Jiří Jaroš Nickelli - Jak byla rozbita Jugosávie?

Krásný, příjemný, dobrý večer, vážení přátelé, vám všem, kteří jste dorazili na dnešní pondělní vysílání.

E, pondělní stream je velitelského času 138, Lapáně 2026 a já tady vítám ehm pana doktora Jaroše Jiřího Nikelyho. Jaroše Nikeliho.

Tak pan Jiří Jaroš Nikeli je tady s náma a dneska máme velice, velice zajímavý a velice závažný téma a uvidíte, jak se spousta věcí společně souvisí a já jsem moc rád, že jste přijal mé pozvání a díky, že jste tady s náma.

>> To je mě vždycky ctí.

E, zdravím všechny diváky, posluchače.

Eh, starým pozdravem zdravím všechny na kanále, jak říkají radisté.

A já začnu netradičně tohle téma, které jsem nazval „Jak byla rozbitá Jugoslávie", protože já jsem byl jedním z 500 Čechů, kteří dostali výzvu těsně po 78denní válce, kterou Srbové nazývají 78 Dana Rata, čili 78denní válka a mohl jsem navštívit své srbské příbuzné v Bělehradě a eh z Černé hory, což byla zbytková Jugoslávie, která vznikla po všech těch válkách. Když se nepodařilo diplomatickou cestou zničit Jugoslávii, tak se to muselo udělat válečnou cestou a já začnu netradičně jednou fotografií.

Možná je to trochu vidět. Je to ta na této straně tady. Tady ne.

>> Tam jsou nějaký lidi, pokud dobře koukám.

A to lidi, ty to jsou mi příbuzní, to si pozdě, ale ta vedlejší fotka.

>> Mhm.

>> Já jsem ji nazval: „Jak zničit ministerstvo kultury kazetovou bombou." Víte, tam nahoře, počkejte, já ukazuju tady ten druhej prst. No, já to, ono je to všechno obráceně, takže jo. Jak mám ten horní prst na levé straně? Tak tam je taková malý otvor.

Čili když teda ta kazetová bomba tam spadne, tak udělá malý otvor a teď začne eh tady, ne, tady, tak začne trhat ve svém okolí postupně takovým kuželovým způsobem tu hmotu toho cíle, jo. Čili nahoře je malá, malý otvor, malá díra a dole je katastrofa.

A já jsem tuhle fotografii poslal panu ministrovi, tehdejšímu ministrovi kultury Hermanovi s poznámkou, jak by se mu líbilo, kdyby jeho ministerstvo takhle rozšvihla kazetová bomba. Samozřejmě, že mě neodpověděl, že on měl asi jiné starosti se sudetskými Němci a s Lichtensteinem a tak dále, no, což bylo pro ně jistě důležitější.

No, takže takto se pracovalo v Jugoslávii. Já jsem o tom napsal knihu, která se jmenuje „Bělehradské lekce".

Tady tohle je klasickej snímek budovy ministerstva národní obrany v Beogradě.

>> Mhm.

>> To tam je do dneška, že jo, tady ta budova.

>> No, tam je to rozšvihnuto prostě poměrně razantně, ale ona vedle byla i nemocnice, která nebyla přímo zasažena raketou, ale byla zasažena tlakovou vlnou a tam podle podání mých příbuzných tam rodičky lítaly s postelema, víte. Takže ona to nebyla žádná legrace a nebyli to žádní fašisté, kteří byli napadeni a nebyli to žádní eh likvidátoři těch albánských dětí, jak se vykládalo u nás, jo. Ale byl to sprrostý a zločinný útok na zbytkovnou Jugoslávii, protože po těch všech válkách, které tam byly – to znamená po slovenské válce, která byla krátká, jenom po té chorvatsko-bosenské válce a po té chorvatsko-srbské válce – zbyla takzvaná zbytková Jugoslávie, která se skládala ze svazové republiky Srbsko a Černá hora, která se potom odtrhla, že a zavedla si měnu německou marku a později euro.

No, takže tam se podařil dokonale ten plán západu rozbít salámovou metodou Jugoslávii na prvočinitele.

My bychom si mohli něco říct o vlastně vzniku Jugoslávie, protože původně to nebyla Jugoslávie jako taková, ale bylo to království SHS, Království Srbů, Hrvatů a Slovenců.

