Nebezpečná ideologie Woke. Několikrát mu smazali profil. Svoboda je nejdůležitější. | Adam Štejna

Chce být jako Charlie Kirk.

Vyznává konzervativní hodnoty, ale do politiky se zatím úplně necpe. Chce nejdřív získat zkušenosti, aby měl co nabídnout. Tenhle kluk je trošku jiný než jeho vrstevníci. Ať už ho berete jako silný hlas jeho generace, nebo jenom provokatéra, který sbírá na sociálních sítích lajky, určitě vás nenechá chladnými.

Mým dnešním hostem je influencer Adam Šajna.

[hudba]

Ahoj Adame. Připadáš si spíš jako influencer, nebo by sis dal nějakou jinou nálepku?

Já vlastně nevím. Hele, jako někdo mě nazývá aktivistou. Já to slovo už dlouhou dobu nemám rád, ale ve finále by to tam třeba taky padlo. Začali jsme říkat politický influencer. Nevím, jestli se to tam vlastně nějakým způsobem liší, ale proč ne.

Je ti teprve 18 let. To je úžasný. Kde se v tobě vzal ten náboj stát se tedy politickým influencerem?

Bylo strašně věcí najednou. Prostě nějaké moje hodnoty, které jsem měl už nějakou delší dobu. Začal jsem si říkat, že tady pak něco je potřeba napravit, a ono to fakt vyústělo potom v ty sociální sítě, kde jsem začal něco říkat. Nejdřív jsem dělal takové vykřičníčky jenom se zprávami, jako to dělal Ferry. Řekl jsem si, že to tady taky trošku chybí – nějaké normální zprávy. A pak jsem řekl, že je ještě něco trošku víc potřeba. Že z toho se stal takový boj. Akorát boj musí mít tvář. Tak jsem tomu dal tvář.

A teď je ti 18. V kolika letech jsi s tím začal?

V 17, což bylo, vlastně teď je to skoro rok. Devátého června to začalo.

Wow. No, já si vzpomínám na svoje léta, když mi bylo 17, 18, tak to mě politika jako z dálky mýlila. Vůbec jsem se o to nezajímal. Mě začala zajímat až někdy, já nevím, v 25, 26. Ale loni se do sněmovny dostal rekordní počet mladých poslanců. Myslíš si, že to je nějaký nový trend? Že víc mladých lidí chodí do politiky a komuje politiku?

Já si myslím, že to je trend. Já si myslím, že to je spíš nějaká situace, kterou máme, a mladí lidé cítí – ať je to na jedné nebo na druhé straně – větší potřebu se zapojit. Což je, ať už to dělá kdokoli, ať už to dělá třeba Stojanová nebo Gregor za jakou stranu, tak si myslím, že to je dobře, protože něčemu věří a za něco chtějí bojovat a snažej se tak.

A o čem myslíš, že to vypovídá nebo co je prostě ten motiv? S čím jsou nespokojení?

No, máme tu dvě strany. No to tady tak úplně dřív nebylo. Teď už jsme takoví americký styl – máme prostě právo, levo a nic mezi. A každý má nějaké své hodnoty, a ty hodnoty jsou často buď úplně posunuté do extrému, nebo jsou třeba jenom hodnoty, které tady prostě nejsou, a jsou normální. Tak chtějí prostě každý něco svého – jak ten svět vidí, jak ho cítí – tak chtějí, aby to tak viděli všichni, a tak se s tím snažej něco udělat.

Je to docela zajímavé, že vlastně nás mladých lidí, kteří se takhle pokoušíme o něco, je teďka víc. A já si toho cením i z té druhé strany, protože tady aspoň vidíme, že je zájem z obou stran.

A ty ses představitel spíš té pravicové konzervativní politiky?

Určitě.

Jo. A proti tobě tedy jsou ty liberálové.

Je to tak.

A vlastně máte úplně antagonistické přístupy k těm věcem.

Antagonistické přístupy. Já se rád bavím se všema. Tam je to takové, že spíš všichni se neradi bavěj se mnou, když si vezmu. [smích] Mě to baví. Mám tady třeba pár zástupců z jakoby té mojí sféry, se kterýma se nebavím, ale je to třeba z toho důvodu, protože z toho mám srandu. Vidím, že je to štve a brečej, jak to řeknu, brečej kvůli tomu, a to ale není pravicová hodnota – někomu dát, že když kvůli něčemu bude brečet, tak to pak dostane. To se nedělá prostě.

