Musíme vrátit dětem radost z pohybu. Re-use centrum LIBRE. Vize Prahy 8. | Jana Solomonová

Neplítvat.

Heslo hlavně dnešní mladší generace, ale já s nimi musím souhlasit. Neplítvání totiž nemusí být jenom sprosté slovo, ale i způsob, jak ulehčit přírodě nebo peněžence.

Své názory sdílím s radní Prahy 8 Janou Solomonovou, kterou dneska vyzpovídám a která stojí za projektem Libre Ref centra na Praze 8 a dalších projektech, ale o tom už nám poví ona sama.

Ahoj Jano, děkuju, že jsi dorazila k nám na jižní do studia.

>> Děkuju za pozvání. Ahoj.

>> Začnu otázkou zrovna pro tebe na tělo. Co pro tebe znamená slovo neplítvat?

>> Pro mě to je nějaký životní styl, nějaký způsob, jak se trošičku zachovat třeba i k planetě. My se snažíme třeba doma neplítvat s jídlem. Snažím se nekupovat zbytečně nové věci, snažím se trošku neplítvat i penězi. Je to pro mě takové téma. Takže je to něco, co mě provází v takovém tom běžném životě.

>> A máš to vštěpené už jako od výchovy, od tvých rodičů, že jste takhle fungovali, nebo jsi na to přišla časem sama?

>> Částečně. U nás doma se určitě nikdy neplítvalo, jak jídlem, tak já nevím, třeba oblečení se opravovalo a nekupovaly se zbytečně nové věci, takže i ty peníze mám tak nějak jako vštěpené, že by se nemělo plítvat.

Ale potom třeba během svého života člověk samozřejmě má nějaké zkušenosti. Velkým takovým pro mě zlomem, kdy jsem si uvědomila, že jsem sama za sebe a nebudu mít jak plítvat, bylo třeba na škole, kdy jsem dělala uměleckou knižní vazbu a tam i ty materiály, třeba kůže na vazbě, byly jako dost drahá záležitost, takže tam jsem se opravdu snažila úplně i maličké kousky třeba kůže si schovávat a neplítvat.

>> Wow.

>> A pak z toho dělat další projekty a věci. Takže tam jsem se trošičku naučila si ty věci šetřit. A musím teda říct, že doma mám velkou sbírku nejen kůží, ale i papíru a různých takových papírových hezkých věcí, taštiček. Až bych řekla, že možná je to až moc na normální standard, co by měli doma lidi mít, ale vždycky z toho pak s dětmi uděláme nějaké kreativní tvoření a přijde mi prostě líto to vyhodit, když se to dá využít.

Já jsem trávil hodně času jako dítě s mojí babičkou, která vlastně zažila, co si pamatuje, druhou válku jako problém s jídlem, že nebylo a podobně. A vlastně tam mi to zčepovalo hezky jako dítěti, že se nesmí plítvat s jídlem, že všechno se musí dojíst, nesmí se nic vyhazovat. A mám to v sobě dodnes. Vlastně jsem na to přeučil i manželku.

Manželka zase má ráda sekáče. Vždycky říká, že tam najde nějakou jako skvělou perlu, která je lepší než v konfekci, a vlastně používá to, co už někdo jiný nosil. Takže my k tomu máme taky vlastně blízko, kde se v běžném životě dá neplítvat, kromě toho jídla a oblečení.

>> Hm. Já teda sekáče mám taky strašně ráda, protože přesně z toho důvodu najdete tam ty kousky, které se běžně v konfekci nenajdou.

U nás je to strašné, že když jsme na dovolené v nějakém starém městě, tak ona vleze do každého sekáče. Já tam sedím vždycky na chodníku a koukám do mobilu.

>> Tak bychom si rozuměli. Já u toho ještě většinou pohledím všechny místní kočky, ale mám to podobně.

