Na ☕️ s Vojtěchem 28. 10. 2026 🇨🇿 www.doktorvajicko.cz

Krásné sváteční odpoledne, vážení přátelé, vážení chcemíři, mít drazí Slované Vastenci. Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem. Přátelé, pevně věřím, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme na tématy, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete, den dění a tak dále. Dobrou chuť, přátelé. Dnešní téma bude takové trošku netradiční, protože když je svátek, tak většinou mívám něco, co je spjaté s Československem, s Českou republikou, se Slovenskem a tak dále, ale dneska udělám výjimku, protože přátelé, včera proběhly volby do Knesetu v Izraeli. Kneset je 120 členný, můžete si to představit jako poslaneckou sněmovnu. A Izrael je země, která je spjatá s Československem mnohem více, než si mnozí třeba chceme připustit. A protože se tady o Izraeli velice často bavíme ve vztahu k Íránu, blízkému východu nebo chce tady středního východu a já jsem tady měl i x videí, když jsem navštívil Izrael 6. října roku 2023 a 7. října nad ránem jsme překročili zpátky hranici u Eilatu a vrátili se do Egypta, tak si troufám tvrdit, že mám určité povědomí o tom. A ty volby vypadají naprosto patově. Nikdo nevyhrál, to si řekněme jako na rovinu. A je třeba si to rozebrat, protože je to věc, která může ovlivňovat vývoj světa klidně na další čtyři roky, protože co se budeme povídat, ty kliky z Izraele žijící v New Yorku, ve Spojených státech amerických ovládají celou zemi. To prostě taky. A teď myslím jako zemi, jako náš svět, naší země kouli. Takže jdeme na to. Přátelé, já teďkon, když natáčím, tak je sečteno zhruba nějakých 63 % a vůbec to jako pro Netanyahua nevypadá dobře, ale nevypadá to dobře ani pro jeho soka. Tak já tady přeskočím to povídání a jdeme na to. V Izraeli totiž neplatí, že kdo vyhraje volby jako nejsilnější strana automaticky dostane vládu. Není tam většinový systém, je to stejné jako u nás. Izraelský parlament, kterému se říká Kneset, má 120 poslanců. Pro většinovou vládu teda potřebujete nejméně 61 poslanců. A právě těch 61 poslanců je dnes nejdůležitější číslo izraelské politiky. Netanyahu likut je podle průběžných výsledků nejsilnější jednotlivou politickou stranou. To je jeho neespochybnitelný dílčí úspěch. Jenže být nejsilnější stranou a mít parlamentní většinu jsou dvě naprosto odlišné věci. Jak dobře víme, představte si situaci, kdy máte největší poslanecký klub, ale všichni ostatní vám odmítají pomoci sestavit vládu. Přesně takový problém dnes může Netaniahu řešit a neřeší ho poprvé a jistě ani naposledy. Abychom byli přesní, podle průběžných Reuters má jeho politický blok přibližně 55 54 mandátů. Opozice kolem Iseknota má 50. No a pozor, arabské strany. Vypadá, že mají 15, 16. Jo. To je ten jazyček na Váhách, ale je to daleko složitější, než si myslíme. Sečteno a potrženo ani jeden hlavní blok zatím nemá samostatnou většinu. A teď přichází politická ironie. O tom, kdo povede izraelskou vládu, mohou rozhodovat právě arabští poslanci. Proti jejichž politickému vlivu Netanyahu dlouhodobě vystupuje. Ale pozor, ani druhý tábor opoziční se o jejich hlasy nechce opírat. Jo, Bengvir Smotrič. Jak dopadla izraelská krajní pravice? Teď se dostáváme k části, která mě na těchto volbách mimořádně zajímá. Protože Netanyahu nevládl sám, opíral se o politiky, jejíž představy o izraelském státě, palestinských územích a bezpečnosti jsou podstatně radikálnější než postoje mnoha dalších izraelských stran a hlavně klasických sekulárních Židů. Dvě jména si, přátelé, zapamatujte. Itamar Bengvir a Becalel Smotrič. První z nich vede stranu ocma jehudit, neboli židovská síla. No a druhý vede náboženský sionismus. A právě tito dva politici jsou mimořádně důležití pro pochopení předchozí Netaneovy vlády. Ben Gvir zastával funkci ministra národní bezpečnosti. Smotrič byl ministrem financí a měl významné pravomoci týkající se civilní správy na okupovaném západním břehu Jordánu. To je podstatná informace. Oba