PETROF v krizi. Diskriminace už po 40? | SVOBODNÝ TRH

# UPRAVENÝ TEXT

Co mají společného Český klavír, obec zničená povodní a výzkum diskriminace na trhu práce?

Mnohem víc, než by se mohlo zdát.

Petrov propouští, ale opravdu za jeho problémy může drahá výroba, nebo se během jediné generace rozpadl celý ekonomický důvod, proč si rodiny kupovaly nové akustické piano?

Pak se podíváme do zátoru.

Obec po ničivé povodni opravila park a hřiště, soutěžila dodavatele a vybírala nejnižší ceny. Výsledek: pokuta 100 000 Kč a otázka — kolik stálo stát, aby tuto pokutu vůbec mohl uložit?

A nakonec údajná diskriminace lidí už po 40. Jenže experiment neobsahoval jediného člověka mladšího 40 let.

Co tedy data skutečně dokazují a co už je jen mediální interpretace?

Svobodný trh, ekonomie za titulky.

Začínáme.

>> Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na svobodném trhu. Vítejte u "Aby bylo jasno".

Dnes se krásné hudbě nebudeme věnovat pouze v tradiční hádance, ale budeme ji zkoumat alespoň z jednoho aspektu — jako podstatnou část dnešního svobodného trhu.

Pak se podíváme, jestli pro malou obec je větší katastrofou povodeň či jiná živelná pohroma, nebo na druhé straně spíše byrokratický úřední šimel.

A nakonec se budeme ptát, kdy vlastně začíná ta věková diskriminace.

Děkuji vám, že se díváte. Děkuji vám, že jste s námi.

Pojďme začít hned tou zmíněnou a cílenou hudební hádankou. Dnes nebude vůbec lehká. I když si myslím, že skladatele poznáte po prvních pár tónech, ale skladba samotná, to už je trochu větší oříšek.

Poslouchejte ovšem pozorně nejen hudbu, ale také se dívejte na celou scénu, protože ta předznamenává celé první téma dnešního trhu.

Pojďme na to.

Tak co, poznali jste skladatele a skladbu? Pokud ano, pište do komentářů nebo mě kontaktujte e-mailem.

Ale ještě možná důležitější otázka: poznali jste nástroj, na který Simon Trbčeský hrál?

Nelze, nebo Steinway? To je Steinweg. To byl náš milý český Petrov.

A jak ukazovaly titulky novin v uplynulých dnech, právě náš Petrov se dostává do docela velkých problémů. Ono to není žádná novinka.

Za posledních 20 let jsme tu a tam četli titulky na téma, že Petrov musí šetřit, že má problémy s tržbami. Ale jeho skvělá šéfka paní Zuzana Petrofová vždy dokázala firmu z těchto problémů znovu dostat — vždy velmi vynalézavým způsobem, změnami a rozšířením předmětu podnikání. Tuto klasickou značku vytáhla zpátky.

Tentokrát se ale zdá, že už to tak jednoduché nebude.

Pojďme si poslechnout výtah z těchto článků, konkrétně z toho, co bylo publikováno na webu Forbsu a na webu E15:

160 let české tradice. Nástroj, který znají koncertní sály po celém světě. Značka, která přežila války, režimy i hospodářské krize. Teď ale královecký Petrov čelí problému, který možná není jen další krizí.

Ještě v roce 2021 zaměstnával Petrov více než 200 lidí. Dnes je to přibližně stovka. Firma ruší další pracovní místa, omezuje výrobní kapacity a snaží se snížit náklady.

Důvod ukazují čísla: provozní ztráta dosáhla 54 milionů Kč.

Pro Petrov je přitom situace o to zajímavější, že ještě poměrně nedávno vydělával. V pandemických letech 2020 a 2021 vytvořil dohromady zisk přes 53 milionů Kč.

Teď firma sama přiznává, že současný pokles již nepovažuje za krátkodobý výkyv, a proto mění strategii. Místo honby za masovým zákazníkem se chce více soustředit na koncertní sály, školy, instituce a movitější soukromé zákazníky — tedy na ty, kteří nekupují pouze hudební nástroj, ale také značku, řemeslo a prestiž.

