Petr Drulák: Fico a Babiš sa môžu udržať pri moci ešte jedno volebné obdobie

[hudba] [hudba] Dobrý den.

Toto je diskusia na palete a práve prichádza hosť, predseda československého spolku Svatopluk Petr Drulák.

Dobrý den.

Keď ste zadal vaše meno umělej inteligencii, tak mi povedala, že ste kontroverzným hlasom na českej politickoločenskej scéne, tak mi odľaho, lebo som si povedal, že všetko je v poriadku a od nášho posledného stretnutia sa asi veľa nezmenilo.

Tak umělá inteligence, to je hlas, s kterým se asi ani nedá polemizovat, ale v tomhle případě má skutečně pravdu, protože české poměry se zásadně nezměnily, režim se nezměnil, no a já jsem se také nezměnil, takže všechno při starém, všechno v pořádku.

Hm.

Hovoríte, že režim se nezmenil.

To je trochu zvláštne, protože po fialové vláde, po tom období temna nastoupila vláda Babiša.

No a ľudia mali od něho dosť očakávaní, podobně jako v roku 2023 na Slovensku.

Takže ako hodnotíte vy jako politolog doterajší výsledky tejto vlády?

Tak já jsem nějaký velké očekávání neměl.

Já jsem před těmi volbami říkal samozřejmě Babiš určitě bude méně škodil.

Já jsem říkal BBŠ bude menší zlo, ale neočekávejme nějaké zásadní obraty a myslím si, že se to do písmenka potvrzuje.

Tedy oni zrušili takové ty represivní útvary třeba na ministerstvu vnitra, na ministerstvu na úřadu vlády, propagandistické represivní útvary v té informační válce, kterou dneska vede Brusel proti nějak normálně smýšlejícím lidem.

To je, to je pryč, to je pravda.

Ale takové to zásadní směřování, zahraniční politiku, vnitřní politiku, to není vláda, která by byla připravena na nějaké střety s Bruselem, dokonce řekl bych ještě méně než ta vláda vaše.

Takže podstatné věci budou se stavět samozřejmě větrné elektrárny.

To je věc, která velmi budí velkou nevoli v české republice na Slovensku momentálně.

A co se týče postoje k válce, k Ukrajině, tak je to vlastně takové zase trochu slovenské řešení, protože my jsme měli tu slavnou muniční iniciativu českou a vláda řekla, že už nebude do toho vkládat žádné peníze, ale jinak samozřejmě pokud jsou tam peníze jiných vlád nebo soukromých firem, tak tomu bránit nebude.

Takže to je vlastně podobné řešení jako kdysi u vás.

Mhm.

Takže jinak povedané, jsou to iba nějaké kosmetické řešenia podle vás?

Já bych řekl kosmetické.

Co je citelné, je, že se trochu změnila ta atmosféra, že z vlády nejde takový ten strašný tlak proti jinak smýšlejícím.

To není nepodstatný, já si toho vážím, ale vláda na druhou stranu slíbila, že změní takové ty represivní paragrafy, které jsou v českém trestním zákonníku.

Zatím to nevypadá.

Nevypadá to.

Fialova vláda v tom posledním roce svého působení přijala zákon o spolupráci s cizí velmocí a ten problém je ten, že paragraf je naprosto gumový.

Pokud by nějaký státní zástupce skutečně chtěl ten paragraf brát vážně, tak by musel pozavírat podstatnou část českých politických představitelů, protože spolupracují se Spojenými státy, s Izraelem, s Německem a spolupracují v neprospěch České republiky.

Mm.

Jo, takže takhle je to formulováno.

Spolupráce s cizí velmocí v neprospěch České republiky.

Fialova garnitura měla samozřejmě na mysli Rusko, Čínu a další ty lidi se jimi těžko hledají, kteří by skutečně na to byli, kteří by podle toho byli pronásledovatelní.

Začátkem roku zadrželi jednoho čínského novináře.

Uvidíme, co z toho nakonec bude.

Je podle tohodle paragrafu, co vlastně tedy bude to inkriminované jednání.

