neKONEČNÁ živě!

Tak já vás moc zdravím. Sníme.

Jsem dneska v Bruselu, tak snad je to všechno ok. Jak počkáme chvilku, až se připojíte a jdeme na to. Moc se na vás těším.

Jenom mi zase napište, že mě dobře vidíte, slyšíte, že je všechno v pohodě, odkud třeba jste, protože já to podle jména nepoznám.

Tak mám tu dneska kafe. Přiběhla z výboru před chvílí. Tady strašně pršelo před chvilkou a má to pršet celé tři dny. Takový typický Brusel tady je tenhle týden. To máme jasný, ale naštěstí budu zavřená, nebo dneska jsem byla zavřená, další dva dny budu zavřená v kanceláři. Tak mi to tak úplně nevadí, protože do toho baráku nějakým zázrakem ještě neprší. Ale jak je u vás?

Hezky tak.

To mám pro vás zase na začátek připravený, taky zdravím Pavlínku. A nějaký shrnutí toho, co mě zaujalo v médiích v minulém týdnu, co si myslím, že je opravdu... Já zdravím do Rožnova pod Radhoštěm, kousek tam. Do městečka se chci jet podívat už asi tři roky a ještě jsem to nestihla, tak třeba tohle to bude volnější a zvládnu to.

A pak se vrhnu samozřejmě i na vaše dotazy, které dneska přišly a je jich poměrně hodně, takže ať to zvládnem. Nicméně to neznamená, že se nemáte ptát i teď vy, kteří jste připojeni online. Moc vám ráda na to odpovím. A dáme to, dáme to do kupy. Snad vás ta půl hodinka nebo 40 minut se mnou bude opět bavit.

Tak tak jdeme na to.

To, co jsem si pro vás dneska nachystala, jsou asi dvě, tři věci, a ta třetí je spíš osobnější, protože mi pobavil článek v Blesku a reakce na něj, nebo můj rozhovor v Blesku. Ale to, co jsem si pro vás dneska připravila, jsou asi dvě věci, které bych ráda okomentovala, abychom se podívali na to, co se děje.

Vyšla zajímavá nová analýza, která ukazuje, že i ty byty v těch levnějších lokalitách Česka rapidním způsobem zdražují. Takže ti, kteří nám říkali celých 20 let, aby se odstěhujete z Prahy, z Brna, z Olomouce, prostě z těch velkých měst do těch malých měst a tam si seženete levnější bydlení, tak se podle téhle analýzy ukázalo, že to už vůbec není pravda.

V Česku vstoupila ta průměrná cena bytu meziročně o 6 % na 5,3 milionů. V Praze je to dokonce 8,6 milionů, tuším. Cena za metr se vyšplhala v tom průměru až na 92 000 Kč.

I když to není tak zásadní, tak to, co je na tom zásadní, je, že ty nejlevnější byty zdražují nejrychleji. To znamená, že mezi nejdupnější okresy v tuto chvíli, kde jsou ty byty jakoby nejlevnější, podle téhle analýzy patří Most, Chomutov, Teplice, Děčín, Ústí, Sokolov. Pak když přejdu na Severní Moravu: Bruntál, Karvina, Domažlice, Tachov, Česká Lípa, Jeseník, Svitavy. Průměrně pod 3 miliony šlo koupit byt v 15 okresech, hlavně tedy na severozápadě Čech a severní Moravě a v Plzeňském kraji.

Jenže právě tam se ukázalo v tom loňském roce, že ty ceny letí nejrychleji nahoru. V Teplicích třeba zdražili byty meziročně o 34 %, v Mostě o 32 %, v Karviné, v Sokolově o 28 %. To už jsou obrovské částky a to jsou přesně ty lokality, které historicky navíc čelily a čelí té nejvyšší nezaměstnanosti, slabší infrastruktuře, odlivu obyvatel a dalším věcem.

A ukazuje se na tom jediné, to, co mě na tom zaujalo, když jsem se nad tím zamýšlela. Nám tady bylo 20 let vysvětlováno, že trh s byty se vyřeší v tržním hospodářství sám, že prostě byty se budou stavět, až o ně bude zájem, že lidé se mají přestěhovat do levnějších méně lukrativních lokalit, že je to v pohodě a že se nic neděje.