A to vzniklo po první světové válce a díky Tomáši Gariku Masarikovi, který přemluvil tehdejšího ministerského předsedu Pašiče, eh jeho fotografii a tady mám taky vám ji ukážu časem.

Tak vzniklo to království SHS, protože původně sapští bojovníci, kteří bojovali za Srbsko proti generálu Mackenzenu, a to je zajímavá postava, ten polní maršál Mackenzen, ten napřed bojoval proti Srbům a když bylo Srbsko poraženo – tedy ono nebylo poraženo úplně, protože tam ten vojvoda Mišič, generál Mišič, tam velice úspěšně zasahoval proti tomu Mackenzenovu vojsku a převedl své voje přes ty hory, které jsou na hranicích Srbska a Černé hory.

Tak je převedl do Černé hory a potom je dopravili na ostrov Korfu.

Takže tam byla většina té jugoslávské armády zachována, tedy té srbské armády, protože Chorvati se přidali v té první válce na stranu Rakousko-Uherska, že jo, a na stranu tedy Uherska, protože to byla vlastně Uherská bánovina.

Hm.

A potom po prohře tedy centrálních mocností, což bylo Německo a Rakousko, tak ten generál Mackentzen přešel na východní frontu na Ukrajinu a tam vlastně založil ukrajinský stát, protože tam byli ty tři Atamani – Machno, Petljura a Skoropatský – a on tam ustanovil toho Skoropatského vládce Ukrajiny.

Takže vidíte, jak ty věci souvisí už od první světové války a jak se vlastně ten západ snažil vždycky rozbít slovanské státy.

A on by udělal, vlastně to byla tisíciletá věc, která nastala už řádem německých rytířů předtím. To byl eh Karel Veliký a dánský král Valdemar a tak dál.

Jo, prostě bojovali eh hlavně proti Rusům, že proto byla ta postava Alexandra Něvské, Dmitrie Donského, kterého Stalin eh tedy eh uvedl v tom rozkaze, když posílal pod Moskvu bojovat své bojovníky Rudé armády proti Germánům.

No, ale vraťme se k Jugoslávii.

Tak ta Jugoslávie vznikla až v roce 1929, kdy Alexandr Karađorđević, což byl nástupník královského rodu, který nastoupil po rodu Obrenovičů, že, tak ten vyhlásil v roce 1929 stát Jugoslávie s ústředním sídlem v Bělehradě, což se nelíbilo Chorvatům a vznikla tam opozice s Ante Paveličem, poslancem tedy sněmu jugoslávského a s Antonem Mačkem, což byl eh předseda tedy Zemědělské chorvatské strany a ti zastávali politiku separace, odtržení.

No a to se potom podařilo až za Hitlera, kdy Jugoslávie byla rozdělena na italskou část a na německou část, že po roce 1941, že?

A v té italské části se stal poglavníkem, neboli ministerským předsedou, Ante Pavelič, válečný zločinec, který unikl Norimbersku soudu a který byl jeden ze zakladatelů s jistým Budakem toho koncentračního tábora Jasenovac, kde zahynul přes milion Srbů a byli tam věznění i demokratičtí Chorvati, kteří odporovali tedy nacismu a italskému fašismu a Romům. Samozřejmě o Židech ani nemluví.

No, takže třeba tomu mému příbuznému doktoru Vladovičovi zavraždili v Jasenovci 29 příbuzných. To byli ti Ustašovci.

Ona existuje taková kniha od italského diplomata Cuzia Malaparteho, která se jmenuje „Kůže". Vyšla i u nás a on tam popisuje jednu snídani s poglavníkem Paveličem a tam byl koš, který byl naplněn zvláštními eh bych řekl orgány a Curio Malaparty se na to podíval na ten koš a ptal se: „Co to je?"

A poglavník mu bezelstně odpověděl: „To jsou vyloupané oči srbských dětí, které mi dodávají mí věrní ustašové."

Takže dovede si představit, co to byla za lidskou stvůru tenhleten Ante Pavelič.

A tento Ante Pavelič klidně přežil celej pád svého takzvaného ustašovského státu.

