Práce v kultuře neznamená obcházení společenských akcí. V čem spočívá? | Kateřina Pešatová

Co je vlastně kultura?

Jak ovlivňuje náš život a měla by být dostupná všem?

Proč umělci potřebují svůj vlastní status?

O tom všem se dneska budu bavit s odbornicí na slovo zvanou Kateřinou Pešatovou, náměstkyní ministra kultury.

>> Dobrý den, Kateřino.

>> Dobrý den.

Děkuju, že jste dorazila.

A na první dobrou se zeptám: dá se kultura vůbec nějak konkrétně definovat?

>> Tak za mě je prostě důležité definovat slova, která používáme v hovoru. Nejsme sice na žádném filozofickém semináři, ale přispívá to k tomu, že si potom víc rozumíme, o věc víc rozumíme věcem, o kterých si povídáme.

Takže když si budeme povídat o kultuře, pro mě je kultura vlastně životní styl. Je to prostředí, které nás obklopuje. Je to naše výchova. Je to způsob, kterým se oblíkáme. Je to vlastně způsob, kterým se vztahujeme k ostatním.

A když narýsuju takové mračno, ve kterém se teď pohybuji, tak to mračno je třeba zaplněné kulturními památkami a tam už se každý nacházíme, protože kulturní památky, to už je vlastně to konkrétní, co si dokážeme v kultuře představit.

V těch kulturních památkách se odehrává nějaká živá kultura a to jsou vlastně všechny prvky, které utvářejí naši kulturu, náš životní styl, to, co chceme s ostatními sdílet, to, co jim chceme představovat jako českou kulturu.

>> A co je kultura konkrétně pro vás osobně?

>> Pro mě osobně je to vlastně můj způsob výchovy, té sdílené – to znamená tu, kterou jsem dostala v rodině, tu, kterou jsem dostala ve škole – a způsob, kterým se chovám k ostatním. Že na ulici pozdravím, že v obchodě zaplatím za zboží, že když dostanu úkol, tak se ho snažím splnit, jak nejlépe to umím. To je všechno součástí naší kultury.

A pro čas, který trávím s ostatními v prostředí, které je kulturní, tak je to samozřejmě místní kultura, možnost účastnit se té místní kultury, být její součástí nejenom jako divák, ale taky někdy jako třeba produkce nebo jako interpret. To znamená mít živou účast na tom kulturním dění, které je v mém bezprostředním okolí.

>> Vy se kultuře věnujete celej život, ale na začátku jste studovala trochu něco jiného.

>> Já jsem si to dohledal – filologií a historií na filozofické fakultě v Olomouci.

>> Můžete mi prozradit, co to je filologie?

>> Eh, to je náuka o jazyku. Proto vlastně když jsme začínali tím, že nejsme na filozofickém semináři, tak náuka o jazyku se vlastně snaží taky definovat, co si představujeme za každým jedním slovem.

A naším největším jako, největší částí toho studia byla česká literatura. Studovala jsem světové dějiny a české dějiny, ale to vlastně všechno jsem dělala proto, že jsem měla nějaké aspirace, které se té kultury dotýkaly.

Já jsem měla velký sen, že budu pracovat v médiích a ten velký sen jsem si chtěla naplnit právě prostřednictvím toho studia – že budu dobře ovládat ten nástroj toho sdělení, čili český jazyk, a budu znát souvislosti, čili českou a světovou historii.

A prostřednictvím toho studia se mi to opravdu podařilo si ten sen naplnit. Já jsem strávila v médiích pěkný čas až někdy do roku 2001, kdy se mi narodilo první dítě.

A v tom okamžiku jsem si říkala: fajn, ten čas, který trávím v práci, je úžasně flexibilní, ale strašně špatně se dá plánovat, a ta rodina přece jenom vyžaduje nějaký rytmus a byla pro mě důležitá, je pro mě důležitá, bude pro mě důležitá. Takže to svoje pracovní angažmá v médiích jsem ukončila.

