Na ☕️ s Vojtěchem 30. 07. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné odpoledne, vážení přátelé, vážení chcemíři, výdrazí sloven i vlastenci.

Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem.

Přátelé, pevně věřím, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme nad tématy, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete.

Dneska to bude téma, o které si píšete. Den dění a tak dále. Dobrou chuť, přátelé.

Dneska půjdeme přímo na kořen věci, protože jde o téma, které se týká nás všech. Ovšem málokdo mu opravdu rozumí. A víte, co se říká: dva ekonomové a čtyři názory.

A je to vyloženě ekonomické téma státního rozpočtu a musíme si dát určité srovnání, protože teďkon tady je směť zpráv o tom, jak bude schodkový rozpočet, jestli to bude mínus 400 miliard nebo 310 miliard, jestli to je potřeba rozpočtová opatření.

Teďkon z komise evropské přišlo povolení, protože Česká republika patří mezi jednu z nejméně zadlužených zemí. Já bych byl rád, kdyby to tak zůstalo. Já bych dokonce byl rád, kdyby Česká republika nebyla zadlužená vůbec, ale to je momentálně z Cfy. Ale my se na to podíváme, protože jako makroekonom je to moje téma. Také jsem se tím živil a částečně pořád ještě živím.

Takže jdeme na to, přátelé. Připravil jsem to. Není to vůbec jednoduché téma, ale je potřeba to udělat.

To znamená, vezeme si 20 let. Je potřeba se podívat na schodkové rozpočty České republiky — kdo rozdával, kdo šetřil a kdo nám nechal účet. Roky 2006 až 2026 a příprava rozpočtu na rok 2027.

Dnes si vezmeme téma, které na první pohled vypadá mimořádně nezáživně. Státní rozpočet, příjmy, výdaje, deficit, veřejný dluh, mandatorní výdaje, strukturální saldo. Zkrátka všechna ta slova, při kterých normálnímu člověku začne padat hlava a politikovi naopak začne stoupat sebevědomí.

Jenže ono to vůbec nudné není. Státní rozpočet je totiž příběh o tom, jak politici hospodaří s penězi, které jim nepatří. Jde o fiskální politiku.

Máte fiskální politiku, to je státní rozpočet, a monetární politiku. Peníze z tohoto vychází — to je Česká národní banka, česká koruna, inflace a tak dále. A právě proto se s nimi hospodaří tak snadno.

Když vy doma každý měsíc vyděláte 50 000 Kč a utratíte 70 000 Kč, můžete to nějakou dobu řešit úsporami, kreditními kartami, půjčkami nebo rozprodáváním majetku. Ale nakonec stejně přijde účet.

Stát má jednu velkou výhodu. Může si půjčovat velmi dlouho. Může si půjčovat dokonce desítky let. Může zvyšovat daně a může tvrdit, že dluh zaplatí někdo jiný. Nejlépe ta příští vláda, budoucí generace nebo nějaký ekonomický růst, zázrak, jako jsme tady měli konjunkturu 2013 až 2019, který se vždycky zázračně objeví za horizontem volebního období.

A teď si položme jednoduchou otázku: hospodařovala Česká republika od roku 2006 někdy skutečně odpovědně?

Odpovědně? Někdy ano, ale většinou nikoliv.

Za celé období od roku 2006 do roku 2025 skončil státní rozpočet v přebytku pouze dvakrát — a to v roce 2016, když byl ministrem financí Andrej Babiš, a v roce 2018, když už Andrej Babiš byl premiérem. Ve všech ostatních letech jsme utratili více, než jsme vybrali.

A to jsme měli roky hospodářského růstu, mízikou nezaměstnanosti, rostoucích mezd, evropských dotací a relativního klidu a míru.

Takže si na chvíli to kávu a pojďme si projít jednotlivé vlády. Ne podle jejich tiskových konferencí, ale podle jejich účtů, protože čísla, pokud jsou napsána a interpretována správně, tak nelžou.

Jiří Paroubek, Mirek Topolánek, schodek 97,6 miliardy Kč rok 2006.

