PROČ NĚKDO V 80 LETECH SRŠÍ ENERGIÍ A JINÝ V 60 SOTVA FUNGUJE? MUDr. Gertrúda Čápová

Co když naše tělo ví, že něco není v pořádku dávno předtím, než to odhalí lékařské vyšetření? A co když nás ozdraví nepřipravuje jen to, co jíme, ale také to, co celý život snášíme, potlačujeme a nedokážeme změnit. Dnešním hostem je paní doktorka Gertrůda Čápová, lékařka s desítkami let zkušeností, která poznala medicínu v nemocnicích. Možná znáte i z rozhovoru, stejně jako já, diváci, protože jeden výstřišek z DVTV koluje pořád internetem. Paní doktorko, a vy jste poznala medicínu v nemocnicích nejenom v České republice, i v zahraničí a i ze světa farmaceutického průmyslu. Máte spoustu třeba zajímavostí, které my si neuvědomujeme. Dnes se společně vydáme, milí diváci a kritici, za hranice běžných lékařských rad. Budeme mluvit o tom, proč někteří lidé v 80 překypují životem, zatímco jiní v 60 ztrácejí sílu. O tom, co medicína stále nedokáže vysvětlit, i o okamžicích, kdy musí sám lékař přehodnotit všechno, čemu věřil. A na závěr položím paní doktorce otázku, která možná změní i náš vlastní pohled na život. Vítejte. Děkuju moc za váš čas, paní doktorko, v tomto vysílání. Dobrý den a děkuju velice za pozvání. Velice si to vážím. >> Ještě předtím, než začneme a milí diváci, mrkněte se do popisku tohoto videa. Máte tam odkazy jednak na aplikaci naší zdarma Daily Oráulum, která je úžasná, mrkněte. Je teďka pro Android, chystá se pro Apple. Zároveň se podívejte, máte tam odkazy na paní doktorku. No a novinka. Vy chystáte, vím to. Dozvěděl jsem se to před vysíláním, Gertrudo, no, paní Čápová, že vy, já vás budu oslovovat asi Gertrudo. Můžu? >> Určitě, určitě. >> Paní doktorko, děkuju vám. mě oslovujte, jak potřebujete a skvělá věc, kterou chystáte, je vlastní klinika, protože jsem se pohyboval mezi lidmi vašeho charakteru, eh, kteří nás inspirují, předávají nám informace, léčí nás, ale zároveň také vím, že máte třeba potíž se prodat, tak já to udělám za vás dneska. Pokud byste chtěli přispět, pokud byste chtěli přispět paní doktorce eh na vznik její vlastní kliniky, tak se s ní propojte. Máte kontakt dole v popisku a můžete se, nemusíte se rozhodovat nyní. Poslechněte si rozhovor, navnímejte ho, kdyby se vám to líbilo a měli byste nadbytek financí a hledali byste nějakou investici, tak doporučuji. Podívejte se. No a vám všem, kteří nás sledujete, děkujeme za sdílení. Témata, která jsem nastřelil, jsou velmi důležitá. Mám pro vás otázky, které sahají za běžné rozhovory. Se moc těším na vaše odpovědi a vy dejte, milí diváci, příležitost ostatním být u toho. Sdílejte. Děkujeme. Dole je tlačítko. Moc si toho vážíme. Pokud něco uvidíte jinak než hosté, napište to, sdílejte to, ať tady vznikne inspirace pro všechny. A tím se dostávám k první otázce. Tělo nás varuje. Paní doktorko, zkuste si představit člověka, kterému je 50 nebo 60 let a výsledky vyšetření má v pořádku, všechno vám ukáže. Přesto cítí, že s ním něco není dobře. Je unavený, ztrácí radost, energii i chuť do života. To je všechno to, co vám říká. Co může moderní medicíně unikat a jak poznáme rozdíl mezi běžným stárnutím a okamžikem, kdy nám tělo skutečně začíná něco důležitého sdělovat? >> To je dobrá otázka. E je teda na to je taková široká odpověď. Já se pokusím to zkrátit. Tělo nám vždycky říká, eh, tělo nám dává impulzi, když jdeme za hranice, e, že něco není v pořádku. A je to na nás, abysme to opravdu uměli poslouchat. A když se něco například opakuje, řeknu bolesti kloubů nebo poruchy spánku nebo jako takový