Připomenutí svržení atomové bomby na Hirošimu 6.8.1945 - NE základnám 6.8.2026

Vážení přátelé, s jadernými zbraněmi za hranicemi se žije špatně, zvláště když má člověk prst na červeném tlačítku poněkud řekněme nevyrovnaný, nebo přímo chce válku.

Lidé si přejí žít v míru a to nejenom proto, že naše země není, co se týče starosti o civilní obranu, ani v nejmenším připravená.

Ví snad někdo, kam jít, když uslyší zvuk sirén jindy než první středu v poledne? Asi nebude čas.

Od dopadů jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki uplynulo 81 let. Následky jsou známé. Mnohé bylo zfilmováno, ale v kině je na konci filmu napsáno end. To se ale ve skutečnosti nestává. Nemůžete odejít domů. Žádný domov už nebude.

Možná pár lidí přežije čas v pozemním krytu. A co potom?

Dopřejme si malé opakování z loňska. Počet zemí s jadernými zbraněmi se zvýšil. Většina smluv omezujících jaderné zbraně byla vypovězena nebo v nejbližší době vyprší. Tato situace je víc než vážná.

Zvyšuje se nebezpečí zejména v hostitelských zemích, kde jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA uskladněny. Belgie, Nizozemsko, Německo, Itálie, Turecko a další země v Pobaltí projevily o jejich skladování zájem.

Doufám, že naši politici nechtějí z naší země udělat velký terč. Kdy se začne v politice mluvit o míru? Politiky snad nezajímá, co chtějí jejich voliči.

Připojujeme se k mezinárodní kampani za zákaz a odstranění jaderných zbraní s následujícími požadavky adresovanými parlamentu a vládě. Od lídrů všech politických stran, hnutí a koalic.

Očekáváme, že jejich voličům zavedou do svých předvolebních slibů jednoznačně uvedou požadavky, které budou v případě svého zvolení ve volebním období prosazovat.

Za prvé: zakázat zákonem rozmístění jaderných zbraní.

Za druhé: prosazovat stažení jaderných zbraní ze zemí Evropské unie.

Za třetí: do programu poslanecké sněovny České republiky předložit podpisu a ratifikaci smlouvy OSN o zákazu jaderných zbraní.

Jan Kavan, bývalý český ministr zahraničí a bývalý předseda valného shromáždění OSN, byl mezi signatáři otevřeného dopisu v roce 2020 vyzývajícího současné vůdce, aby ukázali odvahu a smělost a připojili se ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní.

A my doufáme, že odvahu a smělost budou mít i kandidáti v letošních volbách. Děkuji vám.

V posledních pár letech výročí prvního nasazení atomových zbraní v Hirošimě a Nagasaki již není jen vzpomínkou na obrovské jednorázové masakry v dějinách lidstva. Od srpna 1945 se opakujícím varováním před potencionálním zničením lidstva, dokonce několikanásobným.

Při případné světové válce jaderných mocností, válka na Ukrajině a nejnověji i v západní Asii otevřela značný prostor k úvahám o použití omezených jaderných úderů, takzvanými taktickými jadernými zbraněmi.

Jaderná válka se v myslích části politiků, novinářů a údajných vojenských odborníků stala možným, akceptovatelným nástrojem řešení mezinárodních konfliktů. Oběti se přitom neřeší. Nechť jich kolik chce a to především mezi civilním obyvatelstvem.

A civilové, jinak také voliči, v drtivé míře mlčí. Demokracie přece není totiž jen o právech, nárocích na to či ono. Stejně tak je o povinnostech, o obraně čehosi.

Demokracie je totiž nástroj odpovědnosti, spoluzodpovědnosti všech členů společnosti za osud svůj i celku, za jak pozitivní, tak i negativní stránky společenského dění.

Nejen, že chci něčeho více a lepšího – vyšší mzdu nebo důchod, kvalitnější bydlení, novější auto, čistý vzduch, více volného času, lepší zábavu a tak dále. Spolu s tím platí, že je nutno cosi i bránit, aby toho neubylo.

Je to nutnost vůči predátorům chránit zdánlivě samozřejmosti, včetně takové drobnosti, jako je důstojné žití, soukromí, svoboda slova, mír, vlastní existence, holý život, osobní přežití vůbec.

