Libor Vondráček vs. Karel Haas o kompetenční žalobě prezidenta

Odpovědná.

Proto si myslím, že rozhodl jsem vás už avizoval v úvodu, nyní je pozdravím.

Jsou jimi Libor Vondráček, předseda svobodných členů klubu SPD, místopředseda Ústavněprávního výboru.

Dobrý večer.

Dobrý večer.

Zdravím také Kateřinu Stojanovou, členku Ústavněprávního výboru za Piráty.

Dobrý večer i vám.

Dobrý večer.

Vedle ní sedí Karel Hás, místopředseda Ústavněprávního výboru a místopředseda ODS.

Dobrý večer.

Krásný večer.

A ve spojení jsme také s Robertem Šlachtou, členem senátorského klubu hnutí ANO, předsedou hnutí Přísaha.

Dobrý večer.

Hezký večer. Děkuju za pozvání.

Začnu u vás, pane senátore. Jak vy čtete to dnešní předběžné opatření? Čtete to jako vyjasnění kompetencí, vítězství jedné strany v tom antickém dramatu? Je to peripetie nebo katarze?

Já si myslím, že i to rozhodnutí Ústavního soudu, i to, že vlastně byla podána kompetenční žalba, se to jeví jako prohra nás všech. V prvé řadě je to prohra dvou velkých hráčů – na jedné straně pan prezident a na druhé straně Andrej Babiš. Já si nemyslím, že někdo zvítězil.

Podíváme se, jak se o nás, o České republice baví venku, jakým způsobem vlastně Česká republika venku působíme. A vlastně už jenom to, že jsme pustili k Ústavnímu soudu vlastně dohodu dvou nejvyšších ústavních činitelů, tak já si myslím, že jsme prostě překročili určitou hranici, která nikdy neměla být překročena.

A já to vnímám. Voliči se mnou mluví. Dnes jsem byl mezi lidmi a ti lidé jsou až nechuceni, že něco takového vůbec tady vzniklo a že místo toho, abychom táhli za jeden po volbách, jsme říkali, že tady budeme, ten občan bude ten hlavní, bude to ten důležitý spojovací činitel, tak vlastně teď v současné době je ta společnost strašně rozdělena.

To, že Ústavní soud nějak rozhodl – já si myslím, že se dá očekávat, že rozhodne tak rychle tímto způsobem, protože za 14 dní je právě 14 dní. Myslím si, že proto se i prodlužovalo to rozhodnutí vlastně i vlády teď na pondělí. Myslím si, že to očekávání bylo – já aspoň sám, protože to rozhodování soudu znám ze své praxe. Myslím si, že se to dalo očekávat.

A teď si můžeme jenom tady vlastně mluvit o ústavním púči, protože to je pro mě jako pro bývalého policisty prostě naprosto něco nepříjemného.

Tak i k tomu se, pane senátore, dostaneme. Pojďme to ale vzít postupně.

Paní poslankyně, tady zaznělo – prohra nás všech. Vy to vidíte jako prohru nás všech, nebo výhru jedné z těch dvou stran, nebo prohru naopak jen té jedné strany?

Já to v první řadě vidím jako naprostý politický debakl ministra zahraničí Petra Macínky a zprostředkovaně i premiéra Andreje Babiše, který je samozřejmě zodpovědný za to, jak bude probíhat koordinace mezi nejvyššími ústavními činiteli.

Přesto nemám radost z toho, že ten spor skončil před Ústavním soudem, protože samozřejmě daleko raději bych byla, aby se Ústavní soud věnoval stížnostem občanů a občanek, případně i právnických osob a spolků a neřešil tento typ sporů. Protože si myslím, že mezi vyrovnanými racionálními osobnostmi, zvlášť ústavními činiteli, by mělo docházet k dohodám.

Mrzí mě, že se to nepovedlo, ale zároveň je pravda, že pan prezident Pavel v podstatě neměl jinou možnost. Buď mohl samozřejmě se uchylovat k nějakým provokacím. Historicky známe příklady, kdy třeba prezident v parlamentním systému držel premiéra v šachu tím, že nepodepisoval smlouvy nebo třeba nejmenoval diplomaty, ale on si zvolil, já bych řekla, daleko čistší, otevřenější a možná i odvážnější krok, protože ostatně i když máme to předběžné opatření, tak Ústavní soud brání i další budoucí prezidentky a prezidenty, pokud by se dostali do podobného kompetenčního sporu, který ten Ústavní soud autoritativně rozhodne.