to, že se necítím, tak je opravdu dobré jít za tím lékařem. Teď já se přiznám, že co tady slyším od pacientů, tak většinou skončí s tím, že to základní laboratorní vyšetření je v pořádku a onim řeknou: "Tak vy jste pane zdravej nebo paní, je to všechno OK?" A možná já nevím, uvědomte si, že už vám taky není 20 a zkuste něco ve svém životě přehodnotit, což není správně, protože to tělo nám opravdu dává správné impulzy a myslím si, že vědomý člověk se velice dobře pozná. Takže v tom jistém věku přichází do úvahy mnoho faktorů. Samozřejmě jedna z nich jsou hormony. Pak to může být takovej ten skrytej, tichej zabiják, co je zánět, kterej nás vlastně, kterej už v našem těle douná dlouho a když se začne projevovat potížemi, tak znamená, že už něco není v pořádku. Eh, já tady k tomu tichému zabijáku řeknu, že opravdu naše tělo má hodně hodně schopností udržet to tělo v rovnováze, aby vlastně všechny hormony a všechny ty mechanismy fungovaly. A když najednou to je jak ta přehrada, když ta hráz najednou začne praskat, tak ta voda začne utíkat a nebo najednou se to prostě takhle provalí a to je totéž s naším tělem. Takže je potřeba hledat a najít vlastně tu příčinu a těch příčin může být hodně, jo, jako poruchy spánku můžou souviset se s hormonální nerovnováhou, s takzvaným tým s tou celotělovou únavou poměrně velkou roli hrajou takzvané mitochondrie, co vlastně tolikrát už jste jistě slyšeli, což je taková ta energetická fabrika, ale ty jsou právě obrazem to toho tichého zabijáku, toho zánětu. naše zuby, trávení, potravinové intolerance, potravinové alergie. Prostě je to opravdu velikánské spektrum všech možných příčin, které můžou vést k tomu, že se necítíme úplně v pohodě. >> Hm. Děkuju moc za vaší odpověď. Diváci, dejte palec nahoru, pokud vás toto téma zajímá. Mě teda velmi, ten zánět, o kterém mluvíte, je mi tedy 50, 60 let. Vrátím se k tomu případu. Je nějaká možnost, jak já mohu detekovat v tomto věku skrytý zánět v těle vnitřních orgánů. Dává mi to tělo najevo a jak případně, když to je ještě ve stádiu počátku, abych to mohl zaléčit, jako tam je několik markerů nebo několik prostě možností i laboratorního vyšetření, ale to většinou tím běžným, co když jdete praktickému lékaři, neobjevíte, jo, protože to je tak krevní obráz, diferenciál, sedimentace a tak dál. To je všechno v pořádku. Všechno je v pořádku. I třeba můžou být jaterní testy v pořádku. Může se ukázat lehce zvýšený cholesterol nebo poruchy metabolismu tuku. Já moc o tom cholesterolu nechci mluvit, jako je to o tom cholesterolu. Není ta porucha metabolismu tuku, metabolismu cukru. Je třeba zkontrolovat chrup, je třeba se podívat i vyptat se na právě na možné potravinové intolerance, zažívání, kde poměrně často ten problém je v tom střevě a střevním mikrobiomu. Syndrom zvýšené propustnosti střeva. To jsou všechno vlastně věci, které normálním laboratorním vyšetřením nedokážete, ale musíte jít teda hlouběc. To znamená udělat hormonální rozbor, víc těch prozánětlivých parametrů, podívat se na tu rozbor stolice, ale opravdu kvalitní nejenom výčet bakterií, ale opravdu ukázat ten stav toho trávení. Eh, já se teď setkávám poměrně často s komplikacemi právě i u pacientů, komplikacemi právě poočkování, které přichází s postižením eh právě trávícího systému. Takže je potřeba prostě laboratorně jít hloubějc. To znamená nejenom to základní vyšetření. To je vlastně, já tomu říkám, že to je jak taková cibule, že musíte prostě odhrnovat ty slouky, než přijdete k tomu jádru. Dnes můžeme vyšetřit