Livia Klausová: Dobrý politik musí mít obrovské ego, ale…

Milí posluchači, vítejte u pořadu Váš rozhovor.

Je to váš rozhovor. Vy si vybíráte hosta. Vy také máte možnost mu pokládat otázky na adrese váš-rozhovor@radiouniverzum.cz nebo také na Facebooku.

Hostem, kterého jste si dnes přáli vidět a slyšet, je absolventka vysoké školy ekonomické, která od léta 2003 do roku 2013 prožila roli první dámy České republiky z titulu manželky prezidenta.

Mezi lety 2013 a 2018 byla velvyslankyní České republiky na Slovensku.

Hovoří se o ní jako o nejaktivnější první dámě, která se věnovala a věnuje charitativní práci dodnes.

Dámy a pánové, mým hostem je paní Livia Klauzová.

Jsem moc ráda, že jste tady. Vítejte.

>> Děkuju za pozvání. Dobrý den.

>> Paní Livie, vy o dětství mluvíte jako o velmi krásném a důležitém období vašeho života, přestože jsem se dozvěděla, že také jste to neměla úplně lehké. Po svatbě s Václavem Klauzem jste žila, dá se říci normální život jako všichni. Rodina, děti, práce, a pak prudká změna. Rok 89, a zatímco pro nás se změnilo mnohé, tak pro vás se ale změnilo úplně všechno.

A paní Milada Franková se ptá naprosto naprosto přímě: „Myslíte, že manželství s později tak významným mužem naší země vám přeneslo více výhod nebo nevýhod?"

[smích]

>> No, to je hned na začátek docela těžká otázka. Ono se nedá mluvit ani o výhodách nebo nevýhodách, prostě všechno bylo úplně jiné a já vím, že lidi chtějí tu jednu věc říct, ale to se nedá.

Tak co bylo krásné, příjemné být po boku politika notabě po 89? Byl to nesmírně rušný život.

Vím, že můj život se skládal vlastně z minutovníků, z minutovníků, kde jsme věděli přesně, co budeme, kdy dělat, jak budeme dělat. To bylo.

A co krásného na tom bylo? Tak mě vždycky v každém tom období byly nejdůležitější lidi, a to jsem si užila bohatě.

No a potom dostáváte květiny třeba, aby ta paní nemyslela, že se z toho chci jenom vyvlíknout. Pak třeba co mi přineslo skutečně vážně — my jsme vždycky měli rádi hudbu, jazz, chodili jsme do kina, divadla, to i v tom minulém období, ale toto mi přineslo balet. Takže já jsem objevila balet, tanec. To je spojené s tím, že jsem byla po boku politika v těch 90. letech.

Ze začátku to muselo být opojné. Myslím, že ta naději, která se jaksi rozprostřela nad naší zemí, byla hmatatelná a politiky lidé milovali, věřili jim, psali jim.

Kdy jste si všimla toho, že se to začalo trochu lámat, protože ono se to pak začalo trochu lámat? Byla to nějaká událost, nebo zkrátka najednou přišly takové ty všední dny a tu a tam se někomu z politiků přišlo na to, že není úplně tak pravdomluvný a poctivý, jak se před chvílí tvářil?

Já nemůžu určit nějaký okamžik a nemyslím si, že by se něco začalo lámat, ale ten začátek byl skutečně takový, že lidé se obraceli přímo na toho politika, přímo na pana premiéra, přímo na pana prezidenta. A já když vezmu to období, kdy muž byl v prezidentské roli, tak vlastně moje kancelář byla de facto takovým malým ombudsmanem a ti lidé psali i mému muži, i mně, abych to řekla mému muži.

Takže těch dopisů bylo hodně, ale dneska bych řekla, že se to zase obnovuje a jak bylo období, kdy se moc nepsalo, tak teďka lidi píší znova.

>> Znovu píší vám.

>> Znovu. I mě, i mému muži, ale hlavně mému muži.

>> A oč si lidé píší?

Oni si nepíší o něco. Oni si píší o to, že třeba když ho dřív moc nemuseli a nechápali některé věci, které dělal, tak teď si ho váží a znovu by byli rádi, kdyby přišel.

[frknutí]

>> Ale on nepřijde už.