A Babiš, který říkal, Macinka, říkali, že tenhle paragraf musí pryč, tak to vypadá zatím, že ne půde.

A není to jediný paragraf, jsou tam asi dva další.

Nevidím zatím, že by se do toho skutečně pouštěli.

Mhm.

Mnohí možná očakávali po nástupe vlády, že zeslábne ta pozice těch neoliberálních a progresivistických sil.

Tak větší část z nich odchází z těch vlivných pozicích v aparátu.

Jo, to je zase potřeba říct ke cti Babišovi, že trochu čistí úřad vlády, jo, že tam vlastně rozpustil ty útvary a ty úředníky, dodávám aktivisty úředníky, kteří jsou aktivisté, tak teďko se je snaží rozeslat po dalších ministerstvech, jo.

To znamená, nechce mít je na úřadu vlády, ale takže ve vládním aparátu jejich pozice nepochybně slábnou, ale vůbec bych si netroufal říct, že slábnou společensky.

Jo, právě naopak.

Tam mají teďko nepřítele, mobilizují a ti nejrůznější progresivističtí oligarchové je možná o to raději dají nějaké peníze na podporu toho boje, který oni vidí jako boj za demokracii.

Ono je to boj proti demokracii v skutečnosti.

Vy jste byli podporovateľom Róberta Fica aj slovenskej vlády a čstokrát ste ju dávali ještě v tom minulom volebnom období za vzor vlastne tej reprezentácii, ktorá by mala prísť.

Ale tu na Slovensku, pravdu povediac, je veľká spokojnosť s naplňovaním tých predvolebných sľubov, napríklad s vyrovnaním sa s tým obdobím roku 2020 až 2023, kď sa takisto hovorí o temnom období na Slovensku.

Ako by ste vlastne porovnali vlády a ako vnímate udalosti na Slovensku vy?

Tak já jsem vždycky Roberta Fica považoval za o něco odvážnějšího politika než Andrej Babiš. Myslím si, že na tom bych asi nic neměnil. Vidím tam jako možná takové trochu jasnější suverénistické směřování.

Říkám Ficovi to, co jsem říkal vždycky.

Je to samozřejmě také pragmatik, který vyvažuje nejrůznější zájmy a samozřejmě, že nemůže jít asi tak daleko, jak by si řada jeho voličů představovala, jo.

Takže já tam vidím přece jenom určitý odstín v určité razantnosti a odvaze.

Řekl bych, že Fico je trochu možná dál, trochu takový více orientovaný národně suverénistickým směrem než Andrej Babiš.

Takže na tom bych se zase ani nic bych nic neměnil, ale samozřejmě chápu, že řada slovenských voličů musí být zklamaná z těch poměrů, protože samozřejmě čekají něco jiného, než jim ta vláda může nabídnout.

To je to taky dáno tím, že ty naše národy nejsou úplně sjednoceny v těch věcech, jo.

Vemte si toho Orbána, když vyhrával, tak on měl ústavní většiny.

Jo, od toho my jsme v Praze daleko a na Slovensku teďko taky.

Takže ten politik ví, že vlastně musí dost manévrovat, že na něj číhá ta opozice, která je schopná vždycky mobilizovat ty nevládky, média.

A Fico už to jednou zažil takovou tu obrovskou mobilizaci, po níž vlastně dokonce odešel z funkce.

Tak se domnívám, že z tohodle hlediska si ví, jak je těžké manévrovat.

No a Babiš jenom manévruje.

A není to náhodou taký všeobecný jav, že ti politici vetšinou, keď sa dostanu k tej moci, tak zistia až keď pri tej moci, že tie predvolebné sľuby skrátka nebudú reálne, pretože v praxi je to oveľa zložitejšie splniť to, čo sľúbili člověk?

Tak tahleta diagnóza, kterou dáváte, to by se týkalo třeba těch politiků, kteří jsou poprvé ve funkci.

Jo.

Nemyslím si, že bysme tohleto mohli aplikovat na Babiše nebo Fica, protože ti, když něco slibovali před předchozími volbami, tak to slibovali už z pozice bývalých premiérů, jo.

