Petr Pavel a tajemství Moskvy: Co na něj mohou mít? Beneš o druhém mandátu, sponzorech i minulosti

Pochopit mechanismy, které dnes zřejmě řídí Pražský hrad.

>> Co může mít Moskva na současného českého prezidenta?

>> To, že tam určitě jsou, to víme o nás. Oni věděli víc, než si dokážeme představit, ale tam nějaké materiály mají, tak rozhodně těch materiálů je daleko víc, než je v současné době o něm.

Je v tom olomouckém archivu.

>> A mohou mezi nimi být věci, které česká veřejnost nikdy neviděla?

>> Tak jsem si myslel, že mám tu roli toho dvojitého agenta, protože víte co, když někdo získá pro zpravodajskou činnost takto vysokou figuru v politice, no, tak je to obrovský úspěch.

>> Pavel Beneš byl s Petrem Pavlem ve zpravodajské přípravě. Dnes otevřeně mluví o tom, čeho se prezident podle něj bojí a komu může být zavázán.

>> No a pak samozřejmě tady existuje celá ta, budem tomu říkat vojenskoprůmyslová loby, že on se bojí toho, že kdyby ztratil ty své rádce a sponzory, tak v tu danou chvíli bude muset začít fungovat sám na sebe.

>> A přesto Beneš nepochybuje o tom, co Petr Pavel udělá dál.

>> Jako bude kandidovat. On musí. On nemá jinou možnost.

Co zůstalo z Petra Pavla po téměř 40 letech a co může rozhodnout o jeho druhém prezidentském mandátu?

Aby bylo jasno.

>> Dobrý den, milí diváci. Vítám vás u závěrečného dílu naší trilogie s doktorem Pavlem Benešem, bývalým spolužákem Petra Pavla ze zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády.

V minulých dílech jsme detailně rozebrali kádrové pozadí, bleskový přerod pod křídly generála Procházky i operativní návyky jako legendování, práci s časovým stresem a čekání na chybu politického soupeře.

Dnes se podíváme na to nejdůležitější, na budoucnost a stíny minulosti, které nad Petrem Pavlem stále visí. Co se stane s jeho pozicí, až se změní mezinárodní geopolitická mapa a začne se jednat o míru a co skutečně leží nebo neleží v archivech v Moskvě.

Pane doktore, já vás opět vítám v našem rozhovoru.

>> Dobrý den. Jsem rád, že jste mě pozval a můžeme si o tom popovídat. Budu rád.

Pane doktore, v minulém díle jste připomněl, že ještě v roce 2019 Petr Pavel hodnotil situaci na východě, tedy Rusko a Ukrajinu podstatně jinak než dnes v roce 2026. V úřadu prezidenta vsadil ale veškerý politický kapitál na nekompromisní válečnou proukrajinskou linii a projekty jako muniční iniciativa. Jak bude vypadat pozice takového člověka v momentě, kdy Washington i klíčové evropské mocnosti definitivně otočí kormidlo k diplomacii a k dojednávání příměří?

>> Tak já vyjdu z toho, co o něm víme, co jsme si říkali, že on je vlastně velmi šikovný v tom maskování se, v tom převlíkání kabátů a v podstatě hledání takových řešení, aby se vždycky přizpůsobil tomu okolí. Ono u něj opravdu stále zůstává to základní lež jako základní forma toho, co on potřebuje pro ten život. Umanutost, která je vyjádřená tím, že prostě ta jeho pravda je jedinou pravdou. Pak trochu ta marnotratnost a samozřejmě snaha připojit si ty svoje pomocníky, který mu budou pomáhat.

Takže první, co se stane, je to, že bude hledat pomoc u svých loutkovodičů. Bude se ptát, co s tím on má dělat. Druhý okamžitě převlíce kabát a v okamžiku, že zjistí, že loutkodovodyči mu vadí nebo radí špatně, no, tak je začne propouštět a rozcházet se s nimi. Samozřejmě jeho základním cílem je vždycky se přizpůsobit tomu, co se po něm asi pravděpodobně žádá.

