myslím, že ne. Možná bych doplnil, že podobnou situaci jsme viděli, když se spekulovalo na ropu, třeba v době ropné krize v 70. letech, v letech ten vývoj byl velmi podobný. Ten spekulativní kapitál se chová stejně, takže na tom není nic mimořádného. Mimořádné možná jenom to, že nikdo nepočítal s tou operací v tom Hormuzu, jo, v tom hormuzkém vlastně průlivu, že tam vznikne, protože to bylo trošku překvapivé, ale jinak to, co kolem se děje, je nepřekvapivé.

Samozřejmě kromě toho, co jsi zmínila, tady ještě třeba ta páteční korekce, která byla 3 %, to je jedna z nejvyšších denních jako korekcí, tak ta vycházela ještě se k tomu přidaly nějaké zprávy z americké ekonomiky, silný dolar, vyšší výnosy amerických dluhopisů, to je vždycky proti zlatu, tak to jsou takové už drobné věci plus jako výběry těch zisků těch velkých hráčů, které tam jako probíhají taky, jo.

Takže to je jenom takové drobné doplnění. Tam se dá očekávat, že v těch letních měsících červen, červenec to zlato ještě může tak nějak jako přešlapovat trošku. Nevíme přesně jak. Jednou to půjde nahoru, jednou trošku do strany třeba a tak. Nicméně ta druhá polovina roku podle všech prognóz je už jako silně růstová. Myslím k někam k 5 500 a 6 500 dolarů za unci. Tam se shoduje většina těch prognóz, jako je Goldman Sachs, JP Morgan a tak dále. Jo, takže skutečně tahle to, tohle nákupní okénko, které vlastně je takové intermezzo v tom celkovém vývoji, protože za ty dva roky to zlato prostě vyrostlo kolem 80 %, po té korekci, která tam je za, já nevím, kdybychom to vzali za 19 let, tak to bude kolem 1 000 %, takže tady nějaký pokles 15–20 % je vlastně skutečně jako super nákupní okno.

I vzhledem k tomu, že za ten rok, jak Pavlína tady říkala, to zlato vyrostlo někde kolem 30 %, jo, lehce pod, takže to je dobrá zpráva.

Tak děkuju, děkuju.

Tady Václav Pintýř mi upozorňuje na chybu ze sedmé třídy.

Já jsem tě nechtěl kárat, protože samozřejmě rozdíl mezi průpravem a průlivem je zřejmý, ale to my víme, já vím, že ty to víš a diváci jsou přísní, protože sledují každé slovíčko, takže musíme být pozorní.

Ano, my tě v podstatě nekáráme.

Jo, děkuju.

V podstatě jenom upozorňujeme.

Už si to budu pamatovat.

Ano.

Ale teď pojďme k tématu, protože pojďme k tématu.

Jaké je naše téma?

Zlato a reparace. Nebo řekněme československé zlato a reparace, protože když to já shrnu a uvedu, tak pokud je to pravda, tak my jsme před druhou světovou válkou patřili jakoby jedni, nebo my jsme jako stát byli jedni z největších se největším zlatem.

Jo.

Pak jsme ho ztratili po druhé světové válce.

Pak jsme desítky let se ho snažili dostat zpátky a v 90. letech jsme ho velice levně ztratili a teď ho draze nakupujeme.

To je takové to věčné téma.

Já každopádně v tomhle hledám fakta. Vždycky tam jsou zájmové skupiny, které prostě nedělají pro dobro lidí, ale to vidím já dlouhodobě, proto mě to třeba nepřekvapuje, ale určitě tam jsou zajímavé momenty a zajímavé informace, které by mohly zajímat nejenom mě, ale právě toto je tvoje téma.

Dobře.

Já začnu možná odzadu. Začnu těmato válečnými reparacemi z logiky věci, protože ty se docela dobře pojí k tomu, co tady probíhalo v tom mediálním prostoru a tak obecně kolem sjezdu sudetoněmeckého svazu v Brně, což byla taková velká zábavná taškařice.

