Pul roku vlády: obstála ve svobodě slova? | Gabriela Sedláčková | Přísně tajné #192

Krásný a dobrý večer, dámy a pánové.

Já vás vítám u dalšího dílu pořadu Přísně tajné.

Nejsem tedy ani jedním z těch krásných mužů, které jste viděli na začátku ve znělce.

Jsem tu já, Gabriela Sedláčková.

Pravděpodobně mě znáte, protože jsem zde už byla několikrát, jak třeba s Matějem Gregorem kolegou, nebo s Vláďou Pekorou.

Vzhledem k rozlítanosti mých kolegů z motoristů jsem vlastně dostala nabídku od našeho ministra zahraničí a zároveň předsedy Petra Macinky, abych to tady dneska vzala já. Já jsem to s radostí přijala, protože mě samozřejmě zajímá, jak se mají naši voliči, ale třeba i nevoliči. Zajímá mě taky to, co třeba zajímá vás.

A já jsem si tedy trošku musela přeházet program a odjíždím na plánovanou cestu do Bratislavy až o něco později.

Ale právě proto, že jsem tu měla příležitost již několikrát být a že přibližně vím, jak to tady funguje, a samozřejmě jsem věrný sledující, tak si to tu velmi ráda vyzkouším poprvé sama.

A to znamená, že já bych vás možná hned na začátku ráda poprosila o malinko trpělivosti se mnou, protože tady to ovládání těch obrazovek a Apple myši a tak podobně bude pro mě novou věcí. Protože, jak možná víte, já jsem to sice už několikrát dělala, ale vždycky jsem seděla tady na tom místě, zatímco tady v tom velkém křesle seděl právě buď zmiňovaný Vláďa nebo Matěj. Všechno ovládali za mě, moderovali za mě, povídali si za mě s vámi, četli otázky. A já doufám, že v této své premiéře obstojím a zvládnu to taky.

Já vím, že vy někteří diváci na XTV jste mi to psali do komentářů, že mluvím někdy příliš rychle.

Já jsem si to tady napsala velkým písmem a budu se opravdu pokoušet být pomalejší, srozumitelnější.

Jsem si toho vědomá.

Jsem taková ta typická ženská, která všechno dlouho okecává. Tak to dneska zkusím aspoň premiérově nějakým způsobem posunout.

Můj dnešní díl bude nepřekvapivě svým způsobem o svobodě slova, ale bude to vlastně tak trochu vysvědčení vládě – jak vlastně obstála se svobodou slova, případně s nějakým bojem s dezinformacemi.

A cíleně jsem tento díl takto postavila.

A to z toho důvodu, že vy někteří z vás mě určitě sledujete už nějakou dobu. A ti, kdo už ne, tak já vám to ráda povím – já jsem pracovala několik let jako řekněme aktivistka, ale hlavně manažerka ve společnosti pro obranu svobody projevu, kterou před asi už pěti lety založil Vlastimil Veselý, Daniel Vávra a Marian Kechlibar.

Tehdy tak nějak nevědomě, protože se snažili bránit cenzuře na sociálních sítích, vlastně ani netušili, kam až bude ta jejich práce sahat.

A já jsem se k nim přidala už od začátku. Právě jsem svobodu slova hájila, bránila. A vždycky jsem chtěla, pokud vstoupím do politiky, se tomuto tématu dál věnovat.

A já tady dneska budu v tak trochu schizofrenní roli, protože budu zároveň ta aktivistka – aktivistka Gabče ze společnosti pro obranu svobody projevu, která kdysi dávala vládě doporučení, jak se má vlastně chovat a jak má se svobodou projevu zacházet a jestli se má nebo nemá honit za dezinformacemi.

No a na druhé straně tu budu jako ta politička, poslankyně Gabriela Sedláčková, která svobodu projevu pořád hájí, ale už vytváří reálně tu legislativu, která se svobody projevu a svobody slova třeba týká.

Takže já budu možná jako aktivistka na sebe jako politička dělat tady to, to tady to neděláš úplně tak rychle, jak bych si já představovala.