Na příkladu Petrovu, který je určitě pro mnohé z vás úplně stejně srdcovou záležitostí jako pro mě osobně, můžeme vidět několik mikroekonomických, makroekonomických a vlastně i geoekonomických problémů zároveň.

A právě na ně se dnes chci podívat.

Co sledujeme, když se díváme na ztrátu této naší firmy, tohoto našeho českého rodinného stříbra?

Tady v uvozovkách "neumírá" klavír nebo jedna firma. Tady dochází k poměrně zásadní změně celého masového světového trhu akustického piána.

Můžeme se podívat na čísla ze Spojených států. V roce 2024 se ve Spojených státech prodalo méně než — pozor — 18 000, ano, 18 000 kusů těch klasických pian, klavírů, zkrátka toho, čemu říkáme akustické piano.

Ale pozor: digitálních pian se prodalo skoro 190 000, tedy více než 10 digitálních pianin na to jedno klasické.

To ale neznamená, že by lidé přestali hrát na klasický klavír. Znamená to jenom, že se nám rozpadá standardní obchodní model s klavíry.

Když se totiž podíváme, jak vypadá dnes trh klavírů — který je trhem jako každý jiný, byť to možná pro některé z nás je nepříjemné zjištění právě proto, že máme ke klavírům citový vztah — vidíme, že už to z dlouha není ten jeden jediný, jak bychom řekli, homogenní trh klavírů.

Máme tady digitální piána. Ta získávají na masovém objemu, protože mají nízkou cenu. Mají malé nároky na prostor. V případě potřeby je zkrátka s trochou akrobatiky hodíte na skříni nebo schováte pod postel. Nemusíte rušit sousedy, protože si můžete vzít sluchátka. Ušetříte za ladiče piána. No a mají mnohé elektronické funkce.

Oproti tomu máme to běžné klasické akustické pianino, které vyrábí právě třeba Petrov, a to dnes čelí zdaleka největšímu tržnímu tlaku. Oproti digitálnímu pianinu je drahé — za chvíli si ukážeme o kolik — a zároveň soutěží se všemi předchozími klavíry, které byly v posledních dekádách vyrobené. Soutěží s klavíry z druhé ruky.

No a pak máme ten prémiový konec — koncertní akustické klavíry, křídla — která jsou samozřejmě proti veškerým změnám velmi odolná. Ta jsou založena na luxusu, používají je profesionálové. Konkrétní značka je spojená s prestiží.

Bohužel pro náš Petrov.

Petrov se usídlil v segmentu, kterému se někdy v některých částech ekonomiky říká "dostupný luxus". Jinými slovy: Petrov, Jiřina Petrov jsou příliš dobrá na takový ten běžný střed a naopak příliš málo prémiová na ten vyšší konec. Při tržních změnách, o kterých dnes budeme hovořit, to znamená, že najednou ten samý poctivý řemeslný výrobek "Pianino Petrov" začne být v uvozovkách příliš levný pro ty velké koncertní sály, pro ty prestižní události. Zároveň už je velmi obtížně dostupný pro rodinu, která chce koupit pianino pro své dítě.

Právě to začíná být problém továren, jako je třeba ten náš Petrov.

Do toho čelíme problémům, čelíme novému šoku, který tentokrát nepřichází z Evropy ani ze Spojených států, ale přichází z Číny.

Čína byla v posledních dekádách pro světový klavírní průmysl — a důžno říci, že právě pro Petrov — zhruba tak důležitá jako pro německé automobilky. Představovala obrovský rostoucí trh.

No a zdálo se, že ten tradiční řemeslný výrobek má před sebou další dlouhou éru růstu.

Například taková společnost Yamaha tvrdila, že čínský trh vystoupal na 400 000 kusů pianin ročně. Máte dvakrát více než digitálních plus akustických klavírů ve Spojených státech dohromady.

No, ale během několika let spadl na pouhou čtvrtinu. A teď podle společnosti Yamaha klesají prodeje klavírů v Číně zhruba o 13 procent.

Úplně to samé pozorujeme opravdu s automobilkami.

