MNISLAV ZELENÝ: 40 let mezi indiány. Co pochopili lépe než my? [odhalení pravdy]

[hudba]

No, když budu mluvit takhle, tak mě slyšíš.

>> Dobře, dobře.

Snaž se.

Dobrý, dobrý.

[hudba]

>> Budu, budu.

Tak já budu mluvit do mikrofonu.

>> Jasně, jasně.

Milí diváci, sledující [hudba] a kritici, řekli jste si o rozhovor s milým hostem Vnislavem Zeleným, který, jak jistě víte, kdo sledujete naše rozhovory delší čas, je český etnolog, spisovatel a publicista.

A Nislave, za mě seš jeden z hostů, na kterého se vždycky těším, protože úplně to rozsekáš tady. Úplně to rozsekáváš.

Co dosekáváš?

>> No všechno, všechno v naší civilizaci. Ale to ne kritizuju. Jako jsem kritizoval za bolševiku, tak kritizuju teďko, ale s cílem, aby to bylo lepší a abychom nezapomínali na ty staré pravdy, abychom nezapomínali, co z nás dělá lidi, abychom měli vztah k tomu lidskému. To je to, co cítím u těch indiánů. Tam když přijdu, tak cítím prostě takovou tu živočišnou lidskou radost, která z nich přirozeně prýští, protože oni jsou součástí toho, kde žijí. Ale my se snažíme z toho našeho jako vyklouznout někam jinam do něčeho lepšího, ne?

Indián žije pořád v té své krásné Amazonii a on nežije v luně přírody, on je sama příroda. To je závratný rozdíl. On je sama příroda a protože my nejsme, tak jim moc nerozumíme a většinou bychom jim chtěli všechnu půdu ukrást, abychom si mohli rozšířit, abychom měli víc kukuřice, víc soji a tak dále.

>> Děkuju ti za ten úvod, Nislave. Diváci, pro vás [odkašlání], mrkněte dolů do odkazu v popisku. Naleznete tam teďka Mnislav pořádá a koná akci na Doniu Aviruru – celovečerní časosběrný filmový dokument – a mrkněte, máte to v odkaze. Pokud podpoříte, budu moc rád, a Mnislav také, protože je to hezký, je to milý, je to fajn. A tak mrkněte, máte to v odkazech pod tímto videem.

Kdybyste někam chtěli cestovat zároveň, tak mrkněte. Se Sandrou děláme pouště v tomto roce a také Indii v příštím roce. Podívejte se, máte tam všechny informace. A děkujeme vám primárně a přednostně za sdílení tohoto rozhovoru dál, protože další lidé nám mohou říci své názory, mohou si vyslechnout Vnislava a jeho vyprávění.

Dnešek bude jiný. Budu se tě ptát, Vnislave, na indiány, ale jinak.

Dobře, dobře.

>> Já bych jenom trošku poopravil. Samozřejmě my jim říkáme indiáni, ovšem ve světě se, jak je dobře víš, všechno mění a určité názvy a slova už se nevedou, jsou hákliví. Takže u nás ještě říkáme indiáni, ale já v zahraničí a v tom filmu, jestli pojde do světa, musím a proč nepoužívat jiné termíny – buď odborné etnika, nebo původní národy, což je to nejkrásnější. To jsou původní národy Amazonie, kam jezdím a kde s nimi spolužiji.

Děkuju za doplnění, Vnislave. A já jdu hned na první otázku pro tebe. Jak jsem vám sliboval, diváci, tenhle rozhovor bude jiný. My jsme s Vnislavem už natáčeli asi čtyři rozhovory, Vnislave, natáčeli jsme spolu.

A poslechni si to, prosím tě, Vnislave, co ses od indiánů naučil? Špatně?

>> Špatně, špatně.

>> No špatně. Cos třeba pochopil až po letech a myslel jsi, že ses to naučil dobře a bylo to celé blbě?

>> Ať já marně přemýšlím, já jsem se nic špatného z nich nenaučil. Jako takhle, pozor, samozřejmě jejich život je krutý. My se snažíme žít v pohodě, i když občas přijdou kruté věci. Vidíme, měli jsme tady světové války, měli jsme tady genocidy. Čili když já hovořím o krutosti, která je u nich reálná, tak je to krutost, která v porovnání s těmi našima krutvládami nic není. Ale protože se to týká určitých osob, tak to na nás působí děsně.