V roce 2006 skončil státní rozpočet se schodkem přibližně 97,6 miliardy Kč. Na začátku roku vládla sociální demokracie Jiřího Paroubka. Po volbách dlouhé měsíce se skládala vláda — první vláda Mirka Topolánka, takzvaná první vláda Mirka Topolánka. V té době se jí tak neříkalo.

A teď pozor, česká ekonomika tehdy rostla velmi rychle. Nebyla žádná covidová pandemie, nebyla energetická krize, nebyla válka na Ukrajině a nebyly zavřené továrny. Brali jsme z Ruska horem spodem. Přesto jsme měli téměř stamilardový deficit.

Dneska to vypadá směšně, ale vezměte si, co 100 miliard bylo v roce 2006. Je potřeba přemýšlet i takto — to znamená parita kupní síly, nejenom HDP, parita kupní síly, ta je podstatná.

Tohle je základní problém českých veřejných financí. My jsme se nenaučili vytvářet přebytky ani v dobrých časech. Když ekonomika rostla, politici nezmenšovali dluh. Oni rozšiřovali výdaje, rozdávali sociální dávky, zvyšovali platy ve státní sféře, vytvářeli nové programy a slibovali další peníze. A každý nový pravidelný výdaj se stal politicky téměř nezrušitelným.

Rok 2006 je proto důležitý. Ukazuje, že schodkové hospodaření v České republice nezačalo covidem ani Pétrem Fjalentkem. Bylo tedy dávno předtím.

Rok 2007, to už byla natvrdo topolánkova vláda a schodek 66,4 miliardy Kč.

V roce 2007 se deficit snížil přibližně na 66,4 miliardy Kč. Ekonomika dál velmi rychle rostla, nezaměstnanost klesala, příjmy státu se zvyšovaly a vláda začala připravovat reformu veřejných financí. Na první pohled to tedy vypadalo jako zlepšení a ono to zlepšení skutečně bylo.

Ale musíme pozorovat zásadní věc: v době tak silného růstu měl rozpočet ideálně skončit přebytkem nebo kladnou nulou. To znamená vyrovnaný rozpočet.

Když to úplně zjednoduším, dám to tak triviálně, že už to jednodušeji nejde: pokud máte 6% růst ekonomiky a stále vytváříte desítky miliard dluhu, co bude dělat, až přijde krize?

Co se bude dít? Odpověď nastala velmi brzy.

Rok 2007, schodek 19,4 miliardy Kč — poslední rok před bouří.

V roce 2008 skončil státní rozpočet schodkem 19,4 miliardy Kč. Byl to nejlepší výsledek od roku 1997 za vlády Václava Klause. Ministerstvo financí tehdy samo připomínalo, že jde o mimořádně nízký schodek.

Mohli bychom říci: výborně, topolánkova vláda téměř vyrovnala rozpočet. A teď si vezměte, kdyby tehdy poslechli pana doktora Tlustého, to by teprve bylo.

Jenže už v druhé polovině roku 2008 dorazila světová finanční krize. Padala banka Lehman Brothers. Světový obchod se začal hroutit a česko-moravsko-slezský průmysl, silně závislý na exportu, dostal tvrdou ránu zezadu.

A tehdy se ukázalo, jak nebezpečné je nevytvářet si rezervy v dobrých časech.

Nastává kalousek, přátelé.

Rok 2009 — finanční krize a deficit 192,4 miliardy Kč. Kalousek.

Rok 2009 byl zlomový. Státní rozpočet skončil schodkem přibližně 192,4 miliardy Kč. Byl to absolutní rekord. Česká ekonomika se propadala. Klesl výběr daní, vzrostly sociální výdaje. Vláda Mirka Topolánka během českého předsednictví Evropské unie padla a nastoupila úřednická vláda Jana Fischera. Inženýra Fischera.

Jistě si vzpomínáte, byla to druhá úřednická vláda. Předtím byla úřednická vláda. Kdy? Ano. V roce 1998, guvernér Tošovský. Rozkradlo se české zlato. To je třeba připomínat. Já jim tohle nezapomenu.

Ale tady je třeba být spravedlivý. Velká část schodku byla skutečně důsledkem světové hospodářské krize.

Když se ekonomika propadne, stát automaticky vybírá méně na daních a více vydává na podporách nezaměstnanosti a dalších sociálních dávkách.

Je to typický neokinesiánský přístup.