Pane poslan Vondráčku, opravte mě – vy jste příznivcem kompetenčních žalob. V těch minulých sporech jste říkal, že byste byl rád, že jste za ně rád, že k nim mělo docházet. Cituju vás správně? Proto by mě zajímal váš názor. Je to, jak jsem říkal, v tom antickém dramatu – je to ta katarze?

Já osobně jsem byl příznivcem toho, aby se vyjasnila otázka, která se tu opakovaně dávala na stůl a v tomto případě nabrala jaksi nejdramatičtějších kontur, když tedy pan prezident nejmenování doprovodil osočením Filipa Turka, že adoruje totalitní režimy. Ale pokud jde v této věci o výklad sdílené kompetence, tak já skutečně nejsem si jist, jak může v této věci rozhodovat Ústavní soud. Může někoho nutit, aby s někým sdílel něco, co s ním sdílet nechce.

Trochu mi to připomíná, jako kdyby nějaká žena byla nucena do sňatku, který si nepřeje. Jak to asi bude vypadat v Ankaře, když tam proti vůli vlády pojede pan prezident? No, tak se tam bude někde v zákulisí pohybovat. Ale jestli dosud mezinárodní politika nevnímala to dění v České republice, tak teď si ho samozřejmě všimnou a možná si i Donald Trump dostatečně všimne těch slov, která Petr Pavel používal.

Na druhou stranu – my nemáme rozhodnutí. Tohle je stále zatím jen předběžné opatření, abychom byli přesní.

To je sice pravda, ale to, že Ústavní soud nutí vládu, aby s sebou vzala prezidenta republiky na takové jednání, je do nebe volající v tom slova smyslu, že to přišlo jeden den po podání toho návrhu. A je to prostě šokující a lidem se těžko vysvětluje, proč se nemohou domáhat svých práv, proč čekají dlouhou dobu na vyjádření Ústavního soudu.

A vezměte si to – ti ústavní soudci jsou lidé, kteří také třeba mají další profese, zkoušejí. Teď je státnicové období. To znamená, oni všeho nechali a spěchali, aby ze dne na den napsali takové velice tvrdé právní vyjádření. Já v tom prostě spatřuji nestandardní krok a myslím si, že lidé, když se na to dívají, musí v tom vnímat, že to je účelovost – že účelově rozhoduje soud rychleji, než jinak rozhoduje.

Karlu Háse – pokud si to dovolím tak shrnout – jsme tady měli zatím všechny pohledy. Prohra nás všech. Debakl především vlády. Na druhou stranu jsme tady měli pohled, že to je do jisté míry prohra pana prezidenta. Jak to vidíte vy?

Na prvním místě – a to už některý z předřečníků řekl – český ústavní systém, česká ústava stojí na principu dohody a kooperace a spolupráce klíčových hráčů. V tomto případě premiéra s prezidentem. K té dohodě nedošlo. To musí být každýmu soudnému nebo soudně uvažujícímu politikovi líto. To je první poznámka.

Druhá – k té dohodě, ale vždycky potřebujete dvě strany k jakékoli dohodě. A tady si řekněme na rovinu – v tom je teda excelentně plastické a přesné – nebo přesná – druhá část návrhu prezidenta podaná k Ústavnímu soudu. Když si ho přečtete, je tam úplně přesná chronologie těch opakovaných naschválu, faulů, podrazů ze strany vlády. Dva dopisy bez odpovědi. Dvě osobní schůzky bez jakékoli dohody. Účast na vládě bez jakékoli dohody.

Avizované rozhodnutí 8. června — prezident potvrdí účast a teprve, když potvrdí účast, tak je odkládáno na 22. června a takhle bych mohl pokračovat.

To znamená, ty naschvály jsou velmi plasticky shrnuté v návrhu pana prezidenta.