všechno, opravdu všechno, ne? V Čekách je úplně všechno dostupné, ale eh v podstatě tady jedna, to je tak jako u toho toho zánětu vlastně se ukazujou takzvané ty autoprotilátky proti některým receptorům různých tkání. E, dnes poměrně často se setkáváme i v důsledku různých faktorů. Je to životního stylu, stresu, špatného spánku, e, intoleranci s takzvaným tím zánětem, který způsobuje takzvanej mastocytózovej syndró nebo takzvanej ten únavovej syndrom. Ale i vidíme, že zatím hodně stojí právě komplikace po očkování covidem nebo po prodělané infekci covidem, jaké reaktivace epstein várové viru. Jako je to opravdu velikánskej balík, který takhle pak dostanete a vidíte, to je ten obraz vlastně toho stavu těla toho pacienta a pak se s tím musíte na něco dělat. >> Držím si tu otázku na očkování, ale předtím se vás zeptám. Vy jste tam zmínila chrup. >> Mhm. Vy máte desítky let zkušeností a prozkoumáváte podle mého i za obzor klasické tradiční medicíny. Když my běžní lidé otevřeme pusu, tak vidíme zuby, vidíme, jestli jsou žlutý, vidíme, jestli ten člověk jako jakž takž nějak vypadá. Co vidíte vy, kdy se když vám člověk otevře chrup? Co všechno vy můžeme vyčíst dneska jenom z toho, když otevřeme ústa a pozorně si je prohlédneme zevnitř? >> Tak vidíte krásně. i třeba začnu zažívacím traktem. Eh, reflux, to je kyselina sná, která vlastně ten aerosol, které jde, kterej vstoupí i do dutiny úsní. co se týče chrupu, takže tam vidíte různé zarudnutí sliznice, povleklý jazyk, ale u chrupu třeba amalgamové výplně, eh záněty, které se ukazujou právě na těch na na té tkáni vlastně u zubu. A není to o krásu, ale e o tom, že třeba kolikrát jsou implantáty vedle mrtvého zubu, kolem kterého je vidět už makroskopicky, to znamená pohledem, eh zánět. A to je vlastně to, co tomu tělu ubližuje. To znamená mrtvé zuby, denervované zuby, implantáty, které jsou třeba postavené hned vedle mrtvých zubů, eh amalgamové výplně. To jsou asi takové ty tři nejdůležitější věci. My pak uděláme ještě rentgen eh rentgen vlastně té dutiny ústní a tam je pak krásně vidět ten zánět, kterej u t u těch denervovaných zubů je právě na tom kořenu. A to je vlastně něco, co je bleklého. To se v to se vleče prostě léta. A dnes jsou studie, které ukazujou a prokazujou právě vztah stavu chrupů s kardiovaskulárním onemocněním, s poruchami s poruchami právě lipidového metabolismu, vztah k infarktu, k mrtvicím a i k stárnutí vlastně těch buněk a i nádorových onemocnění. A ty studie jsou dostupné. Ty jsou dostupné na Pubmedu. E a je zajímavé, že tyhle studie už byly prezentovaný v prezentované v 90. letech americkou skupinou. >> Hm. Řídí se podle toho medicína nebo vy sama? Nebo když se zeptám takhle ještě druhá otázka. Když dneska po vysílání člověk zajde k zrcadlu, otevře ústa, může tam poznat nějaké závažné onemocnění vnitřních orgánů, které se zobrazuje nějakým způsobem v chrupu? Je to možný detekovat? to není možný detekovat, ale vidí ten stav toho chrupu, vidí tam právě právě ty amalgámové výplně a nebo takzvaný ten zánět té sliznice kolem zubu. E, většinou je to takový až začernaný ten zub na konci přicházející vlastně do té do té tkáně. A to jsou jako věci. Ty lidi to většinou i cítí dokonce. Jo. A oni mně řeknou, my jdeme k zubaři a oni nám řeknou, že je všechno v pořádku. Tak jim řeknou, tak jim řekněte, že to není v pořádku. Zkuste se na to podívat ještě jako pořádně přes ten rentgen a jako tohle může ten člověk vidět. A já myslím, že on to i vnímá dobře. Nebo takzvané ty začernalé zuby, eh, právě přecházející