Takže jo, určitě jako oblečení. Pro mě je třeba velké téma neplítvat svým časem. Já se teď snažím opravdu vědomě třeba odkládat telefony, ty sociální sítě, protože člověk si uvědomí, kolik času na tom tráví. A je to taky plýtvání, plýtváte nějakou svojí energii, svým časem, a učím to i ty děti, nebo se snažím samozřejmě dneska ty malé děti odloučit úplně od těch mobilů. Není to jednoduché, ale snažím se s nimi prostě být a prožívat to vědomě.

Takže třeba ten čas je pro mě komodita, která je důležitá, a jasně, dá se vlastně neplítvat nebytkem, oblečením, úplně vším. Vlastně dneska se dá zrecyklovat úplně všechno.

>> To je super. Ty jsi tady tu filozofii svojí životní vlastně přinesla i do politiky na Praze 8, kde jsi byla u rozjezdu Libre centra, které dneska je známé po celé Praze.

Kde jsi se inspirovala předtím, než to rozjela?

>> Tak my jsme měli první prostor, s kterým jsme chtěli něco udělat, a úplně náhodou jsme se potkali s děvčaty ze Zero, které nám vlastně pomohly s tím rozjet, měly takovej know-how. Pomohly nám s tou mojí myšlenkou, kterou jsem už dřív chtěla, nějakým způsobem, aby ta městská část mohla fungovat i udržitelně.

Ono už tam nějaké náznaky byly dřív, ale vždycky v takových malých věcech, jako že se nebudou kupovat plastové lahve a budou prostě kanyštry s vodou a podobně, ale toto byla příležitost, jak to nějak dát vidět i té veřejnosti a třeba i těm dětem ve školách a nějak je to naučit.

Takže jsme se spojili. Já jsem měla myšlenku, aby to místo bylo spojené s rodinou, aby to prostě fungovalo pro rodinu, aby i ty věci, které by se tam prodávaly v tom Libre centru, souvisely nějak s rodinou. A aby to bylo nějaké komunitní centrum, kde se dají dělat spousta i jiných věcí.

>> Tohle téma většinou mě vždycky naskočí, že je spojené spíš s piráty zelenými. To jsou docela překvapeni, ne, že s tím přišla Aňa.

Jo, tak v té politice to vždycky stojí na těch konkrétních lidech. Takže když máte nějakou myšlenku a třeba i ostatní vás podpoří, tak si myslím, že je úplně jedno, jaké jste vlastně strany. A ano, asi to není úplně naše velké téma, ale veřejnost to zajímá a to Libre centrum myslím si, že má čím dál větší popularitu. Opravdu tam ty rodiny chodí a já z toho mám velkou radost, protože je vidět, že to dává nějaký smysl.

>> To je super. A pro naše diváky, posluchače, kteří to neznají a neznají třeba ani výraz Libre centrum, co si pod tím můžou představit, jak to funguje, co tam lidi najdou a případně co tam zase naopak lidi můžou donést?

>> Tak je to vlastně takový prostor, kde můžete vy přinést věci, které už nepotřebujete a nechcete je vyhodit, nebo vám to přijde líto vyhodit, vědete, že by je někdo jiný ještě použil.

Tak do toho našeho Libre centra se nosí hlavně oblečení, věci pro děti, sportovní náčiní, ale i třeba drobný nábytek. Jediné, co se tam teda nepřijímá, je třeba elektronika kvůli tomu, že nemáme různé certifikáty na tu práci s elektrem, takže to vám tam děvčata nepřijmou, ale vlastně cokoliv přinesete z domova, z bytu, tak se tam využije.

Funguje to tak, že potom to děvčata roztřídí a nějakou část dají zpátky do obchůdku, kam si můžete přijít pro poklady, nebo často tam najdete normálně běžné věci k použití, nebo se tam dělají velké swapy, kam opravdu chodí jako stovky lidí vybrat si věci, přinést a vybrat.

>> A swap to je jakoby jeden konkrétní den, kdy vlastně vy to vyhlásíte, lidi to přinesou, přijdou, co si to rozeberou, pak si to asi odnesou.

>> Jo, máme jednodenní i třeba celotydenní swapy. Většinou je máme nějak specializované.