>> A vy jste byla taky vedoucí kultury a památkové péče zlínského magistrátu. To bylo předtím nebo potom po těch médiích?

>> To bylo právě potom, protože v roce 2003 hledal Zlínský magistrát vedoucího odboru kultury – ještě ne kultury a památkové péče, ale odboru kultury.

Já jsem vlastně zareagovala na to výběrové řízení, a protože jsem opravdu měla velkou znalost celého toho vznikajícího Zlínského kraje právě z médií – a protože jsem vlastně psala do kulturní rubriky – tak se vlastně nabízelo se zúčastnit, a byla jsem vybrána. A vlastně velice mi to proměnilo můj život.

Pochopila jsem brzy, že v médiích sice máte možnost ovlivňovat tu veřejnou diskuzi, ale máte velmi malý vliv na to, jak se společnost vlastně mění, zatímco pokud pracujete v té veřejné službě, tak můžete ovlivňovat i společenské změny.

>> Ale vedoucí odboru zní hodně tak jako byrokraticky. Kolik té práce bylo opravdu spojeno s tou kulturou a kolik bylo spíš to papírování, úředničina?

>> Eh, měla jsem na to takový hezký bon. Když se mě ptali kamarádi, co tam vlastně děláme, tak jsem říkala: „No, tak dopoledne do kina, večer do divadla."

Ale realita byla samozřejmě úplně jiná. Byla to správa budov, bylo to poměrně těžké rozpočtování, velké rozpočty.

Měli jsme na starosti velký fond kultury, který ve Zlíně podporoval jak profesionální, tak neprofesionální aktivity, a správu vlastně poplatků, které plynuly do toho fondu kultury.

Takže to byly jako nekonečné excelové tabulky a bylo velmi důležité ty výdaje dobrým způsobem řídit.

A jedna z úplně prvních věcí, která mě potkala, a na kterou vlastně jsem možná byla připravená jenom proto, že jsem měla velkou rodinu a setkala jsem se v životě s mnoha různými situacemi – tak to byla stavební činnost. Prostě najednou z ničeho nic se vyskytnete na stavbě.

>> Takže vy jste chtěla dělat kulturu, ty hezké akce a podobně, a místo toho jste hlídala rekonstrukce kulturních památek.

>> Ano, ale měla jsem z toho nesmírnou radost, protože moje rodina a také rodina manželova byla spojena vlastně s baťovskou historií města Zlína.

Takže údržba každé věci ve Zlíně, ať už byla veřejná – čili vlastněná tím městem – nebo to byly objekty, které patřily někomu jinému. A já jsem z titulu památkové péče jako vedla diskuzi o těch budoucích obnovách a úpravách. Tak jsme vždycky měli na paměti, že nesmíme podtrhnout ten baťovský ráz toho města, protože jsme cítili jakousi budoucí možnost využití toho baťovského rázu města pro jedinečnou prezentaci města Zlína.

A to si myslím, že se v té dlouhé časové řadě nakonec podařilo a projevilo se to jako dobrý nápad.

>> To je velká šíře zkušenosti. Vy jste ve Zlíně se taky věnovala mezinárodnímu filmovému festivalu pro děti a mládež. Dá se říct, že to byla nějaká vaše srdeční záležitost?

>> No, srdeční a vlastně rodinná, protože můj dědeček byl jedním ze zakladatelů zlínských filmových ateliérů. Skupiny Alexandra Hackera, Klause, Elmara Klause a producenta Koldy.

A to proto, že byl učitelem, který se zajímal o film, fotografii a diapozitivy jako výukové pomůcky. A proto šel ze Smečna, což je Kladensko, do Zlína na experimentální školu, aby mohl dokázat, že film, fotografie, diapozitiv mají velký vliv na zapamatování učební látky.