A zkusím opravdu být v této věci objektivní.

No a já jsem si tady na to připravila ideální nástroj, protože vlastně v době, kdy jsem ve společnosti pro obranu svobody projevu ještě pracovala – to znamená v době, kdy jsem ještě nebyla politik, dokonce i v době už, když jsem možná byla v kampani na političku, ale pořád jsem ještě pracovala jako manažerka v SOSP – tak jsme napsali doporučení pro vládu, co by vlastně ta nová vláda, kterou jsme ještě nevěděli, jaká bude, měla v rámci svobody projevu dělat, aby dle našeho pohledu obránců za svobody projevu obstála.

A já myslím, že je to fakt těžká věc obstát ve svobodě projevu v dnešní době poté, co tady třeba i napáchala Fialova vláda. A k tomu se hned dostaneme.

A taky si myslím, že už můžeme určité věci pochválit a určité věci možná třeba zase tak trošku zkritizovat. A já vám slibuju, že budu měřit stejným metrem i sama sobě.

A když mi něco nepřipadá dostatečně rychlé nebo dostatečně efektivní, co se svobody slova týká, tak vám to určitě řeknu. A taky vám řeknu, co s tím hodlám dělat dál.

Já bych tady možná na začátku ráda zmínila v rámci té svobody slova, kterou jsme tu už řešili několikrát, jednu věc. Vlastně budu citovat Tommyho Robinsona, který řekl – možná si na to vzpomínáte, když jste ho sledovali – řekl v době, kdy byl, myslím, že zrovna ve vězení v Británii, že svoboda projevu není svobodou, pokud má sociální důsledky.

No a to já přesně mám pocit, že se v současné době děje. Že my tady sice hlásáme, že svobodu slova máme – svobodu slova máme nejenom v listině základních práv a svobod. A říkáme, že si můžeme říkat cokoliv chceme a tak podobně. Ale pokud vnímáme nějaké sociální důsledky za to, že řekneme nějaký svůj názor, který třeba nemusí být úplně pohodlný, tak to úplně svoboda slova není.

A teď já nemyslím sociální důsledky ve smyslu, jaké zažil bohužel Tommy Robinson v Británii, jako například vězení. I když ty můžeme myslet nebo mít na mysli taky.

Já tím myslím i ty mnohem méně dopadající sociální důsledky – méně řekněme zveřejňované sociální důsledky. Protože tu máme opravdu v dnešní době spoustu případů, kdy lidé jsou za svá slova nějakým způsobem třeba týráni v práci, šikanováni v práci, napomínáni v práci.

A já musím říct – a musím to říct s velkou nelibostí – že se opravdu obávám, že cancel culture je takovým fenoménem dnešní doby. Cancel culture, řekněme v takovém jednoduchém českém doslovném překladu – kultura umlčování. Když to převedeme na nějaké možná zřetelnější slovo, tak ostrakizace je fenoménem dnešní doby.

A já jsem to věděla už tehdy jako pracovnice společnosti pro obranu svobody projevu. Ale bohužel se mi to o to víc potvrzuje jako poslankyni. Protože když jsem pracovala v SOSP, tak jsem sbírala případy těch lidí, kterých se to nějakým způsobem dotklo. A upřímně řečeno jsem si myslela, že ty případy jsou velmi výjimečné. Že když se ke mně nějaké případy dostaly – a že jich byly desítky, možná i stovky – tak vlastně to bylo proto, že jsem byla jediná instituce, jediný člověk v republice, která nějakým způsobem tady ty případy sbírá. Která vytváří kontejner případů, kdy jsou lidé umlčováni za třeba nepohodlný nebo nemainstreamový názor.

A říkala jsem si, když půjdu do politiky, tak tam tyto věci tolik už řešit nebudu.

A ono to tak vůbec není.

Představte si, že se stává čím dál častěji, že se na mě jako na poslankyni obrací různí lidé — učitelky, psycholožky, dokonce i ředitelky různých firem, takzvaní CEO — které třeba byly vyhozeny za názor nebo za něco, co se úplně tomu šéfovi nelíbilo. A jim se prostě nechce do těch právních sporů, i když pravděpodobně — aspoň z pohledu svobody slova — by ty právní spory vyhrály, ale je to hrozně dlouhé.

