ČAS NA ZMĚNU? - Trialog o systémových změnách

Vážení přátelé, vážení hosté.

Jsem rád, že si tady dneska můžeme popovídat na téma změna režimů.

Konkrétně to bude o nefunkčnosti nebo neakceschopnosti současného politického ekonomického systému, ze kterého potom pramení vždycky opakující se zklamání voličů.

Nebudeme se bavit přímo o obsahu, ale naše téma se týká této knihy a té druhé, kterou pan profesor má.

Změna instituce z edice spolku Svatopluk, změna režimu instituce, a ta druhá: změna režimu politiky, jestli se nepletu.

Když spolek Svatopluk poprvé to téma vytáhl, tak se spustil takový velký mediální křik: co to vlastně má za cíl a že tady chce snad zavést diktaturu.

Takže já jsem rád, že to už bylo vysvětlováno, ale my se tady budeme bavit víc do hloubky o tom, co by ta změna režimu měla znamenat.

Takže jsem rád, že s panem profesorem Ivo Budilem a s Honzou Skalickým — dobrý den ještě jednou vám oběma a ahoj.

>> Ahoj.

Děkuju za pozvání a zdravím všechny diváky.

>> Dobrý den.

Děkuju tady za pozvání.

Pane profesore, nejdřív s dovolením otázka na vás.

Změna režimu — takhle. Já nechci se bavit o tom konkrétním termínu, protože chápu, že byl zvolen za účelem nějaké zkratky, zjednodušení a tak dále, ale také řekněme lepší popularizace. Ale protože lidé, nebo i někteří novináři, se toho zalekli z toho důvodu, že když se řekne režim, si všichni představili ten bývalý režim, který se měnil na podzim a na konci toho roku 89. Ale já myslím, že třeba o fialově vládě bývá taky můžeme mluvit jako o fialovém režimu, ne?

Tak možná jenom nejdřív ohledně toho slova nebo toho termínu — režim, změna režimu — že to přece nelze chápat jenom jako pejorativně nebo nějak nedemokraticky, nebo se pletu?

>> Přesně tak.

Když se podíváme na posledních 200, 250 let evropského vývoje, respektive tvorby evropské společnosti, moderní evropské společnosti, vidíme, že se lidé chovali k takzvanému režimu velmi flexibilně.

Ve Francii v 19. století se režim měnil každých 20 let. Nebrala se to jako tragédie, jako apokalypsa, jako konec světa, ale v zásadě jako flexibilní uspořádání, změna uspořádání politické moci, aby lépe vyhovovala ekonomickým, sociokulturním a dalším potřebám té dané historické chvíle.

Čili určitá politická moudrost nejen státníků, ale v zásadě i lidí spočívá v tom, že když vidí, že je třeba změnit určitým způsobem politický život, tak aby nebrzdil národní potenciál, aby přispíval k intelektuálnímu, kulturnímu rozvoji.

Z toho pohledu, který jste vlastně prezentoval, jasně plyne, že změna režimu není jenom ve smyslu, že proběhne nějaký převrat nebo že se moci chopí nějaká nedemokratická vojenská chunta, diktátor, ale zkrátka jde o změnu toho politického systému ku prospěchu občanům.

Přesně, přesně tak. Například v roce po druhé světové válce obyvatelé Francie, osvobozené Francie dostali v rámci referenda otázku: „Přejete si, abychom se navrátili zpátky k politickým institucím třetí republiky, tedy před rokem 1940, nebo máme vytvořit novou ústavu a novou podobu státu?"

Pokud se nemýlím, tak zhruba 80 % Francouzů řeklo: „Chceme něco nového, nechceme už zpátky třetí republiku." Čili byla to změna režimu. Změna režimu poklidným demokratickým způsobem na základě referenda.

>> Hmm.

Honzo, co to znamená pro tebe ta změna režimu?

A třeba kdyby si měl nějaký konkrétní příklad ze své praxe — ty se zabýváš hlavně dopravou — abychom ukázali, že nejde jenom o to zrušit nějaké vrcholné instituce státu a nahradit je jinými.

