REPARACE⁉️ Německo dluží ČR 50-100 bilionů český korun 🇨🇿Robert Vlášek🇩🇪 Finanční náhrady

Moc vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky.

Ekonomika, geopolitika, ekonomické souvislosti a politika dneška, korporace, které zasahují do dění Evropy. Je to viditelné.

Mnoho těch témat jsme s Robertem Vláškem řešili a já tě tady vítám ve studiu, Roberte.

>> Ahoj, Robine. Zdravím diváky.

>> Robert Vlášek si připravil vlastně podklady, co se týká reparací.

Roberte?

>> Snažil jsem se dát dohromady velmi důležité téma. Skrývá se v něm velká manipulace, různé lži a tak dál. Ale já bych vlastně ti skoro ani nedával otázku. Já bych to nechal na tobě.

Česko-německé vztahy po válce a dnes – je to velmi široké téma. Samozřejmě v uvozovkách smíření v Brně otevřelo Pandořinu skříňku. Žádné smíření to samozřejmě nebylo. Ten marketing je velmi hezkej, jako takový, já bych řekl, pandemicko-covidovej. Schováváme to za nějaké hezké věci, ale otevírá se něco úplně jiného.

No, já bych začal skutečně možná tématy reparacemi. To jsou tvrdá fakta, tvrdá čísla.

Jestliže někdo tady chce nějakým způsobem zpochybňovat pováleční uspořádání, což zjevně tak je, a já vám řeknu, proč si to myslím, pak je otázka otevřít i tyto věci, naše nároky vůči druhé straně.

Já jsem se díval na to, jak bylo vlastně na té reparační pařížské konferenci stanoveny ty reparace. Protože my jsme byli jako Československo mezi státy, která ta konference uznala právo být reparační zemí s nárokem na odškodnění. Podíval jsem se, kolik bylo vlastně to vyčísleno tehdy a pak jsem se snažil to porovnat s dnešními hodnotami.

Tehdy to bylo stanoveno na 347 miliard předválečných korun, to znamená korun z roku 1938, které samozřejmě měly úplně jinou kupní sílu.

Kdybychom to přepočítali na dnešní ceny nebo na dnešní hodnoty, mohli bychom zvolit různé metodiky. Mohli bychom zvolit metodiku vůči HDP třeba tehdy a dneska. Mohli bychom zvolit metodiku přepočtu na zlato. To je mi blízká. Mnozí odborníci to takto dělají – buď berou HDP nebo přepočet právě na zlato, protože se to v čase vyvíjí. Nebo lze vzít přepočet podle ceny nemovitostí, jo, tehdy a dnes.

Ale v zásadě, pokud bychom udělali průměr všech těchto metod, tak nám vyjdou reparace v dnešních cenách někde mezi 50 a 100 biliony Kč.

Jenom bych divákům dodal, že když se podíváme na náš dluh v tuto chvíli, který je obrovský z mého pohledu, je to 3 670 miliard, je to náš zahraniční dluh.

Mimochodem v roce 1989, když trošku odbočuju, náš dluh byl 72 miliard, ale jiné země nám dloužily nějakých asi 130 miliard, takže ta bilance byla pozitivní. To je mimochodem zajímavé téma.

>> Jo, ale když se vrátíme...

>> Mohli jsme se vrátit k tomu. Je to velmi zajímavé, jo. Tam skutečně jde o to, že nám dlužily země jako Kuba, Sovětský svaz, Írán, dokonce také řada zemí z Perského zálivu, arabské, africké země, Vietnam, Mongolsko třeba taky. A ta bilance byla skutečně pozitivní.

Ale když jsme u těch reparací – 347 miliard, v dnešních cenách 50–100 bilionů Kč.

A teď je potřeba říci, jak se to vypočítávalo, jak se k těm reparacím došlo. Tam se skutečně braly všechny škody – škody na průmyslu, infrastruktuře, ztracené lidské životy, všechny tyto věci, škody na majetku státu obecně – a došlo se k těmto číslům.