Je to příšerně drahé, vysilující pro ty lidi a ono je dost těžké bojovat jako jednotlivec třeba i s velkými společnostmi nebo s velkými korporáty nebo s velkými neziskovkami, které vás nějakým způsobem kancelují, umlčují nebo ostrakizují.

A právě proto si myslím, že téma svobody projevu a téma svobody slova nás nikdy nemůže omrzet. Že to je něco, o čem se musíme pořád bavit, co musíme pořád připomínat — a to dokonce i v tom případě, když to máme zapsáno v těch našich základních legislativách, v těch našich základních listinách práv a svobod.

No a teď se vraťme k tomu hodnocení vlády. Protože jak už jsem říkala, abych byla objektivní a abych to hodnotila opravdu z pozice té aktivistky Gabči, tak jsem si pro vás připravila článek, který vydala společnost pro obranu svobody projevu na svých stránkách. Článek vlastně hodnotí prvních šest měsíců vlády z pohledu svobody projevu.

A já musím říct, že ten článek už byl napsán a vydán pár dní zpátky. To znamená vlastně v době, kdy já v SOSP nejsem, kdy jsem poslankyní a kdy jsem ho tedy nepsala a ani samozřejmě nějakým způsobem nerevidovala nebo neededitorovala. Kdy jsem si ho přečetla, opravdu až už byl vydán.

Takže já na rovinu říkám, že z toho článku tady budu dneska občasně citovat. Když budu citovat, tak to budu číst z papíru. A budu k tomu doplňovat právě z té pozice mě, Gabriel, jako poslankyně — ten můj pohled jako takový a třeba i nějaké doplňující informace, které aktuálně mám a které jsou třeba úplně nové.

Možná jenom úplně ještě předtím, než se dostaneme k tomu hodnocení vlády, tak řekněme, že samozřejmě vy máte možnost mi tady posílat otázky úplně stejně tak, jako je máte možnost posílat kterémukoliv mému kolegovi, když tu sedí.

A nechám na vás, jak ty otázky budou směřovat. Já jsem si totiž připravila materiály, které bych tady chtěla od začátku do konce projít, ale vím, že vždycky těch otázek tam může být víc, než abych se k nim stihla dostat. Že se budou věnovat něčemu už jinému.

Tak jsem si tady udělala takové značky, že se vždycky dostanu po nějakém bloku, po nějakém tématu, k otázkám vašim, abychom si je zodpověděli, a pak přejdu na další téma — na další blok nebo na další položku na tom vysvědčení vlády, kterou třeba budu hodnotit. Abychom se náhodou nedostali k tomu, že já už pak nebudu vědět, k čemu ta otázka patřila.

Takže i vy samozřejmě máte možnost klást otázky jakékoliv, klidně i otázky trochu mimo téma. Nebojte, já si s nimi ráda poradím.

Je mi jasné, že jsou prázdniny, je léto, je krásně a pravděpodobně málo vás sedí u televizních obrazovek nebo youtube obrazovek. Každopádně, kdo tu sedíte, tak jsem moc ráda, že jste tady se mnou. Doufám, že se mnou vydržíte a budu ráda, když se mě budete ptát a když budete interagovat.

No a teď už pojďme hodnotit naši vládu, pojďme hodnotit sami sebe, naši vládu z pohledu svobody projevu.

Já bych možná ještě ráda řekla, na základě čeho SOSP hodnotilo tu vládu. Protože možná víte, možná nevíte, že společnost pro obranu svobody projevu pravidelně pořádá konference, panelové diskuze nebo dokonce i vícedenní konzervativní kempy. Které myslím, že už byly dva nebo tři, ale to si připomenu.