>> Paní Livie Klauzová, mám tady otázku. Kdo z vás je větší romantik?

[smích]

Na ní mi nahrála paní Vojanová Karla, která připomíná, že ačkoliv jste oba ekonomové, tedy racionálně myslící osobnosti, tak váš muž kdysi přiznal, že v mládí nejenže četl americké básníky z dob beat generation, ale dokonce sám psal básně až do 60. let. Je to pravda? Četla jste nějakou?

>> No, tak já jsem četla jenom ty dopisy, které mě psala. Ty byly hodně romantické na začátku.

[smích]

Ale my jsme byli v romantickém věku. To znamená hodně mladí, kdy nejen my, kdy většina mladých lidí četla básně, a to dnes už vypadá jako zvláštnost. Ale to nebylo zvláštní. Dopisy umí psát krásně, umí psát krásné texty, někdy až romantické — to ano. Ale především píše střízlivější a věcnější.

>> Hm. Je to zvláštní představa Václava Klauze recitujícího něco.

>> Když hovoříte o recitaci, tak to pravda je. To jsme byli děti, ale já jsem byla dlouhodobou členkou Dykmanová rozhlasového dětského souboru. Takže tam romantika a básně a literatura, to jsme měli pořád celé dětství.

>> Hodně se ptají ženy. Paní Válková píše: Paní Livie, vám bylo v době sametové revoluce 46 let? Měla jste už docela velké děti, za sebou kariéru na Ekonomickém ústavu ČSAV a najednou ta změna, o které jsme tady mluvili — nejprve manželka ministra financí, premiéra, posléze první dáma.

[frknutí]

A paní Válková se ptá: Jak se to dá učit za pochodu a jestli vlastně ta role, kterou jste najednou dostala, nebyla sice první dáma nebo manželka ministra, ale jestli to nebyla také věčně druhá? Pořád byl všude váš muž středem pozornosti.

>> Ale to tak je. Když bychom tu otázku přeložili do otázky, co je nejtěžší na těchto rolích, tak já bych řekla, že nejtěžší je dělat to zázemí. Jak říká paní Válková, být ta druhá.

A já říkám, že proto je málo žen v těchto pozicích, protože většina těch partnerů a manželů by nebyla schopna poskytnout to zázemí.

Jiří Vajgl v dokumentu, který o vás vznikl, řekl, že jste nebyla tím, kdo byl zaskočen tím, co ho potkalo po boku Václava Klause. Řekl, že jste byla poradcem svého muže a máte velký podíl na tom, co Václav Klaus dokázal.

Řekněte mi — Dáša Malá se ptá — respektoval pan prezident názory paní Livie, byť byly opačné a týkající se politických rozhodnutí? Nebo je nemohl samozřejmě úplně respektovat, máme parlamentní demokracii, ale jestli zakalkuloval váš hlas?

>> Tak dřív celá ta doba vypadala jinak v tom, že se diskutovalo, ne? V rodině, i v naší rodině. Výhoda pro mě nebo pro nás byla, že jsme měli stejnou profesi. Výhoda byla, že jsme si rozuměli v mnoha jiných věcech. A taková ta fáma, že můj muž nikoho neposlouchá — opak je pravdou. On je velmi přísný analytik a pro něj poslouchat všechny názory byla pro něj nutnost. Takže on reagoval.

Když to budu chtít zlehčit, tak jsem také občas musela říct — když to nebyla vážná věc a byla to jednoduchá věc, jako kterou kravatu si má vybrat a chtěla jsem, aby si vzal tu modrou — tak jsem řekla, že dobrá by byla červená a tím si vzal tu modrou.

Ale to už nepatří do této otázky.

Vy jste oba dva ekonomové.

Vy jste tedy v tom dokumentu řekla, můj muž byl daleko lepší ekonom než já.

>> To je pravda.

>> V čem?

Prostě v tom, jak rozuměl ekonomii jako plnohodnotné a jedné z nejdůležitějších věcí, které máme v tom.

Došlo někdy na vaše slova, že jste si to nemohla odpustit, kdy jste říkala: „Nedělejte to nebo nevěř tady tomu tvému člověkovi, tvému kolegovi. Občané nepochopí tento krok, protože jim to třeba špatně vysvětlujete." A pak jste říkala: „No, tak mohl ses zeptat, že?"