Třeba na začátku září to děláme pro školní potřeby, protože víme, že spousta rodin na ně nedosáhne, takže se tam objevují aktovky. To, co už třeba odrostli žáci, tak donesou, a naopak se to tam celý jako vymění, a je to hrozně fajn, protože vlastně soused pomáhá sousedovi. A je to i se tam jako setkáte, dáte si tam třeba kávu, protože naše Rusy centrum není jenom obchůdek, ale je to i vlastně komunitní centrum, kde pořádáme výstavy, besedy, různé kroužky a různé takové dílničky. A třeba teď má velkej úspěch pletení.

Wow.

Jako je to fajn místo.

Já musím říct, já jsem se tam byl podívat před pár měsíci a vlastně odnesl jsem si takovej úžasnej starý hrneček s motivem Prahy na kafe a přiznám se, že ho používám každej den. Jsem z něho jako úplně nadšenej.

Jo.

A stálo to pár desítek Kč a je to nádherná věc a slouží vlastně dneska u mě doma opravdu jako každej den. Takže doporučuju Rusy centrum v Libni.

Běžte se podívat.

Určitě. Ale ty nejsi známá jenom tady tím libre, a loni vlastně jste rozjeli iniciativu, která se jmenuje Zachraň oběd, která umožňuje vlastně využít nesmnědené obědy v základní škole pro děti, které si je nemůžou dovolit, jejich rodiče. Jak to funguje?

Eh, Zachraň oběd je strašně skvělej projekt. Funguje to tak, že většina jídelen školních má nějaké přebytky.

Mhm.

Eh, máme i na městské části, protože jsme si samozřejmě dělali trošičku průzkum, kolik bysme mohli těch obědů. Tak v některých se sní všechno, což z čehož mám teda také radost, co je fajn, ale ve většině zůstane nějaký počet obědů, a běžně se to vyhazuje, protože se to musí vyhodit.

A vlastně tenhle projekt propojuje tu školní jídelnu a ty zbylé obědy s nějakou organizací, nebo případně třeba i s těmi dětmi, které si nemohou dovolit ty obědy. Ty si přijdou třeba na konec obědu najíst. Eh, kdy to není vůbec poznat třeba v té škole, že ty děti mají nějaký handicap vůči tady té možnosti, jestli dojít na oběd.

A třeba máme propojení s organizací Focus, kde máme, kde se ty obědy dostávají třeba dospělým klientům. A teď se nám podařilo, z čehož mám velkou radost, že jsme propojili školu s klokánkem, takže se vlastně chodí tety pro oběd a odpadne jim takové to vaření pro ty děti a můžou se věnovat jim víc.

To je super. To je velká zásluha, protože v tom klokánku teda ty to tam mají hodně, hodně náročný, ty tety. Já klokánek podporuju tady na Praze 11. Chodím tam každej měsíc a zaplať pán za to, že tam někdo vůbec chce pracovat a dělat tu službu. Takže když pomáháte ještě takhle, tak to je skvělý.

A plánujete to rozšířit na všechny základky na osmičce?

Eh, snažíme se. Vždycky to záleží na tom řediteli, samozřejmě na těch lidech i na té kuchyni, protože ne všude je to technicky možné. Ono je tam celkem, není to velkej složitej problém, ale vždycky se dá vyřešit nějak. Ale musíte vždycky vyřešit právě to udržení toho jídla, to včasné vyzvednutí a podobně. Takže ne všude to zatím jde, ale snažíme se. Tam kde víme, že ty přebytky jsou, tak bysme byli rádi, aby se to časem udělalo do co nejvíce základních škol nebo jídelen. Samozřejmě je fajn, když ten odběratel je někde taky poblíž, aby se to nevozilo přes celou Prahu 8, aby to úplně dávalo smysl.

Vy jste v těch takovejch měkkých projektech pro rodiny s dětma a děti jako hodně dopředný na Praze 8. Vy dlouho děláte i projekt Trenéři ve školách. Můžeš popsat divákům, o co jde tady v tom případě?