Já se na konci k tomu dostanu a třeba vás ráda přizvu. Takže my jsme vlastně psali vždycky na základě těch konferencí a těch panelových debat, které tam byly — nějaká doporučení, která tam zazněla, ať už od politiků nebo od lidí z veřejných institucí — která by třeba pro vládu mohla být zajímavá. Tak jsme je často vládním politikům, poslancům a tak podobně posílali.

Úplně stejně jsme udělali loni po konferenci a po našem kempu a konferenci — takzvaný Seznam doporučení pro nadcházející vládu. Který dokonce i vy najdete na stránkách sosp.cz. Stejně tak, jak tam najdete to hodnocení, které já tady budu dneska doplňovat.

No a vlastně z toho jsme vycházeli a na základě právě těch doporučení — půl roku poté — můžeme dát nějaké známky, nějaké hodnocení.

Takže vtipné je, že já tady opravdu sedím za ty dvě osoby. Tu aktivistku Gabču, která psala vládě doporučení — co má dělat — a tu političku, poslankyni Gabču, která ta doporučení, která se sama půl roku předtím napsala, se snaží nějakým způsobem odbavovat.

A právě na základě toho budu procházet jednotlivé bloky, které jsme my tehdy — ne víc než půl rokem — protože jsme to doporučení posílali vlastně v době hned, když nová vláda byla zvolena. Takže budu hodnotit na základě toho, co jsme doporučovali, že mají změnit, a jestli se jim to už podařilo. A nebo jestli ještě ne.

No, máme za sebou teda půl roku vlády — nebo už přes půl roku vlády. Ono se říká, že se musí dávat takových těch, myslím, sto dní hájení. Myslím, že pan premiér někde i řekl, že žádných sto dní hájení nepotřebujeme, protože od začátku makáme.

Já, abych byla upřímná, si v té politice musím říct, že opravdu tady ta vláda od začátku maká. Já si pana premiéra představuju jako takového manažera, který stát řídí jako firmu. Má takhle před sebou to vládní prohlášení, které je složeno z těch programů těch vládních stran. Takhle si odškrtává to jedno políčko za druhým — co jsme slíbili těm voličům a jestli už jsme to splnili.

Ale ono přece jenom těch sto dní — nebo dneska už víc — je poněkud krátká doba. Což je ta druhá věc, kterou si jako politička uvědomuju. Že ty věci se zdaleka nehýbají tak rychle, jak bych třeba já chtěla nebo jak bych si třeba já jakožto aktivistka Gabča představovala.

A to třeba i z toho důvodu, že tam z druhé strany máme nějakou obstruující opozici. A nic proti. Je to jeden z mála nástrojů, které vůbec ta opozice má.

Takže se přiznám, že někdy budu jako aktivistka Gabča přísná k političce Gabče, že to trochu trvá.

Takže budu vycházet, jak už jsem říkala, z článku na SOSP a budu ji citovat. A vlastně první bod — první doporučení pro vládu, které jsme půl roku zpátky vládě zaslali — tak bylo: Zrušte Stratcom, tedy oddělení strategické komunikace, a zrušte metodiku kryt.

A to je vlastně první bod, kterému já se chci tady věnovat. První bod, který chci hodnotit.

A tady musím už dopředu říct, že tady vláda — aktuální vláda České republiky — ode mě jako od aktivistky, která toto doporučovala, dostává za jedna. A možná, že za jedna s hvězdičkou. Protože to byl opravdu rychlý proces.

My jsme vládě za společnost pro obranu svobody projevu navrhli zrušení odboru strategické komunikace, takzvaného Stratkomu vedeného, jak vidíte na obrazovce plukovníkem Foltýnem na úřadu vlády, který teda mimochodem dostával desítky milionů ročně pro tým, jehož složení jaksi odmítal zveřejnit.

A jak víte, tak Stratcom byl vlastně původně zřizen proto, aby se věnoval informačnímu boji, dá se říct. Čemu ovšem přesně se věnoval, to úplně nikdo neví.