>> Odpověď na tu tvoji otázku je, že je potřeba na to nahlížet v rámci nějakého celkového systému. A to je úplně evidentní, že my žijeme dlouhodobě v republice, kde se mění režimy — ty se prostě různě mění, tak jak přesně říkal Ivo.

Je to určitej rámec, současný, vždycky dlouhej 10, 20 let, kdy se v podstatě politici nějakou formou ujali moci. Ujaly se moci, mají vliv.

A jestli to je nebo není prospěšné, to je ten základní cíl nebo ta základní otázka. Protože politici, protože v republice vládnou politici — nevládne žádný císař nebo jmenovaný bohem vládce — tak ten politik by měl vnímat, že je zaměstnanec veřejnosti a měl by doručit, zaprvé upřímně řečeno, zejména to, co slíbil před volbami, proč byl vlastně zvolen.

A i když by byl zvolen a nedodržel ty věci, které řekněme přesně řekl, protože třeba mezinárodní situace nedovoluje, tak 100 % by měl ale mít jeden cíl: aby na začátku jeho vlády a na konci vlády ti voliči mohli říct, hele, tak se to vlastně zlepšilo, řada věcí se rozvinula, některé špatné věci se změnily, vrátili jsme se na koleje, prostě měl by to být pozitivní směr.

No a když se podíváme třeba na vládu Petra Fialy, proto já se vůbec nebojím toho slova „změna režimu", tak prostě ve většině případů jde říct, že za vlády Petra Fialy se život zhoršil.

Minimálně v tom, že vláda Petra Fialy — těch jeho globálních zájmů a struktur — vedla k tomu, že ani veřejnost nemohla cítit, že to je naše vlastenecká konzervativní vláda.

A proto, chceme-li změnu — protože upřímně řečeno, Ivo napsal do první knihy, já jsem psal do té druhé kapitolu doprava — bylo to vlastně v průběhu těch změn, které veřejnost chtěla.

Minimálně důkazem je to, že ho zastoupila 108, která vlastně toho Petra Fialu nahradila.

Čili tady je většina, většina lidí tu změnu chtěla.

No a je-li tady ten režim nakročeno ke změně režimu, protože evidentně se ten fialův režim neosvědčil, tak já vnímám, že nejzákladnější je si říct, jestli ti politici, kteří tam jsou, vůbec chápou, co se po nich chce.

To znamená, jestli vůbec umí naplnit ty předvolební sliby.

Druhá věc je, jestli v rámci těch geopolitických a dalších souvislostí mají tu odvahu i třeba zariskovat. Protože ono je to dvojsečné — když nedodrží program a nepracují, nesplní, tak jak ty správně řeks, voliči řeknou: „No tak vy jste nám vlastně nedoručili, co jste slíbili, my vás volit nebudeme." Když to přeženou ve smyslu toho, že budou chtít dodržet program, ale třeba jim kvůli tomu spadne koalice, to se prostě může stát.

Toto to jsou všechny parametry toho režimu. Ti politici jsou nějak poskládáni na základě výsledku voleb.

Když něco přeženou a spadne koalice, tak asi nedoručí, co měli, protože bude jiná koalice, která třeba může být z té původně mainstreamové liberální sféry.

Takže politik musí umět vyvažovat to, co se po něm chce, co slíbil, to, aby udržel kurz a směr, aby udržel koalici, respektive tu politickou moc, a také musí najít přesně tu míru komunikace s veřejností, aby veřejnost chápala, co vlastně činí.

A já tady musím otevřeně říct — a ty už jsi na to trošku nakročil — to je úkol, který stojí před současnou vládou generovanou 108, a budeme se o tom určitě bavit.

Řada věcí je spíše v kategorii úkolu, než v kategorii splněného zadání. Ta vláda má ještě hodně věcí před sebou.

Dostaneme se k tomu potom v té pozdější části, ale ještě v jedné otázce, Honzo, zůstanu u tebe. Ta doprava — tak nejviditelnějším a asi největším dlouhodobě tématem, co se týče té dopravy celonárodně, je dálniční síť a třeba i to srovnání z okolních zemí, sousedních, ale i těch, řekněme, ne úplně přímých sousedů. Takové to, že letos na podzim to bude 37 let od té změny režimu.