Byla to velká sláva a velký úspěch třeba pro německý Volkswagen, když dobyl kousek čínského trhu. Ale tak jak Čína začala podporovat svou vlastní výrobu a jak začaly společnosti typu BYD expandovat do Evropy – víme ostatně, že má svůj showroom a svá prodejní místa i v Praze – tak najednou Volkswagen začal upadat. Najednou ztrácí ten trh, který ho v mnohých okamžicích de facto zachraňoval.

A vy jste se v komentářích zmiňovali, že právě problém a změny vztahů mezi Českou republikou a Čínou způsobily třeba mimo jiné návrat nebo odmítnutí některých dodávek klavírů Petrofu, které byly před mnoha lety domluveny.

Tady ale nejde jenom o změnu lásky nebo nelásky Číňanů v hudbě. Máme zde i další problémy.

Historicky piano bylo součástí investice takové běžné středostavovské, řekněme v dobrém i špatném slova smyslu měšťácké rodiny do dítěte. Představovalo budování lidského kapitálu, vzdělání, společenský status. No a pak najednou, když se vám nakumuluje nižší porodnost, horší ekonomická situace, realitní krize a samozřejmě i změny vzdělávací politiky, tak se nám zkrátka prodeje pianin začnou propadat.

Jinými slovy, prodej klavíru je vlastně takovým pěkným indikátorem ekonomických změn. Tak jako používáme hrubý domácí produkt, míru nezaměstnanosti nebo inflaci, tak prodej klavíru nám možná ještě dopředu avizuje, že v té ekonomice se něco děje, že dochází ke změnám společenských toků mezi jednotlivými státy, že dochází ke změnám i v preferencích v rámci změn demografických.

No a teď přichází opravdu, s odpuštěním, brutální čísla právě čínských výrobců. Jeden z největších výrobců pianin na světě, Pearl River, ještě o něm budeme mluvit, hlásí meziročně propad o 40 %. Výroba za jediný rok klesla o 60 %.

Ještě zajímavější jsou čísla o něco menšího čínského výrobce, ale víme všichni – včera o tom hovořil ostatně Ondra Dostál, který je právě teď v Číně – že velikost v Číně je čímsi nesrovnatelným s velikostí z pohledu malé ekonomiky v Evropě, jako je Česká republika. Tedy menší čínský výrobce Hilun v roce 25 prodal také o třetinu méně než dříve, ale prudce vzrostl jeho prodej digitálních klavírů.

Přitom marže u klasického klavíru, tak jak ho znáte, je pouhých něco kolem 3 %, zatímco marže na těch digitálních klavírech skoro 25 %.

No, znamená to, že digitalizace zabíjí celý jeden řemeslný obor, tak jako vidíme, že digitalizace mění skoro všechno i v jiných oblastech.

Právě ta Yamaha je pro Petrov docela zásadní, protože Yamaha umí být na obou dvou stranách ekonomické transformace současně.

A všimněte si, teď už tady vůbec nejde o klavíry. Pokud někdo z vás klavír nesnáší, tohle není pohádka o klavírech. Vždyť, jak znovu říkám, já mám klavíry ráda.

Tohle je pohádka o technologickém přechodu, o technologické transformaci a jejich ekonomických dopadech. To je pohádka o automobilech, to je pohádka o trhu práce. To je pohádka, kterou ale umíme zvlášť pěkně vykládat právě na příběhu klavírů a pianin.

Když se podíváme na kousek z výsledovky nebo z dat Yamahy, tak příjmy z akustických klavírů klesaly právě kvůli propadu v Číně, zatímco příjmy z digitálních klavírů rostly díky poptávce po digitálu právě v Číně.

Takže můžeme říci, že digitální piano se stává masovým produktem, zatímco akustika, ten klasický klavír, je už víceméně prémiový zážitek.

Teď pojďme ještě o krok dál. Vy jste se ptali před vysíláním třeba na danění cigaret. Všichni vidíme, jak zdražují nebo naopak zlevňují potraviny. Kupujeme si oblečení, telefony nebo auta.