Jenže zároveň platí, že jsme do krize vstupovali bez dostatečných rezerv.

A to je rozdíl mezi odpovědným státem a státem českého typu.

Odpovědný stát v dobrých časech šetří a v krizi může ekonomiku podpořit.

My jsme v dobrých časech utráceli doslova a do písmene jako prdlí a v krizi jsme začali utrácet ještě více.

Rok 2010, Nečasova vláda.

Schodek 156,4 miliardy Kč skončil státní rozpočet v roce 2010.

Po volbách vznikla vláda Petra Nečase, která nastoupila s heslem rozpočtové odpovědnosti.

Ministr financí Miroslav Kalousek varoval před zadlužováním a před možností řeckého scénáře.

Začalo období škrtů, zvyšovaly se některé daně, snižovaly se některé výdaje, omezovaly se platy v sektoru veřejném a vláda se snažila deficit postupně zmenšovat.

Vzpomínáte, přátelé?

Na jedné straně to bylo logické.

Deficit přes 150 miliard nebylo možné udržovat donekonečna.

Na druhé straně přišla otázka, zda vláda nezačala brzdit ekonomiku příliš rychle.

Když stát současně zvýší daně, sníží výdaje a omezí investice, může tím hospodářské oživení zpomalit?

Nemůže, musí.

To prostě jinak ani není možné.

A právě to se v dalších letech stalo hlavním předmětem sporu.

Rok 2011, schodek 142,8 miliardy Kč.

Ministerstvo financí uvádělo, že výsledek byl o 13,6 miliardy lepší než v roce 2010.

To ovšem je zanedbatelné, když se podíváte na ten celkový deficit.

Deficit tehdy klesal, ale pořád byl velmi vysoký.

Nečasova vláda pokračovala v konsolidaci.

Zvyšovala se spodní sazba DPH a hovořilo se o důchodové reformě.

Jenže důležitá je skladba škrtů, kdy vláda omezí zbytečný provoz, dotace politicky zpřízněným organizacím a kámošům, prověřené zakázky a tak dále a tak dále.

Je to správně.

Když ale omezí investice do infrastruktury, oprav, rozvoje, může se krátkodobě vylepšit deficit, ale z dlouhodobého hlediska zhorší výkonnost země, neboli HDP klesá.

To je mimochodem česká specialita. Když je potřeba šetřit, první se odloží silnice, školy, nemocnice a opravy.

Mandatorní výdaje se nechají být, protože na ty se prostě nesahá — výplaty státních zaměstnanců.

Bohužel je to tak.

Musím to říkat tak, jak to je, přátelé.

Rok 2012, schodek kolem 101 miliardy Kč.

To už bylo výrazně zlepšení oproti krizovým rokům.

Jen že česká ekonomika se znovu dostala do recese, domácnosti omezovaly spotřebu, investice byly slabé a vláda zvyšovala daně.

To je smrtelná kombinace.

Kritici — a já jsem mezi ně rozhodně patřil — tehdy říkali, že Kalouškova rozpočtová politika je příliš tvrdá a dusí ekonomiku.

Vláda naopak tvrdila, že bez škrtů by se Česká republika nebezpečně zadlužovala.

Pravda je jako vždycky někde uprostřed.

Ano, deficit bylo potřeba snižovat, ale bylo možné více šetřit na fungování státu a méně na investicích.

Bylo možné rychleji bojovat s korupcí, daňovými úniky a nehospodárnými zakázkami.

Jenže říci „snížíme investice" je administrativně mnohem jednodušší než skutečné zefektivnění státu.

To se nikdy nestalo.

Byrokracie dují od té doby.

Rok 2013, Nečas, Rusnok a schodek 81,3 miliardy korun.

Rok 2013 byl vůbec zlomový, protože nám přišel Miloš Zeman z první přímé prezidentské volby.

Vzpomeňme, že měl 7% šanci a přesto byl drtivě zvolen.

Rok 2013 skončil deficitem 81,3 miliardy Kč.

Během roku padla vláda Petra Nečase, Naďová a tak dále, a prezident Miloš Zeman jmenoval svého kámoše Jiřího Rusnoka, jednoho z členů bankovní rady.