Eh, projekt Trenéři ve školách začínal jako malý projekt a teď už je to projekt obřích rozměrů. Kde jsme začínali na třech základních školách, teď už jich máme 10 a zapojuje se do toho kolem asi 1600 dětí, vždycky každý rok. Je to projekt, kdy profesionální trenéři přivedou do tělocviku ke klasickému pedagogovi vlastně představit nové sporty. Eh, často sporty, na které si ty děti třeba z jakéhokoliv důvodu nesáhnou, nezkusí. Eh, takže vlastně jim představí tu sportovní možnost, kterou vůbec mají, a často o ní vůbec neví. A je skvělé, že to představí právě ty profesionální trenéři, takže je to úplně perfektní, že se nemusí tenhle učitel tělocviku třeba bát, že by to neuměl ten sport. Což dneska bývá často problém, že jo? Že ti učitelé dneska pod tím tlakem vlastně rodičů a vůbec toho dnešního světa, tak se často i bojí, možná s nima dělat nějaké cviky, nějakou gymnastiku, aby se třeba to dítě nezranilo. On z toho ještě neměl průšvih, že jo?

Je to tak.

Je to tak. A zkoušet některé třeba sporty, které opravdu nezná, nebo aby je to špatně nenaučil. Takže je to vlastně tohle propojení toho profesionála s tou školou.

Eh, oni takhle mají třeba teďkon to máme zhruba 13 sportů, že si během toho školního roku vyzkouší. A teď dokonce máme jednu základní školu, kde testujeme takový tříletý program s Univerzitou Karlovou. Část třídy má tělocvik 5 hodin týdně. Každý den mají hodinu tělocviku a testuje se, opravdu se to měří, bude se to měřit, jak na ty děti působí ten pohyb, jak by se jim měla zlepšovat ta jejich kognitivní schopnost, to jejich přemýšlení, to jejich chtění se učit všechno. A je to vidět, ten projekt běží první rok a je opravdu vidět, že ty děti se jako začínají i líp učit.

To je skvělý. Opravdu, jako každej pokus, jak dostat ty děcka dneska od ty obrazovky trošku k nějakýmu pohybu, tak by mělo být zaplaceno zlatem. Todle už děláte jak víc let, že jo?

Eh, ty trenéři do škol už běží jako čtvrtným rokem.

No.

No.

Takže funguje to potom asi reálně i tak, že to dítě si může líp vybrat s těma rodičema nějakej volnočasovej kroužek, klub? Vlastně to, co ho zaujalo na ty na týdenní hodině, tak že ho rodiče třeba nenucení do fotbalu, když není na kolektivní sport, ale dají ho třeba na tenis, kterej mu vlastně šel líp?

Určitě. Není to teda vůbec náborová věc, jo? Ty trenéři jsou opravdu. Sice jsou z nějakých klubů, ale nenabí, nesnaží se tam ty děti, ty talenty získat, protože to nemá, jako ta myšlenka není taková. Ale je pravdou, že ty děti se setkají často se sportem, který, ke kterému by se normálně nedostali. A přesně to tak máme, že se jako říká: Hele, mami, teďkon jsme si zkoušeli, já nevím, fotbal. Mě by to bavilo, pojď mě někam vzít.

To je skvělý.

A na co seš ještě pyšná teďka z toho působení čtyř let na radnici?

Eh, já jsem rád, máme organizaci Osmička pro rodinu. Tak jsem moc rád, že se nám podařilo otevřít dětské skupiny, které se budují prostě v prostorech městských částí. Eh, je to věc, která pomáhá zase těm rodinám, těm předškolkovým dětem, protože je to pro děti do tří let. Do tří let samozřejmě fungují klasické školky a může to pomoct té rodině se nějak zapojit třeba do toho pracovního procesu, ne? Vždycky to tak je, ne?