Ale ono se právě ukazuje, jak to nedostupné bydlení se vlastně stává synonymem celé České republiky. A proto je nezbytně nutné a moc bych si přála, aby ta současná vláda tomu opravdu věnovala pozornost, protože bez toho se neodrazíme dál. Aby stát i obce konečně začly dělat tu aktivní bytovou politiku. Ať je to v Praze, nebo je to v nějakém okrese nebo městečku v českém českolibském okrese nebo na Karvinsku, nebo nevím v Paskově, v Orlové, prostě kdekoli. Každá ta obec může pomoct. Stejně tak by měl stát připravit komplexní programy pro tu výstavbu, protože už to prostě nebude fungovat tak, že se prostě přestěhujete, protože za chvíli nebude kam se přestěhovat, abyste na ten byt ještě s podmínkami hypotek prostě vůbec dosáhli.

A to mi přijde jako úplně šílené.

To znamená, ať už se bude jednat o družstevní modely, ať se bude jednat o dostupné nájemní bydlení v těch městech, které budou ta města a obce podporovat. Ať se a můžeme se bavit o využití prázdných bytů, kterých je pořád ještě v České republice hromada a jsou to ty byty takzvaně investiční. To znamená, ti bohatí si je kupují, protože nevěří tomu, že v bankách budou mít nějaké výnosy, nějaké úroky, nějaké prostě rozumné sazby. Takže investují do těch nemovitostí, ale pak se vlastně z nich stávají nemovitosti, které stojí a nic se s nimi neděje.

Skutečně by stát měl začít podporovat všechny regiony tak, aby i v tom, kdysi se říkalo nejzapadlejším, až po ten, který dneska třeba patří k těm nejvíc rozvinutým, tak i ti normální lidé, střední, nižší střední třída, nebo lidi, kteří prostě chodí do práce, pracují, měli šanci si pořídit vlastní bydlení. Protože bez toho budou ti lidé prostě vytlačováni dál a dál, nejen z Prahy, ale postupně i z míst, kam měli podle rad posledních vlád prostě odejít, protože ani tam na to už nebudou mít.

A já bych byla moc ráda, aby opravdu potom, co projde stavební zákon, nový stavební zákon v nějaké podobě, tak se konečně tou bytovou výstavbou ministerstvo pro místní rozvoj začlo reálně zabývat. Aby to zas nebylo tak, že to zvednem až na konci volebního období, protože nám to bude vidět, budeme slibovat tak, jak to dělal Bartoš, ale nic z toho. Protože tyhle data zcela jasně ukazují, že je to opravdu jeden z nejzásadnějších problémů České republiky. Ať se jedná o mladé rodiny s dětmi, ať se jedná o důchodce, samoživitele, lidi, kteří prostě chodí normálně do práce a vydělávají si.

Vlastně ta krize bydlení už dneska postihuje úplně každého. A když to nepostihuje třeba tak přímo tu mou generaci, protože jsme ještě si půjčovali v době levných hypotek a prostě nějak jsme to dali do kupy, tak to rozhodně postihne naše děti. A to myslím, že nikdo z nás nechce, protože pak se tak trošku vyzpíváme těm mamám hotelům. Ale ta mladá generace vlastně moc nemá kam jít, protože nemá šanci získat tu hypotéku, nemá šanci prostě se odrazit, nebo nemá šanci dostat ani družstevní byt, nebo byt s nějakým normálním nájmem, u kterého budou mít jistotu, že je s tou, že nikdo, žádný majitel dva tři roky nevyhodí. Že se tam můžou zestabilizovat, že prostě je to něco, co jsou schopni dělat.

Takže v tomhle případě bych si moc přála, aby opravdu ta bytová politika se zase zvedla a nezvedla se až na konci volebního období, ale aby ji ta vláda zvedla – čím dřív tím líp – a opravdu z té situace začala něco dělat, začala motivovat ta města a obce k tomu, aby ty stavby urychlila, uspíšila tu bytovou výstavbu. Aby prostě i ta mladá generace měla šanci vlastně odejít do svého a začít někde normálně bez toho, aby se museli bát, že prostě na to nebudou mít, nebo že jim ta banka třeba nedá hypotéku, což se dneska děje.