Rozpočtové saldo se dál zlepšovalo, ale ekonomika byla stále velmi slabá.

Česká národní banka na konci roku zahájila devizové intervence a uměle oslabila korunu.

Tady je důležité vidět jednu věc.

Nečasova Kalouškova vláda deficit skutečně snížila z přibližně 192 miliard Kč z roku 2009 na nějakých 81 miliard, takže méně než na polovinu v roce 2013.

To je zkrátka holý fakt.

Hal bych, kdybych tvrdil něco jiného.

Stejně tak je ale fakt, že tento postup doprovázela hospodářská stagnace, omezení veřejných investic a rostoucí nespokojenost obyvatel.

Rozpočtová odpovědnost tedy ano, ale otázkou je, jakými nástroji a v jakém tempu.

Rok 2014, po volbách Sobotkova vláda a schodek 77,8 miliardy Kč.

Nastoupila vláda Bohuslava Sobotky složená z ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL.

Ministrem financí se stal Andrej Babiš.

Rozpočet skončil schodkem 77,8 miliardy Kč.

Ekonomika začala znovu růst.

Rostla zaměstnanost, zlepšoval se výběr daní a do České republiky proudily evropské peníze.

Sobotkova vláda opustila část úsporné politiky předchozího kabinetu.

Zvyšovala důchody, platy státních zaměstnanců a sociální výdaje.

Její obhájci říkali, že tím podpořila spotřebu a hospodářský růst.

Kritici upozorňovali, že růst byl především výsledkem evropské konjunktury, nízkých cen ropy, nízkých úrokových sazeb až nulových nebo dokonce i záporných a oslabené koruny.

Obě tvrzení mohou být pravdivá, přátelé, jak už to tak v životě bývá.

Rok 2015, schodek 62,8 miliardy Kč.

Tady vidíte, jak ty schodky šly dolů, což je super.

Ekonomice se velmi dařilo.

Nezaměstnanost klesala, rostly daňové příjmy.

Andrej Babiš prosazoval kontrolní hlášení DPH, elektronickou evidenci tržeb a další nástroje proti daňovým únikům.

Tvrdil, že stát se má řídit jako firma.

Tady to vzniklo.

Všichni si to pamatujeme.

Tak tady malou poznámku po věcné stránce.

Stát samozřejmě není firma.

Firma si může vybrat zákazníky, může zrušit ztrátovou provozovnu a může propustit zaměstnance.

Stát musí zajišťovat bezpečnost, soudy, školství, zdravotnictví a sociální systém i tam, kde to nevydělává.

To je prostě holý fakt.

Ale stát by se měl alespoň snažit nechovat jako permanentně proděleční spolek, jehož vedení se každý rok přidává odměny.

Rok 2016, historický přebytek 61,8 miliardy Kč.

Takže 2015 byl schodek 61 miliard a rok 2016 poprvé historický přebytek 61,8 miliardy Kč.

Naprosto výjimečný rok.

To byl první přebytek od roku 1995.

Vláda Bohuslava Sobotky a ministr financí Andrej Babiš tento výsledek samozřejmě prezentovali jako důkaz skvělého hospodaření a byl to vynikající výsledek, to si musíme přiznat.

Jenže k přebytku významně pomohlo také dočerpávání evropských fondů, silný ekonomický růst, konjunktura v celé Evropě, rekordně nízká nezaměstnanost a vyšší daňové příjmy, kobra a tak dále a tak dále.

Nebylo to pouze výsledkem zázračného řízení ministerstva financí, jak se nám to snaží někdy Andrej Babiš v posledních dnech prezentovat.

Přesto platí, že rok 2016 ukázal, že přebytek možný je.

A právě proto je škoda, že se nestalo začátkem dlouhodobého snižování dluhu, protože se počítá co?

Počítá se saldo.

Takže výsledek, který je plus, mínus a je mínus. Já už se to úplně bojím říct, asi 3,7 bilionů Kč.

Rok 2017, schodek 6,2 miliardy Kč, takže v podstatě téměř vyrovnaný rozpočet. Z makroekonomického hlediska to byl téměř vyrovnaný rozpočet.

Ekonomika dál silně rostla, nezaměstnanost byla mimořádně nízká a příjmy státu stoupaly. Jenže současně rychle rostly výdaje, zvyšovaly se platy, důchody a sociální transfery.

