Martina Trojáková: ve čtyři ráno běhá, v sedm je v práci. Disciplína je víc než motivace | MoneyTalk

Dobrý den, jsem Marek Kubis a vítám vás u dalšího dílu podcastu Manifest Talk. Dnes se budeme bavit o tom, jak skloubit vysokou manažerskou pozici a vysokou úroveň sportování. A naším hostem je dnes paní Martina Trojáková, členka představenstva společnosti Martia. Dobrý den. >> Dobrý den a děkuji za pozvání. >> Když se podíváte dneska na svoji kariéru, vždycky jste měla ambice se dostat na vysokou manažerskou pozici? Určitě ne, protože jelikož pocházím z malé vesnice vesnice na Moravě, tak už v průběhu toho, když jsem šla na vysokou školu, mě vůbec nikdy nenapadlo, že bych se dostala na takovou pozici, jako jsem nyní. Ale když jsem byla menší, tak jsem koukala taky na ty americký filmy, kde vždycky seděli v těch obrovských prosklených kancelářích a říkala jsem si jako, že by bylo hezký někdy v životě takovou prosklenou kancelář mít, ale nebylo to určitě něco, co bych vyřnula někdy nahlas a zatím si pak jako celý život šla, že prostě tohlencto by bylo něco, co by čeho bych chtěla dosáhnout. Ale postupem času, tím, jak jsem vlastně se té práci věnovala, práci mě bavila, tak jsem najednou takovou tu prosklanou kancelář měla, aniž by to bylo něco, za čím bych prostě fakt šla e od začátku své profesní kariéry. >> Takže máte pěknou prostnou kancelář? >> Mám pěknou kancelář. >> Dobře. Energetika i vrcholový management jsou, řekněme stále pořád hodně takové jako mužské obory. >> Jak se vám v něm v nich funguje jako ženě? Tím, že jsem se asi na své pozici nikdy nesetkala úplně se špatným mužským kolektivem, tak všem na tuhle otázku při panelových diskuzích odpovídám, že se mi tam pracuje skvěle, protože já mám opravdu skvělý tým. Eh, je určitě rozdílné pracovat v ženském nebo mužském kolektivu. Je to fakt velký rozdíl a je to potom i o přístupu e k těm lidem, které v tom týmu máte. Ale jak říkám, tím, že jsem se v průběhu té své celé profesní kariéry v energetice setkávala vlastně s lidmi, kteří eh mi nedávali nějak úplně najevo to, že jsem žena, tak s tou prací v tom mužském kolektivu úplně problém nemám. >> Pracovala jste někdy v ženském kolektivu? >> Pracovala. >> A který byl lepší? >> Mužský. Takže jste se třeba nesetkala s tím, že byste musela dokazovat, že toho zvládnete víc než třeba ten mužský protějšek na obdobné pozici? >> Možná mi to nebylo úplně takhle eh jakože naznačeno, že je to, že mi dávají třeba nějaký těžký úkol, o kterým si myslí, že to třeba zvládnu eh třeba hůře než ten muž. A takový úkoly samozřejmě byly, ale snažila jsem se s tím vždycky nějakým způsobem vyrovnat, že potom vlastně nemohli říct, že ten úkol mi dali, proto, že si mysleli, že ho třeba nezvládnu tak dobře jako ten muž. >> A vy dneska řídíte jako teda převázně mužský kolektiv. >> Musela jste tomu nějak přizpůsobit ten svůj styl řízení, komunikaci >> nebo v podstatě tam jako nemusela jste udělat žádné změny? Určitě musela jsem se přizpůsobit, protože samozřejmě, jak jsem říkala na začátku, jsem pracovala v ženském kolektivu, e, který byl zase výhradně ženský. Byl sice v energetice, ale byl právě spíše zaměřený na cočing, vzdělávání a školení lidí. A tohle zase eh víc je pro vlastně pro ty ženy. Eh takže potom, když jsem nastoupila spíš do té technické části eh energetiky, kde už vlastně z 80 % řekněme jsou jenom eh jsou jenom muži, tak jsem určitě musela postupem času, nešlo to hned, přepnout právě z toho eh ženského vnímání eh se naladit e na tu mužskou vlnu. A navíc vlastně