MAINSTREAMOVÝ DETOX

20:36

STŘEDA 18.LISTOPADU18.LISTOPAD 2026

O ukončení války a bezpečnosti v Evropě mají jednat státy, které obětovaly Československo Hitlerovi.

ABJ TV

O ukončení války a bezpečnosti v Evropě mají jednat státy, které obětovaly Československo Hitlerovi.

Přepis videa

Zobrazit / skrýt přepis

O míru na Ukrajině a budoucí bezpečnosti Evropy má za evropskou stranu jednat tým pěti vybraných států a unijních institucí. Francie, Německo, Velká Británie, Itálie a Polsko. Česká republika mezi vybranými státy není a premiér Andrej Babiš, ten je spokojený. Složení týmu považuje za vyvážené. Dokonce oceňuje, že díky Polsku budou zastoupeny také země Visegrádské skupiny. Jenže kdo dal Polsku mandát zastupovat Českou republiku? A co vlastně chceme při jednáních prosadit my? Protože se nebude jednat jen o Ukrajině. Ve hře jsou také bezpečnostní záruky, budoucí vztahy Ruska s Evropou a uspořádání evropské bezpečnosti. A teď si připomeňme, milí přátelé, kdo má za Evropu vyjednávat a jakou roli sehrály právě tyto země v naší dějinách. >> Německo, Itálie, Francie, Velká Británie. Před 88 lety představitelé právě těchto čtyř zemí podepsali Mnichovskou dohodu. Rozhodli o odstoupení československého pohraničí Hitlerovi bez Československa. A pátá země dnešního týmu, Polsko tehdy využilo našeho oslabení a obsadilo Těšínsko. O rok později se samo stalo obětí německé a sovětské agrese. Dnešní demokratické státy samozřejmě nejsou totožné s tehdejšími režimy. Ale dějiny připomínají nepříjemnou pravdu. Ani spojenci nemusejí mít vždy stejné národní zájmy. A právě proto se musíme ptát, jaký skutečný vliv bude mít při mírových jednáních Česká republika. >> Evropská unie se označuje za geopolitickou mocnost. Jenže když má prokázat svou politickou váhu, ukazuje se, jak obtížně hledá společnou řeč. V Dublinu se evropští lídři nedohodli na jediném zvláštním vyjednavači. Místo toho sestavili tým pěti států a evropských institucí. Kaja Kallasová, vysoká představitelka Unie pro zahraniční politiku, se zvláštním vyjednavačkou prostě nestala. Právě ona přitom v Dublinu prohlásila, že Rusko jako agresor nemá žádné bezpečnostní obavy. Rozhovory o ruských požadavcích na evropské bezpečnostní uspořádání označila za past. Kallasová dlouhodobě prosazuje mimořádně tvrdou politiku vůči Rusku, vycházející také z historické zkušenosti Estonska. Jenže a to je ta otázka, může estonský pohled automaticky představovat společnou politiku celé Evropy? A je tu ještě jedna zásadní skutečnost. Rusko nebylo vojensky poraženo. Jak tedy válku ukončit? Pokračovat v zabíjení a nebo hledat vyjednatelný kompromis? >> 10. listopadu se v Abú Zabí sešli zástupci Evropské unie, Spojených států, Ukrajiny, NATO a několika evropských zemí. Bez účasti Ruska jednali také o poválečných bezpečnostních zárukách a budoucím uspořádání Evropy. Jenže jednotlivé země nemají totožné zájmy. Některé kladou důraz na oslabování ruské vojenské moci, jiné na bezpečnostní záruky, hospodářskou stabilitu nebo zachování transatlantických vztahů. A nelze přehlížet ani ekonomické zájmy. Zbrojní průmysl získává díky rostoucím vojenským výdajům obrovské zakázky. Zatím co část podniků vydělává, jiné firmy a domácnosti nesou náklady války. To samo o sobě nedokazuje, že někdo úmyslně usiluje o její pokračování. Dokazuje to však, že ekonomické zájmy jednotlivých aktérů se mohou zásadně lišit. A Česká republika potřebuje kdo při hledání míru bude prosazovat právě její priority. >> A právě tady se dostáváme k Andreji Babišovi. Premiér správně upozornil, že Evropa nemůže pouze platit účty za válku, zatímco o míru rozhodují jiní. V dopise předsedovi Evropské rady požadoval silný evropský vyjednávací mandát. Jenže mít evropského vyjednavače ještě neznamená mít českou zahraničně politickou koncepci. Babiš navíc tvrdí, že díky Polsku bude zastoupena také Visegrádská skupina. Účast Polska oceňuje i předseda starostů Vít Rakušan. Ale Visegrádská skupina nemá společnou zahraniční politiku a Polsko má vlastní bezpečnostní zájmy. Babiš se přitom už 4. listopadu ve Varšavě setkal s polským premiérem Donaldem Tuskem. Jednali také o bezpečnosti. Dohodli se tedy i na společném postupu při mírových jednáních. A pokud ano, na čem konkrétně? Babiš prohlásil, že počet evropských zástupců není problém, pokud budou mít jasný mandát a budou mluvit jedním hlasem. Tak se ptejme, čí mandát? Čí hlas? A čí zájmy? Národní zájmy České republiky přece nejsou automaticky totožné se zájmy Ukrajiny, Německa, Polska ani Spojených států. >> Česká vláda schválila Babišovi mandát pro Dublinský summit. Veřejnost ale dosud nezná dostatečně konkrétní české požadavky na budoucí bezpečnostní uspořádání Evropy. Jaké jsou naše červené linie? Co považujeme za přijatelné bezpečnostní záruky? Jak chceme zabránit přímé konfrontaci Ruska s NATO? A kdo bude české požadavky prosazovat v týmu, jehož pětici států netvoří Česká republika? Evropské instituce mají koordinovat postup se všemi členskými zeměmi. To však není totéž jako přímá účast při formulování každého vyjednávacího návrhu. A skutečný politický vliv se často uplatňuje ještě předtím, než se o výsledné dohodě hlasuje. >> A teď >> to nejdůležitější. Často slyšíme, že nesmíme dopustit nový Mnichov na úkor Ukrajiny. Ale nesmíme ani připustit, aby o české bezpečnosti rozhodovali jiní. Někdo může prosadit nebezpečné ústupky, ale také odmítnout kompromis, který by ukončil válku, snížil riziko eskalace a prospěl českému hospodářství. Zájmy evropských velmocí totiž nemusí být totožné se zájmy našimi. Česká republika má své závazky, ale také své vlastní zájmy a za jejich prosazování odpovídá česká vláda, nikoliv polská, německá nebo francouzská. Takže pane premiére, jaký máte plán, co chcete vyjednat a kdo bude české zájmy prosazovat? Protože největším problémem není, že Česko nemá místo u jednacího stolu. Největším problémem by bylo, kdyby česká vláda ani nevěděla, co u nich chce prosadit. A to už by nebyla evropská jednota. To by byla rezignace na vlastní zahraniční politiku.