Vláda tak nevyužila mimořádně dobré období k výraznějšímu snížení strukturálního deficitu.

A to je klíčový pojem – strukturální deficit, přátelé. Když máme schodek během recese, může za něj částečně hospodářský cyklus. Když máme schodek v době rekordního růstu a rekordně nízké nezaměstnanosti, jinými slovy konjunktury, znamená to, že problém je zabudovaný přímo v tom systému. Je to systémový problém.

Rok 2018, Babišova vláda a přebytek 2,9 miliardy Kč. Byl to druhý a zatím poslední přebytek sledovaného období. Andrej Babiš byl premiérem. Ministryní financí byla Alena Schillerová.

Na první pohled výborný výsledek. Jenže přebytek 2,9 miliardy korun při celkových výdajích přesahujících 1,4 bilionů Kč je prakticky účetní nula. Je to jako kdyby domácnost s ročním obratem milion Kč ušetřila 2000 Kč. Jenom abyste přátelé měli představu, jo, kolik to je. Není to špatné, ale není to ani žádný polštář na budoucí krizi.

No a krize se blížila.

Rok 2019, schodek 28,5 miliardy korun, ještě před covidem. Covid ještě nebyl. Ekonomika sice zpomalovala, ale stále rostla. Nezaměstnanost zůstávala velmi nízká. Přesto se rozpočet znovu dostal do deficitu. Výdaje rostly rychleji než příjmy.

Vláda zvyšovala důchody, platy a další pravidelné výdaje. To bylo politicky populární, ale dlouhodobě velmi riskantní, protože když si v dobrém roce nastavíte vysoké pravidelné výdaje a v krizi je nesnížíte, naopak k nim ještě přidáte další mimořádné výdaje, tak přesně toto se stane. To se prostě zákonitě stát muselo.

Covid, schodek, přátelé, 2020. Teď se úplně pokřižuju. 367,4 miliardy Kč. Naprosto rekordní schodek. Byl to rekord, který by ještě před několika lety působil naprosto nepředstavitelně.

Část tohoto deficitu byla nevyhnutelná. Stát kompenzoval podnikatelům uzavřené provozovny, platil program antivirus, podporoval zdravotnictví a řešil propadaňových příjmů. Bylo správné, že stát v mimořádné situaci pomáhal.

Otázka ale zní: byla to pomoc efektivní? Peníze se rozdávaly plošně všem, kdo si řekl. V podstatě některé programy byly chaotické a část opatření neměla přímou souvislost s covidem. Tady bych mohl vyprávět dlouhé hodiny. Nebudu vás tím zatěžovat. Já jsem první peníze viděl po sedmi měsících.

Vláda také zrušila superhrubou mzdu bez plnohodnotné náhrady příjmů. Tím vytvořila trvalý výpadek veřejných financí v desítkách miliard Kč ročně. A to je přesně rozdíl mezi dočasným krizovým deficitem a strukturálním problémem.

Jednorázově zaplatíte respirátory a kompenzace. To skončí. Ale když trvale snížíte daně nebo trvale zvýšíte důchody bez odpovídajících příjmů, schodek zůstane i po skončení krize.

Rok 2021, absolutně rekordní schodek – 419,7 miliardy Kč. To je nejvyšší skutečný schodek státního rozpočtu v historii České republiky.

Vláda Andreje Babiše původně pracovala dokonce se schodkem 500 miliard, neboli půl bilionu Kč.

Část roku stále ovlivňovala pandemie, pokračovaly kompenzace, výdaje na zdravotnictví a podpora ekonomiky. Ale už tehdy bylo zřejmé, že nejde jen o covid. Česká republika měla hluboký strukturální deficit. Výdaje byly nastavené vysoko a příjmy po zrušení superhrubé mzdy nestačily.

Stát si v letech 2020–2021 půjčil přes 800 miliard Kč. A teď pozor – neznamená to, že se přesně o stejnou částku zvýší státní dluh, protože do hry vstupují další finanční operace. Ale trend je jasný.