u mě třeba teďka v týmu je to tak, že tam velké procento jsou muži, kteří jsou v energetice víceméně celý život. Eh, to znamená, že oni opravdu ty technické zkušenosti mají. Eh, takže je potřeba se eh všechno doučit, to, co nevíte a nebo prostě vždycky je to o té komunikaci v rámci toho týmu, takže naučit se přizpůsobovat tomu mužskýmu jednání. V tom ženském kolektivu jsem hodně vnímala, že to bylo tak, že ty ženy, pokud měly třeba nějaký konflikt mezi sebou v tom týmu, tak e my ženy to tak asi máme, eh, že to třeba neřešíme e v rámci toho kolektivu, že to necháváme prostě sobě dusíme. Pak to vnímám tak, že i dochází ke snížení e efektivity v rámci té komunikace, protože to je takový, nebudem se spolu bavit navzájem, že třeba se to vyřeší, ale u nás týmu máme hodně otevřenou komunikaci a muži to mají tak, že oni si prostě jeden den e proběhne třeba ostřejší výměna názoru, vyříkají si to, druhý den ráno přijdou do práce a jsou jak kdyby se nic nestalo a pracují. to, že my tam neztrácíme ten čas třeba v průběhu toho, že se projekt zpomaluje, snižuje se efektivita komunikace, protože oni druhý den ráno prostě navážou na to, kde večer se pohádali a pokračují dál. >> Jo, to můžu potvrdit, že tohle ty chlapské kolektivy jako většinou většinou mají. Proč si myslíte, že je pořád relativně málo žen v tom vrcholém managementu? Nejenom v energetice, myslím obecně. >> Já si myslím, že to je kombinací eh několika faktorů. Eh, je to zaprvé to, že ženy třeba nemají zaprvé obecně, nejenom v energetice ambice se dostávat do nějakých řídících pozic, protože samozřejmě je to časově náročné. Eh, pak je to vlastně hodně velký problém skloubit právě s tím osobním životem, třeba kariéru, osobní život, e, popřípadě ještě jiný záliby, když tam není ten osobní život. Takže je to o tom času. Eh, co se týká energetiky, tak tam vidím, že ty ženy mají strach jít to do té technické části, protože vlastně určitě v energetice a to technické e vzdělání mají především muži. To znamená, ženy mají strach z toho, že si myslí, že se to třeba nezvládnou doučit. Ale musím říct, že třeba vlastně skupina ČES celkově i v rámci plnění určitých jezdíčů se zavázela k tomu, že bude podporovat vlastně ženy nejenom na těch manažerských pozicích, ale i obecně v té energetice. A vlastně snažíme se eh o to, aby ty ženy neměly strach chodit právě na ty e třeba i na ty technické školy, dosahovat toho technického vzdělání a potom vlastně nastoupit do ČZU, protože si, já si třeba osobně nemyslím, že to je prostě teďka už v dnešní době energetika čistě a ryze mužská záležitost. >> Padlo tady slovo Worldlife Balance. Eh, existuje vůbec možnost, jak skloubit jako vysokou manažerskou pozici s nějakým jako osobním životem? existuje. Mně to moc nejde, upřímně, ale znám spoustu žen na mých období, na podobné pozici, jako jsem já, který to prostě dokázali. Třeba e oni nemají nevěnujou třeba tolik času tomu sportu jako já, ale naopak vlastně to taky jako live, ne, v podstatě sport. >> Jo, je to taky, ale věnuj třeba čas té rodině. E a zase u mě je to třeba to, že věnuju víc toho času právě tomu sportu, e, kterýmu se potom taky dostaneme. Eh, ale jde to, jde to, ale je to o těch prioritách, co si pr vlastně ta žena jako nastaví, jestli chce prostě věnovat ten e více tomu času v té práci a v té rodině, ale určitě to znám ženy, které to dokážou a zde >> což asi taky do jisté míry bude důvod prostě proč není tolik žen ve vrchol managementu, protože jsou ženy, které se rozhodnou, že tu rodinu a vyvají ten čas, jak