MAINSTREAMOVÝ DETOX

15:19

SOBOTA 7.LISTOPADU7.LISTOPAD 2026

Pavlovi předchůdci byli silní intelektuálové. Zeman se rozhodl správně. | Miroslav Sklenář

Xaver Live

Pavlovi předchůdci byli silní intelektuálové. Zeman se rozhodl správně. | Miroslav Sklenář

Přepis videa

Zobrazit / skrýt přepis

[hudba] [hudba] Miroslav Sklenář je naším hostem. Dobrý den. >> Dobrý den. Děkuju za pozvání. Velmi si toho vážím. >> My děkujeme, pane Sklenáři. Já řeknu, že pan Sklenář je bývalým protokolářem ve službách prezidentů Havla a Zemana. i klauze. Rok a půl jsem byl s Václavem Klauzem, neboli takový ten muž, který se stará o ten chod, aby bylo všechno podle foršriftu, jak se říká hezky česky. >> Snažil jsem se o to, aby vše fungovalo a nebylo to vidět, že to je zařízeno. >> No a my jsme včera sledovali v televizi předávání státních vyznamenání. Předpokládám, že jste také zahlédnul. >> Ano, ano. Každý rok to usilovně sledují, pozorují. Zajímá mě to. Nedá mě to 13 let jsem to dělal, tak musím se podívat. Jak vaše upřímné hodnocení? >> To je dobrá otázka. Mě tam vlastně nic nerušilo. Můžeme se bavit. Jsou tři základní věci, že jo. Vyznamenaní pro slov prezidenta, zvaní hosté. T vždycky s nám asi každý najde něco, že se mu ten či onen vyznamenaný nezdá úplně jako nejvhodnější. Možná se dostaneme i k projevu, ale naštěstí tam nebylo nic takového rušivého, nedůstojného. Kdy jsme třeba zažili, kdy paní Pekarová s panem Vystrčilem ostentativně málem pálili pozvánku na hrad, pak tam nechodili. Čili toho jsme se naštěstí zbavili, či nebylo tam za mě nic jako rušivého, že bych si řekl, tohle je ostuda, tohle se stát nemělo. Já bych rád, kdybychom se s vámi mohli podívat do zákulisí takové akce vezmu to od publika, kdo rozhoduje a podle jakého klíče, kdo kde bude sedět. To je řekněme ustáleno. Začněme tím, že to je v Lačelském sále. Je to každý rok, takže máte kapacitu, řekněme 650, 700 lidí podle toho třeba jaká zvolíte křesla, jestli pohodlená nebo jenom židle. A začíná se vlastně od první řady, kdy máte, že jo, prezidenta, manželku, předsedu vlády, sněmovny senátu, Ústavní soud, nejvyšší ústavní činitelé. Samozřejmě už i tam můžete zjistit, že některý prezident, třeba Václav Klaus se domníval, že by třeba předseda Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemuseli nezbytně nutně sejet v první řadě, takže se třeba ocitli ve druhé, ale to je taková drobnost. Mm. vedení sněmovny, vládu a pak máte diplomatický sbor a snažíte se dostat prostě tam všechny významné představitele našeho politického života, kulturního, vědeckého. Tež tam máte rektory, máte tam představitele církve, představitele soudní mocí, diplomatický sbor, představitele armády a tak vlastně se snažíte podle protokolárního pořadí, podle jejich významu ty hosty usadit. Samozřejmě občas si někdo myslí, že má svedět jinde, ale tak to prostě je. Je možné z toho něco přečíst, když se podívám, kde kdo sedí, tak říct aktuální rozložení sil. >> Ano, je to přesně. Říkáte to napsně. Takže je z toho při zachování nějakých elementárních pravidel, tak je z toho vidět ta preference prezidenta, kam třeba posadí bývalé vyznamenané, kam posadí některé své osobní hosty, že jsme určitě viděli v publiku eh v veloditelském sále hosty, kteří třeba nemají žádnou funkci, ale mají pozvánku, protože jsou poradci prezidenta nebo mají nějaký vztah k prezidentovi a podle toho poznáme, kam usadí hejtmany, kam usadí, řekněme představitele círk. církve, kam musí rektory. Taková zajímavá otázka, třeba u rektorů, mají se zvlát i rekoři