prosazují tvrdý postup vůči Palestincům. Smotrič dlouhodobě podporuje rozšiřování izraelských osad a komplexní anexii západního břehu. Benvir prosazuje represivnější bezpečnostní politiku a tvrdší zacházení s palestinskými vězni. Mučení pro něj není žádný problém. Ano, to byl ten politik, co se smál, jestli si vzpomínáte, na té lodi. Obrovská aféra, samozřejmě. A teď si musíme vysvětlit jednu důležitou věc. Když se v médiích mluví o izraelské pravici, nejde o jednu názorově jednotnou skupinu. Likut je národně konzervativní strana, něco jako naše bývalá ODS. Benvir a Smotrič představují nábožensky nacionalistický proud, který je v otázkách palesttinských území výrazně radikálnější. Můžete si to představit něco jako národní obec fašistickou pod Gaidou. A to opravdu nepřeháním a to si troufám tvrdit, že Gaida byl ještě umírněný jako proti tomu, co oni představují pro svůj národ. Přitom právě jejich podpora byla pro Netanehovu dosavadní vládu naprosto zásadní. Jak tedy dopadly? V roce 2022 kandidovaly jejich politické síly společně. Získali 14 mandátů. Nynější v průběžních výsledcích získává Bengwiova strana přibližně sedm, možná osm mandátů a Smotričova pět nebo šest. Takže ty výsledky jsou přibližně stejné jako před čtyřmi lety. Dohromady tedy 13 nebo 14. Přesní výsledek ještě není stopr potvrzen. Nejde tudíž o nějaké úplné zmizení krajní pravice z izraelského parlamentu. Její parlamentní zastoupení zůstává velmi významné. Zajímavější je jiná otázka. Kolik hlasů dokážou tito politici skutečně přinést Nethovovi při sestavování vlády? Protože když máte 13 poslanců, kteří vás podporují, ale současně odmítají jakékoliv kompromisy s arabskými stranami, může být jejich význam dvojsečný. Na jednu stranu vám pomáhají vytvořit pravicový blok, ovšem na druhou stranu vám mohou komplikovat hledání dalších koaličních partnerů. Je to prakticky nemožné s nimi mít další koaliční partnery. A právě to je jeden ze základních rozporů Netanahovy politiky. Chce vytvořit většinovou vládu, ale zároveň musí udržet spojence, kteří některé možné koaliční kombinace zásadně odmítají. Představte si to v našem prostředí. Máte 55 poslanců, potřebujete 61. Jenže vaši dosavadní spojenci vám řeknou, že s určitou skupinou poslanců v žádném případě spolupracovat nebudou. Takže matematicky máte na výběr několik variant, ale politicky vám některé z nich okamžitě odpadají. A to je přesně důvod, proč v Izraeli nemusí stačit vyhrát volby. Třetí část. Arabové jako rozhodující síla izraelské politiky. A teď se dostáváme k zajímavější části dnešní kávy. Arabské strany, přátelé. Když se řekne Arabové v izraelském parlamentu, musíme si uvědomit, že nemluvíme o poslancích palesttinské samosprávy ani o představitelích Hamásu Spá Gazy. Mluvíme především o politické reprezentaci arabských občanů Izraele, kterých je zhruba 20 %, pak si ještě k tomu řekneme, tedy lidí, kteří mají izraelské občanství, účastní se parlamentních voleb a mohou být voleni do Knesetu. Arabští občané tvoří přibližně pětinu izraelské populace. Jde převážně o palestinské Arabii, ale také o další komunitu s různými náboženskými a politickými postoji a jejich politická reprezentace není jednotná. Máme zde například stranu Rám, kterou vede Mansur Abás a vedle ní společnou kandidátku několika arabských politických proudů, známou jako Joint List, tedy společná kandidátka. Vzpomínáte na vázanou kandidátku? Tak to je ono. Tyto strany mají odlišné představy o tom, jak se mají arabští občané podílet na izraelské politice. Abbas je politický pragmatik. Přestože jeho strana vychází z islámského politického prostředí, je ochoten vyjednávat i s židovskými strnami, pokud tím získá konkrétní výsledky pro své voliče. Například finance na školy, bydlení, infrastrukturu, bezpečnost v arabských obcích. a potírání organizovaného zločinu. A pozor, tohle není nějaká teoretická možnost. V roce 2021 se Rám skutečně stala součástí vládní koalice Naftalho Beneta a Jara