Na ☕️ s Vojtěchem 08. 09. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné odpoledne, vážení přátelé, vážení chcimíři, výdrazí Slované i vlastenci.

Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu "Na kávě s Vojtěchem".

Pevně věřím, přátelé, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme na témata, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete denně a tak dále.

Dobrou chuť, přátelé.

Dnešní téma se týká každého z nás, zvláště daňových poplatníků, protože do armády České republiky se sypou stovky miliard Kč a v tom celkovém součtu za těch hlavně posledních pět let jsou to samozřejmě už biliony a ještě to biliony budou.

Tady se nám tvrdí, jak se modernizuje armáda.

My tady momentálně máme cvičení.

Je tady prý 26 států.

Jo, tady můžete vidět různé vrtulníky, letadla, bojová letadla, transportní letadla a tak dále.

Je to docela zajímavé sledovat a poměrně dost hlučné.

Takže člověk si ani nechce představovat, co by bylo ve válce.

Každopádně to, o čem se mluví a píše, tak je na papíře.

Drtivá většina z toho.

Všimněte si, že my tady nejsme schopni těm vojákům dát ani polní kuchyni bez toho, aby z toho nebyl průšvih.

Samozřejmě můžete použít pejorativnější výraz pro to, ale já tady budu zatím slušný.

A my si tady dáme nějaké srovnání, protože co mě osobně na tom nejvíce zajímá, kolik má Česká republika skutečně bojových vojáků. Protože jedna věc je ten nábor, který už je splněn údajně vrchovatě pro tento rok a ještě stále se nabírá a kolik těch lidí prošlo nějakým reálným bojem.

Jo, je to docela komplikovaná záležitost.

Takže kolik má Česká republika skutečně schopných vojáků?

A ještě zpřesním.

Nemyslím tím, kolik lidí nosí uniformu.

Nemyslím počet tabulkových míst.

Nemyslím ani lidi, kteří absolvovali vojenský výcvik.

Ptám se, kolik máme dnes vojáků, kteří vědí, jaké to je, když proti nim skutečně stojí nepřítel.

Protože z těch prohlášení a proklamací, a to i politických, ale i těch vojenských, mám takové jisté pochybnosti.

Tak když přiletí první střela, když vybuchne improvizované výbušné zařízení, když jednotka utrpí ztráty, když se krásně připravený plán během několika sekund rozsype, protože cvičení a válka jsou dvě naprosto rozdílné věci.

Ale pozor, z toho ještě vůbec nevyplývá, že voják bez bojové zkušenosti musí být nutně špatným vojákem.

To nechci říct.

A právě tento rozdíl je pro dnešní povídání naprosto zásadní.

Začneme čísly.

Česká republika má profesionální armádu o velikosti necelých 30 000 vojáků z povolání.

Vedle toho máme aktivní zálohu.

Jenže ani těch necelých 30 000 profesionálů není 30 000 pěšáků připravených zítra sednout do Panduru nebo do CV90 a vyrazit proti protivníkovi.

Armáda potřebuje piloty, techniky, logistiku, zdravotníky, spojaře, kybernetiky, štáby, vojenskou policii, specialisty protivzdušné obrany, mechaniky a spoustu dalších odborností.

Bez nich moderní armáda vůbec nemůže fungovat, ale počet vojáků není počet bojových vojáků.

Pozemní bojové jádro armády České republiky dnes tvoří především čtvrtá brigáda rychlého nasazení a sedmá mechanizovaná brigáda.

K nimž se přidávají výsadkáři a další bojové a podpůrné útvary.

Oficiální struktura armády České republiky, zkratka HČR, sama rozlišuje bojové síly od sil bojové podpory a zabezpečení.

A teď přichází druhé síto.

Kolik z těch lidí někdy skutečně bojovalo?

Afghánistán.

Tady začíná skutečná zkušenost.

Pro moderní českou armádu byl naprosto zásadní Afghánistán.

