KDO SKUTEČNĚ ŘÍDÍ VÝCHOVU NAŠICH DĚTÍ? - Přednáška Michala Semína

Já bych chtěl na úvod poděkovat spolku Svatopluk za pozvání.

[smích] To byla zkouška vaší pozornosti.

Dobrý, jako.

Jo.

[smích] Znamená, že ještě to vás oceňuju, že v tuhle pozdní večerní hodinu ještě [smích] jste takhle pořád v kontaktu s námi tady na pódiu.

Já jsem si pro svoje povídání zvolil téma, které do těch 10 minut nejsem vlastně schopen nějak vcpat, ale pokusím se aspoň nasvítit jeden takový paradox. Obě naše vlády, které v různých ohledech jednají pronárodně a brání rozpínání toho módu progresivismu, zaujímají v oblasti, která je naprosto zásadní a klíčová pro budoucí charakter našich zemí, postoje, které jsou zcela opačné než ty pronárodní a antiprogresivistické. A to je oblast školství.

Jak v České republice, tak i na Slovensku bez ohledu na to, kdo je zrovna u vlády, se už 20 let zavádí zcela nový model vzdělávání. Je to model takzvaného kompetenčního vzdělávání, který nahrazuje ten dosavadní po staletí, osvědčený model vzdělávání znalostního, kdy cílem toho, proč děti chodí do školy, je, že když z té školy odchází, mají nějaké znalosti.

A zároveň jsou to znalosti, které spojují tu společnost, propojují, vytváří ten národ tím, že se v těch školách předává určité penzum vědomostí. A to je to, co z nás vytváří tu pospolitu národ.

To už neplatí přede 20 lety v České republice, ale myslím, že na Slovensku je to podobné. Cílem toho už není znalost, ale jsou to kompetence.

A charakteristickým rysem toho zvratu nebo nového modelu je absence osnov, čili jakéhosi jádrového učiva, nějakého normativního výčtu požadovaných vědomostí pro daný předmět, ročník a podobně. A to se prostě nahradilo jenom souborem vágně formulovaných očekávaných výstupů na konci prvního a druhého stupně.

Mluvím o základní škole a ta je klíčová pro formaci osobnosti.

Výsledkem je co? Výsledkem je klesající úroveň znalostí, růst nerovností v přístupu ke vzdělání a posílání indoktrinačních tendencí prostřednictvím takzvaných průřezových témat.

Celé zavádění toho nového modelu nevzniklo na popud z dola od učitelů, od rodičů, že by byli nespokojení s tím, jak vypadají naše školy. Nepřišlo to dokonce ani od nějakých teoretiků výchovy a vzdělání.

Víte, odkud to přišlo? Přišlo to z nadnárodní úrovně a ta úroveň je hospodářská. Přišlo to na popud globálního kapitálu, velkého nadnárodního kapitálu. A hlavní protagonistou, kdo to první začal razit tu myšlenku, byla OECD, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj v 80. letech, která zformulovala takzvanou globální dovednostní strategii orientovanou na flexibilitu a zaměstnatelnost na globálním trhu práce.

Čili ideálem pro OECD není člověk, který je vzdělený, ale schopný se rychle adaptovat na měnící se podmínky, který neztrácí čas získáváním znalostí, které z hlediska nějakých úzce materiálních okamžitých zájmů prostě nejsou potřebné či využitelné.

Nevím, nejsem znalcem těch školských programů na Slovensku, ale řekl bych, že z logiky věci to bude podobné jako u nás.

Co je ještě další takový významný rys toho kompetenčního vzdělávání? Ze své podstaty ani nemůže být zaměřeno pronárodně. Je pojato kosmopolitně, protože globální kapitál potřebuje lidi kulturně nezakořeněné, které prostě snadno přesadíte podle potřeby trhu.

Mohl bych tady jmenovat řadu příkladů té kosmopolitizace výuky u nás v České republice, ale z časových důvodů to neudělám. Můžu to případně nechat do diskuse.

Ale není to jenom OECD, která nás tlačí tímto směrem. Je to naše milovaná Evropská unie. Pochopitelně.

Od roku 2006 je totiž kompetenční vzdělávání oficiální doktrínou EU v doporučení rady o klíčových kompetencích pro celoživotní učení, které pak bylo později revidováno v roce 2018. A od té doby se vydala další doporučení třeba o výuce pro ekologickou transformaci a udržitelný rozvoj a tak dál.

A někdo by samozřejmě mohl namítnout: no vždyť to jsou jenom takové nezávazné doporučení, vždyť oblast školství a vzdělávání je plně v kompetenci členských států. Kde vidíte problém? To jsou jenom podněty, které vám dáváme.