To je třeba infanticída, o které jsem teďko hodně psal v mé nejnovější knize „Sex a smrt v indiánské Amazonii". To je pro nás nesmýchané, když matka nebo rodička, která je svobodná matka, protože nemá otce, nemá ženicha, nemá manžela, tak vlastně v té oblasti Amazonie, která je chudá a kam já jezdím, tam kde žijí Picho Pitšu, ona odejde porodit do lesa a to mimino zahrabe, protože není, kdo by ho živil a bylo by na obtíž tomu etniku, tomu kmeni. Ona se vrátí, nikdo nic neřekne, nikdo jí nenadává, protože tak to je, tak to prostě u nich je.

Čili tam zákony života a smrti jsou trošičku jiné. A když jsem se dozvěděl jednu hrůzu při mém posledním pobytu, jednu opravdu velkou hrůzu, kterou vlastně jsem na veřejnosti říkal jenom jako uzavření společnosti, protože tím by všichni řekli: no, to jsou ty indiáni, to jsou bestie, jsou kanibalové. Jako rozumíš, oni se považují, že jsou zvířata, patří do živočisté hříše. Oni všechny vlastnosti kopírují. To, co je pro nás krásné, je krásné, ale ta odvrácená strana je prostě krutá.

Proč? Protože příroda je krutá. Příroda je krutá a my si z ní děláme takovou pohádku. Vždycky říkám takový příklad: když se díváme v těch filmech na přírodu, jak ten gepard tam honí tu antilopu, tak všichni jsou na straně té antilopy. Všichni. A nikdo prostě zapomíná, že ta gepardice má doma dvě gepardčata a ty umírají hlady.

A to je právě ta přirozená krutost, která tady existuje. Mimochodem, většinou ta antilopa utečte, ten gepard ji chytne opravdu málokdy. Spočítáno asi na 30 procent. Takže my jsme tímto vychovaní těmihle filmy – vždycky jsme na straně toho, kterému se momentálně ubližuje. Nevidíme celek, nevidíme tu společnost.

A taky v přírodě existuje něco, čemu se my divíme a je to strašně krutý. To je třeba u medvědů a u lvů. Když ten medvěd žádá nějakou medvědici a rozhodne se, že se zamiluje do medvědice, která má dvě malá děti, tak co udělá? To určitě víš. Ty malé medvědy on zabije, aby si je to... co je to? To je prostě snaha o šíření svých vlastních genů. To je to prosazování – neviditelné prosazování těch genů, kdy ty nejsilnější geny zvítězí.

A to je vlastně efekt zabíjení těchto dětí. A já jsem se dozvěděl, opravdu jsem se dozvěděl, že Mapuka Jaka, kterého jsem znal, udělal to samé. A když mi to řekli, tak ho neodsuzovali, je tam pořád s nima dál. Ale ano, je to velice, velice, velice výjimečné a já jsem rád, že jsem se to dozvěděl v terénu a vím, že opravdu oni tímto kopírují tu přírodu a snažují se pořád prosazovat ty vlastní geny.

Víceméně je to u nás podobné, ale není to tak znatelné. Není to tak znatelné a je to vlastně součástí té očisty, kdy jenom ty silné geny tedy přežívají a tím se ta příroda sama očišťuje, aby byla pořád silná.

A jak jsem říkal, ta infanticída – mimčata, která jsou nějakým způsobem poškozená – tak je matka taky zabije. Tady si jistě každému vytane na mysli Sparta, stará Sparta. Ano, je to něco takového. Je to to, že vlastně tímto oni se čistí.

Nemohou si dovolit té džungli, když to přenesu v té tvrdé džungli, nemohou si dovolit mít tady jedince, který by oslavovali síru toho etnika, síru toho kmene, protože přežití kmene je na prvním místě.

Napadlo tě někdy třeba toho tvého kamaráda konfrontovat s tím, jako zeptat se ho, jaký to bylo, když tedy sprovodil ze světa ty potomky, který nebyly jeho, nebo to se vůbec neřeší?

Ne, to máš, prosím tě, jako dotazy u indiánů, to je něco nepustného, jako ptát se na něco vyzvídavého.

Něco si vysvětl.

