Michael Jackson - příběh poslední písně | Richard Pachman ukázka

Vy jste k tomu mimo jiné udělal teda i písničky, zhudebnění, takže to vlastně jste propojil několik těch elementů. Píšete knihy, zabýváte se příběhy a ještě hudba.

Ale když jsme u té hudby, tak mi nedá nezmínit. My jsme o tom hovořili před třemi lety a mám pocit, že dneska ten odkaz Michaela Jacksona je stále důležitější. Zdá se více potřebný to, co Michael Jackson v textech měl. Není to sice osobnost, se kterou jste se setkal, ale těsně — jak to bylo. My jsme už tady o tom mluvili ve vysílání. Já obecně o tom mluvím mezi přáteli nebo tady ve vysílání: "I am still hoping for peace. Still hoping for peace."

To začalo v roce 2004, kdy mi můj celoživotní kamarád pan Hronek říkal: "Já jsem potkal manažera nějakého pana Glorieho v Lucembursku, tuším. A on zastupuje člověka, kterej hrál po celým světě a měl by přání vystupovat v Praze." Tak jsem zavolal Jardovi Svěcenýmu a říkám: "Hele, mám tady úžasnýho muzikanta. Co kdybychom ho uvedli?" Tak jsme udělali koncert Praha–Brusel, kde já s Jardou. My jsme v té době vydávali naše první album. Máme za sebou krásnou spolupráci. To všechno souvisí, přátelé.

Pan Svěcený, záchrana památníků, skupiny domů — ale všichni to registrují. Jo, ale jakože na ničem nejsme domluveni. To prostě se tak všechno děje v těchto věcech. No a my jsme se zpřátelili s tímhletím člověkem a já jsem mu ukázal Prahu. On mě začal zvát na koncerty a přijel jsem poprvé do Belgie. A tam byly fotky Michaela Jacksona s podpisem — on s Michaelem. S partitura říkám: "Co to jako je?" "No jo, to je můj kamarád." "Ty jsi kamarádi s Michaelem Jacksonem?" "No, on mě pozval k sobě do LA."

On se dozvěděl, jaké dělám transkripce — melodií Beatles ve stylu skladatelů vážné hudby. On dostával v Japonsku zlaté desky za Beatles. Třeba si pamatuju, na koncertě hrál "Obladi Oblada" a znělo to jako koncert od Mozarta — jako geniální muzikant. On to byl starý pán. Já jsem se s ním seznámil, když mu bylo nějak 74 let, ale když sedl za piáno, tak jste viděli mladíka v rukou. To jste nezažili. Byl fantastickej.

Měli jsme zas kolik dohromady? Nějakých 30, možná 40 koncertů v Čechách, Belgii, Holandsku a to bylo v době, kdy Michael žil. A já jsem zrovna v roce 2009 byl na novoročních koncertech. Měli jsme čtyři krásné novoroční koncerty v několika městech v Belgii, když přijde Francie a úplně s telefonem — červený — říká: "Co nebudeš věřit? Mně volal pan Branka, právník Michaela Jacksona. Branka — to zní takový, ve filmu vystupuje taky. Nevím, jaký má původ, ale zní to hodně česky, že? No. A on je teďka v tom novém filmu. Tam je ta postava — právník, jakože Branka. Jo, jo."

Volal mi pan Branka a řekl mi: "Michael vás má na top seznamu svých nejbližších přátel a velice rád bych vás po těch letech viděl, až bude v létě v Londýně." A já říkám: "Ty Francéze, když tam poletíš, nemohl bych se přidat? Já bych toho Jacksona rád. Moc rád bych mu podal ruku. Moc rád bych ho poznal."

A já jsem zrovna měl naplánovanou cestu do Londýna a to měl být jeden z koncertů Michaela Jacksona v O2 aréně v Londýně. On říkal: "Jo, v pohodě, to zařídím." Takže to se mělo stát v lednu. Pak v červnu bohužel Michael přišel — takhle tou nešťastnou náhodou. Teďka jsem zrovna viděl tolik dokumentů na to téma, že mi to nedává spát. Přišel o život a já jsem dost krátce po jeho smrti běžel film "This Is It" o přípravě toho turné, které nebylo realizováno.