Takže ti lidé vědí, co mohou, co dokážou a co nedokážou.

No, nuda na té české politické scéně rozhodně nehrozí.

Teď mě zaujal případ, kdy Český ústavný soud vydal – ani ne, že soudní, ale politické rozhodnutí – že prezident Peter Pavel musí jít na summit do Ankáry, summit NATO, ačkoliv vláda ho nechtěla vzít se sebou, nebo tak bych to řekl lidově.

Jak to vnímate? Není to náhodou nějaký precedens a není to náhodou začátek rozvratu ústavního systému?

No, začátek rozvratu ústavního systému by to byl, kdyby se vláda vůči tomu rozhodnutí ohradila, kdyby řekla, že to prostě nebude respektovat. To neudělala. Vláda řekla, že to bude respektovat. Samozřejmě vyjádřila podiv nad tím, jak rychle Ústavní soud rozhodl. Takovédle věci se tam táhnou měsíce, většinou.

>> Tak většinou těch ústavních soudů jmenoval prezident Petr Pavel.

>> Tam je samozřejmě podezření, že ten Ústavní soud nerozhoduje úplně nestranně.

A je tu samozřejmě obrovský – na jednu stranu je to fraška, jo. Na jednu stranu je to fraška, že se prezident domáhá, aby prostě mohl jet na summit, když vláda rozhodla, že Česká republika bude zastupována na úrovni vládní.

>> A podle ústavy samozřejmě za zahraniční politiku odpovídá vláda.

Na druhou stranu v ústavě se také píše, že prezident zastupuje Českou republiku, ale v jiném odstavci se píše, že ke všemu potřebuje v podstatě souhlas premiéra, souhlas vlády. Když ten souhlas není, tak podle mého názoru prezident nemůže zastupovat Českou republiku.

Ústavní soud vlastně ještě nevydal názor. Ústavní soud vydal předběžné opatření, protože ten summit v Ankaře – o který jde summit NATO v Ankaře – bude zanedlouho, tak aby ten prezident tam mohl jet, tak mu dali předběžné opatření. Během dvou dnů ho vydali – to předběžné opatření. To je skutečně kosmická rychlost.

Ale zase je zajímavé to, že ten prezident nezažaloval to, že by měl být šéfem delegace. Šéfem delegace podle rozhodnutí vlády je předseda vlády. Takže teď je otázka, jakou dají vlastně prezidentovi v delegaci roli, jo? Co tam bude dělat, na co se dostane, na co se nedostane? Je to trochu trapné.

Ale skutečně ze strany těch, řekněme sil pražské kavárny, těch liberálních bruselských sil, je to pokus oslabit zahraniční politiku České republiky, oslabit tu Babišovsko-Cinkovskou politiku – to znám Babiše a ministra zahraničí Macinku – ve prospěch toho předchozího směřování. Ale ani Babiš, ani Macinka nějakým zásadním způsobem úplně nezpochybňovali českou zahraniční politiku, jo. O to je ten sport takovýto jako zvláštnější.

Je to určitá porážka, jo. Je to rozhodnutí toho soudu – určitá porážka vlády. Je to na jedné straně trapnost pro prezidenta, na druhé straně porážka vlády. Jediný, kdo z toho jako vychází dobře, jako vítěz, je ten Ústavní soud, protože se ukazuje, že to je skutečně jediný svrchovaný orgán v české politice. To je jediný orgán, který nemůže nikdo nějak omezit, který v podstatě nemusí nikomu skládat účty. To je v tom dnešním systému Ústavní soud, což je trochu absurdní, protože je to nevolený orgán a ty ostatní demokratické orgány se před ním musí třást, jak o nich bude rozhodovat.

>> Hm. Tak to je asi v každém státě takto.

>> Tam, kde mají ústavní soudy, jo. Tam, kde mají ústavní soudy. Ústavní soud jako není něco, co by nutně patřilo k demokracii. To jako před 20. stoletím žádný ústavní soudy nebyly a docela dobře, docela dobře to fungovalo.