Tomu nerozumíš – to v žádném případě – a já se řídím tím. Když mi přesá, když jsem se snažil jako takovej ptát poznámky a vysvětlovat, tak on se ne, že by se rozhlídl, protože oni jsou velice, velice klidní.

A tak mi říká: Ty a ta, pardon, neptej se a pozoruj.

A když něco neodpozoruješ, no tak to prostě nevíš, jo?

A něco se dovíš za rok, za dva.

Já jsem se dozvěděl něco za dvacet let, jak třeba otec Aritany posiloval v té rekluzi malého, ehm, Aritanu, malého syna.

Předtím by mi to nepověděl, ale náhoda tomu chtěla nebo byla určitá okolnost, kdy jsem měl najednou rozpovídaný a pak jsem se něco dozvěděl – kdy jako výchova bolestí, to je všeobecné.

To je všechny přírodní národy – vychovávají děti bolestí.

A samozřejmě u těch, kteří budou možná náčelníky nebo šamany, tak tam ty zkoušky jsou daleko nejtvrdší.

A tehdy my – to už je asi dvacet pět let – Aritada začal vyprávět.

Byl takový roční nebo až dvouletý rekluziv, uzavřeno, byla uzavření v části té chalupy. Kdy jeho otec parů ho vzal na řeku Totoáry na takové boční rameno, tam mu řekl, aby vložil nohu do řeky a čekali.

A čekali, až za hodinu, za dvě, nevím za jak dlouho, připlavala anakonda a zakousl jsem mu do nohy a on držel.

On se nespouzel, neřval bolesti. Tatínku, zachraň mě. Ne, on držel.

On získával, nasával do sebe sílu matky přírody, aby byl silnej a tvrdej a všechno vydržel v tom životě, protože život je tvrdej a krutej.

A proto se stá s jedním – nerad užívám to slovo slavný, to je takovej to naše – ale opravdu on je jeden z nejslavnějších, nejuznávanějších vůdců ehm v celé Brazílii právě tou tvrdostí.

A tam všechny děti procházejí vlastně to jsou ty zkoušky dospělosti, to jsou ty přechodový rituály.

To je to, co my jsme hodili na smetiště dějin za něco barbarského.

No tak barbarského.

Nedělají to barbaři, dělají to všechny přírodní národy, protože ty děti se musej připravit na tvrdý podmínky.

Ty rodiče to myslej dobře, když jim rozřezávají ramena a krev teče.

Myslej to s nima dobře, když oni cítěj bolest a neřeknou ani ň.

A to je to – je to to, co my se snažíme jako ze sebe dělat civilizaci, která tyhlety věci překoná, ale pak si všimneme, děláme daleko větší hrůzi, daleko větší hrůzi.

A například pro ně hrůzy je potrat.

Potrat je pro něco nemyslitelného, protože už ten počátek vlastně už je součástí vlastně součástí toho etnika, toho kmene a všichni všechny vlastně počaté děti mají právo aspoň jeden den vidět slunce a proto potraty nechápají.

Pro ně je to vražda.

To, že potom to dítě, které vidí jeden den slunce a je zabito, protože je poškozené, tak to má být.

Tak je to mezi živočisnou zvířecí i lidskou společností indiánů.

Wow, díky.

Je to hustý.

Je to, je to, je to ale pravdivý.

Je to jako rozumíš – když si to vezmeš – kdo má pravdu: lidi nebo příroda?

U nás lidi znamená politici dělají zákony, podle kterých se řídí a politici, který něco napíšou papíru, tak to je pravda. Pravda, to je pravda, to je pravda.

Ne.

Pravda je, co říkají zákony přírody.

To je pravda.

To je pravda.

I když krutá, i když krutá.

Hmhm.

Díky za tvé vyprávění, Mislava.

Diváci, napište nám, jak to vidíte vy.

Napište nám svoje názory.

Děkujeme za sdílení tohoto rozhovoru.

Věřím, že inspiruje zase někoho.

A já jdu na další otázku, Mislava.

Tak to jsme měli.

Jdeme dál.

Kdyby ses doma, kdyby ses dnes musel rozhodnout, kam skutečně patříš – mezi nás nebo mezi ně – co by sis vybral, Mislava?

Tak já to mám jasný. Naznačil, že ano. Já říkám tomu, že žiji mezi dvěma světy.