No a my v ekonomii rozlišujeme jednotlivé statky, zboží a služby podle jejich trvanlivosti – na zboží s krátkou krátkodobou spotřebou, středně dlouhodobou. Když si koupíme auto, očekáváme spíše dlouhodobou spotřebu. Když rohlík, pak asi krátkodobou.

Ale klavír, klavír je i oproti všem statkům dlouhodobé spotřeby statek, řekněme, s ultra dlouhodobou spotřebou. Takový klavír, klasický klavír třeba od Petrofu, když je pořádně udělaný, tak vydrží ne desítky let, ale třeba století. Oficiálně se říká, že jeho životnost v dobré kondici je kolem 40–50 let, ale při dobré péči vydrží kvalitní solidní klavír i déle, což paradoxně znamená, že čím lepší klavíry po dlouhou historii své firmy jako firma Petrov vyrábíte, tím více sami sobě si vyrábíte konkurenci.

No a právě to se stalo Petrofu. Petrov sám dnes říká, že novému akustickému pianu, které vyjede z jeho fabriky v Hradci Králové, nekonkurují už jenom třeba Korgy, Bohemky nebo Yamahy, ale právě Petrovy, Petrovy, které byly vyrobeny třeba v roce 1995 nebo v roce 2000. Zkrátka ty výrobky, které sám Petrov vyrobil před delší dobou.

Což nám vytváří docela zajímavý paradox, protože čím kvalitnější a trvanlivější statek firma vyrábí, tím větší konkurenci si sama postupně tvoří.

No a nakonec možná paradox daný výrobou. Čína, tak jako v případě těch automobilů, telefonů, technologií vůbec, už dávno není synonymem pro nekvalitní druhořadé zboží. Už neplatí, že pokud je něco made in China, tak je to s odpuštěním ekonomicky šunt. Naopak, pokud se podíváme právě na výrobky Pearl River, zejména jejich prémiovější klavíry, jako je třeba Kaiseburg a další, tak vidíme, že už vyrábí kusy i pro úplně jiné značky. Takže třeba Steinway, jeho levnější značka Essex, se v Číně vyrábí právě v této fabrice.

Nakonec už v roce 24 Petrov oznámil, že cenově dostupnější řady začne vyrábět jeho partner v Indonézii. Takže Petrov sám potvrzuje, že sice ta master piano bude dál vyrábět v Hradci Králové, ale v podstatě podobně jako německé automobilky už sám dlouhodobě přesouvá výrobu do východoazijských zemí.

Kde tedy dnes Petrov opravdu stojí? Jak se dobrat příčiny jeho problému a zejména jak se dobrat řešení jeho problému?

Protože určitě nechceme, aby po vlně propouštění Petrov, který s většími či menšími problémy překonal celou řadu válek, společenských nepokojů, mnoho různých transformací a ekonomických zvratů, nepřežil rok 2026.

Tady je zajímavé oddělit velikost firmy od kvality značky.

Máme zde žebříček klavírů podle severoamerického serveru Piano Buyer, který řadí Petrov do kategorie výjimečných pianin mezi velmi kvalitní nástroje. Ovšem všimněme si, že až na výjimku těch opravdu velmi, velmi drahých klavírních křídel jsou nad Petrofem mnohé další značky, které jsou cenově srovnatelné, ale jsou zkrátka považované za kvalitnější.

A tady právě vidíme strategický problém těchto našich pianin. Není dost levný, aby na hlavu porazil asijskou sériovou výrobu, ale zároveň jeho hlavní značka nemá globální cenovou sílu ani řekněme společenský status, aby byla vůči ceně téměř imunní.

Zkrátka Petrov zůstal uvězněn v pasti středu. Sometimes se hovoří o smrti ve středu.

A ještě Petrov se zasekl uprostřed, což v době, kdy se ekonomikám daří, kdy se daří demografickému růstu, kdy roste hospodářství, tak být ve středu je vlastně dobré, protože stahujete tržní sílu, kupní sílu jak od nižší, tak od vyšší ekonomické státy.