Proto já nehodlám úplně hodnotit práci Stratkomu jako takovou, protože když prostě máte oddělení, na kterém je tým, o kterém veřejnost neví, jaký ten tým je, nemůže se nějakým způsobem zkontrolovat, jestli ti lidé, kteří jsou do toho oddělení přejati, jsou tedy experti na tu svobodu slova nebo mají nějakou jinou důvěru veřejnosti, aby nějakým způsobem svobodu slova nebo dezinformace mohly hodnotit a komentovat. Tak se velmi těžce něco hodnotí.

Každopádně já bych ráda tady možná připomněla jednu věc. Pravděpodobně si na to vzpomenete, protože věřím, že zrovna vy, diváci XTV, jste toho měli taky plné zuby jako já, ale byly toho plné články nejenom v alternativních, ale i v mainstreamových médiích.

Možná si vzpomenete, že vláda vlastně ještě předtím, než založila oddělení strategické komunikace, tak jmenovala takzvaného zmocněnce pro dezinformace. Tak se to přesně tehdy jmenovalo. A tím zmocněncem pro dezinformace se stal Michal Klíma.

Tento, když to teď zhodnotím velmi jednoduše, stručně a krátce, tak tento úplně nezvládl tu roli. Myslím si, že i proto, že jeho komunikace směrem ven k veřejnosti a k médiím byla velmi naštvaná a odsekávající a pořád stejná — máme tu dezinformace a musíme proti nim bojovat a vlastně se nestarejte, jak to děláme. Teď to hodně zjednodušuju samozřejmě.

No a to oddělení bylo zrušeno a zmocněnec byl zrušen. A já bych si tady asi dovolila s poplácáním se po ramenou říct, že si myslím, že jsme na to měli jako společnost pro obranu svobody projevu velký podíl, ne?

Ne, že by Fialova vláda nějakým způsobem poslouchala naše kroky nebo naše doporučení, to se úplně nedělo. Spíš šlo o to, že jsme hodně vám, veřejnosti, divákům dávali vědět věci, který se tam dějou.

S Michalem Klímou jsme se taky několikrát setkávali a hádali jsme se veřejně na sítích a tak podobně. Zmocněnec byl zrušen a pak vzniklo oddělení strategické komunikace vedené plukovníkem Foltýnem.

A já bych tady ráda řekla jednu věc. Pro některé z vás to budete vědět, pro některé z vás to připomenu.

Nevím, jestli koukáte na takový dlouhý a jeden z nejúspěšnějších podcastů na světě — americký podcast Joa Rogena, což je takový, řekněme, liberál, ale velmi otevřený konzervativním hodnotám, který si tam zve různé hosty a nebojí se zvát si opravdu i ty konzervativní hosty, kterými nazývá mainstream ultrapravicí a tak podobně, jako například současného amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo tam měl taky JD Vence. Dokonce spovídal i našeho MMA zápasníka Jirku Procházku.

A to je vlastně ten podcast, kde mimochodem byl zmíněn i náš ministr zahraničí Petr Macinka jako Československý chlap, který na OSN konferenci to trochu vyhrál v rozhovoru nebo podle našeho pohledu vyhrál s Hillary Clintonovou.

Tak tady ten Joe Rogan tam měl jednou hosta, který se jmenuje Mike Benz. Kdo ho neznáte, tak opravdu doporučuju sledovat. Je to člověk, který dělal kdysi poradce Donaldu Trumpovi a je to člověk, který se velmi zabývá rozkrýváním takových těch nečestných věcí, rozkrýváním toho, co se třeba dělo za bývalé Bidenovy vlády, co bylo vlastně financováno a investováno směrem do zahraničí a mohlo nějakým způsobem ovlivňovat dění v tom zahraničí, například včetně třeba i voleb.

A Mike Benz v rozhovoru u Joa Rogena řekl takovou velmi zajímavou pasáž jednoho příběhu, kterou vlastně rozkrýval. Řekl, že Bidenova vláda, tedy americká vláda, investovala docela velké peníze do toho, aby školila různé země, včetně těch evropských. On tam přímo řekl, ale nejmenoval samozřejmě ty evropské země, myslím, že ale řekl jejich počet.