Takže očekávám, že pokud by se došlo k tomu, že je nejdůležitější to řešení diplomatické, on bude velmi rychle převlíkat kabát a bude začít uplatňovat ty svoje znaky, o kterých jsme mluvili v té jeho minulosti, které se promítají i do té budoucnosti.

>> Víte, prezident Petr Pavel často operuje svým renomé z doby, kdy stál v čele vojenského výboru NATO. Když se ale podíváme na pragmatismus velmocí, jaký je podle vás jeho reální kredit u globálních lídrů a politiků ve chvíli, kdy jejich mocenské zájmy převáží nad morálními deklaracemi menších států?

>> Paní doktorko, to je velmi dobrá otázka, protože chtěl jsem o tom mluvit. Petr Pavel ztrácí u těch hlavních lídrů. Všimněme si, i na tom summitu NATO se nesetkal s těmi hlavními lídry. Setkal se s Litvou, setkal se s těmi severskými zeměmi a oni opravdu o něj až tak velký zájem nemají.

Je to jenom důsledek toho, že on vlastně ztratil takovou tu linii toho tahu na branku. On sice vytvořil tu muniční iniciativu nebo byl jedním z těch strůjců, ale pravděpodobně se stalo něco, co těm lídrům začalo vadit. I ta muniční iniciativa už dneska neobsahuje ty všechny státy, které do toho vstupovaly. Proč? Proč nám neřekl vlastně, že on jel lobovat? A to je ten největší problém. Jel lobovat do Ankary za svoje zbrojní programy. To se neodpouští ani ve Francii, ani v Německu. Tak to prostě je.

Takže já se domnívám, že on bude ztrácet a v případě, že by byl zvolen, bude velmi těžko získávat ty pozice na to, že se tam bude moct jet podívat. On nikdy nebude pozván do Spojených států, pokud tam bude estávající prezident. On velmi těžko se bude setkávat s těmi opravdu lídry, protože všimněte si, on se setkává s lidmi, lídry druhé kategorie nebo druhého významu, ať jsou to tedy ta německá návštěva před vlastně tím vystoupením těch Němců v Brně a tak dále.

Takže on skutečně ztrácí, nemá tu šanci do budoucna nějakým způsobem dramaticky pokud neudělá zase nějaký eskamatérský kousek, že se převlékne zase do jiného šatu, získat si důvěru těchto lidí.

Vy jste v minulé části popsal, jak bleskově v roce 1992 přeskočil Petr Pavel ze struktur Varšavské smlouvy do západních zpravodajských kurzů. Dokáže člověk s takovou, řekněme operativní flexibilitou ze dne na den změnit rétoriku a přizpůsobit se nové realitě, která může za chvíli přijít, mám na mysli třeba mírové rozhovory, aniž by ztratil tvář?

>> No, já vám řeknu historický příklad. Emanuel Moravec, určitě víte, kdo to byl za vlastně druhé světové války. Ten to dokázal taky, že ze dne na den změnil rétoriku, která v podstatě na jedné straně byla proti fašismu a pak se stal takovým tím členem vlády, že jo. A já toho nechci srovnávat, ale rozumíte, já bych to neuměl a myslím si, že je to umění takto rychle překabátit se a on je opravdu mistr, že ten chameleonství umí tak dokonale, tak dokonale změnit svůj názor, že je to až obdivuhodný. Pravděpodobně i podezřelý.

Pojďme nyní k tématu, které vyvolává řadu otazníků a mezi určitou generací i profesemi i trochu obav. Vy jste v minulosti uvedl, že podrobné kádrové a zpravodajské materiály o frekvententech vašeho kurzu mohly skončit v Moskvě. Mě by zajímalo, jestli tam skutečně jsou. Co o tom víte? A pokud tam jsou, tak jestli s nimi ruské tajné služby pracují i dnes.

>> No, tak to, že tam určitě jsou, to víme, protože samozřejmě o nás oni věděli víc, než si my, než si dokážeme představit, protože ta skutečná tajná činnost byla řízená ve spojení s Moskvou, protože všechny zpravodajské služby v rámci Varšavské smlouvy se propojovaly a vlastně všechno se to spojovalo v Moskvě. To tam určitě ano, existuje.