Nedávají se tam ty děti vždycky jenom z důvodu, že maminka musí do práce, ale já jsem taky máma a vím, že často potřebujete mít prostě den, dva třeba opravdu pro sebe, nebo i pro tu práci částečnou, tak opravdu je to velká úleva i pro to, aby se to dítě vlastně naučilo fungovat v nějaké skupině.

>> Já jsem se byl podívat na jednu vaši dětskou skupinu a je to super.

No, kdyby vznikalo takové skupiny po celé Praze, tak si myslím, že by to mohlo pomoct i té klesající porodnosti, protože si myslím, že jedním z důvodů, proč vlastně dneska odkládají rodiny to dítě, je to, že ty dva, tři roky mimo ten pracovní proces je zaprvé často nepředstavitelný pro tu maminku nebo tatínka, a také jako finančně nezvládnutelný prakticky dneska v Praze, aby utáhli hypotéku a všechny náklady.

Tak pán bůh, ale předpokládám, že asi stejně to pořád nestačí, že zájem asi je větší než kapacity.

>> Zájem je větší než kapacity. Teď jsme otvírali dvě. Budeme ještě. Se budují další ty skupiny a vždycky je to hned plné, když se otevře ten zápis.

No, takže samozřejmě existují dětské skupiny soukromého charakteru, ale pro tu městskou část je máme prostě zaplněné.

No, tím, že samozřejmě ta úplata za to umístění toho dítěte není tak vysoká jako v těch soukromých školkách.

>> Hm.

>> Ty kandiduješ na podzim jako lídryně Praha 8 za Ano. Na starostku. Jaké jsou tvoje teďka vize a cíle na ty další čtyři roky? Předpokládám, že chceš pokračovat v těch rozjetých projektech, ale máš ještě nějaký nesplněný sen, co jsi nedokázala prosadit toto volební období?

Mimo takových těch standardních věcí, jakože chceme čistou Prahu, bezpečnou, mít vlastně krásné okolí, zeleň, tak já mám takovou jednu myšlenku, která je teďka relativně nová ve světě nebo u nás se moc zatím nesnažíme aplikovat, ale už máme i na Praze některé organizace kulturní, které se tomu věnují, a to je takzvaná kultura vstřícná rodičům.

A to je myšlenka, kdy vlastně vy, když máte malé dítě, tak prostě do divadla nejdete, protože zaprvé si ho vzít nemůžete s sebou, protože by tam dělalo humbuk, a zadruhé na to nemáte čas, ale strašně byste chtěli.

A často ty maminky nebo i tatínkové na těch rodičovských dovolených vlastně strádají, protože třeba předtím byli velice kulturně živí a chodili na tu kulturu, a teď najednou jsou doma s tím dítětem.

Už existují instituce nebo kulturní organizace, které se tomuto věnují a začínají dělat i kulturní akce, představení, vyslovně divadlo pro tuto kategorii diváků. Takže se opravdu vybírají speciálně ty rodiny, kde tam ty děti buď to podpoří tím, že má třeba to dítě hlídání, a nebo je zapojená přímo do toho dění, do té kulturní akce nebo do toho divadla třeba.

A to je úplně super.

To mně přijde jako skvělá věc, kterou bysme mohli zkusit prosadit i třeba v rámci městské části.

No a samozřejmě pak bysme byli rádi, kdyby bylo dostupné bydlení, ta bezpečnost, aby to byla prostě ta městská část k životu, aby jste tam jako rádi žili, ne aby jste tam jenom jeli spát a zase do práce, ale abyste byli venku a fungovali tam.

>> To je super. Držím, držím palce. Každopádně ta Praha 8 je docela složitá za mě oblast. Já jsem vlastně z Jižáku, z Prahy 11. My to máme celkem jednoduchý, protože je to jedno obrovské sídliště. Máme tady pár rodinných domů, vlastně ty staré usedlosti, ale toto sídliště je vlastně absolutní majorita. Vy to máte trošku jiné.

Dole v Holešovičích se tam docela živě žije. Pak máte nahoře v Bohnicích ty velké sídliště, kde zase jsou rodiny s dětmi, senioři. Jak je složité to vyvážit vlastně tak, abyste se zavděčili všem těm voličům, když je ta městská část tak různorodá?