A učila je vlastně, jak bojovat s dezinformacemi. A řekla jim, že boj s dezinformacemi na lidi nefunguje a že ty lidi se musejí ovládat nějakým trochu jiným způsobem. Protože když se prostě řekne lidem dezinformace, tak oni si vždycky na druhou váhu dají tu svobodu projevu a ta to vždycky nějakým způsobem převáží, protože pro ně — nevím proč — je důležitá.

A takže bylo dobré, aby se ta oddělení, která vlastně v rámci těch svých vlád budou ty vlády zahraniční zřizovat, aby se nejmenovala oddělení pro boj s dezinformacemi, ale aby se jmenovala třeba oddělení strategické komunikace, protože to zní líp a tak erudovaněji a závažněji a se strategickou komunikací už přece nikdo bojovat nebude.

To mě tenkrát velmi zaujalo a úplně na rovinu vám říkám, že jsem už dvakrát napsala Mikeovi Benzovi email, že bych hrozně ráda se dostala k těm jeho materiálům, které on má, z kterých si to všechno nastudoval.

A bohužel se mi ještě neozval zpátky. Ale jednu dobrou zprávu mám — že právě jeden můj kolega, bývalý ve společnosti pro obranu svobody projevu, komunikuje s člověkem, který zase spolupracuje s Mikem Benzem.

Takže je dost možné, že my se tady k těm informacím dostaneme a já v to opravdu doufám. Doufám, že pokud zjistíme, že nějakým způsobem náš Stratcom byl vlastně vyškolen tou cestou, tak se dopátráme mnohem více informací, kterých se aktuálně třeba i marně jako veřejnost snažíme dopátrat.

Já bych ještě k tomu oddělení strategické komunikace ráda zmínila Kryt. Možná si vzpomenete na Kryt. Kryt je vlastně krizový informační tým — jestli správně tu zkratku říkám — který byl taky zřízen na ministerstvu vnitra.

Nebyla to tedy samostatná jednotka, která by disponovala vlastním IČem. Měla samostatný rozpočet se nestalo. Byla to jednotka, která byla právě zřízena pod odborem komunikace.

A podle metodiky vlastně toho Krytu se měly sledovat aktivity pracovníků veřejného sektoru s doporučením — a teď dobře poslouchejte, tady cituji — včasně identifikovat osoby, které mohou šířit antisystémové nálady, pojmenovat je a zostudit.

No a taky měli za úkol ukončit antidezinfo projekty namířené proti vlastním občanům na všech ministerstvech a státních úřadech.

Takže další takový Stratcom číslo dvě rovnou s tou ostrakizací, s ostuzením a cancel culture ve svém programu.

Musím říct, že i krizový informační tým, který vzniknul v roce 2022, tedy byl tu během celého bývalého vládního období, vzniknul jako reakce na uprchlickou krizi a pandemii, tak i ten byl zrušen a rozpuštěn.

Vlastně v březnu roku 2026 ministerstvo vnitra oznámilo ukončení činnosti a rozpuštění tohoto týmu.

A na obrazovce vám teď visí kritika od společnosti SOFA, protože když tento kryt byl zrušen a rozpuštěn ministrem vnitra Metnarem s posvěcením vlády, tak se samozřejmě nestalo, že by všechny mainstreamové média a novináři a neziskovky zůstaly klidné.

Některé z nich hořely a křičely: „Proboha, ne, nerušte kryt.

To bude největší nebezpečí pro Českou republiku.

Nerušte kryt, nerušte krizový informační tým, protože copak budete dělat s těmi nebezpečími, která se šinou na Českou republiku?"

A tady ta společnost, která to kritizovala, se jmenuje Society for All. Samozřejmě vydala výzvu, otevřený dopis premiérovi a všem ministrům, že se nesmí kryt rušit, že to je naprostá záruka, zásadní záruka bezpečnosti České republiky a tak podobně.

Když se na tu společnost, která v tomto dopise zastupovala i další neziskové organizace, podíváte blíž, zjistíte, že se dřív jmenovala Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání.

Už jen při tom slově mi vstávají vlasy na hlavě, protože všichni víme, jaké to mělo dopady a že nebyly bohužel jenom dobré.

