Kristina Höschlová 3. díl: Zdraví nevzniká válením v teple, odolnými nás dělá chlad a brzké vstávání

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti. Od mikrofonu vás zdraví [hudba] Martina Kociánová. Nikdy jsme neměli tolik informací a asi málokdy jsme se cítili tak rozkolísaní. Lékařka Kristina Hešlová říká, že jsme jako gumové kačenky, které rozhoupe každá vlnka a z každého pohybu máme strach. říká:„Sme pořád v pozici Kačenky, [hudba] která je teď nahoře na vlně. Pak se zhoupne dolů a má pocit, že se prostě utopí. Radcek nad mořem vidí ale jen jemné vlnění a z okénka letadla je hladina téměř jednolitá, klidná. [hudba] Moře přitom zůstává stále stejné. Mění se jen výška, ze které se díváme. Nádhlad. Autorka [hudba] knihy Lékařem jste i vy tvrdí, že kontemplace je cesta k tomu, jak se dostat do pozice toho Racka. Jak se ale zvednout [hudba] nad vlny, když nás zprávy a rozporuplné informace každou chvíli stáhnou zpátky? Možná ta cesta nevede vzhůru, ale dovnitř. Milí posluchači, lékařka, záchranářka, [hudba] specializující se na urgentní a horskou medicínu, také anestezioložka, žena, která se zúčastnila řady humanitárních misí a pracovala v řadě válečných zón. je zakladatelkou Mezinárodního institutu komplementární medicíny Mehana a věnuje se poznání tomu, kterak můžeme eh postoupit v sebeléčebných technikách my všichni. Možná i proto napsala knihu s všeříkajícím názvem Lékařem jste i vy. Kristino, jsem moc ráda, že se opět vidíme. Vítej. >> Dobrý den. Pojďme se vrátit k tomu, jak můžeme pomáhat každý den, každou možná i teď zrovna my dvě a našim posluchačům, když si to uvědomí. A to je dech. Ty jsi leden věnovala vzduchu jako léčivému elementu. Ostatně já jako vodnář vím, že jsem také vzdušné znamení, což je vlastně takové nejmíň logické, když vodnář je vzdušné znamení v lednu. >> A eh ty eh cituješ vlastníte svůj dech. Nikdo vám nemůže vzít váš klid. Eh ty tímto uvozuješ kapitolu. Eh neříkáš, kdo to říká. podezřívám tě, že je to tvůj citát. A my jsme si tady o dechu povídali před nedlouhou dobou s docentem Petrem Koliskem, který se mu intenzivně věnuje na vědecké úrovni a spolu s doktorkou Sárovou, balneoložkou propojují tady tyto léčivé elementy termální vody a dechu. Ty už sis o dechu mluvila. Eh, řekni mi, kolik by tomu člověk měl věnovat eh, denně soustředěně? Teď nemyslím to, že si uvědomím v určitém okamžiku dýchej, dýchej, zase máš přídech nervózní. Ale myslíš si, že by třeba člověk měl skutečně půl hodiny setrvat v klidu a jenom sledovat svůj dech a třeba se u toho dívat na hvězdnou oblohu a nebo do svíčky? E, dá se říct, kolik je ta nejmenší část dne, kterou a mysli, kterou by člověk měl dechu, duchu věnovat? >> Nemyslím si a neradím. >> Eh, to nad tím takhle vůbec nepřemýšlím. Tady eh to nechám na každým vlastně coi z toho eh nepřeberného potenciálu, který práce s dechem skytá, vezme a to každý podle svých potřebace. Eh dech působí léčebně na mnoha úrovních, na té čistě mechanistické úrovni. Už je to jenom to, že vlastně eh zvyšujeme kapacitu, to znamená víc kyslíků dostaneme do těla tím, že změním nějakým způsobem dechový vzorec, tak si to jenom představíme už jenom na té čistě mechanistické úrovni. Víc klípků se otevře, provzdušní. Tímto i se vlastně pro masírují kapiláry a vlastně cévy, které potom odvádějí tu krev okysličnou do těla. Eh, tím, že cvičím nějakým způsobem vědomě to dýchání, tak si posiluju i dechové svaly. A to se nejvíce hodí potom třeba e, když jsem nějak kompromitovaná, vlastně v tom spočívá i aklimatizační techniky. Když jedu do vysokých