>> [smích]

>> Tak otázka nikdy nebyla, že by se na něco ptal, ale o těch věcech jsme diskutovali nejen my dva spolu, ale i synové. A to je pro toho vrcholového politika, to je to nejdůležitější — mít rodinu a mít někoho, kdo může říkat ten názor úplně otevřeně, často velmi ostře. Ale to všechno můj muž vnímal a poslouchal. Ne, že by se tím řídil, ale když třeba, já nevím, když byla transformace a teď se připravovala obrovský třeba krok, co to lidi dnes už dávno zapomněli — uvolnění cen.

>> Mhm.

No, samozřejmě že jsme seděli večer celá rodina a bavili jsme se o tom, jestli když ty ceny vyletí, jestli ta jeho maminka s malým důchodem, jestli to zvládne. Spousta těch věcí se takto v rodině probírala.

To určitě.

>> Vy jste to zmínila i v tom dokumentu, že jste vlastně byli v okamžiku celé té ekonomické transformace u toho všichni. A že když fixní ceny se prostě rušily, takže jste seděli a počítali, zda to třeba podniky budou schopné vyrobit.

>> Vyrobit nebo dovést do Prahy nebo zásobovat všechny tyhle věci.

Ano.

>> A [odkašlání] dneska už vidíme spoustu věcí jinak. Po bitvě je každý generál. Řekněte mi, Josef Makovský se ptá, máte vy osobně zpětně pocit, že se ale některé věci měly udělat jinak?

To je — já chápu, že je to celá šíře otázek, ale pro mě toto je trošku zbytečná otázka a já nemám ráda ani otázky, co byste ve svém životě udělala kdyby. A prostě život není kdyby. Život je vždycky načisto. A říkat si, že kdyby to, protože to není ani byť je ten člověk důležitý, který vede tu zemi, je hodně důležitý. Ale k tomu je samozřejmě ještě x milionů lidí, kteří prostě utvářejí to, co bylo možné, nebylo možné. Říkat, že by to mělo být jinak, kdyby — to se nedá. Já na tuhle otázku neumím odpovědět. Ani neumím říct, že kdyby jsem žila ještě jeden život, tak co bych chtěla udělat jinak. Já říkám: Nic. Všechno bylo tak, jak mělo být.

>> No, to byla jízda také ten váš život.

>> Já tu otázku tady otočím, protože vy jste v dokumentu řekla, že se člověk nemá ptát, nemá litovat toho, co udělal, ale toho, co neudělal. Tak, e, co Livie Klauzová postrádá v celém tom portfoliu věcí, které neudělala?

Tak když řeknu takovou tu věc úplně z dětství a mládi, co lituju, že jsem neudělala, tak třeba bylo — i když tu možnost jsem měla — že neumím hrát na žádný hudební nástroj. To mi chybí.

Tak asi se s tím dá začít. Takový triangl.

[smích]

>> Paní Klauzová, mě nesmírně pobavila taktika, kterou jste popisovala v dokumentu, kterou jste měla na svého muže. Tehdy to ještě váš ještě nebyl. Když se neměl doženění a jel někam na stáž, tak jste řekla: „Když nekoupíš prstýnek, tak si vezmu doktora Jaroše." Přijel s prstýnkem a zase se nic nedělo. Tak jste říkala: „Když se na ten prstýnek nevyryje datum svatby, tak si vezmu doktora Jaroše."

[smích]

>> Zjevně to fungovalo. A tak mě napadlo, jak jste vyhrožovala právě v době politické angažovanosti. Když neuděláš tohle, vstoupím do ČSSD.

[smích] Teď to přeháním.

>> No, tak já jsem nevyhrožovala ani v politické angažovanosti. To ani náhodou. To jsme se každej rozhodoval tak, jak jsme se rozhodoval. Ale ani dřív to byla jenom taková motivace, to nebylo vyhrožování. Ale jestli si někdo myslí, že doktor Jaroš je jenom vymyšlená postava, není.

>> No právě, že mně ho bylo dost líto.

>> Je to [smích] skutečná postava a nebudu říkat to místo, kde byl primářem a kde jsme se potkali.