přesně tak v dnešní době pořád e i když už vnímám to, že eh dochází takovýmu tomu útlumu toho, že žena patří do domácnosti. E a k rodině. Dřív to určitě bylo ještě více jako propagováno, než je než je nyní. V dnešní době jsou ty ženy jako podporováný tím, že vlastně i ty korporáty nebo i obecně nejenom korporáty vytváří třeba školky v zázemí těch firem, aby prostě ty ženy měly prostor eh proto ty děti tam třeba odložit ráno v té školce a věnovat se té práci odpoledne vyzvednout, protože samozřejmě je to jednodušší, než je vozit tady před půlku Prahy do nějaké školky. Takže vnímám to jako, že ty ženy jsou podpor jsou vlastně jsou podporovány a že už to není vnímáno tak jako dříve, že ta prostě žena nemá dělat tu kariéru, nemá být v řídící pozici a má být prostě doma. No. >> Mhm. Určitě. A je něco, co vy osobně jste musela té kariéře obětovat? Já bych to nenazvala jako oběť, >> protože vlastně to, jak jsem se rozhodla, že jsem se teda vlastně rozhodla dělat hodně i tu kariéru, je nějaký moje rozhodnutí a určitě to není něco, co bych jako označila jako, že je to oběť. Jsou to samozřejmě určitá omezení nebo eh je to o těch prioritách, jak jsem říkala, který jsem si zvolila, nastavila, tak nějak, který teďka vyhovují v tom pořadí, jak je mám nastavený, vyhovují mě. E, takže bych neřekla, že je to oběť, ale je to určitě o tom vlastně potom prior prioritizovat volný čas, pro koho využijete a s kým ho chcete strávit, protože toho volnýho času opravdu na těchhle pozicích moc není. >> No a my se dostáváme k tomu volnému času, moc ho nemáte z titulu své práce. >> Ano. >> A ještě eh máte jako extrémně časové náročné koníčky. Jaké to teda jsou? >> Eh, je to je to ultra trailové běhání. Je to ultra trailové běhání. eh doplněné teda ještě o silniční cyklistiku, ale převažuje tam teda ten běh. >> A co je víc časově náročné? Cyklistika nebo ultra trail? Tak časově náročné samozřejmě na tréninky je naběhat ty kilometry, protože 100 km nenaběháte prostě za hodinu denně. A to silniční kolo, ale zase je to tak, že na to prostě ty tenisky můžete prostě na zůt ráno, pod mně běžet, večer pod mě běžet, e, někdy prostě se to podaří i přes poledne. Ale to kolo, když už jako vyjedete na to silniční kolo, tak to chce fakt jako ty d t hodiny v kuse, když už jako e sbíráte tu vytrvalost. Eh, takže spíš přes ten týden člověk běhá a o víkendu, když jsou ty celý dny, tak třeba vyšlápne celej den na to kolo. No >> a jak se dostanete od nějakého jako běžného běhání k ultramaratonu? >> Eh, tak tohlencto je zrovna u mě vtipný, jak jsem se k tomuhlenctomu dostala. Já jsem dřív běhala jako krátké vzdálenosti, prostě 5, 10 km, ale jenom tak jako eh e spíš jako pro radost. Nikdy jsem úplně nezávodila. do 20 km maximálně kolem vesnice támhle u nás. A pak jsem měla období, kdy vlastně už to bylo jako hodně náročné v práci a cítila jsem jako takový, že prost takový trošku poprvé asi v životě jsem cítila takovej syndrom prostě vyhoření a říkala jsem si, ty jo, potřebuju asi nějakou změnu. A tak jsem se jako dívala, co o víkendu je za závody na internetu, že bych si zaběhla, prostě vyčistila hlavu. A zrovna ten víkend, když jsem teda jako plánovala, že si něco zaběhnu, tak tam nic kratšího nebylo a vyskočila tam na mě na mě závod rokovická stovka. A tak si říkám stovka, tak třeba tam bude nějaká kratší vzdálenost, protože ona obvykle tam jako třeba bývá ještě půlka nebo takhle a zrovna tam jako žádná jiná půlka nebyla. A byla tam prostě fakt jako jenom ta stovka, nějakých 110 km a já si říkám, tak