Ano.

Česká republika stále zdaleka nemá dobudovanou dálniční síť a celá řada těch našich okolních zemí v podstatě se nám buď směje nebo si klepe na čelo, protože oni třeba tu svoji část dovedli na hranice a teď se prostě čeká, jak Česká republika to podnikne. A trvá to strašné procesy. Teď prostě ty koaliční vlády, dohody, různé obchodní zájmy do toho. Snad každá ta nastupující vláda to slibuje, jak to rozjede. Některým se to podařilo více, některým méně, některým vůbec.

A když to právě vezmu spíš z toho celkového pohledu té změny režimu z hlediska vůbec politického systému, tak pokud jde o tu ideu spolku Svatopluk, tak jde o to, že by se mělo změnit to vlastně, kdo bude vládnout v České republice v tom smyslu, že se posílí právomoci prezidenta poměrně výrazně. A že to nebude na tom, že budou vznikat nějaké koaliční smlouvy, dohody, kde ani jedna z těch koaličních stran vlastně nesplní, co slíbila, protože musí ustoupit těm dalším. Je tohle něco, co z tvého pohledu by nejen z hlediska té dopravy, ale jako příklad asi dobrý, dávalo prostě smysl?

Já jsem rád, že zmínil správy dálnic, protože ti lidé vnímají jako řekněme nejlépe plněný úkol ministrů dopravy při budování dopravní infrastruktury. Proč? Protože kromě dálnic se nic jiného nestaví. Železniční koridory, respektive vysokorychlostní tratě se nestaví u nás vůbec. To, co se dělá, to je oprava, to jsou rekonstrukce. To není žádná nová trasa. Vodní cesty se nepostavil ani metr kromě Baťova kanálu, kde se okruhuje řeka Morava a Baťův kanál. Ale to je rekreační malá vodní cesta. Dráha na letišti není. V Praze je výstavba, protože Praha je úplně unikátní prostor, kde doprava je velmi neurologickým bodem a jak vnější, tak městský okruh, tak dobudování metra, tak tramvajových spojů z okruhování nic prakticky není na kolejích. Všechno jede buď pomalu nebo nějak jinak.

Čili jedinou věc, která se děla, děje, se dějí dálnice. A teď já to takto trošku od toho odpíchnu. Ty dálnice stavíme asi třetinovou rychlostí, než bysme měli. Čili jedinou věc, kterou děláme, děláme ještě jen třetinovou rychlostí. Z toho se dá jednoznačně odvodit věta, že Česká republika není schopná budovat systematicky strategický systém dopravní infrastruktury, natož pak v tempu, které je potřeba, aby nám neuteklo Polsko a další země.

A teďka proč já o tom takto mluvím? Zaprvé navazuji na tu tvoji otázku a zadruhé přece, když přijde nový politik a sedne si ministr dopravy — v této chvíli je to pan Bednárek — sedne do židle ministra dopravy, tak prioritně si u každého toho resortu nebo toho oboru té dopravy musí nechat předložit, jaký je stav, protože on nemůže všechno vědět. A řekne: „Dobré, takže my bysme potřebovali strategicky stavět minimálně 120 km dálnic ročně. Průměrně jsme stavěli kdysi 2,7, pak 15, někdy 30. Totální maximum 60, 80 km, ale v tom průměru řekněme 25 km ročně. Čili stavíme čtvrtinu, pětinu. Já chápu, že to nejde tak jednoduše říct, proto já říkám třetinu. Řekněme stavíme, měli bysme třikrát víc stavět.

Ten ministr by se neměl nechat ukonejšit anakondou. Já to často používám tohle slovo — úředníci na ministerstvu dopravy, kteří mají jediný úkol. Oni se plazí těmi chodbami. Jsou to úředníci, který tam jsou přes 18 třeba ministrů a oni jen hledají nového ministra, aby mu včas řekli: „Pane ministře, je to velkej problém. Máme tady problém s dálnicema. Todle dělají ekoteroristi, todle. My vám to jsme schopni zabezpečit. Když tady nebudeme, tak to nepostavíte. Budete úplně v háji."