nadmřských výšek, kde je nižší eh tlak, to znamená mám nižší přísun kyslíku, tak eh že jo, nějaké procento toho kysíku vždycky budu spotřebovat ty mé dechové svaly a ve chvíli, kdy já je mám dobře vytrénované právě tím, že už soustavně předtím cvičím, různá dechová cvičení, tak se to neskutečně hodí, hlavně se to markantně projeví e tím, že mé dechové svaly nespotřebují tolik toho toho kyslíku a vlastně ten kyslík pak zůstává k dispozici pro životní důležité orgány. No [frknutí] a pak už jdeme dál. Tam další věc je, že dech je, že jo, neodlučně propojen s vegetativním nervovým systémem, který je součástí psychoneuroimunoendokrinního regulačního systému, což bych řekla, že to je to už je to ta vnitřní moudrost, jo, to je zas takové jakoby, bych řekla jako hmotně na hmotné úrovni popsaný ten mechanismus sebeopravný, sebeléčebný, který my v sobě máme. My to popisujeme právě na propojenosti psychického vegetativního, neurového, imunitního, hormonálního systému a eh práce s dechem významně eh stimuluje schopnost vlastně tady toho systému jako vyrovnávat různé eh eh škodlivé vlivy a vlastně pořád nás opravovat. No, pak další věci je samozřejmě vagový nerv a eh pak kontemplativní složka. Takže eh kdybych měla odpovědět na tvoji otázku, si myslím, že první, co je, je, pokud to někoho zajímá, eh, tak se trošičku podílet, že jo. Knih odechu je spousta. V mé knížce tomu věnuju první kapitolu celkem bych řekla méně stručně, než e se dechu věnuju nebo více bych řekla hlouběji se mu věnuju než jiným tématům tam. Ale je to jenom kousek kapitoly. Je spousta dalších publikací i lidí i v naší republice, který kteří práci s dechem promují. No a potom už je vlastně na každém člověku, pro co všechno si z toho nepřeberného potenciálu šáhne, na co se zaměří, čemu se bude věnovat a v jaké míře a a to už je na každém. >> Je spousta návodů na internetu, YouTube je v tom nekonečný. Eh, mohu zvolit třeba nějaké špatné dechové cvičení, špatnou cestu a zároveň si tím třeba ublížit, protože zase budu moc snaživá a budu dýchat a dýchat a hyperventilovat a >> nemohu říct, protože já to nějak jako nemám úplně přehled, co po internetu běhá, ale tady na to odpovím zase odpovědí, kterou jsem zmiňovala už na začátku. první a vlastně klíčem ke všemu je vnímavost. Takže ať začnu dělat, co dělat, ať chci dělat pro sebe, co dělat, tak ve chvíli, kdy jsem vnímavá vůči vnitřnímu eh nějakému tomu nastavení, tomu archetypálnímu programu, té moudrosti, který všechny v sobě máme, tak tam přesně najdu návod, co mám dělat, co je pro mě dobrý nebo ne. A to neznamená, že a já si myslím, že je to právě nádherná ta kombinace je skvělý. Já sama pořád hodně čtu, hodně sleduju, učím se nový věci a dokonce jsem si i to pro sebe tuhle takhle popisovala vlastně, že to dělám jako v takovejch periodách, že mám období, kdy i koukám právě na různá videa, učím se nějaký věci, čtu, ale pak vždycky je období, kdy to integruju a kdy naopak se úplně odstřihnu od těch všech jako vnějších informací a teď ty nově nabité informace si vlastně nějakým způsobem kalibruju na to, na to nějaké vnitřní nastavení a pak to prostě z toho je ten výstup, s kterým pracuju. A to je vlastně to může dělat úplně každý. To znamená, eh, klíčem je naučit se být vnímavý vůči vnitřní pravdě, která nám i pomáhá se orientovat ve světě, kde se často hovoří o tom, že jsou mylné informace. A zároveň to neznamená se odstřihnout od všeho moderního, od všeho nového. Ono je to užitečné a eh i všechno, co nám generuje umělá inteligence a tak dále. Já se toho třeba osobně vůbec nebojím, protože