že bych jako zkusila něco takovýho. Ano, to bylo v Otrokovicích, kde já jsem ve Zlíně studovala e vysokou školu, tak říkám, spojím to, navštívím prostě spolužačky na vejšce, zůstanu víkend prostě ve Zlíně, v rámci toho si teda zaběhnu teda ty otrokovice. >> Odběhnu si stovku, odběhnu si jen tak stovku. Objnu si stovku napoprvé. Přesně tak. No a najednou prostě to jsem se rozhodla ve čtvrtek. No a v sobotu o půlnoci už jsem stála na na startu závodu od rokovické stovky, aniž bych to plánovala. A ještě teda vlastně skončilo to tak, že vlastně jsem na tomhle závodě byla druhá eh po 120 km a nějakých 6000 výškových metrech po 14 hodinách běhu. >> To bych asi jako si dovolil říct, že jste asi talent, protože si jste to jako neběhala a pak zavřete druhá >> takovou dardu. >> No ono ono to ultra je hlavně o té hlavě jako od určitého okamžiku už to není moc ani o tom počtu naběhaných kilometrů, který za ty za tu předchozí dobu máte, ale je to o té hlavě prostě to nevzd. No a už když jste na 80 km a slyzaj vám tam nechci zažívat, protože jste se špatně obula na první závod a eh brečíte tam a pak říkáte si:„No tak přece to už na tom 80 km nezdám, když už mi zbývá jenom 40 a pak si najednou řeknete 40, to je ještě další maraton." Eh, tak prostě to doběhnete, no. Nechcete tam zůstat. Tak jako já už teď možná chápu, že pro vás ta energetika, ten mužský kolektiv je v pohodě, protože jestli jako jestli jste se na první ultramaraton špatně obula zali vám nehty a ještě jste s tím doběhla jako dalších 40, tak co vás může nějaká retika rozhodit? >> Tak jako co nejhor co horšího se může stát, když prostě že to prostě nedoběhnete, no. Tak eh tak prostě běžíte a tak jako >> jak z vás mám pocit, že ta varianta, že to nedoběhnete, tam moc není? Jako >> tak e dokud nejde o život, tak si pořád říkám jako, že to řek jako pokud nelezu po čtyrech nebo neplaazím se, tak furt jako běžím. >> E kolik jste byla nejvíc? >> Eh tak otázkou, jestli to je závod a nebo jestli to byl jenom trénink. V rámci tréninku jsem šla vlastně 350 km siara Nevadě. E v rámci několika dnů. E nebyl to závod. Se mi nechce vzít ani autem tohle. >> No, ale jako závodně, jo, závodně je asi nejdelší ta jo ta 120. Mhm. >> Takže jako ta tréninková dávka byla jako výrazně větší než ta závodní potom. Jo jo. >> A když se vrátíme teda k tomu nějakému běžnému dni, jak se vám daří, protože předpokládám, že musíte jako běhat buď denně nebo ob den jakože poměrně často, >> jak se vám to daří jako dostat do toho režimu prostě s tou korporátní pozicí jako? >> No, není to jednoduchý. Eh, na tuhle otázku se mě taky ptají, když mám právě ženy třeba eh takhle, jak se jak to dokážete prostě. A já říkám, tak je to o tom stanovení těch priorit. Je to hlavně o organiza organizaci času. Eh mojí silnou stránkou můžu říct je eh zaprvé vysoká disciplína a hlavně ta organizace toho času. A jakmile to mám takhle nastavený, tak já to prostě fakt jako jedu. Jedu to po minutě ten den, abych stihla si vlastně i otrénovat, stihla všechny schůzky, stihla prostě veškerou práci, co si potřebuju v ten den odbavit. A když vím, že třeba v ten den bude náročný jako pracovně a nestihnu si odbavit ty svoje dva tréninky, který jako denně dva denně, no, že jako v průběhu týdne potřebuju rozdělit ráno a večer, že to prostě fakt jako jako nedá se to časově stihnout dlouhej trénink třeba v ten den, tak prostě vstávám ráno ve 4:00 a vybíhám ve 4:00 s čelovkou a v 7 hodin už jsem v práci a už jedete ty schůzky jednu za druhou a odpoledne, když se to pořád