Tak jsem se právě chtěla zeptat, co na to pan Jaroš, že sloužil jako beranidlo.

[smích]

>> On nebyl jako beranidlo, to bylo tak jako.

>> Eh, říká se, že za každým úspěchem muže stojí dobrá žena. Mě se v té souvislosti vybavila ta anekdota, která se říkala, že Hillary Clintonová někde tankovala pohonné hmoty. Ano. A potkala toho tu svoji první lásku ze střední — Jacka. A Jack jí říká: „Vidíš, Hillary, kdyby sis mě byla tehdy vzala, tak bys nebyla manželkou prezidenta." A ona mu říká: „Ale byla."

[smích]

>> Já to znám trošku jinak a to je ještě hezčí, protože na tuto příhodu, kdy se objímá s tím Jackem, e, tak Clinton, který to sledoval, tak říkal: „Prosím tě, já jsem prezident Spojených států a ty se tu líbáš s nějakým Jackem." A Hillary odvětila: „Kdyby si vzala Jacka, tak by byl prezidentem."

[smích]

Eh, obě jsou to dobré verze. Eh, myslíte si, že kdybyste si vzala doktora Jaroše, [smích] tak by byl prezidentem doktor Jaroš?

>> E, asi ne, ale primářem by byl určitě stejně dobrým, jako byl.

>> [frknutí]

>> Eh, když jste tady zmiňovala, že jste si vlastně musela hledat svoji roli, co budete dělat nejenom jako manželka premiéra, ale potom také jako první dáma, eh, protože ta role nebyla vlastně v té době nikterak definována, přestože tedy v tom dokumentu se pan Duka vyjádřil, že jste mu nejvíc připomínala Hanu Benešovou a to si myslím, že je velký kompliment. Tak pan Pekárek píše, že si všiml, že kromě charity jste si vlastně našla tu roli ombudsmanka dříve, než byla vytvořena.

Ano, to je pravda.

>> Řekněte mi, e, tehdy vám lidé psali o pomoc nebo protože se potřebovali svěřit.

Eh, teď se to děje také tak. E, mění se ty potíže. Určitě se mění, protože to upnutí se k tomu — když člověk nemohl se dostat něčeho, co si myslel, že by měl dosáhnout, nebo když měl nějakou vážnou nemoc, problémy životní a jiné — e, tak to psal. Já v tu dobu jsem skutečně odepisovala na každý dopis. Byly to stovky dopisů a samozřejmě i můj muž a jeho kancelář. Až potom vznikla role ombudsmana, no, tak jsme vlastně zjistili, že jsme měli daleko víc práce než potom kancelář Ombudsmana.

To je pravda. Ale když jste mluvila o tom, že ta role, kterou jsem hledala, že ta role nebyla definována, ona prakticky není definována ani dnes. Jednoznačně je to vždycky tak, že ta žena, která se dostane do této role, si může zvolit. Jako znám spoustu, m, se říká první dáma, manželky prezidentů, které se různým způsobem účastnili vlastně toho, co dělá prezident. Většinou ta role, abysme to zjednodušili, je v největším počtu reprezentační, protože v tom mezinárodním setkávání tam je ta role víc definovaná. Taky když je na jedné straně doprovázen prezident či premiér manželkou, tak je doprovázen i na druhé straně, ale to jsou jenom ty reprezentační role.

Ale pak řada těch manželek buďto se věnuje charitě, ale nevěnuje se třeba tomu každodennímu chodu toho úřadu.

Jak to bylo v tom začátku?

Eh, v tom začátku to bylo všechno trošičku punkové a ty vztahy mezi lidmi a politiky byly srdečné a byly vlastně plné důvěry. My jsme se o tom už bavili, že se pak začali vzdalovat ty zájmy jakoby politiků a občanů.

Řekněte mi, musí k tomu nutně dojít?

Eh, byla jste pozorovatelem toho, jak se politici uzavírají ve slonovinové věži, kam už ten hlas lidí nedolehne, protože oni přece všechno ví nejlíp a vědí, jaké musí dělat kompromisy a ten občan prostě nemůže tu složitost toho mechanismu nazřít.