Právě tam české jednotky zažily něco, co se nedá nasimulovat tady v Boletickém cvičišti.

Byly tam patroly, byly tam útoky povstalců, rakety, minomety, ztráty, ošetřování raněných, evakuace, byly samozřejmě mrtví a rozhodování pod skutečným tlakem.

Příslušníci čtvrté brigády rychlého nasazení prošli nejen Afghánistánem, ale rovněž například Bosnou, Kosovem, Kuwajtem a Irákem.

U toho Kuwajtu samozřejmě tam byl prostějův, takže to je trošku o něčem jiném, ale i tak sama brigáda uvádí, že se podílela na naprosté většině zahraničních misí AČR.

Jenže tady musíme udělat velice důležitou korekci.

Opravu.

Účastník mise automaticky neznamená bojový veterán v tom smyslu, jak ho dnes používáme.

Člověk mohl půl roku sloužit v Afghánistánu a nikdy nevystřelit na nepřítele.

Já si myslím, že mezi takové lidi patří například důstojník Folín, ale klidně mě doplňte.

A jiný mohl během stejného půl roku absolvovat desítky patrol v oblasti, kde na jeho jednotku útočil Tálibán.

Oba mají v personální dokumentaci zahraniční operaci.

Jejich zkušenost je však úplně jiná.

Ještě bychom se tady samozřejmě zvlášť mohli bavit o Sógu a tak dále, který byl potom nemile rozpuštěn a byla to jedna z našich nejlepších jednotek.

Můžeme se bavit o speciálech, 601. skupiny a tak dále generála Moravce, ale to si myslím, že je zbytečné.

Irák, Kosovo, Bosna, Mali.

Tady bych byl stejně opatrný.

Česká armáda má obrovské množství zkušeností ze zahraničních operací.

To je její velká přednost.

Ale zahraniční operace není automaticky válka.

Bosna a Kosovo přinesly obrovskou zkušenost nasazením v nestabilním prostředí.

Irák zkušenost s operacemi v zemi ve válce.

Mali další zkušenosti s prostředím, kde existovala reálná teroristická hrozba.

To všechno má samozřejmě pro ty vojáky cenu zlata a druhotně i pro nás.

Ale pořád bych tyto lidi nedal automaticky do kolonky "Člověk, který prošel skutečným bojem".

A teď se dostáváme k číslu, které bude lidi zajímat nejvíc.

Kolik jich tedy skutečně máme.

Přesné veřejné číslo vám nikdo poctivě neřekne.

A kdo vám řekne, že jich je přesně 3746, tak bych se ho zeptal, odkud to číslo vzal.

Ministerstvo obrany veřejně nevede statistiku aktivně sloužících vojáků, kteří byli v přímém kontaktu s nepřítelem.

Proto můžeme udělat pouze kvalifikovaný řádový odhad a já bych to věděl následovně.

Jestliže máme necelých 30 000 profesionálních vojáků, z toho je pouze část příslušníky jednotek určených přímému pozemnímu boji a pouze část současných vojáků prošla Afghánistánem nebo jinou operací, při které se skutečně dostala do kontaktu s protivníkem, jinými slovy, kde se zkrátka střílela.

Proto bych počet aktivně sloužících českých vojáků s opravdovou zkušeností přímého boje ohledoval spíše na jednotky tisíc.

Přátelé, nějaké rozumné rozpětí 2 až 4 000, ale zdůrazňuji, je to odhad.

Není to žádný údaj ministerstva obrany a klidně může být nižší nebo také vyšší podle toho, jak přísně definujeme bojovou zkušenost.

Pokud budu požadovat skutečnou přestřelku nebo přímé napadení protivníkem, číslo půjde rasantně dolů.

Pokud započítám každého, kdo operoval v bojové oblasti pod reálným ohrožením, tak zase naopak to číslo půjde nahoru.

A tady nám přichází jeden velký problém, přátelé, a to je čas.