Shození atomových bomb Spojenými státy americkými na Japonsko měsíc před koncem války je zdůvodňováno třemi důvody: technickými, vojenskými a politickými.

Jednak šlo o první ověřený účinnosti nové zbraně v praktické válečné situaci, kdy testy v nevadské poušti na k tomu postavených budovách a na zvířatech, respektive na lidech přítomných experimentům a na nic netušícím obyvatelstvu v okolí, nestačily.

Druhak, že šlo o snížení obětí na straně USA při dobývání japonského území. Na ostrově o rozloze 21 km zahynulo bezmála 7 000 Američanů. Na Okinawě s rozlohou 1 200 km čtverečních USA ztratilo 12 500 vojáků, Japonsko 110 000 vojáků plus 70 až 140 000 civilistů.

Japonsko se přitom rozkládá na více než 14 000 ostrovech o celkové rozloze přes 380 000 km čtverečních.

Na druhou stranu v ten čas již jen hodiny zbývaly do zahájení sovětského útoku na japonské okupované Mandžusko, který byl dohodnut spojenci na jaře v Jaltě. Sovětský útok začal v prvních minutách 9. srpna.

Kapitulační nálady v politickém a vojenském vedení Japonska se v ten čas rychle šířily a počet jejich zastánců se již jen těsně zaostával za počtem mužů války. Ostatně v polovině srpna byla vyhlášena kapitulace a 2. září byly podepsány příslušné dokumenty.

Třetí důvod: šlo o demonstraci síly a technologické vyspělosti USA vůči celému světu, zejména vůči Sovětskému svazu. SSSR, který byl jinak válečný spojenec, měl socialistický režim na rozdíl od ostatních spojenců – kapitalistických států.

Atomová zbraň je nepochybně zásadně složitější než nějaký kanon s nábojem z dynamitu nebo letadlo z plechu a plátna. Těžba uranu, jeho zpracování, převedení teorie štěpné reakce do praktického zařízení, doručení nad cíl – přitom bezpečnostní protiradiační opatření.

To není výroba výbušniny z nějakého dusíkatého hnojiva, běžný kanon nebo kulomet či dynamitem opásaný sebevražedný terorista.

Jaderné zbraně přinesly vznik nových oborů a ne ledazjakých, nýbrž postavených na složité vědě, nikoliv na obecně známých zkušenostech.

USA ale tuto výhrůžku nenaplnily, byť Sovětský svaz vyrobil první atomovku až o čtyři roky později v roce 1949, kdy USA disponovaly již desítkami pum a mohly tudíž Sovětský svaz jimi přímo zasypat. Nepoužili je však ani v Koreji, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu či na jiných desítkách míst, kde po druhé světové válce válčili.

Ne, že by to bylo tabu. V posledním půl století vedení USA v průměru zhruba každý rok zvažovalo užití jaderných bomb v konfliktech, které Spojené státy vedly. Nikdy ale na to nedošlo.

Ke slovu však přišla munice s ochuzením uranem například v Srbsku.

Že příběh není jednoznačný, je to politický příběh a ty nejsou jednoznačné, logické, jasné a pochopitelné. Přesněji se tak jeví, poněvadž neznáme všechny faktory, které byly u toho, kdy na stole.

Jaderné výbuchy v Hirošimě 6. a v Nagasaki 9. srpna znamenaly okamžitou smrt dohromady asi 100 až 110 000 lidí. Pětinu osob právě pobývajících v těchto městech.

Dalších 50 až 110 000 lidí zemřelo do konce roku 1945. Na nemoci z ozáření umírali v dalších desítkách let tisíce lidí. Nemluvě o zdravotních a společenských komplikacích, které jim radiace způsobila.

Odhaduje se, že v následujících 50 letech 46 procent leukémií a 11 procent nádorů v Japonsku vzniklo v důsledku radiace z uvedených výbuchů.

Je záhodno ještě k válečné strategii USA za druhé světové války poznamenat, že dva nálety amerických bombardérů s zápalnými bombami na Tokio toho jara znamenaly smrt celkem asi 220 000 lidí.

A tato válečná řezničina USA od těch dob zase tak moc otupena nebyla. Viz vietnamský případ My Lai či bombardování Iráku nebo nedávno Íránu. To vše a mnohé další se všeobecně ví, avšak nevnímá.