>> Ale vidíte, možná se to už dlouho plánovalo. Pamatuju si po revoluci v roce 89 – jednu z prvních věcí, kterou navrhl Václav Havel, bylo založení ústavního soudu, úplně jako první věc. Čiže asi takový plán tam byl.

Tak ono to tak nějak bylo, že to patří k té demokracii, jo? Když se podíváte na tu americkou demokracii – ten Nejvyšší soud americký je v podstatě Ústavný soud, jo.

>> A funguje jako ústavní soud, ale právě on funguje úplně jinak, než fungují ty naše běžné soudy, který fungují podle kontinentálního práva. Americké soudy to právo docela vymýšlejí, jo. Tak to je jejich tradice. Naše kontinentální soudy nemají právo vymýšlet. Ústavní soudy jsou prvky, které skutečně vymýšlejí to právo.

>> Mhm.

Často se hovoří, že Evropská unie se třese posledního a že k moci se stále více dostávají ty suverenistické a vlastenecké síly. Ale vidíme i někdy opačný proces a to se stalo nedávno v Maďarsku, když vyhrál Peter Magyar, a podobný scénář hrozí i v roce 2027 na Slovensku. Takže jak se díváte na tento proces?

>> Tak ono vždycky, když máte demokratický cyklus, tak ty trendy nejsou absolutní. To znamená, vy můžete mít nějaký trend, ale ten trend se bude většinou týkat třeba většiny států, ne všech států, protože ten demokratický cyklus zase říká, že se ty garnitury střídají. A pokud Maďarsko se trochu vymykalo v těch – řekněme – na přelomu nultých a desátých let tím, že tam byla národně konzervativní vláda, tak ten demokratický cyklus to Maďarsko dohnal tím, že se dneska třeba bude vymykat tím, že tam bude ta pro-bruselská vláda.

Ale podívejme se třeba na Polsko po dvou volebních obdobích vlády PiS. Tam dneska vlastně vládnou liberálové. Je možné, že při příštích volbách se zase dostaví, vrátí se PiS. Řekl bych, že to prostě patří k tomu demokratickému systému.

Orbán byl u moci poměrně dlouho. Byl to jeden z nejdéle sloužících premiérů. Tak není úplně překvapivé, že nakonec došlo k tomu vystřídání.

>> Byla tam únava už...

>> Jo, je to ta strana taky únava, korupce, jo. To vlastně k tomu všemu patří a ten volič pak v určitý chvíli chtěl změnu. Uvidíme, jak to dopadne v našich zemích.

No, jestli tedy myslím si, že jakože by zase jak Babiš, tak Fico jsou poměrně obratní politici. Nepřekvapilo by mě, kdyby dokázali obhájit ještě další volební období, ale taky nebudou vládnout věčně, že jo.

>> Ale ten trend, o kterém jsem hovořil, asi nespochybňujete, že tedy ty suverenistické, národné síly silnějí v Evropě.

>> Určitě sílí, ale tak je to zatím spíš v těch parlamentech, jo? Není to úplně na té vládní úrovni, jo. Tam se zase daří je držet zpátky. Podívejte se do Německa, podívejte se do Francie, podívejte se do Rakouska, jo.

>> Jo.

To znamená, my tam vidíme, že to nejsou jenom průzkumy veřejného mínění – to jsou volební výsledky a v tom složení parlamentů vidíme, že jsou silnější a silnější – ale zatím tomu systému se je daří držet, vlastně mimovládní odpovědnost.

>> Změňme taz tému, která se ale tě bude týkat Evropské unie.

Prezident Ukrajiny Volodymír Zelenskyj vyhlásil, že Ukrajina rozhodne o tom, kdo bude EU zastupovat na nových jednáních s Ruskem, které se tedy nějakým způsobem plánují. Já si nevšiml, že už paní Ursula Fonderlinová je předsedkyní Evropské komise, nebo...

>> Tak Zelenskyj je proslulý různými siláckými výroky, jo. A jakkoliv tedy té Ukrajině se nevede dobře, tak na tomhle nic nemění, jo. Je to jeho diplomatický styl.