soukromých vysokých škol nebo pouze veřejných vysokých škol, či lze tam něco z toho vyvodit? >> Eh, bylo zřetelné, že v druhé řadě za prezidentem republiky a jeho chotí sedí dva urostlý mladí muži a to předpokládám, že byli synové. Ano, ano, to jsem si všimnul, že má syny, myslím z prvního manželství a že během inaugurace, během těchto akcí tam jako sedí. To je třeba zrovna ono, jo, to bychom třeba čekali, že budou v tom řekněmež segmentu hosté prezidenta, že nebudou ve druhé řadě a že tam bude třeba místopředseda sněmovny, místopředseda vlády, místo předseda senátu. >> No, je to správné? [frknutí] >> To je dobrá otázka. Eh, to je na rozhodnutí prezidenta. Eh, já bych je třeba posadil jinám, ale nějak zásadně mě jako netrápí, že tam seděli ve druhé řeně. >> Právo veta e u rozshazování hostů má kdo? [frknutí] Tu globální věc předloží protokol a vedoucí kanceláři a pak prezident může řít svůj názor a řekne svůj názor, pokud to tak cítí. Takže skutečně je to tak důležitá akce, že já bych řekl, že vždy ten vedoucí kanceláře tam má velké slovo a to konečné rozhodnutí. Máte třeba bývalé prezidenty, že někdo j třeba nepřijde, máte bývalé premiéry, takže tam pak to konečné slovo v takhle citlivých věcech musí mít prezident. >> Eh, pozoruji už roky zpátky, že paní Havlová je přítomná vždycky těmto důležitým akcím. Jak si vysvětlujete neúčast Miloše Zemana? >> Eh, to je dobré téma. Eh, já si myslím, tam jsou dvě možnosti. První možnost je to státní svátek, e, překonat všechny rozpory a přijít. To je jedna možnost. Druhá možnost je, kterou zvolil Miloš Zemán, že naprosto férově řekne, naše vztahy s prezidentem nejsou úplně nejlepší, takže já svou přítomností nebudu narušovat průběh slavnostního večera a raději nepřijdu a státní svátek oslavím jinak, jak během dne oslavil. Takže za mě protokol předkládá možnosti. Prezident se rozhoduje. Kdyby se mě Miloš Zeman zeptal, obě ty rovno, obě ty možnosti jsou rovnocenné. Za mě se rozhodl správně. Respektuju to. Rozumím tomu. >> Mhm. Pane sklenáři, jak je důležité nebo nedůležité, když nám televizní záběr ukáže, zda po projevivu prezidenta Václav Klaus, případně jeho choť tleskal nebo netleskal, obracel oči v sloup, protože to je oblíbená kratochvíle eh vždycky tady toho předávání. Eh, má to nějakou roli? >> Eh, to je velmi dobrá otázka. Já bych s ohledem na slavnostní průběh toho večera se tomu vyhnul, ale bylo vidět, protože ten přenos, jestli se nepletu, dělala Česká televize včera, tak Česká televize se s tím pěkně pohrála. Takže když třeba prezident hovořil o rozpočtu, zcela neomylně čirou náhodou byl záběr na Alenu Schillerovou a pak samozřejmě na závěr ty dlouhé záběry a ten kontrast vesele tleskajícího předsedy senátu, méně již tleskajícího předsedy vlády a nebo na druhé straně Václav Klausí. Čili já bych třeba osobně, kdybych byl v režii, v dramaturgii, bych ty záběry tak dlouhé nedělal. Za mě to bylo zbytečné, ale jestli z toho měl někdo dobrý pocit a radost, proč ne. >> V dobách, kdy jste tyto věci zajišťoval vy, třeba ještě budete, eh, řekněte, eh, doporučoval jste prezidentům mluvit z patra nebo z papíru a nebo čtecí zařízení, tak jak jsme to viděli včera ala meeting Donalda Trumpa. Je to tak, že tady si musíme říct, že máme čtvrtého prezidenta a byla zcela výjimečná situace, že z mého pohledu všichni tři jeho předchůdcí byli intelektuálové a to silní intelektuálové výrazné osobností. Takže skutečně ten projev na státní svátek v den státního svátku byla disciplína svého rodu sama o sobě, které věnovaly mimořádnou