Se moc omlouvám, já jsem ještě pořád strašně – moje průdušky jsou boží věc – takže ještě možná dneska párkrát zakašlu, protože když mluvím déle, tak je to ještě na mě znát. Ještě to není úplně v pohodě, ale už se to spěje snad ke zdárnému konci.

Takže takhle jsem chtěla k bytu.

A k tomu, co k té analýze, která vyšla minulý týden a myslím, že nám jasně ukazuje, že ty řeči o tom, že se mají lidé stěhovat z velkých měst do těch menších, tak už prostě i v České republice přestávají platit.

Druhá podstatná věc, kterou jsem dneska chtěla otevřít a velmi mě to zaujalo – přečetla jsem si článek „Větrníky a soláry vydělávají miliardy svým majitelům, spotřebitelé ale za elektřinu platí stále víc."

Myslím, že dneska už můžeme po těch – já nevím – pěti, šesti letech jasně říct, že ta zelená transformace, kterou si tady Ursula von der Leyenová se svými komisaři vymyslela v tom minulém volebním období, vlády ji v tom podporovaly. Bohužel i Evropský parlament hlasoval pro každou kravinu, která se naskytla. Já tedy ne, já mám svědomí čisté, ale většina mých kolegů – takže to procházelo – takže ta zelená transformace byla vlastně celou dobu dělaná pouze pro bohaté.

Spotřebitelé, zaplať domácnosti, firmy, plaťte – a my, kteří jsme vlastníci větrníků, solárů – na tom budeme vydělávat.

Ukazuje se to čím dál víc, protože my jsme jako Evropa, Evropská unie vsadili na ten rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů jako na cestu k té levnější energii a energetické nezávislosti. Jenomže ta realita je o tom, že místo té levnější energie přicházejí rekordní dotace, záporné ceny, rostoucí náklady na sítě, vyšší účty pro domácnosti i firmy.

Skvěle je napsaný ten článek na serveru hrot 24.cz. Určitě si tam zajděte si to přečíst, protože jsou tam fakt analýzy a data.

Nikdo z nás nepopírá, že chtít čistší energetiku je určitě fajn a je to legitimní požadavek. Nicméně nemůže to být tak, že ty zisky se budou privatizovat pro pár vyvolených a ty náklady budou platit všichni – od těch nejchudších až po ty firmy.

A zatím to takhle vypadá.

To znamená, klíčová otázka by měla znít: kdo na zelené transformaci opravdu vydělává a kdo jí platí?

A právě ty data po těch letech ukazují, že na ní vydělává pár lidí, kteří mají nějaké firmy, lidí, kteří stojí za různými fondy bank, které mají ty prostředky investovat třeba do větrníků a obnovitelných zdrojů – ale platíme to my všichni.

Ukazuje se, že ten slib té levnější energie z těch obnovitelných zdrojů se absolutně nenaplňuje. Je to dneska úplná blbost. Každý to vidíme i na svých složenkách a účtenkách a je to fakt mazec.

Protože bychom si měli říct, jak dál.

Obnovitelné zdroje sice umí ve špičce vyrábět levně, ale kolem nich je to prostě všechno ostatní drahé. Ať už jsou to právě ty dotace, ať je to kapacita sítí, ať je to řízení té nestabilní výroby, záložní zdroje. Prostě ukazuje se, že ty obnovitelné zdroje – když je berete v tom, že vám svítí sluníčko – tak super. Ale to všechno, co je na to navázáno, to všechno, co nakonec zaplatíte ve svých účtech a složenkách, tak to je neskutečně drahé.

Hrozně často se jako pozitivní příklad k obnovitelným zdrojům uvádí Španělsko. Vždycky říkají: ve Španělsku mají tou energii levně. Super, ale obnovitelné zdroje tam opravdu pokrývají kolem 40 procent spotřeby. Je to země, kde to sluníčko svítí podstatně často než my. Je to země, kde asi více fouká.