Jak oni s tím vlastně nakládají?

Já si myslím, že oni jsou zatím velmi slušní. Oni v podstatě zatím nechtějí se dostat do situace, že by je někdo naschnul z toho, že chtějí ovlivňovat mínění v České republice, ale sto roků tam nějaké materiály mají a říct to, že se jich z toho nemusíme obávat, by bylo stejně špatně jako říct, že se toho musíme strašně obávat.

Já se obávám, že to nám ukáže historie, jak to přesně bylo, a že z toho má strach i pan prezident, je evidentní, protože samozřejmě, když by se otevřely tyto kanály, asi těžko by se argumentovalo proti, protože to jsou věci, které si tady v Čechách nikdo nevymyslel, ale samozřejmě prošlo by to propagandou ruští dezolati a ašváby a tak dále.

Takže to je ta záležitost, která tam zatím je a čeká na svoji dobu.

A může tam být něco, co třeba u nás ještě nikdy nebylo zveřejněno?

No, rozhodně může, protože samozřejmě víte co, já když jsem byl v té, v tom v té škole, tak já jsem to vnímal jako ten řadový posluchač. Já jsem byl vlastně studentem a to, co se dělo vlastně v rámci těch různých porad o nás, to hodnocení, které probíhalo pravidelně, to, že i na vojenské akademii byl člověk, který nás měl na starosti, staral se o nás, tak ten psal taky nějaká ta hodnocení, ten také se připravoval na nějaké ty záležitosti, tak rozhodně těch materiálů je daleko víc, než je v současné době o něm v podstatě v tom olomouckém archivu, nebo to, co bylo v tom olomouckém archivu.

A když se vmyslíte do psychologie člověka, který má operativní výcvik a zároveň žije s vědomím, že v trezorech velmoci, kterou dnes označuje za úhlavního nepřítele, mohou ležet jeho svazky, jeho hodnocení, jeho krycí jméno Pávek i jeho nejrůznější, řekněme třeba i temná místa – může to ovlivňovat jeho rozhodování?

Tak já si myslím, že on je mistrem převleků. On kdyby toto zjistil, tak zřejmě by asi hledal způsob, jak se tomu zase flexibilně přizpůsobit. To je první věta. A druhá věta: on dneska ví, tak podívejme se, kolik je mu let a jakým způsobem by ještě mohl dál politicky se exhibovat. To jsou věci, které podle mého názoru on ví, ale tu míru toho té nebezpečnosti má posunout do toho, že už přece jenom nějaká doba uplynula a že to řešení, které by mohlo přijít z tohoto důvodu, se ho až tak dramaticky nedokne, pokud nebude chtít být volen prezidentem v tom dalším období, nebo něco podobného. Nějakou tu politiku těla.

K tomu se ještě dostaneme, ale vy jste se v předchozím díle podivoval nad tím, jak hladce Petr Pavel prošel po revolučním sítem a jak rychle se dostal k západním zpravodajským službám. Mě by zajímalo, zda existuje podle vás možnost, že frekventanti tohoto elitního kurzu navázali během transformace nebo v brzských 90. letech kontakty i se zahraničními službami, které dodnes přetrvávají.

No, tak víte co, to navazování těch kontaktů a toho všeho, to je zaprvé strašně tajný, jo, to se nikdy nedozvíte, jak to přesně je. Ale ta možná možnost tady samozřejmě je. Já jsem vám říkal, že jsem měl jistou dobu, do toho roku 2019, když než vystoupil s tím projevem o tom, jak vlastně vnímá tu ukrajinskou agresi, tak jsem si říkal: no tak já tomu nerozumím, on se vlastně chová tak trochu podivně, tak jsem si myslel, že má tu roli toho dvojitého agenta, protože víte co, když někdo získá pro zpravodajskou činnost takto vysokou figuru v politice, no, tak je to obrovský úspěch. A teď samozřejmě my nevíme, kdo to získal a jestli to získal, ale byl by to obrovský úspěch té zpravodajské služby, která by ho získala.