Mezi dvěma světy a jsou totiž styčné body.

Jsou styčné body právě k tomu vztahu – ehm – k těm, k těm mystériím.

Jako je zrození a smrt.

Jo, ty tyto okamžiky – my aspoň dřív jsme měli na to nějaký, nechci říct zákony, ale to bylo to dávné memento mori.

Memento mori.

Na to my jsme trochu zapomněli, protože nechceme si to připomínat – ehm – tu smrt, této křesťanské memento mori, které vždycky jakoby takhle dělalo nenápadně.

Nezapomeň, že seš pomíjivej.

Nezapomeň na prchavost času.

Nezapomínej, že tady nebudeš navždy.

A podobně je vlastně i ta animistická víra těch původních národů.

A tam jsou vlastně styčné plochy mezi křesťanstvím a tím animismem.

To memento mori je tam společné.

A protože já jsem věřící, tak jsem věřící i tam, že pro mě ten animismus a křesťanství se tímto způsobem propojilo.

Čili já jsem Čech, já se vracím neustále sem a tady taky zemřu, protože neopouštím hroby svých rodičů.

Děkuju za tvoji odpověď, Mislava.

Otázka další.

To jsme měli.

Jdeme dál.

Otázka.

Poznal jsi mezi indiány člověka, kterého by naše společnost považovala za zlého?

Tak ano.

Tak ano.

Dobro a zlo jako existuje všude.

A samozřejmě oni s tím zlem bojují.

Ty šamani bojují.

Ty jejich tance a zpěvy bojují se zlem.

Já jsem se účastnil několika pohřebních rituálů.

To jsou největší obřady Amazony a stále živoucí.

To nedělají pro turisty nějaký zábavy nebo jako Lučnice u nás ty tance, ne?

To dělají pro sebe.

To to jsou tance, které kopírují jaksi jejich spiritualitu, jejich vztah k světu, k existenci, k narození, k smrti.

A právě během těchto obřadů oni hrají na obrovské až dvoutřetimetrové flétny a pomocí této hudby čistí prostor od zla.

Pomocí hudby zahánějí zlo.

Jsou to dva tanečníci – dvěma tanečníkama – kdy oni to jsou vyšperkovaní, nádherně vyzdobení osoby. Protancovávají celou osadou do každé malotky, do každého společného domu vejdou a hrají, hrají hudbu.

Hudba, to jsou to jsou božské projevy.

Hudba a tanec, to je to zahání to zlo.

A šamani ho zahánějí ještě kouřem.

Kouř, hudba, zpěv.

To jsou božské nástroje, jak zahánět zlo. Ale že bych znal přímo zlého indiána, to jsem nepoznal.

Já jsem ehm jsem byl přijat do rodiny.

Přijal jsem jméno Atapana.

Je to moje jméno, není to žádná přezdívka, nic.

To je prostě mé jméno.

A zase jsem spoustu věcí nepochopil a teprve za dvacet, třicet – vlastně až teďko – jak dáváme dohromady s kamarády ten film – tak mi jako došlo, že to, co ty věci jak přicházejí.

Někdy se to člověk nedoví, je to jeho chyba.

Najednou mi došlo, že taky jsem si to ověřil v literatuře, že oni nerozlišují mezi biologickým synem a adoptivním synem.

Prostě je to syn.

A pak mi došlo, že já tam mám vlastně spoustu příbuzných.

Tam má spoustu příbuzných a sám ten nejmocnější šaman Takuma – vlastně já jsem švagr jeho bráchy a vlastně i ten náčelník Ariana prostě je můj příbuznej a vlastně skoro všichni jsme příbuzní a najednou člověk pocítí ještě tu větší soudržnost, která mě tam váže.

A samozřejmě ten Takuma to byl obrovsky schopný člověk.

A já když jsem přijel k nim poprvé v roce 89, tak za čas – ne, že by hned ten náčelník to vyklopil – to oni nikam nespí.

Teprve za čas mi řekne: „Víš, že my už to víme tři měsíce, že přijedeš.

Šaman Takuma nám to řekl, že přijede jeden jinoch za tři novoluní." A najednou ti jde mráz po zádech.

A já právě v tom filmu, který dáváme dohromady, bych rád tyto věci dostal, aby divákům někdy běhal mráz po zádech.