Jenomže právě v tom článku se dočtete, že ta silová elektřina tvoří jen asi 30 procent sumy, kterou Španělé zaplatí. Zbytek jsou síťové materiály a dotace. A navíc si pořád ještě neuvědomujeme, že to nemůžeme vztahovat pouze k obnovitelným zdrojům, ale že ve Španělsku obrovsky pomáhá třeba levný plyn ze severní Afriky – oni to tam mají opravdu kousek – levné LNG z Ruska, protože Španělé pořád berou LNG z Ruska, a stále fungujících sedm jaderných reaktorů.

Takže když se to potom podíváte na to v tom komplexu, tak je to o tom, že si tady zase bruselští eurobirokrati vymysleli nějaké kraviny, který nefungují už ani na tom papíře. Protože se to tady teď hodně mění, hodně se to různě snažíme osekat v rámci projednávání. Neříkají se tomu omnibusy – což je vždycky, že se vezme legislativa k něčemu a vyškrtává se – na můj vkus strašně kosmeticky na to, jak se ukazuje, že to prostě nemůže fungovat.

Přála bych si, aby to bylo rychlejší, aby to bylo daleko tvrdší vůči těm nesmyslům týkajícím se třeba i obnovitelných zdrojů, ale zelené energie obecně. Ale nějaká snaha tady aspoň je udělat ten krůček zpátky. Byť bysme jich potřebovali víc – bysme potřebovali oběhnout 100 metrů zpět – ale prostě nějaká snaha je.

Ale pořád je to o tom, že pokud nemáte ty stabilní zdroje, nemáte jádro, nemáte paroplynovky, nemáte prostě nějaké levné zdroje energie, LNG a dalších – tak vlastně pořád je to o tom, že se ty zisky zprivatizují a ty náklady se budou socializovat.

Je tu ještě potom jeden rozměr, o kterém se vlastně v rámci těch energií mluví velmi málo, ale myslím si, že je také velmi zásadní – a to jsou kritické minerály, které potřebujete k výrobě – ať už těch větrných elektráren, nebo solárů, baterií, elektromobilů, polovodičů i přenosové infrastruktury.

Všechno tohle potřebuje obrovské množství mědi, litia, niklu, kobaltu, grafitu, vzácných zemin, hliníku, manganu, křemíku nebo třeba stříbra.

A právě tyhle suroviny se stávají vlastně pro novou ekonomiku tím, čím byla ropa na začátku 20. století – prostě zdrojem bohatství, ale zároveň zdrojem geopolitické závislosti a nerovnoměrně rozdělených škod. Protože ta poptávka po těch kritických materiálech zásadním způsobem roste.

My navíc jako Evropská unie se chováme tak, že řadu těch států na ně schvalujeme ty nesmyslné deklarace, rezoluce. Furt jim říkáme, jak mají žít, jaký mají mít režim, jak se mají chovat, co můžou, co nemůžou.

Takže občas to vypadá i tak, že vlastně si děláme nepřátele ze zemí, které třeba ty kritické suroviny vlastní – a místo toho, abychom se s nima nějak snažili dohodnout – tak se k nim ještě chováme jako k maceše.

Ale prostě poptávka po kritických materiálech – a to je dneska z těch dat úplně evidentní – se může podle článku, ve kterém jsem to našla, do roku 2030 více než zdvojnásobit a do roku 2050 dokonce zčtyřnásobit.

Eh, vzhledem k tomu, že průměrné otevření dolů, nové těžební projekty – prostě než jsou všechny schvalovačky, než se to nějak rozjede – tak trvá 10, 15 let, tak opravdu, ale opravdu není na co čekat.

A je třeba si jenom říct, jestli opravdu tohle je ta cesta. Protože právě ta těžba – především v afrických a latinskoamerických státech – na druhou stranu to životní prostředí stojí biliony.

Eh, jenom když se podíváme na Demokratickou republiku Kongo. Tam právě – jako – to je jeden z největších producentů kobaltu a tam došlo k tomu, že ta těžba vedla ke kontaminaci řek, k zaměření zdrojů pitné vody, k obrovské a šílené práci v šílených zdravotních podmínkách.