Lapida, tedy vlády, která vystřídala Netanyahua. To je velmi důležitý historický precedent, protože dnes můžeme slyšet tvrzení, že arabské strany se na izraelské vládě podílet nemohou, ale oni se na níž podíleli. Sice krátce, ale podíleli. Pravda, tehdejší koalice byla velmi nesourodá a dlouho nevydržela. Přesto dokázala určitou dobu fungovat. A teď se podívejme na letošní volby. Podle povolebních průzkumů mohly arabské strany získat dohromady 17 až 19 mandátů. Průběžný přepočet Reuters při více než polovině sečtených hlasů jim přisuzuje 15. Jo, to je docela docela dobrý, ne? Pro srovnání po volbách v roce 2022 měly arabské strany dohromady 10 mandátů, takže posílili o 50 %. Pokud se jich letošní posílení potvrdí, půjde o mimořádně významnou změnu. Proč asi? Protože mohou získat dostatečný počet poslanců na to, že bez nich prostě nepůjde sestavit vládu nějakou pořádnou. Jo, zkusme jednoduchou matematiku. Eiszenkotův opoziční blok má podle jednoho z průběžných přepočtů 50 mandátů. Arabské strany 15. 50 + 15 je 65. To už je nadpoloviční většina knesetu. Ale pozor, těch 65 hlasů zatím existuje pouze jako matematická možnost, nikoliv jako podepsaná politická dohoda, protože ani ten Isac nechce se o ně opřít. Jo, tady jako to je opravdu velmi složitá situace a právě tady je celý problém. Některé židovské opoziční strany nechtějí vytvořit vládu závislou na arabských poslancích a arabské strany zase nemají jednotný názor na to, za jakých podmínek by takovou vládu vůbec podpořili. Takže na papíře to vypadá jednoduše. Ovšem v politické realitě to vůbec jednoduché není. Kdo je vlastně Gady Eisenkop a proč je pro Netanyahua nepříjemným soupeřem? Teď si představme muže, který se snaží Netahua vystřídat. Gady a Zentnot. Tohle není nějaký nezkušený politik, který přišel z akademické půdy a začal vysvětlovat armádě, jak má fungovat. Eisencot je bývalý náčelník generálního štábu izraelských ozbrojených sil. My všichni dobře víme, jakou armáda považuje úctu v rámci Izraele a jak je důležitá a provázaná s celou tou společností. Má dlouholeté zkušenosti s armádou, bezpečnostní politikou a strategickým rozhodováním. V zemi, kde je Národní bezpečnost jedním z hlavních volebních témat, jde o významnou politickou kvalifikaci, ale to samo o sobě samozřejmě nezaručuje schopnost sestavit vládu. Isencot vede stranu Jašar a snaží se spojit voliče, kteří chtějí změnu vlády, ale nechtějí se vzdát důrazu na bezpečnost Izraele. A právě v tom je jeho politická strategie odlišná od jindy tradiční levice. Ezenkot není představitelem jednoduché pacifistické, pardon, alternativy. Jehopolitický program zhrnuje silnou armádu, odpovědnost za bezpečnostní selhání a požadavek na vyšetření událostí 7. října roku 2023. Zároveň prosazuje změny v otázce vojenské služby ultraortodoxních Židů. A tady se dostáváme k další významné izraelské politické zvláštnosti. Ultraodoxní strany, jako je ŠAS, sjednocený judaismus Tory, jsou důležitými spojenci Netanyahua. Jedním z jejich zásadních témat je postavení náboženských studentů a jejich vojenská služba. V Izraeli. Přitom velká část společnosti považuje povinnost podílet se na obraně státu za otázkou spravedlnosti a cti. Pokud jední občané nastupují vojenskou službu a jiní mají neustále výjimky, vzniká logicky politické napětí. Eiszen toto téma využívá jako součást své reformní agendy. Ale i on má problém. Jeho možní spojenci jsou ideologicky velmi rozdílní. Na jedné straně má sekulární pravici, to to je strana Avikdora Libermana a na druhé straně levicovější demokraty Jara Golana. A někde vedle stojí arabské strany, které mohou rozhodovat o parlamentní většině. Co je všechny spojuje? především odpor vůči pokračování Nitanyahuovy vlády. Jenže společný odpor k jednomu politikovi ještě automaticky neznamená společný program pro řízení státu. To asi všichni chápeme. A to je základní otázka, kterou bude Eisencot muset řešit. Co skutečně rozhodovalo o izraelských volbách? Teď se