A kdo si myslíte, že tuto společnost založil? Klára Šimáčková a Laurenčíková, a ta kritizuje zrušení krytu.

A proč to říkám? Já to neříkám proto, abych vytáhla jméno paní Laurenčíkové a řekla, že nás nemá co kritizovat.

Ať si klidně kritizuje.

Vždyť to je svoboda projevu.

Já jenom chci poukázat na to, že to jsou pořád tíž lidé.

Pořád tíž lidé, kteří křičí proti aktuálním vládním krokům, a když se dopátráme, kdo je jejich šéf, kdo pracuje ve společnosti, v které pracují oni, kdo tu společnost zakládal, tak zjistíme, že to pořád jde všechno z jednoho tábora lidí.

My se opravdu musíme uvědomit, že Česká republika je rozdělena na dva hlavní tábory, které se budou kritizovat navzájem.

A to je součást politiky, je to součást zastupitelské demokracie.

Jedna vláda střídá druhou, Babiš vystřídal Fialu, a logicky některé věci budou měnit tak, jak se líbí nám, současné vládě, tak jak jsme slíbili voličům, a tak se nebudou líbit Fialově vládě a jejím voličům a fanouškům.

Zrušení krytu bych tedy hodnotila zcela pozitivně a jako aktivistka Gabče ho hodnotím kladně.

Samozřejmě nemůžu hodnotit sebe, protože to není můj úkol. Je to díl práce převážně ministerstva vnitra a pana premiéra, který to určitě musel odsouhlasit.

A tady moc děkuju kolegům, že jsou oba dva týmy zrušeny, protože si myslím, že jestli něco můžeme prohlásit za pozitivní v současné době, je to, že česká společnost už nedostává komunikační kartičky, nebude je dostávat, protože je nepotřebuje. Česká společnost má být pluralitní, protože právě pluralita a diverzita jsou principy zastupitelské demokracie, kterou máme a doposud jsme nic lepšího nevymysleli.

Než se dostaneme k dalšímu bodu, podívám se, jestli tady nebyly nějaké otázky. Já jsem vám slíbila, že se k otázkám budu vracet po každém jednom ohodnoceném předmětu na vysvědčení, kterému dám známku právě z toho důvodu, abyste věděli, proč ji datuji v případě, že se ptáte nebo něco doplňujete, abychom k tomu neskákali zpětně, až budeme moc daleko.

Doufám, že mi to bude dobře ovládat.

Máme tu hned první dotaz od Libuše Čarbolové 183.

Děkujeme za příspěvek ve výši 50 Kč.

Ptáte se opakovaně, zda se podaří porazit média, protože jsou v současné době silnější než jakákoliv strana či opozice.

No, milá Libuše, nevím, doufám, ale říkám vám to úplně na rovinu: tohle je boj ne pro jednu vládu.

Já si myslím, že média se porazí ve výsledku sama.

My je porážet nemusíme, protože když to řeknu úplně jednoduše, bojuju za svobodu slova pro každého.

Já dokonce bojuju za svobodu slova i těch médií.

Na stranu druhou máte naprostou pravdu v tom, že když říkáte, že jsou v současné době silnější než jakákoliv strana či opozice. To je přesně to, o čem jsem mluvila na začátku, o tom fenoménu dnešní doby, že lidé jsou vyhazováni z práce za nějaký nelibý názor.

Proč jsou vyhazováni z práce za názor? Protože nějaký aktivista na opačné straně ideologického břehu vezme jejich názor, přijde s ním do médií a ta média s tím názorem pracují, zveřejňují ho, vytrhávají ho z kontextu a podobně.

A proto je ten člověk nějakým způsobem zrušen, umlčován, ostrakizován a hrozně těžce se brání. Budete žalovat média, budete žalovat Seznam, Respekt nebo nějaké podobné médium, že sice napsalo jednu stranu mince, kterou jim přinesl ten aktivista, ale existuje také druhá strana. Vy jste se tomu médiu už ozvali a řekli jste mu: podívejte se, já tady jsem taky, já mám taky druhou stranu téže mince.