Ale ve chvíli, kdy se ekonomiky začnou rozdělovat, kdy chudí chudnou a bohatí bohatnou, tak najednou ten střed se vyprazdňuje a vy tam do jisté míry ekonomicky osříte.

To se neděje a není to problém jenom klavírů. To vidíme u řady spotřebního zboží. Vidíme to například u drogistického zboží. Můžeme to vidět možná u některých generických léků. Vidíme to právě na trhu automobilů.

No a Petrovovi teď nezbývá nic jiného, než z této pasti ve středu utéct si nebo se pokusit utéct oběma směry.

Takže na jednu stranu se musí soustředit opravdu na špičkové nástroje a musí se snažit přesvědčit světové koncertní sály, že tam jeho klavíry patří. To jde poměrně obtížně ve chvíli, kdy třeba i v českém Rudolfinu nebývá Petrov, ale je tam právě ten Steinway. Velmi často.

Musí se snažit soustředit na bohaté zákazníky a přesvědčit je, že jeho klavíry jsou nejvyšší třídy. Zároveň se musí podívat dolů, musí rozšířit dostupnější řady, které vyrábí třeba v té Indonézii.

Pak mu nezbývá než, řadě jiných jako řadě jiných firem, utéct úplně mimo západní svět, utéct mimo Evropu, mimo Čínu. Zkrátka se dívat do Mexika, do Uzbekistánu, do Ázerbájdžánu. Zkrátka do trhů, na které se ještě docela nedávno dívaly naše ekonomiky spíše s jistým despektem.

Proto je tak nutné, co teď dělá právě náš kolega europoslanec Dostal, kdy po těchto zemích jezdí, kdy se snaží pochopit, jak funguje jejich ekonomika, kdy se tam snaží navázat co nejlepší politicko-ekonomické vztahy, protože tím si vytváříme pro naši zem příležitosti, jak ty vazby, které byly historickými tlaky rozrceny, mohou být alespoň trochu obnoveny.

Ano, Uzbekistán, Ázerbájdžán, Kazachstán, Kirgistán jsou jedny z mála trhů, kde ještě může mít země našeho typu nějaký příslib do budoucna.

Potom dalším útěkem, který zbývá pro řemeslnou starou firmu, starodávnou firmu, jako je Petrov, je založení kompletně vlastní distribuce. Nespoléhat se na vlastní obchodní zástupce, ale třeba ve Spojených státech, což Petrov koneckonců dělá, mít vlastního zástupce.

No a nakonec – a to je právě to, čím se vracíme na začátek – nezbývá než to, čemu se decentně říká zeštíhlit výrobu, ale v praxi to znamená propouštět lidi, a to samozřejmě žádný podnikatel nikdy dělat nechce.

Petrov pak není ničím jiným než řekněme takovou případovou studií jedné velké ekonomické transformace. Případovou studií, kterou si umíme všichni představit, protože ten klavír známe, to pianino známe. Někdo z naší domácnosti, někdo z blízkých, někdo ze základní či střední školy, ale prostě všichni víme, jak Petrov vypadá, všichni ho známe.

A v té jedné jediné klavírní skříni máme vlastně na jednom místě jeden obraz celé současné změny ekonomiky, která prochází světem.

Ve skutečnosti ale nedochází k úpadku zájmu o klavír úplně stejně jako nedochází k úpadku zájmu třeba o automobily. Je pravda, že během jedné jediné generace se něco změnilo, zejména v českých rodinách nebo v evropských rodinách. Že se rozpadla taková ta klasická vazba: dítě by mělo hrát na nějaký hudební nástroj, rodiče koupí nový klavír. Přece právě na tom tento průmysl v celé Evropě rostl, zejména v 60. či 80. letech.

Problém není, že by se Petrov stal pro střední třídu nedostupný. Ostatně v 60. letech byl Petrov zhruba stejným násobkem průměrné mzdy československého zaměstnance, jako je dnes. Z hlediska kupní síly ty klavíry ani významně nezvýšily, ani významně nezlevnily.

