Na ☕️ s Vojtěchem 31. 08. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné pondělní odpoledne.

Vážení přátelé, vážení diváci, mí drazí slova její vlastenci.

Jak jsem slíbil, tak doručuji: vítejte u kávy, která se dnes bude zabývat historickým tématem, a je to velmi důležité téma.

A jde o nedávno zemřelého generála Radka Mladiče.

Takže přátelé, doufám, že máte čas si udělat dobrou kávu, a že se nad tím společně zamyslíme, a že mi napíšete svůj názor.

Dobrou chuť, přátelé.

Jdeme na to.

Poslední prázdninový den. Radka Mladiče.

Radka Mladiče zemřel.

Hrdina, zločinec nebo produkt strašné války.

Přátelé, vítejte u dnešní kávy.

Dnes to nebude lehké povídání.

Ve čtvrtek 27. srpna roku 2026 zemřel ve věku 84 let ve vězení Radka Mladiče, generál, velitel armády republiky srbské, muž odsouzený na doživotí, muž, jehož jméno je navždy spojeno se Srebrenicí.

A během několika málo hodin se objevily v našem mainstreamu titulky, které nám celý jeho život a vlastně celou válku v Bosně shrnuly do několika slov: válečný zločinec, řezník z Bosny, z tříčky genocidy.

Koukal jsem, co psali někteří uvědomělí komentátoři na Instagramu, a žasl jsem, protože ta nevědomost z toho úplně vyvěrá.

Opravdu je to hrozné. Opravdu hrozné.

Jenže já dnes nechci dělat ani jednu ze dvou věcí.

Nechci Radka Mladiče kanonizovat a nechci z něho vyrábět mučedníka, a také nechci popírat Srebrenici.

To v žádném případě.

K masovým popravám došlo a byl to zločin.

To je beze sporu.

Ale stejně tak odmítám představu, že válku v Jugoslávii lze vysvětlit tak, že na jedné straně stáli zlí Srbové, jak se to dneska prezentuje, a na druhé straně byli nevinné oběti.

To není pravda.

Oba moji otcové se účastnili v raném čase jugoslávských válek několikrát.

Byli tam za OSN, byly tam i posléze za NATO a tak dále.

To znamená, že mám o tom jisté povědomí, protože tak válka v Bosně opravdu nevypadala.

A pokud chceme pochopit Mladiče, musíme nejprve pochopit Jugoslávii.

Jugoslávie se nerozpadla u Srebrenice.

Radka Mladiče se narodil v roce 1942 v Bosně a Hercegovině.

Jeho otec Niďa bojoval jako partyzán a v roce 1945 zahynul v boji proti ustašovcům.

To je velmi důležitý detail.

Mladiče vyrůstal v zemi, která měla druhou světovou válku doslova vypálenou do rodinné paměti, a nebyl zdaleka jediný.

Každá rodina někoho takového měla.

Nezávislý stát Chorvatsko prováděl během války masové pronásledování Srbů, Židů, Romů, Sintů a tak dále.

Jasenovac se stal symbolem této hrůzy.

To byl jeden z nejhorších, nejhorší vyhlazovací tábor během druhé světové války.

Udělám na to určitě video.

Už jsem na to jedno video dělal, ale na kanálu bude další trošku rozsáhlejší video.

No a po válce přišel hrdina Josip Broz Tito.

Jeho Jugoslávie se pokusila všechny tyto démony zavřít pod jednu pokličku s heslem „bratrství a jednota".

Dokud to žil, tak fungovala federace a pokličku víceméně držela.

Bylo to velmi chytře vymyšlené.

Už jsem to tady několikrát říkal.

On ty národy rozdělil do jednotlivých odvětví, průmyslu, obchodu, lékařství, služeb a tak dále, a díky tomu se drželi pohromadě.

Jedna část inteligence, dělníci, armáda, to byli Srbové.