Nebyla, protože já jsem vždycky se pohybovala s lidmi a mezi lidmi. Tak jako já můžu mluvit jenom za období, kdy můj muž byl ve funkci a nic takového nebylo. My jsme objížděli vlastně celou zemi, celou zemi nejen v průběhu volebních kampaní, ale i běžně během roku. Takže já to necítím. A tím, že teď nejsem blízko žádnému z aktivních politiků, nevím.

A jako pozorovatel?

Tak když se mě ptáte pozorovatel, tak já můžu být pozorovatelem, protože běžně jezdím v tramvaji, takže já nemusím být jenom pozorovatel. Mě lidi řeknou, co mi chtějí říct, i kladného i záporného. Jako já nemám pocit, že nevím.

Eh, někdy to tak působí nebo v mnoha případech, že prostě zkrátka ten občan tomu nemůže rozumět, ty jeho problémy tam prostě nedolétnou, nedá se to řešit.

Vidíš to moc jednoduše. Eh, je tady tlak z Evropské unie, je tady tlak na transatlantickou spolupráci a tak dále. Eh, vlastně, že opravdu jakoby někdy ten možná premiér, prezident skutečně se octne odstřižen od toho.

No, tak protože komunikace je přece úplně jiná. Dřív byla ta komunikace naživo. Naživo, nejen v té tramvaji a v důležitém, velmi důležitém místě, na kultuře, hospodě a dneska komunikace je přes sítě. No a potom ta role těch médií je úplně jiná.

Ten občan vidí něco, něco se mu nelíbí, ale na sítích si najde jenom to, co mu vyhovuje. A nebo na těch sítích vůbec není. No a ta televize, kolikrát vy nevíte, jestli vlastně to mluví ta současná vláda nebo ta minulá nebo ta ještě minulá. Prostě tam žádné porovnání nemáte. Tam je jeden názor a ten je ten, kterej je jedinej správnej. Lidi se nebaví o ničem.

Nejen samozřejmě, že moderátoři budou namítat. Vždyť přece zveme ty i ty i ty.

To je pravda. To je pravda. Ale kde je opravdu diskuse?

V různých diskuzních klubech, v nejrůznějších skupinách možná. Ano.

Rozřešiťte nám to přesně. Říkáte to, co já si myslím, tak ano, v této hospůdce, v tomhle sportovním klubu nebo v tom, kde ty lidi mají podobnej názor na politiku, ale lidi se nebavějí napříč ani uvnitř širokých rodin.

Jeden váš vnuk řekl, že jste byla velmi přísná babička, ale že jste tu rodinu udržela pohromadě.

Ano.

To byl největší úkol, který jste měla?

Ano. Ano. Protože v tom světě, který je, tak pro mě bylo hodně důležité, aby nejen děti v té užší rodině, ale bratranci, sestřenice, prostě má vnoučata od našich dvou synů, aby se znali, aby spolu mluvili. A mělo to ještě jeden efekt a to je ten, že by neměli jenom život na sítích, na mobilech, tabletech, ale aby taky spolu mluvili.

No a pro mě bylo důležité samozřejmě všechny děti obejmout, protože jim říkám: „Nic nenahradí, žádné fotky mi neposílejte, přijeďte."

A jezdí.

No tak jednu týdně. Ano, když uvaříme.

Eh, paní Stejskalová zmiňuje, že jste se od některých žen v politice lišila, protože jste měla svou kariéru, uměla jste jazyky a ptá se, jestli pro vás občas nebylo utrpením, když jste měla v zahraničí ten dámský program. Jestli jste se někdy s těmi manželkami ostatních ministrů, premiérů nebo i prezidentů poněkud nenudila?

Tak to je krásná otázka. Nenudila. Ale řeknu vám proč. Právě proto, že pro mě bylo obrovským zážitkem třeba to, kdy součástí programu bylo navštívit prezidenta Federálního rezervního systému USA nebo Světové banky, tak pro mě bylo neskonale velkou prioritou, že jsem se mohla toho zúčastnit jako součást delegace.