Já jsem se pak díval na to. Když máme se směřovat někam, někdo nám tady zmiňuje, a myslím, že my s tím smíření jsme, že tady někdo otevírá něco úplně z jiného důvodu. Já to opakuju znova a rád bych se k tomu pak propracoval.

Nicméně, když jsem se podíval na ty lidské ztráty, které my jsme zaznamenali, odhady se trošku liší. Pohybujeme se mezi 340 až 365 000 osob, což je nějakých 2,3 až 2,5 % populace. Není to vůbec málo. Je to velké číslo na těch 15 milionů obyvatel, které mělo tehdy Československo.

Nehledě na to, že se počítalo s poněmčením – že česština bude na úrovni německého dialektu, to řekl tehdejší německý vůdce – a ostatní, co se nechtějí přizpůsobit, budou odsunuti vlastně na východ.

>> Oni to vlastně selektovali. Podle své rasové teorie se dívali na to, kdo je árijský, kdo není. Ten árijský je buď vhodný k poněmčení, bude poněmčen, nebo není vhodný. Pak jsou neárijské typy. Oni dokonce považovali neárijské typy, které nejsou vhodné k poněmčení, za velmi nebezpečný element, protože je považovali za sobě rovné nebo nadřazené intelektuálně a tak dále. Takže na ty se dívali velmi ošklivě.

Proto tady docházelo k velké generaci naší inteligence, naší elity. K tomu se ještě jakoby dostanou, což byli právě tito lidé z jejich pohledu.

A ti ostatní, kteří by neplnili tyto věci, by byli někam odsunuti, kde by pracovali pro Třetí říši.

Mimochodem, já mám pocit, že i ty jsi to někde zmiňoval, ale je to věc, o které málo lidí ví – že existoval ještě dlouho před druhou světovou válkou plán německých nacistů na podstatě eliminaci českého živlu. Grundplann, to znamená základní plán. A to dodnes mainstreamový německý historik nepřiznal a soudní německý lansmanšaft taky nepřiznal, že je to dokument. Ten mimochodem změnil i Edward Beneš ve svých pamětech.

Kdyžtak nezapomeňte na Grundplann.

>> Bohužel jsme zapomněli a naopak Beneše zbarvujeme.

>> Já myslím, že prezident Beneš, byť mu řadu věcí bych vyčítal z mého pohledu, nedá se mu upřít, že v tomto smyslu byl velmi prozíravý. Protože on upozornil na to, abychom si tyto věci zaznamenali a že za 70, 80 let se toto téma znovu vrátí.

Což si pamatuju, že i můj děda, důstojník první republiky, mi tohle jako klukovi vždycky říkal – že Němci, jak to s nimi je, a že bychom se na ně měli do budoucna dávat pozor a tak dále. Takže oni velmi dobře tyto věci věděli.

No, ale já se ještě vrátím k těm ztrátám, k těm lidským životům.

Když bychom to rozpadli na nějakou, použiji velmi nepěkné slovo, statistiku, tak z tohoto počtu těch lidí bylo zhruba 260 000 československých Židů. To je potřeba říci.

Potom, když bychom šli dál, popravených Československáků, popravených vyloženě za odbojovou činnost a tak dále, bylo 35 až 45 000 – obrovské číslo.

Když bychom vzali padlé vojáky na frontách, ať už na západní frontě, východní frontě, slovenském národním povstání a tak dále, odhaduje se to někde na 25 000 padlých.

Potom tady máme civilní oběti, které byly obětí bombardování různých bojových operací, které tady probíhaly na Ostravsku, Brně a tak dále, tak to bylo nějakých řekněme 10–15 000.

No, ale mě tam zaujala ještě jiná věc, protože jsem se díval na vlastně ztráty, které zaznamenala naše armáda prvorepubliková.

Když si vezmeš tu armádu, nějak vypadala, měla nějaké počty, měla nějaký důstojnický sbor a tak dále.