Tak Tito bohužel zemřel v roce 1980.

Jugoslávie se dostávala do ekonomických problémů.

Rostla nezaměstnanost, zadlužení i nacionalismus jednotlivých republik.

A na přelomu 80. a 90. let začala federace praskat.

Slovinsko, Chorvatsko a nakonec Bosna a Hercegovina.

Jenže Bosna měla zásadní problém.

Nebyla národním státem jednoho národa.

Je to něco jako Ukrajina.

Vedle sebe tam žili muslimští Bosňáci, Srbové a Chorvati.

Vesnice se střídaly po několika kilometrech.

Existovala smíšená města, také samozřejmě smíšená manželství, ale současně historické křivdy, které nikdy úplně nevymizely.

A když se začala Jugoslávie rozpadat, každý národ měl úplně jinou představu o své budoucnosti.

Bosňáci chtěli nezávislou Bosnu.

Velká část bosenských Srbů chtěla zůstat spojena se Srbskem a jugoslávským prostorem.

Chorvati měli vlastní ambice, a z politického konfliktu se stal konflikt ozbrojený.

Kdo to byl Mladiče?

Mladiče nebyl nějaký polovojenský dobrodruh, který jednoho rána sebral samopal, tak jako například Stepan Bandera.

K tomu ještě bych se rád vyjádřil.

Byl profesionální důstojník jugoslávské lidové armády, vystudovaný voják.

V roce 1991 bojoval v Chorvatsku a roku 1992 se stal velitelem hlavního štábu armády republiky srbské, neboli VRS.

A tím se dostáváme k Radovanu Karadžičovi.

Doktor Karadžič.

Karadžič byl politická hlava bosenských Srbů.

Mladiče byl jejich vojenská síla.

Republika Srbská vznikla v prostředí, kde Srbové věřili, že pokud se Bosna odtrhne od Jugoslávie, mohou se i oni sami stát menšinou v novém státě.

Bosňáci se naopak obávali rozdělení Bosny a vzniku etnicky homogenních území.

A potom začala válka, ve které se postupně dopouštěly zločinů všechny strany.

Dvakrát potrhuji: všechny strany.

Srbské jednotky, bosňácké jednotky, chorvatské jednotky, paramilitární skupiny a civilní obyvatelstvo bylo mezitím.

To trpělo nejvíce bez ohledu na stranu.

To ale neznamená, že rozsah jednotlivých zločinů byl stejný, nebo že tím mizí osobní odpovědnost velitelů.

A právě toto je důležité říci.

Pochopení kontextu není omluva.

Sarajevo.

Jedním z nejzávažnějších bodů Mladičova příběhu je Sarajevo.

Město bylo několik let obléháno silami bosenských Srbů.

Odstřelování a odstřelováci zabíjeli civilisty.

Za peníze jste si tam mohli zastřílet.

Nevěříte?

No tak věřte, přátelé.

Někteří milionáři ze Spojených států amerických tam chodili lovit lidi.

Přijde vám to neuvěřitelné?

Nelžu, přátelé.

Mladiče byl jako vrchní vojenský velitel jedním z lidí odpovědných za způsob vedení této operace, a právě za kampaň teroru proti civilnímu obyvatelstvu Sarajeva byl později odsouzen.

Tedy není potřeba nic relativizovat.

Civilista není legitimní vojenský cíl.

Teďka ale zároveň musíme chápat, že Sarajevo nebylo jediným místem, kde v Bosně umírali civilisté.

Proto se nyní dostáváme ke Srebrenici.

Srebrenice před rokem 1995.

Když dnes někdo řekne Srebrenice, většina lidí si představí jediný okamžik: červenec 1995.

Jenže válka kolem Srebrenice probíhala několik let, konkrétně pět.

Srebrenice byla bosňáckou enklávou obklopenou územím kontrolovanými bosenskými Srby.

Velitelem bosňáckých sil v oblasti byl Naser Orič.