Mráz po zádech z jejich ne schopností, ale právě to propojení toho spirituality, toho duchovna.

A mně vlastně došlo, že za celou tu dobu, co jezdím nejen k javalapity, ale ke kofánům, kekuanům, kechům, že jako by to někdo ty moje cesty řídil, jakoby na ten provázek ty korálky těch setkání a přátelství někdo navlékal.

A když se zamyslím, najednou mi dochází, že u těch kofánů si mě vlastně přivolali už třeba rok předtím a s tím Takumou vlastně on pak říkal taky – ten brácha – on mě pozval k sobě do učení. A to je nesmýchané vyznamenání.

Které já jsem musel samozřejmě odmítnout, protože bych to nepřežil. Protože ty zkoušky jsou daleko drsnější, daleko tvrdší. Ten člověček, kterej je v tom učení – ten učeň – prostě několikrát umírá a potom ten miestro, ten šaman ho vyvolává zpátky do života. Prochází spoustu krutostí. Tak jsem se šamanovi vymluvil. Ale protože to byla velká čast i čest, musel jsem to udělat chytře, aby se na mě nezlobil. Řekl jsem: „Musím se vrátit k rodině a k dětem."

A to je to, co u nich funguje. Rodina a děti – to je předtím vždycky se skloní.

Jenže pak, když jsem se vrátil, tak za asi deset let se začaly dít věci.

A já jsem vyprávěl o Takumovi a pak jsem na hotelu – to bylo už někdy v 90. letech – na starou bakelitovou televizi jsem zmáčknul puntík a on se mi tam objevil Takuma. Já jsem si ho prostě vyvolal.

Ano, chytil se nějaký brazilský kanál, kde zrovna běžel film o Takumovi. Ale zatím mi nikdo z techniků nevysvětlil, jak jsem v 92. roce na bakelitové televizi se čtyřmi čudlíky mohl chytit brazilské vysílání, což není možné ani teďko.

A šel mi mráz za sebou po zádech. A pak jsem pocítil asi za rok, za dva zase nutkání, zase vnitřní volání, že tam musím jet.

Nevěděl jsem proč, až na místě.

Zase za pár dní mi Aritana říká: „Víš, přijel jsi správně včas, aby ses důstojně rozloučil při pohřebním rituálu s tvým přítelem."

Neřekl jméno, protože jméno zemřelého se neříká. To je velká neslušnost, protože nemůžeme – je to jako kdybychom si ho vyvolávali. Nemůžeme ho rušit v jeho odpočinku.

A on říká: „Ale však ty dobře víš, kdo to je."

Ano, byl to můj bratr, šaman Takuma. Jeho mrtvý duch si mě přivolal. A já tomu věřím, protože jsem věřící a vůbec o tom nepřemýšlím.

---

Věříš, Mislave, v to, že tvoje duše třeba v těch indiánských kruzích byla několik staletí a jenom se narodila teďka do toho evropského pásma? A tam právě, když ses napojil zpátky, že seš doma? Věříš v to, že ta duše si pamatuje, že tvá duše tam třeba byla s nima několik generací?

Je to trošičku opět o něčem jiném, ale já ti to zadrhnu.

Já o to vůbec nepřemýšlím takhle. To bychom se dostali do hlubokých filozofických debat a prostě to já nepřijímám. Prostě já tomu věřím. A teďka to tak má být. A takto se mi to totiž i osvědčuje. Tak já dál nepytám, nehloubám, nehábu se v tom.

---

Díky za odpověď. Diváci, děkujeme vám za sdílení i za vaše komentáře. Co třeba vás inspiruje zatím z toho vyprávění?

A otázka, která tady pro tebe je, Mislave – další: Zažil jsi v Amazonii něco, co dodnes nedokážeš vysvětlit?

To je právě to volání mrtvého ducha Takumy. To nedovedu vysvětlit. Samozřejmě mi jde jenom mráz po zádech.

Ty duchovní věci. Musíme si uvědomit, že pro přírodní národy Amazony i přírodní národy jiné – to důležité není vidět. To, co je vidět, to je nedůležité. To znamená spiritualita, vztahy, láska, myšlenky, nápady, přírodní vztahy, city, emoce – to je pro ně důležitější než chalupa, loď, mobil, auto nebo cokoliv.