Proč se premiér a já to říkám s plnou vážností vydal do válek, které bojuje za motoristy, za nikoho jiného. To já jsem nikdy nepochopil. Proč opustil tu racionální povolební komunikaci s prezidentem z loňského podzimu a z přelomu roku? To já jsem nikdy nepochopil.

Poslední poznámka. Ano, jedna jediná věta. K předběžnému opatření Ústavního soudu. Já jsem lehce zdrženlivý. Toto — nebo tento institut — byl dnes použit pro mě velmi překvapivě.

>> Paneáško, chcete zpochybnit, že prezident republiky se snažil o tu dohodu? Vy jste tam odmítavě.

>> Já jsem odmítavě kroutil tím, že je to součást podání k Ústavnímu soudu, protože to přeci není válka malicherná, to je válka o podobu naší demokracie. Válka o to, jestli skutečně vláda je vrcholným orgánem moci výkonné. Válka o to, jestli je tady parlamentní nebo prezidentská demokracie. Tohle je ten zásadní střed.

A proto samozřejmě do něj nakonec šel, tak jak vy říkáte i Andrej Babiš, že tedy neustupoval. A když se přeci nemohli shodnout, no tak se neshodli. A zůstalo to na tom, že vláda nese zodpovědnost za zahraniční politiku a rozhodla se ji vykonávat ve složení své delegace, takže je tam ministr obrany, zahraniční věci a premiér.

Ale pokud se nedohodli na jiném složení, tak to přeci není důvod, aby se tím zabýval Ústavní soud. Ústavní soud má zkoumat ústavnost. Ne jestli někdo někomu psal dopisy, ne jestli někdo přišel na nějakou schůzku o 15 minut později. Pokud na toto přistoupíme — tak jako jsme přistoupili na to, že Ústavní soud vykládá materiální jádro ústavy, nikoliv ústavu — o čem příště bude rozhodovat Ústavní soud.

>> Já dám krátký prostor na reakce panu Šlachtovi, prosím.

>> Já jenom — posloucháme se, o čem mluvíme. My tady říkáme, nebo tady pan Macinka říká, že vyhlašuje válku — válku prezident vládě. Pan předseda Libor nám teď říká o tom, co Ústavní soud měl nebo neměl dělat.

Na druhou stranu poslechněme si. Vždyť to je naprosto absurdní. Dvě osoby jsou odpovědné. Je to pan prezident, je to pan premiér. Tito dva lidi se nebyli schopni dohodnout.

Já neberu pana Macinku. Pan Macinka je ministr zahraničních věcí. Je podřízený premiérovi a premiér je odpovědný za to, že nějakým způsobem bude komunikovat s prezidentem. Proto je to práce těchto dvou lidí. To, co je pan Macinka, to je mě úplně někde, jakoby jenom z mé strany.

>> Dobrá, rozumím tomu. Já možná navázu na to, co říkáte, a začnu tedy u vás a dám samozřejmě prostor i vám, pane Vondráčku.

Ono to tady už zaznělo a já to budu citovat: Pokus o ústavní puč. Akreditujeme soudruha prezidenta. Prezident vyhlásil válku vládě. Je to chování politického nájezdníka. To byla citace. To nejsou moje slova. To byla citace vicepremiéra a ministra zahraničních věcí.

Tohle je v pořádku? No tak pokud se bavíme o tom, o čem konkrétně rozhodl ten soud, tak vytržená věta z kontextu — ta není žádný ústavní puč. To je o tom, že prezident Petr Pavel se účastní té delegace a možná, že tam nebude vůbec o ničem hlasovat, že tam nebude k ničemu mluvit na mikrofon, ale bude tam přítomen.

Je s podivem, proč na tom tak moc trval. Ale pokud musím do řeči — Vy chápete moji otázku, vy jí rozumíte?

>> Já jí rozumím. Já jsem se ptal na ten slovník, jestli tohle je...

>> Tam jde totiž o to, že v kontextu třeba toho, čeho se nedávno dopustil Rumunský ústavní soud, si musíme říct, jestli pokud budeme obecně — pokud půjdeme obecně tou cestou jako Česká republika, že Ústavní soud bude rozhodovat v takovémto typu sporů a to ještě s takovou urgencí, že den poté, co je podán návrh — tak abychom se do toho ústavního podu jednou nedostali.