A my víme, že z těch bývalých příslušníků té československé prvorepublikové armády, kteří teda nebojovali někde na těch frontách té druhé světové války, tak bylo popraveno zhruba 4 500 nebo 5 000, z čehož bylo 500 až 800 důstojníků.

To je důležité číslo, protože ze 137 československých generálů prvorepublikové armády bylo popraveno nebo zemřelo v koncentrácích 24.

To znamená, že 20 % – každý šestý generál vlastně byl nacisty zabit.

To byla ta elita toho národa.

A dneska je známo, že vlastně náš generál či důstojnický sbor měl větší ztráty než armáda bojující Francie, která bojovala skutečně.

Hm.

To vypovídá ne o tom, že by my jsme byli nějaký méněcenný kolaborantský národ nebo něco takového, naopak to vypovídá o obrovské morální cíli těch lidí, kteří věděli, že jdou do obrovského rizika a šli do něj.

A to se dneska bavíme v den 275 – velmi významný den československého odboje, který si myslím, že by se měl stát státním svátkem v důkazu těch více než 35 000 padlých v druhém československém odboji.

Ano, ano.

Jak to s těma reparacema dopadlo? Když se zeptám takhle úplně laicky, já samozřejmě tuším ty základní obrysy pařížské dohody, ale jak to pak bylo dál? Nenaplnily se prakticky vůbec.

Byly tam nějaké jednotky procent naplněny a ty jednotky procent souvisely s tím, že na území Československa se nacházel nějaký německý majetek, který tady oni z východu na západ převáželi, nestihli to třeba, nebo tady prostě měli nějaké majetky, které se zabavily.

Takže to byly jednotky procent a zbytek nikdy vypořádán nebyl.

Ten právní nárok je nezpochybnitelný. Tá mezinárodní konference je součástí stále právního řádu. Byť někteří by to rádi zpochybňovali, že to je 80 let zpátky a že mezitím byly nějaké usmiřovací deklarace v 97 a tak dále, ale ty nemají s tím právním nárokem na reparace nic společného.

Ten nikdy nebyl jako zrušen ničím – ani spojením Německa, ani rozdělením Československa.

Ty státy jsou nástupnickými státy z hlediska mezinárodního práva těch původních států, takže tohle zpochybnit nejde.

Je to platnou součástí mezinárodního práva a kdykoliv tohle můžeme otevřít.

No, já bych navrhoval v rámci usmíření začít od začátku, když už to budeme muset. To jsme donuceni teďka bavorskými politiky.

Já bych myslím, že to je dobré. Jasně, že dobře to říkáš, protože já bych dokonce řekl, že větší problém než nějací němečtí politici jsou naši politici, kteří toto vlastně nějakým způsobem připouští to otevření nebo nějakým způsobem v podstatě to relativizují, nebo já nevím, jak to nazvat, protože to, co jsme si tady řekli, jsou ohromné škody, ztráty našeho národa.

Je to nezpochybnitelná věc. Pokud teda bysme měli, tak od těch reparací začněme tím. Vypořádejme je a pak můžeme otevřít nějaké téma případně nějaké naší omluvy nebo nějaké našeho vypořádání vůči něčemu, protože my jsme nebyli ti, kdo by tu válku začal.

My jsme nebyli ti, kdo by agresoři – jak se dneska říká – kdo by otevřel jako téma o tržení sudet.

My jsme sem před 800 lety tyhlety lidi pozvali jako osadníky s otevřenou náručí, naši panovníci, ať už to bylo Přemysl Otakar II. nebo Václav. My jsme jim umožnili tady bydlet.

Oni se vystěhováli z horších poměrů do lepších sem vlastně tehdy, protože tady mohli začít od píky budovat města, budovat osady a tak dále.

A takže my jsme nebyli ti, kdo by vyvolával válku, kdo by vyvolával rozpad Československa, teroristické činy. Když se obyvatel Československa rozhodne, že bude vlastně zbraní a lstí a násilím hájit zájmy jiné mocnosti a teďka je to sice obráceně stejné – přitom s úsměvem beze zbraní a tak dál.