A co je takovej třeba největší rozpor – tvůj a nějakého jiného mladého člověka nebo mladé slečny z toho druhého tábora? Na čem se jako nejvíc sekáte?

Nejvíc se podle mě sekáme na buřoasizmu, na LGBT. Tam se prostě sekáme hodně. Akorát to je jednoduché – když má jedna strana pravdu, tu debatu vyhraje. Akorát pak se dostaneme do hádek, do nadávání si, a je to takové zbytečné.

Rozumím, rozumím. A ty sám říkáš, že do politiky vstupovat zatím nechceš. Proč?

Je to třeba jednou vstoupím, třeba vstoupím za měsíc, ne? Já nevím, je to různé. Říkám to kvůli tomu, protože já sám nevím, jak bych to udělal tak, abych se cítil dobře. Mám takovou kompetenci, abych něco mohl – ne řídit, ale někde pracovat a něčemu takhle pomoct. Nevím, jestli ještě dokážu učinit taková rozhodnutí za ten stát, abych se opravdu cítil dobře, že někomu pomáhám. Protože já mám nějakou ideologii, mám nějaké myšlenky, a ty jsou všechny v pořádku, ale to se nespojuje s nějakou reálnou kompetencí stát řídit.

Jestli se rozhodnu pro komunálky, že to zkusím, tak se rozhodnu z toho důvodu, že budu vědět, co tam budu dělat, a budu vědět, že nějakým způsobem to dokážu.

To je super. Takže máš v sobě pokoru a řídíš se Platónovským „Vím, že nic nevím". To je skvělé. Myslím, že to je skvělé – málokerý mladý to má. Většinou se potkávám s mladými, kteří si myslej, že znaj všechno na světě.

Mluvíš o pirátích.

[smích] Ano, ano, přesně tak. Já jsem až trošku směšný občas. Tak to obdivuju.

Ty jsi několikrát uvedl, že tvůj vzor je Charlie Kirk, nebo že by sis chtěl být jako on. To to pořád platí?

Určitě to pořád platí. Já třeba spousta lidí mě už nazývá, říkají mi český Charlie Kirk. Já jsem párkrát říkal, že to nemám rád, ale nemám to rád kvůli tomu, protože fakt jako to je úplně jiný kalibr člověka. Já na něj nemám. Nechce si brát jeho jméno do úvodu, protože mi to přijde špatné. Ještě jsem nedosáhl toho, čeho dosáhl on. Nemám ani takový intelekt zdaleka, jako má on.

Myslím si, že všechno tohle se musí vypracovat, a to chvilku trvá. A do té doby si to nezasloužím. Ale samozřejmě doufám, že jednou se mi to povede. Cílím k tomu.

Rozumím. Myslím si, že nic není špatného na to mít nějaký vzor a inspirovat se. To je určitě v pořádku. A v Česku mezi českými politiky máš taky nějaký vzor? Tě inspiruje?

Jasně, Filip vždycky. Já ho měl rád ještě předtím, než jsem to dělal. Pamatuju si, když začal s tou politikou a jel do Bruselu s chlapem, tak ještě v tu dobu jsem byl trošičku víc nakloněný tomu – jo, to je takové zbytečné. A pak jsem řekl, ale on to vlastně dělá docela zábavně. Je to dobrý člověk. Přišel mi fajn.

Pak jsem začal poslouchat, co v tom Bruselu udělá. Řekl jsem si: „Jo, tak Filipovi fandím." A pak jsem si řekl, že by bylo fajn mu i třeba pomoct i přes ten restart. Tak to byla také jedna věc, která mi tam pomáhala – vím, proč to dělám. Mělo to na začátku nějaký smysl, aspoň než jsem to celé ukočíroval do nějakého chodu.

Chápu, chápu.

Filip Turek je mimochodem tady od nás v jižňáku, kde točíme, chodil na stejnou základku jako já na Pošepnách.

Jo, jo.

Akorát do jiného ročníku.