A v okamžiku, kdy to prokázal, tak ho vlastně ministerstvo školství už potom trvale na celý jeho další život uvolnilo ve prospěch filmového průmyslu a věnoval se nejenom výrobě výukových a školních filmů, ale také výchově dalších režisérů a tvůrců, kteří se vlastně filmem výukovým, instrukčním a školním zabývali.

To je super.

Takže vy vlastně máte tu kulturu v krvi trošku dědičně. Je to tak?

Máme to, máme to trošku dědičně a je to vlastně strašně komplikované, když se to někomu snažím vysvětlit v nějaké zkratce. Můj dědeček vlastně žil až do roku 75, takže se účastnil i na zakládání filmového festivalu ve Zlíně, který má letos 66. výročí a samozřejmě, že jako nic nevzniká tam, kde nic není.

Takže ten filmový festival navazoval na válečný festival filmové žně a bratr mého tatínka, ten se vlastně účastnil na mnoha ročnících filmového festivalu a měl prostě takovou zvláštní historickou paměť na audiovizuální díla. Takže dřív než existovala umělá inteligence a digitální remastery filmů, tak na celém území Československa byly různí takoví patriarchové filmoví, kteří si pamatovali, co ve filmech je a když někdo potřeboval nějaký výstřižek z filmu, tak jim volal a jedním z nich byl i můj strýc Jiří Novotný.

To je neuvěřitelný.

Ale vy sama jste velká faninka, nadšená do filmu. Je to tak?

A já jsem spíš takový spotřebitel toho filmu, protože při tom pracovním vytížení, které jsem si na sebe upletla, nestíhám úplně sledovat, co se vlastně v tom audiovizuálním umění děje, ale je mi vlastně moc sympatické třeba to, co udělala italská kinematografie, že vybrali 100 filmů, které mají reprezentovat to, co je italská kultura a italská kulturní krajina. Italský životní styl a vlastně prostřednictvím tady té stovky vybraných filmů se prezentují na venek před ostatními národy a myslím si, že my bychom něco takového měli také podniknout, nějaký výlet do historie české a slovenské kinematografie, protože od roku 1918 do 93 ta naše kinematografie byla společná a pokusit se o takový výběr, myslím, že by to byla zajímavá práce.

To rozhodně zní skvěle. To bych jako rád podpořil.

A z té současné tvorby, když sledujete filmy, je nějaký dobrý český film z posledních let, který byste divákům doporučila?

Mně přijde, že se moc dobrých filmů upřímně v Čechách poslední roky netočí. Má vás nějaká výjimka?

Ale tak já bych nebyla tak moc kritická, protože já už se cítím trošku jako příslušně k té střední starší generaci. Já asi taky možná, že to je ten problém, že vzpomínám na ty filmy, co jsem viděl v mládí pubertě a dneska mě to neoslovuje. Možná, že to je právě ono, ten problém.

Já si myslím, že je to trošku ono a myslím si, že je to taky tím, že filmy se snaží tematizovat společenské problémy a snaží se je tématizovat způsobem, ne že jako hledáme řešení, ale poukazujeme na to, co ten společenský problém přináší. A vlastně v takovém audiovizuálním díle potom chybí katarze, kterou v té teorii dramatu vlastně všichni na konci čekáme, protože to řešení nemůže existovat ve filmu, pokud neexistuje ve společnosti. A odejít vlastně z kina s takovým tím bodavým zážitkem, že odnáším si vlastně informaci o tom, že tady je problém, který má ta společnost řešit.

Tak to je samozřejmě zkušenost, která ne každému vyhovuje, ale takhle vlastně působila kinematografie vždy.

Mhm.

A možná je pro nás jenom těžké, že my ji teď jakoby prožíváme kontinuálně, zatímco tu historii té kinematografie, tam už si vybíráme jenom ty věci, které vlastně v tom společenském mainstreamu zůstaly a objevují se nám v televizi, objevují se nám na streamovacích platformách. Takže když vidíme třeba "Mě baví svět", všichni jsme strašně společně šťastní a zdá se nám, že mít rodinu se třema dětmi je v pohodě a v realitě to třeba tak úplně v pohodě nemusí být.