V podstatě ten výrok můžeme považovat za nehorázný a zrovna tak jako desítky jiných Zelenského výroků.

On možná reagoval na to, že prezident Putin říkal, že dobrým zprostředkovatelem by byl Gerhard Schröder, tak možná že chtěl ukázat, že ne Putin, ale on bude o tom rozhodovat.

Samozřejmě, že pokud se Evropani někdy dokopou k tomu, že budou hrát nějakou roli v těch jednáních, tak si to asi budou rozhodovat mezi sebou.

Uvidíme, s kým přijdou.

Zdá se, že zatím je taková celkem konsenzus, že by to neměla být ani Lajenová, ani Kalasová. Myslím, že na tom se nějak shodnou, ale pak přemýšlí, kdo tedy.

Ste známi velmi realistickými odhadmi politického vývoje doma i ve světě. Proto se vás chcem opýtat, jak věštíte další vývoj na Ukrajině, co se týká války, samozřejmě, protože už se zdálo, že ten mír je na dosah, ale vidíme, jak by se momentálně vzdaloval. Vidíme útoky ukrajinských dronů přímo hluboko na území Ruska. Takže jako to bude s tím mírem?

No, samozřejmě těžko se tam předvídá, protože ta situace není úplně zřejmá. Vlastně jaké jsou ty motivy ukrajinské a ruské, či ty motivy, které jsou deklarované, jsou naprosto nekompatibilní.

A teď je otázka, do jaké míry vlastně Rusko, jakým způsobem Rusko odpoví na to, čím dál tím intenzivnější zapojování spojeneckých států NATO do toho konfliktu. To, že vlastně Ukrajinci s pomocí NATO útočí teďko na ruskou energetickou infrastrukturu těmi drony.

Ukrajincům se v těch posledních týdnech podařilo citelně Rusko zasáhnout. A pro Rusko, pro ruské veřejné mínění, to není nutně něco, co by znamenalo, že se mají přistoupit na ukrajinské požadavky. Právě naopak. Myslím si, že pro Rusko, sám Putin se dostává pod určitý tlak, aby jednal rozhodně i na té Ukrajině.

Já jsem dlouhodobě, nebo počátkem roku, soudil, že by v letošním roce ten ukrajinský konflikt mohl skončit z toho důvodu, že skutečně Ukrajině dochází všechno, docházejí především lidé. Jo, je pravda, že dronových operátorů bude mít asi stále dost, ale naše západní média tam veškerou pozornost směřují právě na ty drony.

Na té frontě na Donbase se Ukrajině nedaří. Tam prostě Rusové tím svým pomalým způsobem postupují a už vlastně se blíží k naplnění těch svých teritoriálních cílů. Takže to možná bude pak nějaká báze pro určitou realistickou dohodu.

Ale těmi útoky na ruskou energetickou infrastrukturu roste v tom Rusku určitá, řekl bych, touha nebo chuť prostě těm Ukrajincům mnohem brutálněji vůči nim vystoupit.

Navíc je tu to nebezpečí eskalace, kdy ty státy, jako je Velká Británie, Německo, nepokrytě říkají, jak se chystají, připravují na válku s Ruskem. Jak si tohle Rusko vyhodnotí, jestli nakonec se rozhodne pro nějaký úder na státy, to bohužel se tyto věci vůbec nedají vyloučit a po těch posledních měsících jsou naopak pravděpodobnější, než byly třeba začátkem roku.

Čiže vy si myslíte, že to naopak posílí vnitropolitické pozice, lebo možno je aj taký zámer oslabiť pozíciu Vladimíra Putina, který před vlastným obyvatelstvom vyzerá ako politik, ktorý nemôže zabrániť útokom.

No, ta odpověď potom je, já bych neřekl, že to Rusko nutně posílí, ale může to posílit agresivitu. To znamená, že ta válka může být mnohem agresivnější, a Rusové mohou skutečně začít útočit i na ty cíle mimo území Ukrajiny v okamžiku, kdy je tam nějaká infrastruktura, která je využívána k útokům na Rusko.