Jo, jižňák stvořil spoustu lidí, třeba ještě paní Šichtařovou, tady chodila na školu taky, na tu střední, chodila tam.

Tak super.

No a nepřijde ti, že Filip už je zrovna dneska trošku moc, že to přepaluje?

No, já si nemyslím, že to přepaluje takhle.

Jestli třeba něco na sociálních sítích řekne uvolnější, tak za mě naprosto v pořádku, když je člověk uvolnější.

Protože já nesoudím člověka na základě toho, jak se chová někde venku.

Jestli má prostě někdo svůj styl, tak ten styl má.

Já ho soudím na základě kompetence k tomu, co se snaží dělat.

A když jde do nějaké státní správy nebo když jde prostě pracovat jako politik, tak za mě je naprosto v pořádku, pokud má ten člověk svůj styl, tak aby se ho udržel, protože by musel nějakým způsobem jít do své osoby a něco tam dát pryč.

A to je pro ty lidi hodně nepříjemné.

Oni mají něco za ten život zažité. Když je mu 40 let, no.

Ale pokud je dostatečně kompetentní člověk na to, aby dokázal svoji práci dělat dobře, tak si myslím, že tam není jakoby nic špatného.

Pochopil bych třeba, když teďka měl být původně ministr zahraničí, tam by musel něco trošičku třeba utlumit.

Musel by být malinko diplomatičtější, co se týče veřejného vyjadřování. Ale tím, že tam není a vlastně má úplně jiný rezort, tak mu to dovoluje se vyjadřovat vlastně jak chce.

Jo, třeba na tom, že řekl deratizovat škůdce, tak za mě to byl docela vtipný vtip.

Oba jsme tam u toho seděli a poslouchali jsme to a nemyslím si, že to bylo myšleno zle vůči někomu, ale prostě to byla sranda a trochu sranda se mi podle mě hodí do toho života.

Ono je potom problém.

Jedna věc je být influencer a vlastně kandidovat, kde si můžeš dovolit trochu víc. A potom, když seš v té funkci, tak musíš o tom trochu přemýšlet, že už má tvoje slovo velkou váhu a že ta média potom dělají takový megafon a vlastně nafukují a zvyšují ty slova.

Jo, já jsem třeba minulý týden dal na Instagram fotku Zacpané ulice s popelářema.

Napsal jsem, že za zácpu v Praze můžou částečně třeba i popelářové, že jezdí ráno ve špici.

Jo.

A oni to nafoukli.

Novinky.cz řekly, že já jsem proti popelářům, což vůbec není pravda, jo. Takže člověk musí o tom přemýšlet.

A byl ten Filip Turek i třeba jeden z těch spouštěčů, proč sis do toho pustil?

Byla to pro tebe inspirace?

Spouštěč bych neříkal.

Inspirace typu, že za něco dobrého bojuje, to rozhodně jo.

Spouštěč bych ho nenazval.

Spouštěči byli jiní, které bych do toho zapojil.

Ať už je to třeba přítelkyně, že jsem chtěl, abychom mohli žít v lepším světě spolu, nebo ať to bylo, že jsem si říkal, že tady je něco fakt seriózně špatně.

Ale Philip byl spíš takový člověk, ke kterému jsem se mohl podívat a říct si: fajn, tak ten to dělá, ten za to bojuje stejně jako chci bojovat já.

Má to smysl, protože ten člověk s tím něco dokáže.

Tak potom jsem si řekl jo. A takže ten hlavní motiv byly prostě nějaké změny, které bych do budoucna chtěl prosadit.

Prostě nasvítit nesmysly v té společnosti a trošku v úzukách změnit svět.

Ano.

Já třeba jsem strašně nešťastný, ale dneska opět.

Já jsem viděl záznamy nejdřív na BBC, potom jsem se podíval i jinam na toho Henryho Nováka, jak ho neudusl, ne – ubodal a následně se udusil. To bylo pět měsíců zpátky, ještě někdy v prosinci na konci minulého roku a zjistilo se to až teďka. A přijde mi úplně nešťastné, že vlastně ta situace vůbec musela nastat.

A třeba ten jejich premiér, který říkal: „No, já mám to jako otec sedmnáctiletého kluka, se na to nemůžu dívat."