jsou to vlastně věci, které eh já se jim vystavím a potom je to ale na mě, co já vlastně si profiltruju, co pustím k sobě a vlastně tím vodítkem, tou střelkou, která mi ukazuje, co z toho použít, co je dobré, co ne, je právě ta vnitřní pravda. Mhm. Vnitřní [frknutí] pravda, sebepoznání, eh vnímavost a proti tomu pak stojí někdy móda. Mhm. >> Eh, myslím si, že od okamžiku, kdy napsal Wimhov svou knihu o chladu, tak mnozí [smích] strávili značnou část svého života v kádi s ledem a [odkašlání] v v rybnících, které měly k zamrznutí jenom stupínek. My už jsme se tady bavili o léčbě teplem, ale v zimě je pro nás velmi důležitý chlad. Jakou roli má chlad pro udržení dobrého zdraví a jak s ním pracovat? Eh, chlad je výbornej prostředek prevence rozcapenosti. Eh, konfrontace s chladem zvyšuje naši rezilienci a to je v dnešní době, bych řekla, neskutečně užitečný nástroj. Eh, hodně se snažím povzbůvodzovat lidi, aby to aby hodně pracovali s se zvyšováním odolnosti, protože eh někdy je taková utkvělá představa, že pro zdraví přeci udělám, že se nesmím přeci přepínat, že musím ležet, odpočívat, masáž, nechat se voýjet. Eh, to je pořád dávám přirovnání k tomu, jak to je [odkašlání] při expozici stresu, že jo. Pochopitelně konfrontace s chladem, ať už je to otužování a nebo výlet v zimních měsících, v zimní plískanici eh vzbudí stresovou odpověď v mém organismu. Ale tady je velice dobré si uvědomit, že to, co nám škodí, je dystres. Existuje stres, to znamená dobrý stres. A eh dystres je to, co eh nám škodí. Eh popsala bych to tak. Představte si, že máte tašku s nákupem. Natáhnete ruku a tu tašku držíte v té natažené ruce. Když to držíte takhle dlouho, třeba 10, 20, 30 minut, no, tak potom ta ruka už se začne klepat. Když se ještě přemáháte, ještě to dýl držíte, pak nákup upustíte, ale pak ta ruka je nepoužitelná den dva, protože je eh úplně přetažená, vyčerpaná. Tak to je distres. To je vlastně dlouhodobý, takový nenápadný stres, protože samozřejmě držet tašku, to není nic jako zásadního, že jo. To si říkám, no a co tak držím tašku, že jo. Ale přesně takhle to je s tím distresem, jo. Jsou to vlastně eh takové nenápadné podpraové stresory typu klasicky nevyřešených sporů, eh nevyřešených úkolů, který mě pořád někde strašej, mám to udělat, takovejch těch blbých pocitů, pocitu třeba ne ponížení dlouhodobýho, jo? Takže to je přesně to, co opravdu i na nějaké zase ne eh chemické úrovni způsob nám vylučuje koktejl stresových hormonů, které jsou měřitelné v tom těle, ale oni vlastně permanentně oni se nevypínají a ta hladina, ta dlouhodobá hladina, která nekolísá, ta je ta, co nám potom vychýlí imunitní systém a spouští potom i chronické nemoci a nebo i nádorové bujení bujení. >> To je ten pověstní kortizol. >> Hm. Ano, ano, ale ono se to takhle často zjednodušuje, ale prostě řekme, řekněme si, že je to jakási prostě hladina eh sersových hormonů, která pokud eh nekolísá, ale v nějak nějaké podpravá dlouho, tak vlastně narušuje funkci našeho imunitního systému a náš imunitní systém e mimo jiné právě zabraňuje, že jo, rozvoji infekcí a nebo i národových bojení. No a pak ten eustres ten právě funguje tak, že že jo, tak druhej extrém je, že si řeknu dobře, no tak chudák kruka, tak aby přeci nebyla namožená, tak já jí jí dám do šátku, ať hezky odpočívá, nebudu jí vůbec namáhat, že jo. Tak to je přesně ten přístup, jako budu jenom eh jenom poslouchat tady eh libé tóny a eh válet se v blázních a v kádích s teplou vodou a a spát a ležet. A to jako je příjemný. Stejně tak pro tu ruku je příjemný, když si hezky