Afghánistán skončil pro české vojáky dosti neslavně v roce 2021.

My jsme v roce 2026, takže o pět let později.

Což okolností tehdy bylo to smutné nebo také veselé výročí podle toho, jak se na to člověk dívá.

A člověk, který byl v Afghánistánu v roce 2007 jako třicetiletý rotmistr, má dnes skoro 50.

Člověk, který tam byl v roce 2004, může být už dávno mimo armádu.

Takže česká armáda postupně přichází o generaci lidí, kteří měli skutečnou bojovou zkušenost. Ne proto, že by je někdo vyhazoval. Prostě stárnou, odcházejí do civilu, odcházejí do výslužby – to je nejčastější – přecházejí na jiné štábní pozice, a nové generaci už tuto konkrétní zkušenost nemá kdo dát, nemají kde vzít. Protože díky bohu Česká republika momentálně žádnou válku nevede.

I když nám se tady tvrdí, že jsme samozřejmě ve válce neustále, že jsme ve válce s Ruskou federací. Poměrně velká část obyvatelstva si to pořád myslí, a když tedy pošle tu 100 Kč támhle na dárek Putinovi, tak mají pocit, že tedy bojují jako na té frontě v podstatě.

Ještě jedna důležitá věc. Neudělejme z toho závěr, takže česká armáda neumí bojovat. To by nebylo spravedlivé. Byla by to i hloupost. Voják nemusí nejdříve absolvovat válku, aby byl bojeschopný. Také záleží na tom, jak cvičí, kolik mají cvičení, a tak dále. To je naprosto jasné. Kdyby to tak bylo, tak každá armáda vstupující do první války by byla automaticky neschopná.

Rozhodující je výcvik, velení, disciplína, technika, logistika, souhra jednotek. Samozřejmě to vybavení, to je to, o čem se bavíme, také psychická odolnost a tak dále a schopnost přizpůsobit se situaci.

Například čtvrtá brigáda rychlého nasazení je přímo budována pro nejnáročnější úkoly, a její jednotky mají za sebou rozsáhlou historii zahraničních operací. Takže mladý 30letý velitel družstva, který nikdy nebyl v Afghánistánu, může být výborným vojákem. Jen mu zkrátka chybí jedna věc. Nikdo předem neví, jak zareaguje na skutečný boj, a to nezjistíte na žádném cvičišti. Tak to prostě je.

Ukrajina nám ukázala ještě něco jiného. Tady se podle mě evropské armády musí velmi rychle učit. Afghánistán zkrátka není Ukrajina. Český voják v Afghánistánu měl za sebou obrovskou technologickou převahu Severoatlantické aliance, leteckou podporu, průzkum, komunikaci – jak jsem říkal – logistiku.

Na Ukrajině vidíme úplně jiný druh boje. To je úplně jiná válka. Drony, FPV, masové použití dělostřelectva, rakety, balistické střely, elektronický boj, zákopy, minová pole, ničení velitelských stanovišť a protivníka, který má vlastní dělostřelectvo, drony, letectvo a rakety.

Takže dokonce ani zkušený veterán z Afghánistánu není automaticky připravený na válku roku 2026. Má jednu výhodu, kterou mu nikdo nevezme. Ví, jak chutná strach. Slyšel svištět kulky. Ví, co s jednotkou udělá první mrtvý kamarád. Ví, že pod palbou se člověk nechová stejně jako přecvičení, a ví, že válka není Call of Duty nebo Counter Strike a jiné tyto hry a že nemá více životů.

Co bych tedy chtěl, nebo bychom měli chtít od české armády? Především jednu věc: udržet tyhle lidi uvnitř systému. Nemusím jim být 25, klidně jim může být 45 nebo 50, ale zkušený veterán může vychovávat další generaci. Může být instruktorem, velitel, mentor, může nováčkovi vysvětlit věci, které se v příručce nedočte.