Takže já většinou, pokud to šlo, tak jsem se snažila být s celou delegací tam, kde to dovoloval protokol. Eh, dámský program, ale zase jsme u toho, a to není žádná kritika. Byly první dámy, které se nezúčastnily žádných těch věcí, měly třeba úplně jiné povolání, jinou, jiné zájmy. Tam ten dámský program, když byl, tak jsem se snažila většinou, pokud jsem to mohla ovlivnit, aby to bylo třeba spojené s nějakou návštěvou, ne, že se jdeme podívat na dečky a něco, ale aby to bylo spojené třeba s návštěvou nějaké školy v tom místě nebo nějakého života v té jiné zemi. Tak tam jsem se zúčastnila.

Ano.

Takže, ale nenudila jsem se. To je prostě tak.

Tak eh když jste jednoho dne začala chodit do práce na Hrad, eh to asi nebyla věc všední, že?

To je jednohodné. Hned prvního dne. Hned prvního dne. Eh, je to úžasné a vím, že se mě kolikrát ptali, jestli to už není všední. Tam kdykoliv tam člověk projde a podívá se na tu Prahu. Mimochodem, když jsme přišli k vám do této velké budovy na ten výhled, tak přesně ty pocity, kdy poprvé jsem tam vešla a dívali jsme se na tu Prahu, je to pořád zážitek. Není to, že vám to zevšední a že to berete jako samozřejmost, ne?

Eh, vy jste to vzala z gruntu, protože se o vás říká, že jste na Hradě prošla všechna zákoutí, prošla všechny půdy, truhly a nechtěla jste, aby věci byly zavřené a aby někde ležely. Našla jste tam nějaký poklad?

Já samozřejmě. Pokladů je tam spousta. Procházet půdy je krása, ale procházet půdu Pražského hradu, kdo to má?

No, eh, pro mě bylo nejdůležitější jedna věc. Já to mám tak, že strašně ráda mám, aby věci, které člověk má, aby jich nebylo moc, ale aby sloužily, aby byly spravené a aby fungovaly. No a tam bylo spousta míst a místností, všechny možné depozitáře, kde ty věci nikdo neopravoval a ty byly zavřené v těch depozitářích.

No, tak jsme přemýšleli, jak vlastně s tím naložit. Takže jsem šla za mým mužem a říkala jsem, že by bylo dobré místo toho, aby se dávaly obrovské peníze do výstav, kde musíme dovážet předměty, nevím odkud, aby jsme se podívali do těch depozitářů a udělali přímo na Hradě, což v tom začátku bylo, udělali třeba výstavu nábytků, porcelánu, hodin, ale zároveň vlastně ten přínos do té výstavy by byl, že ty věci, které takto různě byly zavřené, jak říkáte, v tajných komnatách, by přišly na světlo a spravily by se.

A to mělo obrovský úspěch. To lidi velmi rádi viděli. A potom, když už to bylo spravené, tak se tím vylepšovaly interiéry, že se nedali zpátky do těch skladišť a tím se vylepšovaly interiéry mnoha komnat Pražského hradu.

>> No, není půda jako půda, [smích] píše Veronika Maříková a ptá se vás, že jste se musela všechno učit za pochodu jako ostatně tehdy všichni.

Jestli jste opravdu někdy trpěla trémou, že jste se najednou ocitla v situaci, kde jste si řekla: "Livie, co tady děláš?"

No tak, trémou jsem nikdy netrpěla.

A zase ono vám k tomu pomáhá celý ten váš život.

První věc třeba — Dysvanův soubor — to, že pro mě nebyl problém držet mikrofon, aby mě bylo slyšet, že jsem byla zvyklá říkat ty básničky na těch pódiích. Jako ekonomka jsem byla na řadě konferencí.

To vám všechno pomáhá.

Pomáhalo mě také, že vy se díváte i na to, co dělají ti druzí.

Tak třeba vím, že jsme se o tom bavili — a co ta etiketa.

Já říkám: "No, nejdůležitější ze všeho je umět tu řeč, protože tím pádem se umíte zeptat, ne? Nemít trému a neštvát se, ale zeptat se — a jak vy to u vás jako děláte nebo co to je — zeptat se."

>> A to mě vždycky těšilo a měla jsem jak se zeptat a trému jsem neměla a nic.

Ale ještě jedna věc je důležitá, ne?

Lidi podceňují to.

Myslí si, že někam přijdou, teď mají něco za úkol, myslí si, že to nějak dopadne.