odpočine chvíli, ale když takhle tu ruku já budu mít v tom šátku eh a hedvábnem eh dva tři dny, tak co se stane? Ochabnou mi svaly, zatvrdne mi, zatuhne mi eh kloub >> a ta ruka bude opět nepoužitelná. Takže to je ta rozcapenost, válení se u kamen a oívání se prostě. Tak to já tomu říkám rozcapenost. No a pak máme ideál vlastně, co učiní moji ruku zdravou a odolnou. To, že jí cvičím. To znamená je tady stresový impuls. Je tady jako zvýšená vlastně nárok, kdy cvičím ten sval a cvičím intenzivně. Potím se bolí to a je to namáhavý, zrychleně mi bije srdce, ale po tady tom cvičení eh tu ruku vyklepu, uvolním a zcela vlastně eh jí dám odpočinek. A proto ta ruka je zdravá. A to je vlastně ten přístup, kterej je nejzdravější. To znamená aktivně se vystavovat stresovým situacím typu chodit, běhat, [frknutí] eh tancovat, eh právě se otužovat, eh dělat i věci, které mi nejsou příjemné, se vstávat brzo ráno, jít prostě do mrazivýho, ráno se projít. Jasně. Nikomu se nám nechce a tady to eh ale pak tady tu záležitost vlastně vždycky vykompenzovat odpočinkem. Jo, to je přesně to, co nás činí odolnými. Ale najít tu správnou míru, to je někdy úkol na celý život. Já si vzpomínám, že [odkašlání] jsem velmi ráda chodila do kryokomory. Nesmírně to regeneruje třeba hlasivky, což byl můj můj cíl. A je pravdou, že když člověk po těch třech minutách, 3 a pů minutách z té kryokomory vyšel a šel se zahřát na rotoped a podobně, tak se skutečně dostaví takový až euforický pocit. Ano, to je vyplavení endorfinů a je to vlastně, jak jsme se bavili o tom, že jako každému tomu stavu odpovídá koktyl mediátorům, tak těm stresovým je to přesně kortizol, adrenalin, adrenalink, tím pohodovým, kdy jsme prostě i láskyplní, tak je to e jsou to eendorfiny oxytocin, což je vlastně látka, která se vylučuje při porodu, ale je to e vylučuje se proto, že je třeba, aby ta maminka měla to mláďátko ráda a starala se o něj, že jo. A přesně tady tady to kolísání těchto hormonů my můžeme jako vnímat e i v v rámci kolísání i našich emocí a nálad. A právě skvělá zpráva je, že my ho můžeme právě i ovlivňovat naší fyzickou aktivitou. To znamená, že my si somatickým cvičením můžeme pomoct i změnit náladu. A změnit náladu můžeme i způsobem, který na počátku může být úplně umělý a ty mu věnuješ e docela velkou část kapitoly a to je úsměv. Eh smích. Může to být i takový ten smích, kdy se na sebe křením do zrcadla a ze začátku si u toho připadám poněkud pot trouble. Eh, můžeme použít případ psychiatra Karla Nešpora a jeho smějící se Veeverku. Je úsměv vlastně i sama na sebe nestojí vůbec nic a ty ho popisuješ jako jeden ze zázraků samoléčení. To je samozřejmě zase daný nějakou jako tou archepypální stopou, jak jsem hovořila o tom, že my máme zafixovaný, že jo, nějakej návod na to, jak z uzlíčka miminka se stane člověk, kterej eh chodí po dvou, tak stejně tak my máme spoustu tady těch vzorců jako hluboce zapsaných v archetypální paměti typu toho, že třeba ve stresu většina z nás, že jo, cítí, máme co z tuhlou šijí míváme. A eh často, že jo, i hodně bývají lidi bolesti v bedrech. To není nic jiného, než zase architepálně zapsaný, že stres mám, když na mě skočí tygr a nebo mě chce kijem někdo praštit po hlavě. To mě ohrožuje na životě, abych si zachránila holej život. Zabijje mě tím, že mi zlomí krční páteř. Takže já si automaticky chráním krční páteř. Proto eh vlastně u nás tady ten rudimentálně tato stupa zůstala tím, že když je stres, to znamená jsem ohrožena na životě, jde vo to, aby mi někdo nezlomil vas, takže já stáhnu automaticky, eh, že [frknutí] jo, šíi. To, že se to promítá na bedrech, je zase řetězové propojení, protože když mám dlouhodobě přetíženou šíi, tak zas, abych nespadla dopředu, tak to vyrovnávám bedrech a ta jsou přetížená. Eh, stresová pozice je člověka, který je úzkostný, depresivní a nebo i zlostný, tak si veme, že je vždycky zabalen, jo, je zabalen. Pěstičky, to jsou vlastně schoulená ramena. A zase archetypálně tady to je soubívám stres, bojím se o život, chráním si mé životně důležité orgány. Ve chvíli, kdy eh eh člověk v životě by se nenafinkoval do pozice třeba z jógy, kdo jí cvičí, zná pozici šťastného dítěte, kdy ležíme na zádech, máme nohy od sebe a vlastně si držím zaťapečky u nohou. To je vysoce zranitelná pozice, kdy vlastně se jakoby úplně jako otevírám, odkrývám a tu bych v životě nezaujala, když se cítím ohrožená. A proto tato pozice viózy je popisovaná jako pozice šťastného dítěte, protože ona způsobí vyplavení hormonů pohody a štěstí, [frknutí] protože je právě i tato postura spjatá vlastně s pocitem neohrožení. A stejně tak tanec, proč a tanec vyplavuje endorfiny je protože většina postur kultivovaného tance je otevřený hrudník, otevřená třícsla, extenze vlastně v třícch otevřené dlaně a to je pozice vstřícnosti a radosti. A tímto vlastně já eh eh si eh tento řetězec eh propojení emocí a tady toho vnitřního konkretu těch mediátorů s tou posturou funguje obou strraně. No a to platí i pro úsměv. Takže tím, že právě tam ty studie jsou zajímavé, že oni zkoumali, jestli to funguje tak, že když já se nutím do toho úsměvu, nechce se mi smát vůbec, ale prostě dokonce jedna studie to dokonce testovala na studentech, že jim dávala kolíčky na tváře a vytáhla jim ty tváře, tak opravdu je popisováno, že i takovédle jakoby nucené nafingování těch té svaloviny, té postury do do tady těch šťastných pozic vám změní vnitřní prostředí, že to se dá krásně měřit, že vám vlastně odeberou krev a tam se měří prostě nějaká hladina stresových hormon nebo těch ne typických pro negativistické ladění a a vlastně i po tady tom umělém nafingování se to přesmekne potom eh samozřejmě mnohem efektivněji při upřímném úsměvu, ale i právě do toho uměle nafingovaného je tam posun e k tomu pozitivnímu ladění vnitřím. Tento smích může asi taky vytáhnout tu kačenku z mořské hladiny, alespoň do výše Racka. Ano. Kterej se tomu směje, jak se tam pochyuje. [smích] Přesně tak. >> Proto je taky chchtavý přece. Ano, ano, ano. Kristina Hešlová napsala knihu Lékařem jste i vy a my jsme zatím šli poměrně poctivě po měsících, [smích] ale to bychom možná udělali kontraproduktivní věc, protože je dobře, když si ji přečtete a budete nad tím přemýšlet a vyzobávat, co z toho si myslíte, že bude prospěšné pro vaše tělo a ducha. A a když jsem mluvila před chvílí o tom, jak vnímám tvůj přístup k medicíně, tvůj přístup k člověku, k přírodě, tak tam vnímám opravdu velkou pokoru. A myslím si, že pokora je velmi propojená s jinou schopností nebo pocitem a to je vděčnost. A vděčnost je téma, kterým knihu zakončuješ. Řekněme, jakým způsobem se člověk může propracovat vděčnosti, k čemu? ke komu a jaký v sobě probouzet, protože důvodů máme každý den dost, jenom si jich nevšímáme. Vděčnost je neskutečně eh mocný léčebný nástroj a zase kdybych to brala z toho konce integrace vděčnosti do konvenční medicíny, tak ráda uvádím příklad, eh, kde se testovala na jedné koronární jednotce ve Spojenejch státech, kde [odkašlání] všichni pacienti byli po invazivním zákroku. Představme si, že prodělali infarkt a e vlastně se jim zprůchodnili cévy, to znamená se