MUŽ, KTERÝ FORMOVAL ČESKÝ NÁROD - Trialog o Františku Palackém

Vážení a milí diváci, přátelé.

26. května uplyne rovných 150 let od chvíle, kdy prách věčnosti překročil František Palacký, otec národa, jedna z nejvýznamnějších osobností českého veřejného života 19. století.

My si ho připomeneme ve dvou trialzích. Možná i ve třech, to v tuto chvíli ještě není jisté, ale o dvou už víme určitě. A do toho prvního jsem si pozval dvě úžasné dámy. Jitku Škodovou.

Ahoj Jitko. Vítej.

>> Ahoj.

>> A Janu Turoňovou.

>> Ahoj Jani. Ahoj.

Budeme si spolu povídat o životě Františka Palackého, o jeho charakteru, jeho názorech, jeho díle, ale vůbec to nechcem pojmout nějak encyklopedicky. Jo, tak to si nakonec každý může dohledat sám. Všechna ta životopisná data. Rádi bychom ho představili jiným způsobem, než jak to dělá Wikipedie. Prostě jako člověka z masa a kostí.

[hudba]

Pozval jsem si vás dvě, protože máte k němu každá svým způsobem nějaký osobní vztah. Přemýšlíte o něm, on vás různě inspiruje. Ale musím říct, že z nás má k němu nejblíž Jitka. To jako já tady musím prozradit těm, kdo to neví a určitě jich nebude málo, že Jitka Škodová je pra pra pra prvnučka Františka Palackého. Říkám to správně?

>> Ano, Michaele. Jo, jo.

>> Tak to je skvělé, protože díky tobě uvidíme přímo až do obýváku Palackých. Tak to je skvělé.

No, ale než si začneme, než začneme nahlížet do všech těch různých zákoutí palackého života, tak řekněte mi, čím je vlastně pro vás František Palacký inspirativní? Co vás na něm vlastně nejvíc přitahuje?

Jo, když se řekne Palacký, tak každému naskočí otec národa nebo nějaká jedna konkrétní událost. Ale vy s tím vztahem, který k němu máte, tak co se vám honí hlavou, když byste měli krátce ho nejen představit, ale doporučit? To znamená vytáhnout něco, kvůli čemu bychom se měli inspirovat i my, co třeba tak dobře neznáme.

Jitko.

>> No, když bych to měla říct, tak nejvíc vlastně si na Palackýho vážím to, jakým způsobem nabyl svého vzdělání. A to vlastně z části bylo samovzdělání. Jo, to se moc neví, moc se o tom neříká, ale bylo to tak. Jo, on ve svých mladých letech, zvlášť když pobýval na Slovensku, nejdřív v Trenčíně a potom v Bratislavě, tak měl v sobě tolik duševní síly, že opravdu se vypracoval na špičkového znalce jednak historie, jednak se naučil spoustu jazyků. Byl mimořádně jazykově nadaný, takže uměl několik cizích jazyků, naučil se perfektně latinsky v té škole v Bratislavě.

>> A tohle bych vynesla jako tu jeho sílu. Nesmírně pilný. Ano.

Sílu a cílevědomost, že věděl vlastně dost brzo, asi dřív než většina lidí, čemu chce svůj život věnovat. Jo. A prosadil si to. Nebylo to pro něj lehké. Musel si to prosadit proti svému otci.

[frknutí]

>> A otec měl jiné představy.

>> Ano. Ano. Otec měl představu, že z něho bude kazatel, protestantský kněz, a měl už zajištěné místo. Nevzpomenu si na to jméno, kde to bylo, ale na nějaké faře. Ale Palacký se sám rozhodl pro jinou dráhu proti vůli svého otce.

>> No, tak to je důležitá charakterová vlastnost. Ta pracovitost, cílevědomost se dnes trochu ztrácí, že jo, někdy v té mladší generaci.

>> Jinak byl člověk, kterej byl neobyčejně skromný. Vlastně byl to prostý člověk. Zachoval si takovou prostotu až do své smrti. Z prostých poměrů pocházel, nenarodil se do nějaké aristokratické rodiny, ale do chudé venkovské.