Státní dluh se z přibližně 1,64 bilionů Kč v roce 2019 zvýšil na více než 2 biliony Kč v roce 2020 a na téměř 2,47 bilionů v roce 2021. To je naprosto prostě fantastické. To je úplně naprosto šílené.

Fialová vláda, energetická krize – teď samozřejmě někdo řekne Ukrajina a tak dále, což je energetická krize důsledek, jo. To nezačalo jako energetická krize. Ukrajina – to, co jsme udělali, všechny ty balíčky sankcí, to si můžeme všechno sami. To říkám úplně na rovinu.

360,4 miliardy Kč.

Nová vláda odmítla původní návrh rozpočtu připravený Babišovým kabinetem a několik měsíců hospodařila v rozpočtovém provizóriu. Tak jako nová vláda schválila rozpočet s plánovaným schodkem 280 miliard Kč. Ministerstvo financí tehdy tvrdilo, že zahajuje konsolidaci veřejných financí.

Já jsem tehdy tvrdě vystoupil proti a říkal jsem, že ten schodek bude skoro 400 miliard. Vzpomínáte na to, přátelé?

Jenže pak přišla válka na Ukrajině. Energetická krize, prudká inflace, výdaje, pomoc uprchlíků, podpora domácností a firem – bla, bla, bla, bla, bla.

Skutečný schodek nakonec dosáhl téměř 361 miliardy Kč.

Tady je potřeba odlišit propagandu od reality. Fialova vláda skutečně převzala veřejné finance ve velmi špatném strukturálním stavu. To je fakt. Současně ale měla vlastní odpovědnost za to, jak rychle a jakým způsobem začne problém řešit. A první rok skončil deficitem vyšším než 360 miliard.

Výmluva na předchozí vládu může platit několik měsíců. Nemůže platit celé volební období.

Rok 2023, schodek 288,5 miliardy Kč. Původně se plánovalo 295 miliard. Výsledek tedy byl mírně lepší než plán.

A tady to začalo to tlení o tom, kolik to bude, aby to pak vypadalo lépe. Hlavně se tam počítaly věci, které do toho vůbec nepatřily a tak dále.

Tady se začal výrazně projevovat další problém: úroky.

Dokud byly úrokové sazby téměř nulové nebo dokonce byly mínusové, stát si půjčoval levně. Jenže s inflací rostly i sazby. Staré levné dluhopisy postupně dospívají a stát je nahrazuje novými, dražšími. Jo, to je prostě holý fakt.

Takže stále větší část rozpočtu neplatí učitele, silnice ani lékaře. Platí pouze úroky z peněz, které už dávno utratily předchozí vlády.

Víte, kolik to dělá v roce 2026? Přes 110 miliard Kč, přátelé, jenom obospodaření toho dluhu.

Rok 2024, 271,4 miliardy Kč. Naprostá katastrofa.

Začal působit konsolidační balíček. Zvýšily se některé daně, změnily se sazby DPH, zrostla daň z nemovitosti. Ta ještě poroste, věřte, přátelé. Zaměstnancům se znovu zavedlo nemocenské pojištění a došlo k omezení některých daňových úlev.

Vláda tehdy schodek snižovala. Ale pozor na politickou prezentaci. Snížení z 288 na 271 miliard není návrat k vyrovnanému hospodaření. Je to pouze pomalejší jízda směrem ke zdi.

Když každý rok vytvoříte nový dluh kolem 270 miliard, nejste rozpočtově odpovědní jen proto, že minulý rok jste vytvořili 290 miliard. To je třeba tady dvakrát potrhnout. Jste pouze o něco méně neodpovědní.

2025, 241 miliard. Já jsem na začátku toho roku říkal, že to bude 320 miliard. Nakonec to bylo 290,7 miliardy korun.

To byla úplná katastrofa.

To jako bychom se tady mohli bavit hodinu jenom o tom, co bych tady mohl vyčítat, jak to bylo blbě, jak se tam lhalo, co se tam počítalo, nepočítalo.

Je to vážný problém, protože ten schválený plán byl přesáhnut o 50 miliard.

Přátelé, když sestavíte rozpočet a spletete se o 50 miliard, není to drobná účetní odchylka. Je to částka odpovídající několika velkým ministerským kapitolám.