Brusel opravdu harmonizovat tuto oblast nemá a nesmí, ale existují i jiné způsoby, než jsou direktivy, než jsou nařízení, jak Brusel svojí vůli nakonec prosadí. A tou základní technikou — pokusím se krátce popsat modus operandi, jak to funguje — i když to není přímo oblast, kterou má Brusel plně ve své moci, tak přesto to prosadí.

Používá takzvaný nástroj měkkého práva. Nepůsobí přes sankci jako tvrdé právo, ale přes postupnou normalizaci. Je to proces, který lze rozložit do několika vzájemně se doplňujících a zesilujících vrstev.

Ta první vrstva je jazyková. Brusel zásobuje národní ministerstva školství různými pojmy, jako jsou klíčové kompetence, celoživotní učení, vzdělávání pro udržitelnost, inkluzivní přístupy, aktivní občanství. Tyto termíny jsou jakési novotvary. Nevznikly v Praze ani v Bratislavě. Vznikly někde v útrobách Evropské komise. A tímto způsobem je Brusel rozesílá do svých členských států.

Když si úředníci na ministerstvech tenhleten jazyk osvojí, nezbývá jim nic jiného. Rok, dva, tři vlastně uvažujete, přemýšlíte a mluvíte v těchto pojmech, a jen ten nejodolnější z nás se neubrání tomu, aby nezačal takhle uvažovat a přijal i ideologické zarámování. Tak to je první vrstva, ta jazyková.

Druhá vrstva je možná silnější, a to je vrstva finanční. Tam se samozřejmě v tuhle oblasti přelévají desítky miliard euro. Erasmus a Evropský sociální fond plus a tak dál. To jsou opravdu možná 100 miliard, něco takového. O tyto prostředky je zájem. Posílají se do členských států. Dostane je ten, jehož projekty jsou posouzeny jako takzvaně relevantní. A kdo to posuzuje, kdo nastavuje pravidla? Zase Evropská komise. Takže pochopitelně peníze dostane ten, kdo přijde s tím, co je konformní s představami Bruselu.

Třetí vrstvou je takzvaná otevřená metoda koordinace — už jenom ten jazyk, ale takhle tomu říkají.

To je vlastně metoda speciálně vynalezená pro ty oblasti, kde unie nemá ty pravomoci, ale chce v ní přesto působit.

Spolu s členskými státy si stanoví společné cíle, takže třeba zvýšit účast na předškolním vzdělávání nebo počet inkludovaných dětí. A potom komise každoročně měří, srovnává a publikuje výsledky v takzvaném monitoru. V tom monitoru je tabulka a v ní je vidět, kdo ty plány plní, kdo je prostě špičkou a kdo naopak zaostává.

A to je takový zdánlivě nevinný mechanismus, ale ono je to ve skutečnosti hrozně mocný nástroj, protože ukažte mi ministra školství, který se nechce někde ještě na těch eurosalónech pochlubit tím, že on je v horní polovině, nebo se rád pochlubí v domácí politice.

Takže pokud navíc komise k výsledkům přidá doporučení pro danou zemi, aby se polepšila v takzvaném evropském semestru — a to se děje pravidelně — tak ten ministr dostane strašně silný impulz k tomu, aby se choval konformně, protože s tím evropským semestrem se spojuje zase to financování.

Ignorovat evropský semestr znamená riskovat komplikace při schvalování těch operačních programů.

Čtvrtá vrstva je expertní. To je na dlouhý povídání.

Brusel vytváří různé struktury — různé think tanky, neziskové organizace, sítě výzkumníků a tak dál. Ty produkují studie a podobně. A to se rozesílá do těch zemí.

A zrovna nedávno jsem četl v jednom z podkladových dokumentů k revizi Českých rámcových vzdělávacích programů tuto větu: „Kapacita odborných týmů mezinárodních organizací převyšuje možnosti domácích odborníků a institucí" — jako vysvětlení, proč vlastně to máme přebírat.

Ale ve chvíli, kdy my vlastně uznáme tu jakousi epistemickou nadřazenost těch nadnárodních organizací, no tak to je jako, když hodíme ručník do ringu předem.

Takže si to shrňme: desetiletí systematické aplikace těchto nástrojů vyprodukovala vzdělávací systémy napříč Evropskou unií, které ve všech těch klíčových rysech jsou totožné. Přestože neexistuje žádná direktiva, která by to zemím nařizovala.

Všechny zavádějí wellbeing, všechny přijímají rámce pro digitální, zelený, sociální kompetence, prosazují inkluzi, vzdělávání pro udržitelný rozvoj, globální výchovu. Najdete to v podstatě ve školských programech všech zemí Evropské unie.