A chci, abyste ji vydali taky.

A to médium, protože je aktivistické, spíš na straně toho druhého aktivisty, řekne: „No, ale to my už nevydáme, nebo se nám to nehodí," nebo vám vůbec nereaguje. Co můžete dělat? Jediné, co můžete dělat, je se soudit.

Tady se možná vrátím k jednomu případu, který si možná vzpomenete, když sledujete konzervativní scénu České republiky. Znáte společnost, která se jmenuje Aliance pro rodinu.

Společnost Aliance pro rodinu je dlouho fungující společnost, která se snaží prosazovat názor, že pro každé dítě je nejlepší klasická rodina – maminka, tatínek.

A nejenom to.

Dělají spoustu odborných konferencí, velmi zajímavých konferencí, zabývají se mnoha věcmi, třeba sociologickými.

Já je dlouhodobě sleduji a sleduji také to, jak o nich mluví třeba bývalá vláda, současná opozice, a nemluví o nich opravdu hezky.

Zaznamenali jste tu aféru, kdy v jedné televizní debatě řekla Pirátka Richtrová o Alianci pro rodinu, že je placená z ruských peněz.

Taková ta typická urážka, kterou se dneska používá, když prostě nemáte argument. Poukazujete na Putina, ruské peníze, Hitlera a tak dále.

A Pirátka Richtrová to uvedla v televizi, v pořadu, na který se dívaly tisíce, možná miliony lidí. To já nevím, jaký to mělo dosah.

No a co zbývá té společnosti? Co jí zbývá, než se soudit, než se bránit?

Zbývá jí to, že musí uvádět věci na pravou míru.

To znamená, ona sice přijde jako na svůj Facebook, na svoje stránky, na svoje kanály a tam napíše: "No, víte, to není ale pravda. My nejsme placeni z ruských peněz," ale zaprvé víte, ono když jste obviněni z něčeho, co neděláte, jak to máte jakoby prokázat?

Vy samozřejmě můžete v tomto případě zveřejnit transparentní účet, ale víte, ono určité neziskové konzervativní společnosti úplně nedisponují často cíleně transparentními účty svých darů, kterých svých přispěvatelů, dá se říct. A to z jednoho prostého důvodu, protože ti přispěvatelé by nebyli, protože oni by se právě v dnešní době, v tady té dnešní atmosféře strachu, báli, že například za nimi přijde jejich nadřízený a řekne jim: "No, ale když budeš posílat dál peníze tady té organizaci, která mně se prostě z nějakýho důvodu nelíbí, tak já ti něco udělám, vyhodím tě, pokárám tě, snížím ti plat, cokoliv, nebo tě tady nechci," no, tak to prostě dělat nebudete.

Takže já úplně chápu a vlastně ve společnosti pro obranu svobody projevu jsme měli úplně ten samý případ. Chápu, že Aliance pro rodinu nechce zveřejňovat, od koho dostává dary, no ale ten účet může samozřejmě poskytnout soudu. To taky udělala.

Já jsem ten spis měla v ruce, četla jsem ho, držela, dostala jsem ho přímo od Aliance pro rodinu, četla jsem vlastně komplexní výpovědi z toho soudu. No a víte, co se stalo?

Stalo se to, že Aliance pro rodinu prokázala, že nedostává ruské peníze. Samozřejmě, že ne. Proč by dostávala ruské peníze? Prokázala, že jediné peníze, které dostává, tak jsou od běžných drobných českých dárců, kteří prostě hájí konzervativní hodnoty v rámci rodiny.

No, takže když si to takhle tady objasníme a vidíme, jak ten případ dopadl, tak bychom měli dojít k závěru, že paní Richtrová za to byla teda nějakým způsobem potrestána, protože dehonestovala úplně zbytečně tady tu alianci pro rodinu a vlastně si o ní v televizi vymyslela naprosto lichý argument, ale to se nestalo. Soud prohrála Aliance pro rodinu a vyhrála paní Richtrová.