dostáváme k otázce, kterou považuji za naprosto zásadní. Proč jsou tyto volby tak mimořádné? Odpověď musíme hledat v 7. říjnu roku 2023, v den, kdy teroristé Hamásu a dalších ozbrojených skupin zaútočili na Izrael, zabíjeli civilisty a odvlekli rukojmí. Pro izraelskou společnost šlo o zásadní bezpečnostní katastrofu a do toho okamžiku se izraelská politika zásadně změnila. Následovala válka v Gaze, rozsáhlé izraelské vojenské operace, obrovské palestinské civilní ztráty, OSN říká přes 70 000 lidí, humanitární katastrofa a další regionální konflikty. Netaniahu reprezentuje vojenské operace jako součást obrany Izraele a snahy odstranit bezpečnostní hrozby. Jeho odpůrci ovšem kladou jinou otázku. Jak se vůbec mohlo stát, že izraelský bezpečnostní aparát nedokázal útoku ze 7. října zabránit? i Egypťané ho upozorňovali na to, že k tomu dojde. Kdo za toto selhání nese politickou odpovědnost? To je mimořádně závažná otázka, protože Izrael dlouhodobě buduje svou bezpečnostní politiku na zpravodajských službách, technologické převaze a silné armádě a podpoře Spojených států amerických. Přesto došlo k útoku, který měl katastrofální následky a voliči nyní rozhodovali, jaké o tom, komu svěří další řízení státu. Jo, je to jasné, myslím si. Nesmíme ale zapomínat ani na další témata. Ekonomiku, ta vůbec není dobrá. Náklady dlouhotrvajících vojenských operací, postavení ultraortodoxních komunit, které dostávají peníze, 2500 šekelů na hlavu. Jo, takže to samozřejmě zatěžuje ten systém. Do roku 2050 se není o čem bavit. Oni naprosto běžně mají osm 12 dětí jako v 25 26 letech. Berou se už ve 14. Jo. V neposlední řadě mezinárodní postavení Izraele. Země totiž potřebuje nejenou armádu, ale také funkční diplomatické vztahy a stabilní hospodářství. A to všechno musí příští vláda řešit současně. Není proto překvapivé, že účast dosáhla téměř 80 %, 77,7. To je u nás něco nemyslitelného. Je to nejvíce lidí za 20 let. To nám ukazuje, jak velkou váhu těmto volbám přikládali samotní izraelští voliči. A tady bych zdůraznil ještě jednu věc. Tyto volby nejsou jednoduchým referendem o tom, zda Izrael bude nebo nebude vojensky bránit své území. I velká část Netanyahových odpůrců podporuje silnou izraelskou armádu. Rozdíly spočívají především v otázkách politického vedení odpovědnosti, vojenské strategie a budoucího uspořádání vztahu s Palestinci. To je důležité, protože zjednodušení na dva tábory, jeden pro válku a druhý pro mír, by bylo velmi zavádějící. No, šestá část tu nemůžeme vynechat Gaza, západní břeh a otázka palesttinského státu. Tak todle je věc, která jde celými generacemi. Palestinská otázka. A zde je nutné rozlišovat tři různé věci. Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a arabské občany samotného Izraele. To si úplně na konci řekneme, jaké tam vlastně mají postavení. Nejde o jednu a tu též politickou nebo právní kategorii. Arabští občané Izraele mají izraelské občanství a parlamentní volební právo. Palestinci na okupovaném západním břehu a v Gaze jsou v odlišném právním a politickém postavení. A právě budoucnost těchto zemí je jedním z největších zdrojů konfliktů. Smotrič a Benvir představují proud izraelské politiky, který odmítá vznik suverénního palestinského státu a podporuje rozsáhlou izraelskou kontrolu nad palestinskými územími. Tak Smotrič prosazuje také anexi západního břehu Jordánu. Proti tomu stojí palestinské požadavky na sebeurčení a mezinárodně podporovaná koncepce dvoustátního řešení. Je třeba připomenout, že izraelské osady na okupovaném západním břehu jsou podle převládajícího výkladu mezinárodního práva ilegální. Nejsou legální. Izraelská vláda tento právní výklad dlouhodobě zpochybňuje a neuznává. Co by znamenalo pokračování dosavadní velmi pravicové velmi pravicové koalice. Její programové priority naznačují pokračující tlak na rozšiřování izraelské kontroly nad západním břehem Jordánu. Co by znamenala vláda Eisencotta? Tady bych byl velmi opatrný s tvrzeními, že