No dobrý, otec sedmnáctiletého kluka, ale přitom to tajil pět měsíců a nikomu to neřekl. A teď tady bude dělat prostě smutného.

Přitom je to jeho vina z velké části, že se to vůbec stalo.

Je to prostě úplně odporné a bojím se, že když je to v Německu, ve Francii, tak se to může dostat k nám. Tyhle situace.

Já to tady nechci, protože já mám Českou republiku fakt rád a nechci, abych žil tady v nějakém strachu z muslimů a budu proti tomu fakt bojovat.

A stejně tak nemám rád wokismus a LGBT.

Za mě to je prostě proti nějakému základnímu nastavení života a není to tak úplně jako, že se člověk narodil ve špatném tělě, jako spíš s trošku porouchanou myslí. A je potřeba na tom pracovat, je potřeba těm lidem pomáhat, ale ne způsobem, jakým to děláme teďka.

Protože prostě zaprvé všechny hodíme do jednoho velkého pytle. Ty tam nechtějí být v tom jednom pytli a spousta lidí se do toho ani neřadí.

Jenomže my je tam všechny tak či tak stejně dáme. A těm lidem to uškodí a ty, co mají ten doopravdový problém, se z toho nevymaňují – což je bohužel minorita. Takže potom vlastně je to celé znevážené, jejich problém.

Nikdo to neřeší.

Všichni se jim za to směje.

To škoda.

Ty jsi několikrát řekl pojem wokismus.

Dokázal by sis nějak jednoduše popsat pro moje třeba starší diváky, kterí si pod tím nic nepředstaví?

Co tě na to nejvíc štve?

Co to je?

Když to vzniklo, tak ono to vzniklo, předpokládám v Americe. Nebo jestli někdo říká, že to přišlo z Izraele.

To jsou prostě informace, které nemáme ověřené a nemůžeme říkat s jistotou.

Ale jakoby máme původ v Americe. Také to, že jsme se jako lidi probudili, jo, že jsme prostě probuzení a otevření novým věcem, včetně LGBT nebo nějakého ultra extrémistického feminismu. Tak to vlastně spadá pod to.

Jasně.

Takový širší pojem.

No, každopádně mezi mladými si myslím, že spíš táhne ten proud toho liberalismu a progresivismu.

Nejsi jako v drtivé menšině s tvojma názory?

Jak máš okolo sebe lidi, kterí smýšlejí podobně jako ty?

Já si okolo sebe, jo, protože si pečlivě svůj jakoby vnitřní kruh lidí vybírám.

Ale co se týče lidí v celé české republice, tak ano, je pravda, že mladí lidé jsou víc stáhnutí k tomu levicovému smýšlení. A je to i kvůli tomu, že to prezentuje nějaký lehčí způsob života, něco jednoduššího, něco, kde se nemusejí tolik v tom životě snažit. A na to přijde každý člověk.

Ono ty mladí opravdu takoví jsou.

Neříkám, že všichni, jo.

Spousta mladých třeba neřekne, že jsou pravičáci, ale ty hodnoty v srdci mají.

Dobrý, to je v pohodě.

Ale je pravda, že spousta mladých lidí nechce těžký život.

Chtějí to mít jednoduché, nechtějí se pro nic snažit. A pak v životě zjistí, že to jinak nejde.

A tam mi to přijde, že se to stejně zlomí, akorát ty lidi budou nešťastní, že to neudělali dříve.

Já jsem si to třeba dříve uvědomil a jsem za to šťastný.

Nějaké externí zdroje na sociálních sítích.

Jsme se tady s klukama bavili o Andrew Tajovi, řekl, že to bylo hlavně kvůli němu.

A samozřejmě on je kontroverzní, spoustě lidem nesedí, ale ta jeho finální myšlenka, kterou mi předal, vlastně byla: "Chovej se, co nejlíp můžeš, chovej se co nejlíp ke své přítelkyni, ke své rodině. Starej se o to, abys prostě měl zajištěnou rodinu." V budoucnosti to mně přijde naprosto v pořádku. Tam ty hodnoty vlastně začaly a od té doby se prostě snažím tímhle řídit.