Hovoríte, že ten mier v dohľadnom čase asi nebude, ale určitě k nemu nepochybne raz príde. Ako vidíte ďalšie vzťahy Európy s Ruskom, vybudovaní nějaké novej bezpečnostnej architektury, kde možno Rusko už bude nějakým spůsobem akceptované, lebo zrejme politika, kde se bude donekonečna Rusko zo všetkých vzťahov vylučovať, asi nie je reálna.

Tak tady řekl bych, že ty objektivní podmínky vedou k tomu, aby Rusko a Evropa navázali zase normální vztahy. Patrně k tomu bude potřeba výměna těch evropských elit, ty se obměňují, ale záleží. To znamená, určitě dojde k nějaké obnově vztahu Evropy a Ruska. Otázka je, jak rychle to půjde, a velká otázka je, co vlastně bude s tou Ukrajinou, protože teď se mluví o tom, že by měla vstupovat do Evropské unie, což je velmi těžko představitelné.

A naopak je docela možné, že Ukrajina se stane poměrně zásadní hrozbou pro východní Evropu, vzhledem k tomu stavu, v jakém je, vzhledem k tomu, jak je zničená, jak jsou tam lidé, kteří mají přístup ke zbraním, jak budou vlastně ta Ukrajina zklamána z těch nesplněných přání.

Poláci to teďko docela už vnímají ten problém, že Ukrajina může být hrozba. Takže myslím si, že ti Evropané, západoevropané, kteří se pustili do tohodle dobrodružství, nakonec se možná budou dívat víc do Kyjeva než do Moskvy, když budou analyzovat ty své budoucí hrozby.

Čiže paradoxně ta Ukrajina může být větší hrozbou po dosažení míru, než je teď, když je válka.

Já si, no, tak dneska vlastně Ukrajina je hrozba v tom, že se snaží vtáhnout Evropu do války s Ruskem. To je reálná hrozba. Ale přímá ukrajinská hrozba v důsledku různých kriminálních, polokriminálních, nad státem napojených struktur, to se rozvine až po tom míru.

V súvislosti s Ukrajinou nemôžem obísť jednu tému. Američania tak dlho hádzali biologické zbrane po svete a zbombardovali pritom polovicu sveta, aby sa nakonec zbrane našli na Ukrajine, konkrétne v jej vlastných laboratóriách.

Popredná predstavitelka Trumpovej administratívy nedávno vyhlásila, že USA financovali 120 biolaboratórií po celom svete. Myslím, že v 30 krajinách sveta, kde sa vyvíjali různé koronavírusy, vírusy moru a podobne.

No a všetci, čo toto hovorili, tak boli konšpirátori. Dnes sa tá konšpirácia potvrdila.

Sama Tulsi Gabbardová, čo je koordinátorka spravodajských služieb, keď bola ešte nezávislou senátorkou, tak bola obviňovaná z konšpirácie, lebo to je odvážna žena, ktorá bola proti tým americkým intervenciám všade a prezident Trump si ju zvolil, menoval ako koordinátorku spravodajských služieb.

Ona v tej funkcii vydržala niečo cez rok a rozlúčila sa ohňostrojom. Jo, ohňostrojom v tom zmysle, že dala na verejnosti informácie, ktoré do tej doby neboli verejné. Ona sa tam nemohla moc udržať, pretože sa stretla s pomerne silnými záujmami, so sionistickou loby, keď išlo práve o otázku Iránu, keď ten jej úrad, tie spravodajské služby a ona vlastne hovorila otvorene – americké spravodajské služby potvrdzujú, že tam nie je, že oni nevyvíjajú jadrové zbrane.

Tak to bol dôvod, prečo vlastne nakonec odišla.

>> No a teď k těm biologickým zbraním nebo laboratořím. Jsou to prostě biologické laboratoře, kde je vlastně vojenský výzkum. To znamená, souvisí to skutečně s biologickými zbraněmi a Američané to dělají venku, protože doma by jim to zakazovaly jejich zákony. Protože je to samozřejmě v nejrůznějších, ve 30 státech světa, včetně té Ukrajiny.