už jako do k té kosti, tak tam vlastně ten přechod je vidět, kde je to zarudlý nebo veklý. Někdy ty zuby krvácí. To všechno jsou známky toho, že něco není s tím chrupem v pořádku. A co je mě zaráží, že my pak, že jo, dá se dneska se dají vyšetřit těžký kovy a i vlastně ten materiál, který škodí e, který škodí v dutině ústní právě používající při výplni zubů titanové titanové implantáty. My to všechno dnes umíme laboratorně potvrdit a mě překvapuje, že vlastně ten nárůst je tam zaznamenanej opravdu poměrně signifikantní nárůst té intolerance látek, které jsou používané vlastně zubní medicíně. Tak v tom případě jsem rád, že jsem si nechal vyměnit amalganové výplně předtím, než jsem začal cestovat, protože jsem jich pár měl teda i tady i ve Švýcarsku, protože Švýcarsko má takovej jako trošku eh takovej ten jako povědomí, že tady je všechno v pořádku a zuby jsou tady nádherné. Ano, to jsou všechno vlastně krupy, které jsou nebo zuby, které jsou v podstatě v důsledku implantátů. Ale my tady jako tady je možná řeknu číselně asi 10 zubařů, s kterými se dá v to v téhle rovině jako komunikovat a který to znaj. A jako tady vždycky řeknou těm pacientům ty amalgamy. No tak ty amalgamy jsou ještě už jako takovej citlivej bod, ale v Čechách ty starší zubaři řeknou pacientům: "Ale vždyť to tak krásně drží, to vůbec není třeba vyměňovat, to je úžasný." No, je to skvělý, že to krásně drží, ale bohužel to tělu škodí. Já si pamatuju ještě, když jsem, já jsem studovala medicínu za sociku a pamatuju si, že nás jako to zdůrazňovali na interně, když má pacient bolesti kloubu, únavy, je potřeba se podívat na fokální infekce. A to znamenalo krk, chrup a ledviny. Už i už tehda se mluvilo o zubech o možném faktoru, kterej způsobuje vlastně zánět v těle a může být příčinou prostě některých komplikací. A tohle vlastně provází dodnes a je to pravda. Akorát na ten chrup se pořád nějak zapomíná, že to není jenom karezník chrup nebo kazity jako to vcelku jako vidíme, ale právě to jsou tyhle schované schované eh plamínky toho zánětu, které se opravdu těžce detekujou, když se na to nemyslí. >> Hm. Tak vidíte diváci, >> já ještě taky řeknu, že si pamatuju to mě tak jako když jsem pak četla ty práce a když jsme se začali tady tím zabývat, tak si pamatuju ještě ze své praxe jako mladej lékař, že měla, viděla jsem souvislo, že přišli třeba pacienti ve věku 40 plus a měli eh měli eh sklerozu vlastně koronárních cév a měli infarkty a měli mrtvice 40 plus. A když a pamatuju si opravdu, že měli těžce karézní chlub chrup a to jsem si na jako mně to zůstalo nějak v hlavě, že jsem si říkala, to je zajímavý, že vlastně tyhle lidi mají zároveň i karzní chrup. A když jsem pak přišla k těm studiím nebo k těm pracím, které se ukázaly v těch 90. letech a dnes, co vidím, tak musím říct, že jenom potvrdím opravdu to, co člověk nějak vnímal kdysi, tak dnes už je to jasně potvrzeno. >> Hm. Děkujeme diváci, že jste s námi. Děkujeme za sdílení. Paní doktorko, za svou kariéru jste poznala tisíce pacientů. Zajímá mě, jestli existuje nějaká věta, kterou se lidé opakují celý život a přitom jim může nenápadně škodit. Třeba to vydržím, na sebe nemám čas, nebo v mém věku jež je to normální a další. >> Znáte takové, které přesvědčení byste, které pardon, které přesvědčení byste lidem nejraději vzala? e z havy a proč >> já bych vzala několik je to to na to ježíš jak to mám udělat na to nemám čas to je špatně že j protože už jak jinak to udělat než kdež se ten a ten čas se vždycky dá vzít jo. Tak to jsou ty