>> Zajímavý je podívat se na jeho rukopis, kterej je dokonale čitelný. To je zajímavé a krásně, až dětsky čitelný rukopis, jo. Když se podíváte na jeho dopisy, které psal třeba.

>> Dobře, dobře. Děkuju.

A Jani, ty jak to je u tebe? Čím tě Palacký přitahuje?

>> No, ten jeho příběh životní a právě to, jak se vypracoval. Protože když se řekne František Palacký, tak každý to známe ze školy: otec národa. Jak si to představil, tu jeho tvorbu, dílo, potom vstup do politiky a učíme se to vlastně až z té doby, kdy už byl tím Palackým. Jo, kdy už byl v té práci, tou institucí téměř.

>> Přesně tak.

>> Ale právě krásný na tom je, když zabředneme do toho jeho života právě do těch začátků, tak vlastně zjistíme, že to byl jako mladík plný energie, elánu, obrovského životního snu, kterého se mu podařilo docílit. Jo. A teď vlastně jak ho jeho prostředí formovalo, jak on si s tím dokázal poradit se všema nesnázema. Jo, což je vlastně krásné. A zajímavé je i potom, že takový ten trojlístek, co se v Praze objevil – to byl Palacký, Jungmann, Dobrovský – oni vlastně všichni pocházeli z chudých poměrů, ale dostali se na to výsluní tehdejšího českého obrození. No a zrovna ten Palacký, tak mě to zaujalo. Možná i ten jeho vzdor právě vůči tomu otci.

>> A potom tam byl nějaký komplikovaný vztah s tatínkem.

>> On asi nebyl komplikovaný, ale ten tatínek – on byl prostě učitel vesnický, byla to protestantská rodina a on vlastně vedl Františka k tomu vzdělání. On vlastně díky tomu otci tam byl. To vůbec nebylo jednoduché. Jo, byli prostá rodina. Do nového Jičína chodili na trh ti kluci, vozili tam zboží, prodávali. A vlastně tehdy – což je zajímavé – František neuměl německy. Jo, měl krásnou češtinu, tu krajickou, což byla potom pro ty ostatní v budoucnu zajímavé na něm. Ale neuměl německy, takže se ani úplně nemohl pohybovat v té společnosti. A najednou v tomhle všem mu ten tatínek dojednal se svým kamarádem – to byl nějaký pivovarník, Sládek Werner se jmenoval – tak mu dojednal, že začne chodit do školy. Dnes je to Kunín, dřív to byl Kunvald. Tedy německy. Takže začne chodit do školy, nejdřív do vesnické školy a potom do takového velice zajímavého institutu. Jmenuje se filantropínum. Vedla ho taková velice zajímavá šlechtična Mária Varburga, která přišla o děti a v životě se jí všechno změnilo. Založila takovou školu, kde vytvořila na tu dobu zajímavou kombinaci. Měla tam děti z chudých poměrů, měšťanské děti, měla tam děti šlechtické, byly tam děti katolíci, byli tam evangelíci, byli tam Židé. A hlavně – byli tam chlapci i dívky. A všichni byli dohromady. Jo.

>> A tam vlastně on – v devíti letech, jo, mám tak nějak pocit.

>> V devíti.

>> Nějak dva tři roky, ne?

>> Tři roky možná tam byl. Byl tam.

>> On ho potom ten tatínek stáhnul.

>> No.

>> No, já bych to udělal taky, teda.

>> E, ale ne, to ne. Počkej. Ale víš, proč ho stáhnul? To musím říct, že ty bys to určitě neudělal.

No a totiž, ono tam byla vůbec jako zajímavá poměry byly v té škole, jako k tomu se klidně můžeme — ale to byla katolická instituce, víš?

>> No, nebyla.

No tak jakořská instituce.

No tak dobře.

No, ale tak — ale právě potom tam přišel v jeden okamžik chlapský kněz, ale on jako vyučoval v tom duchu, jo, v tom duchu právě toho zednářství, jo. To znamená, že je určité tolerance osvícenství taky.

Jo.