Nová vláda Andreje Babiše po nástupu tvrdila, že předchozí kabinet nadohodnotil příjmy a některé výdaje zase naopak. Jo, takže to bychom se tady mohli bavit zase hodiny.

Tak občan stojí mezi nimi a sleduje tradiční český sport, přehazování miliardové odpovědnosti přes plot z Trakovy akademie. Takhle bych to nazval, přátelé.

Rok 2025, jsme doma. Schválený schodek 310 miliard.

Víte, jaký na to mám názor? Je to dlouhodobě známé. Je to rozpočet ještě z roku, který připravoval Fiala. Navíc o něm mlhali. Navíc ho nepředstavili v červenci, jak teď už o něm hovoří, ale představili nám ho někdy v říjnu nebo kdy to bylo, ne? Bylo to den před volbami nebo tak nějak. Vím, že to byl úplně, že jsem žasl.

Tenkrát jsem na to natáčel několik videí, protože jsem byl rozčílený, jako teď, když se o tom bavíme.

Vláda Andreje Babiše a ministryně financí Alena Schlerová návrh upravili. Snížili některé plánované příjmy, doplnili výdaje na sociální dávky, dopravu, zemědělství a další položky. Výsledný schodek vzrostl na 310 miliard Kč.

Sněmovna rozpočet schválila 11. března 2025, protože jsme byli v čem? V rozpočtovém provizóriu. Ale pozor, bylo to 103 hlasů, nebylo to 108.

Podle ministerstva financí činí po odečtení evropských peněz příjmy zhruba necelé 2 biliony Kč. Tak výdaje jsou ovšem skoro 2,3 biliony Kč, takže rozdíl logicky je 310 miliard.

Alena Schlerová tvrdí, že pouze napravila nereálný rozpočet Petra Fialy a Zbigniewa Stanury. Tady se jí musím trošku zastat. Je to tak. 17 miliard na sociální videa, desítky miliard na dopravní infrastrukturu. Byly nadhodnoceny některé příjmy.

Opozice naopak tvrdí, že Babišova vláda porušuje pravidla rozpočtové odpovědnosti. To je to, o čem se bavíme nyní, a používá účetní výjimky, aby mohla více utrácet.

Národní rozpočtová rada podle parlamentní debaty upozornila, že návrh se schodkem 310 miliard je v přímém rozporu s tehdy platnými výdajovými rámci. Je to tak? Nebo s platným výdajovým rámcem jako jednotné číslo.

No a teď po našemu. Tvrzení, že schodek 310 miliard je pouze schodek minulé vlády, je politický nesmysl. Rozpočet schválila současná vláda. Současná sněmovní většina mohla některé výdaje omezit, zvýšit příjmy nebo předložit jinou strukturu.

Stejně nesmyslné by ale bylo tvrdit, že celý problém vznikl v lednu roku 2025. Ne, nikoliv, nevznikl. Nová vláda převzala rozpočet zatížený dlouhodobými závazky, vysokými mandatorními výdaji a návrhem připraveným předchozím kabinetem.

Odpovědnost je tedy sdílená, ale od okamžiku schválení rozpočtu jde za ten, kdo pro něj zvedl ruku. To prostě potrhuji dvakrát. A ještě dávám tři vykřičníky.

Rok 2025 ještě není uzavřen. Ministerstvo financí zveřejňuje měsíční pokladní plnění a definitivní skutečnost budeme znát až po skončení roku. Nejdříve si myslím, že na konci ledna, spíše 1. února roku 2026.

Proto dnes nesmíme říkat, že schodek rozpočtu je 310 miliard. Je to schválený maximální plán. Může být nižší, ale bohužel také vyšší.

No a jsme u přípravy rozpočtu 2026. Jedna z nejdelších kamiónů. Já jsem to přesně věděl. Tole se prostě nedá zkrátit víc, přátelé. Takže doufám, že ještě tady jste.

Napište do komentářů, jestli tady ještě vůbec jste.

Tak a kde byla k 29. červenci 2025 ještě neexistuje definitivní vládou schválený návrh státního rozpočtu na rok 2026.

Ministerstvo financí však už zpracovalo rozpočtovou strategii sektoru veřejných institucí na léta 2026 až 2028, která byla zveřejněna 13. května 2025, a z toho se dá vycházet.