U nás je to obráceně. A proto trošičku, nebo dost, se tyto naše kultury rozcházejí a jedou po jiné koleji.

Každej ať si vysvětlí, do jaké konečné ty koleje dovedou. Já cítím, že ty naše koleje jako jedou na konečnou.

---

Díky za tvoji odpověď, Mislave.

Otázka, která tady je od milých diváků – já to říkám víc nahlas, aby mě slyšel – jo, my Elene.

Co bychom se my měli od indiánů učit? Návod pro děti i dospělé. Děkuji.

---

Základ existence, základ všech národů. Já když vidím malé děti v tramvaji, najednou pocítím radost. Já se usměju a to dítě se na mě usměje. A najednou vidím takovou tu čistotu, takovou tu – klidně se usměje na cizího člověka a zamává. A já mám obrovskou radost v duši. To je taková krása.

Ale připravit děti do života by nemělo znamenat, že bychom je měli ty cestičky umetat. Což hodně lidí u nás dělá, protože si myslí, že to je tak dobře – že připravit mu lepší cestu do života, aby byl lepší, aby se měl lépe než my. To je ta naše snaha žít lépe a radostněji. To indiáni neznají.

Ty chtějí žít pořád stejně, jak to bylo, protože to už je prověřené, tak je to dobré a tak to má být.

Ale každopádně já se snažím vnuknout našim rodičům – a říkám to na přednáškách, píšu o tom – opravdu neumetat jim cestičky, dát jim trošku pocítit – i tu bolest – protože život je tvrdej. Ten se s nima nebude potom mazlit.

A já vždycky říkám případ mých vnuků. U mých dětí jsem to ještě nestačil, ale mé vnuky jsem od těch dvou, tří let šlhal kopřivami. A za pár let jsem jim trny, stružiny jsem jim propěchoval prsty, aby viděli krev, aby byli prostě připravení.

Aby byli připravení. Takže milé rodiče, nechci poučovat v žádném případě, ale zkuste – zkuste trošičku přitvrdit – aby pocítili, že ten život se s nima nebude mazlit. Čili já jsem proto neumatat jim cestičku a s pocítěnou i bolestí.

Navíc indiáni – oni to tak neříkají, ale bolest očišťuje. Jako by člověk prohlédnul do jiné dimenze. Samozřejmě bolest a bolest jsou bolesti kruté. Mám na mysli bolest, která je k přežití – to znamená tu, kterou právě dělají přírodní národy u těch přechodových rituálů.

Čili otevřeme cestu přechodovému rituálu do dospělosti, aby si děti tu dospělost zasloužily.

Děkuji.

---

Taky díky, Mislave, za tvoji odpověď.

Otázka od Evy: Co je podle vás ultimátním smyslem našich životů? Je zde pro nás těžší jej nalézt a naplňovat než v Amazonii? Spousta zákonů, předpisů, vyhlášek – v kterých se málokdo vyzná. Takže my jsme tady dost svázaní.

My tady vlastně nemáme takovou svobodu si dělat, co bychom uvážili, protože ta naše svoboda je omezená právě těmi předpisy a zákony.

Já jsem vždycky všem říkal, že vlastně čistá svoboda ani u nás nemůže existovat.

Ta existuje opravdu jenom v tom pralese u těch přírodních národů.

Tam vlastně ten mrňous, když se rozeběhne, tak utíká a nezastaví ho žádná hranice, žádný plot, žádný ocelový drát.

Tam on svobodně a volně běží dál a dál.

A právě toto porovnání nám ukazuje, že my tady jako v těch dějinách jsme si vytvořili spoustu zákazů, předpisů a tak dále, takže u nás je to mnohem těžší nastavit si ten způsob života nebo něčím si vylepšit ten náš způsob života.

Samozřejmě tady nejde o to, abychom přeneseně jako se vrátili zpátky na stromy. V žádném případě.

Máme tady svojí civilizaci, máme tady svoje mobily, svoje sociální sítě, ale měli bychom si uvědomit, že právě toto všechno nás svazuje.

Toto všechno nás vlastně, když to přeženu, zotročuje.

A já to vidím i v té Amazonii. Tam se všechny tyto naše slavné vynálezy, o kterých jsme přesvědčeni, že nám pomáhají, tak se tam taky dostávají.