>> A on jak byl katolík, tak si s ním začal ten František jako rozumět a začal vlastně na něho mít určitý vliv. A ten otec se hrozně bál, že by se z toho evangelického kluka mu stal katolík. A proto vlastně ho vzal z té školy.

To byla vlastně taková první rána i pro toho Františka, protože on tam měl u těch Wernerů kamarádku, která tam s nima žila a tu měl hrozně rád. Měli spolu takový pěkný vztah a taková asi první možná platonická láska prostě pro toho Palackého. A vlastně mu tam bylo dobře.

No a musel odejít do Trenčína. A ono se mu tam — pak šel na Slovensko — a ty jsi mi, Jodko, říkala, že jsi navštívila výstavu o Františku Palackém v Národním muzeu a že jsi byla zklamaná tím, co tam není.

Tak — a mě překvapilo, že když jsme si o tom povídali, že jedna z věcí, která tam vůbec nebyla zmíněná, je, že Palacký byl na Slovensku — teda.

>> Tak je to možný a přitom to jsou formativní roky jeho života.

Tam nebylo víc věcí teda zmíněných, ale tohle je opravdu hodně důležité období. I to, jak říkala Jana, že musel opustit to kultivované prostředí tady té kunvalské instituce vzdělávací, kde žil vlastně taky v dostatku, jo, ale pak byl evangelickou školou poslaný otcem do evangelické školy do Trenčína.

Existuje fotografie té evangelické školy. Je to takový nízký, úplně obyčejný, prostý, chudý domeček, kde se zřejmě to byl úplně jiný svět, jo, do kterého se ten Palacký dostal.

A teda tu školu tam vedl otec Ludovíta Štůra. To bylo zase.

Takže se tam zřejmě seznámil i s tím mladým Štůrem a ten otec byl kněz protestantský, ten Samuel Štůr, a naučil ho hrát na varhany.

Ale — ano.

>> Takže — no, ale musela to být pro něj teda velká změna.

A tak — tam se učil latinsky, že? V Trenčíně.

Tak to byla latinská škola.

Pak šel na liceum do Prešburku, dnešní Bratislavy.

>> A tam studoval co?

>> Tam studoval latinu taky. A jak říkám, on jednak teda pak učil taky ve šlechtických rodinách děti. Prostě si přivydělával a seznámil se tam teda jednak s Pavlem Josefem Šafaříkem — to bylo přátelství na celý život.

A s Janem Kollárem.

Jo.

A s tím Štůrem tam pořád nějak udržoval, myslím, taky vztah.

>> Jo.

Jo, hmm.

>> No tak o tom — taky.

Ano.

Promiň.

>> No, takže získal tam spoustu kontaktů na Slovensku.

Jo.

A tehda se řešily ty národnostní otázky i jazykové mezi Čechy a Slováky, že jo. A Slováci psali české básně. Palacký taky psal české.

>> Tohle teda Národní muzeum zcela opomenul. To období nějak tam prostě úplně vypadlo.

>> Zásadní pro formování jeho vůbec zájmu o tu slovanskou otázku třeba, jo. A ty osobní kontakty.

A kromě toho se tam taky seznámil — a to možná Jana o tom bude blíž mluvit — s tou šlechtičnou maďarskou, s tou Ninou Cerda Heliovou, což byl pro něj velmi významný jako osobnost. Druhá důležitá žena teda jeho — jeho ženu, možná třetí. My jsme nezmínili maminku, že?

Ale to — ale měl to moc hezky.

>> Ale měl to hezky.

Tak to je řekněme první žena Františka Palackého, která ho nějak formovala.

Ty jsi zmínila tu Marii Walburgou, na kterou on taky pak vzpomíná — kamarádku — tu, která vlastně u které žila u těch Wernerů — s ním. To byla taková jejich neteř, takže to byla jeho spolužačka.

Tak tahle Nina je ta, která ho potom uvádí vlastně do toho šlechtického mezi ty aristokraty — že vlastně z těch původních chudých poměrů najednou on se ocitne. A ona ho učí, jak se pohybovat.