Jo, to je základní rámec, podle kterého se rozpočet totiž připravuje.

Jednotlivá ministerstva mezitím bojují o peníze, každý o milion, o miliardu. Každý ministr vysvětluje, že právě jeho kapitola je ta naprosto zásadní.

Obrana chce víc na armádu. Doprava chce víc na silnice a železnice. Školství chce víc peněz na platy. Zdravotnictví chce víc peněz na nemocnice a na platy. Ministerstvo práce potřebuje stále více peněz na důchody a sociální dávky.

A ministr financí, aby si prohnal hlavou kulku, v tomto případě ministryně, má potom sehrát roli zlého člověka, který všem vysvětluje, že peníze nerostou na stromě.

Jenže mnohdy to dopadne tak, že se peníze najdou nikoliv úsporou, ale dalším schodkem. To je ta chyba.

Hlavní spor roku 2026 bude jednoduchý. Bude Babišova vláda skutečně snižovat deficit, nebo jen rozšíří seznam výdajů, které se podle ní do běžného rozpočtového limitu nemají počítat?

To je otázka. Obrana je mimořádná, dopravní infrastruktura je strategická, jaderná energetika je investice do budoucnosti. Bydlení je naprostou prioritou. Školství je priorita. Důchody jsou zákonný výdaj.

Každý jednotlivý argument může dávat smysl, ale když vyjmete z rozpočtové disciplíny všechno, co je důležité, nezůstane v ní nakonec vůbec nic.

A tady se dostáváme k hlavnímu problému. Česká republika netrpí nedostatkem priorit. Česká republika trpí přebytkem priorit a každá vláda má 20 nejvyšších priorit. A když je všechno priorita, tak tou prioritou pak není vůbec nic.

Mám tady celý souhrn, to vám znovu číst nebudu. To by bylo na dalších 15 minut.

Ovšem teď s domácím kročeje člověče?

Která vláda tedy hospodařila nejlépe?

Teď přijde otázka, kterou všichni čekají. Kdo byl nejlepší?

Pokud budeme hodnotit pouze nominální saldo, nejlepší výsledek měla vláda Bohuslava Sobotky a první Babišova vláda. To znamená 2016 až 2018 bez debat. Jenže zároveň vlády v období mimořádného hospodářského růstu, nízkých úrokových sazeb, nízké nezaměstnanosti a silného přílevu evropských peněz. To je třeba si říci, to byla její vláda.

Nežasova vláda výrazně snížila deficit po finanční krizi, ale její politika přispěla omezení domácí poptávky a investic, neboli nákupního košíku. Tak 67 % HDP. To není škoda, mladá Boleslavo, jak se nám někteří snaží pořád tvrdit. Já neříkám, že to je málo, ale pořád jsou to 4 %. Jo, není to 67.

Fialova vláda převzala hluboký strukturální problém a čelila energetické krizi. Deficit postupně snižovala a přijala nepopulární konsolidační opatření. Současně ale ani po několika letech nedokázala dostat rozpočet pod 250 miliard. Nezůstala při vlastním plánu.

Současná Babišova vláda pro rok 2026... tak mi to tady vypadlo. Tak jsem to tady dal.

Jo, současná Babišova vláda pro rok 2026 schválila deficit 310 miliard. Zda půjde pouze o přechodný rok nebo začátek dalšího kola zadlužování, ukáže až rozpočet na rok 2026 a jeho skutečné plnění.

Takže vítěz, přátelé, vlastně žádný. Každá vláda měla lepší a horší období.

Každá měla objektivně vnější okolnosti, ale jako celek česká politická reprezentace nedokázala využít dobré roky k vytvoření dostatečných rezerv.

Takhle to vidím já, přátelé. Není to nic veselého.

Proč se schodku tak těžko zbavujeme?

Protože většina státních výdajů je mandatorní nebo kvázi mandatorní. Co to znamená? To znamená, že stát musí zaplatit ze zákona, ze smluv nebo z politických závazků. Důchody, sociální dávky, platy, obsluha dluhu, příspěvky, dotace, provoz úřadů a tak dále a tak dále.

Každý rok se tedy nevede debata o celém rozpočtu. Vede se debata jen o relativně malé části, která to nezachrání.