>> A teďka upřímně, ty v ty jako tvrdě konzervativní hodnoty opravdu věříš, nebo to na začátku byla pro tebe nějaká strategie, jak se odlišit, provokovat na sítích, získat followery?

>> Já provokuju, ale neprovokuju tak, abych jakoby na tom získal dosah, spíš že mě to fakt extrémně baví. Je to srandovné, protože když někoho dokáže naštvat něco, co jsem řekl, přitom je to vlastně úplně selský rozum, tak je to super, protože ty lidi si vezmou svůj čas toho neproduktivního dne a budou se naštvat nad něčím, co jsem řekl. To mně přijde vtipné. Mě to baví. Není to kvůli dosahu. To provokování je čistě kvůli tomu, že to je srandovné.

Ale jinak primárně to říkám, protože v to fakt věřím. Ať už mluvím o LGBT, ať už mluvím o imigraci, o lidech barvy, je mi to jedno. Já to řeknu prostě tak, jak to cítím já, protože si myslím, že lidé by svoje názory kvůli možné budoucnosti vůbec neměli utlumovat. Za mě je naopak nejlíp, když člověk řekne, jak to doopravdy cítí, protože trocha upřímnosti neuškodí.

>> Já tomu strašně fandím, jo, protože spousta lidí má z mého pohledu třeba podobné názory jako ty, ale vlastně se je bojí napsat na sociální sítě nebo říct nahlas, protože se bojí té reakce. Ty se jí nebojíš. Jak to snášíš ty ten mediální tlak, ty hejty na sociálních sítích? Občas už tě možná lidi poznávají. Je to z mě už furt bohužel. Takže je to takové, nebo takhle bohužel. Ono to je hezké. Já mám lidi rád a oni lidi jsou vlastně hodně respektující, protože ti, co mi fanděj, tak mají nějaké hodnoty u sebe taky a věděj, že když třeba člověka něco řeší, je někde venku a nebo jenom sedí a odpočívá, tak ho nerušej a prostě ho pozdraví, když vystupujou z autobuse a furt je s ním v MHD, nebo třeba jenom když si chviličku popovídaj, já si s nima popovídám vždycky rád, takže to mě ani tak netrápí. Spíš bohužel to, že teď už se ničemu neschovám. Ale já mám samozřejmě, když jsou ty hejty velké, a oni moc nejsou, někdy se stane, že třeba naopak na mě někdo jde, že to není jako hejt, ale že fakt po mně lidi jdou. Tak to je samozřejmě těžší na tu mysl, ale já mám jednu věc a tu si nechám pro sebe. To jsem říkal spoustě lidem, že která mě vždycky z toho dokáže dostat a je to úplně v pohodě. A když mám tu věc, tak je to v klidu. A neříkám to z toho důvodu, aby to vlastně někdo nemohl zkusit sebrat, protože dokud to ty lidi nevědí, tak nemají na co zaútočit.

>> Ty jsi taky hodně komentoval veřejnoprávní média, koncesijní poplatky, takové jako, řekl bych, složité téma spíš jako pro dospělaky v uvozovkách, neuraž se. Eh, co jsi tím sledoval?

>> Já jsem tím sledoval jednu věc a to, že jdu na ty chvilkařské demonstrace, kde oni tvrděj, že nám tímhle někdo vezme svobodu, přičemž vlastně většina z těch nejvíc nezávislých a svobodných médií v Evropské unii nemají koncesionářské poplatky, včetně jejich modly Ukrajiny. Jo, takže tam je to vtipné, že oni tady říkaj, že nám vlastně zmizí svoboda, přičemž ta svoboda vůbec nemizí.

A já třeba nejsem fanda české televize. Já třeba koukám rád na ČT sport, ale to si ani nemyslím, že by mělo být na české televizi. Za to se zaplatí kolik? 600 milionů ročně. Je to strašně moc peněz a přitom to není takové to kulturní obohacení. Tam prostě česká televize by měla být úplně o něčem jiném a myslím si, že sport by si měl vzít jiná média, která by si to rozhodně vzala. Ale to je tak jako všechno, na co se na české televizi podívám a mimo to vůbec nesleduju jejich zprávy, nesleduju jejich podcasty, nesleduju jejich rozhovory, proto protože je nerespektuju, nedělají tu práci dobře, nejsou nestranné, jak mají být. Mají být nezávislá média, která prostě objektivně informují Českou republiku. Nedělaj to. Tudíž si nemyslím, že by moje peníze měly jít jim. A pokud by to znamenalo, že bych přestal koukat na český sport, tak klidně, tak moc mě to neublíží. Já si to pustím v angličtině někde jinde.