Já bych možná i jednu věc zmínila, protože on když vlastně byl úplně poprvé v tom Kunvaldu a byl tam vlastně u těch Wernerů a začal studovat na té škole, tak to všechno bylo německé a on neuměl tu němčinu. On se jí tam učil a ta jeho spolužačka, s kterou i bydlel u těch Wernerů — ta jejich příbuzná, ta holka vlastně v jeho věku, ta kamarádka jeho — tak ona uměla česky a ona mu tvořila takový most mezi tím novým kunvalským prostředím.

Proto i pro něho byla důležitá. Já to i zmiňuju, protože on když potom úplně odjížděl do Prahy, tak on jel do Kunvaldu se s ní rozloučit, jo. Takže to nebyla nevýznamná dívka, jo, v jeho věku.

Takže jednak teda ta Mária, ta zajímavá šlechtičná, potom ta jeho kamarádka a potom jak ty zmiňuješ, ta Nina, zřejmě jako jeho první láska, která vlastně se o něho i starala.

>> Láska platonická, nejspíš teda byla o 20 let starší, že — 18.

No, je to 18.

>> Ale víš, co je zajímavé?

Já si to pamatuju proto, protože ta Mária Valburka, ona měla tam teda taky na tom svém zámku, zámku, učitele, co učil ty děti. Bohužel taky teda, to takhle bylo, a ona ho měla taky o 18 let mladšího. A teď já si říkám: tak to je nějaký trend národních obrozenců, že ty — že ty ženy šlechtičny, osvícené, prostě zajímající se o tu kulturu si takhle nalézaly takhle ty muže.

Tak mě to jenom zaujalo, že to je 18 a 18 let.

Musíme to trošku odlehčit, ale právě on v tomhle prostředí žil. To právě nebyl jenom ten přísný Palacký, tak jak ho známe z těch fotek. Ono to opravdu — ten z té sochy na Palackého náměstí — tam působí teda až tak — hrozivě.

Ano, ano. [Smích] Ano.

Ale přesně ta Nina, o ta 18 let starší, ho opravdu zavedla do těch vyšších kruhů, šlechtických kruhů, a domluvila mu. Zaprvé on teda učil její neteře. Ona měla čtyři neteře, tak on jako učil všechny a potom oni nějak už odešli. A tak, aby on nezůstal bez prostředků a pořád vlastně si udržoval i ten standard — protože on vyučoval měšťanským děti předtím — a ona vlastně až poprvé, najednou, se on dostává mezi tu šlechtu. Tak ona mu u své kamarádky hraběnky dva syny domluvila, které on vyučoval, a to bylo taky strašně zajímavé.

Nevím, jestli to bylo v tom muzeu nebo ne, protože on je i doprovázel do Vídně. A on díky tomu se vlastně ocitl v tehdejší Vídni, tam do uměleckých kruhů, mezi spisovatele, hlavně mezi ty hudebníky. On tam vstoupil a taky si tam našel vlastně přátele a kontakty, které potom i využíval potom na své cestě do Prahy a potom v té Praze.

Takže ona — ta Nina — mu pomohla jakoby po všech stránkách.

A je zajímavé, že v té době, kdy on s ní byl, tak vlastně se rozhodl, že úplně své studia ukončí. Bylo mu 20 let.

>> A tam začíná to, co jsme tady zmínili. To je to samé studium jeho, o kterém se málo ví.

Hmm.

No a on se pak vzdal na základě toho vztahu, protože nechtěl odejít z Bratislavy. Byl na tu Ninu zřejmě velmi citově navázaný, tak zrušil právě to plánované angažmá na té faře někde protestantské na Moravě a zůstal v Bratislavě.

V Bratislavě, ale ve chvíli poté, co vlastně Nina ovdověla, tak potom to nějak přerušila, ne?

Tenhleten bylo spíš ta jeho cesta do Prahy.

>> Ten vztah.

No a on pak odjíždí do Prahy, protože ten jejich vztah se… ona se pak údajně zdědila nějaké dluhy, ne? Nevidíme dobře, ale někde jsem četl, že zdědila bohužel nějaké dlouženy. Najednou musela řešit hodně praktických věcí a už to nebylo o těch salónech a o tom, že by na sebe měli čas.