Ten ministr se poleká a místo, aby řešil to, co je jeho úkol, tak vlastně vykrejvá problémy. Nonstop vykrejvá problémy a nechá se omotat tou osmiihlavou anakondou. Výsledek je, že si nepoloží základní otázku a já na tom trvám. To je základní otázka. Například v těch dálnicích, máme-li stavět čtyřikrát tolik. Takže jakým způsobem zabezpečíme, aby ta příprava těch akcí nebránila této rychlosti? To znamená právě vypořádání se s vlivem na životní prostředí, vypořádání se s věcma, jako je lavinový zákon, zákon o veřejných zakázkách, všechny ty parametry, které si dovede představit, tak si musí dát na stůl a měl by podle mě říct svým úředníkům, náměstkům, ale zejména těm ředitelům odboru:

„Takže já tady do tejdne chci hrubej a do měsíce podrobnej návod, který legislativní změny potřebujete, abysme stavěli dost."

A když narazíme na to — řeknu to na malém příkladu — že nemáme třeba vůbec odpočívky. Vemte si na dálnicích, kolik stojí kamionů na pumpách v poli různě. Chci vědět důvod. Proč, prostě, analyzovat věci, nehledat problémy a výmluvy na problémy, ale strategicky rozhodnout.

A proč to takto drze můžu říkat? Protože země jako je Polsko nebo jako jsou země, řekněme, které nám už v minulosti utekly v té infrastruktuře, jako třeba Rakousko, tak ty prostě ten recept evidentně našli, protože oni tyto problémy — jak s nedostatečnou infrastrukturou, tak s těmi doplňkovými věcmi, jako jsou třeba ty odpočívky — oni ty problémy nemají. Čili evidentně v Evropě, v této přírodě, v této kvalitě území, tak to stav jede.

A ten ministr, já bych čekal, že todleto si řekne.

A teďka proč takto složitě odpovídám. To je totiž podle mě změna režimu. Jedna věc je, jak ty říkal, kdo bude vládnout, jak bude vládnout prezident a tak dále, ale druhá věc je — není to jedno, ale může být více modelů, kdo vládne — ale měl by být schopen uchopit ten svůj obor a zrealizovat, co je třeba.

A my dneska vidíme, že v dopravě, v energetice, vodohospodářství, v lesním hospodářství, prakticky všude v těch — omlouvám se, ať to takhle řeknu — oborech toho budování, tak totálně všude Česká republika selhává.

A mě to šokuje a řeknu to takto na kameru, že to není téma. Že není téma, jak je možné, že nehledáme tu cestu změny. A omlouvám se, že v tomto pořadu řeknu, ať to někdo nazývá změnu systému nebo režimu — to není tak úplně podstatné — ale podstatné je, že musíme cítit, že ta změna je nutná, protože to, že další politik zase navrství vysvětlování, proč to nešlo a prostě umí se obhájit a do médií vysvětlí, jak se strašně snažil, jak ministr Kupka je vždycky na kole do práce a pak jel odvírat nějakou stavbu — to prostě nestačí.

Musíme chtít změnu takového toho režimu, aby každý rezort byl schopen plnit svoje úkoly. A to zodpovědně prohlašuju.

Česká republika v plnění úkolů jednotlivými rezorty dnes patří k naprosto nejhorším státům v Evropě a to si prostě nemůžeme dovolit.

Já bych teď, pane profesore, na vás — když jsi mluvil ty, Honzo, o tom plnění úkolů a o tom jako reálném splnění — tak já dlouhá léta, vlastně takových 15, 16 let, několikrát ročně bych řekl, projíždím přes Maďarsko až dolů do Srbska, celé to Maďarsko.

A když jsem před těmi zhruba 16 lety tam začal jezdit poprvé, tak ty dálnice tam byly nějaké hlavní dálnice nad Budapeští, ale zdaleka to nebylo celé a byly ve špatném stavu.