Eh, ty moji kamarádi, mladí, ne staří, ty to neberou vůbec, ale nešikanují ty mladé, že si to berou. Proč? Protože mají svobodu.

Vybral sis mobil, vybral sis motorku, vybral sis motor do lodě. Je to tvoje rozhodnutí a ty za to budeš buď se pikat a nebo budeš z toho něco mít.

A to je ta obrovská svoboda, kdy on si může vybrat i tu špatnou cestu, aby to sám potom pochopil.

A já je nepřesvědčoval ty kluky, že mají třeba lepší mobily a já, když jsem něco na tom mobilu – já jsem měl poprvé v životě ten WhatsApp a ještě jsem s tím neuměl – když jsem něco potřeboval, tak jsem šel za mladým indiánským klukem a on mi poradil.

Nebo když jsem tam fotil, tak mi řekli: „Hele, to potom musíš to ale odkrejčit, jo."

Jo, prostě jsem byl úplně blbec mezi nima.

Ale jenom to dávám na ukázku, co je ta svoboda.

Ano, on si může svobodně sebrat a může odejít do města Brazília a žít tam. Může odejít.

Já když jsem se ptal těch mladých kluků: „Kluci, chcete jít do města?" A oni mi řekli: „Ne, nám se tady líbí.

Ano, my tady máme všechno. Máme tady jídlo, pití."

A já jsem si v duchu dodal, ano, ekologicky absolutně čistý ve všem.

Máme tady řadu slavností, nejenom ty pohřební, ale jiné slavnosti. Máme tady spoustu žen. Máme tady radost.

Jistě, zde jeden dva odejdou a často se vrací.

A pak je to nádhera, co se mi stalo právě loni.

Najednou jsem potkal Bal Mantina, kterého, když mu byly tři roky, tak jsem ho choval na klíně a teď už to byl velký chlap a říkal mi, že se vrací ze São Paula, kde vystudoval zdravotnickou školu.

Vrací se jako zdravotní bratr, ale vrací se k svému národu. Vrací se do Altokingu, aby tady pomáhal.

To je nádhera.

A když jsem viděl Tomyho tenkrát – v 89 – jeho tatínek Evelupe ho nesl na zádech vykoupat a on se taky na mě obrátil.

A teď když jsem ho viděl skoro po čtyřiceti letech, jak je to jeden z hlavních postav toho politického světa, kdy řídí určité slavnosti, je tím největším, nejznámějším a nejlepším zpěvákem, který zpívá. Šaman je zpěvák. Je druh šamana a zpívá a hraje na řechtačky mraka několik dní v kuse, aby vyprovodil duše zemřelých do zásvětí.

No, tak to je krása a takhle si to představuju, ale to u nás opravdu nejde.

Ta svoboda je u nás omezená právě vývojem té naší kultury.

**Diváci, napište nám, co vy na to, co si o tom myslíte, co Mslav říká, jak to prožíváte.**

**A Mslave, poslední otázky pro tebe.**

Iris, předvídal jsi něco ohledně indiánů? Jako ten tvůj přítel, co předvídal, že přijedeš a upletl hamaku?

Začal pro mě kroutit proutěnou hamaku z provázku, což trvá ta výroba tak půl roku a já o tom nevěděl.

A teprve za dalších pár měsíců mi zavolal – to už má to spojení – jeho vnuk. Para říkal: „Víš, můj děda před několika měsíci už věděl, že k nám přijedeš, tak už ti připravuje dárek."

A najednou zase, jako v případě toho takumy, najednou pocítím tu obrovskou spiritualitu jejich života, kdy jakoby prostřednictvím kosmu vysílali zprávy a přivolávali si mě.

Tak to je vždy okamžik, kdy mne mrazí po zádech.

A jaká byla ještě ta otázka?

Jiří, i ty jsi něco takhle předpovídal?

Já jsem si přímo nepředpovídal, ale já jsem byl do toho vtažen. Já jsem byl toto vtažen, ale v rámci jejich společného žití. Jako jsem se naučil přivolávat věci.

A stalo se mi mockrát, že když jsem tam na něco úplně lividě myslel, tak ten člověk se mi objevil.

A to se mi stalo zase u Indiánů v Peru, kdy jsem tam přijel po mnoha letech.