Obrovská příprava.

Obrovská příprava na každou cestu, obrovská příprava na to, abyste věděla o té zemi, abyste věděla o těch lidech, s kterými se setkáte.

To strašně pomáhá.

>> Mám tady otázku, kterou jste mi tady tímto nahrála.

U pověstného kulatého stolu jste seděla s královnou Alžbětou, princem Filipem, Barakem Obamou, Billem Clintonem, Dmitriem Medvěděvem, jordánským králem a paní Staňková se ptá, jestli měli tito lidé něco společného a jestli tam je nějaká schopnost, která je předurčuje k moci, nebo naopak nějaká vlastnost, kterou ta moc posteriormente vytáhne na povrch.

>> To je hodně těžká otázka, protože tehdy jsme konverzaci většinou nevedli s těmi, u kterých jsem měla čest být u jednoho stolu.

Ale tak zaprvé u královských rodů — tam je to jednoduché.

Tam moje hlavní otázka vždycky byla — naposledy u teď zesnulého krále norského Haroda — byla: Jaké to je, když se narodíte jako král a vlastně celý život už to máte předurčeno?

Jako to je jedna věc.

U různých prezidentů, premiérů.

Ehm, většinou je to tak, že čím moudřejší a schopnější představitel té či oné role, tím také skromnější.

Rozlišovali se třeba tím, jak byli schopni se zajímat i o to, co se děje v té zemi, ve které jsou na návštěvě.

>> A tam byly rozdíly velké.

>> No, říct něco — já to řeknu jinak, abyste mohla vést zemi, ať už jako král, premiér, prezident — a platí to i u každého politika.

Musíte mít obrovské ego.

Nesmíte mít tu trému a být utlačený člověk.

Osobně myslím, ale abyste byl dobrým králem, dobrým politikem, tak u těch, kteří byli těmi dobrými, nesmí nikdy přesáhnout vaše ego.

To, že vy chcete to nebo ono a být slavný, nesmí nikdy přesáhnout to, pro koho to děláte, pro jakou zemi to děláte, proč tu věc děláte.

To je takhle jednoduché.

>> Ale rozumím tomu správně, že přijížděli lidé pokorní a přijížděli trochu frajírci.

>> Ano. Ano.

>> A jmenovat nebudeme.

>> No, ne.

>> Ani ty, ani ty, ani ty.

>> Škoda, škoda.

Teď tady mám otázku, které se asi dá říkat "Šrapnel".

Marek Kořán říká: "Když se bavíme o politice, tak téměř vždy někdo zjednodušeně řekne: Politika je svinstvo. Co jste se, paní Livie, o politice dozvěděla vy?"

Tak zaprvé bych řekla, že politika není svinstvo, protože politika jsou i politici a politici nejsou svinstvo.

Co jsem se dozvěděla?

No, dozvěděla jsem se, že tam je nejtěžší, co je na politice — pro ty, kteří jsou velmi blízko a nejsou v ní — že nemáte šanci, nemáte šanci uvádět věci na pravou míru.

Prostě to, co jednou vyjde do éteru, už se nikdy nedá prostě vysvětlit, doladit.

To je to nejtěžší.

[frknutí]

>> Vy jste řekla jednou, že byste nemohla dělat politiku, protože byste nedokázala ustát zradu.

A tehdy jste mluvila o takzvaném sarajevském atentátu.

O tom jste mluvila i v tom dokumentu.

Jak jste s tím pak pracovala, když jste s těmi lidmi znovu musela přicházet do styku a řekla jste, že jsou to zrádci, že jsou to lidé.

Přes to jste se mohla přenést nebo nepřenesla?

>> Přesto se nepřenesete nikdy.

Přesto se nepřenesete nikdy, pokud jste emotivnější. A proto je obdiv k těm politikům i politickám takový — že vy musíte vědět, že i toto musíte překonat. A když toho nejste schopné — já ne, já prostě některým politikům — a ty nemusím vyjmenovávat — prostě já pozdravím a říkám: "Nepodám vám ruku, protože jste udělal to" — všechno dodnes.

>> Dodnes.

>> Oni už ke mně ani se nepřibližují.