>> Zopakuju tu otázku ještě jednou. Mohu přečíst tu citaci, jestli chcete, jestli jste mě špatně slyšel?

>> Já jsem vás slyšel a komentuju ten ústavní puč. A tak snad...

>> Mě zajímá ten slovník. Slovník ministra zahraničních věcí. Je tohle v pořádku?

>> Tak slovník ministra zahraničních věcí je slovníkem ministra zahraničních věcí. Já vnímám vážnost situace. Vnímám to, že to, co se může v budoucnu stát — že Ústavní soud bude rozhodovat o věcech, kterým tady vůbec nevznikl.

Tak hovoří premiér, vicepremiér a ministr zahraničních věcí — tak je to v pořádku. Já nejsem tady od toho, abych říkal, jestli je v pořádku, jestli se někdo nějak vyjadřuje nebo ne. Já určitě nemyslím, že tohle by bylo něco, co by ho diskvalifikovalo z funkce, kterou dělá — myslím — velice dobře. On má ty vztahy s Donaldem Trumpem daleko lepší než třeba...

>> Dám za — Rozumím tomu, paní poslankyně.

>> Pane kolego, vy přece nejste členem strany Motoristé sobě. Já vůbec nechápu, jak kolem toho můžete tak lavírovat. My přesně tyhle plody nevycháleného ega ministra zahraniční Macinky sledujeme s občany a občankami této republiky každý den. To není žádný přínos jeho odborné kompetence. To je to, že on se zamiloval do Donalda Trumpa a do jeho stylu politické kultury — trumpismu — protože pravděpodobně nemá co jiného ani svým voličům a voličkám nabídnout.

A vy ho tady úplně dogmaticky tímhletem lavírováním v podstatě obhajujete. Já tomu nerozumím vůbec, proč.

Přeci každý, kdo na konci každého dne — na tohle, na tento styl jeho zahraniční politiky a neschopnosti se koordinovat s prezidentem republiky — doplatí. Nebude nikdo jiný než občané této republiky.

Jedná se přeci o to, jestli se prezident republiky zúčastní summitu NATO v Ankaře — summitu, jehož ústředním tématem bude ruská válečná agrese na Ukrajině. Zemi, která je relativně blízko České republiky. Odehrává se v Evropě. Je to prostě válečná vřava, kde umírají lidé. Válka bez pravidel.

Rozumím se...

>> Měl účastnit prezident jako velitel ozbrojených sil České republiky. To je přece jeho ústavní kompetence, významná ústavní role.

A my místo toho — abychom se věnovali relevantním problémům této republiky a občané měli jistotu, že v téhle bezprecedentní bezpečnostní krizi se ústavní činitelé dokážou zkoordinovat — tak tady posloucháme — s prominutím, já se omlouvám — tyto výtrysky ministra zahraničí a nikdo z toho nic nemá, kromě toho, že on má možná každý večer v posteli utěšené ego.

Nechápu, jak...

>> Rozumím, rozumím vašemu pohledu. Dávám — jestli chcete — krátkou reakci, pane Vondráčku. Vy jste se tam...

>> Mně jde o věc. Mně jde o věc. Jestli paní kolegyni pohoršují představy o utěšeném egovém Macinky — pro mě je zásadní, aby Českou republiku reprezentoval ten, kdo tam bude hájit její zájmy. To je vláda, to není prezident, který má názory jako opozice.

Ne...

>> Pane, na druhou stranu — byla to emotivní situace. Měl ministr zahraničních věcí prostě takový pohled na tu danou situaci? Je to prostě jeho názor?

>> V žádném případě nemohl.

Já bych to nejradši odvěl tím, že ta naprosto nepřijatelná klackovská, já nevím jak to říct jinak, slova Petra Macinky si nezasluhují dělat jim tady reklamu v hlavním vysílacím čase. To je tak všechno, co se k nim dá říct.

Ale mě spíš překvapil teď kolega Libor Vondráček. On tady pronesl a to mně připadá jako elementární neznalost ústavy.

Zaprvé, že zahraniční politika spadá pouze do věcí vlády — tak to je jedna nepravda. Prezident je hlavou státu. Prezident zastupuje stát navenek. Je to v rámci sdílených kompetencí. Proto tam musí být kooperace. To znamená, je to vláda i prezident. Takže oba dva aktéři to jsou.