Samozřejmě mi nevítali, protože jsem náš Iča Joshi. To je moje jméno i čaj v Peru.

A já jsem říkal: „Já bych ale rád viděl toho Cézara Bňacháme, který mi namlouval ty mýty."

A oni řekli, že on je v pralese, toto není jeho svět, protože tady jsou samé mobily, pípají, ledničky a motorky a to on nesnáší.

On žije v pralese se svojí asi šestou nebo sedmou manželkou a tam si sám žije a loví a rybaří a sem vůbec nechodí.

A mě to nějak mrzelo, protože jsem chtěl se bavit s ním, protože on byl mým tenkrát před čtyřiačtyřiceti lety velkým přítelem.

Udělal mi soupis léčivých rostlin. Namluvil mi spoustu těch mýtů.

A já jsem na něm tak úpěnlivě přemýšlel, že bych ho rád viděl, že asi za týden, když jsem ležel v hamace a probudil jsem se, tak byl nade mnou.

Usmíval se a viděl jsem jeho posup plnou zubů. Vlastní zuby v jeho osmdesáti čtyřech letech.

Já nemám vlastně ani jeden.

Samozřejmě vožvejkané byly do polovičky a byly to vlastní a najednou člověk pocítí zase tu sílu té přírody, toho přírodního člověka.

A on zase nevítasil mě, neříkal, jak se máš, co si dělal těch čtyřiačtyřicet let a jsou zdravej. A začal z ničeho nic pokračovat v mýtu, který mi tehdy nedopověděl.

To je něco neskutečného. Běhal mne mráz po zádech.

On mi dopovídal ten mýtus, sebral se a zase zmizel. Vykonal, co potřeboval vykonat.

A to jsou ty momenty. Nechci říct mimotechnické pomůcky, ale to, co třeba dovedu předvídat, že si vyvolám, přivolám si někoho, kterého bych rád viděl, mého přítele, kterého jsem dlouho neviděl.

A vážení přátelé, mám dojem, že vám se to taky někdy stane, když jako úpěnlivě na někoho myslíte, tak za chvilku ho potkáte na ulici.

Děkuji.

**Taky díky, Mislave.**

Představ si, že naše civilizace skutečně zkolabuje. Kterých deset lidí z místnosti by přežilo první rok podle tebe?

Eh, řekl bych, že to je taková příliš biologická otázka a to je asi jako kdybych měl nějakou otázku na Aritanu, tak mi na něj neodpoví a převede řeč.

Ano, já si vzpomínám, že moje maminka vždycky uměla dobře převést řeč. Když jsme třeba byli na hřbitově a já jsem se jí ptal, co to znamená, že se tady všichni sejdeme, tak ona velice chytře převedla řeč na to, že půjdeme zpátky domů a že nás čeká dobrá večeře.

Takže na tuto otázku bych neodpověděl s tím, že já jsem nechci říct přesvědčen, ale jak člověk sleduje vývoj té naší, jak my říkáme, civilizace, která se hrne za vyššími a vyššími cíly, za vyšší technikou, vyšší, už jinou nelidskou civilizací, kdy vlastně tady asi už nezbydeme nebo už pro nás nezbyde místo.

Tak jsem přesvědčen, že ti mí amazonští přátelé, když je necháme na pokoji, tak nás přežijí všichni.

Poslední otázka, Myslave, pro tebe.

Zdravím, pane Myslave.

Co byste chtěl vzkázat dnešním dospívajícím?

Malé děti, že nebudou věčně mladí a nebudou věčně krásní. A indiáni toto mládí a tuto krásu nějakým způsobem neobdivují, protože to není jejich přičinění, to není něco, co si vybudovali. To dostali jako dar od všemohoucího. A naopak oni si oceňují stáří, protože to jsou ti, kteří nesou ty zkušenosti, to jsou ti, kteří vydrželi ty desítky let toho života tvrdého a tam se učí, od nich získávají zkušenosti.

U nás, když mladí odcházejí, chtějí se osamostatnit, takže odcházejí z domova, aby měli vlastní byty, vlastní život, a vlastně nežijí společně se svými rodiči nebo prarodiči a nevidí ten proces stárnutí. Naopak u těch původních národů, tam jak jsem přijel, tak jsem viděl v té chalupě, tam je ta stará babička a kolem se motají ta vnoučata. Jsou žijí společně.