podaří, tak jdete druhý trénink. No, >> už na sedm. Eh, chodím na sedm. >> Kolik, kolik toho odběhnete za den jako hodin teda tím pádem? Eh, tak záleží. Buď to bývá kombinace běh kolo, e, běh skalp přes zimu, e, nebo čistě jenom běh, ale obvykle to bývá dě až t hodiny denně. Pokud je to kolo ještě, tak to pak ty hodiny narůstají kolem 5 hodin denně. No, >> to jsou jako strašně dávky. Plus víkendy, předpokládám. >> Víkendy, tak to jsou víkendy víceméně celodenní. No >> a stíháte regenerovat? Ano, teďka tady sedím. >> Kolik hodin spíte denně? >> No, moc toho nenaspím. Eh, tak 4 5 hodin. >> No, >> já jsem to věděl, že budu vypadat méně cenný zase dneska. Nevadí. Eh, a máte nějakej nějakej jako tréninkovej plán nějakého trenéra, nebo si to tak jako řídíte pocitově podle toho, jak má? Za za tu za tu dobu právě eh co už běhám, tak e asi sama nejlíp znám to svoje tělo a vím jako takže ty tréninky tak přizpůsobuju, ale vždycky se mě ptaj jo jako na co trénuješ? A já nic. Já tak jako normálně jako běžím a prej a to jako tak jako trénuješ jen tak. Říkám: „No a pak když jako mi někdo řekne, poběž tady ten závod, no tak běžím ten závod. Jako já teďka už jsem vlastně >> pořád připravená. >> Já jsem stále připraven. Jak říká kolega, kdo kdo je připraven, eh není překvapen, ale eh já jsem právě minulý rok v Šprosinci eh bylo strašně moc těch závodů Ultra, strašně moc těch dlouhých. >> A v prosinci >> eh minulý rok v prosince si právě řekla, že po sezóně, že už končím se závoděním, protože to tělo bylo strašně unavený. Já jsem si říkala, budu si pořád běhat ty svoje dávky, budu si jezdit na tom kole, jak jezdím, ale nebudu následující sezónu závodit. To jsem si řekla v prosinci minulý rok. Udělala jsem to jako normálně oficiální prohlášení jakože i sponzorům, co takhle mě třeba sponzorovali, že fakt příští rok závodit nebudu, že si budu jenom běhat. No a pak >> kolik jich bylo letos? >> No. No už nespočetně. Už už asi už zas zase nepočítám. >> Jak dlouho jste to vydržela tady to předsavetí? >> No asi do prvního závodu, kdy mi volali, proč nejsem na startovce. >> A to bylo, to bylo kdy? >> Asi někdy březen, duben, možná. No, začátek sezóny asi. >> Takže vás nebylo těžké přesvědčí, že se vrátíte. >> No, úplně nebylo, no. Já ale říkala jsem si, že to půjdu procházkou, že nebudu závodit. No tak jsem zase byla první, >> ale všem říkám letos, že chodím jenom na procházky >> a furt vyhráváte. >> No tak občas e tam nějak tam >> občas jste druhá. >> No jo, byla jsem druhá. To je možná trošku nefer k soupeřkám jako k soupeřům. >> Už mi říkaj, že doká, že dostanu zákaz na závody v Česku. bude muset jezdit někam bokem. Přenesla jste si z toho nebo vlastně jak dlouho běháte? Řekněme tady tyhlety jako >> šílenosti? >> E běhala jsem vždycky, ale tyhle šílenosti myslím běhám posledních šest sedm let, když jsem si odběhla první stovku. A ono potom, když jsem, když jsem přiběhla vlastně po té první stovce kolem těch 120 km, s tím ještě jak jsem zufrovala, jsem se ztratila v noci. Eh, takže to, takže jako ve finále to bylo víc dokonce, ale ono pak doběhnete do toho cíle a pak si řeknete a než pak sednete do toho auta a jedete domů a říkáte si, tak chci běžet. >> Vy jste si to ještě odřídila po těch 120 km. >> No, domů. To já jsem jako tak jako ještě tak jako a pak jedete domů a říkáte si prvních 20 eh asi prvních 20 30 minut jako nadáváte, protože vám je strašně, ale to tělo tak rozpumpovaný, že jako neusnete, ale jedete tak jako těch prvních 30 minut a nadáváte a po 30 minutách