Nicméně ona nebyla až tak taškařící, protože to je samozřejmě nějaká strategická věc z hlediska těchto lidí.

Nicméně k tomu já se taky ještě dostanu, ale pokud bych začal těmito reparacemi, je potřeba si uvědomit, že když někdo tady upozorňuje na nějaké usmiřování a podobně, tak jednak nevím, co my bychom se měli zrovna usmiřovat.

Češi ani Slováci válku nezačali.

A Češi a Slováci byli ti první, kdo byli perzekuováni v rámci toho konfliktu vysídlením nejenom právě pohraničí, ale taky třeba tím, že se vysídlilo třeba Sedlčansko a Benešovsko za druhé světové války.

Málo lidí to ví.

Kde ten prostor byl vyčleněn německým SS jednotkám na trénování, ale byl to i základ budoucí germanizace českého prostoru, to byla strategie.

Takže jenom tak jako na úvod to ještě rozeberu trošku.

Nicméně ty válečné reparace Československa byly stanoveny Pařížskou reparační konferencí v roce '45 na 347 miliard předválečných korun, jo, z roku 1938.

Ta československá vláda vyčíslela ty škody vlastně za zničený průmysl, infrastrukturu, konfiskovaný majetek, kulturní škody, lidské ztráty.

Oni tam třeba nevyčísleli to, co by taky stálo za úvahu ještě.

To tam myslím nebylo kurzové zvýhodnění marky vůči koruně, jo, které způsobovalo obrovské ekonomické škody během celé druhé světové války, během celého protektorátu, protože ten kurz byl nasazen tak, že v podstatě byl neúměrný ve prospěch té marky a samozřejmě to způsobovalo velké ekonomické škody našemu hospodářství.

Nicméně na té Pařížské konferenci v roce 45 byly tedy stanoveny reparace na těch 347 miliard předválečných Kč a Československo bylo zařazeno mezi oprávněné země z hlediska reparací.

Toto je součástí mezinárodního právního řádu.

Ta právní síla stále trvá.

Nikdy to nebylo nějak zrušeno.

Žádná deklarace z roku 97 nebo nějaké jiné, kde jsme si řekli, že se máme rádi, toto vůbec nějak právně nenarušují.

Jo, to znamená, ten právní závazek trvá a teď je podstatné to, co by to znamenalo v současných penězích, protože ty metodiky se liší.

My bychom mohli vzít ten výpočet podle třeba podílu na HDP, jo, nebo bychom mohli vzít vývoj inflace za tu dobu, nebo bychom mohli vzít majetkový vývoj třeba nemovitostí.

Nebo bychom to mohli přepočítat na vývoj ceny zlata.

Příkladně taky.

K tomu se ještě dostanu.

A vlastně ten odhad podle zvolené metody jsou odhadované 50 až 100 bilionů Kč.

Současných 50 až 100 bilionů Kč, což teda znamená, že by to mnohonásobně zaplatilo náš státní dluh, který máme přes 3 biliony Kč dneska, tak tady se bavíme o 50 až 100 bilionech.

Takže pokud by někdo se chtěl bavit o nějakém vyrovnání za něco, tak je určitě na místě říci: pojďme začít teda od začátku, pojďme začít tedy tím naším poškozením, protože my jsme byli poškozenou stranou. Jednoznačně my jsme nezačali válku a tady máme vůči vám nějakou pohledávku.

Až ji zaplatíte, tak pak můžeme se začít bavit dál.

Mimochodem Poláci opakovaně téma reparací znesli, kteří také nedostali zaplacené.

Z těchto částek bylo Československu zaplaceno jednotky nějakých procent, ani ne možná procenta celá.