A v posledních letech ta dálniční síť maďarská — nejen ten hlavní tah ze severu dolů — z toho vyplyne ta otázka.

Nechci se vás ptát na dálnice, ale mířím tím k Viktoru Orbánovi — ta dálniční síť je prostě perfektní teď v Maďarsku.

Nakolik se dá říci, že vlastně i to plnění úkolů a já dávám příklad dálnice, protože jsme se o tom bavili, ale nejenom vlastně čehokoliv z té vlády?

Řízení státu je závislé na silném lídru, který má silnou, výraznou podporu a dokáže řídit.

A také třeba proto, že ten systém tomu je nakloněný — může prostě vládnout, jak jsme viděli v případě Viktora Orbána 16 let v kuse a ty změny reálně prosazovat. Není to tak, že skončí čtyři roky a je vyměněn.

Tak samozřejmě v tomhle mají třeba režimy, které tíhnou k autoritářství — byť za něj režim Viktora Orbána nepokládám — nespornou výhodu.

Na druhé straně politický systém musí být nastaven tak, aby odpovídal místní mentalitě, což je něco, co je proměnlivé, ale je to proměnlivé v dlouhém historickém horizontu, a zároveň konkrétním ekonomickým a modernizačním potřebám té doby, což je věc, která je hodně proměnlivá.

A na základě toho lze říci, že nastavit režim tak, aby odpovídal těmto dvěma faktorům, které se proměňují s nestejnou rychlostí — to je v zásadě umělecké dílo.

Ono také ekonomové 19. století říkali, že ekonomické vědy jsou více vědy umělecké než vědy exaktní.

A když budu třeba zmiňovat Domenika — Dominika Losurda, italského historika — tak on říkal vlastně od doby francouzské revoluce, že máme dva takové velké proudy evropského politického života, které se vzájemně konkurují, ale které občas mohou synergicky doplňovat.

Na jedné straně máme radikálně levicovou tradici, jakobínskou, Robespierrovu, která tvrdí: vládne lid.

To znamená vládne velké legislativní shromáždění, nejlépe revoluční konvent, 850 lidí, kteří jsou zvoleni veškerým lidem a kde není žádný silný vůdce.

Pokud je třeba Robespierre, tak nikdy nemá oficiální funkci. Jeho vliv čistě vychází z jeho charismatu, z jeho rétoriky a z jeho konkrétního počínání.

A to je levicově radikální tradice.

To znamená posílit legislativu, zavést co nejširší přímé hlasování a svěřit vládu velkému legislativnímu sboru.

K tomuhle modelu se často uchylují státy, které třeba mají předtím nějakou autoritářskou, totalitní nebo diktátorskou zkušenost a potřebují se nadechnout demokratického způsobu života.

Potřebují se ubezpečit v tom, že opravdu vládne lid, že opravdu můj hlas — i když zvolíme velmi roztříštěný konvent — má určitou váhu.

Čili bych tento model nezavrhoval.

Jsou doby, kdy je účelný.

Pak je řekněme pravicově liberální model, žirondýnský — když použijeme francouzskou revoluci — kde je silná exekutiva, tam je silná vláda, která má silného ministerského předsedu — Benjamina Disraeliho, Winstona Churchilla, Margaretu Thatcherovou, Viktora Orbána — kde je parlament nějaký takový, ale často je třeba volební právo relativně omezené — třeba daňovými cenzy nebo různě komplikované různými dvou a vícekolovými soutěžemi.

Čili tam je jasné, že ta exekutiva dokáže být pak samozřejmě daleko efektivnější — třeba proto, že Velká Británie jak v době první, tak druhé světové války, ale třeba i Spojené státy americké, silně posílily právě tuhle exekutivu.

Ale opět jsou doby, kdy tahle exekutiva — silná a relativní upozadnění té legislativní moci — má svoji roli.

A to je právě třeba v době téhle rychlé modernizace, kdy potřebujeme rychle zemi modernizovat, postavit dálnice, industrializovat, vybudovat silné školství a podobně.