Jo. Jo, to máte pravdu, zajímavej pohled.

Todle to mě nikdy nenapadlo, že vlastně už jsem možná moc starý na současnou tvorbu. Každopádně filmový průmysl v Čechách byl a je slavný nejenom českými filmy, ale vlastně i tím zázemím. Jsou tady skvělé ateliéry, lokace pro zahraniční studia, točilo se tady hodně slavných filmů z Hollywoodu. Platí to pořád, nebo už je to na ústupu?

Určitě to platí. Myslím si, že český filmový průmysl si dokázal i spočítat, jaký má svůj přínos ke státnímu hospodářství, čili k hrubému domácímu produktu. A to množství lidí, kteří jsou zaměstnaní nejenom ve filmovém průmyslu, ale třeba i v herním průmyslu, tak je nezanedbatelné pro celkové HDP České republiky.

A proto si myslím, že je na místě i, že byly obnoveny filmové pobídky a že vlastně pěstujeme tu naši specifickou dovednost, protože česká a československá kinematografie rozhodně jako není nevýznamná v rodině světových kinematografií. Vždyť jsme držitelé několika Oskarů, respektive režiséři.

Je něco, co českým filmařům chybí? Čím jim může Praha stát pomoct?

Tak to nejsem asi úplně správným respondentem na takovou otázku, ale určitě se budu ptát těch, kteří jsou v každodenním kontaktu se slovým uměním. Děkuji za ni. Pošlu ji dál.

Vy jste se nedávno stala náměstkyní ministra kultury. Co tato oblast práce obnáší?

Já jsem se stala náměstkyní jako nestranník odborník, takže pro mě je to symbolické postavení na Matrhornu. A říkám všem, kteří se mnou spolupracují, nebo mě potkávají, jsem na tom Matrhornu, hážu dolů lana, navažte se a popolezte o kousek výš.

Protože každý, kdo v kultuře pracuje, tak je to vlastně na jeho individuálních dovednostech, znalostech a schopnostech, kam se posune. Ministerstvo kultury má velmi malou možnost mu v tom pomoci a říkala jsem to už na všech svých předchozích úředních pozicích, že prostě peníze nejsou všechno. Často jsou důležité informace a často jsou důležité kontakty, které lidé můžou získat, protože ty kontakty je můžou posunout. Kontakty mezi jednotlivými aktéry kulturních a kreativních odvětví, což jsou vlastně ty odvětví, které si v kultuře teď začínáme hýčkat a začínáme říkat, že to jsou vlastně ty činnosti, které budou pomáhat českému hrubému domácímu produktu, aby rostl.

Určitě zajímavá práce. Jenom trošku mi přijde líto, že v médiích vlastně se ta diskuze o kultuře v Praze soustředila jenom na poplatky České televize a rozhlasu a v zásadě jiná práce ministerstva kultury prakticky není prezentovaná těmi médii. To si myslím, že by měla být naše společná snaha změnit, protože je potřeba se bavit o té kultuře, o těch detailech a i třeba o tom, jak to bude s tím statusem umělce.

O tom byla taky obrovská diskuze v tom minulém volebním období. Nakonec to bylo schváleno, že jo. Je to tak?

Samozřejmě, statut umělce je v zákoně.

Za vás, za vás je to potřeba, je to dobrá věc.

Tak to byla o tom velká diskuze. Spousta lidí tomu nerozuměla, nechápala.

Eh, protože jsem absolvent historie, eh, zase nejsme na historickém semináři, bylo by to eh strašně složité eh vysvětlit celou tu genezi statutu umělce.

Realita je taková, že statut umělce je dnes v zákoně, takže nemusíme jako přemýšlet nad tím, jestli ho potřebujem nebo nepotřebujem.