>> Na druhou stranu, věříš tomu, že vůbec může existovat objektivní médium? Protože ve finále na konci dne to médium, to zpravodajství vždycky dělají nějaký lidi a ty lidi mají nějaký názor. Když by jsi třeba ty byl šéf redakce, umíš si představit, že to bude opravdu objektivní? Taky to budeš tlačit nějakým svým směrem. Vždycky je to trošku o těch lidech, o tom týmu, ne?

>> Podívej se třeba. Já ti to připadá jakoby třeba k finančnímu poradenství, jo? Tam máš finanční poradenství a lidi dřív to bylo fakt neregulované, nic se s tím nedělo a najednou prostě přišly regulace, jak to ty lidi můžou dělat. Musíme jít, musíme mít nějaký certifikát od české národní banky. Musíme to dělat tak, že klientovi, jako řeknu, já nejsem poradce, ale když to dělají lidi, tak to musej dělat tak, že od klienta si neberou peníze, že to berou čistě z těch provizí. Přišly nějaké regulace. Já si myslím, že novinárina třeba dřív mohla být reálná práce, dobrá. Jenomže teďka ty regulace jsou možná trochu potřeba, protože novinárina je jeden z nejdůležitějších biznysu, ale zároveň povolání, který člověk může v tom životě mít, jelikož informují celou republiku nebo celej stát. Takže kde prostě ty lidi jsou a měli by to dělat slušně a taky objektivně. Když to nedělají, tak porušují nějaký základní kodex a myslím si, že tam by měly být prostě nějaké sankce za to, protože když už se někdo rozhodne, že jde pracovat jako novinář, tak by to taky prostě mělo být trochu kontrolované v tom, že ten člověk bude aspoň férovej vůči oběma stranám.

Může si vybrat nějakou stranu a fandit jim, protože to bychom zakazovali lidem prostě svobodu projevu a svobodu slova. To neříkám. Ale měl by tam být něco, co jim řekne, že musej třeba vyslechnout i druhou stranu. Já mám rád novinářku z Epoch Times, kterou si vždycky nějaký článek udělám, protože já jí něco řeknu, ona na to udělá článek a i přesto, že jí něco řeknu, tak ona se zeptá té druhé strany. I když s nima třeba nesouhlasí, tak se jich zeptá, napíše to tam taky a napíše to úplně v celé formě, jak to bylo řečeno, což mi přijde naprosto v pořádku. A to je hezké a takhle by to měli dělat všichni novináři, proto třeba komunikuju s ní a pak deník, který mi volá v 9:00 večer, pošlu prostě do háje. A stejně ten článek na mě dneska vyšel.

A když se teda zamyslíš nad médiama, televizema, rádiama, novinami, portály v České republice, je teda nějaké, kterého ty si jako vážíš, že dělá dobrou práci?

>> Tak jednak Epoch Times, vážím si Inkorekt, Františka Kubáska, to je taky takové médium, toho si vážím. Ten chlap dělá super práci.

Měl jsem ho tady v podcastu.

Jo, říkal mi, že to je tady super. Tak jsem se těšil na to víc, ale mimo to, já úplně jakoby ta média vlastně nečtu rád, ani jedny, protože to úplně prostě nejde. Je to takový, že já už zatím rovnou vidím nějakou strannost, vidím zatím nějaký reálný jakoby — jak se tomu říká — ne objektivitu. Vidím zatím prostě, že ten člověk má cíl něco s tím udělat, že tam je účelost.

Přesně tak. Že to není jenom, aby lidi informovali.

Takže o těch věcech přemýšlíš a snažíš se dělat vlastní názor.