To, v čem je problém, je, že takzvané substituty, neboli náhrady tohoto klavíru, se staly neuvěřitelně levnými. V 60. letech se rozhodnutí toho rodiče spočívalo mezi dvěma extrémy: drahý klavír nebo žádný klavír. Dnes je to rozhodnutí mezi otázkou: čtvrt milionu za nový klavír nebo 10 až 20 tisíc za kvalitní digitální nástroj.

Není to spousta peněz versus nula, je to spousta peněz versus vcelku rozumná částka versus nula.

No a samozřejmě už jsme říkali, že ten digitální klavír má spoustu výhod, které pro dnešní městský způsob života jsou docela lákavé.

Takže řešíme klasickou mikroekonomickou situaci. Vůbec se nezhoršila absolutní dostupnost klavíru. Nemůžeme říci, že by si ho lidé nemohli dovolit, ale dramaticky klesla cena jeho nejbližších náhrad, jeho nejbližších náhražek.

Na datech třeba ze Spojených států nebo z Británie navíc vidíme, že děti ani v nejmenším nepřestaly muzicírovat. A koneckonců v České republice stále ještě drží ta síť lidových škol umění, byť už pod názvem Základní umělecká škola, která byla založena někdy v 60. letech minulého století a která byla založena právě na tom, že hra na hudební nástroj má být dostupná pro co možná nejširší část společnosti.

Vraťme se ještě na jeden malý skok do Číny. Oni to totiž v čínských ekonomických periodikách docela řeší. Říká se, že před covidem hrálo v Číně ve školách na klavír kolem 40 milionů dětí, ale během několika let to spadlo přibližně na čtvrtinu.

Reuters ukázal, že jedné pekingské učitelce klesl počet studentů klavíru ze 70 na 30.

No a proč je to tak strašně důležité pro český Petrov? Protože právě do Číny mizelo kolem 300 tisíc kusů klavíru. Ten výpadek 300 tisíc kusů klavíru čínské poptávky pro Petrov není malý kousek. Je to velká ztráta jeho ekonomické tržby, aniž bychom zde řešili nějakou změnu mezi čínskými a českými ekonomickými vazbami.

Už jsme navíc hovořili o tom, že problém Petrovu je, že značka nestarrne. Ale další problém, který bychom měli vnímat, je, co si dnes člověk za hodnotu toho jednoho klavíru může koupit.

Před 50 nebo 100 lety si rodina za těch několik platů nekupovala 88 kláves, klavír a tři pedály. Kupovala si zároveň nástroj vzdělávání pro děti, domácí médium pro hudební produkci, určitý symbol kulturní úrovně, reprezentativní kus nábytku – prostě je to hezká věc v tom obývacím pokoji. Určitou rodinnou aktivitu nebo rodinné společenství a samozřejmě dlouhodobý majetek.

Koneckonců určitě mnozí z vás znáte ty historky o tom, jak rodiče dítěti koupili klavír a potom před svatbou ho prodali, aby bylo na zaplacení třeba té svatby a byly peníze do začátku.

Co si tedy člověk tehdy za těch šest platů kupoval?

Před 50 nebo 100 lety byl klavír svého druhu dnešní moderní řečí platformou. Nebyl to jenom hudební nástroj, ale vlastně instituci – historici by řekli institucí – která udržovala měšťanskou domácnost jako centrum společenského života.

A vzpomeňme si na třeba Nefovy sňatky z Rozumu, kde se hovoří o těch salonech, do kterých chodil hrát mladý Antonín Dvořák na pianinu paní domu.

Takže se klavír stával jak fyzicky, tak umělecky jakýmsi středem nejenom obývacího pokoje, ale celého života těch měšťanských, bohatších, středostavovských rodin.

Zároveň to byla jedna věc, kterou návštěva okamžitě viděla a kterou ta rodina signalizovala svůj rozdíl mezi, řekněme, dělnickou třídou a tím svým měšťanským stavem.

No a zároveň, pokud někdo v roce 1900 nebo ještě dlouho potom chtěl mít doma hudbu, tak zkrátka nezbylo, než mít někoho, kdo umí hrát nebo aspoň zpívat.

Klavír byl současně přehrávač i interpret.

Samozřejmě už nástup rádia, gramofonu, fonografů začal tuto funkci piána podemýlat.