No. Vem si dobré si připomenout, kolik příslušníků vlastně těch takzvaných sokých Němců, ale ten termín já bych vůbec nepoužíval, protože sice termín sokých Němců vznikl někdy kolem roku 1903, kdy jistý německý novinář chtěl jakoby najít název, aby spojil všechny ty německé kmeny pod jeden název, ale sami Němci to do té doby nikdy nepoužívali.

Ani potom moc ne. Vždycky se používal moravský Němec, český Němec, ale tohleto téma potom zvedl Konrad Henlein právě jako téma na rozbití republiky.

Takže já bych tenhle výraz vůbec nepoužíval. Jsou to československí Němci, když už teda bych já řekl, nebo buď čeští nebo moravští.

A my jsme teda nebyli ty, kdo by inicioval něco. Navíc řada z nich tady fungovala velmi aktivně v represivních složkách, Gestapu, SD a podobně.

Právě díky tomu, že měli znalost češtiny i němčiny, byli velmi aktivní v těch složkách. V protektorátu jich bylo víc než říšských Němců.

Takže ty reparace dnes, protože se otevírají věci, návraty majetku, tady sice vlastně nás kádrují za to, že Benešovy dekrety nejsou téma.

Říkají čeští spoluobčané, říkají českí politici, říkají němečtí politici – není to téma. Není to téma.

V Německu už zaznívá, že dekrety prezidenta republiky Československa, dnešní České republiky jsou zločin.

Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše. To by bylo správný výraz. I naši politici občas to používají špatně, že říkají Benešovy dekrety.

Ale to nebyly žádné Benešovy dekrety, které by si on vymyslel.

Ty dekrety byly vydány na základě konference postupimské. Schválila je celá vláda a on byl ten prezident, Edward Beneš, který je podepsal.

Takže souhlas, není potřeba je otevírat. To je téma uzavřené, ale když ho někdo chce otevřít, pak je teda téma otevřít těch reparací.

Co bys navrhoval, kdyby ty reparace měly proběhnout? Jak by byl postup teďka?

Ono je to možná – jsme se shodli na tom, že je to důležité – tak dám jednu otázku tady v té věci, poslední otázku, a to je, že tady sedíš naproti bavorskému politikovi třeba a řekneš: „No tak dobře, tak se budeme bavit teda – vy chcete zpátky, tak my zase chceme zpátky toto."

Já bych ještě škodolbě možná dodal s tím bavorským politikem, že mě ještě napadlo téma horní a dolní Lužice – návratu do zemí koruny království českého, protože byly naše dlouhou dobu – 300 let nebo kolik – a vlastně jsme o ně přišli po třicetileté válce.

Je tam obyvatelstvo původní, které se nám jazyko velmi podobá – Budišín a tak dále.

Takže to bysme mohli se toho dotknout, jestli náhodou tedy by se neměly tyhle věci revidovat, ale teď jakoby vážně.

Určitě bychom – mimochodem, ono to není tak nevážné téma.

Já, protože – ono, ono já se opravdu, protože vlastně po druhé světové válce toto téma skutečně leželo na stole, že by ta Lužice horní a dolní v rámci právě odškodnění nám byla jako vrácena – takže to není úplně téma od věci.

Ale když bych se zaměřoval na ty reparace, určitě bych navrhl: pojďme udělat komisi společnou. Ta komise přecení ty reparace podle aktuálního stavu v roce 2026, protože ta data, která já tady mám nebo která jsem použil, jsou přibližná.

Zvolil bych nějakou přesnou metodu, podle kterých je spočítat. Vyčíslil bych – ať už to bude 50 nebo 100 bilionů Kč, je to úplně jedno. Jsou to obrovské částky, které by výrazně vyřešily náš zahraniční dluh a ještě by nám to hodně zbylo.