A pak jste řekl, že Ústavní soud se vlamuje do rozhodování, kterému nepřísluší. Tak prosím vás, Česká ústava v článku 87 — rozhodování tohoto typu kompetenčních sporů o rozsah pravomoci a působnosti mezi dvěma státními orgány, v tomto případě mezi prezidentem republiky a vládou — bez ohledu na to na to osobní zastoupení, kdo to aktuálně v tom daném volebním období je — tak ukládá Česká ústava právě a jen Ústavnímu soudu. Nikdo jiný to rozhodnout nemůže, pane kolego. Jednu věc takhle jednoduše.

Byl jsem osočen z neznalosti ústavy. Já jsem ale doslova řekl, že vláda nese zodpovědnost za zahraniční politiku, ne že je jediná, kdo se v ní pohybuje. To jste teda trošičku překroutil to, co jsem ve skutečnosti řekl. A vlamování se Ústavního soudu tam, kam se vlamovat nemá. Kdo jiný by měl rozhodnout?

>> Měl jsem materiální jádro ústavy rok 2009. Bohužel na to nepřišla žádná reakce. Teď vidíme tady další typ sporu, ve kterém si trvám na tom, co přijde příště. Říká, že Ústavní soud Andrej Babišovi, že nemá chodit 15 minut pozdě.

>> Ústava to říká. Víš co? Kompetenční spor mezi státními orgány rozhoduje Ústavní soud. Takto zní článek 87 ústavy.

>> Tak pánové, eh děkuju vám za tu výměnu. Já tu debatu s laskavým dovolením posunu o kousek dál. Koneckonců už to tady zaznělo — ta rychlost. A začnu u vás, pane senátore.

Eh ta rychlost byla skutečně — nechci říct nezvyklá — ale eh pro spoustu lidí řekněme nezvyklá. To znamená, že v zásadě den po samotném podání, dva dny po tom, co vláda oznámila, že tedy nepočítá s prezidentem republiky — Ústavní soud neříkám, že vynesl ten nález nebo ten finální rozsudek — ale přišel s předběžným opatřením, to znamená s nějakým krokem. Je to podle vás skutečně rychlost nezvyklá?

Tak myslím si, že každý, kdo se v tom vlastně v našem právním prostředí pohybuje, tak určitě si musí říct, že to bylo nezvykle rychlé. Na druhou stranu musíme říct, co tomu předcházelo. Byla vláda, která to posunula — to rozhodnutí o 14 dní — vlastně teď v pondělí mělo to být v osm, potom to bylo v 22, takže viděli, jakým způsobem prezident k tomu přistupoval, jak k tomu přistupovala vláda. Tak na dlouho stanu všichni byli v očekávání, co Ústavní soud udělá.

Na druhé straně víme, že ten summit bude za 14 dní, tak vlastně naleženě, kdyby to rozhodování bylo vlastně až poté, tak by nějakým způsobem i došlo k tomu zkrácení toho podání od toho od pana prezidenta. Já na druhou stranu jsem očekával, že něco z Ústavního soudu — nějaké rozhodnutí — přijde nějakým takovým způsobem, takže pro mě to očekávání úplně — nebo očekával jsem, že něco z toho se stane tímto způsobem.

Eh, paní poslankyně, vy vnímáte tu rychlost jako adekvátní nebo jako něco, co může vyvolávat u některých lidí — nechci říct přímo zvednuté obočí — ale třeba otazníky?

>> Já spoléhám na to, že minimálně v tomto studiu jsme tu fyzicky přítomní tři právníci a přeci dobře víme, co je meritem institutu předběžného opatření. Je to právě mimo jiné jeho podstatou — rychlost jeho vydání předtím, než je rozhodnuto o věci samé. A to právě proto, že se vydává v těch chvílích, kdy je nějaký omezený časový úsek, ve kterém je soudu jasné, že v něm nebude moci rozhodnout o podstatě té věci. To znamená, vydává ho, aby nedošlo k vyčerpání těch práv před uplynutím toho času. To je prostě podstata předběžného opatření i v civilním řízení.