>> Ta městská část je opravdu velice rozdílná. Karlín je úplně jiný, i mentalita lidí, jako nahoře v těch sídlištích, ale jejich potřeby jsou stejné. Oni chtějí mít bezpečnost, chtějí bydlet, chtějí mít hezké okolí, chtějí mít dobré chodníky, chtějí mít doktory v blízkosti, chtějí mít občanskou vybavenost, chtějí mít školy. Takže se v tom se neliší. Jenom mají trošičku jiný pohled na ten svět, nebo ty svoje vnitřní potřeby.

Samozřejmě Karlín je historická čtvrť, krásná, a teďka se opravdu rozvíjí i po moderní architektuře. Ale třeba v neděli je tam relativně prázdno, protože ti lidé, co tam chodí do práce do Karlína, tak tam přes víkend nejsou. A jejich potřeby třeba na kulturní akce jsou jiné. Oni chtějí jiné kulturní akce, což mě vždycky trošku mrzí, takže já se snažím, i když se to úplně nedaří, ale dostat třeba ty karlínské do Bohnic.

>> Mhm.

>> A ty Bohnické zase do toho Karlína. Pardon, z těch Bohnic to není tak těžké. Je dostat dolů, ale z toho Karlína to samozřejmě je trošičku složitější.

Takže my třeba máme na Ládví už dlouhou dobu Pražskou filharmonii, o které skoro nikdo neví, že tam už 10 let sídlí a zkouší tam v tom našem velkém sále. Takže dělají pro nás velké koncerty vevnitř. Tak třeba se snažíme dostat i ty naše obyvatele, kteří to neví, třeba právě z toho Karlína takhle na to sídliště, aby vůbec objevili, že městská část Praha 8 má i jiné části.

>> To je super. Ty jsi zmínila bydlení, bezpečnost. U toho bydlení jednu otázku. My tady na jižňáku na Praze 11 pořád prostě řešíme, jestli stavět, nestavět, protože v Praze chybí byty. Lidi se tady chtějí stěhovat, byty jsou drahé. Samozřejmě na těch sídlištích na okrajových částech, nejenom Jižák, ale u vás v Bohnicích, Ládví, Černém Mostě, tak jsou pořád ještě místa, kde se stavět dá okolo třeba stanic metra, nějaké brownfieldy a podobně.

Jak s tímhletím bojujete a vysvětlujete vlastně místním, kterí většinou tu výstavbu nechtějí, že nějaká výstavba může být vlastně i do budoucna prospěšná?

>> Tak nová výstavba je potřeba. To město se musí nějakým způsobem rozvíjet, a já úplně plně rozumím těm místním, kde se to má postavit, že to tam třeba nechtějí.

Ono se často, když uděláte s nimi takovou participaci, že si vlastně sednete s nimi, vysvětlíte jim ten projekt i s tím developerem nebo s tím, kdo ten projekt zastihuje — někdy to může být třeba i hlavní město Praha — ale tak jako ta nevole stejně tak jako tak. Takže je vlastně potřeba to s nimi vykomunikovat, a často už v tom spojení městská část, developer a právě občané se podařilo třeba ten projekt i upravit, nějakým způsobem ho zlehčit nebo prostě představit tak, aby ho to okolí přijmulo.

A to, že je málo bytů, to je pravda. Je potřeba opravdu stavět.

A samozřejmě my se snažíme ty stavby povolit tam, kde je to vhodné, a nechceme zahušťovat sídliště, kde už těch lidí je tolik, že se tam nedá normálně ani zaparkovat, ani žít. Nemáte ani doktora, nemáte nic, to nejde prostě.

Ale jsou místa, kde se stavět dá a kde to smysl dává, kde pak to na to navazuje třeba zvýšení kapacit školství a podobně, a kde to jde, tak se snažíme to podpořit.