pozornost. Václav Havel si psal projev, Václav [frknutí] Klaus si psal projev, Miloš Zeman si ho řekl ve své hlavě a pak ho řekl z patra. Čili nikdy bych si nedovolil Milošovi Zemanovi doporučovat, zdáli se ten projekt má přece jenom napsat, jako mu někteří jeho přátelé říkali, čili za mě ta jeho cesta, že to měl perfektně eh perfektně složené v hlavě. Když se podíváte, vy to znáte dobře, přepis mluveného slova, to okamžitě poznáte. U Miloše Zemana jste nebyl schopen poznat, že to je přepis mluveného slova, že ten projev byl tak vypointovaný a tak řečený, že vypadal jako by ho četl. A u současného prezidenta píší mu ho zřejmě po radci, má tam nově čtecí zařízení, eh myslím, že to byl jeho čtvrtý státní svátek a naučil se to perfektně ovládat. Čte to hezky, vypadá u toho důstojně. >> Mhm. Každý, kdo jsme někdy zažili, že máme říkat něco někde na jevišti, tak si to chceme vyzkoušet. eh představením projít si to jeviště, říct si ty základní věci. Děje se něco takového během toho státního svátku, že on tam přijde v teplákách, řekněme v uvozovkách, projde si jeviště a odříká si to tam do zdi. Takhle to vždycky bylo eh s jednou výjimkou, co se týká projevu. Předpokládám, že se něco dělá i současný prezident, ale za předchozích tří prezidentů, pro které jsem pracoval, tak kromě toho, že jsme si my sami, protokol, armáda, hradní stráž, udělali zkoušky, tak já jsem vždy velmi, velmi silně doporučoval, aby proběhla zkouška i s prezidentem. Václav Klaus i Miloš Zeman se domnívali, že to je zbytečné, ale nakonec nám na má slova dali. A tu zkoušku [odkašlání] jsme udělali, bylo to prospěšné. Nicméně, nicméně, co se týká projevu, ten tam nikdy žádný prezident nikdy neřekl, že i Miloš Zeman si ho nechal ve své hlavě a jeho předchůdci na papíře. Bylo tam přísné embargo a šetřili si ten projev až na ten den státního svátku. V rámci té zkoušky se jenom vyzkoušelo ozvučení, jestli vše funguje. >> Pane sklenáři, do jaké míry při takovéto akci jsou ti pořadatelé nebo ten sám protokolář připraven na chybu? Může se stát cokoli a kdykoli se na to dívám u televize, tak si tak mi to jde hlavou. Může někdo zakopnout, upadnout na těch schodech, může, já nevím, co všechno se stát, může se udělat někomu nevolno i z těch vojáků. Jak se s tímto počítá? >> Tak vy se snažíte připravit, ale stejně se občas stane něco, s čím nepočítáte. Takže myslím, že jednou se stalo za Miloše Zemana, že vypadl na hradě nějaký agregát, nějaký generátor, přeros přenos byl přerušen, že nefungovala elektrická energie. Může se stát, když Václav Klaus podepisoval [frknutí] svůj slib, že mu nefungovalo pero, takže vytáhl vlastní. Čili vždycky se něco může stát a vy to nečekáte a operativně se to snažíte na místě vyřešit. >> Mhm. Tomu rozumím, ale eh zajímala by mě nějaká podrobnost. Víte, když jsem sledoval, myslím, že to byl pohřeb královny, tak tam se jednomu vojákovi udělalo nevolno a prostě omdlel. Jo. A eh tady to přece stítá jako podobné. Jsou tam ta světla, jsou tam schody a já nevím co všechno. Eh co by se stalo, kdyby eh třeba tam někdo omdlel? >> Tak to se my naštěstí teda bychom měli zaťukat, se to nestalo [odkašlání] veistavském sále, třeba v trůním sále, kde probíhá slib vlády se to stalo. Tak oni už ti vojáci jsou připravení, tak kolegu zvednou a odvedou. stalo se to ne veselském sále. Tam přesně máte, že jo, ti vojáci tam dlouho stojí, nesou prapory, že jo, pochodují. Čili tole kdyby se stalo, tak tam přiskočí jeho kolegové, odvedou připraveni. >> Teď ti vyznamenaní, kteří tam sedí, mají oni nějakou