Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Nejkrásnější verše Antonína Sovy

Dobrý den, je tu další nedělní velká poezie. Tentokrát jsem vybrala rodáka z Vysočiny, z Pacova, Antonína Sovu, který patřil k velmi výrazným básníkům 19. a vlastně i počátku 20. století. Básně Antonína Sovy beze sporu znáte ze školy. „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" – nemůžu samozřejmě vynechat. Málo se ale ví, že z finančních důvodů měl problémy se studiem. To mu ale nezabránilo, podobně jako dalším v jeho generaci, se aktivně zapojit do, řekněme, národního úsilí. Pracoval ve spolku Máj a v literárním odboru Umělecké besedy a nakonec dostal i čestný doktorát od filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Myslím, že kromě básně „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" se nedostatečně připomíná a koneckonců i jeho zásluhy o knihovnictví, které nejsou úplně malé. Na těchto lidech skutečně prostě ten proces toho národního obrození a rozkvětu stál. A myslím si, že je po zásluze připomenout jejich dílo, které musím říct, že mě fascinuje tou rozsáhlostí. Ono to samozřejmě souvisí taky s tím, jak se u nás prostě ta literatura vyučuje, že se tak nějak probírá jeden básník za druhým. Nebudeme si nic říkat, jak nám děti dneska nečtou, že? A potom samozřejmě to tak nějak všechno splývá v jednu masu, což je hrozná, hrozná škoda. Takže já jsem tady vytáhla svojí antologii české poezie 19. století, kteráž to je nutně už opotřebená, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších knih – to jste asi poznali – ke které se neustále vracím.

Takže můj výběr z Antonína Sovy: Olše.

Jak jsem Olše měl vás rád v podvečerní voné chladě nad vodou, když schýlen sám, stín váš chvěl se sem a tam. Rybářů, kde stáhlý hlas nocí hlubokou setřás, šumot mlýnských vážných kol ve mně zbouzel starý bol. V třtinách sluka černý bod čeřila jen vlny vod a v mé duši také tak bloudil zlatých snění pták.

Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších, takže jste ji možná už slyšeli i ve formátu Týdene podle Argumentu, kde jsem občas zařazovala poezii. Stejně tak k mým oblíbeným, takže dovolte, že si ji zařadím, když už si ten pořad dělám. Uřek.

To je ta Vysočina, přátelé. Uřek.

Uřek mám večer vlažný rád, uřek, kde plno mušlí leží, kde zvolna z řeky vstává chlad a bílá pěna z dálky sněží. Uřek mám břízy nejraději a olše, do nichž stínce dere, a cvrčků šum a váže krej. A v dálce města rysy šeré. Rád uřek rybáře já zřím, zaclonou par s lodičkou línou se ploužit šerem večerním, kdy červánky již modré hynou. A večer, když se nachýlí a měsíc v řece kdy se houpá, ten noční chodec na pilý modravou parou z vod jež stoupá. Rád spřádám rytmus hudby plný při vzpomínkách a sladké tuše, při šplounání ztišených vln a při vzrušení celé duše.

Eh, samozřejmě, že Antonín Sova má rozsáhlé, rozsáhlé dílo, ale přece jenom než se dostaneme tady ke zcuchaným vlasům, tak ještě „Růže za bezhvězdné noci".

Růže mi otevřela noc, jež bez hvězd. Vůně temná, bolestně vřelá, uvězněna v měst. Noc, když je bezhvězdná a když v ní voní růže prudce, není to růže. To žena je líbezná. Nablízku kol krku dává ti ruce. Jak tuá, jak tu čeká krásná duše, krásná žena s duší a s tělem, prochvěna neznámou touhou a želem, do srdce tobě balzámem vtéká. Nezřel jsem ji, však tušil jen. Neslyšel jsem, jen sluchem cítil pramének světla, než tenunce svítil, když se probouzel den.

A ještě dám píseň z jižních Čech, protože v té době, ano, Pacov se počítal mezi jižní Čechy, ne mezi Vysočinu jako dneska. Píseň z jižních Čech.

Bez hnutí rybník, mrtvá seč. Nad ním z olova nebe. Otázka ani odpověď. Vše mlčí a zebe. Jehočeský je mračný den, obloha nesčítá oblaka. Jdou jak těžký sen, loď o loď rozbitá. Zpřísní tak někdy a zdrsní tu lid těžkou svou prací. Dálky se neblíží. Jen co jdeš sít, země z koupě ti vrací. Někdy i smutná tu láska jest bez slunce ved dne, v noci je bez měsíce a hvězd. Studený vítr se zvedne. Zář včera a žnul tvůj zrak, ale dnes sestřelený jsi pták, který když umírá, mlčky se skrývá a nezaszpívá, a nezaszpívá.

No a na závěr by to nebyl Antonín Sova, kdyby nebylo „Kdo vám tak zcal tmavé vlasy".

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo, tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. „Proč tak pozdě?" řekl jsem k ní. Poslední slunce nasítí, zvony mi v mlhách umlkly. Jsou ptáci v travách ukrytí. Mé louky teskní vůním dlou a vody zešeřeny jsou a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou. Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty lanový. Vás tenkrát z jara čekal jsem. V obzoru modrý zvučel jas. Já napjal struny z poprsků, bych echem chyt se v nich váš hlas. Norcete, kde jste tenkrát byla a pod jakými zeměpásy? No, chcete, čí jste jarožila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem udešená. A teď, když nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat. Na plavbu bych se vydal rád. Proč jdete vadnout na můj sad? Pro nás tu slunce nehoří a nevískají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří. Chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy. Jdu hledat nové království. Kdo vám tak zcuchá tmavé vlasy?

Doufám, že jste si nedělní chvilku poezie užili a že vám zpříjemnila třeba nejen ty nedělní chvíle, a budu se těšit příští týden zase s nějakým velkým českým básníkem na slyšenou.