Nebyl chycen, protože Vatikán ho zachránil za pomoci rakouského biskupa Aloise Hudala, který v Rakousku zřídil spoustu klášterů. Tam byli v dolních patrech zachováni esesmáci a v horních patrech byli zachováni Židé. Hudal pomocí Vatikánu vydal mezinárodní pasy těmto fašistům, těmto SSákům včetně Pavelíče.

Z Janova lodní lístky jim zařídil Vatikán do Argentiny, kde je přijal režim Peronův a Evity, známé to od Boráskové, která potom byla manželkou Perona.

Takže tento Pavelič unikl trestu norimberského soudu. V Argentině dostal azyl, ale protože Argentína musela přiznat válečný stav s Německem, musel být vyhoštěn.

A kam byl vyhoštěn? Do takzvaně neutrálního Španělska, kde ho přijal generál Franco a tam Pavelič v klidu dožil.

Zatímco druhý zločinec Artukovič byl souzen Titovým soudem. Byl sice odsouzen k trestu smrti, ale pak byl omilostněn, dostal doživotí a pro nemoc byl potom nějak osvobozen. Prostě bylo s ním naloženo daleko líp, než bylo zasluhováno.

Protože oni měli takový plán, že třetina Srbů bude vyhubena, třetina Srbů bude katolizována, zbavena svého pravoslavného náboženství, a třetina Srbů bude vyhnána na Ukrajinu, nebo prostě tam, kde předpokládali, že se dostanou k severnímu ledovému oceánu, což se nakonec nenaplnilo.

Pane doktore, já se teďka zeptám úplně hloupě. Není to náhodou nepodobný scénář, který byl plánován i pro Čechy a potom Slováky?

Ano, samozřejmě to je podobné Heidrichovu plánu. Jak víme, u nás byla čtyři memoranda na likvidaci Čechů. Jedno memorandum sestavil generál Friderichs, druhé memorandum sestavil K. H. Frank. Třetí memorandum sestavil von Neurath, který byl souzen jako válečný zločinec, a čtvrté Heydrich, který neunikl tedy smrti. Heidrichovo memorandum bylo nejhorší a ono se začalo uskutečňovat.

Tady se pořád vykládá, hlavně sudetáci vykládají: já se omlouvám za to odbočení, ale v podstatě odpovídám na váš dotaz — že oni to jen plánovali. To není pravda. To začalo.

Například začala selekce mládeže pod takzvaným rentgenováním a tam byla vybírána mládež, která byla rasově antropologicky vhodná pro poněmčování. To začalo už v roce 1941.

Dál to byla mládež, která byla určena na nucené otrocké práce v Říši. To znáte ten ročník 1921 a tak dál.

No a v tom Srbsku ovšem to bylo, bych řekl, daleko divolejší, protože ti Ustašovci vraždili tak, jak to neočekávali ani sami SSáci.

Já vám dal takový příklad. V gymnáziu v Kragujevaci ve Středním Srbsku přišel františkánský kněz Todor Majstorović. On si nechal zavolat ty srbské děti, ty malé gymnazisty, a nechal je vystoupit na stůl. Začal je osobně podřezávat. To jsou nepředstavitelné věci.

Nebo Ustašovci dělali třeba to v té lokalitě Postojná jama — vyvezli autobusem až tam k té propasti a pak je zahazovali do té propasti. Ti, kteří se bránili, jim rozbíjeli kladivy hlavu.

To všechno dokumentoval profesor Rajko Doleček jednak v této brožuře a jednak v rozsáhlé knize, která se jmenuje Necenzurované obrazy. Tam je celá historie Jugoslávie, včetně první a druhé války a těch zvěrstev, kterých se dopustili Ustašovci.

Prosím vás, ti Ustašovci mají s Banderovci jednu věc společnou. Víte, jako jejich organizace byly založeny ve stejném městě, to jest ve Vídni, a ve stejném roce, to jest v roce 1929. Obě organizace založily teroristické skupiny, které měly vyvražovat nepřátelské národy.

Takže u Banderovců to byli především Poláci, Židé a Rusové.

V tom Jasenovacci tam to byla obvyklá metoda, že se podřezávali hrdla. Tak jak to dělají dneska třeba muslimové u těch Alávitů v Sýrii, tak oni to dělali ti Ustašovci — Chorvatům, eh, demokratickým Chorvatům, samozřejmě Srbům nejvíc, protože kdo byl pravoslavný, tak to byl zločinec.