Člověk ani nevěděl, že on umřel potom, kdy skončily ty zkoušky a měli to všechno stihnout do toho Londýna. Jako to je neskutečný. No a já jsem se vrátil z toho filmu "This Is It", na kterém jsem byl v kině a ten večer mi volá Francie a říká: "Ty víš, já když jsem tam za ním lítal, tak jsem napsal píseň v tom jeho stylu, takovou baladu a mně se hrozně líbila. Jenomže nebyla otextovaná. My jsme ji nestihli natočit s tím, že až bude k tomu text, tak bychom ji natočili. Jmenuje se 'Stále doufám, že bude mír' — 'Still hoping for peace.' Nechtěl by si napsat anglický text k té písničce, že bys to nazpíval na památku Jacksona ty? Já bych chtěl vydat remake toho našeho společného alba, že by to byl jako bonus."

A já byl úplně plný těch myšlenek Jacksonových — záchrana přírody, planety, jak to byl neskutečný člověk. Říkám: "Hele, já mám dneska plnou hlavu Michaela, to bude dobré." Jo. Takže jsem ještě v tu noc psal text "I'm still hoping for peace." A je to o tom, jak věří v lidi, věří v zelenou planetu, věří v to, že nebudou plakat ani děti, ani holubice. Prostě je tam spoustu symboliky v tom textu.

No a rok po jeho smrti jsem tuhletu píseň zpíval na turné s Francouzem Gloriem po Belgii a Holandsku. Tam byla fotka — velká fotka Michaela Jacksona s Franceem — takže já jsem se s ním osobně nesetkal, ale hudebně jsme se takhle potkali. Neuvěřitelný příběh.

Opravdu, teďka to slyším ještě s mnoha dalšími detaily. Ale s tím Franciem — Michael s ním byl jako přátelé. Oni spolu udělali nějaký projekt v minulosti. No právě proto, že Michaelovi se líbily ty úpravy melodií Beatles ve stylu vážné hudby, tak on udělal úpravy jeho skladeb ve stylu vážné hudby. To vyšlo — to album vyšlo. Já mám tu svoji píseň na albu, který se pak jmenovalo "In memoria Michael Jackson", ale vyšlo i před tím pod jiným názvem a na obale je prostě Franco s tou superfikturou s Michaelem Jacksonem.

Já jsem moc rád poslouchal ty historky. On Francie byl výborný vypravěč. Nás třeba zvali fanclubby Michaela Jacksona, vystupovali jsme pro ně. On vyprávěl historky, jak třeba první setkání s Jacksonem. Vtipné bylo, že hotel Francia byl na stejné ulici, jako bylo to studio, kde měl s ním schůzku. Tak Francie si říkal, že rád chodí pěšky. Tak se vydal pěšky v tom LA. Po hodině zjistil, že nefungují čísla — jak je tam ten prostor trošku jinak v Americe než u nás — že to nestihá. Tak si vzal taxíka, protože to bylo na stejné ulici. Bylo to asi 10 nebo 15 km.

A byla tam řada pravidel — nemůžeš podávat ruku pouze za přítomnosti bodyguarda, prostě restrikce, kontakt — prostě úplně všechno. Vše musel podepsat. Samozřejmě přišel do toho studia, Michael poslal pryč bodyguardy, sedl si k němu a krmil ho kukuřicí. Říkám, on byl jako malej chlapec. On ho krmil kukuřicí.

To byl velice tichý, jemný člověk. Mluvil strašně potichu, strašně potichounce a on skládal písně. On si to nehrál na žádném nástroji a právě Francie vzpomínal, že říkal: "Hele, já mám tady takový nápad." A teďka mu zpíval něco. Říkám: "Prosím tě, trošku víc nahlas. Já to neslyším. Ještě, ještě víc nahlas." Že on zazpíval melodii, aby mu ji zaranžoval.

Má na něj hezké vzpomínky, ale říkal, že to prostě opravdu ta dětská duše v něm byla. To mládí, to dětství, které neměl — tak to v něm byla taková ta rána. A že to byl velice krásný člověk.