To je asi tak, a ta účelovost vůbec není složitá odhalit. To, že prostě Česká republika má populaci zmanipulovanou a ty vláda — teda ne současná, ale prostě obecně jakákoliv vláda — vždycky má svoje voliče, ale i lidi kolem trošku omotaný kolem prstu. Takže si můžou říct trošku víc věcí a kvůli tomu se v těch médiích ukáže i třeba něco, co bych já nechtěl číst. Z toho důvodu prostě nečtu skoro nic a zkouším si ty informace vyhledávat, i třeba nějakou práci v terénu.

To si myslím, že děláš správně. Já se taky bavím s lidma. Je to úplně nejlepší potom si dělat názor opravdu reálně v tom terénu.

Ty jsi možná i kvůli tomu založil svůj vlastní mediální projekt Restart. Je to tak? Můžeš divákům představit, co to vlastně je?

OK. Restart. Takže restart je rozdělený do několika sekcí a když řekneme ten klasickej restart, tak já jsem vybral jméno restart z toho důvodu, protože si myslím, že tady je spoustu problémů, které vznikly až jakoby v moderní době, přičemž ty problémy nám fakt nepomáhají a hodně nám škodí. A je potřeba je odstranit, dát je pryč, zmáčknout restart tlačítko a vrátit tam, kde to fungovalo úplně nejlíp.

A mrzí mě to říct, ale asi to nejlépe bylo za první republiky, což je poměrně daleko, ale ty problémy tady prostě máme a je potřeba se s nima nějak vypořádat. A za mě jeden z největších — já vím, že v těch otázkách ještě na mě čeká, jestli budu dělat nějaký projekty dál — tak já na to rovnou tady s tímhle navážu. Největší problém, kterej je potřeba restartovat, je to, jakým způsobem se teďka chováme k mladým klukům. Protože ať chceme nebo ne, na chlapech stojí celá společnost.

Protože pokud jsou ve společnosti pořádní chlapi, co mají zásady, nebojí se za něco bojovat, tak tím umožňují i třeba ženám, ale zbytku společnosti, aby mohly žít bezpečnýma hezkýma život. S tím, že potom díky tomu ženy můžou dělat to, co umějí vlastně úplně nejlíp, a to je mateřství.

Jo, od přírody.

Teďka mě za to třeba zase štítí demokracie. [smích] Zase mě nazovou misogenistou a že mlátím ženy, jak to udělali naposledy. Ale od přírody ženy opravdu umějí nejlíp být matky. Mají mateřský instinkt a neříkám, že všechny musejí být. Samozřejmě bylo by to hezčí v tuhle dobu, protože máme nízkou porodnost, ale tak či tak, minimálně musíme mít chlapy, který jim umožní tuhle možnost mít.

Takže tam je podle mě největší problém, že my se teďka chováme ke klukům tak, že nemusíte být chlapi, nemusíte se o nic starat, nemusíte být silní, nemusíte se snažit v tom životě něco znamenat, abyste měli váhu. Protože ten život je krutej. Vlastně ten život jako chlapa je neskutečně smutnej a zároveň krásnej v tom, že my se narodíme bez tý hodnoty a máme šanci tu hodnotu získat. A to si myslím, že je potřeba těm klukům říct.

Takže když už říkám restartovat, tak musím restartovat tyhle základní hodnoty v lidech, aby věděli, že je potřeba na něčem trošičku zapracovat.

Já jsem tady v podcastu měl třeba několik feministek a bavili jsme se o tady těch tématech a myslím si, že tohle je opravdu jedno z nejvážnějších témat pro vaší a další generaci — vlastně nastavit nějaká nová pravidla mezi muži a ženami, protože...

Nová ne — dát zpátky ty, které byly. Ne, myslím si, že taky ta minulost nebyla asi jako úplně ideální.

Ty si získaly, tak to nejlíp. Ono je to dneska vlastně strašně složitý v tom, že jak říkáš, ten chlap přestává být chlapem, žena chce vlastně být jakoby úplně rovnoprávná, což je v pořádku, ale vlastně potom se v tom necítí ani jeden dobře.

Prostě ten chlap od přírody chce být ten, kterej jakoby živí tu rodinu, má ten jakoby přínos pro tu rodinu, a když to potom jako ztrácí, tak se vlastně necítí dobře. Ehm, ta žena samozřejmě zase — na ní tlak, aby pracovala, vydělávala k tomu. Samozřejmě biologie — biologie, prostě chlap nemůže rodit dítě, takže ona, to dítě musí porodit. A je to obrovský — obrovský třecí plochy, kterej se blbě vyrovnávají. A vlastně dneska ten woke a další prostě tyhle aktivity z toho západu — si myslím, že tomu vůbec nepomáhají.