zkoušku? Vědí oni, co mají udělat? Protože jsem zaregistroval, že v závěru toho předávání tak tři nebo čtyři ti vyznamenaní za sebou to to vyznamenání ukázali opačně z druhé strany a zhoru nohama. Eh, co se vlastně stalo? Tak já myslím, že to bylo v návalu emocí. Jinak já jsem vždy, když jsem to dělal, já trval na tom, že musí být zkouška s těmi vyznamenanými a oni byli rádi. Takže jestliže ten přenos třeba začíná v 8m, tak já jsem se vždycky snažil tak v 7m. Ono to bylo i dobré proože si ověřili, že všichni dorazili, všichni tam sedí, všichni ví, kde mají sedět. A já jsem opravdu s nimi vždy jako prošel ten ceremoniál krok za krokem, aby věděli, co je čeká. Samozřejmě na některé z nich ta tíha okamžiku dolehne. Vy jste sám hovořil o pobytu na pódiu. To jsou někdy i lidé, kteří nejsou zvyklí být na pódiu. Takže teď prezident, přímý přenos, doln to na ně. A přesto, že jim bylo jasně řečeno, co mají dělat a co proběhne, tak najednou koukají a mohou takhle zareagovat, že třeba ukážou něco naopak. >> Byl jste v letošním roce z něčeho milé a nebo nemile překvapen? Mám teď na mysli eh ty osobnosti vyznamenané. To ano, to máte pravdu, že vlastně mě tam jako zásadně mezi těmi vyznamenými nikdo jako nepřekážel, že bych si řekl, tak tohle tohle už je moc. Takže to bych řekl, že jsem byl mile překvapen. >> Mhm. A takže mile jste byl překvapen tím výběrem? >> Řekl bych, že ano, že řekl bych, že ten počet 51 jako odpovídal. Trošku bych řekl třeba na můj vkus, že tam bylo hodně in memoriam, jo, ale jinak to vždycky musíte, že jo, vážit Češi, zahraniční, muži, [odkašlání] ženy, sportovci, kultura, vědci, zajímavé příběhy, hrdinství, zásluhy. Čili když si představím, jak se ten mix jako složitě dělá, tak bych řekl, že se to za mě celkem povedlo. Jak to funguje s tím, když prezident republiky propůjčuje, to slovo propůjčuje už teda evokuje, že mám něco vypůjčené tedy ano, ano. >> Že to jednoho dne >> Ano, ano. >> Musím vrátit. >> Ano. To je to je jako velmi dobrá otázka. Já jsem jako potom pátral, proč se to stalo, když se dělal zákon o státních vyznamenáních. Tak ta myšlenka je taková, že [frknutí] když je to zahraniční státní příslušník, tak vlastně mu to udělujete a zůstane to jeho rodině po jeho smrti, že by se to i jako těžko a složitě vracelo. U toho Čecha je taková myšlenka, že když ten člověk zemře, tak rodina by to měla vrátit na hrad. >> Vrátit co? vrátit tu diplom si necháte tu insignii. Tu insignii vlastně tu insignii. A ta myšlenka je taková jako dobrá, že vlastně vy když dostanete jako čech státní vyznamenání, tak vám někdo řekneo a to vyznamenání, které máte fyzicky vy, tu insignii předtím měl tento letec, který bojoval v Anglii. Toto vyznamenání měl třeba Ivan Merek. A vy z toho máte o to větší radost, že vlastně nosíte insignii, kterou před vámi nosil jiný významný Čech. Já si myslím, kdybych to dělal já, ten zákon, že by bylo lepší i Čechům udělovat, protože když já jsem pracoval na hradě, tak nikdy, nikdy jsme nepátrali po tom, že někdo zemřel a že by se okamžitě to vyznamenání mělo vrátit. No a pak jsme byli velmi tolerantní a vždy jsme čekali, až to někdo vrátí a nikdy jsme nikoho neurgovali. Čili umím si třeba představit, že to i někdo nevrátil a že jsme mu to nechali. Jo, čili rozumím tomu propůjčování. Za mě, já osobně bych udělal novelu zákona a i Čechům bych ta vyznamenání uděloval. >> Mhm. Eh, dostávají ti vyznamenaní a hosté v sále nějaké eh případné, řekněme, propozice o tom, jakým způsobem se mají chovat, jak mají být oblečeni, mají třeba něco