Některé země se tomu trochu bránily, třeba Maďarsko v posledních letech, ale bylo jim to málo platné.

Stručný závěr: Ačkoli zásada svrchovanosti členských států v oblasti školství de iure platí, de facto se ji členské státy tímto popsaným mechanismem dávno vzdali. A tady je zapotřebí radikálního obratu. Toto prostě není možné dále tolerovat, budeme-li nadále zůstávat členy této organizace.

A ta změna musí začít v hlavě. Já totiž si myslím, že mnozí veřejní činitelé vůbec tohle neví. Vůbec si neuvědomují ten mechanismus. Vůbec neví, že ten model kompetenčního vzdělání je vymyšlen proto, aby zlikvidoval naše školství. Necházpou škodlivost tohoto trendu, který je nám prostě zvenčí vnucován, ani ten mechanismus, jak svých perfidních cílů dosahuje.

Takže co s tím?

Zde přítomní europoslanci, kteří tu byli na panelu, to v praxi moc udělat nemohou. Ale zase úplně bez vlivu taky nejsou.

Bohužel ten výbor, který má největší vliv na vzdělávací agendu, ten nemá jediného slovenského zástupce. Z českých tam sedí jenom jeden — Antonín Staněk. Ale to je ze strany, která prochází nějakou vnitřní krizí. Přísaham, že vůbec nevíme, co tam jaké názory zastupuje, co ta strana znamená, jestli vůbec ještě existuje.

Ale i ostatní europoslanci, kteří nejsou členy tohoto výboru, mají právo klást komisi písemné i ústní otázky. A na ty komise musí odpovědět. Ta odpověď je veřejná. A to je něco, co když si s tím dáme práci, dá se kolem toho udělat veřejná debata a nějaká kritika. Dá se to prostě napadnout.

Kde by ale ta pomoc europoslanců byla asi nejúčinnější, by byla v roli jakéhosi zprostředkovatele, který spolupracuje s těmi domácími parlamentními výbory. My musíme samozřejmě používat politické prostředky, chceme-li s tím zápasit. Konference jako tyhle tam může něco nastartovat, ale tu změnu musí udělat i politici.

Takže když by tam byl někdo, kdo prostě sleduje, co se odehrává v této oblasti a nějak to s těmi národně orientovanými politiky v národních parlamentech konzultoval, probíral, systematicky upozorňoval na to, co Brusel chystá, tak my si zatím můžeme začít připravovat nějaké formální námitky.

Dá se s tím nějak pracovat, ale nakonec rozhodující bitevní pole, kde svedeme vlastně bitvu o naše myšlení a myšlení našich dětí a vnoučat, to je na domácí půdě.

Protože my opravdu nejsme z hlediska unijního práva vázáni. My nemůžeme opravdu být potrestáni finančně nebo nějakou sankcí, když toto nebudeme zavádět.

Ale samozřejmě Brusel se vždycky pokusí pacifikovat každou známku sebemenšího odporu. Viděli jsme to na příkladu již zmíněného Maďarska, kdy se ještě za Orbána vláda pokusila vyhnat ze škol duhovou agendu.

No a vidíme to dnes i na příkladu Slovenska, které vlastně už po několikáté projevilo politickou odvahu novelizací ústavy, která zakotvuje suverenitu v kulturních otázkách. To je mimořádný počin, který tady u nás v Čechách známe, ale je to epohální věc.

A je to něco, co by nás mělo inspirovat. Nejen bych považoval za povinnost té současné vlády Slovensko v tomhletom podporovat — nahlas veřejně, ale ideálně i tím, že ta podpora by se mohla dát najevo i tím, že náš parlament přijde s nějakou podobnou normou.

A když by takových zemí bylo víc, tak znáte to, tak příklady táhnou. Slovensko ukázalo cestu, přidá se Česká republika, pak se může přidat nějaký další stát.

A vzhledem k tomu, že toto je akce Svatopluka, tak snad úplně na závěr bych tady taky ještě jeden takový praktický podnět: Máme ve Svatopluku velmi aktivní učitelskou skupinu, která komunikuje s tou současnou vládou a hledá cesty, jak tenhleten mnou popsaný trend zvrátit. Takže bychom třeba v rámci té skupiny ji rozšířili také o nějaké odborníky ze Slovenska a zkusili najít nějakou cestu, jak třeba postupovat společně — alespoň po tu dobu, kdy máme u vlády vlády, u kterých můžeme doufat, že mají nějaká tykadla či si uvědomí, že tady je problém. Protože jakmile tam bude zase ta druhá strana politického spektra, tak to už je bezpředmětné. Pak zase budeme jenom obyčejnými disidenty.

Takže děkuji za pozornost.