A to vlastně bylo uhrazeno tím, že československá vláda zabavila nějaký majetek, který se v době konce války nacházel na území Československa jako německý majetek, jo, takže skutečně velmi zanedbatelné množství.

No, já bych ještě zmínil jednu věc a je potřeba si uvědomit, že kromě těchto velkých škód tady byly obrovské lidské ztráty a jenom abychom si připomněli, tak ty lidské ztráty Československa tvořily 340 až 365 tisíc osob, z čehož teda 260 000 bylo Židů v rámci holokaustu.

Popravení československy mimo toto etnikum bylo 35 až 45 000 lidí.

Padli vojáci na frontách 25 000 lidí, civilní oběti bombardování a bojových operací na území Československa 10 až 15 000.

Takže jako 10 000 obětí dalších byly oběti věznění.

Ty nejsou přesně vyčíslené, ale bylo to desítky tisíc.

Takže ty odhady se počítají, že celkové ztráty naší populace byly 2,3 až 2,5 % populace.

Je to obrovská věc.

Takže když tady někdo potom zmiňuje nějaké nepěkné věci, které se týkaly třeba toho divokého odsunu, kde skutečně docházelo k nějakým selektivním zločinům, tak je to naprosto nesrovnatelné s tím, o čem se tady bavíme.

A hlavně je potřeba si uvědomit, že to byla reakce na tu hrůzu, která tady probíhala a na ty stovky tisíc mrtvých, které tady byly.

Mimochodem je známý fakt, že německé paničky si za tři marky platily divadlo v Kounicových kolejích v Brně a chodili se dívat na popravy českých vlastenců, takže asi tak nějak asi v těch lidech po té válce to potom vybudilo, jo, toto všechno.

Takže je potřeba vždycky začínat od začátku.

No a já jsem se ještě zaměřil na ztráty československé armády a vlastně československé generality prorepublikové, protože ta je mimořádná.

My máme více padlých jako generálů a důstojníků procentuálně vůči tomu stavu před válkou, než měla třeba bojující Francie nebo bojující Belgie.

Jo, je to neuvěřitelná věc. To je jenom k tomu, jestli se vyplatilo se bránit nebo ne. Podle mě jo, protože ty ztráty by takové možná ani nakonec by nebyly finální.

Tak 4000 až 5000 bývalých příslušníků československé armády vlastně padlo a nebo bylo popraveno. Popraveno řekněme, a z toho bylo 500 až 800 důstojníků. Ale podstatné je, jak to zasáhlo naši generalitu. Z našich 137 generálů československé armády bylo popraveno nebo zemřelo v koncentrácích 24, což je 20 %.

Jo, to jsou větší ztráty než měla bojující Francie. Každý šestý generál byl popraven. A to je jenom taková odpověď na to, jestli Češi byli nebo nebyli národ kolaborantů. Samozřejmě, že nebyli, protože ty ztráty té elity byly obrovské.

No a teď k těm sudeckým Němcům a pak k československému zlatu půjdeme step by step.

Sudeční Němci jako termín bychom vůbec neměli používat. Takový termín je vlastně v podstatě neexistentní. Respektive, když rozebereme trošku, co to znamená — sudety.

Sudety nikdy nebyly žádným státním celkem, nebylo to žádné celistvé území. Sudety pochází ze slova Sudeta Ore, což poprvé použil řecký geograf a zeměpisec Claudius Ptolemaios, který tak označoval v roce někdy 100 až 170 před naším letopočtem hory na severu Čech.

Ten název Sudeta Ore měl velmi pravděpodobně kelský původ a znamená — je to ze slova sudeta, suit — les divočáků, jo. A není to žádný celiství útvar.

To slovo se začalo používat jako označení až někdy v 19. století, kde jakýsi německý písmo chtěl najít nějaký společný výraz pro označení všech těch Němců, kteří žili v Čechách a na Moravě. Jmenoval se Franz Jesser a bylo to někdy kolem roku 1903, ale bylo to velmi okrajově používané označení.