Koneckonců odborná literatura výslovně mluví o ústupu piána právě v době nástupu gramofonů a nebo rádií.

Ale přece jenom klavír byl dlouhou dobu jednou z technologií, řekněme, domácí zábavy.

Ano, Netflix, HBO, YouTube a dokonce ani Instagram nebo TikTok nebyly.

Takže klavír před 50 nebo 100 lety měl beze sporu mnohem více funkcí než klavír dnes.

Ještě důležitější v českých zemích je ale právě vztah k dítěti.

U nás od roku 61 se základní hudební školy transformovaly právě v ty lydeušky a stát plánoval síť škol tak, aby byla každá alespoň v každém okrese.

Hmm.

Posláním mělo být vychovávat vzdělané amatéry a také rozvíjet estetickou výchovu, což se mimochodem v naší zemi docela vyplácelo.

Koneckonců z té doby máme velké generace slavných klavíristů, interpretů i dirigentů.

Zároveň ta služba byla poskytovaná mimořádně levně.

Hodina nesměla stát více než 40 Kč československých měsíčně ještě v 80. letech.

Takže stát poskytl levně pracovní sílu učitele.

Rodina pořídila dítěti, řekli bychom, kapitál, tedy ten klavír, který mohl v té rodině sedědit z dítěte na dítě a možná z generace na generaci.

A tak můžeme říct, že to byla jednorázová investice do určitého statusu a lidského kapitálu na dlouhou dobu.

Tohle se na druhou stranu úplně nezhroutilo, protože koneckonců hudba v českých zemích a v českém vzdělávání má stále docela solidní úroveň.

V tom až tak velký problém možná ještě nemáme, ale máme z toho možná ještě hlubší změnu vnímání klavíru právě ze společenského hlediska jako něčeho, co může rodinu ekonomicky posunout na vyšší úroveň.

Zdá se, že znalost hrát na piáno už přestala být kulturním kapitálem, že už to nezvýší šanci mladé dívky, aby se dobře vdala, že už to nezvýší možnost obchodů, které udělá pán domu díky tomu, že se v salonu, kde hraje jeho choť, bude stýkat se svými obchodními partnery.

Jakmile se ztratí část toho statusového významu výrobku, tak člověk za ten nástroj, za stejný nástroj není ochoten platit tak moc.

Takže když celý příběh o ekonomice jednoho klasického klavíru shrneme, tak jestli dříve piáno bylo hudební nástroj, nástroj vzdělávání, nástroj domácí zábavy, generátor společenského statusu, společenské úrovně, krásný kus nábytků, cosi, co spojovalo rodinu při společné činnosti a také dlouhodobý majetek, který bylo možné vždycky za slušnou cenu prodat.

Tak dnes výuku o to se postará třeba YouTube.

Tam je ostatně různých ukázek toho, jak hrát na nástroje poměrně hodně.

O domácí hudbu se postará aplikace Spotify na vašem mobilu a nebo opět YouTube na vašem počítači.

Status se dneska buduje spíše na sociálních sítích nebo novým mobilem, novým iPhonem, než hrou na klavír.

Akustický nástroj si můžete koupit buď použitý, nebo právě digitální verzi.

No a ten čtvrt milion, ten má dneska mnohem větší konkurenci.

Ten čtvrt milion se rve mnohem více výrobků, mnohem více služeb, možností, cestování, dovolené, právě třeba ty digitální gadgety a podobně, než dříve.

Takže to, co zbývá Petrovu v roce 2026, je v podstatě řekněme estetika, řemeslo a možná vynalézavost, jak v nové době obstát a jak v nové době navzdory všem dalším krizím a všem dalším změnám tu značku, která je na našem trhu přes 160 let, dále udržet.

Upřímně si přeju, aby to právě Petrovu vyšlo.

Ta značka si to zaslouží.

Zaslouží si to rodina Petrovů, která českou hudbu a české umění po dlouhé dekády provází, ale zároveň všichni tak nějak tušíme, že to vůbec nebude jednoduché.