A to všechno se ukazuje, že vlastně – ale i když je to jedna ze zemí, která má největší zásoby kobaltu – tak vůbec prosperitě těch lidí žijících v té zemi nepomohlo. Protože v roce 2024 neměl přístup k pitné vodě 64 % obyvatel v Kongu.

To znamená, opět je to o tom: vydělávají ti, kteří ty doly vlastní, kteří nám ty suroviny potom prodávají.

A zároveň je to o tom, že ti normální lidé, kteří byste si řekli, že se z toho alespoň budou mít dobře, tak se dobře nemají.

A to je prostě něco šíleného.

Takže, když se bavíme o tom, jaké chceme mít energie, jak mají být cenově nastavené a zároveň chceme být ti, kteří budou globálně spravedliví a budou poučovat a budou všem říkat, co mají dělat, tak jediný výsledek je to, že doma ti běžní lidé platí dražší sítě, dotace a stabilizaci toho systému.

V těžebních regionech platí ti místní lidé, ti domorodci nebo ti lidé, kteří tam dlouho dobíhají – zničenou krajinou, vodou a zdravím.

A mezitím, mezi těmihle dvěma světy, stojí ty investiční fondy, energetické skupiny, technologické firmy, vlastníci těch dolů, kteří na té zelené transformaci mega vydělávají.

Tak se ptám – respektive se neptám. Já jsem to tvrdila od začátku, že celý Green Deal je jenom podvod, kdy se bude přesouvat bohatství k nejbohatším a zaplatí to zase jenom lidé.

Ale proč to tady nikomu ještě pořád nedochází, když ty data to dneska ukazují zcela jasně? Je to opravdu velká škoda.

Tak přejdem na vaše dotazy. Já si zapnu druhý přístroj, protože mi to tam běhá, když mám přímák. Ale abych to tady nějak shrnula.

A pan Igor Dejkaliuk. Dealiuk. Snad to čtu správně. Omlouvám se, pokud ne.

Proč tohle pokračujete, když víte krásně, že nikde nevyhráváte žádné volby? Další věc: kdo je váš sponzor, kdo vás platí?

Děkuju za ten dotaz.

Proč takhle pokračuju? No, protože jste mě před dvěmi lety zvolili europoslankyní. Teď to budou téměř – nebo už jsou to – dva roky, kdy byly volby do Evropského parlamentu. Mám ten mandát na pět let. A tak, jak jsem to dělala ty předchozí dva mandáty – že jsem za váma jezdila do regionů, že jsme měli různé živáky – bez obalu jsme natáčeli – všichni, kteří mě sledujete, dlouhodobě to víte, že jsem vždycky minimálně jednoho týdne s váma byla nějakou cestou v kontaktu – tak to prostě hodlám dělat dál. Protože si myslím, že to patří k mé práci.

Že k mé práci patří to, abyste se mě mohli ptát na to, co vás zajímá. Abyste se mnou třeba mohli i podebatovat, když se dělá debata někde blízko vašeho okolí a chcete přijet, chcete mi vidět naživo.

Dneska už nejenom mě, ale i skvělého Míšu Guliáše, případě mě Ivana Vyskočila nebo další prostě umělce. Máme mezi náma příští týden v úterý v Kromě Říži od 5 hodin.

Takže zvu všechny ze Zlínského kraje, z Kromě Říže, na úžasnou debatu, kde bude právě Míša Guliáš, bude tam i Ivan Vyskočil. Takže se na vás moc těšíme do Kromě Říže.

Je to poslední zastávka před létem. Potom budou samozřejmě následovat další, ale minimálně část léta si všichni chcem nechat trošku volnou, ať si odpočinem.

Mimochodem musím říct, že vás, pane Igore, nikdo nenutí tohle sledovat. Pokud vás moje kanály nebaví, všude jsou tlačítka – blokovat – nebudu se vám zobrazovat, nebudete mě muset komentovat, nebudete si muset klást tyhle otázky. Je to úplně v pohodě. Já asi bez vás přežiju. Vy vidíte evidentně taky, že je to win-win situace.