Známe třeba žalobu na ochranu držby, na kterou má soud 15 dnů, během které je musí vydat, a dokonce ani nezkoumá v té dané chvíli, kdo je v právu a kdo není. A stejně tak to má v kompetenci i Ústavní soud v tomto případě.

A prostě tím nezvěstoval nic jiného, než pokud si vláda myslela, že zvolenou strategií oddalováním rozhodnutí o účasti prezidenta na summitu v Ankaře — to budeš posouvat tak daleko, ať už až nebude možné, aby se prezident zúčastnil — tak se jí prostě spletla.

>> Na druhou stranu to rozhodnutí nebylo jednomyslné. Dva soudci se postavili proti v odlišném stanovisku a právě oni hovoří o tom, že si nejsou jisti, jestli ten institut předběžného opatření je — nechci říct relevantní — ale jestli je nezbytný v tento moment.

>> Tak tato disidentní stanoviska jsou běžnou součástí rozhodování Ústavního soudu, ale já bych podotkla, že o vydání toho předběžného opatření rozhodovalo 15 soudců a 13 z nich — to znamená naprostá většina z nich — se rozhodla pro jeho vydání.

A já ještě připomenu, že soudcem s pravodem v tomto případě pan profesor Šámal, který tedy byl jedním z nich, který taky byl pro vydání toho předběžného opatření — ten byl jmenován ještě panem prezidentem Zemanem v roce 2020. A naopak dva disentující soudci — pan profesor Winter a paní soudkyně Dita Řepková — byli ti, kteří nebyli pro jeho vydání, a ti byli jmenováni panem prezidentem Pavlem.

Takže když tu pan kolega Vondráček hovoří o nějakém vlamování Ústavního soudu a v podstatě z něj dělá nějakou aktivistickou organizaci, která snad jedná mimo ty ústavní limity svých kompetencí — tak jenom připomenu, že opravdu zjevně v tom nikdo neměl žádný osobní nebo politický zájem a bylo to čisté a velice dobře zvážené odborné rozhodnutí.

>> Pane poslanče Vondráčku, vy jste zmiňoval tu rychlost, která vás udivila. Na druhou stranu — kdo dostal prezidenta do té tísně? Eh, že koneckonců tomu samotnému Ústavnímu soudu zbývalo — a oni to říkali, dnes to říkal pan soudce Šámal — že podle jejich informací ty akreditace se uzavírají v pátek. To znamená, že nějaké rozhodnutí z jejich strany, pokud ho chtěli učinit, muselo vzejít do pátku, protože pak už by to nemělo smysl. Kdo koho dostal do té časové tísně?

>> To ale přeci není předmětem rozhodování Ústavního soudu, kdo koho dostal do časové tísně. My se tady bavíme — my se tady bavíme o tom, že 15 ústavních soudců ze dne na den během jednoho dne nechali veškeré jiné práce a začali řešit tuto věc z důvodu, že by vznikla nějaká obrovská škoda. Protože to předběžné opatření se dává v čase, kdy se má odvracet velká škoda. A já bych tedy nebyl ztotožněn s tím, že museli jednat takto rychle.

Je mnoho jiných případů, kdy žádají žadatelé u ústavních stížností o předběžné opatření a žádné situaci to nepřijde druhý den a rozhodují o tom menší tribunály v menším počtu soudců. Tady se muselo 15 soudců nad něčím usnést. Takže za mě — ta rychlost. Vždycky mě zajímalo, proč by nemohli.

No, protože přeci mají spoustu jiných úkolů, které dělají běžně a nemají, nepreferují. Mají třeba právě zkoušky u těch státnic a nestane se to, že by kvůli jednomu konkrétnímu případu, kdy někdo ze dne na den chce předběžné opatření, kdyby řekli zkoušky se ruší, jdeme psát předběžné opatření. Ale v tomto případě to udělali.

A toto je velice zvláštní. Zvlášť je to zvláštní, když se podíváme i na osobu samotného pana předsedy Ústavního soudu, který byl účastníkem demonstrace, milionů chvil, který podepisoval petice za rezignaci předchozí vlády Andreje Babiše.

Ale zaznělo tady, že ho jmenoval Miloš Zeman.

To tady zaznělo.