zotavovali a každý takový pacient po takovémhle zákroku v těch prvních dnech má ještě hodně vysokou hladinu stresovejch hormonů, má rozkolísaný tlak, to prostě ten kardiovaskulární systém se teprv upravuje. No a eh v zájmu, že jo, všech je, aby se co nejrychleji dostal do normálu eh prostě ty funkce toho kardiovaskulárního systému, aby ten člověk mohl být propuštěn z nemocnice. No a tam dělali pokus, že polovinu těch lidí na tady koronovární jednotce, tam k nim chodili psychologové a a trénovali s nima třikrát denně seanci vděčnosti. To znamená, jim pomáhali evokovat vděčnost. Jako podívej, tady je pěkná sestřička, má hezky se usmívá. Eh, to je skvělý, už to máš za sebou, půjdeš brzo domů nebo podívej se, včera ses ještě nemohl dojít na záchod, teď už můžeš. Různý metody prostě pomáhali jako asistovali těm pacientům evokovat ten pocit vděčnosti a druhou polovinou nedělal nikdo nic. No a pak se srovnávalo, jak rychle se upravujou ty kardiovaskulární funkce, což u té skupiny vděčnosti zase markantně rychleji došlo prostě k normalizaci třeba nějakého jako výchylek v ve srdečních arytmiích a krvního tlaku s důsledkem, že byly o tři dny dříve průměrně propouštěny z nemocnice, čímž to hodně odlehčilo, že jo, zdravotnímu systému. Takže eh to je takovej krásnej příklad. Pozitivní psychologie, to je přístup, který hodně promuje profesor Seligman ve Spojených státech a má i nějaký jako zase institut pro pozitivní psychologii. Eh, je to přístup, který eh vlastně zohledňuje eh nebo nabízí to, že máme vlastně dvě cesty. Pokud něco není v pořádku, tak buďto se zaměřovat na to, co není v pořádku a rozpytvat a traumatnulosti, a kdo ublížil a tak dále. A nebo s tím samým člověkem já se můžu zaměřit na to, co zrovna funguje, co jde dobře, na nějakou prostě jako pozitivní aspekt a ten spíš se snažit pěstovat, rozvíjet a živit. Že pozitivní eh psychologie pracuje s tím a vlastně s tím je spojen jako i i pojemen pozitivní zdraví. To znamená, eh, v interakci s pacientem, buďto se budu pořád zaměřovat jenom na nemoc, nemoc nemoc, potenciální další nemocci, potenciální zhoršení a nebo i ten člověk je nemocný, ale já se v té interakci s ním budu zaměřovat na aspekty zdraví, uzdravení, co prostě jde, co je v pořádku, eh co co můžeme a co funguje, co živit. No a v rámci tohoto institutu psychologové sledovali si řekli:„Dobře, pojďme se podívat napříč všemi kulturami na světě. udělali celkem široký vzorek všech možných kultur. A pojďme se podívat, tedy, pokud se shodneme na tom, že my u těch lidí chceme živit ty pozitivní aspekty toho života a ne co jde špatně, koukat se na tu spolovina plnou sklenici, tak v každé kultuře je to něco jiného. Pojďme se podívat na ty nejtypičtější projevy jako vlastně pozitivní charakterové. No a vytyčili 24 těchto projevů a je to jako schopnost, já nevím, odpuštění, ocenění, kreativita, eh, prostě radost a tak dále. A to znamená, to jsou ty aspekty, na který chceme živit u těch lidí. No a jedním z nich je vděčnost. A ta vděčnost je významná tím, že ona ze všech těch projevů je vlastně jako asi nejsnadněji dostupná, protože řekněte vysoce negativisticky laděnýmu člověku, hele, teď se usměj měje rád lidi, jo, to vám tak dá akorát do huby. Eh, ně jo, některé ty věci jsou těžko dostupné, ale ta vděčnost vlastně i si vemte, když si představíte nějakého velmi steklého člověka nebo i velice chronicky smutného člověka, tak vděčnost můžete pomoci evokovat de facto každýmu. Už třeba jenom za to, hele, teď jsem se výborně najet, jé, to pivo bylo dobrý, jo, nebo teď jsem si konečně došel na