Ale já si prostě myslím, že je správné, abych byla v kontaktu se svými voliči, abych jim dala možnost, aby mě kontaktovat mohli, aby se mě ptali na mé názory, na mé hlasování, na mé postoje k určitým věcem. Protože vy jste mě zvolili a já jediný, komu jsem zodpovědná, jste právě zase a jenom vy – ne žádní politici, ne žádná vláda, ne nikdo další – jen čeští voliči, voliči hnutí SPD a čeští voliči obecně. Protože samozřejmě se snažím v těch svých hlasováních zastupovat i celou Českou republiku.

Ptáte se taky na to, kdo je náš sponzor a kdo to platí. Tak možná to nevíte, ale je to tak a můžete se na to mrknout na stránkách www.spiDelo.cz.

Najdete jak finanční správu k volbám parlamentním, tak výroční finanční zprávu celého hnutí. Tam je také transparentní účet a tam také vidíte každého jednoho člověka, který nám věnoval byt korunu, až po ty, kteří nám třeba věnovali 10 000.

Eh, žádní další sponzoři nejsou. Všichni sponzoři jsou tak, jak zákon ukládá, přikazuje. Je to tak správně.

Ve výroční finanční správě tohoto hnutí, kde jsou napsáni všichni lidé, kteří nám poslali finanční prostředky, kteří nám chtěli pomoct kampaní, chtěli nám pomoct tím, abysme mohli fungovat – a jsou to ti jediní lidé, kteří nás platí – kromě samozřejmě státního příspěvku, který dostáváme z voleb.

Žádné další peníze neexistují a žádné další peníze ani nikdy existovat nebudou. Vždycky to bude pouze o těchto dvou věcech: transparentním účtu a vykázání ve finanční správě a zároveň státním příspěvku, který je veřejně dohledatelný.

Takže ti nás platí – mně osobně, když se ptáte – tak mně platí Evropský parlament.

A mimochodem, já jsem jako jediná česká europoslankyně už mnoho let pozpátku – a budu tak činit nadále – navrhovala a vždy hlasovala pro snížení mého vlastního platu na minimálně 50 %. Protože si myslím, že je to správné.

Takže ptejte se těch, kteří pro to nehlasovali, což byli zástupci těch bývalých vládních stran – především lidovců, ODS a dalších. Ale možná i další. Já teď ty statistiky zpětně 10 let nemám, ale pokaždé, když se projednává rozpočet Evropského parlamentu, tak říkám, že si my jako poslanci máme jít příkladem a v době různých krizí, hospodářských krizí, zvyšujících se cen, bysme neměli mít problém s tím, abychom si i my solidárně ty platy snížili.

Nevím, kdo to navrhuje v českém parlamentu. Nechci být špatným prorokem, ale trošku si myslím, že asi nikdo. Nebo jsem to neslyšela – návrh, že by si poslanci dobrovolně snižovali platy. Ale možná je – nechci jim křivdit – jen se to ke mně nedostalo.

Každopádně v Evropském parlamentu to dělám s poctivou, železnou pravidelností každý rok. Bohužel zatím se k tomu nenašla většina, ale to neznamená, že to nebudu zkoušet dál.

Takže tím jsem placená.

Pak tu mám Martina Klejna, taky mě pobavil.

Kdy konečně řeknete, co jste dělala na iránském velvyslanectví?

To byste rádi věděli, co?

A já taky, protože já jsem na iránském velvyslanectví v Praze v životě nebyla nikdy.

Takže vy, co čtete mladou, krásnou, prázdnou Danuši, tak nevěřte všem dezinformacím, které vypouští, protože já jsem na iránské ambasádě nikdy nebyla. Já vlastně netuším, kde je v té Praze.

A pokud někdo tvrdí, že byla, tak ho prosím jednou provždy o důkaz, že ho má, protože já jsem si 100% jistá, že ho mít nemůže. Když ta kauza vypukla, tak jsem se vůbec dívala, kde zhruba se ta ambasáda nachází, protože vím, že jsem v ní nikdy nebyla na rozdíl od řady jiných ambasád, kam chodím jako europoslankyně a řeším s velvyslanci. Vždycky jsem řešila jako členka zahraničního výboru věci, které se týkaly třeba vztahů mezi Českou republikou a někým.