A tak jak byly pogromy na Srbii v první světové válce, tak byly pogromy na Srbii v druhé světové válce, kde to dělali tihle Ustašovci.

No a oni potom ty mrtvoly ovazovali ostnatým drátem a házeli je do řeky Sávy. A ty mrtvoly plavaly až do Bělehradu.

Takže to jsou nezapomenutelné věci.

A také když vznikly tady ty války v 90. letech, tak vlastně do té Jugoslávie byli dopraveni Ustašovci, kteří přežili válku a utekli, víte kam? Do Kanady. V Torontu byly tři fašistické organizace, které od roku 1945 platila německá zpravodajská služba zvaná Bundesnacht, kterou vedl nacistický generál Gehlen. Ten potom sloužil americké CIA a potom se stal zase ředitelem té německé zpravodajské služby. A na jeho místo potom nastoupil generál Gerhard Wesel, což byl taky generál z východní fronty, z ruské, a ten potom nám posílal taky do Československa ty chodící agenty.

Tak to znají velmi dobře členové klubu Českého pohraničí, protože ty agenty jsem posílal jak Gehlen, tak ten jeho nástupce.

Takže to byla ta souvislost těch Ustašovců s těmi Banderovci.

Je zajímavé, že byli vycvičeni ve stejném táboře a ten tábor se nacházel v Maďarsku, protože Maďarsko bylo v době války fašistický stát pod regentem Horthym. A platil tomu Salini.

Už před válkou tam byli vycvičeni v tom táboře Janka Pusta. Takže tam byli cvičeni jak Banderovci, tak Ustašovci na ty pekelné metody vyvraždování.

No, je zajímavé, že v tom táboře Jan Kapusta byl cvičen i Makedonec, který se dal k Ustašům. Tento Makedonec v roce 1934 spáchal atentát na srbského krále Alexandra Karadorđevića a na francouzského ministra Bartua.

Což byl velmi sofistikovaný atentát, protože rozbil antifašistickou koalici, kterou představovali tři státníci — ministr Bartu, Franc Hous, doktor Eduard Beneš a sovětský ministr zahraničí Litvinov. Ti v tehdejší Společnosti národů požadovali, aby se Evropa spojila proti Mussolinimu a proti Hitlerovi a vytvořila antifašistickou koalici.

Toto všechno podporoval i král Alexandr, protože věděl, že jeho země bude cílem jak Mussoliniho útoku, tak útoku Hitlera.

V tomtéž roce podepsal Piłsudski pakt s Hitlerem o neútočení, který byl první pakt tedy státu slovanského s Hitlerem.

Potom s Hitlerem začal kolaborovat bulharský král Boris, což byl v podstatě poloněmec, protože pocházel z té sasko-koburské dynastie. Vlastně zavedl tam odznovu fašismu v Bulharsku, stejně jako Antonescu, který byl původně spojenec Malé dohody. Tak eh převrátil a obrátil kabát a dal se do spolku s Hitlerem a s Mussolinem a zavedl rumunskou fašistickou vládu.

No, to jsme se zas dostali trošku daleko, ale to jsou věci, které historicky souvisí. To jsou historické reality, bez kterých nelze vysvětlit to, co se odehrálo v Jugoslávii v 90. letech — Jugoslávii, kterou ztmelovala osoba Chorvata Josifa Broza Tita. Ty to byla jeho přezdívka. Tak jako Stalin byla přezdívka, tak tytéž byl přezdívka.

Tito za první světové války byl v naší monarchii, byl ve Škodovce, pracoval jako dělník. A později se vrátil, byl pronásledován jako komunista.

Ale měl veliký sjednocující vliv na všechny levicové síly v Jugoslávii.

Takže stáli za ním nejen Chorvati, ale stáli za ním i Slovinci, levicové síly a levicové síly srbské.

Proto byl taky mnohokrát vězněn, stejně jako jeho stranických kolegů.

No a v tomto ohledu byla Jugoslávie velice, bych řekl, netolerující stát.

Eh, bylo to dáno i charakterem. Ta Jugoslávie byla před válkou vlastně takový polofeudální stát, že tam ten průmysl byl málo rozvinutý, že hlavně to byl potravinářský průmysl.