Eh, máme ho v zákoně a je na úřadě, aby naplnil to, co je v tom zákoně popsáno, a je to v podstatě jakýsi registr, do kterého mají být zařazeny ty profese, které souvisejí s kulturní produkcí, ale je to dobrovolný registr a také ten, kdo se chce nechat registrovat, tak zaplatí vstupní poplatek.

Takže každý se sám rozhoduje, jestli po uhrazení vstupního poplatku chce podstoupit nějakou proceduru prověření, zda do toho registru patří nebo nepatří.

>> A potom mu to přinese nějaké výhody.

>> Eh, Ministerstvo kultury vypisuje pravidelné, eh, teď už je vypsána druhá, dotační výzvy pro takzvané stipendia.

To znamená lidé, kteří pracují v tom kulturním provozu, ale nejsou zaměstnaní, to znamená nejsou třeba v příspěvkové organizaci nebo v nějaké produkci, tak eh mají ve svém životě určitá místa, kdy připravují projekty a tím pádem vlastně nemají zrovna žádný příjem.

A na tuto přípravu projektu jsou určené stipendijní výzvy ministerstva kultury.

Nejsou žádné horentní sumy.

Nejvyšší dotace se vyplácely kolem 90 000 Kč.

>> To máte v podstatě na tři měsíce skromného života.

A myslíte si jako odbornice z té oblasti, že to může do budoucna pomoci trošku i zdostupnit kulturu běžným lidem, protože si dneska stěžují hodně v Praze lidé tady ze sídliště od nás z jižního města, z dalších lokalit, že vlastně ta kultura dneska pro ně začíná být tak drahá, že si to prakticky nemůžou dovolit.

Lístky do divadla na koncert stojí tolik peněz, že jdou jednou za rok.

Možná, možná ani to ne, a potřebovali by tu kulturu více dostupnit.

Je to vůbec možné?

>> Eh, je to určitě možné.

Eh, já nejdřív musím eh říct, že ministerstvo kultury už nyní vytvořilo dny, eh, kdy jsou galerie a muzea podle nějakého klíče přístupné zdarma.

Eh, to si myslím, že je výborný nástroj.

Samozřejmě vedle všech ostatních nástrojů, protože slevy pro více kategorií návštěvníků, pro rodiny, pro děti, pro seniory, pro handicapované, ty vlastně fungují už dlouho.

A eh teď jenom pro ty pražské speciálně.

Teď se musím projevit jako středočech, jo, protože středočeši >> samozřejmě jezdí do Prahy za kulturou a pro nás vždycky byla velká výzva nabídnout Pražanům, aby vlastně jeli za tou kulturou do středních Čech.

A nevím, jestli se nám to podařilo dobře zkomunikovat, ale určitě jsme se snažili nabízet v těch středních Čechách stejně zajímavé zážitky, jako si lidé můžou pořídit v Praze.

Já si myslím, že divadlo v Příbrami, divadlo v Mladé Boleslavy, které je držatelem několika, určitě eh nabídnou za jinou cenu vstupenky, než je v Praze naprosto srovnatelný zážitek.

A taktéž divadlo v Kladně, abych na něj nezapomněla.

Je tam vlastně jedinečné loutkové divadlo.

Tak za cenu jízdenky tam a zpátky, protože doprava mezi Středočeským krajem a Prahou funguje velmi dobře, eh myslím si, že to stojí za vyzkoušení.

>> To jsou super tipy.

Tak doufám, že jste si diváci poznamenali.

Máte ještě nějaké další tipy ze středních Čech, tedy pro pražské publikum kromě Kladna a Příbramy?

Určitě ano.

Doporučila bych jim určitě návštěvu galerií a kulturních institucí, zejména Galerie Středočeského kraje v Kutné hoře, protože taková návštěva je super.

>> To jsem ráda.