Ovšem pak jsou doby, kdy je zase čas toho konventu a je třeba tu společnost nějakým způsobem ubezpečit, že ano, vládne tady lid.

Do jaké míry se dá říci, že ty systémy politické a demokratické jsou různě více či méně akceschopné a efektivní? Protože vidíme to v naší zemi prostě po víc než tři dekády, kdy si vlastně lidé stěžují na všechno a mnohdy prostě objektivně. Já jsem probíral dopravu, ale můžeme to tak brát jeden obor za druhým. Můžeme se dívat na energetiku — když prostě tady jaderné elektrárny, které jsou jediné schopné zajistit fungování státu a českého průmyslu a tak dále — které to jsou? Byly postaveny za toho bývalého režimu a nejsme schopni stále... Uvidíme, jak se to teďka bude chýlit, ale prostě za 40 let téměř jsme nebyli schopni vybudovat třeba tu třetí elektrárnu.

A dalo by se mluvit o čemkoliv.

Ale má moje otázka hlavně měla být v tom smyslu: nakolik je to o efektivitě nebo neefektivitě toho konkrétního systému a nebo do jaké míry to rozhoduje osobnost, řekněme, toho lídra?

No někdy bohužel to nerozhoduje ani efektivita tohoto systému, ani rozhodnost toho lídra, kterému ani není dovoleno, aby se nějakým způsobem vyselektoval — protože ta země, zejména pokud je to země relativně malá, se nachází v určité geopolitické konstelaci světového systému.

A velký problém — velký konstituent České republiky, Československa po roce 1989 — spočíval v tom, že jsme byli integrováni do toho světového hospodářského systému, jehož jádro se nacházelo mezi severozápadní Evropou a Spojenými státy americkými, jako periferie.

A z toho samozřejmě vyplývá to, že náš průmysl je pak přestrukturalizován i proti naší vůli tak, aby odpovídal parametrům periferie.

To znamená zdroj levné pracovní síly, suroviny — pokud jsou nějaké — ale v našem případě hlavně výrobky s nižší přidanou hodnotou.

To je jeden faktor — naše periferní postavení, které bohužel bylo obnoveno vlastně v roce 1989.

Druhý faktor se pak týká západu jako takového a příčinou jeho současné stagnace a vlastně ústupu ze slávy.

A to je, že západ se ocitl ve finanční spekulativní fázi kapitalismu.

Že to, co jsme na západní Evropě a Spojených státech amerických obdivovali — to byla poválečná obnova 30 let.

To bylo 30 slavných let, jak tomu říkají Francouzi.

To bylo 30 produktivních let západoevropského amerického kapitalismu, kdy kapitál primárně byl investován v produktivní a výrobní sféře.

Ovšem bohužel ve společnostech, já jim říkám manifestního kapitalismu, kde de facto kapitál není pod politickou kontrolou a to je povaha bohužel západního kapitalismu, tak v 70. letech, kdy jaksi ten produktivní sektor přestával vynášet, kdy jaksi zisky podnikatelů klesaly z různých důvodů, ať už z důvodu vyšší konkurence nebo relativní stagnace měst a podobně, tak se samozřejmě kapitál – kapitál nemá žádnou subjektivitu, lojalitu, věrnost, sociální senzitivitu a podobně. Spontánně se přelévá tam, kde ty výnosy a zisky má.

A v tomhle případě jaksi to byly nejen nemovitosti, půda, ale také hlavně finanční sektor, spekulace, deriváty a podobně, od kterých se pak začalo vypočítávat i HDP a vlastně blahobyt.

A taková tragédie – závěru 70. let je v tom, že v rámci ideologie neoliberalismu tahle cesta převodu produktivního kapitálu do kapitálu spekulativního byla označena za správnou, za jedinou alternativu. Není žádné jiné alternativy, jak řekla Margaret Čerová. Třetí cesta vede do marazmu a podobně.

A proto v Itálii od roku 1990 se nezvýšily reálné mzdy. Proto dělnická třída, pokud nějaká zbyla ve Spojených státech amerických, má dneska nižší kupní sílu než v 70. letech.