už listujete to v tom telefonu, hledáte další stovku, kterou poběžíte. Jo, takže >> myslíte si, že je nějaká spojitost mezi tím, jak jste úspěšná v profesním životě a v tom sportovním? Určitě se promítá hodně ta vytrvalost a to, že to člověk nevzdává i do toho pracovního života. Dost často mi kolegové říkají, Marti, jsi na startu teprve, není to sprint, jo, běžíme ultra. Zpomal mi říkají. Jo, potřebuješ vydržet tohle tempo až do konce toho závodu, ne? prostě nekončí to za týden. Eh, takže někdy potřebuju jako potřebuju někdy trošku jako uklidnit, ale určitě jo, protože eh potom vlastně ta vytrvalost a houženatost je o tom, že se fakt jako nevzdáte potom, co uděláte nějakej první kiks nebo nedosáhnete prvního milníku v požadovaným termínu. A eh pak je na vás samozřejmě kladen ještě větší tlak, aby se to prostě dotáhlo v tom v nějakým čase, tak si tam promítáte tu houženatost a tu vytrvalost a tu disciplínu fakt z toho běhání, že že to fakt nezdáte po prostě po tom, co je nějakej první neúspěch. >> Běháte se sluchátky? >> Neběhám. Nebad čím přemýšlíte, jako když ten závod trvá prostě x hodin nebo nebo dní? No tak začínáte o tom jako, že běžíte, užíváte si to a moc o ničem nepřemýšlíte. Hlídáte si pořád jenom tu první soupeřku, aby aby se vám neztratila z dohledu, když běžíte teda na vítězství. E, pak a ty fáze jako když je to tak dlouhý závod, tak ty fáze se strašně střídají, jo. Není to o tom, že by prostě to trvalo stejně ten vozek pracoval stejně celý ten závod dlouhý, ale je to, že se ty fáze střídají podle toho, jak přichází a nepřichází krize. Eh, obvykle e jak začne přicházet první krize, eh, tak se říká, že byste to prvních 20, 30 minut jako neměli vůbec považovat za krizi, jo, protože po 20, 30 minutách ona většinou ta krize přejde. Ani nevíte, že ta krize byla. Ale jako potom už začínáte, když začnou přicházet takový krize, tak začnete místo na tu práci třeba řešit jako nějaký dlouhodobý věci v práci, co řešíte a nejste schopni prostě v průběhu toho stresu denního vyřešit. >> Má takový přes čas v podstatě ještě na tom běhaní. >> Jo jo jo. Má takový přesně máte takovej přes čas. Začnete řešit třeba ty věci, který fakt jako v tom, jak jste v tom křeček v tom kolečku celý den a nestačíte je prostě řešit, tak na tom Ultra právě máte ten čas je řešit. E takže promítá se tam hodně ta práce. Promítá se tam eh třeba i ten osobní život. Eh pak zase třeba přijde další krize a hledáte tu eh hledáte tu holku, se kterou běžíte, tak abyste ju dohnal, tak zase chvilku nemyslíte nad ničím, ale jenom máte před sebou prostě ty její záda a běžíte zase chvilku. >> Pak je problo, když jste první, to už jako nemáte koho dohánět >> tam. Pak už hodně často eh soupeří, je to těžký, protože vás nemáte tam toho tahouna, >> Mm. >> Takže tam pak už soupeříte sám se sebou, jo? Je to pak prostě v tom jako běžíte sám se sebou a >> přesavěte svoje lepší. vlastně jak běží před váma. >> Ano, ano, přesně. Občas to tak bývá. No >> a jak velký tým s váma jezdí na takové závody nebo jezdíte sama? >> Je to o tom, že jezdím sama, protože a je to fakt o to těžší, protože vlastně jo, je to o to těžší, protože třeba hodně těch závodů je zahraničních Itálie, Švýcarsko, Rakousko, takže je to hodně často o tom, že prostě v pátek položíte tu propisku v práci, se dáte do auta, odřídíte si to na závod. Eh, v sobotu ráno, brzo ráno, hodně brzo, nebo ze sobot zpátku na sobotu už jste na startu toho závodu. Pak teda celou sobotu běžíte a pak jako večer buď jste jako fakt jako tak mrtvej, že že