Sami Němci se tehdy tady označovali za Deutsche Böhmen — české Němce — nebo Deutsche Mährer — německé Moravany, německé Moraváky, jo. Takže to ve velkém začal používat až Hitler, samozřejmě s Henlinovou stranou a tak dále, která se potom sloučila s NSDAP.

Němci jako takoví k nám přicházeli na pozvání českých králů — konkrétně Přemysla Otakara I., Václava a Přemysla Otakara II. — v 12. a 13. století, kdy byli zváni jako osadníci z Bavorska, Frankenka, Durinska, Rakouska do řídce osídlených pohraničních oblastí, kde bylo řídké osídlení. Ty panovníky je tam zvaly, aby zakládali osady a města. Byli tam zváni velmi často také jako horníci a podobně, protože tam se těšily různé nerosty, takže pro ně to bylo velmi lukrativní nabídka. Oni třeba nepocházeli z bohatých poměrů, a tady mohli si vytvořit novou živnost a být v tom úspěšní. Takže to bylo velmi zajímavé.

Předtím v 9. a 11. století tu byly jenom velmi malé skupinky.

Když se dostaneme k vývoji dále, tak vlastně v roce 1930 tady bylo 3,1 až 3,2 milionů Němců. To znamená, bylo to 22 % obyvatel.

No a následně po válce rozhodnutím vítězných mocností — nikoliv rozhodnutím prezidenta Beneše, jak bývá někdy vykládáno. A rozhodně už nešlo o žádné dekrety prezidenta Beneše, ale o dekrety prezidenta republiky, které Beneš, který byl v té době prezidentem, parafoval. Ale prošlo to celým právním řádem republiky, parlamentem a tak dále. Bylo to na základě rozhodnutí postupimské konference, která mimochodem rozhodla o vysílení Němců také z Polska a z dalších zemí — nejenom z Československa.

A bylo odsunuto 2,9 až 3 miliony Němců. Zůstalo zhruba 250000 těch, kteří prokazatelně byli v nějakém odboji nebo byli prokazatelně lojální republice, jo. Takže 250000 jich tady zůstalo.

Při dnešním sčítání lidu v Čechách a na Moravě se 20 až 30000 lidí hlásí k německé národnosti. Jo, jenom tak pro představu.

A ty oběti toho odsunu — zejména toho divokého na počátku, kdy připomínám znova, že jsme měli ztráty 340 až 365000 lidí díky Němcům. A je také potřeba zmínit, že sudeští Němci byli nadproporcionálně zastoupeni v gestapu, v SD, dělali různé tlumočníky, vyšetřovatele a tak dále, protože uměli česky a chovali se velmi nepěkně k Čechům — tak ty ztráty byly 360000.

A ty oběti toho odsunu se odhadují někde podle německých zdrojů na 15000. No, abychom byli konkrétní.

No a dostáváme se k tomu, proč se tady odehrává něco v České republice a proč někteří politici zdárlivě by to s tím nesouviselo, jako tady zmiňují o Spojených státech evropských nebo o zrušení práva veta a společné měně a tak dále. No proč?

No, protože Spojené státy evropské, přátelé, už dlouho ve svém programu má něco, čemu se říká panevropská unie.

Panevropská unie samozřejmě je organizace, která vznikla v roce 1923. Založil ji člověk, který se jmenoval Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi.

A on se skorou okolností narodil na území Rakouska Uherska, konkrétně v Potěžovicích u Domažlic. A bylo to rakousko-japonský hrabě. Měl rodiče — Japonku, myslím maminku, tatínka jako místního Němce — a vlastně založil tuto unii.