Já než půjdeme na další část dnešního svobodného trhu, se s dovolením podívám, kdo z vás uhodl, kterou skladbu jsme právě na klávesách a ze strun Petrovu poslouchali na začátku dnešního vysílání.

Tak uhodl někdo? Než se k tomu dostanu, tak tady vidím komentáře, že klavír je dost luxusní zboží. Kdyby byla silná střední třída, tak klavíry, respektive pianína, standardní kvality mají lepší odbyt.

Ano, naprosto souhlasím.

Tak vzpomínáte, kdo jste u klavíru trpěli a kdo ne, což víceméně chápu, ale nikde nevidím správnou odpověď na naši dnešní hudební hádanku.

Tak ještě půjdeme dál.

Zatím to nebudeme prozrazovat.

Pojďme tedy na druhou část, kterou jsem už předznamenala na začátku.

Může vaši vesnici, vaše město potkat něco horšího než velká voda, než povodeň?

Když máte smůlu, tak může.

Třeba střed se zajímavým řešením — úředním šimlem.

Pojďme si poslechnout následující ukázku.

>> V září 2024 zasáhla Zátor ničivá povodeň.

Voda vzala dětské hřiště, poničila sportoviště, školu i další obecní majetek.

Škody šly do desítek milionů korun.

Obec se pustila do obnovy.

Dětské hřiště postavila znovu.

Začala budovat multifunkční sportoviště a vracet život do míst, která voda doslova smetla ze země.

Jenže když Zátor zvládl jeden živel, přišel další.

Tentokrát ne z řeky Opavy, ale z Brna — úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Úředníci totiž dospěli k závěru, že obec při obnově rozdělila práce způsobem, který neodpovídal zákonu.

Výsledek: pokuta 100 000 Kč.

Nikoli za rozkradené peníze, nikoli za předraženou zakázku, ale za způsob, jakým obec tři povodní vynucené opravy administrativně soutěžila.

Na první pohled to působí absurdně.

Obec poničivou povodní opraví školní hřiště, park, sportoviště.

Všechny tři ty zakázky soutěží vzorně a řádně podle nejnižší ceny, ale výsledkem je pokuta 100 000 Kč, což zase v životě jedné obce o tisícovce obyvatel není částka úplně zanedbatelná.

Když ale rozebereme jednotlivé kroky našeho antimonopolního úřadu, úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, tak to není tak úplně jeho vina, respektive není to vina jeho zaměstnanců, není to vina jednotlivých úředníků.

Co přesně ta obec Zátor podle úřadu pro ochranu hospodářské soutěže měla provést špatně?

Tak obec zadala tři samostatné zakázky.

Hřiště 4,5 milionů, park a okolí hřiště 3,7 milionů a pak jakési sportoviště nějakých 2,6 až 2,7 milionů.

Každé z nich bylo pohodlně pod tím limitem, který umožňuje zakázky takzvaně malého rozsahu.

Ti z vás, kdo jste v zastupitelstvech vašich obcí, tak přesně víte, o čem je řeč.

Jenomže dohromady, když se to sečte, tak už to bylo téměř 11 milionů Kč.

Takže pokud by je někdo chápal jako jednu jedinou velkou zakázku, tak by byl limit překročen.

No a úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který se jinak má soustřeďovat primárně na to, aby nebyly kartely, které by zvyšovaly ceny, aby fungovala cenotvorba, aby nedocházelo k takovému typu cenových válek, který by vedl k predatoringu.

Tedy kdyby třeba jeden výrobce cukru nasadil tak nízké ceny, že tím zlikviduje zbytek trhu, úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který má na starosti dohlížet třeba na fúze a akvizice, aby na trhu, dejme tomu, médií nevznikl jeden velký gigant, který rozbortí ten trh, a úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který má na starosti právě i ty veřejné zakázky, protože tam jde o peníze nás všech, o peníze daňových poplatníků, o peníze státu, tak tento úřad neříkal: "E, měli jste, nesměli jste zadat takhle tři zakázky různým firmám."

Neříkám, měli jste udělat jednu obří zakázku, ale říkám, měli jste to formálně provést jinak. Formálně jste to měli dělat podle jiných pravidel.