My teď třeba na Žižkovu jsme měli poslední dva roky nějaké příběhy o tom, že chtěl developer zrušit sámšku, prostě sídliště, a postavit tam jenom byty.

Tam jsme řekli tvrdě: ne.

Prostě jsme dali usnesení zastupitelstva, že ne.

Já si pamatuju u vás vlastně — byly to podobné případy jako ty včely v Ďáblicích. Je to tak?

Takže jsou potom předpokládám projekty, kde prostě řeknete: ne, takhle to být nemůže. Ta veřejná vybavenost tady prostě musí zůstat.

>> Určitě.

Teďkon zrovna řešíme taky takto jednu sámšku, která se během výstavby zruší. Vlastně na nějaké dva tři roky tam nebude ten obchod. Ale už se s tím developerem domluvilo, že za prvé se ten obchod zase otevře a že ta obslužnost tam prostě zůstane.

>> Skvělý, skvělý.

No, to máme stejné.

>> Ještě jsi potom zmiňovala bezpečnost. Vlastně to je věc, kterou dneska mi hodně říkají občané napříč Prahou — že se poslední roky zhoršil jejich pocit bezpečí, že je víc nepřizpůsobivých bezdomovců, různých partiček, kteří popíjejí na lavičkách, halikají, pokřikují.

To jsou asi problémy Prahy.

>> Určitě, a hodně se to týká okolí stanic metra. Hm.

>> Tím, že Praha je tak rozlehlá, máme bohužel na svém území těch jako nehezkých stanic relativně hodně. Ale taková ta centra jako Florenc, Palmovka, Kobylisy třeba, tam se prostě tyhle partičky schází a opravdu se tam lidé necítí bezpečně a necítím se tam bezpečně ani já, když jdu večer domů.

Takže tomu úplně rozumím.

Často tam bývá průšvih, je to tam zanedbané, ale to městská část se snaží dělat něco. Snažíme se tam třeba posílat městské policisty, ale máte omezené možnosti, že jo.

Todle je primárně věc té zastávky metra a dopravního podniku, který se to má hlídat, uklízet, a je to hlavně koncepční řešení — městská policie vlastně na magistrátu.

Když si stěžujete na magistrát, na současné vedení, máte nějakou odezvu?

>> No, moc ne. A ten úklid, přiznám se, tam jako posíláme jeden dopis za druhým a vlastně se nic neděje.

No, to je strašné.

To je prostě na všech městských částech úplně stejné.

Je to škoda. Nedávno jsme ještě měli druhý nejpopulárnější MHD na světě. Dneska jsme se propadli někde úplně mimo žebříček a právě kvůli tomu, že se tam lidé necítí komfortně, je to prostě špinavé, jsou tam drogy, tak to je věc asi na magistrát, abychom zkusili pomoct. Protože to se obávám, že jenom z Prahy 8 asi nevyřešíte, i když budete mít snahu.

>> Hm.

To opravdu se musí řešit nějak koncepčně.

Eh, a bude to problém celé Prahy, jo.

Ono samozřejmě, když je vymístíte z jedné části, tak se vám přesunou někam jinam a takhle to fungovat nemůže. Že bychom kolovali po celé Praze, to nedává smysl.

Takže je potřeba opravdu to nějak přemýšlet celkově.

>> Když bychom přeskočili teďka čtyři roky do roku 2030, ty jsi ve volbách uspěla a měla jsi možnost realizovat všechno, co budeš chtít. Jak by Praha 8 měla vypadat v roce 2030 po tvých čtyřech letech starostování?

Já bych byla moc ráda, kdyby to bylo místo, kde se žije. Že vlastně to prostředí, v kterém budete žít, bude bezpečné, čisté, bude se udržovat zeleň, budou chodníky, kde si nezlámete nohy. Protože samozřejmě ne všechny chodníky jsou ve správě městské části. Je to prostě boj — pokaždé píšete, že chcete opravit chodník, pořád se nic neděje.

Určitě ta bezpečnost je důležitá. Tam je potřeba opravdu nějakým způsobem s městem začít řešit, co se s tím bude dít, s dopravním podnikem, ať opravdu začnou na tom makat.