Jo, důsledek je deindustrializace, důsledek je útěk kapitálu buď do finančního sektoru nebo do zámoří, kde je levnější pracovní síla. A zároveň ale i pokles vzdělání a hlavně technické kvalifikace populace, které není pro produktivní společnost třeba, a převládnutí takové trochu iracionální mentality.

Jo, se to pak projeví samozřejmě jaksi i v intelektuálním, kulturním životě té dané společnosti.

Koneckonců vidíme to na stavu současného západu a bohužel v okamžiku, kdy v tom roce 89 my jsme chtěli těch 30 slavných let, protože jsme je viděli, jak probíhaly v té západní Evropě, tak jsme přišli do té spekulativní fáze finančního kapitalismu.

Honzo, ty – já jenom rychle doplním Iva. My s Ivem často diskutujeme na téma, které tady zmínil. To znamená na to téma vlastně vývoje kapitalismu a na tu proměnu těch – ono to je sinusovka, že jo, v rámci kapitalismu. Je to velmi inspirativní a určitě to má obrovský vliv na naší situaci.

Nicméně chtěl bych říct, že ty ses tady ptal na tu úlohu jedince a například v případě budování – já použiju jenom dva příklady dopravní a energetické infrastruktury – tak naprosto zásadně záleží na premiérovi v té věci. On musí tu vládu jako kolektivní orgán někam směřovat a musí dohlídnout na to, aby v té vládě jako jeden z hlavních prvků nebyl alibismus.

Řeknu příklad. Několik z pěti ministrů životního prostředí bránilo výstavbě. Teďka tak to prostě bylo.

Omlouvám se, ale bez ohledu na to, v jaké fázi kapitalismu se nacházíme, protože ty peníze na tu výstavu byly – cca 100 miliardná silnice, 100 miliard železnice přibližně, jo – ale ty peníze se často dávaly do oprav, nekonečných oprav, protože nebylo do čeho investovat, protože nebyly připraveny stavby, protože ministr životního prostředí běžně řekl ředitelům podřízených ministerstev dopravy: „Hele, tohle vám neprojde, tohle neuděláme."

A já jsem osobně zažil ve funkci ředitele Ředitelství vodních cest, kdy mě náměstek ministra životního prostředí řekl: „Pane ředitele, když budete dál připravovat plavební stupeň Děčín, tak vás dostanu do tepláků." Ale to bylo dílo, které mělo 26 vládních usnesení. Bylo v koncepci, bylo úkolem ho postavit, ale ten ministr životního prostředí – respektive náměstek, protože tam byl díky neziskovkám, nevládkám, který bojovali proti vodě – no, tak prostě řekl: „Já to nedovolím postavit."

I ministr Hladík – vždyť je to asi tři měsíce, co tam ještě seděl – tak když jsem se ho ptal na plavební stupeň Děčín, tak mi řekl: „To není naše priorita. Vůbec se tím nebudeme zabývat. Jak je to možný, když je to vládní priorita mnoha vlád před ním?"

Já ti chci říct, že pokud premiér – a Fiela byl slabej premiér – todle neřeší, nechá to na těch jednotlivejch ministrech, tak ministr životního prostředí je vlastně tam držený neziskovkama, tak si to hraje takhle. Ministr dopravy často má tendenci být podřízen stavebních firem, takže je úplně jedno, jestli se staví nebo dekonstruuje, jestli mě rozumíte. A výsledkem je neudržitelný nerozvoj.

Ten premiér musí umět uchopit to téma.

U energetiky to je ještě horší, protože přeci jenom nějakou jadernu jsme postavili, ale jak správně řeks, ani jeden blok atomové elektrárny a pouze asi dva bloky tepelné – Ledvice a Mělník, jo – to je totální katastrofa v zemi, která se pyšněla tím, že má energetickou, potravinovou a další výrobní soběstačnost. To je evidentní, že to je chyba v matrixu. Já to řeknu tvrdě. To přece každýmu musí dojít, že takhle to nejde.