Taková návštěva je spojená i s úžasným komplexním zážitkem návštěvy historického středověkého města s UNESCO dědictvím, protože kostnici, kterou stavěl Santýny, je na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Eh, doporučila bych určitě návštěvu, eh, ne tak jakoby turisticky známého místa, a to je na Pojizeří, to znamená kolem řeky Jzery, eh, Benátky nad Jzerou, kde je překrásný zámek.

A teď, když nevyjmenuju úplně všechny krásy, tak se na mě budou ostatní zlobit, ale jsou to vlastně takové moje osobní tipy, tak to tak jako berte, že jsou to moje osobní tipy.

A doporučila bych určitě, aby se Pražané přehoupli eh přes jižní hranici a podívali se na poutní areál Skalka a vydali se eh historickou poutní trasou až na Svatou horu do Příbramy a udělali taky jakoby něco pro svoje tělo, protože jsou to překrásné eh pěší trasy vytýčené eh velmi dávno našimi předky, kteří se prostě pouštěli eh na ta svatá místa. A proč si to nezopakovat?

Ten spirituální zážitek může být úplně jiný, ale ta krajina je překrásná.

>> Já to znám.

Úžasná příroda, tak doporučuju, pokud pokud neznáte. Děkuju.

Děkuju za tipy.

No a ještě poslední otázka se zeptám, jak se vlastně dneska umělcům v České republice daří?

Je to ještě povolání, které třeba mladí chtějí dělat?

>> Je to otázka na tělo eh těch umělců. >> Tak vy je znáte.

Eh, samozřejmě osobně eh některé z nich a myslím si, že počty eh studentů, kteří se přihlašují na umělecké školy, eh neříkají, že by necítili mladí lidé perspektivu v uměleckém provozu.

Moc se mi eh líbila eh teze týmu kolem výstavby Vltavské filharmonie, který říká, Češi a jejich eh úžasné hudební vzdělání, protože opravdu všichni máme eh díky školní výchově, díky eh množství lidí, kteří absolvovali základní umělecké školy, nadnormální hudební vzdělání oproti jiným evropským národům.

Tak >> na mě se to nepoznamenalo.

Já jsem úplně hudebně hluchý, ale pokračujte.

>> A chodil jste na základní uměleckou školu?

Ne, ne, ne, >> ne, ne.

Tak dobrá, >> ale máte pravdu určitě.

>> Ale opravdu to procento těch lidí je hodně velké.

Eh a proto koneckonců taky máme spoustu kapel, které se věnují folku, věnují se roku, věnují se vlastně nějakým revivalovým eh eh hudebním projektům.

A eh dokážete si představit svatbu, na které by vlastně nehrála muzika?

V podstatě nejde, že?

A to také, když jdete do kostela, a máte vždycky doprovozenou hudbou a to je vlastně důkaz nějakého velmi dlouhého vývoje.

Eh, pan profesor Horejšek, který vyučoval mě světové dějiny, tak ten měl takovou tezi, že úspěch křesťanství v Evropě způsobila zejména hudba, protože ta krajina kolem nás byla eh tichá.

A my už si to dnes ani nedokážeme představit, jak byla tichá eh třeba v zimě, když prostě ani nezpívali ptáci.

Eh ten zážitek, který vlastně se nabízel společným zpěvem eh nebo potom hudebním doprovodem, tak bylo určující eh pro příklon populace ke křesťanství.

Ale to jsem vlastně vám trošku utekla z otázky, to jenom byl mozkový výlet. >> A eh ten tým, který je kolem Vltavské filharmonie, tak říkám, máme tady spoustu skvělých eh hráčů.

Eh umíme z těch hráčů sestavit skvělé hudební týmy, čili orchestry.

A tento skvělý hudební tým na skvělém sále budou dirigovat světové hvězdy a budou interpretovat sólové party opět světových hvězd, ať už zpívané nebo hrané.

A to bude ten magnet cestovního ruchu, protože máme v Praze služby, které eh dokážou velmi eh kultivovaně a na vysoké úrovni hosty obsloužit.