V roce 1923 vydal knihu, která se jmenuje Praktischel Idealismus, která bývá označována za takzvaný Kalergyho plán. Protože když se na to podíváte, co se dneska děje v Evropě — na migraci, která probíhá, na míšení obyvatel, která se všem zdá jakože nesmyslná — no, tak ona by mohla být smyslná v tom, že on už v té knize Praktischer Idealismus v roce 1923 napsal:

Budoucí člověk by se mělo postupným míšením národů stát podobným starověkým Egypťanům, jo? Že by měly být hnědé barvy mít pleť. Člověk v budoucnosti bude mšenec. Dnešní rasy a třídy budou postupně mizet v důsledku překonávání času, prostoru, předsudků. Euroazijsko negroidní rasa budoucnosti podobná starým Egypťanům nahradí rozmanitost národů.

Tak jenom abychom byli přesní, jo.

Takže on vydal knihu Praktischer Idealismus a Panevropa, kde své plány popisuje velmi detailně. A zjevně někteří lidé se tím inspirovali — ne zjevně, ale zcela prokazatelně — protože dlouholetý prezident panevropské unie byl Otto von Habsburg, potomek těch známých Habsburků, který udržoval velmi čilé vztahy se sudetoněmeckým landsmanschaftem a v roce 1959 obdržel nejvyšší vyznamenání sudetoněmeckého landsmanschaftu, evropskou cenu Karla IV. Taková ironie — Karla IV by se jistě v hrobě obracel, kdyby to věděl.

Mimochodem ten Kalergy zmíněný, ten, který to založil, tak tuto cenu stejnou obdržel v roce 1966. Jo.

No, Kalergy souzněl s technokratickou ideologií, zdůrazňoval roli elit. Sám byl elitář a taky se od něj inspiroval ten nechválně známý Římský klub.

A Římský klub, který nám tady vytváří klimatickou nouzi a různé katastrofy od 50. let 20. století. Ta technokratická teorie je ještě starší. Tam nechci zabíhat na samostatnou přednášku.

No a takže jsou to německí landsmanové, velcí obdivovatelé a příznivci tedy paneevropské unie logicky, protože pokud by se evropské státy rozpustily v paneevropské unii, tak by se naplnil jejich velký sen vůči roli Německa v rámci Evropy. No a kromě toho by se snadno dostali ke svým majetkům, o které přišli právě Benešovými dekrety.

Takže my můžeme očekávat, že toto je jenom natažení jako z kořápky vajíčka — že to bude pokračovat dál. Příští rok se máme na co těšit a budou tyhle aktivity samozřejmě dál pokračovat.

No, ale abychom byli konkrétní, když už jsme to toto rozjeli, tady Pavlína si dělá poznámky. Ona pak se bude ptát nebo doplňovat. Tak kdybychom chtěli být konkrétní, tak tzv. německá landsmanschaft byla založena v roce 1950.

Podívejme se, jací báječní soudruží — tedy Genossen — v Německu u toho stáli. Takže třeba takový Walter Becher, člen NSDAP, Abafen SS, takový významný zakladatel. Po válce člen Bundestagu. To k Německu jako Franz Neubauer, člen NSDAP. Ernst Sleman, člen NSDAP. Wilhelm Turnout, člen NSDAP. Walter Hergl, NSDAP a SS. Hans Christopher Sber, mluvčí NSDAP a SA. Franz B, SA, NSDAP. Walter Brand SS.

A tak bychom mohli pokračovat. Takoví báječní lidé, kteří jistě měli samé dobré úmysly — a je to takový vlastně folklórní spolek. To tady u toho zrodu stáli.

No a Bernd Poselt, ten současný jejich šéfík — báječný člověk, hodný, takový strýc — patří mezi teda nejvýznamnější současné představitele paneevropské unie v Německu. Taková ten průnik — takže nejenom že šéfuje landsmanům, ale i v té paneevropské unii. No a v roce 75 založil paneevropskou mládež. Byl to blízký spolupracovník Otty von Habsburka a je člen prezidia mezinárodní paneevropské unie.