>> No to byla ta druhá… A pak se čtyřiadvacetiletý František vydává do Prahy.

>> Hele, ona to byla ale ta druhá. Michale, totiž o něm byli kamarádky. Ta Nina měla tu svoji… já to ani neumím to jméno vyslovit.

Je to maďarský.

A on jí vychovával ty dva chlapečky a tahle ovdověla. Tahle se dostala do velkých dluhů a ona tomu Palackýmu nevyplatila jeho mzdu.

>> A to je takový zajímavý, že on vlastně potom přichází do Prahy. Místo toho obnosu, se kterým počítal, ho měl naprosto minimální, jako pětinovej asi. Tak mu potom pomáhal ten Ringman a tak. Ale on vlastně už to nezískal.

Ale to je zajímavý, že ona mu to vyplatila v naturáli, jako že mu nabídla nějak obilí a vlnu. Ale on tehdy se taky ukázalo, že byl praktickej, protože on řekl: „Jo, tak já tohle přijímám." A on proto nechal dojet toho tatínka s bratrem, protože se jim to zrovna hodilo, jak oni měli tu svoji vesnici.

Takže já si myslím, že to byla tady tahle, protože — hele, jak ale říkáš, my do toho nevidíme — ale já jsem to jakoby nějak se na to narazila spíš tak, že ona naopak po něm chtěla, aby s ním jel do Prahy. V podstatě uznala za něj, jak byla starší, že prostě to nemá moc budoucnost. Ten jejich vztah o tolik let, když jsou od sebe. A ona je navíc tošť.

František pak v Praze… jasně… se na to, že jo, najde jinou ženu, ke které citově zahoří, a o níž ještě budeme mluvit.

Ale já bych se rád vrátil ještě, udělal malej skok od žen k té němčině, protože on se teda naučí německy a pak vlastně ta němčina ho bude provázet jako po zbytek života.

>> Některý, koho si spojujeme s tím bojovníkem za práva Čechů, jak ta politická, tak ta jazyková. On vlastně v tom osobním i rodinném životě je vlastně jakoby odsouzen k té němčině do značné míry.

Profesně jasně své dějiny píše německy. Ale seznamuje se s rodinou, která má české jméno.

>> Ale mluví se tam německy.

Mluví se tam německy do té míry. A teď nevím, jestli si to dobře pamatuju ještě z nějaké četby, že údajně měl slíbit… evokoval.

To jsem ti říkala já.

To si nemůžu pamatovat.

[smích] Tak sis mi ty věci říkala.

>> No právě. A proto jsem tě pozval taky, když jsem ti [smích] je říkala.

Takže tomu tchánovi slíbil, že svoje děti bude vychovávat německy a že potom jeho dcera Marie, když udeřil osmnáctý rok jejího života, najust, že už bude mluvit jenom česky.

>> Mhm.

A taky slíbil tchánovi, že děti budou vychováni jako katolíci.

>> Ano.

>> No ono to právě bylo naopak. Michale, oni se právě domluvili, že děti budou mluvit česky. On tomu tchánovi mu řekl: „Všechno bude dobré, ale děti budu učit česky."

>> A on mu na to řekl: „Dobře, ale budou to katolíci a ne evangelíci, víš, jako něco za něco."

>> No to nevím, jestli to tak bylo, ale… já taky nevím, to nemůžu říct. Ale pravda je, že uměl německy naprosto perfektně. To jako kdyby to byla jeho mateřština. On uměl perfektně anglicky, to se míň ví. Italsky… maďarsky samozřejmě. Jo. Jo.

Takže byl velmi jazykově dobře vybavený.

>> Ale se svojí manželkou Terezií mluvili spolu německy. Je to tak?

>> Nevím, jestli mluvili. Zřejmě ano, protože ona česky moc neuměla. Psali rozhodně německy. Existuje obrovský množství dopisů, které si vyměnili, a bohužel je to v němčině a jenom pár z nich bylo přeložených. Jsou to krásné texty ze strany Palackýho mnohdy.

>> Mhm.