vnitřní bloky, že to nejde. Eh a pak vlastně mně se to nemůže dotknout. Mně se to netýká a já s tím stejně už nic udělat nemůžu. A pak teda samozřejmě ten věk je taky takovej: "No, co už mám dělat? To je věk. I když tahle tahle tohle tvrzení nebo tady tahle kletba pomalinku ustupuje i díky jako informacím, co se týče kvalitního delšího života. To si myslím, že to je přece jenom už méně, ale nejvíc mě vždycky irituje, když prostě řeknu musíte změnit toto, to, abysme je to všechno zvládatelný. A teď mě říká:„No, ale já na to nemám čas." A teď mají ty lidi, já vidím na ně ten tlak jako podvědomě sekundárně. Eh, musím chodit do práce, musím vydělávat peníze, mám rodinu, e, já si to prostě nemůžu dovolit a tak dále. A to je tlačí k tomu, že pak jednou přijdou do situace, kdy už prostě jim ty okolnosti nedaj, už jim to prostě vemou. A to, že nemám čas, je dovede k tomu, že pak jednou si ten čas už musí vzít a musí se vracet teda z hodně dlouhé cesty. >> Hm. Tak taky vidíte to možná nepřímé pozvání diváků, pokud něco odkládáte v oblasti zdraví. Nedělejte to. Je lepší opravdu to začít řešit z včas, protože pak se to může naakumulovat. Jsem pochopil. Chápu to dobře, paní doktorku. >> Správně. Já, jak řeknu, úplně takovej malej, krásnej, úplně jakoby možná pro někoho nevýznamnej příklad, eh, s alergiema. Já se setkávám tady hodně s pacienty, který mají alergie na domácí zvířata, na pejsky nebo na kočičky a oni mě řeknou:„J, kočku z baráku nedám" nebo já psa z baráku nedám. To nejde. Tak já jim vždycky řeknu:„Dobře, tak až jednou přijde ten čas, tak já vás ráda tady znova uvidím." A třeba oni za dva roky přijdou a řeknou: „Měla jste pravdu. dál už to nešlo. Jo. Buďto se začnou hrozně moc dusit, nebo začnou mít ještě jiný potíže. Takže pak já jenom, já neříkám, že by neměly být ty mazličky, jsou vždycky taková otázka, jestli ano nebo ne, protože samozřejmě i u dětí je známo dnes, že eh vlastně jim to upravuje ten mikrobiom, že je to vede i k nějaké péči o někoho druhého, že to má hodně pozitivních eh pozitivních vlastně účinků. Ale na druhou stranu, když to škodí, když je přijde tam ta alergie, tak je potřeba se vždycky z kratší cesty s tím rozloučit, než s těma komplikacema. >> Hm. Velké téma, domácí mazlíčci. Milí diváci, pokud se vám to stalo, jak eh jste to zvládli? Dejte vědět. Vím, že to vím, že dneska v rodinách jsou pejsci kočičky a všechno se mění. Paní doktorko, v medicíně se neustále mění i to, co považujeme za pravdu. co jste se sama během své kariéry musela odnaučit. Je tam něco takového? Existovalo něco, čemu jste jako mladá lékařka ještě tehdy pevně věřila, ale zkušenosti s pacienty nebo nové vědecké poznatky vás přiměly úplně to celý změnit. A podle čeho vy dneska poznáte, že se nemýlíte znovu nebo že se lékaři nemýlí znovu? Jak jak to jak tohleto funguje v oblasti medicíny? No, to je taky velice dobrá, zajímavá otázka, protože samozřejmě medicína je ve vývoji a tím by se měl ale vyvíjet i náš pohled na prostě jisté věci nebo jisté nebo chorobné jednotky nebo i pohledy na možnosti toho ovlivnění. Já se přiznám, že pro mě asi takovej zlom byl, já jsem strašně věřila medicíně založené na důkazech, tak jak jsme byli to učený, jak vlastně všechno se musí potvrzovat studiema. A vlastně mě začalo zarážet časem, že přicházely momenty, kdy prostě ty studie, že jsem zjistila, že vlastně kdo za tou studií většinou stojí, jak to je vlastně podporované. A eh ta praxe mně ukázala, že třeba věci jsou trošku jinak nebo úplně jinak a je to spíš jako empirií, to