Ona už o tom mluvila svého času jiná představitelka ještě Bidenovy administrativy — slavná Viktorie Nulandová — která přiznala právě, že na Ukrajině byly tyhle laboratoře.

No, tak myslím si, že to je zase další takový vhled toho, jak funguje ten americký hluboký stát. V podstatě má ten tyhlety výzkumy, které jsou jakoby zakázané a které vlastně z alibistických důvodů se nedělají na území Spojených států amerických, aby oni vždycky mohli říct: "To neděláme my."

Když Tulsy Gabardová dala k dispozici tyhle dokumenty, tak hodně jsme se také dozvěděli zase nového o covidu — o tom, jak vlastně ty struktury potlačovaly pravdivé informace o vzniku covidu. Jak podle všeho skutečně šlo o nějaký únik z laboratoří.

Jenomže ty laboratoře byly čínské laboratoře, kde se dělal výzkum za americké peníze.

>> Ano, vzpomínal jsem pana Faučiho, že on to financoval přímo v tom Wuhanu, kde měla vzniknout...

>> Fauči to financoval a pak ještě o tom lhal — dokonce lhal kongresu. Což ve Spojených státech je trestný čin. Tak se uvidí, jak to vlastně s Faučim ještě bude.

>> Ano, on je teda také vypočúvaný věkem.

To je docela velká kauza, protože ten Fauči skutečně hrál roli toho hlavního, řekněme, potlačovatele alternativních informací — oniž víme, že jsou pravdivé, nebo ty dokumenty ukazují, že jsou pravdivé.

Tak je to další takový střípek do té povahy toho atlantického impéria, jak funguje.

>> Vy jste naznačil, že ta sionistická lóbi je velmi silná. Proto se chci optat, či si myslíte, že poté, co paní Gabardová dala vědenju informace, zda budou laboratoře vývoje různých virů pokračovat?

>> Tak jestli budou pokračovat ty výzkumy, to já vlastně nevím.

>> Proč bude Amerika v této praxi pokračovat dále?

To já vlastně nevím, protože vezměte si, ten Trump jako spoustu věcí samozřejmě za trudné rozbil. Ale možná, že nakonec si to vyhodnotí, že to pro něj nějakým způsobem je výhodný.

Ty věci, které přišly vlastně s těmi odhaleními Gabardové, tak ty budou vymlčené v tom mainstreamu. To také není neobvyklé, že někdo přijde s naprosto převratnou informací — ta informace je pravdivá, ale ten mainstream to vymlčí. Mlčí o tom, jakoby se nic nedělalo, všechno funguje jako dál. Takže vůbec nevylučuju, že půjdou touhle cestou.

>> Mhm.

Vy často hovoríte o procesu deglobalizace ve světě a přechodu k multipolárnímu světu. Samozřejmě vidíme, že se to děje.

>> Jak je tento proces podle vás daleko?

>> No, tak já myslím, že Trump tenhle proces do určité míry zase opět urychlil. Ten proces je objektivní, protože ten stav americké unilaterality, kdy Amerika v podstatě byla tou rozhodující velmocí na všech kontinentech, byl neudržitelný. Už nějakou dobu to Američané vědí a Trump byl... obama tohle bral na vědomí určitým způsobem.

No a Trump ty věci urychlil, protože vlastně ukazuje — určitým způsobem ukazuje takovou v nahotě tu politiku toho amerického impéria. Je to takový ten brutální imperialismus vůči Latinské Americe. Pokoušel se o to i na Blízkém východě. Tam se mu to moc nepovedlo v případě Íránu.

Takže když se podíváme na tu budoucnost, Amerika si určitě zachová výrazné postavení na západní polokouli, jak Američané říkají. Ale na těch ostatních kontinentech ta Amerika prostě takovou roli hrát nebude.

Oni mají ještě ambici hrát důležitou roli ve východní Asii v tom smyslu, že budou bránit Číně, aby se stala dominantní velmocí. Oni prostě nechtějí, aby Čína hrála ve svém okolí, na svém kontinentu, takovou roli, jakou oni hrají v Latinské Americe. To je vlastně teďkon ten velký spor.