Takže v tuhle chvíli, jako jestli to budeme chtít zkoumat, tak to stejně nezjistíme, protože to je tak strašně tajný, že v podstatě bysme se mohli dostat i do velkých problémů.

Pojďme nyní na domácí politickou scénu. V minulém díle jste popsal prezidentovu taktiku třeba maximálního využívání té 15denní lhůty pro veto a určité dávkování nejistoty směrem k vládě. A mě by zajímalo, jak se podle vás bude Petr Pavel chovat teď v závěru svého mandátu při střetu s Babišovou vládou, třeba při schvalování rozpočtu, protože to je něco, co se blíží. Pokusí se podle vás o roli smírčího arbitra, nebo ještě řekněme přidá plyn a rozjede nějaké třeba další ústavní obstrukce?

No, tak první je, že musíme vyjít z toho, že on sám o tý politice v podstatě nerozumí. On ve své podstatě dle mého názoru vykonává jenom ty povely těch svých loutkovodičů nebo těch svých přátel. A samozřejmě předpokládám, že ta jeho umutost, ta jeho snaha o stále hledání těch různých řešení, které jsou neobjektivní, jako ve stylu toho, že on má dvojí metr na všechno – to zaprvé. Zadruhé si myslím, že bude tlačit do podoby, aby se zviditelnil. To znamená, že bude hrát hru. Počkejte, já vám ukážu. Jo, a nebude dělat to, co dělá u Fialy – že mám tím ruky podepíše rozpočet a řekne: „No, on není sice úplně nejlepší, ale já s ním souhlasím, aby nebyl krém." To neudělá, to by jaksi odporovalo tomu, pro co on tam je.

No, ale myslím si, že on ve finále stejně bude muset souhlasit s tím rozpočtem, což bude další problém v té jeho umanitosti, v tom, že on bude chtít prosazovat ty svoje nápady za každou cenu. Bude to trvalý střet. Já myslím, že ta vláda to nebude mít jednoduché, protože on ve své podstatě neustoupí, protože to neumí, tak neustoupí z toho, svého řešení, o tom, jak si představuje, aby byl tím, kdo bude rozhodovat. Takže neustoupí.

Petr Pavel už připouští úvahy o druhém mandátu a říká, že rozhodnutí oznámí příští rok. Myslíte, že střet s Babišovou vládou mu paradoxně vytváří ideální scénář pro druhou kandidaturu prezidenta jako protiváha vlády?

Tak víte co, já si osobně myslím, že tady asi nebude tak strašně důležitá ta vláda, jako ti lidé, jo, protože ti lidé volí toho prezidenta. Teď je otázka, jak lidé vnímají tuto vládu, jak to, jak tato vláda bude naplňovat to, co slíbila. To znamená, že ti lidé, jestliže uvidí, že tato vláda plní to, co slíbila, no, tak ten mandát – protože ta vláda je postavená, nebo je v tuto chvíli protiváhou prezidenta – bude mít ten prezident špatný, bude ho mít malý, protože ve své podstatě ti lidé budou věřit tomu prezidentovi jenom velmi málo, protože on v podstatě hází ty klacky pod nohy té vládě. Takže rozhodující je pro tydle volby, aby ti lidé pochopili, jestli vláda a prezident jsou nějakým způsobem v tom souladu nebo rozporu, a na druhé straně, aby pochopili, kdo co vlastně říká, kdo co chce.

Jestliže prezident při té své první volbě slovo válka téměř zamítal a dneska tvrdí, že vlastně bez války to nepůde, protože když padne Ukrajina, padne i Česká republika – vždyť to jsou poplašné zprávy. No, jestli se takhle hodlá chovat při třetí volbě, tak ho bude snad volit jenom málo lidí, protože tole přece nikdo nechce. No.

Pokud byste měl podle člověka, kterého jste znal ze zpravodajské přípravy, odhadnout jeho postup, bude kandidovat, oznámí kandidaturu brzy a začne bojovat, nebo bude co nejdéle držet okolí v nejistotě a nakonec kandidovat nebude?

Jak to podle vás bude?