No a pak můžeme řešit další, ale začít to řešit od toho začátku, kde to začalo a co je ten první nárok, a pak bych řešil ty ostatní případné věci.

Velmi důležitá vize do budoucna a možná i pro současnost. Jestliže jsme sebevědomý národ, který má soběstačné sebevědomé politiky, tak toto je téma pro dnešní politickou vlasteneckou reprezentaci, aby začala jednat konkrétními kroky, třeba na úrovni zahraničních věcí a nebo dalších agentů vládních.

Nejsme v tom sami. Můžeme se na téhleté platformě spojit s Poláky. Ty mají také velké požadavky na válečné reparace, několikrát je i zvedli – na rozdíl od nás. Jsou tady Slováci, kteří by se jistě k našemu nároku připojili, protože část toho nároku je jejich a tak dále.

Takže já myslím, že to je zajímavé téma.

Poslední otázka – ještě zůstanu u těch reparací – a to je: proč si myslíš, že vlastně vůbec to nebylo na stole? Že jako proběhne – tak víme, že většinou jsou takové ty marketingy. Já jsem si teď vymyslel jeden příklad, ale nechám to stranou, abych to jako nezaváděl jinam – ale že vlastně se o něčem rozhodne a pak máš prostě dalších 70 let nebo 80 let a vlastně papír snese všechno. Nic se neřešilo, nic se nevyřešilo.

Já myslím, že úplně původně tam po té druhé světové válce tady ty dějiny běžely hodně překotně. Měli jsme jako jiné starosti v rámci rozdělení vlastně tou železnou oponou a tak dále, takže ti politici řešili trochu jiné věci.

Ostatně, jenom když se podíváš třeba na téma návratu našeho zlatého pokladu – jak to bylo dlouhé, složité téma – takže ten rozdělený svět vlastně na ten východní blok, západní blok trochu asi vedl ty lidi jiným směrem a byly tam nějaké přirozené meze a možná i ti politici – a teď já jim nevidím do hlavy – ale možná si říkali: pojďme skutečně to nechat být, pojďme se jako vlastně smířit. Je ta hrozná válka za námi, nebudeme ty rány otevírat.

Umíme si představit, že takhle mohli uvažovat, a možná nepředpokládali úplně, že tak brzy se vrátí toto téma tím způsobem, o kterém my tady dnes mluvíme.

No, taky by mě to vlastně nenapadlo, když ten děda mi to říkal – když mi bylo osm, sedm let – prostě, a vyprávěl mi o tom všem vlastně, když o tom osmačtyřicátém, o té válce, o okupaci a tak dále. A vlastně vždycky mě varoval, říkal: Ty Němci tisíce let nejsou naši přátelé úplně, měli bychom být na pozoru před nimi.

Tak mě nikdy nenapadlo, že tady prostě v padesáti šesti letech to téma skutečně tady bude na stole a zřejmě je myšleno poměrně vážně.

No.

Hm. Roberte, moc děkuju. Děkuju za precizní přípravu. Vlastně i těm reparacím se vrátíme. Já možná ukážu takhle noviny, kde jsou vždycky dvě stránky věnované ekonomice. My se o tom budeme bavit i s ekonomkou paní Ilonou Švihlíkovou. Otisknem některé další souvislosti. Bude tam i reportáž právě z toho setkání v tom německém Landsbergu, ale rozebereme si v dalším vydání i právě tady teď diskutované reparace, abysme – aby černé na bílém – abysme o tom mohli diskutovat.

Budeme rádi, když se stanete odběratelem, členem komunity, členem toho klubu tady. Ale hlavně svobodným, aktivním, spolupracujícím občanem, protože dnešní doba si vyžaduje aktivní zájem.

Škroup – třicet šest, narození, a místo tady v ruce krásná věc. Zachraňujeme jeho památky.

Jsem to trochu tady zvednout na závěr, abys na to nezapomněl nebo aby to nezapadlo. Je to velmi, velmi skvělý počin, stejně jako ty noviny. Určitě odebírejte a nevím, jestli jsou ještě nějaké na prodej.