Jednotky operující ze Srebrenice podnikaly v letech 1992–93 útoky proti okolním srbským vesnicím.

Domy byly vypalovány, docházelo k zabíjení, přitloukli lidi na vrata, a tady bych takle mohl pokračovat.

Srbové byli vražděni a zajímáni.

A mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii později výslovně konstatoval, že někteří srbští zajatci byli ve Srebrenici krutě týráni a někteří byli zabiti.

To není žádná srbská propaganda, jak se dneska snaží někdo tvrdit.

To je součást spisů samotného tribunálu v Hágu.

Naser Orič byl před tribunálem souzen.

V první instanci byl odsouzen za selhání při zabránění vraždám a krutému zacházení se srbskými civilisty, ale odvolací senát tento rozsudek následně zrušil, protože nebyly splněny právní podmínky jeho velitelské odpovědnosti.

Takhle se to hraje, přátelé.

To je mezinárodní trestní tribunál, který neuznává Čína, neuznává Izrael, neuznávají Spojené státy americké a takhle bych mohl pokračovat.

A tady vznikla obrovská srbská frustrace.

Srbské rodiny kolem Srebrenice měly své mrtvé, měly vypálené domy, měly vlastní příběh hrůzy a cítili, že svět jejich oběti prakticky nevidí nebo nechce vidět. To je důležitá část příběhu. Opět dvakrát potrhuji.

Ale teď přijde stejně důležitá věta.

Nic z toho neopravňovalo kohokoliv k tomu, co následovalo v červenci roku 1995.

Srebrenice byla od roku 1993 vyhlášena AOSN za takzvanou bezpečnou oblast. Měla být demilitarizována a chráněna jednotkami Umprofor. V praxi systém nefungoval.

V červenci 1995 zájala armáda Republiky Srbské operaci proti enklávě. Jedenáctého července Srbové Srebrenici obsadili. Mladič přijel do města. Existují z toho slavné televizní záběry. A potom začalo oddělování mužů od žen a dětí. Ženy, děti a starší lidé byli odváženi pryč. Muži a chlapci byli zadržováni.

Část bosňáckých mužů se současně pokusila prorazit lesy směrem k Tuzle. V této koloně byli civilisté i příslušníci bosňácké armády a během průlomu docházelo také k bojům.

Jenže vedle bojových ztrát následovalo něco úplně jiného.

Systematické popravy zajatců na různých místech. Ve skladech, na farmách, na polích, v okolí Zvorníka, v Bratunaci. Tisíce lidí byly popraveny. Já mám příběh z jedné školy, který tady ani nemůžu vyprávět. Člověk, který se toho zúčastnil, kapitán, tak spáchal několik měsíců po, když se vrátil do České republiky, sebevraždu.

Jejich těla byla ukládána do masových hrobů. Část ostatků byla později přesouvána do sekundárních hrobů.

Mezinárodní soudy tuto událost právně kvalifikovali jako genocídu. Ratko Mladič byl za genocídu ve Srebrnici pravomocně odsouzen.

Tohle bychom si neměli přepisovat podle toho, zda máme nebo nemáme Srby rádi. Já třeba Srby rád mám, ale tohle prostě byla chyba. Stejně jako bychom neměli přepisovat zločiny spáchané na Srbech.

Mladič před Hágem. Po válce Mladič zmizel. Obžalován byl již roku 1995, ale zatčen byl až v květnu 2011 v Srbsku. Bylo mu 70 let. Následoval dlouhý proces.

V roce 2017 přišel rozsudek doživotí. Byl uznán vinný za genocidu ve Srebrenici, pronásledování, vyhlazování, vraždy, deportace, násilné přesuny obyvatelstva, teror proti civilnímu obyvatelstvu Sarajeva, nezákonné útoky na civilisty a braní příslušníků OSN jako rukojmích.