Pana Baxu nejmenoval Miloš Zeman, ale to je jedno. To byl pana Šamala.

A pokud jde o pana Baxu, vnímám, že tady ta jeho minulost je něčím, co samozřejmě dnes vyvolává otazníky a bude to vyvolávat pořád. Protože pokud mu stojí proti němu ta jiná vláda Andreje Babiše a on požadoval demonstraci té předchozí, tak je to právě to, čeho by se soudci neměli dopouštět. Dokonce nikdy neměl stát členem Ústavního soudu vzhledem k tomu, jak působil a jak se politicky vyjádřoval v minulosti.

Pardon, můžu jenom krátké prostor? Také panu Hásovi je tady s námi, ale jestli chcete jednu jedinou větu, prosím.

Tak žijeme přeci v nějakém kontextu, ve kterém rozhoduje i Ústavní soud. Jestli jste si to, pane kolego, dobře nastudoval, tak víte, že akreditace na summit NATO končí 26. června. To je ten poslední den, kdy se může prezident akreditovat.

Tak kdy o tom měl rozhodnout Ústavní soud, aby to v tom vašem posuzování nebylo rychlé, ukvapené rozhodnutí? Nejdřív měly zkoušet studenty na státnicích. To je hodně rozvinuté.

Nezlobte se, paní poslankyně, pane Hási.

Ústavní soud a teď zjednodušuju to odůvodnění, ale věřím, že zůstává naprosto objektivní, uvedl dva silné důvody, proč to předběžné opatření vydal. Tím prvním důvodem bylo hledisko spravedlnosti, kdy Ústavní soud, zjednodušeně řečeno, říká: my takhle těžkou kompetenční věc nejsme schopni meritorně finálně rozhodnout v řádu jednotek dnů, které zbývají do pátku do akreditace.

To znamená, kdybychom předběžné rozhodnutí nevydali, tak bychom nepochybně tu jednu stranu sporu poškodili. A teď tím nijak nepředjímají to finální rozhodnutí. Protože prostě rozhodnutí až po Ankaře by nepochybně znamenalo faktickou prohru navrhovatele — to znamená prezidenta republiky.

První důvod: hledisko spravedlnosti.

Druhý důvod: pravidlo, řekněme ústavní nebo politické zvyklosti v České republice. Kdy s výjimkou roku 22 a dvou samitů, kterých se neúčastnil ex-prezident Miloš Zeman — ze zdravotních důvodů zdůrazňuju, ne proto, že by ho tam někdo nechtěl vzít — tak po celou dobu členství České republiky v NATO vždycky fungoval ten tandem na summitech NATO: premiér a prezident.

To znamená, Ústavní soud srozumitelně řekl: tato dvě hlediska pro něj byla naprosto nosná, proto aby to předběžné rozhodnutí, předběžné opatření vydal.

To, že pro mě jsou celkem validní ta disentní stanoviska dvou soudců — pana profesora Vintra a paní soudkyně Řepkové — já jsem si je se zájmem přečetl a jsou velmi validní. Ale ty dva nosné důvody 13 soudců pléna Ústavního soudu jsou z mého pohledu jasné, srozumitelné. A z tohoto pohledu spravedlnost a ten druhý faktor — ustálená zvyklost — jsou podle mého názoru legitimním důvodem k vydání předběžného opatření.

A pak tady padla třetí poznámka. V tom má kolegyně Kateřina naprostou pravdu. Je nutné říct: ten návrh předběžného opatření vždycky připravuje soudce zpravodaj. To znamená připravoval pan profesor Šamala — to znamená nominant — a naprosto oprávněný. O jeho zase kompetencích netřeba jakkoli spekulovat. Nominant pana exprezidenta Zemana.

Pane senátore Šlachto, tady nebo ne tady, ale obecně v těch komentářích zaznívá ještě jeden argument, který posouvá celou tu věc trochu dál. To je do role, řekněme, nebo do situace: my máme přímo voleného prezidenta, který stále funguje v mantinelech — řekněme — prezidentů, kteří byli voleni parlamentem. Je tohle ten moment posilování role právě prezidenta, který je volen přímo? Vnímáte to takto?