No a s ním se kamarádil pan Fiala. Ta fotka tady koluje na internetu, ne? Docela se podělila. Dokonce pan bývalý premiér se jí hlásí, že je autentická — fotka, kde jsou právě Bernd Poselt, pan kolega Fiala a ten von Bismarck a ten Poselt. To je z těch 90. let odkudsi.

No a s Lichtensteiny — to ten náš pan prezident tam loboval za ně taky. No tak mezi rodem Lichtenštejnů a Evropskou unií existují dlouholeté a přátelské vztahy — jak s Habsburkem, tak s Poselem. Takže kruh se nám uzavírá. To k těm reparacím a k těmhle věcem, abychom to vyřešili z jedné vody na čisto.

No a nevím, jestli Pavlína k tomu něco chce, protože já jinak přejdu na naše ukradené zlato, což s tím taky souvisí.

>> Ne, ne, ne, nechci.

>> Ale každopádně jsi tady popsala něco, co znamená, že toto je plánované dlouhodobě.

>> Tak já na to upozorňuju taky dlouhodobě. Já myslím, že každý, kdo se tím zabývá, to tam jakoby vidí. Samozřejmě lidé, kteří neznají jednotlivé věci, které jsme tady zmínili, a dívají se na to separovaně — na jednotlivé děje — tak nevidí tu souvislost. Ale pokud se na to díváš v syntéze z shora se vším všudy historicky i komplexně dneska, tak vidíš jednoznačně, že nejde o žádné náhody.

A pak ti zapadají takové ty nesmyslné výroky a nesmyslné kroky, migrační politika a všechny ty věci do toho, co vlastně tady někdo vymyslel před desítkami let a vlastně úspěšně prosazoval díky tomu deep state — těm určitým kruhům, které se sešly v tom Římském klubu, potom ve Světovém ekonomickém fóru. To je takový ideologická základna. A udělali ten pochod těmi institucemi — vládli OSN, Evropskou komisí a dalšími institucemi. Všude si vychovali svoje lidi a ty světové lídry — od Macrona, přes Čínu, po Starmera a podobně — zařídili ty Aspen instituty a různé think tanky a tak dále.

No tak to prorostlo ta chobotnice celou tou společností. No a máme to jakoby všude tady a to teď jakoby vidíme.

Ale zase bych byl v tom pozitivní, přesto, že to zní tak velmi negativně. Ono je to teď do očí více vidět. Je to tak zřejmé, a byť ty lidé nemusí znát ty souvislosti, tak jim to tak jako nepříjemné — celé — že to nebude dlouho fungovat. Nedám tomu více než rok, maximálně dva. Dělám selegraci, ale nevidím to tak, že by se tyhlety plány naplnily, protože je to ohyzná věc.

No, takže to samozřejmě je plán.

>> Hele, já bych zmínil ještě, co se reparací týče, jeden důležitý fakt.

>> [odkašlání]

>> A sice, válečné reparace a jejich vymáhání je akt míru. Agresor musí dopředu vědět, že za to ponese zodpovědnost a ne, že se mu to odpustí nebo že se na to zapomene.

Takže, pane Merci, nejdřív zaplaťte dluhy za druhou světovou válku a potom vymejšlejte třetí.

>> Souhlas. Říkáš to úplně přesně, Petře. Je to dobré si říci.

No a tak tím bychom mohli se překlenout k tomu našemu československému zlatu a k tomu, co se dělo s tímto. Pavlína to tady trošku otevřela.

Já bych začal tou historií vůbec — jak ten československý poklad zlatý jakoby vznikl. Protože v tom roce 38, kdy nám byl ukraden — nebo z větší části ukraden — tak ho tvořilo 96,6 tuny zlata. To bylo docela dost na tehdejší poměry. Bylo to významný objem.

Ta historie je taková, že po první světové válce vznikla československá vláda a rozhodla o vzniku zlaté rezervy. Účelem bylo krytí domácího oběživa. To znamená ten Řín — který taky udělal tu odluku — vlastně ten ministr financí, slavný známý, náš, na kterého bychom měli být pyšní a hrdí — vlastně vytvořil...