E, pivovary tam zakládali čeští sládci.

Nikšické pivo je založeno českými sládky z Plzně a z jiných z Budvaru a tak dál.

No, naše mlynářští odborníci stavěli pro krále Alexandra mlýny.

Můj dlouholetý spolupracovník, inženýr Pulpitl, ten stavěl pro krále Alexandra mlýny.

My jsme spolu spolupracovali na tom památkovém mlýně ve Zlatých Píscích.

On mě taky naučil všechno o těch balkánských mlýnech.

No, já protože jsem, protože mám rodinu eh srbskou, tedy příbuznou. Tady, tady jsou, aby se to neleskal.

Tady jsou se svou paní před sochou jednoho srbského krále před Národním muzeem v Bělehradě.

Je to velice nádherné muzeum, kde je taky vystavená lidová kultura.

A je zajímavé, to musím říct jako etnograf, že v tom muzeu jsou kroje srbské, které jsou velmi příbuzné výšivkami, pojetím, střihem našim krojům moravskoslovenským, například horňáckým krojům.

Tady je vidět ta blízkost těch národů a tak ta tady je taky vidět, že ty národy vždycky táhly po sobě už od 19. století.

Například dějiny Srbska a Bulharska zpracoval Hermann Grill Jireček, což byl příbuzný Konstantína Jirečka, toho historika.

No, byl tam v Srbsku a v Černé Hoře generál Alexandr Zách, který bojoval na straně Srbů a Černohorců, takže ty proti Turkům, takže ty vztahy tam byly, byly vztahy v písemnictví a tak dál.

Ty vztahy mezi eh srbským státem a českým královstvím byly už od středověku, už od doby Karla IV.

Protože ten král Dušan, Dušan Silný nebo Dušan Veliký byl souputník Karla IV a oni si korespondovali a proto také eh Karel IV založil ten Sázavský klášter s těmi staroslověnskými památkami, protože to mělo souvislost s těmi srbskými těmi památkami s glagolicí a s tím písmem, že a s Metodějem, se Cyrilem a podobně.

Čili ta slovanská vzájemnost tady byla vždycky a za války se to za Mnichova se to projevilo tím, že Srbové chtěli jít vojensky na republice na pomoc.

No to se bohužel nerealizovalo pro mnichovskou zradu.

No, já vám ukážu teď, jak to vypadalo s tím bombardováním, abychom se dostali do bližší současnosti.

Tady třeba je fotografie té rozhlasu a televize srbské, kde byla spousta mrtvých.

Redaktorů i žen a dokonce tam zahynuly i děti, protože tam byla nějaká školka.

Takže raketa na to si nevybírala.

Já jsem tam zažil situaci, kdy tam lidé chodili dávat svíčky, tak jako chodili lidé dávat svíčky na ty mosty v Novém Sadu, když jsem přejížděl po tom jediném mostě, který tam zbyl, protože jinak, jo, tady je snímek té rozhlasu a televize srbské, jeden z těch zbombardovaných domů.

Já jsem viděl dokonce tam hromady trosek, trčet lidskou ruku, takže nebyly to zážitky, které by eh člověka povznášeli.

Bylo vidět, že těm natovským zločincům, já neváhám je označovat za zločince, já jsem napsal do zaniklého časopisu Národního osvobození takovou stať, kdo by měl sedět na lavici v Hágu za Jugoslávii a já jsem je tam vypočítal.

Všechny ty Clintony a Javiera Solanu a Klausa Kinkela a ty všechny. Tady je ten most.

Víte, tam v pozadí na tom vršku, tam je, ano, tak tam je gymnázium, kde přednášel náš největší slavista Pavel Josef Šafařík, který eh napsal slovanský národopis a rozdělil vlastně slovanské jazyky, včetně těch jihoslovanských a nebo eh těch malorus­kých, velkoruskoslovanských a tak dále.

Já jsem si, když jsem tam byl, musel jsem jet tedy trajektem, protože ten most byl přeplněný, ten jeden, kterej zůstal.

A na tom mostě byly fotografie těch mladíků, co tam byli zabití, když tam vlítla ta taková ta raketa.

To bylo ostřelováno jednak letadly, čili leteckými raketami a jednak teda raketami s plochou dráhou letu.

Tohleto je zase vlak.