A právě přenos zkušeností je podle mě mnohem důležitější, než honit nějaké magické číslo – jestli je 30 000 vojáků, 35 000, 40 – protože můžete mít 40 000 lidí, ale rozhodující je, co těch 40 000 lidí skutečně umí a zná.

Takže přátelé, já si myslím, že odpověď na to, kolik má Česká republika bojeschopných vojáků, když má necelých 30 000 profesionálů – kolik z nich lze považovat za příslušníky skutečných bojových jednotek? Výrazně méně. A kolik z nich osobně poznalo skutečný boj? Pravděpodobně jen několik tisíc.

Já to nepovažuji za nějakou katastrofu. Německo je na tom podobně. Polsko má obrovskou armádu, ale většina současných polských vojáků také nikdy nebojovala ve válce vysoké intenzity. Francouzi mají zkušenosti z Afriky, Britové z Afghánistánu a Iráku, a takhle by mohl pokračovat.

Ovšem Česká republika nemá problém v tom, že by měla jen pár tisíc vojáků, kteří poznali skutečný boj. Problém by nastal tehdy, kdyby zkušenosti těch několika tisíc nedokázala předat dalších 20 nebo 30 000. Jako bojovou zkušenost si, přátelé, bohužel nemůžeme objednat. To je prostě holý fakt.

A potom samozřejmě z toho vzniká to, co vidíme. Také může vzniknout otázka, jestli vlastně potřebujeme armádu. To je také časté diskuse. Armádu potřebuje každý národ. Ale k čemu je vám armáda, když máte politiky, kteří akorát žvaní a neumí diplomacii? Protože armáda by měla být použita až ve chvíli, kdy se lže úplně všechno. A to je právě otázka diplomacie.

A já si tedy myslím, že diplomacii jsme čtyři roky měli naprosto katastrofální, a vystavovalo to nebezpečí nás ostatní všechny.

Samozřejmě, že protože mě sleduje spousta vojáků, jak nynějších, tak bývalé československé lidové armády, tak srovnávat dnešní armádu s československou lidovou armádou je trošku k smíchu. Když se podíváte na bojovou připravenost a nasazení, tak já jsem zrovna nedávno koukal na ten dokument o bojové pohotovosti stíhaček a tak dále, a úplně jsem žasl, protože nemyslím si, že jsme zrovna šli nějak velký kus dopředu. Spíš si tedy myslím, že jsme zacouvali.

Samozřejmě s tím vzniká další otázka, jestli tedy máme mít povinnou vojnu. Já osobně jsem minimálně proto, aby to bylo jako v americkém modelu. To znamená, měl by tam být výcvik, základní výcvik – a teď se můžeme bavit o tom, jestli má mít tři měsíce, šest měsíců, rok nebo dva roky – a měl by ho absolvovat každý muž. A v určitém omezení by tam měly být i ženy, protože jsou profese – spojařky a tak dále – kde jsou důležité.

A samozřejmě by každý u sebe tím pádem potom měl mít nějakou základní výstroj, zbraň a podobně. Jo, to, že na to třeba nejsme stavěni, to je jiná věc, ale to bych považoval za velmi důležité. Protože ve finále, přátelé, bude spoléhat každý sám na sebe.

Je tady milion věcí, o kterých bychom se ještě mohli bavit, ale vy mě napište do komentářů, jaký vy na to máte názor, pohled, a já vám všem přeji, ať máte krásný zbytek dne a co se vám daří. A u večerních zpráv na viděnou.

Přeji vám všem krásný den, vážení přátelé. Léto uteklo jako voda, a máme tady opět konzultace. To znamená, pokud potřebujete konzultaci, finanční účetnictví není žádný problém. Napište na tento email. Barunka to s vámi domluví, a buďto se uvidíme osobně v kanceláři v Českém Krumově, nebo se uvidíme například videohovorem přes WhatsApp – vždycky jednu hodinu. Takže budu se těšit.

Září se už pomalu a jistě plní, a brzy na viděnou.