Už asi nejsou.

Jsou, jsou. Poslední stovky kusů. Já teďka nevím přesně kolik – 200 nebo 300 kusů – nevím přesné číslo, ale musím se na to podívat. Ale musím říct, a vy ten příběh, pravidelní diváci znáte – že kdyby nebylo tenkrát toho symbolického setkání Národního centra a vlastně celé té ideje, kterou jsme představili tři roky zpátky v Husinci – tak by tady nebyla mince, která umožňuje financovat další aktivity, které běží na pozadí vysílání, včetně vzniku novin a další věci.

Takže děkuju moc, přátelé, zvedám to. Zvedám to určitě, protože krásná věc. Mimochodem i hodnota – je to investice, je to prostě protiinflační, je to sběratelské, ještě to podporuje dobrou věc – tak si je kupte a noviny určitě taky.

Jasný.

Děkuju moc a vlastně brzo zveřejníme třetí emisi – vlastně třetí příběh, který je velmi důležitý. A v podstatě teďka jako kdyby to všechno souviselo. Když se bavíme, když se bavíme – budujeme stát pro čtyřicet milionů obyvatel, víš?

No, no, to je velký.

Tak to bude tak asi začínáte tušit, co bude třetím symbolem té mince – tisíc kusů. Brzo vlastně zveřejníme informace.

Skvělý, Roberte. Moc díky.

Děkuj.

Radostí.

Mějte se hezky, buďte svobodní, buďte aktivní, buďte tvůrčí. Případně se ozvěte.

V šedesáti šesti v osicích uctíme památku „Kde domov můj" a budeme informovat o záchraně – doufám, že záchraně – toho památníku Škroupova domu.

A pak ještě řeknu – čtvrtka se uvidíme ohledně vlastně taky ekonomických témat, a to je Frederic Baldan. To je ten člověk, který zažaloval Ursulu von der Leyenovou za soukromé SMSky, za tu kauzu Pfizergate.

Bude tady v České republice a bude k dispozici pro vás – čtvrtek od 17:00 na Novotného lávce. Krátký rozhovor, tři otázky a pak hodně diskuze s vámi o federalizaci Evropy.

A to možná by bylo dobré, bysme udělali o té federalizaci taky krátce ještě rozhovor.

Určitě zajímavé téma.

No, takže další video s Robertem o federalizaci.

Děkujeme za vaši podporu pro natáčení dalších rozhovorů. Objednávat můžete na internetovém obchodě Inovace Republiky. Noviny Inovace republiky – takové nové občanské noviny. Noviny ve vašich rukou a každý předplatitel je důležitý.

To, co tady tvoříme, tvoříme participativně, komunitně. Noviny jsou taky symbolem svobody – symbolem svobody slova a svobodné diskuze, kterou chceme podporovat v naší zemi – a taky symbolem kritického myšlení.

Tradiční formát novin kombinujeme s odkazy na videa, dokumenty, články zdarma a spousta dalších souvisejících materiálů.

Budeme rádi, když se ozvete a budete šířit například remitendu novin ve vašich regionech. Můžete remitendu objednat čistě za příspěvek na poštovné.

Najdete to tady v odkazu na platformě Inovace republiky a samozřejmě budeme rádi, když se stanete členem jakéhosi klubu Inovace republiky a předplatíte si 12 čísel novin.

Vše vzniká v malém týmu, vše vzniká bez oligarchů, bez dotací, bez sponzorů a vše vzniká ve spolupráci s vámi – díky vašim článkům, díky vaší energii, díky vašemu zapojení. Děkuji moc všem vám, co jste si noviny předplatili, a nebo případně těm, kteří zvažujete předplacení, pořízení certifikátu jako dárku a nebo objednání balíčku z remitendy, který můžete šířit ve vašem okolí.

Veškeré informace najdete na platformě Inovace republiky.

Děkuji moc za veškerou podporu a za předplatné.