Myslím, že je to u toho Račaku, kde kde byli povražděni teda cestující včetně malých dětí, což nebyl žádný vojenský cíl.

Všimněte si, kolik eh těch cílů bylo nevojenských.

Já tady třeba mám traktorový závod.

Počkejte, já to najdu.

Tady mám, tady mám traktorový závod Vračaru pod Bělehradem.

To je asi 100 km pod Bělehradem, jako směrem k Kosovu.

A tam vlítla raketa do závodu, který nevyráběl vůbec žádnou vojenskou techniku.

Tam to byl jejich takový Zetor, jo.

A oni tam přesto tu raketu vypálili a asi 1 km od toho stál tady.

Tahleta fotografie je z centra Bělehradu a je to nějaké ministerstvo.

Nevím, jestli to je jestli to souvisí s ministerstvem národní obrany a nebo jestli je to nějaké další ministerstvo.

To byla ta třída Krále Petra.

No tady vidíme civilní cíle, že?

A já tady mám ještě ještě, abych dovyprávěl ten příběh toho Račaku, tak tam díky tomu, že ta raketa odpálila ten závod traktorový, tak v blízkosti byl asi 1 km od toho byl klášter a tlaková vlna rozvalila přímo přímo zdi toho kláštera, takže ti mniši tam měli perfektní díru, jo, čili vidíte, co to všechno jako dělá.

Jo, tady vzniklo hnutí, které se jmenovalo Target, cíl.

Oni už v zoufalství ti lidé si na sebe začali malovat terče a říkali: „No tak střílejte teda do nás, když nás chcete vyhubit, no tak můžete pálit."

Tady mám takový záběr.

Tady mám takový záběr dole.

Tornádo.

Haha.

Je to eh francouzská ambasáda.

Oni totiž Srbové byli dlouhá léta spojenci Francouzů, tak jak jsme to byli my.

Eh, byl to vlastně válečný spojenec francouzské armády.

Vytvořili tam frontu jak za první války, tak eh vlastně za druhé války, kdy byli na straně spojenců, že?

A teď jim tihle spojenci toto provedli.

Eh, Srbové to strašně těžko nesli, protože to pokládali eh za stejnou zradu, jako my pokládáme mnichovskou zradu.

Jo.

Eh, tam když já jsem se zeptal těch svých příbuzných a jejich známých, my jsme vedli debaty samozřejmě, co si myslí o prezidentu Havlovi, který je zradil, jo?

Tak oni řekli: Václav Havel, radský zločinec, válečný zločinec.

Oni Srbové byli první, kteří hráli jeho hry, když u nás byly zakázány.

A on se jim takhle odvděčil, že to všecko nazval humanitární bombardování.

Takže ono opravdu je velice těžké, co dneska provádí pan prezident Vučič eh s jeho nepochopitelným, teda s vnějšně nepochopitelným pozváním eh pana Zelenského.

Protože v srbském národě to vyvolává velkou kontroverzi.

Jo.

Tady vidíte, jak ta minulost se prolíná s tou přítomností, že to má všecko své historické kořeny, že to je to, co západ vždycky sledoval.

Rozbit a zničit slovanské státy.

To znamená rozbili Sovětský svaz, rozbili Jugoslávii a rozbili Československo.

Tři slovanské státy a vždy to bylo rozbití.

Nebyl to žádný rozpad.

Prosím vás, ta naše propaganda, vůbec západní propaganda vždycky tvrdí, že to byl rozpad Sovětského svazu, rozpad Jugoslávie.

To vůbec není pravda.

To bylo rozbití.

Jugoslávii museli rozbít vojensky, protože ona by se jí nepod. U nás to šlo diplomatickou machinací, jo.

U nás to rozbití bylo a provedly to rozbití tytéž síly, které rozbíjeli Sovětský svaz, který rozbili Ukrajinu a který rozbili Jugoslávii.

To jsou tytéž síly.

A vemte si, koho oni používají.

Používají Banderovce, používají ustašovce, používali Národný kongres Slováků.

To všechno bylo zaplaceno v bundách d.n.s. v Torontu.

Od roku 45 nedělali Němci nic jiného, než to financovali.

A takhle došlo k rozbití třílovanských států pomocí zahraničních sil.

A ještě taková zajímavost.

