PROČ EVROPSKÁ UNIE ZTRÁCÍ DŮVĚRU? - Přednáška Kateřiny Konečné

Krásné, krásné odpoledne ode mě.

Děkuju moc zaprvé Svatopulku za pozvání. Vlastně děkuju moc, že tyhle československé setkání dělá, ať jsou v jakémkoliv formátu, protože je dělá na té odbornější úrovni a já si myslím, že je to velmi, velmi důležité.

Já o tom potom budu mluvit, ale prostě vlastně nikdo jiný kromě Svatopluka si troufnu říct, že v České republice nic takového neorganizuje. Takže všem zakladatelům i vám všem členům moc děkuji sama za sebe.

A druhá věc, která mě napadla s tou krásnou hymnou, kterou jsme tady slyšeli a byla tady zazpívána. Víte, kdy já jsem slyšela nejkrásnější československou hymnu? Před třemi týdny v Brně při protestu proti sudeťákům, kde slovenská a Luboš Mida, za pravdu, my jsme v tu chvíli vlastně jakoby stáli vedle sebe. Tak se měla zahrát ta česká hymna a narůst ty tisíce lidí na tom náměstí, určitě řada z vás tam byla. Tak začli zcela spontánně společně s námi všemi zpívat tu slovenskou. A tam si člověk uvědomí, že nejsme jenom blízké národy, nejsme jenom země, kterou si politici dovolili rozdělit, ale že jsme vlastně sesterské národy.

A moc bych si přála, aby i ty naše děti – a vidím tady malou Janičku, ale mám trošku staršího syna – vlastně to měli spojené stejně jako to mám spojené já a moje generace, myslím zcela automatické, ale snad i generace, která je ještě mladší než já. Aby vždycky, když začnem zpívat tu českou, tak nám tam vlastně automaticky pronikla ta slovenská, protože to je za mě nejvíc, co vypovídá o těch československých mezilidských vztazích každého z nás.

A já opravdu, všichni jsme tam stáli. Byl tam Petr Drulák, říkám, byl tam Luboš, byla tam Janča. Myslím, že nás všechny v tu chvíli mrazilo v tom silném pozitivním smyslu.

Nicméně teď k tématu té přednášky, diskuze, debaty, kterou bych tady měla dneska mít.

Já když jsem se nad tím zamýšlela obecně nad tím pojetím, tak si myslím, že žijeme v nepříjemných časech, kdy Brusel – a tu si nebudeme nalhávat – ztrácí tu pozici ve světě. Ekonomickou, hospodářskou zaostává v podstatě úplně za všemi. Když sledujete videa Ilonky Švihríkové, ta to tam valí. Každý, bych řekla, když ne každý, tak každý druhý. Vidíme to. Je to vidět v cenách energií, je to vidět v moderních technologiích, v růstu, prostě ve všem.

A bohužel, bohužel, ale v tu chvíli, čím je ta pozice Bruselu ve světě slabší, tím víc upírá ten Brusel. A teď je to víceméně o těch úřednicích a o komisi. Když budu mluvit o Bruselu, ty zraky jsou na potlačování odlišností mezi jednotlivými státy Evropské unie. Oni si našli novou mantru.

Oni vědí, že nejsou schopni ekonomicky obstát, že jejich kraviny, které si vymýšlí, ať je to Green Deal, ať je to migrační pakt, ať je to omezování, zákazy právoveč, prostě euro, jsou vlastně dneska ekonomickými nesmysly. A v tu chvíli, ale protože si potřebovali najít toho nepřítele a potřebovali se k něčemu upnout, tak podle mého názoru v tuhle chvíli brutálním způsobem jedou po tom, aby ty členské státy byly ty, mezi které budou házet vidlé. A kdy to jejich heslo – ta jednota v rozmanitosti – bude vlastně jenom na papíře? Protože právě tu rozmanitost ti evropští úředníci a eurobirokrati začínají vidět jako tu největší slabost a jako překážku, která Evropu brzdí.

Místo toho, aby přemýšleli nad tím, jak nefunguje nic, jak si zabili hospodářský růst, zemědělství a všechno, tak prostě ano, tohle je teď ta mantra.

A tak jsme prostě svědky bezprecedentních útoků na vlastní členské státy, a především ty, které se nebojí na rozdíl od komise odlišovat. A to je dneska nejvíc Slovensko. To si řekněme upřímně. Prostě po Maďarsku je to dneska Slovensko.

Takže jsme dneska v situaci, kdy Evropský parlament poměrně pravidelně – si troufnu říct – vyzývá Evropskou komisi, aby zvážila, jestli nezastaví slovenské fondy, i když Slovensko by mělo dál do Evropské unie posílat peníze. Je to stejný scénář, jako byl před zvolením Maďara v Orbánově Maďarsku. Ty maďarské rezoluce byly v podstatě asi tak stejně intenzivní jako ty ukrajinské, kdy všechno špatné šlo za Maďarskem.

A konkrétně teď v tuhle chvíli se můžem třeba podívat na tu hrozbu, že Slovensku nebudou posílat dál fondy na konkrétně teď aktuálně na programy pro mladé, protože mají Slováci odlišný pohled na lidskoprávní agendu. Takto to zdůvodnili.

A nebo se můžeme podívat na to, kdy komise odmítla – a všichni jsme to tady zažívali půl roku – se postavit za Slovensko při jeho sporech s Ukrajinou, která leží mimo Evropskou unii, není členským státem Evropské unie. A vzpomeňte si, jak dlouho trvalo Ukrajině obnovit dodávky ropy přes ropovod. A po celou dobu toho konfliktu mezi Slovenskem a Ukrajinou se komise ani jednou, ani slůvkem nepostavila za svůj členský stát. Bylo jim to prostě úplně, ale úplně jedno.