>> No a pan ředitel knihovny Národního muzea, kde je ta korespondence zřejmě uložená, by velmi stál o to, aby se to nějak vydalo a přeložilo do češtiny, aspoň z té Palackého strany.

No, korespondence.

>> Oni taky hodně cestovali. Ona, jak byla nemocná Terezie — ona měla nějakou vadu. Srdeční jednak a pak měla tuberkulózu. A oni hodně cestovali do Itálie, jezdili do Neapole, jezdili do jižní Francie, kolem těchto oblastí.

Takže byli… a on teda hodně potom cestoval. Samozřejmě… on cestoval i sám, jako po těch archivech pracovně.

No ano.

>> Myslím, že byl první Čech, který měl přístup do vatikánských archivů.

>> Ano, ano. Ne do všeho, ale měl tam nějaké právo něco z toho využít.

No, je potřeba říct, že se teda velmi dobře oženil z toho majetkovéhohlediska, protože ten jeho tchán byl velmi movitý člověk. Vlastnil několik velkostatků po Čechách. Byl advokát ten Měchura. A takže Palacký byl vlastně tím pádem finančně zajištěný. Ale vlastně ty peníze on sám pro sebe nijak nevyužíval. On naopak v té rodině byl vůbec velmi skromný. Ale finance vedla ta jeho žena a ta rozhodovala o tom, co se bude pořizovat a kam se pojede.

[smích]

>> Tak jako on spíš něco zaopatřil, někde sehnal nebo tak na její pokyny. Ale sám ten majetek vlastně vůbec nějak nevyužíval.

Měl úžasný prostor, klid na to, aby mohl psát, bádat a měl samozřejmě na těch starcích…

Jeden ten statek toho advokáta Měchury je v Otíně u Klatov. Je to takový zámeček, dneska v hrozně spustlém stavu. A tam Palacký taky psal část svých dějin, protože tam jezdil o prázdninách.

Ten Otín potom zdědil ten Měchurův syn, ten Leopold. On byl hudební skladatel. Tak drželi to ti Měchurovi až skoro do konce 19. století ten Otín. A teď je to v dost dezolátním stavu.

Je tam taková barokní stavba v parku s nádherným výhledem na ty Šumavské kopce. A tam Palacký to taky psal ty dějiny. A to je ve strašně dezolátním stavu dneska.

To je smutné.

No to jo.

>> Hm.

No a pak vlastnili zámek Lobkovice u Neratovice.

>> Tam je pohřben.

Tam je pohřbený. A ten zámek Lobkovice zdědila jeho manželka ta Terezie. Tak ten Leopold dostal ten Otín a ta Terezie dostala Lobkovice.

No… my se v tuto chvíli budeme muset rozloučit s těmi našimi diváky, kteří neodebírají náš kanál. Čili teď končí ta veřejná část.

Loučíme se s vámi a děkujeme všem, kteří nás podporují na kanále YouTube či přes Hero Hero.

A nyní vstupujeme do té druhé kratší placené části.

>> Ten jeho vztah k Husovi byl ideální.

Vlastně on byl velkej idealist aparatský a, eh, vlastně bral Husovi, i když věděl dobře, k jakým koncům to vedlo.

Jo, vždyť to taky přesně [hudba] popsal.

Tady byla nějaká česká národní církev.

To se samozřejmě nemohlo v tu dobu, v jeho, v jeho době, v Palackého době vůbec publikovat tyhle myšlenky.

Jo.

>> A to, na začátku vlastně ještě, když studovali na tom Slovensku, tak on zkoušel opravdu psát básně a ono v té době mu na tom záleželo.

On jako je chtěl, aby byly hezký, jo.

Ale potom vlastně se ukázalo, že tohle není úplně třeba oblast, pro kterou by ten talent měl.

On to vlastně i sám pochopil.

Vlastně tu střední [hudba] Evropu, o které my mluvíme, že jo, ve Svatopolu, tak jako viděl jako prostor, který se má nějak zařídit vlastně sám pro sebe a abychom se dokázali vymezit právě vůči tomu velkoneměctví, které tam vznikalo.

B