Vnímám to. Protože vyjadřovali se k tomu i ústavní právníci a říkali, že vlastně to bude precedens, kdy se vlastně ta kompetenční žaloba dostala k Ústavnímu soudu. Já si myslím, že těch důvodů, kdy mohla být kompetenční žaloba podána — ať to bylo za prezidenta Zemana, ať to bylo vlastně už teď za prezidenta Pavla — bylo hodně. Ale nikdo z těch politiků si na to úplně netoufnul. A právě si myslel, že nikdo nechtěl překročit úplně tu řeku — nebo tu hranici — jakoby toho, co ten ústavní soud nám řekne.

A já budu s očekáváním čekat, jaký vlastně bude závěr z Ústavního soudu. A myslím si, že to může naprosto přenastavit vlastně vztah mezi prezidentem a mezi vládou. A myslím si, že se to každej bál. A myslím si, že teď Andrej Babiš a Petr Pavel vlastně se k tomu dostali. Uvidíme, jaký ten výsledek z toho bude.

Na druhou stranu, já možná ještě jenom k tomu, jak jste komunikovali ohledně Ústavního soudu. Já si úplně nemyslím, aby bylo dobře, aby z vrcholních politiků docházelo k nějakému způsobu nedůvěry k Ústavnímu soudu. Abysme napadali ústavní soudy. Já si myslím, že zrovna v dnešní bezpečnostní situaci se myslím, že občané by měli důvěřovat okresním, krajským soudům, vrchním soudům — vlastně naší soudní soustavě. A nemyslím si, že je úplně dobře, abysme okopávali kotníky. Protože se nám to strašně může nevyplatit a může se nám to vrátit zpátky hodně negativně.

Pane Hase, vy s tím souhlasíte vizuelně tady ve studiu. Nechám vás na to reagovat. Ale taky abych se vás rád zeptal na ten moment posilování rolí právě přímovolených prezidentů, abychom zůstali jaksi v těch mantinelech — nikoliv u konkrétní osoby.

Já, co se týká přímé volby prezidenta, tak teď tady budu naprosto otevřený a možná až příliš příkrý. Já si myslím, že přímá volba prezidenta je jednou z největších chyb, kterou zákonodárci této země udělali. Vnesli do naší výborné ústavy z roku 93 prostě prvek nekompatibilní. Ale v této konkrétní záležitosti tak přímá volba v ní nehraje vůbec žádnou roli.

A řekněme si úplně na rovinu: tvrzení kolegů z koalice nebo části kolegů z koalice — ať jsem férový — zejména motoristů — o tom, že si prezident uzurpuje něco navíc, co mu ústava nepřikládá. Tak v tomto sporu, prosím vás, je to naprosto jednoduché. Tady naopak vláda — a teď to zjednodušuju, ať je to srozumitelné pro diváky — chtěla prezidentovi ukrást část sdílených pravomocí, který s ní má. Takhle jednoduchý to je.

To znamená tady žádná hrozba. A teď to řeknu: prezidentského puče, posunu k prezidentskému systému, ústavního puče — tak jak jsme to slyšeli od těch motoristů — vůbec nehrozí. Vláda chtěla prezidentovi ukrást. Trvalo jí to tři měsíce od března až do 22.

Část sdílených kompetencí a prezident si tu svojí část nechtěl nechat ukrást, tak se tomu bránil kompetenční žalobou v souladu s ústavou České republiky.

Takhle jednoduchý ten příběh je.

>> Pane Vondráčku, jste ochoten?

Pan Šlachta se hlásí, já to vnímám, ale dovolte, dořeknu tu otázku tady na pana Vondráčka, jestli dovolíte, ale nezapomenu na vás. Vím, že tam jste, i když nejste tady, ale jste tam.

Co se týče těch sdílených pravomocí, je to tak, že prezident republiky si chtěl — já to nechci říct lidově — vykolíkovat ten svůj prostor. Nebo je to skutečně něco, co právě pro prezidenta a prezidenty je ten moment, kdy se řekněme nově redefinuje ta jeho role a třeba i jeho pravomoci a jeho možnosti.

Nemyslím si, že by v tomto hrála roli nějak přímá volba prezidenta, byť tedy částečně se měnila ústava i co do kompetencí.