Ale jedna věc se někdy v médiích zjednodušuje.

Mladič nebyl odsouzen za genocidu ve všech místech, kde ji žalobci tvrdili. V případě několika bosňáckých obcí z roku 1992 byl obžaloby z genocidy zproštěn.

Jeho doživotní trest byl v roce 2021 pravomocně potvrzen a tady se dostáváme k otázce, která podle mě stojí za diskuzi.

Byl Hág spravedlivý?

Tady bych byl velmi opatrný.

Není pravda, že tribunál soudil pouze Srby. Před tribunálem stanuli také Chorvati, Bosňáci, představitelé dalších skupin.

Současně je naprosto legitimní diskutovat o tom, jak jednotlivé národy rozsudky tribunálu vnímaly a proč mezi Srby vznikl hluboký pocit, že jejich vlastní oběti nebyly připomínány stejně intenzivně.

I ty filmy, které jsou na to natočeny, jsou velmi, velmi tendenční.

Právě případ Nasera Oriče, který jsem zmiňoval, je toho dobrým příkladem. Odvolací soud ho nakonec naprosto sprostil odpovědnosti.

To ale neznamená, že soud řekl, že žádné zločiny na Srbech nebyly. Naopak odvolací senát výslovně zdůraznil, že o existenci závažných zločinů proti srbským zajadcům nebylo pochyb. Právní otázkou bylo, zda byla prokázána Oričova osobní velitelská odpovědnost.

To se velmi často dělo právě u SSK, například. A to jsou dvě naprosto rozdílné věci.

A teď ta nejdůležitější otázka.

Co tedy byl generál Ratko Mladič?

Pro jedny válečný zločinec a symbol Srebrenice, pro část Srbů voják, který bránil svůj národ v době rozpadu země a občanské války.

Historická realita však není referendum popularity.

Mladič byl profesionální generál, schopný vojenský velitel a jedna z rozhodujících osobností bosenské války. Současně byl člověkem, který nesl velitelskou a podle pravomocného rozsudku také trestní odpovědnost za mimořádně závažné zločiny.

Jedno ovšem nevylučuje druhé.

Můžeme rozumět strachu bosenských Srbů. Můžeme připomínat zavražděné Srby. Můžeme mluvit o Oričových jednotkách. Můžeme negativně kritizovat chyby OSN a že jich bylo, že jich bylo. Můžeme také negativně kritizovat politiku západních států. Tady vy mě doplňte, přátelé, hned vás napadne, co můžeme diskutovat o rozpadu Jugoslávie, ale nesmíme kvůli tomu tvrdit, že poprava zajatců byla legitimní odvetou.

Nebyla.

A stejně tak ale nesmíme obrátit znaménka a tvrdit, že protože byl Mladič odsouzen, byli Srbové jedinými pachateli války.

Nebyli.

Nebyl to příběh dobra proti zlu.

Byla to občanská, brutální, etnická, mnohdy vyhlazovací válka. Říká se tomu genocída. Ve které soused bojoval proti sousedovi. To, co si dělali, bylo neuvěřitelné.

No a slíbil jsem Banderovi.

Často dnes slyším morální soudy nad tím, kdo smí být hrdinou a kdo jím být nesmí.

A potom se podívám na dnešní Ukrajinu a vidím připomínání Stepana Bandery prakticky každý den nebo některých dalších představitelů ukrajinského nacionalistického hnutí.

Historické okolnosti Bandery a Mladiče jsou samozřejmě odlišné a bylo by chybou je jednoduše postavit vedle sebe jako dvě totožné postavy.

Ale jednu otázku si položit můžeme.

Máme na historické osobnosti používat stejný metr?

Pokud odmítáme kult osobnosti spojené se zločiny proti civilnímu obyvatelstvu na Balkáně ve Srebrenici, měli bychom být stejně kritičtí k historickým osobnostem a organizacím spojenými se zločiny proti Polákům, Židům, ale také Československu a tak dále, nebo dalším civilistům na východě Evropy.