A já už prostě tuhle kauzu považuju za tragikomedii, ale taky za ukázku toho, jak média umí pošpinit člověka, aniž by cokoliv z toho byla sebemenší pravda. Jen proto, že hnutí stačilo, vadilo a já jsem měla tu čest být jeho lídrem v těch parlamentních volbách, tak se vymýšlely zcela vymyšlené kauzy, které neměly s realitou nic společného. Ale protože se ty správné mediální domy uměly dohodnout, tak vlastně když to říkali v televizi nebo když to psali v novinách, tak to musí být pravda.

A vy vlastně nemáte šanci se jakkoliv bránit, protože vám soud nebo policajti řeknou, musíte být zvyklí, protože jste politik. A i když o vás evidentně lžou, tak se to s váma potom táhne.

Je to daň pro politiky. Já si nechci stěžovat, ale z druhé strany, jenom i v souvislosti třeba s některými kauzami, které jsou teď vytvářeny na různé vládní politiky, tak si uvědomme tu realitu.

Já jsem dokonce v rámci té kauzy osobně vyzvala, napsala dopis šéfovi BIS, kde jsem ho žádala, aby zveřejnil vše, co na mě vysledovali a vyslídili. Nemám s tím sebemenší problém, protože jsem přesvědčená o tom, že jsem nikdy nejednala proti zájmům České republiky, proti občanům České republiky. Já prostě nemám co skrývat.

Oni to neudělali, ale to je jejich problém, ne můj. Já jsem udělala všechno proto, abych se mohla bránit. Ale ono se asi někomu hodilo, že ta kauza byla, existovala a že si na ní prostě mohl vytvářet PR. A nejenom mně, ale skrz mě celé hnutí stačilo dehonestovat.

Každopádně ještě jednou opakuju: pokud věříte mladé a pohledné dezinformátorce Danuši, ne úplně pohlednému a ne úplně mladému Tomáši Zdechovskému a dalším, tak opravdu já čekám od nich ten důkaz. Protože jinak prostě vědomě lžou.

A pak je tady otázka od paní Čapčarové.

Katko, mám otázku. Nevíte, jak dopadlo rozhodnutí zasypání dolů v Moravskoslezském kraji a co udělal pro referendum o vystoupení z EU? Mluvíme o odvolání prezidenta. To ještě musí udělat, když nestačí to, co dělá proti Česku.

Vláda evidentně nebude přehodnocovat zasypávání dolů z té odpovědi, kterou mi poslala, což mě velmi mrzí, protože si myslím, že je to brutální ekonomická ztráta pro budoucí generace.

A co se týče referenda, tak referendum, které by z lidí nedělalo blbce — promiňte, že to tak říkám — a nechalo je rozhodovat o všech otázkách bez omezení, tak v tom jsme bohužel zůstali sami, protože šesti koalice, ano, SPD, motoristé pro svobodu a tříkolory. Sice zákon o referendu zřejmě přijme, ale bude naprosto vykořeněný.

A vláda zamezí tomu, abyste se mohli vyjadřovat právě třeba k otázce směřující k Evropské unii nebo k NATO nebo k jakékoliv zahraniční politické otázce.

Je to podle mě velká chyba, ale zatím to tak vypadá. Nechci předjímat, ale z toho, co říkal i premiér, tak to tak bude.

Takže budeme mít referendum, ale rozhodovat budete moct jenom o něčem, protože vy vlastně máte chodit jenom jednou za čtyři roky k volbám a rozhodnout o tom, kdo bude v té Strakově akademii sedět nebo v té poslanecké sněmovně. A to je všechno, co můžete.

Štve mě to, protože já si myslím, že přímá demokracie je skvělý nástroj i pro politiky. Přímá demokracie politiky drží zkrátka, politikům ukazuje cestu. Politikům může říct, co si ti voliči myslí. Třeba k otázkám, které se v době, kdy byly volby, ani neotvíraly nebo nebylo nutné je řešit. To znamená, že vlastně ti voliči ani nerozhodli, koho v té sněmovně chtějí podle toho, jak k tomu danému tématu vystupoval.

Ale takhle to prostě bohužel je.

Takže jdeme na další.