>> Paní redaktorko, bude kandidovat. On musí. On nemá jinou možnost. On se zavázal. On to ví. On zná pravidla té hry a on ví, že nemůže ustoupit a říct: "Hele kluci, naše zbrojní iniciativy, naše peníze – na to kašlem. Já už na to nemám náladu." Ne, ne, ne.

On by si měl předmět dát dohromady, co to úřad prezidenta je, protože se chová velmi divně v tom úřadu prezidenta. A jestli takhle si ty body nezíská – ten populismus, ta snaha chodit na ty kulturní vystoupení – víte, to už je trochu málo. To už je trochu za hranou, že jo, protože prezident by měl chodit mezi lidi, měl by se účastnit toho státoprávního řízení státu, měl by být účasten různých návštěv, který by se měl zvlášť a tak dále. Ale on si jezdí po výletech a nevím samozřejmě, zda je platí stát nebo on.

On vlastně – kdy on pracuje, když se nad tím zapozníte – buď je na nějakém focení, nebo je někde na nějaké akci nebo někde ve školce. On vlastně toho prezidenta dělá jako ten kováč v té pohádce.

>> Často jeho kritici říkají, že Petr Pavel je zážitkový prezident a zmiňují jeho nejrůznější výlety, festivaly, motorky. V podstatě to, o čem hovoříte vy – když se podíváte do minulosti, také měl tolikrát kulturu, focení, motorky – nebo je to jenom póza?

>> Já si myslím, že když jsme byli v tom kurzu, tak tam ten prostor na tyhle záležitosti moc nebyl. Je pravdou, že je to mírně – a teď říkám mírně – společenský člověk. To, co předvádí, tak to si myslím, že není on. Jo, že to je prostě nějaký PR za každou cenu. A to je to, co říkám: proč on bude muset kandidovat, protože to teď už stojí strašný peníze a úsilí těch lidí.

Proto to není samo sebou, že by se rozhodl, že se půjde podívat – já nevím – jak dopad člověk po autonehodě. To není samo sebou. To jsou všechny věci, které jsou nějakým způsobem připravované a on je vykonává. Nevím, jestli s radostí nebo bez radosti, ale vykonává.

Několikrát jste zmínil ve všech třech částech, které jsme natáčeli, že Petr Pavel je silně veden nebo ovlivňován svým okolím. A mě by zajímalo: kdo má dnes podle vás větší vliv na klíčová rozhodnutí státu – jeho vlastní uvažování, třeba i toho operativce, na kterého byl školen, nebo zákulisní vliv Petra Koláře, PR poradců nebo třeba i zbrojních lobistů?

>> Všimněte si, že v jeho životě byly, aspoň co jsme si ukázali, tři hlavní lidé. První člověk byl tatínek, druhý byl generál Procházka a třetí je pravděpodobně teď jeho tenkrát vodič – a ten samozřejmě je zase řízen takovými ostatními.

Ona ta volební kampaň není jednoduchá věc a on se teď musí – on se zavázal a on v podstatě sám o sobě toho moc jakoby nevymyslel, nevymyslí. Všechno to, co vidíme, je z 90 % připraveno jeho přáteli, jeho poradci, jeho lidmi, kteří mu říkají, jak se má chovat, kam má jet a tak dál.

Já si myslím, že on s tím možná nesouhlasí, ale prostě už tu hru začal hrát. Jako operativec ví, že prostě z toho nejde vyskočit. To je velmi nebezpečná hra, protože kdyby z toho chtěl vyskočit, bude riskovat velmi vážné problémy.

>> Eh, vy několikrát jste řekl, že se zavázal. Mohl byste přiblížit, komu se podle vás Petr Pavel zavázal?

>> No, tak především ten jeho vrchní loutkovodič, který tvrdí, že ho vyrobil – to je první člověk, kterému se musel zavázat. No a pak samozřejmě tady existuje celá ta, budem tomu říkat, vojensko-průmyslová loby, jo?

Vždyť si vezměte: kolik milionů teď vylezlo na známost, kolik milionů a kolik peněz mu kdo dal. Eh, to není dát mu to a nepočítat s tím, že se to vrátí. Ať je to otázka Lobkoviců, ať je to otázka všech ostatních. To jako není jednoduchá záležitost, protože když se zavážete i těm superpodnikatelům v Čechách, že oni vám přistojí na volební kampaň – no, tak samozřejmě, že musíte. Oni od toho očekávají, že dostanou něco zpátky.