Zahltila nás přinejmenším v našem prostoru kultura války. Válečné zlo v současnosti se již mnoha lidmi, tím spíše politiky, jaksi neotřásá.

V žebřících životních hodnot konkrétních lidí je mír kdesi skryt za vlastním blahobytem, vlastní seberealizací, společenským statusem, vysokou mzdou, pěkným bytem, chalupou, auty, exotickými dovolenami a tak dále. Jako by to vše na míru nezáviselo, jako by vše mohlo přetrvat i za války.

Takoví lidé se stali lidskými stíny ještě dříve, než je atomový výbuch obtiskne na blízkou zeď.

Již koncem 90. let se objevily první úvahy o taktickém použití omezených jaderných úderů. Nyní se vyrojilo množství takových válečných expertů a zastánců tvrdé lekce nepříteli.

Hlemiždě hlemiždě, tempo ruského postupu ve válce proti západu na Ukrajině vybudilo řadu lidí z různých oborů a rozličného přesvědčení k žádostem, aby vleklá opotřebovávací válka byla rozhodnuta několika údery na Ukrajinu nebo i na některá místa evropských proamerických vazalů.

Tito všichni vyslovují řadu možných důvodů a postupů, jak tam či onde atomovkou, jaké síly udeřit, aby USA neodpověděli podobně a opravdu neodpoví protiúderem. Kde je ta jistota?

V diplomacii je zavedeným zvykem zrcadlové opatření na kroky oponenta. Že by si Amíci nechali čůrat na prsa?

Vždyť všichni tito rváči vědí, jak začít, ale nikdo netuší, jak to skončit. Politiků a nejen nich, co rozjedou nějakou akci a pak zírají, jaké domino způsobili, je na mraky.

Není sebemenší důvod si myslet, že by tomu bylo u taktických atomovek jinak.

V Rusku a USA různí blouznivci, buď z ideového fanatismu či zbraně za zbrojařské peníze, o mohutnějším válčení, o rozsáhlejším ekonomickém sankcionování, olčování a likvidaci protivníků mluví každý den.

Jedni místo kozáckých koní napájených ze scény za Napoleona dnes vidí u benzínových pump tankující ruské obrněnce. Druzí zase porcují Sibiř na loutkové státy.

Svou nemorálnost a hloupost nyní obohacují takzvanou umělou inteligencí a plánují národní a posléze celosvětovou totalitu dle své morální a intelektuální omezenosti.

Spojenectví nemorálnosti a hlouposti je největší hrozbou lidstva. Pro svět, život na zemi i pro lidstvo samo.

Je jen a pouze na občanech, co politikům dovolí, zda se nechají mediálně zmanipulovat, aby v demokratických kulisách mamutu, moci a vytoužených statusů svobodně při plném vědomí poloprázdných hlav kývli na silová řešení sporů plynoucích z rozdílných myslí. Zda si nechají nabulíkovat válečnická opatření jako 5% HDP na zbrojení na nová letadla, tanky, rakety, vesměs cizí za tuzemské peníze a to při nulových výdajích na civilní obranu.

K tomu další sankce, minimalizace kontaktů s nepřítelem, další potoky vyfabulovaného strachu, nenávisti místo rozumu, emoce. Dehumanizace homo sapiens.

Nemalou roli v těchto společenských manévrech mají vědci, odborníci v tom kterém oboru od strojařiny a elektra přes obchod, politologii, sociologii, média po kulturu a sport.

Nikdo z nich nesejme zodpovědnost za jejich činy, které jsou sice jen krůčky v tom kterém oboru technickým vynálezem, zlepšovákem, drobnou transakcí, omezeným výzkumem, ojedinělým vystoupením, leč součástí celospolečenského pochodu ke zlu a zmaru.

Ale ať ani ti mocní a zákulisní hráči se neuspokojují, že přežijí ve svých krytech. O tom rozhodnou před jejich vraty jejich bodyguardi.

Na to vše není žádný zázračný lék, jen intelekt a vůle humanistických občanů. Vzájemná výchova a vzdělávání, zvláště těch nevědomých a lhostejných, aby ti nenapravitelní zůstali sami.

Já jsem si někam dal brýle.