znamená zkušenostma, že jo. Ta ty zkušenosti nejsou dány jako evidence based, není to potvrzeno studii, není to kontrolované ničím, ale je to můj moje zkušenost denní s pacienty, které vlastně eh léčím nebo s kterým ke kterým přistupuju. Tak já jsem začala přehodnocovat a to mě vlastně pak jako časem hodně i zklamalo, že vlastně to, co není evidence based, ne znamená, že to není. A já si nemyslím, že to tak je, protože opravdu ty zkušenosti, každej člověk je unikum, každej člověk je originál, je to jedinec a my dnes i tvrdíme, že nebo ta jako je ten trend, zase všude to slyšíte, personalizovaná medicína, což vlastně vždycky mělo být a eh kdo se toho držel, tak to tak dělal. Eh, a nedá se nedá se prostě plošně říct, že takhle to bude nebo takhle prostě to už nejde. A druhá věc, co mě možná trošku někdy zklamává, já tady přicházím do kontaktu s pacienty, který mají nádorové onemocnění a oni k nám přijdou, protože my jsme klinika s takovým trošku širším závěrem, nejenom eh klasická západní medicína, ale i s takovým tím holistickým přístupem. A tady jsem prostě zjistila nebo si uvědomila nebo i vidím, že pacienti, který se rozhodnou jít jinou cestou a opustí vlastně tu konvenční terapii, eh tak se jim nakonec i dokonce daří. A e dokáže se nám dokážeme tady třeba ten progres nebo tu progresi toho onemocnění zastavit nebo i trošičku zvrátit. A uvědomila jsem si, že vlastně to zdraví má dvě polohy a jedna nejdůležitější je ten mindset. To je to, co máme v tý hlavě, jak to člověk uchopí a jak se na to dívá. To je ta možnost i možná i to kouzlo toho záhadného uzdravení, že my máme všechno vlastně v tý naší hlavě. A buď to opravdu já já vidím, že ten strach je to nejhorší, co nás všechny ovlivňuje a nejenom v nemoci a v zdraví, ale úplně ve všem, v tom našem životě. A málokdo, málokdo a já to to nemůžeme nikomu mít za vinou, málokdo umí ten strach odhodit. A já tady pracuju s lidma, který ten strach odhodí, který přijdou a řeknou, my chceme jinak. My už se nechceme nechat léčit tou klasickou med klasickou cestou jako chemoterapie, ozařování. My to zkusíme touhle cestou. A já tady vidím, že ty lidi, který se takhle rozhodnou, který mají úplně jiný mindset, tak těm lidem se prostě ta ten úspěch té léčby daří, protože když je tam ten strach, tak ten strach vlastně to je podvědomí, to je vlastně zase další, to je ďábel v těle, kterého vlastně se těžko my umíme, těžko se ho zbavujeme. A já obdivuju ty lidi, opravdu já jim fandím, který prostě se takhle rozhodnou, takhle jdou a nezapochybujou. A to si myslím, že to je ten úspěch. >> Diváci, dejte palec nahoru, napište, jestli to cejtíte stejně nebo jinak a děkujeme za sdílení. Paní doktorko, děkuju vám za tu řeč. Nutně se vracím k očkování. Vy jste se proslavila jedním z rozhovorů DVTV, kde jste společně s paní Drtinovou byla a s panem Hořejším a vy jste se tam v jednu chvíli, já to tady nebudu pouštět diváci, ale v jednu chvíli vy jste se do sebe tak jako nechci říct zakousli, to ne. To spíš taková výměna názorů, kdy pan Hořejší vám říká, že vůbec to je nesmysl. něco jako vedlejší, zvýšené vedlejší účinky z vakcíny na covid. Eh, a vy jste tam oponovala, že máte ty pacienty, že to vidíte z praxe. A on říká, to může bejt i vliv covidu, může to bejt psychicky. Ve svéj podstatě to může být i to, co jste tady zmínila, že třeba ty lidi měli takový strach o tom očkování, že třeba i vytvořili možná jako nějaký vedlejší účinek, ale to je téma, který je oddělený. O tom si můžeme popovídat. Mě zajímá teďka v tuhle chvíli, jaký