>> ...ministr financí.

>> Ano, ministr financí provedl odluku československé koruny od rakousko-uherské koruny. A v té třetí fázi té jeho měnové reformy to dospělo až ke zlatému krytí.

Takže v tom roce 1929 bylo zákonem stanoveno krytí československé koruny na 44,58 mg zlata — každé té koruny.

A tak dále. Potom v listopadu 45 po měnové reformě první bylo krytí upraveno na 0,17 mg zlata. A zlaté krytí československé koruny trvalo až do roku 1990, kdy byla koruna kryta 0,12 a nějakými drobnými miligramy zlata.

Takže krytí trvalo až do roku 1990.

No a tu rezervu, která se začala tvořit, tvořilo 12,1 tuny zlata z Austro-uherské národní banky. Když se rozdělovala monarchie, tak nám připadlo toto. Plus jako dobrovolné dary, které lidé začali dávat. Skutečně se lidé skládali, dávali své šperky, své snubní prstýnky. Byla tam velká euforie ze vzniku republiky.

Znova se to opakovalo v roce 68. Také lidé dávali zlato, aby podpořili stát v rámci té euforie.

A v roce 1922 rezerva právě jako v kombinaci těch sbírek a toho, co bylo z toho Rakouska, Uherska, bylo nějakých 19,9 t zlata plus 5 tun stříbra.

Jo, tehdy i to stříbro hrálo ještě významnou roli v tom monetárním systému.

V roce 1925 to bylo 40,8 tun.

Narůstalo to – 2956,2 tuny a 3896,6 jakoby tuny.

A toto zlato bylo deponováno tak, že z něj bylo 6,3 tuny v Praze.

Eh, vlastně potom bylo nějaká ještě malá rezerva, tuším ve Škodových závodech v Plzni, a něco bylo – myslím zbrojovka Brno – ale to byly velmi malé rezervy, 1 tuna nebo tak něco, nebo malé.

Poměrově k tomu, o čem se bavíme.

Zbytek byl u Bank of England: 28,3 tuny na účtu banky pro mezinárodní vypořádání a 26,8 tuny na účtu Národní banky československé také u té banky pro mezinárodní vypořádání ve Švýcarsku. Jo, takže tam vlastně bylo těch 28,3 a 26,8 tuny jakoby uloženo.

Eh, a potom tady v té Anglii, jo, byl ten zbytek do těch 90,6 tun.

No a po mnichovské dohodě, eh, došlo k tomu, že na německý nátlak 4.3.39 převedla na účet Říské banky správní rada tehdy Národní banky československé – eh, převedla na účet Říské banky 14,5 t zlata.

A v 18.3.39 zvláštní zmocnění Říské banky donutilo vedení Národní banky Československé k vydání příkazu k převodu 20,31 tuny z účtu vedeném u VIIS na účet Říské banky.

Tady je podstatě potřeba říci, že ještě předtím, než ten příkaz oni vydali na základě toho nátlaku a nedělali to z vlastné svobodné vůle, o tom informovali velvyslanectví Francie a Velké Británie, že činí na nátlak a aby ty vlády to zablokovali, aby to neprovedli, že to není svobodné rozhodnutí.

Eh, Churchill to později označil vlastně za druhý Mnichov, takzvaný finanční Mnichov.

A teprve, když na veřejnost oni to provedli – ten pokyn – a teprve až na veřejnost unikly informace od nějakého investigativního novináře, že se tohle děje, tak potom teprve ta veřejnost vyvolala to veřejné mínění, to, že byl zbytek zablokován a nebylo to vydáno Německu a bylo to použito na financování exilové vlády vlastně.

Jo.

To znamená, že my jsme potom v rámci toho exilu tím zlatem platili všechno.