záchod a hrozně se mi ulevilo. prostě eh to lze evokovat vlastně u každého a to jsou ty malá okýnka opět projev vděčnosti, opět ta malé okýnko, ta škvíra tomu kontaktu s tím vnitřním, s tou vnitřní moudrostí, s tou vnitřní pravdou, jo, protože i ten malej moment toho projevu toho, že sice nesnáším celej svět, všichni okolo kradou a lžou, ale teď prostě tadyhlencto pívo to bylo dobrý, tak už jenom ten moment, kdy tady to pívo bylo dobrý, tak to Na chvilku ten negativní narativ to zastaví a vlastně se mi udělá takový okýnko prostě pohody, protože když jsem za něco vděčná, tak cítím jako je takový jako pohlazení, jako když volíznu prostě sladkej bonbón. No a vlastně to je nádherná nádherná pomůcka, že i lidem, kteří prostě z jakýchkoliv důvodů mají třeba menší prostor ve svém životě na nějaké jako pozitivní vějmy a radost, tak čím častěji se vlastně ty pocity vděčnosti tam začínají integrovat do toho denního života, tak tím více eh tady ten ty záblesky vlastně té pohody vnitřní se začínají integrovat do fungování těch lidí a postupně je někdy jak vlastně nenápadně i tito lidé začnou být méně reaktivní na různé adverze, méně vzteklí a tak dále. Takže eh vděčnost je z mého e hlediska velice mocný nástroj. V současné době se někdy používá eh taky pojem úžasu a ocenění. Jo, ono je to vlastně jedno. Eh, já ráda stejně se vracím k tomu termínu vděčnost, protože to je to, když jdu, jak jsme se bavili, jdu tím lesem a zaposlouchám si, jak zpívají ty ptáčci, tak vlastně tam to je přesně tady ta triáda. Eh, jako wow, to krásu, to je ten a to je to to ten úžas, jo, to vyvolává ten samej pocit [povzdech][vzdechy] ocenění jakože to vlastně oceňuju. Vždyť to je vlastně nádherný. i ten čerstvej vzduch je krásnej a za to všechno jsem vděčná. Jo, takže já to třeba vnímám jako vím, že některé teďka přístupy, asi je to i tím, že se třeba snaží nějak jako vytyčit, já říkám něco jiného, ale je to pořád to samé. Úžas. Vděčnost ocenění má jednoho samého jmenovatele a je to zastavený v přítomném okamžiku a je to vlastně takové malé okýnko vypnutí nějakého narativu. Je to zjemnění vnímavosti, protože i vděčnost je vlastně nástrojem vnímavosti. A tímto já si vlastně svítím baterkou do podvědomí, kde je moudrost mého těla, která má tu ten potenciál [hudba] mě učinit zdravou. >> [frknutí] >> Kristino Hešlová, myslím, že jsme probrali alespoň zimní období, čímž to jsme našim posluchačům [smích] pomohli a doufám, pomůžeme eh zdravě a radostně eh a s vděčností [hudba] přečkat měsíce, které nás čekají. A já pevně věřím, že se sejdeme i nad dalšími tvými poznatky, které jsi vtělila nejenom do svých přednášek, ale také do knihy. A chtěla jsem ti poděkovat za to, eh, že si poznatky ze svého velmi dobrodružného a prací naplněného života nenecháváš pro sebe. Díky moc. >> Je to vždycky moc milý. Děkuju za tento čas a těším se zase třeba příště na slyšenou. Milí posluchači, celý třídílní rozhovor s lékařkou Kristinou Hešlovou, anesteziološkou a autorkou knihy Lékařem jste i vy, ve kterém jsme se ponořili do léčivé síly zimních měsíců, dechu, chladu, úsměvu a vděčnosti si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny díly rozhovoru, ve kterém nám Kristina Hešlová ukázala, že řadu léků nosíme v sobě a nestojí nás ani korunu, najdete také na našem webu Rádio Univerzum na Facebooku a YouTube. Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10349 16/2700. Upřímně děkujeme. Martina Kociánová přeje klidné dny a jasnou mysl. A nezapomeňte, mějte se hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás nejdě. >> [hudba]