zakázáno. >> Tak zase je to citlivá věc. Eh, vyznamenáni jsou hlavní osoby toho večera. Jsou to dospělí lidé, co mají něco za sebou, takže jim jako něco příkazovat je složité, ale samozřejmě dostanou předem, my jsme to nazývali [frknutí] poeticky pokyny protokolu, aby věděli, co mají dělat, jak se mají chovat, jak mají být ti oblečení. A pak samozřejmě může dojít k situaci, nebudu konkrétní, všichni známe, že přijde někdo nevhodně oblečen. Co teď s tím, že jo? >> Ano, to byl režisér Sedláček. >> Ano. Takže já bych se vám řekl, hte se, půjčíme vám sako. Asi to není s ohledem na ten večer eh to pravé ořechové. Někdo si třeba zase řekl, tak je to vyznamenaný, ať si dělá co z nás za vhodné. Čili za mě ti vyznamenaní mají pokyny, ví, co mají dělat a dá se s nimi hovořit, dá se jim vysvětlit, že s ohledem na ten slavnostní průběh večera by asi bylo dobré se chovat určitým způsobem a být oblečen určitým způsobem. Když jste roky tomu byl tak blízko, pane Sklenáře, těmto věcem, tak vás určitě v průběhu let, ale také letos v roce 26 muselo napadnout, komu byste tak to vyznamenání rád dal, kdyby to záleželo na vás. Neříkejte sebe v tuto chvíli. >> Tak to vím naprosto přesně, že já si ho nezasloužím. Ani mě. Ať vy si ho zasloužíte, ale to si myslím, že asi pár let ještě neprojde u vás. E, neříkám si třeba jestli bývalí prezidenti nebo víte někdo. >> Jo, jo, jo, mně se líbí. Já mám rád, já mám fakt jako upřímně rád, když tam jsou třeba vědci, které veřejnost nezná, ale kteří prostě dokázali ve svým oboru, že jsou světově uznávaní a díky tomu je poznáme, jo. Takže teď si nevzpomínám na žádného konkrétního, ale letos tam byly každý rok jsou. V loni se mně velmi líbila ta učitelka, která prostě viděla, že padá strop, odvedla děti a možná jim zachránila život. A letos mně tam chyběl, já bych ho určitě za sebe navrhnul. Ten běžec, co běžel po Hlávkově mostě, viděl, že policejní auto spadlo do Vltavy. On tam prostě v sobotu ráno skočil do Studené Vltavy a vytáhl dva policajty, zachránil jim život. Jo, tak to je ten příběh prostě hezký. s učitelkou teda, já nevím, když padá strop, tak odvedu děti >> a já vím, že to je automaticky. No, ale třeba by někdo děti, dívejte se, jak nám hezky padá strom, >> ale třeba by tam někdo d minuty čekal, až by ten strom spadl. Takže jako mně se to líbí prostě. >> Eh, rozumím, beru a já jsem v tomto neutrální. No a takové to, když třeba někdo nežije už a přebírá si to rodina, mám v těch okamžicích trošku pocit, že to ztrácí eh tu vážnost až do okamžiku, kdy to přebírají ty manželky nebo matky nebo děti těch zesnulých vojáků, policistů. Tam to jako beru. Do jaké míry se bere ohled na to, jestli ten dotyčný? Víte, protože každému když dáte vyznamenání nějakému vědci, který celý život pracoval, eh, ve 82 zemřel a teď jeho vnuk nebo syn jde přebírat vyznamenání, tak já si říkám:„Panebože, proč jste mu to nedali, když žil?" >> Ano. Ano, to je velmi správná poznámka a naprosto s vámi souhlasím. Václav Havel měl na vyznamenání komisi, kterou vedl tehdejší kancléř Ivan Medek a Ivan Medek i tím, že byl trošku starší, tak jeho argument často byl:„No, ten člověk je ještě mladý, musíme počkat." A já jsem říkal: „Pane Metku, ale ono se nám už fakt několikrát stalo, že ten člověk mezitím zemřel, on se nám jako ze shora na to dívá, asi z toho má radost." Ale já jsem vždycky byl asi, jak to naznačujete, i vy zastáncem toho, že když se ten člověk přivezme osobně, je to ta největší radost. Čili ano, je logicky u hrdinů, kteří zahynou v Afghistánu, tak to musí převzít