Tedy Slovensko je podle mého názoru dneska hlavním cílem, ale to není vlastně to nejpodstatnější. To nejpodstatnější je, že ta smyčka je utahována u krku všem členským státům, protože jedním z cílů komise – a ona o tom mluví zcela otevřeně – je zrušení práva veta členských států.

Už teď se právo veta vztahuje na naprosté minimum těch nejdůležitějších témat. Naprostá většina evropské legislativy je přijímána systémem kvalifikované majority, kde menšina může být prostě přehlasována. A stejně se tu opakuje ona lež, že právo veta drží unii pozadu. To vám eurobirokrati a komise tvrdí.

A vlastně velmi málo států dneska a od velmi mála europoslanců bohužel – a to mi asi kolegové potvrdí – slyšíme, že je to prostě obyčejná lež. Protože právě právo veta je něco, co musíme zachovat, pokud chceme udržet Evropu v nějaké její rozmanitosti a vůbec ještě naživo. Protože pokud se tak nestane a došlo by ke zrušení práva veta, tak lze jen těžko mluvit o nějaké dobrovolné unii. A pak už bychom se mohli začít bavit úplně natvrdo o normálním želáři podobném staré rakousko-uherské monarchii. Nic víc, nic míň by to v tu chvíli nebylo.

V současné situaci proto podle mého názoru musí naše dva státy držet při sobě, pokud nechtějí být evropskými úředníky semlety.

Minulá česká vláda Petra Fialy zcela ostudně a hanebně udělala v historii naší země neskutečnou ostudu a poškodila vztahy mezi našimi státy, když zrušila společná jednání mezi vládami České a Slovenské republiky.

Protože, jak jsem řekla na začátku, podle mého názoru Česká a Slovenská republika nejsou jen dva suverénní státy. Nejsou to dokonce ani jen sousedé. Naše dvě republiky jsou jako sestry, co musí držet při sobě, i pokud mezi našimi vládami existují v některých oblastech neshody či vznikne nějaký spor.

Náš cíl, společný cíl, totiž musí zůstat v zachování suverenity navzdory Bruselu. A pokud současná česká vláda nebude mít odvahu se vedle Slovenska postavit, tak to bude podobná chyba, neboť lze očekávat, že bude na řadě další a také už nebude nikdo, kdo by se za náš stát postavil.

Proto si myslím, že by v tuhle chvíli si i čeští ministři, český premiér, česká sněmovna měli uvědomit, že to zdaleka není o tom, jestli se zastanou Slovenska, protože tam vládne ten či onen, nebo jestli mají radši toho či onoho.

Ale pokud Slovensko prohraje, tak další na řadě bude Česká republika. Akorát už nebude nikdo, kdo by se té České republiky zastal.

Pochopitelně si uvědomuje – Petr o tom mluvil. Potřebujeme další partnery, které můžeme hledat, ať už ve V4, případně dle potřeby napříč zbytkem Evropy, ale pevným základem by měly podle mého názoru být právě spolupráce mezi námi samotnými.

Za největší výzvy, které v tuto chvíli vidím a kde si myslím, že můžeme a vlastně poměrně jednoduše hledat shodu z důvodu nějakých historických konsekvencí, ale i pozice současné slovenské a české vlády, tak vidím vzdor pokusům o zrušení práva veta, o trestání vlastních členských států, o revizi zeleného údělu, o stálé opozici k migračnímu paktu a konkrétně pak k povinné solidaritě. Zde bych doufala, že naši představitelé najdou společnou řeč.

Bohužel, co se týče mírové politiky – a tady jsem velmi otevřená – tam se domnívám, že v české politice nenastala se změnou vlády změna této politiky. A upřímně musím říct, že Slovensku jeho zahraniční a mírovou politiku závidím. Ale berme to tak, že v něčem se můžeme od našich sester či bratrů i učit. A zrovna tohle je cesta, která bych si moc přála, aby byla tou cestou, kdy se Česká republika učit bude.

Proto končím své vystoupení opakováním jediného. Pokud se v tuhle chvíli nebudeme umět jako Česká republika zastat Slovenska, tak jak se Slováci kdysi zastávali Maďarska, tak jak jsme se i my v Evropském parlamentu – alespoň my, kteří jsme byli vámi zvolení, teď nemluvím zdaleka jen o sobě, ale třeba i o Ivanu Davidovi a dalších – pokoušeli ty nesmyslné maďarské rezoluce, krácení fondu, rušení vůbec možnosti rozhodování blokovat, tak si troufnu říct, že Česká republika, i když jí možná krátkodobě bude připadat, že to není důležité, tak se může stát tím dalším, kterého už ale v tomto prostoru nebude mít kdo se zastat.

A protože jedu z Lidic dneska – dneska byl pietní akt v Lidicích – tak i tam, když jsem od Tama jela za vámi, jsem si asi zbytečně uvědomila, jak i v rámci toho historického revizionismu, který se na nás řítí ze všech stran, kdy jsou z útočníků dělány oběti, kdy z těch, kteří měli za cíl vyvraždit naše národy, jsou dnes děláni hrdinové. Tak je to jedno z dalších obrovských témat, na kterém bychom měli se Slováky spolupracovat.

A to, co se dnes děje v Maďarsku, nám jen ukazuje, jak strašně důležité bude, abychom hráz zpochybňování a revize naší historie postavili společně.

Děkuju. Moc děkujeme.