Ale to, že Čína v podstatě posiluje a posilovat bude, to je zase objektivní proces. A nejenom Čína, pak jsou tu další státy a myslím si, že tyhlety trendy jsou těžko zpochybnitelné. A vždycky akorát můžeme mluvit jenom o té rychlosti a konkrétní podobě — jestli se to třeba obejde, ten pád americké moci bez nějaké velké války, nebo jestli skutečně dojde i k nějakému velmocenskému střetu.

>> Hm.

Na závěr mám ještě jednu otázku. Věříte, že národní stát zůstane garantem prosperity a bezpečnosti občanů v tomto a také hovoríte, že v deglobalizovaném světě, ale přesto ve světě, kde mají ty nadnárodní korporace stále velký vliv...

>> Tak národní stát zůstává tou základní jednotkou systému. Ale samozřejmě záleží, jak velký národní stát. Spojené státy americké jsou národním státem a mají rozhodně velikost na to, aby plnili přesně tuhletu roli — být garantem nějaké prosperity, nějakých řekněme slušných politických procesů. V případě Ameriky demokratických procesů.

Pro státy, jako je Česko nebo Slovensko, je to složitější, protože my máme menší ty národní státy a my tu svoji suverenitu můžeme bránit jedině kolektivně. Kolektivně znamená — v 90. letech jsme si mysleli, že by to mohlo být v rámci EU a NATO. Teď to tak nevypadá. Ty organizace neplní tuhletu roli a nás čeká — na středoevropské národy právě čeká teďkon velký úkol: najít si nový rámec, v němž tu suverenitu budeme bránit, aniž bychom ji vzdávali. To znamená, nechat si suverenitu na té národní úrovni, ale společně s ostatními podobně orientovanými státy skutečně působit na globální úrovni.

>> Tak ale existuje V4, v podstatě, která by mohla plnit tuto úlohu. Teraz bylo zasednutí v Budapešti.

>> Ano, ano. V4 úplně nemá, není v tak rozvinuté podobě a nejsem si jist, že může být. Já si nejsem jist, že Polsko skutečně je připraveno hrát tuto roli tak, aby nás bralo, aby to bylo vyrovnané partnerství. Partnerství těch čtyř států není vyrovnané, protože Česko, Slovensko, Maďarsko dohromady mají míň obyvatel než to Polsko. To Polsko si je toho vědomé a dává to najevo.

Proto když uvažuju o střední Evropě, tak já ji vidím spíš na jih. My ty naše dva národy jsou na severu a spíš směrem na Balkán. To znamená nikoliv Trojmoří s Polskem, ale dvojmoří bez Polska. To znamená mezi Černým mořem a Jaderským mořem.

>> Ano, máte pravdu. Polsko se snaží v poslední čase investovat obrovské peníze do zbrojení a do zvyšování síly své armády. Čiže asi jsou tam tyto trendy, které hovoríte.

Tak Polsko určitě — Polsko nakonec vychází z toho realističky, že nemůže být úplně samo. Já myslím, že Polsko z toho vychází a vzhledem k velikosti Polska je možné někde na té hranici, kdy ten národní stát — se více než 40 miliony obyvatel — může uvažovat o nějaké své vlastní roli.

Ovšem problém Polska je také to, že má ty ambice směrem na východ do toho prostoru, že jo, který dnes představuje Ukrajina, pobaltské státy, Bělorusko a někdy se těmito ambicemi nechává příliš unést, eh, a ztrácí realistický pohled na věc. Ale jinak samozřejmě stát velikosti Polska určitě může uvažovat o nějaké vlastní roli způsobem, který je jiný než pro stát velikosti Slovenska nebo České republiky.

Děkujem velmi pěkně za zajímavé informace a šn cestu do Prahy.

Děkuji za pozvání a já se s vámi těším naší další diskuse na tomto poli.

Já se Pavel Kapusta.

Do viděníčka.

Na shledanou.