Takže já bych byla ráda, kdyby to bylo bezpečné město, hezké město.

Daří se nám třeba i v rámci té kultury. Protože já nestavím žádné developerské projekty a nemám na starost dopravu, ale mám takovou tu příjemnější část té kultury.

Já bych byla ráda, kdyby ta kultura byla pro všechny. Kdyby tam opravdu chodili všechny generace, což se nám daří. Ale samozřejmě některé akce jsou specifické pro nějaké skupiny. Některé se snažím třeba dostat tam i trochu alternativy, i když třeba někteří občané úplně tomu neholdují. Ale zas mi přijde líto nedělat to úplně stejné pro všechny, ale mít tu možnost, abyste si mohli vybrat, kam přijdete.

Takže podporovat i nějaké sousedské vztahy, pokud jde o kulturní instituce, třeba právě i propojení těch velkých institucí, jako je pražská filharmonie a podobně, které nám můžou určitě přinést městské části renomé. Nebo jsme rádi, že tam prostě vůbec máme instituci světového významu.

>> To je skvělé.

Když tě tak poslouchám, tak mi přijde, že musíš mít nekonečné množství energie. Zvládáš taky někdy odpočívat?

No, mám dva malé děti, dva kluky, takže zvládám. Ale mohlo by toho být víc toho odpočinku. Já si odpočinu s nima, tak že vždycky, když přijdu domů, obejmou mě a řeknou: "Maminko, mám tě rád." Tak to je pro mě taky odpočinek.

Jezdíme na chalupu, tam chodíme na výlety hodně do přírody. Chodíme třeba i po Praze na výlety, poznávat jakoby historii Prahy, a to nás baví. Tak tam si odpočinem a pak si dáme majority nějakou dobrotu.

Nebo doma si prostě jednou za čas sednu a dám si nohy nahoru, pustím si film. To ne, že bych vůbec neodpočívala, ale je toho míň.

No, >> to je super.

No a když jsme u toho odpočinku, máš na Praze 8 nějaké oblíbené místo, třeba nějakou skrytou perlu, kterou bys doporučila na procházku či výlet lidem, kteří osmičku tolik neznají?

No nevím, jak moc mám být jako odborná, konkrétní. Ale my máme spoustu dětských hřišť, takže s dětma hodně chodíme na dětská hřiště. Krásné hřiště třeba u Rockitky — tam jsou i vodní prvky — takže tam chodíme moc rádi. Do Thomayerových sadů.

A cestou máme kulturní centrum Velký mlýn, tam vaří skvělou kávu. Mají tam vždycky perfektní koláček a ještě tam majority zakotvíme v knihovně. Protože to je takový koncept, že si tu kávu vezmete přímo do té knihovny, můžete si něco půjčit. Samozřejmě je to městská knihovna, takže si půjčíte třeba knížku domů. Ale nemusíte. Stačí, že si ji vytáhnete z toho regálu, prostě si ji prohlédnete a zase ji tam vrátíte. Dáte si u toho kávu a odpočinete si.

Takže tam to mám moc ráda. Tam bych vás určitě ráda pozvala.

A co se týká třeba kulturních věcí, tak zajděte se podívat do kostela svatého Vojticha, který máme v Libni hned vedle Radnice.

Mm.

>> On je tam takový schovaný.

Nebývá otevřený úplně často, ale je to jeden z nejhezších secesních kostelů v Praze. Je to dřevěný kostel a myslím si, že je to velká architektonická perla.

Tak to je třeba věc, kterou já se snažím na Praze osm doporučit komu třeba zajímá architektura a historie.

Supr. Tak díky za tip. Určitě si tam zajdu. Zajdu si na to kafe s tou knížkou. To se mi strašně líbí.

Děkuju za rozhovor. Držím palce, ať uspějete a těším se, až budeš v čele Prahy osm, že tě vyzpovídám znovu.

>> Děkuju, děkuju za pozvání.