umřu a fakt jako neřídím, protože už je to fakt jako daleko z té Itálie semka, tak do rána ono jako potom ultra člověk ani moc nespí. Eh, tak jako si lehnete na pár hodin a pak nad ránem teda vstanete a dojedete si to jako domů. Ale je to fakt jako dost těžký skloubit to s někým, kdo by měl tu kapacitu na to sednout prostě takhle v pátek a jet na ten víkend někam, tam dělat support a v neděli se vracet zpátky prostě 10 hodin z dálie, jo. Takže >> takže je to fakt o tom, že >> takže nemusíte brat dovolenou. >> No, no, to si většinou neberu maximálně ty prodloužený víkendy. >> Je podle vás disciplína důležitější než motivace? Protože já jako, že jo, jakékoliv za posledních 20 let, co se mihlo školení osobního rozvoje, tak je pořád jako motivace, motivace, motivace. Mhm. >> Ale já nevěřím tomu, že vám motivace by mi stačila nebo někomu stačí na to, aby jako běhal takové takové šílenosti. >> Je to kombinace obojího. Určitě nejde říct, že to jako fakt je oddělený. Je to o té disciplíně. Jenže zase člověk tu disciplínu nezíská tím, eh, když začne běhat, tak tu disciplínu nezíská prostě po roce, po dvou, jo. Ta se vyvíjí s tím časem, i s těma délkama, který on vlastně běhá. A na začátku je podle mě s tím důležitá ta motivace, ta sebemotivace >> a potom časem už vlastně možná ta motivace víc přechází v tu disciplínu než tu motivaci. >> Určitě. >> Jo, jako pořád je tam určitý procento jako určitě ta motivace, ale časem se to mění, že už to možná je to tak půl napůl a nebo dokonce v určitým okamžiku začne přivažovat ta disciplína eh než ta motivace. >> Je pravda, že prostě motivace člověk nezačne, že jo, protože jako z ničení, že by měl disciplínu, vstal a šel běhat jako >> asi ne. A stane se vám, že se vám někdy nechce na trénink? >> Já bych strašně ráda, aby se mi to stalo, abych ráno vstala. >> Jakože vám se fakt nestane, že stanete ve 4:00 ráno. Venku je tma, ideálně zima, sychravo, hnusně a nemáte pocit, že se vám nechce. >> No, já bych jako ten pocit e možná i měla, ale prostě ta hlava to nedá bez toho, aniž by prostě fakt jako nevstala a nešla si prostě to ráno jako zaběhat před tou prací, aby si to promyslela to, co bude v ten den následovat v té práci, co mě v ten den prostě čeká. Tak já bych strašně ráda ráda, aby jednou vlastně převládla ta vlastně ta lenost a nešla bych nad tou hlavou jako která říká prostě vstaň, běž a promysli si to, co tě následuje v ten následující den a běž, protože jestli přijdeš do práce a nepůjdeš běhat, tak oni s tebou nevydrží. >> Stalo se vám mě, když jste vynechala trénink? Teď nemyslím ze zdravotních důvodů, jo, samozřejmě chápu, že úplně není asi ideální. Člová to není zdravotně dobře, ale takže z důvodu lenosti, nechtělo se mi, jsem unavená. Nikdy >> nevzpomínám si na to, že by z tohoto důvodu jako nešla, >> že jí posluchači budou v depresi. Ne jenom já je to v pohodě. Dobře. Dám teďka technickou pauzu. Je podle vás něco, co nezaznělo, co bychom ještě mohli probrat? Jak na co se chystáte? Určitě bych ještě chtěl probrat jako závodně, i když teda jako chodíte se projít jenom. >> Jo, chodím se projít. No >> a něco z toho pracovního života byste ještě chtěla zmínit? >> Přemýšlím to. Řekněte vy, co tam ještě by možná mohlo, jestli vás tak ještě něco napadá. >> Tak jako můžeme samozřejm řešit, proč ty ženy nejsou v tom managementu, ale to si myslím, že jsme jako probrali. >> H zůstaňme ještě u toho sportu. To si myslím, že bude jako dobře, >> bude super. E, vy jste teda říkala, že se chodíte jako projít tuto sezónu. Jste