by automaticky nastal zásadní obrat. To si nemyslím. Eiszen je bývalý vrcholný vojenský velitel. Jeho důraz na bezpečnost Izraele zůstává velmi sil jeho velmi silný důraz. Tak případ případná změna vlády tedy nemusí znamenat okamžité ukončení všech vojenských operací ani rychlé vytvoření palestinského státu. Může ale znamenat změnu priorit způsobu diplomatického jednání a přístupu k extrémistickému násilí na západním řehu Jordánu. A právě proto budou povolební koaliční dohody důležitější než samotné předvolební projevy. Přátelé, tak teď se tady koukneme, jak je to s těmi právy. Myslím si, že pro dnešní kávu je to mimořádně zajímavé téma, protože musíme rozlišovat mezi izraelskými araby s občanstvím a Palestinci žijícím na okupovaných územích. Jejich právní postavení je zcela zásadně odlišné. Takže co mohou arabští občané Izraele? Jaké mají právo? Volit do knesetu, kandidovat do parlamentu, zakládat politické strany, stát se ministry, stát se soudci, studovat na univerzitách, vlastnit nemovitosti, ale tady pozor s určitými praktickými a právními omezeními. Svobodně cestovat do zahraničí, ano, podle běžných pravidel a bezpečnostních omezení. sloužit v armádě, ano, ale zpravidla dobrovolně. Není to jako je to u sekulárních Židů. Většina arabských občanů Izraele nemá povinnou vojenskou službu, zatímco většina židovských občanů ji má. Existují ovšem výjimky například pro řadu ultraortodoxních Židů a odlišný režim pro druské muže. To si tady říkáme velice často. Dety nemají stejná práva. Izrael je ústavně definován jako stát židovského národa. Základní zákon z roku 2018 vyhrazuje právo na národní sebeurčení v Izraeli židovskému národu. Arabština má zvláštní status, zatímco hebrejština je jazykem státu. To ale samo o sobě neruší individuální občanská práva Arabů. Právo návratu není stejné. Žid žijící například ve Spojených státech amerických může ze zákonných podmínek získat izraelské občanství prostřednictvím zákona o návratu. Palestinský uprchlík nemá odpovídající automatické právo návratu. Bydlení, pozemky a veřejné služby. Arabské obce dlouhodobě čelí nerovnostem, územním plánování, přístupu k bydlení, školství a infrastruktuře. Některé přijímací mechanismy v menších komunitách mohou fakticky znevýhodňat arabské zájemce o bydlení. Tak skutečný pocit rovnoprávnosti je velmi rozdílný. Izraelský demokratický index za rok 2025 zjistil, že pouze přibližně třetina dotázaných arabských občanů souhlasila s tvrzením, že se Izrael chová demokraticky k židovským i arabským občanům. Mezi židovskými respondenty tento názor zastávala většina. Co je pro nás důležité, těch přibližně 20 % arabských obyvatel není skupina lidí bez volebního práva. Jde o významnou část izraelské společnosti, která může prostřednictvím svých poslanců ovlivnit sestavování vlády. Tak zásadní rozdíl. Arabský občan Izraele může volit do Knesetu a stát se poslancem. Palestinec žijící na okupovaném západním břehu bez izraelského občanství nikoliv. Takže tak, přátelé, já myslím, že to je vyčerpávající. Pište mi do komentářů vaše názory, postřehy, co si o tom myslíte. A já vám všem přeju krásný sváteční den. Ať se vám všem moc daří a brzy zase na viděnou. Krásný den, vážení přátelé. Tak finanční rádovství pokračuje. Každý den máme společné videohovory nebo za mnou jezdíte do kanceláře. Osobně probíráme teďkon hlavně nemovitosti, diverzifikaci, to znamená rozmělnění těch rizik úplně na padrť, jak mít hotovost, kolik toho mít připraveno pro případ nouze, blackoutu a tak dále. Já se budu moc těšit, protože už se začínají plnit listopadové termíny, takže neváhejte. Tady máte email a kdo budete chtít, tak napište a domluvíme si buďto schůzku a nebo videohovor. Budu se na vás všechny moc těšit. Není to jenom o numismatice, o zlatě a o stříbře, přátelé, ale celkově ten váš koláč, který je potřeba nakrájet a říct si, co kam investovat a jak být připraven, protože kdo je připraven, tak není překvapen. Mějte se krásně, přátelé.