je skutečný stav věcí a zvyšují se počty nemocných, kde vy to sama spojujete nebo i ti pacienti to spojují s očkováním a dochází tam k nějaké hlubší revizi na medicínské úrovni. Jaký je váš pohled po e po po roce? Myslím, že ten rozhovor jste měli někdy před rokem a něco. Jak jak se to vyvíjí, paní doktorko? No ono se to zaplať pánbůh vyvíjí, protože jsou laboratoře v Německu, nejsou, ono jich není hodně, jsou laboratoře hlavně v Německu a tam právě je ta zásluha paní profesorky Kénik a pana profesora Hackerta, který opravdu jdou jdou, sledujou a hloubají dál. A ten dneska už víme, že vlastně to má dvě polohy nebo mělo to dvě roviny. Jedna rovina byla bezprostředně po očkování a to byly ty komplikace, jako byly trombózy, miokardity, eh infarkty, mrtvice, turborakoviny. A dnes přicházíme vlastně už do toho. Dneska prostě k nám přichází lidi a je to opravdu to nabírá geometrickou řadu ty řadu tych komplikací a to jsou to je takzvanej ten syndrom. Je to je vlastně soubor potíží. To není nemoc. Nedá se tomu dát, říkáme tomu long covid, post covid komplikace. A je to spojený jak s samotným onemocněním viru, tak i s očkováním. A i pacienti, kteří nebyli očkovaní, ale prodělali prodělali tu těžkou formu hlavně v těch prvních dvou letech toho covidu, tak bohužel se dneska s ním u nich setkáváme taky s komplikacema, která vlastně je trošku spojená s tím spike proteinem, kterej se dá dneska diagnostikovat nebo dá se to potvrzovat jak teda z samotného viru, tak i z těch očkovacích látek a to poškozování, poškozování vlastně těch jednotlivých tkání a buněk, který je na té receptorové úrovni. Takže my máme dnes možnost vyšetřit vlastně protilátky, autoprotilátky proti některým receptorům, které jsou vlastně pak spojené a který dávají jasně odpověď na to, proč ty pacienti trpějí potížemi. Je to je to opravdu mně těch lidí je hrozně líto. Jsou to hlavně mladý lidi, eh kde k tomu k těm potížím patří právě ztráta koncentrace. Oni jsou úplně oni jsou opravdu neschopný se víc než půl hodiny soustředit. My i tady ty konzultace s nimma, když máme, tak opravdu eh jako jim dáváme dvě, dvouhodinovej prostor, třeba si někdy pak pacient v průběhu vyšetření ještě lehne, aby trošku nasbíral sily, aby se pak mohl zase dál soustředit k té interpretaci těch svých potíží nebo k vyšetření. bolesti kloubů, bolesti svalu, takzvané ty stavy, kdy oni se postaví a najednou dostanou závratí, nejsou schopný udržet rovnováhu. Mění se i tlak v poloze v leže a v sedě. Eh, a to všechno, jak to má tu svojí už odpověď, protože tam jsou ty autoprotilátky proti těm receptorům na endotelu, ve svalu, moskaralinový receptory a už i dokonce ta to vyšetření nám řekne, že jestli je to spojený s tím covidem nebo není to spojený s tím covidem. Pak je tam reaktivace nebo aktivace těch buněk, které eh uvolňujou mediátory. Nejčastějš je to histamín, kterej vlastně taky vlastně vede, je prozánětlivý a přes ty receptory, které jsou i v kůži, dělá prostě potíže. A ty lidi mně jich je opravdu hrozně líto, protože oni nejsou schopni normálně fungovat a většinou jsou dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Eh, další oblast je právě ta gastrointestinální, kde prostě rapidně, ale rapidně narostly potravinové intolerance a zažívací potíže. Likyas, zvýšená propustnost, sybo, vlastně přítomnost bakterií v tenkém střevě, eh porucha nebo jako i poškození jater. Já tady řeknu k tomu, že to všechno je reverzibilní, ale dá se to upravovat, ale je to strašně strašně pomalo, pomalu, protože jak jsem říkala vo