Martin Zapletal, občan. Ahoj Katko. I když jsi ukončila předsednictví v KSČM, snad budeš bojovat dál. I když si to náš lid nezaslouží. Na naše země však ano.

Dotaz: V Polsku se řeší odejmutí vyznamenání Zelenský v souvislosti s Banderovci. Jak donutit prezidenta, aby ho měl řád Bílého lva Zelenskému? Děkuji za vše.

A tak zaprvé se vyjádřím ke KSČM a mému konci v roli předsedkyně. Protože jsem si dneska přečítala článek na Blesku, který měl takový dvojznačný titulek, kde já mluvím o tom, že budu bojovat proti Green Dealu a někteří si mysleli, že budu házet soukolí do Green Dealu. Ale protože tam jenom budu házet soukolí, tak si někteří mysleli, že asi do činnosti KSČM to opravdu nemám v plánu.

Já jsem v tom článku velmi jasně vysvětlila, že to nemá nic společného s mým zdravím, které se občas taky řeší v souvislosti se mnou. Ale tady je to v pohodě až na ty průdušky teď zrovna, ale to je moje klasická jarně-letní viróza. Ve chvíli, kdy si zapnu klimu v autě, tak jsem totálně v háji.

Nicméně, kdo z vás by někdy měl stejný problém s hlasivkami, jako mám já, tak jsem tuhle sezónu objevila geniální věc a to je slezový čaj z čistého slezu. Zalít jenom teplou vodou, nechat 12 hodin vyhluhovat, pít a fakt ty hlasivky jsou bez třeba jenom úplně boží do druhého dne. Levné, skvělé a vůbec nevím, proč mi to někdo neodhalil za posledních 10 let, co se svými hlasivkami trápím.

Ale každopádně já jsem už od ledna říkala, že v KSČM skončím. Měla jsem k tomu jak své vnitřní důvody, protože KSČM se rozhodla jít nějakým směrem, ale zároveň jsem k tomu měla ten důvod, že já jsem vždycky dělala práci europoslankyně na prvním místě a pak ten čas, který mi zbýval, tak jsem dělila mezi KSČM a svoji rodinu.

Takže třeba když byly tady v Bruselu v létě prázdniny, jsem si teď nedávno tak uvědomila, já jsem celý srpen byla v Praze a připravovala jsem třeba volby a strategie a různé věci. A já bych se prostě jednou, nebo už jsem asi ve věku, kdy bych se měla říkat — mám to zcela upřímně — v těch volných chvílích, kdy nejsem v Bruselu, nejsem ve Štrasburku, chtěla věnovat své rodině, svému synovi, svému manželovi, mamince, příbuzným, různým sestřenicím, bratrancům, prostě všem, kterým si myslím, že to za ty posledních minimálně 10 let, kdy takhle cestuju, dlužím. A myslím, že je na to čas.

Asi i vy sami víte, že někdy si člověk přeskládává v životě ty priority a že prostě jsou věci, kdy chcete ten svůj volný čas už mít taky jako svůj. Být předsedkyní bylo pro mě cti, jsem na to hrdá.

Děkuju moc, že jsem tu příležitost dostala.

Myslím, že se strašná spousta věcí povedla, i když všichni připomínají jen ten volební neúspěch v těch volbách parlamentních.

Tak já jsem, když jsem nastupovala jako předsedkyně, měli jsme jeden mandát v Evropském parlamentu. Teď za koalici máme dva.

Měli jsme tuším 13 krajských zastupitelů. Teď má koalice stačilo něco kolem 40.

Povedlo se ty věci zestabilizovat, byť třeba já bych volila ještě jinou cestu, ale vždy to bylo o kolektivních rozhodnutích, které já jsem respektovala.

Z druhé strany to byl každý druhý víkend, někdy každý víkend v měsíci na úkor toho, že jsem někde byla, něco jsem musela řešit, protože já když už něco dělám, tak to dělam prostě pořádně. Neumím říci, že kašlu na to, tak prostě teď chci být s rodinou.

A myslím, že bylo fér si teď chvíli říci, že i pro mě – a když jsem se podívala do toho zrcadla, tak jsem si to uvědomila – chci být s tou rodinou, chci mít normální víkendy.