Teď [smích]

>> Paní Šárka Švecová viděla váš film a píše, že tam vzpomínáte a říkáte něco v tom smyslu: "Média — to byla vždycky nejtěžší část. Nejprve jste Johanka z Arku a pak zjistíte, že to nemá smysl. Média vždycky vyhrají."

>> Ano.

>> Platí to dodnes?

>> Platí to pořád.

Jak se proti tomu snažíte bránit, protože útoky na sebe, svého muže, svého syna — těch jste si užili dost a nikdy to byla kritika, řekněme, pracovních postupů, které se třeba neosvědčily. Někdy to byly velmi osobní animozity.

Jak se s tím dá naučit žít?

>> Těžko. Těžko se s tím dá naučit — že s tím nemůžete žít.

A když řeknete "Johanka Sarka" — no, tak když je to poprvé, vy to cítíte, tak si myslíte, že něco někomu vysvětlíte, ale to nejde prostě.

>> Hm.

>> To nejde.

>> Měla jste to někdy těžké v tom, že jste stála za svým mužem?

>> Já za ním pořád stojím.

>> Já vím.

>> To není minulý čas. Ne, ne, ne.

To — měla jste stála za svým mužem, ale měla jste s tím vnitřní problém, protože vy byste rozhodla jinak nebo byste...

>> Ne, tento problém jsem nikdy neměla, ač tomu lidi nevěří. Fakt je, že vždycky to bylo takto.

Neměla jsem problém, že bych nesla s tím, co dělá, říká. Ne, to jsem neměla.

A to je jednodušší.

Ještě jednu otázku — Dáša Mala.

Jak se paní Livie dívá dodatečně na privatizaci, jejíž provedení je nejvíce panu Klausovi vyčítáno? Potažmo následná amnestie, kterou [frknutí] kterou udělil na konci svého prezidentství.

Jak se na to díváte? A vlastně — můžete to komentovat, kdybyste i třeba s něčím trochu nesouhlasila? Nebo do takové té rodinné férovosti patří, že to musíme vyříkat my doma?

>> Ne, ne.

Tak samozřejmě bez privatizace — to zase a zase jsme u toho jako u té první otázky.

Jinak samozřejmě byly země, které to dělaly jinak.

Tady v našem — ještě v dobách, kdy musel být nějaký konsensus, k něčemu se muselo dojít.

Privatizace pomohla spoustě lidí.

Mluvím nejen o malé privatizaci, o tom, že to nadšení, které lidi měli — že za komunismu nemohli podnikat, nic nebylo jejich.

Eh, já když vezmu ty příběhy z toho začátku, ať to byla soukromá restaurace uhlováčků, kde oba rodiče pracovali za komunismu — když jim tu hospůdku sebrali, pracovala ona jako číšnice, on jako kuchař.

A když přišla ještě ani nebylo, nebyla restituce, nezačala ještě, tak oni už hned první dny začali se k tomu chovat.

Jinak když vezmu paní tady v Praze, v Praze, která říkám: „Měně už je tolik let a paní Klauzová, co já můžu dělat, vždyť já jako nemám žádnej majetek, nic nemůžu dělat." A já říkám: „Umíte žehlit košile do dneška?"

Ta paní prostě si udělala malou firmu. Bylo to nadšení a privatizace. Eh, ten odsudek je myslím nefér, protože malá privatizace pomohla řadě těch malých, středních podniků nastartovat po té době.

E, dnešní generace mladých netuší, že tenkrát ani kadeřnictví nebylo soukromé, žádný obchod. Ty lidi netušej, jaký to byl obrovský krok.

>> E, tady se většinou připomínají pak takové případy cukrovarů, ale to ne všechno bylo zprivatizováno, že jo. To jsme se o tom bavili v rozhovoru s vaším mužem před několika týdny a on hovořil o tom, že zprivatizovaná byla třetina.

>> Eh, myslíte si, že se něco dalo udělat líp, jinak?

>> Taková zoufalá otázka. Jenom jestli si člověk tak nedokládá, jestli nesedíte, nepijete čaj a neříkáte si „Václavec, co kdybychom to" — ne, to vás sklamu. Nemyslím si to, protože jsem byla u těch jednotlivých kroků ze dne na den, z hodiny na hodinu.