té práci s tím mindsetem, tak ty lidi vlastně se dostávají do depresí nebo do stavu, kde jsou jakoby v takové té letargii, kde nejsou šťastný, nejsou víc jakoby unavený a nejsou schopni fungovat. A teď se stává tady ve Švýcarsku, že pacienti dostanou diagnózu ADHD a dostávají nějaký psychostimulancia, což je prostě úplně špatně, protože to není žádná léčba, která by mohla pomoct. A to nám tady taky narůstá. Narůstá nám právě pocit lidí, který eh, který mají poměrně velké kožní potíže, z kterých se neumí zbavit. Takže tohle je vlastně celej ten koš, celej ten koš potíží, které my dnes vlastně potom šest let po tom covidu vidíme u našich mladých a jsou to většinou pacienti opravdu v tom věku 30, 40 let. Pak u žen je to nebo ztráta plodnosti taky nebo neschopnost otěhotnět nebo časté potraty. dá pracovat, ale je to prostě náročné v obou straně a jak ze strany pacienta, tak samozřejmě ta jeho trpělivost a smíření se s tím, co je a pochopení, že vlastně eh přijmout to, co je teď a tady, jak to je a nebojovat s tím, protože to je vlastně vždycky ta ten začátek trošku těch komplikací, které vznikaj na začátku, protože většinou každý z nás máme očekávání, že když dostanu nějakou tabletu nebo prostě nějakej ten léčebnej eh postup, tak očekávám zlepšení hned. Ale ono bohužel tady to trvá poměrně dlouho, většinou toho půl roku, 3č roku, než konečně začnou pociťovat, že opravdu jsou z té jámy už venku nebo začínají ustupovat tady z téhle díry a že se jim začíná stav zlepšovat. Nicméně tu tu léčbu je potřeba dodržovat dlouhodobě, to znamená léta, protože máme zase zkušenosti, když si ty pacienti svévolně tu léčbu vysadili, tak vlastně za dva měsíce byli zpátky v tom, co opustili. Takže to je takový to, já to, já teď říkám o těch zkušenostech, co mám, jak to vidím i z toho psychologického pohledu těch pacientů, protože eh je to skupina mladých lidí a mladý lidi mají ambice, chtějí pracovat, chtějí v životě jako něco dokázat, chtějí být užitečný, chtějí mít rodinu, chtějí prostě fungovat, chtějí cestovat a teď najednou se jim ten život takhle zastavil. Ale tady, jak říkám, se dá s tím dobře pracovat. S tím, když ten pacient to pochopí, netlačí se na něho, má prostor i to zázemí, tak dá se krásně jako pomalinku, teda ne rychle, ale bohužel pomalu, e, se dá tady z tohodle marazmu >> odejít. My už dneska dokážeme rozlišit tedy ty vedlejší účinky vakcíny od vedlejších účinků covidu, protože post covid to je takovej balíček, jo. Já jsem si všiml taky jako balíček, který se dá hezky používat mediálně, jo, aby se třeba spoustu věcí nemuselo řešit. Takže já to chápu, ale vy jako lékařka dokážete dneska rozlišit, tak tohleto, tenhleten syndróm, který má tenhle mladý člověk mezi 30, 40 lety, to je způsobený covidem. Todle tady u toho pána je to vakcína. >> Tohle je, ono se to nedá už rozdělit, protože eh většinou ty lidi třeba onemocnili covidem a byli vakcinovaný. Ale dá dá se, co se dá rozlišit nebo v čem je důležitý ten faktor, je, že vlastně pacienti i byť nebyli očkovaný, tak bohužel můžou mít tyhle potíže long covid, post covid komplikace. A u těch očkovaných my umíme zjistit vlastně to poškození tou mRNA vakcínou, která se zjišťuje nejenom jako na těch exozomech, ale už i přímo v jádru tě těch bunk. >> Hm. To je vyšetření, které se děá právě eh v Německu. >> Takže v tom Německu, když se nechám vyšetřit na to, tak oni mě řeknou, ano, tohleto máte způsobený vakcínu. Tohleto vám způsobila vakcína. Pro tohleto nemáte žádnej jinej základ. Je to tak. >> Tak jako je to je t