To není: "Dáme ti to a už ti nechcem vidět." Je to: "Dáme ti to a očekáváme, že nám to rozmnožíš." A to je ten problém.

On musí v tuto chvíli konat tak, aby tito lidé si uspokojili své požadavky, protože oni mu tam pomohli, oni mu zaplatili, oni mu udělali antré, oni mu udělali PR a všechno ostatní. Takže on sám by to nedokázal. Žádný člověk by to sám nedokázal bez pomoci.

Víte, to je ten model amerických prezidentů, že jo. Za velkých ovací si ty prezidenti vzniknou, ale nikdo už potom nezkoumá, kdo se na tom podílel, kolik to stálo peněz a kdo jakým způsobem bude chtít co zpátky.

>> Mě by zajímala jedna věc. Vy Petra Pavla znáte a hovořil jste třeba i o jeho vlastnostech, jako je určitá panovačnost nebo prosazování vlastní vůle. Co s ním podle vás musela dělat taková ta povolební slova Petra Koláře, který chodil do médií a vykřikoval, že ho vykopal jako hřivnu a vybrousil jako diamant?

>> Tak v první chvíli se mu to jistě líbilo. Ale pak pochopil, že to vlastně dehonestuje jeho schopnost, jo. Takže si myslím, že tam došlo k takovému trochu ochlazení těch vztahů a proto také on vlastně nepřistoupil na to – na tu myšlenku. Tady je jeden z důvodů – myšlení na tu myšlenku, že bude placený poradce. On nikdy nedostal prověrku, takže by ani být nemohl. To by byla kauza minář jako vyšitá.

Takže si myslím, že v první chvíli se mu to líbilo, že ho takhle jakoby oslavil. Ale v druhé chvíli mu došlo, že vlastně on z něj neudělal toho jediného, který je ten nejšikovnější. A on je trochu ješitný. Pan generál je ješitný člověk a jistě se mu nelíbilo, že on vlastně byl to dítě, které někdo vychoval, ne? On chtěl být tím, kdo do toho vzpěl – do toho stavu, do toho věku, do té funkce.

A když se podíváme zpětně na jeho volební kampaň, která začala v podstatě několik let vůbec před tou prezidentskou volbou, kdy s Petrem Kolářem objížděli republiku – tak myslíte si, že už mu v té době docházelo, že ho někdo brousí jako diamant, nebo že to bylo řekněme s jeho vědomím, s jeho svolením? Jak to mohlo být?

Jistě jste zaznamenoval zprávu, že k jeho 60. narozeninám sem přijel pan Stoltenberg, že jo, jako mu popřát. No, to byl důkaz toho, že skutečně ta hra začala. On přijel – ten člověk sem nepřijde jen tak prostě mu popřát, že jo. Ten měl nějaký důvod. Takže ta hra začala a on věděl dobře, co s ním budou dělat.

On na to přistoupil, protože on za to něco měl slíbeno. Nevíme, kdo, co, kolik a nebo jak, ale rozhodně u těchletěch lidí to není přesvědčení udělat těch lidí – je to prostě něco za něco. Takže já jsem přesvědčenej, že on věděl, do čeho jde, věděl, za co tam jde.

No a samozřejmě to vybrušování s sebou nese i to, že občas se zabrousí kousek někam dál a někdy to bolí. Prostě tak to je.

>> Eh, kdybyste dnes proti Petru Pavlovi seděl ne jako jeho bývalý spolužák, ale jako člověk, který má odhadnout jeho pocity nebo jeho další postup.

Čeho se podle vás Petr Pavel nejvíc bojí?

Ruska, politické porážky, ztráty mezinárodního postavení, toho, že se odvrátí od něj jeho řek sponzoři nebo skupina, se kterou se cítí dobře, nebo třeba i toho, že veřejnost jednou začne číst jeho minulost úplně jinak.