A podívejme se, jak se to vyvinulo.

Obecné povědomí veřejnosti: „Hele, my ty elektrárny vlastně nebudeme potřebovat. Vždyť my si tu energii koupíme z Větrníku, z Polska, z Německa." Úplně jakoby ta veřejnost najela noty, bych řekl – jakoby účelově zkreslení faktů právě těma neziskovkama.

A proč k tomu ještě mířím? Protože se vlastně stalo, že to hospodářství – bych řekl jakoby i budování, strategie, koncepce – se stalo sprostě řečeno slovy a nahradili to slova jako Green Deal, klimatická neutralita a takovýdle kraviny, který vlastně s hospodářským rozvojem nemají nic společného.

A já jsem přesvědčený a končím tuhle jeden blok.

Premiér má udržet ty ministry v tom kurzu rozvoje a má dbát na to, jaký je ten jakoby éthos té vlády. Některá vláda, jak říká Ivo, může být víc budovatelská, některá třeba více taková, bych řekl, jako humanitně pospolitá, jo, ale musí to být jasné.

U nás to je tak, že ministr dopravy řekne: „Já podporuju výstavbu plavebního stupně Děčín" a ministr životního prostředí té samé vlády řekne: „To pro nás není vůbec priorita." Ale oni to – když tyhle dva se nedohodnou – neposunou v přípravě ani o milimetr. Protože právě probíhá proces EA, kterou to MŽP žene, aby to nešlo, a to MD to platí, jakoby aby to šlo, ale nehlídá, aby to šlo. A tohle se tady děje.

Já se omlouvám, že jdou takhle hodně dolů, jo, při každé dálnici. D52, D54, D35, jo – kdo trošku zná, tak ví, které to jsou směry. Všechny ty dálnice jsou vlastně rukojmím těchto bojů a staví se u nás a řeknu to tvrdě na kameru – ne podle toho, co je strategicky a koncepčně potřeba, ale staví se na přeskáčku různě tam, kde to zelení umožní, kde zelení teroristi zrovna si toho nevšimli, nebo je tam šikovný hejtman, kterej to nějak vyhandloval a něco teda jakoby povolili, a staví se tak, abychom teda ty kapacity stavební měli kam vrhnout, aby ty firmy nestály, jo?

A výsledkem je za prvé teda nekoncepční systém, který se rozvíjí pomalu, ale hlavně – a to je důležitý, to je strašně důležitý – obecné povědomí veřejnosti, že stavět je něco takovýho nebezpečného. To je betonářství.

Je to vlastně lepší, když se to tak jako tak trošku jenom a výsledek je, že ten ministr nastoupí, ty, jak jsem říkal, anakonda ho omotá a řekne mu: „Problém, problém, problém."

Teď on ví, že kdyby byl moc budoval, a teďka důkazy a jdu teďka na hodně tenký let.

Budeme se tomu věnovat.

Ministr Bernáik vlastně jednu z prvních věcí, že řekl, musíme prověřit tratě vysokorostní, ne všechny můžeme stavět.

Odborníci na tratě, ty si trhali vlasy, protože tady je přece koncepce, jak se to má rozvíjet, ale on nechce jít do toho střetu s tou veřejností, která se bojí těch investic a vlastně se tady hraje zase určitá alibistická politika.

No a to Poláci, ale i ty Maďaři, ale dneska i Srbové, že jo, ty panečku jako si řekli: „No tak paráda. Když oni ty peníze nechtějí, my si ty dotace nasajeme."

Podívejte se, jaké dálnice postavili Rakušáci za evropské peníze v Alpách – jeli tunel za tunelem.

My tady se bojíme stavět v rovině.

Když se podíváte na Moravě, přes ptačí oblast půjde dálnice, která bude celá v uměle udělaném tunelu za obrovských nákladů, jenom aby se to jako vůbec dalo stavět.

V Rakousku postavějí dálnici. Copak nejsou v horách ptáci? Prostě zkrátka jde o to, v Rakousku asi ne. V Rakousku asi odletí.