Historie nemůže fungovat podle toho, kdo je právě náš geopolitický kamoš.

Ne, bohužel to tak je.

Dáme si závěr.

Radko Mladič zemřel, jeho soud skončil, ale spor o jeho místo v dějinách nekončí. Bude mít vlastně pohřeb se všemi státními poctami. Já se Vojtabojiči se nedivím v tomhletom.

Jo, možná právě jeho život ukazuje, jak nebezpečné je rozdělit válku na hodné a zlé.

Srebrenice byla zločin. O tom není diskuze. Masové popravy zajatců byly zločinem. Zločiny proti Srbům byly rovněž zločiny.

Srbská matka, které někdo zavraždil syna, netrpěla méně než bosňácká matka, tak jak jsme mohli vidět například u Lady Diany.

Vzpomínáte si, přátelé?

Tam to byla bosňácká matka. Možná proto kolem toho byl takový humbuk. Těžko říct.

Pokud začneme oběti dělit podle národnosti a nebo podle toho, která strana je nám politicky sympatická, historii jsme nepochopili vůbec.

Proto bych Radka Mladiče ani neoslavoval, ani z něj nedělal jednoduchou karikaturu balkánského monstra.

Spíše bych tu válku studoval, protože jeho příběh je příběhem rozpadu Jugoslávie.

Je to příběh nacionalismu.

Někdo může říct ultranacionalismu, strachu pomsty, selhání mezinárodního společenství, ale hlavně selhání lidství.

A nakonec války, ve které se lidé, kteří ještě několik let předtím žili v jednom státě, byli sousedé, dokonce si pomáhali, se začali navzájem zabíjet.

Můžeme dát třeba srovnání, paralelu se Sudety.

Klidně by to šlo.

A právě v tom je podle mě největší varování.

Takže tak, přátelé, pište do komentářů, co vy si o tom myslíte.

Já vám všem přeji krásný den, úspěšný den, ať se vám daří a brzy zase na viděnu.

Krásný den, vážení přátelé.

A teď jen v rychlosti se věnujeme tomu, co to je Český dům.

Vidíte tady velmi často transparentní účet Regionálního rozvojového fondu 333 889 9002/5500, což je transparentní účet Regionálního rozvojového fondu, kde pomáháme znevýhodněným osobám, samoživitelkám, lidem, co se ocitnou v akutní sociální nouzi a tak dále.

Protože budeme slavit s Vaškem pětileté výročí – my jsme to zakládali za tvrdého covidismu – tak jsme se rozhodli, že potřebujeme mít nějakou budovu, aby jsme se mohli setkávat, aby jsme mohli více pomáhat.

Na rozdíl od některých neziskovek, které tady nebudu jmenovat, se podíváte-li do našich výročních zpráv, my darujeme 85 % a 15 % jde na provoz.

My to s Vaškem děláme zdarma.

Nemáme žádné výplaty, nic.

Nepotřebujeme, aby nám někdo posílal peníze pro nás na provoz, ale rozhodli jsme se, že také by fond měl něco vlastnit, abychom nemuseli platit nájem, protože ty nájmy jdou pořád nahoru a aby jsme se mohli setkávat.

Tak proto je tady nahoře vždycky to číslo.

Pokud nechcete být vidět, tak to číslo je 333 889 010/5500, což je ze zákona povinný provozní účet.

Mnozí lidé nechtějí být vidět, takže my to samozřejmě respektujeme a chceme vám za to s Vaškem moc poděkovat, protože když se podíváte na transparentní účet, tak se opravdu daří pomáhat lidem.

Takže děkuji vám, přátelé.

Kdo budete chtít, můžete přispět.

My potom chceme udělat takovou desku, kde budou ti největší přispěvovatelé vytesáni do kamene.

Děkujeme.

Na shledanou.