Tak já věřím, že ty dvě poslední věci, co jste říkala – ty první věci – že on se bojí toho, že kdyby ztratil ty své rádce a sponzory, tak v tu danou chvíli bude muset začít fungovat sám na sebe. A berte to tak.

On opravdu v tý politice tomu moc neudělal. On tomu moc nerozumí. On byl voják samozřejmě v tý struktuře postupoval velmi rychle, takže je voják. Takže to je první věc, čeho se bojí – že kdyby ti jeho poradci náhle odstoupili, co bude dělat? Zůstanou mu prázdné ruce. Kam by šel?

Protože on je zvyklý v životě mít ty svoje dušičky, tatínka, procházku, teď toho svého loutkovodiče. Takže on bez nich by to nedal. To je první věc.

No a druhá věc je to, co jste říkal, že vlastně on by jako člověk měl obrovský problém, jak zdůvodnit, protože on stále neřekl o své minulosti všechno. On totiž kdyby byl opravdu chytrý a chtěl to efektivně řešit, tak to všechno přiznal, protože už teď lidem prostě došlo, že byl v komunistické straně, že nějakým způsobem obešel lustrační zákon, že vlastně ty věci kolem sebe zbytečně tají.

Proč to neřekneš, že tatínek byl příslušníkem STB, že mu vme tu cestičku? Ale on toto tají. To se asi nedá říct, nebo možná dá, ale on už měl dávno přistoupit na myšlenku, říct lidem pravdu a říct: „Podívejte se, dobře, tak tvrdím, že si to odmakal. Bylo to takhle, takhle, takhle." Ale on to neudělal. Z nějakého důvodu to nechce udělat. Nechce se k tomu přiznout.

A to zvádí ty všecky ty úvahy o tom, kdo vlastně je. Vždyť my vlastně očekáváme, že on půjde cestou války. On chce válku. On prosazuje prostě válku za každou cenu. To je typickej voják.

Ale ta válka není řešení. Ta válka je problém, protože samozřejmě, ať se na to dívá kdokoliv jakkoliv, tak prostě jednoznačný výsledek to nikdy nebude. A válka jako taková – já ji osobně odsuzuju válku, protože to odnesou ty obyčejní lidé. Generálové, politici, jestli budou sedět v klimatizovaných kancelářích, budou mít generátory na elektrickej proud, ale ty lidi obyčejní, kteří jsou v těch barákách na frontě – ty to jednoduše odnesou.

Takže já si myslím, že on skutečně se v tuto chvíli bojí těch dvou věcí. To je to, že ztratí ty poradce, nebude vědět, co a jak. No a pak samozřejmě ta jeho minulost, kterou by měl zveřejnit – on ji nechce zveřejnit z nějakého důvodu ještě dál. Nevím proč, ale tato hra na schovávanou z té minulosti není vůbec dobrým řešením. Není. Měl by se přiznat.

Já jsem mu to řekl i na začátku, že celej ten problém je, že si zadělal tím, že lhal od začátku. A ta léž – když jsem se díval do toho životopisu – je to základní, co on dělá. To je jeho životní vlastnost. Přizpůsobit si ty své vysvětlení tomu, co momentálně potřebuje. Mám být červený, budu červený. Mám být modrý, budu modrý.

Jo. I to, že vlastně když si vzmete i ty k těm vládám, ten dvojí metr ukazuje právě na ten princip té nerovnosti. On tu pravdu nechce nikomu nikdy přiznat.

---

V roce 1989 jste byl s Petrem Pavlem v jednom kurzu, v jednom konspiračním bytě ve Vršovicích. Tehdy jste vystupovali vy jako Pavel Benda a Petr Pavel jako Pavel Pávek. Dneska je tento muž prezidentem republiky. E, všem se za těch téměř 40 let Petr Pavel změnil. A co z toho chladného a pragmatického frekventanta zpravodajské školy v něm zůstalo naprosto stejné?

No, eh, u něj zůstalo to stejné, že v podstatě je takový umanutý, je sportovně založený. To je pozitivní vlastnost. Ano. To, že vždycky se snažil být takový hezounkem za každou cenu – a to jsou ty jeho prezentace na těch kulturních akcích. Jemu dělá strašně dobře, když mu lidi pleskají, když ho uznávali. To mu zůstalo.