Takže věřme si, že Vltavská filharmonie bude znamenat, že se Praha, potažmo i Ostrava a potažmo i Brno, Janáčkova filharmonie, protože tam sestaví také velmi kvalitní hudební sál, že se Česko obecně dostane na světovou hudební mapu. A tady ten trojúhelník velmi výrazných sálů doprovázený velmi skvělými hudebními tělesy, které jsme schopní na území České republiky poskládat, se stanou vlastně novým magnetem.

A já bych tomu vlastně strašně ráda věřila. Respektive já tomu věřím, já tomu fandím, já prostě věřím, že to nastane. Protože když jsem mluvila s ředitelkou Janáčkovy Filharmonie, oni už dnes mají 30 % svých návštěvníků z Vídně. Domluvili se z Vídně, že Vídeň nebude stavět nový koncertní sál a zájemce o vážnou hudbu bude právě odbavovat město Brno.

A také navazují na ten hudební sál velmi kvalitní hotelové služby, připravují další programy pro hosty těch hudebních představení, aby se v Brně nenudili a aspirují na to, že budou mít třeba až 50 % návštěvníků ze zahraničí.

Takže vy jste to nevyřkla přímo, ale říkala jste to tak, že vy podporujete výstavbu pražské filharmonie, aby byla co nejdřív.

Ano, myslím si, že je to skvělý projekt, který doplní jednak tu infrastrukturu pro kulturní život města Prahy, ale zejména tu infrastrukturu pro cestovní ruch. Protože Praha dnes dělá 55 % příjmu z cestovního ruchu celé České republiky. Je to vlastně úžasné, okouzující číslo. Je to vlastně budíček pro všechny ostatní regiony, aby uměly udělat alespoň část toho, co dělá Praha.

>> Já si myslím, že potom velké procenta ještě bude Krumlov a pak už skoro nic.

Ne, není to až tak. Všechny ty ostatní regiony jsou potom u těch 45 % tak nějak vyrovnané.

Nikdo moc nevyčnívá.

No, já každopádně taky chci postavit pražskou filharmonii. Akorát mám trošku skepsi a depresi na rozdíl od vás, že toto současné vedení, které není schopné posunout skoro nic, tak to zatím prodražilo z 9 miliard na 16. A doufám, že v říjnových volbách usednou do rady hlavní Prahy lidé, kteří to budou schopní manažersky dotáhnout. Protože mám trošku skepsi v tom, aby se vůbec postavila, aby to nezůstalo jenom zase u obrázků, tak jak to v Praze bývá.

A právě všichni lidé z té kulturní obce, nejenom vy, mi říkají, že už aby to bylo a že je to strašně potřeba. Tak já se pokusím o to zasadit. Nejenom aby to bylo co nejdřív, ale aby to bylo postaveno i efektivně a pokud možno trošku levněji, než je teďka plánováno.

>> Já vám v tom budu držet pěsti, když budu vědět. A když vy budete vědět, jak vám můžu být nápomocná, určitě budu nápomocná.

A víte, já si někdy připadám trošku jako mystik, když na počátku těm lidem všem jenom říkám, musíte tomu hodně věřit. A věřit tomu, že se vlastně ty projekty zdaří. Ono to není nedůležité, protože na tom začátku těch, co nevěří a nefandí, je mnohem víc. Takže musíme začít u sebe a musíme tomu věřit. Protože od nás se vlastně rozšiřuje potom ten pozitivní obláček na ty ostatní.

To je super podle mě teďka nakonec.

Tak budeme věřit a já to zkusím i odmakat, pokud budu mít ten mandát od voličů, aby filharmonie byla, abysme si tam mohli spolu zajít. A zatím vám přeju, ať s panem ministrem kultury a celou vládou hrajete první housle v té kultuře v Čechách.

Díky.

>> Děkuju moc. Mějte se dobře a přeju vám úspěch.