eh manželka, maminka, je to dojemné. >> Ano. >> Ale u třeba už jako vá >> ano. Tak ale už u těch politiků, jo, my jsme, že jo, v 90. letech řešili, že asi těžko dáme řád TGM in memoriam Tomáši Garikovi Masarikovi, asi těžko dáme řád Bílého Janu Masarikovi, asi těžko dáme in memoriam řád Benešovi. Teď dostala jako výjimka Štefáník. Dobře, ale jak daleko jít do historie, jo, čili jít jako před první světovou válku, jít před druhou světovou válku, potom samozřejmě musíme vyznamenat veterány druhé světové války a pak už jako zjišťujete, že vlastně i lidé, co nebyli piloti, byli jako technický personál, najednou dostávají bílé lvy a potom já jsem se vždycky snažil jako dohledat příbuzné, ale takové třeba v přímé linii, takže já to nechci zhazovat, ale pak prostě vidíte, že prasinovec tam přebírá za někoho, kterého v životě jako neviděl. Čili je to za mě citlivá věc. Šetřil bych v roce 26 a později s těmi inmemoriam a nechal bych to primárně primárně na ty hrdiny. Samozřejmě tak Jiří Dinbír, Jaroslav Šediví tam byli, že jo. Tak to jsou řekněme výjimky, ale šetřil bych šetřil by >> případ na který bych se zeptal, protože mně přišlo divné, ale to možná jenom proto, že tomu vůbec nerozumím, že z ničeho nic předávali dva lidi zároveň. A to jsem si jako říkal, měli mít každej svoji slávu a svůj potlesk. >> Ano, to máte, to mě zaujalo velmi, bylo to dvakrát. Bylo to u manželů vlčkových, jestli se nepletu na závěr, kteří mají manželů jsem to přijal. Jsou to manželé. >> Tak dělají společný projekt na cibulkách, že jo, dětský hospic, velmi bohulíbí. Jsou to manželé na vicový fabrici VV za sebou, takže to dávalo hlavu a patu. Mě to velmi zaujalo hned na začátku vlastně jak Jaroslav Šidivý, tak Jiří Dinsbír a ještě byl zmíněn Lvoš Dobrovský, který už to dostal. Či to mě překvapilo, to se nikdy nestalo. To je novum. To je novům. Já bych to třeba takto neudělal, abych to udělal jakznačujete vy, že si každý zaslouží to, aby to dostal samostatně a ne, aby tam stáli dva současně, ale zase třeba jim to udělali radost, že byli takhle oceníni současně. Ti myslím těm potomků. Pane sklenáři, na závěr, kdybyste měl prezidenta za ten jeho výkon oznámkovat jako ve škole? To ze mě nedostanete? To ne, to neřeknu. To neřeknete? >> Ne, ne, ne, ne, ne, protože já z vás vidím úplně z vás cítím, že byste mu dal dvojku. >> Hm. Podívejte se, já bych řekl, že eh výběr vyznamenaných asi v tom hraje hlavní roli. Mě nějak jako neurazil. výběr hostů. Neviděl jsem tam, když my necháme nějaké bulvární věci, nic, co by mě jako překvapilo a projev přečetl důstojně z čtecí ho zařízení a obsah mu někdo napsal, takže to asi by taky bylo nespravidlné. >> Ale jinak byl jak ryba ve vodě, jak se pohyboval eh tam mezi těmi vyznamenanými a >> ano, ano, já jsem to hned počítal. Je to jeho čtvrtý státní svátek, takže je vidět, že to zvládnu. >> Bylo hezké, že tam nějaký pán zavrávoral a on teda naprosto pohotově se mu snažil pomoci a přišlo mi i velmi lidské, jak to předal tomu panu Svočkovi. >> Ano. Ano. To je to říkáte správně, když se někdo prostě sám nemůže postavit a odmítne pomoct hradní stráže, zůstane z nějakých důvodů sedět, takže ten prezident s ním nějak komunikuje, skloní se k němu, prokáže mu tím úctu. To bylo za mě hezké lidské gesto. >> Tak dvojku dáme, ne? Tak trojku dávat nebudeme. Jednička. No tak dobře. Tak tak j mě přesvědčil. Dáme dvojku. Dobře. >> Jsem rád, že jste přišel a těším se na příště. Na shledanou. >> Děkuju moc za pozvání. Hezký den. >> Naším hostem byl Miroslav Sklenář. [hudba] Ah.