No, eh zůstalo mu i to, že on vlastně se zdokonalil v té práci s tím tlakem, s tím přesvědčováním těch lidí na principu – nechám to do té nejkrajnější meze. To mu zůstalo. No a pak samozřejmě eh používání lži a dvojího metru. Tomu zůstalo.

Bohužel musím říct, že to, že dneska vlastně se chová tak, že ty věci – když to posloucháte – tak si říkáte, že buď se zbláznil, nebo tomu nerozumí. Taková ta naivnost toho vystoupení, rozumíte? On se velmi rychle nechá unést tou situací. Tak když se ho někdo zeptá – on se raduje – tak tam řekne takovou hloupost jako, že ta monarchie by klidně mohla být, že jo. Jo, to jsou takové věci, které on by ještě asi měl vypilovat, dokud je tím prezidentem. Pak až bude v důchodu nebo nebude prezidentem, tak si říká, co chce. Ale tohle to nefunguje.

No a třetí věc je ta, že on ve své podstatě eh nepochopil – a to byl jeho problém – tu svojí roli, kterou on vykonává. On vždycky, když bylo nějaké řešení, tak se nejraději schoval za něco. On jako to sám za sebe málokdy mluvil nebo málokdy se nějakým způsobem snažil. Já si to pamatuju, když jsem tenkrát řešil tu svoji záležitost, tak mluvili ty členové toho výboru, že jo. Ten předseda moc nemluvil, jo, když jsme řešili nějaké ty záležitosti.

Ale eh tím nechci říct, že je to člověk marný. To není. On jenom prostě nepochopil, že si na sebe upletl takovou práci, takový úkol, že on ho sám nezvládá. To je první věta – že on není prezidentem, který by to zvládal.

Pak si neuvědomil, co to obnáší. Takže on jako tu svojí ty svoje záliby, koníčky a tak dále dělá na úkor všeho, což taky není dobře. No a pak samozřejmě to jeho vojenství – prostě ta válka. On v podstatě zůstane vojákem snad asi na doživotí, protože válka je pro něj nejdůležitější. On považuje válku za všechno řešení. To znamená síla. A síla není vždycky to nejlepší. To prostě tak je.

Takže to mu zůstalo prostě a to je ten problém, kterým on v tuto chvíli trpí – že v podstatě nepochopil, že ten svět, ta politika není o tom chrastění jenom těma zbraněma a tou silou, ale je to o tom umět jednat. A jednat on pravděpodobně moc neumí.

A změnil se v něčem podle vás za těch 40 let?

Tak jestli se já to řeknu takhle, tak samozřejmě – jestli máte pocit z hlediska těch věcí, které jsem říkal – tak se to jako umocnilo. Jestli se změnilo k lepšímu, tak snad možná akorát jestli v tom sportu. Nebo já nevím – já ten jeho život vím – my jsme tam byli, on eh vlastně tím sportem tam žil, furt chodil plavat a běhat a tak dále, ale že by tam něco předváděl jako společensky prospěšného? Nevím.

A co se týká jeho morálních vlastností – no, popravdě řečeno nevím, jestli k lepšímu či horšímu. To, co dneska ukazuje, tak jsem vám to vyjmenoval, že jo. On umocnil tu svoji lež, umanutost, umocnil tu svoji marnotratnost, umocnil to, že je závislý na těch svých přátelích a kama­rádech, kteří mu pomohli, umocnil to používání dvojího metru a umocnil to, že je voják.

To, že válka je pro něj řešení, to umocnil.

Pane doktore, já vám mnohokrát děkuji za váš čas, za otevřenost a analytický pohled, který jste do té naší trilogie vnesl. Přeji vám pěkný den.

Na shledanou.

>> Taky děkuju. Mějte se hezky.

Na shledanou.

>> Vážení diváci, děkujeme vám, že jste sledovali náš třídílný cyklus. Věříme, že vám pomohl nahlédnout za oponu politického marketingu i mediálních legend a pochopit mechanismy, které dnes zřejmě řídí Pražský hrad.

Na shledanou.