jako takový chodec, >> takový chodec, >> který omylem skončí na bedně. >> Chodc. Chodec, běžec, který omylem skončí na bedně. >> Mm. Super. Tak >> taký. Takové omyly by se mi taky líbily. A co máte v plánu dál? Jaký je povrch pomyslný vrchol v ultramaratonech? Jako co byste fakt jako chtěla běžet, vyhrát ideálně, ale jako vůbec tam být? >> No ono obecně ty věci, co se mi právě dařily minulý rok, eh tak jsem říkala jako, že to je něco, co jsem vůbec jako nepočítala, že bych se tam na ty zaprvé na ty závody mohla kvalifikovat někdy. Takže to, že jsem se na nich ocitla, tak už to jsem si říkala, že je super. >> A potom hlavně to umístění na těch závodech bylo super. Proto i já na konci sezóny té minulé jsem říkala prostě já už nepotřebuju závodit. >> Odchází na vrcholu. >> Ano, odcházím. Přesně. Nejlepší se má skončit. Ale vlastně eh ten minulý rok ještě jsme se registrovali právě na to UTMB v Lavaredu, který proběhlo eh letos v červnu a tam vlastně to Lavaredo jsem zaběhla, myslím, že to bylo šesté místo celkově, páté nebo šesté místo celkově eh umístění na světě. Lavaredo je vlastně jedno z takovejch nejvíc nejlepších eh i co i co se týče jako té krajiny kolem Trečime se běží a že vlastně >> že máte čas ještě pokochat. >> No, já to právě moc nestíhám tím, že závodím. Já si pak musím já si pak musím jít znova na procházku, abych se podívala, kde jsem běžela. >> Prohod nebo proběhnout. >> No, většinou pomalu proběhnout, ale říkala jsem si, já to tam právě znám. Ty dolomity jsou fakt krásný. A tak tím, že jsem se umístila takhle v tom lavarédu a tak po tom lavarédu jsem si fakt jako říkala jako končím, protože já už jako si nepotřebuju jako nic dokazovat. Budu fakt chodit jenom na ty procházky. No a takže jsem už další závody letos jako neplánovala, že bych jako šla úplně nějaký takovýhlencty velký závody. A s tím, jak jsem teďka doběhla to lavaréo, tak jsem se kvalifikovala, zjistila jsem minulý týden, že jsem se kvalifikovala na Colorado u TNB v Americe a tak zase jsem si říkala, tak jo, proč to zase trošku neposunou dál. V té Americe se mi líbilo, když jsem tam naposled běžela tu 350, tak si to tam eh jakože zaběhnu, když jsem se teda už kvalifikovala, tak jsem, když jsem měla takovou tu bezesnou noc, tak jsem se nad ránem teda eh zaregistrovala na to Colorado a nepočela jsem úplně s tím, že by mi tam jako úplně jako vybrali. Tu kvalifikaci jsem měla, ale jako ještě jsem jako říkala, že třeba to ještě nedopadne. No a druhý den, druhý den ráno už jsem měla v emailu teda jako, že mi byla potvržená registrace a tak jsem si jenom říkala ráno, když jsem to četla, panebže, co jsem to v noci udělala, neměla bys radši spát, než jako přemýšlet tady nad tím a vymýšlet takovýhle, takovýhle věci. No, takže ráno už jsem byla kvalifikovaná na e na to Kolorado a poběžím příští rok na Velikonoce Kolorado. No, >> kolik tam běžíte? Myslím, že to je nějakých 110 km převýšení vysokým kolem 7 8 000, ale startuje se právě už je to vysoko kolem 3500 se startuje 3 000. >> Mhm. Takže to chceš jako vysokorskou přípravu >> jako. No tak pokud by to bylo do těch 3 000, tak ani ne. To to ještě jako to ještě zvládám, ale jelikož se tam pak jde myslím, že kolem 3 4 000 nějaký vrcholy, tak e asi budu tomu muset věnovat větší přípravu. >> Eh jako ostravský patriot musím, že tady sice běžela někdy bez sedmičku, >> neběžela. >> To byste měla napravit podle mě. >> To vám chybí ve sbírce? >> Tak možná e na starý kolena v důchodu. >> Tak to bylo teďka škaré vůči všem účastníků. >> No to