No, pak jenom přilévají olej do ohňu. To si myslím, že bude velké téma.

Já mám pro to jednoduché řešení. Samozřejmě jednoduché jakoby ne v provedení, spíš aby si to lidi přijali, a to přijetí je potom samozřejmě těžší pro ty lidi. Ale my jsme tady dvě pohlaví, nejsme stejný, ani nemáme jakoby — nejsme si rovní schopnostmi. Jsme si rovní v důležitosti — že tady na tý planetě jsme spolu a že jsme lidi. Ale co se týče schopností, nejsme si rovní.

A místo toho, abychom vlastně dělali všechno proto, aby byla pohlaví navzájem nezávislá na tom druhým — což je v principu špatně, protože my jsme tady dva z nějakýho důvodu. Dva, který tvoří celek a ten celek je dokonalej, protože se doplňujeme v tom, co ten druhej nemá. Takže to vždycky bylo a vždycky to tak fungovalo a díky tomu jsme se jako společnost dokázali dostat sem. A vlastně vidíme ten vzestup z úplně ničeho do něčeho obrovskýho, do něčeho, kam jsme se dostali teďka.

A najednou — to my měli jsme na maturitě nějakou ekonomickou křivku, kde to šlo takhle a pak najedno to šlo zase dolů. A já si myslím, že my jsme v tom bodě, kdy jsme se dostali na ten vrchek a hodně hodně jsme to pokazili. A teď jdeme dolů, protože jsme se přestali držet nějakých základních principů, který nám příroda nastavila.

Chlap je prostě od přírody silnější. Má jinou stavbu těla, má jiný svaly. Je jenom přirozené, že to bude ten člověk, kterej bude držet rodinu v bezpečí a bude za ní bojovat.

A nebo by měl třeba být u hasičů nebo armádě, kde prostě musí odnést raněnýho a podobně. Těžko, těžko 150 cm slečna bude nosit dvoumetrového chlapa, že jo.

No, ale zase chlap neporodí dítě, chlap nemá mateřské instinkty. Proč to potlačujeme z obou stran? Měli bychom naopak to, co máme — ty naše jedinečné dary — vynesl na povrch a spolupracovat spolu.

Třeba my s přítelkyní to máme úžasně vymyšlené. Prostě my tam máme jasně řečený, kdo v tom vztahu je chlap, kde v tom vztahu je žena a co tam kdo dělá, a držíme se toho oba. A za mě to je naprosto v pořádku, protože když si to ty lidi řeknou, nastaví, tak to pak funguje skvěle a my nemáme v tom ty problémy. Prostě já se tam starám o finance s ní.

Teď vlastně, jakoby ten život na to, že nám je takhle málo let, máme hodně toho posunutého dopředu, teda jo, ale stará se tam o finance, o její bezpečí a i o psychické bezpečí. A zase ona se stará o to, aby byl klid, aby bylo příjemné, aby byla nějaká zábava, takže no, to je super.

To máme udělaný hezky. No.

Ale každopádně ty těma svýma názorma a v uvozovkách pravdou, kterou říkáš, tou tvojí pravdou, tak hodně provokuješ, štveš lidi. Ten projekt ti několikrát smazali, že jo.

My jsme si komunikovali, že ti to udávali různě a ty ty platformy ti to vymazali. Začínal jsi odznova, že jo.

Je to tak.

Jediný, co mi nesmazal, je Facebook a ono třeba přijde, že mi smažil ten Facebook. Ale já už jsem se dostal do toho povědomí těch lidí tady takovým způsobem, ať si smažou cokoli. Já z toho povědomí nezmizím, protože já se vždycky můžu vrátit a vždycky něco můžu dělat. A hlavně já mám takovou síť lidí, kteří mě dokážou bez problémů dostat nahoru během chviličky, protože vlastně všichni jejich sledující jsou zároveň moji sledující. Nebo třeba ne jakoby všichni moji bývalí, ale prostě obrovská část lidí sleduje mě.