V té bosenské válce bojovali i mudžahedinové Usámy bin Ládina.

Bylo jich tam posláno 20 000.

Takže ten generál Radko Mladič, který je teďka pětně oslavován v Srbsku, to je on.

Nacistických.

To tady máme i fotografii americké ambasády.

Já to musím najít.

Tady je fotografie americké ambasády a tam je napsáno takové politicko nekorektní heslo, které zní takto: Vy i máte Big Mac, my i máme tvrd.

Čili oni neztratili humor ani v té hrozné době.

Protože oni říkali – já jsem tam mluvil poprvé se Srbem, když jsem se setkal s těmi svými příbuznými, protože, vole, já jsem byl ve stresu, co s nimi je, jestli je bomba nezničila nebo raketa. Jo, prostě oni museli běhat se s mým prasníkem Nikolou.

Vám to někdy ukážu.

Počkejte, to není.

No, já se omlouvám, já jsem to měl připravený ve velkých fotografiích, ale ty mi někam zmizel. Tady jsou moji příbuzní.

Jejich matka, která je na pravé straně, tak ta už není mezi námi, ta už je v nebi.

A dvě moje praneteře jsou tam.

Nevidím je, jo.

A tady je ten prasnínek Nikola.

To je zajímavý, má zajímavý osud.

Vlastně se narodil v době, kdy oni sem přijeli do Brna, a on se narodil v Brně, takže je příslušníkem – má vlastně dvě státní občanství.

Dnes pracuje někde v Praze u firmy, buď u firmy Hilit Pakar, stejně jako jeho otec, který byl vynikající počítačový odborník a tady zakládal počítačové sítě pro různá města jako pro Ostravu a pro Frýdek a pro řadu přifriček, místek a tak dál.

Bohužel už je taky mrtvý.

A já jsem se dostal do Jugoslávie jenom dvakrát v životě, ale na delší dobu.

Poprvé to bylo, když mě bylo 16 let, v roce 1966, a dostal jsem za to druhý stupeň schování.

A podruhé v roce 1999, když se obrátil letopočet, a to už jsem měl do Bělehradu položit kytici na hrob svého mrtvého synovce Duška.

Jeho otec, doktor Alexander Gladovič, byl primářem.

On tady vystudoval na Titovo stipendium, protože v roce 1946 přijel na pozvání doktora Edvarda Beneše sem prezident Tito a zařídil zde stipendiální vysokoškolskou výuku pro srbské, chorvatské a slovinské lékaře.

Takže on zde vystudoval medicínu, stal se příznivcem a přítelem profesora Rajko Dolečka a stal se primářem, internistou ve Svítavách.

A dneska ještě ti devadesátníci si pamatují, jak on tam ordinoval a jak to byl perfektní doktor.

On se potom v roce 58, když tady byly určité tlaky ze strany státu, tak se odstěhoval se svou manželkou.

To byla moje sestřenice Eva Gladovičová, tedy Červinková – její matka byla rozená Jarošova – tak se odstěhovali do Černé hory.

Já nikdy nezapomenu na to, jak jeli ve vagónu, který měl tu plošinu – to byly ještě ty staré plošinové – a my jsme se s nimi jeli rozloučit do Břeclavy, kde vlastně končila naše dráha a pokračovali do Rakouska.

Tak nikdy nezapomenu na to, jak stáli na té plošině a mávali nám na rozloučeno.

Jo, tady píšete o tom Miroslavu Filipovičovi.

Také Miroslav Majstorovič.

To byl člověk, který osobně podřezával srbské děti.

No a ten druhý kněz, ten dokonce složil na Pavelče nějakou ódu, jo, jak rozbijí Vlachům – jak oni říkali těm Srbům, kteří byli u moře – tak jim říkali Vláši.

To byla vlastně památka na dalmatské občiny, protože Dalmácie byla řadu století pod Benátskou republikou, že byl to i Dubrovník, že?

Který se jmenoval italsky Ragusa, že?

A tam vlastně Benátčané hlavně těžili ty lesy na stavbu svých galéjí.

A proto vlastně ty hory, které lemují pobřeží Chorvatska a Černé hory, jsou vlastně holé, jo, protože ti Benátčané to tam všechno vyholili po těch staletích, kdy potřebovali materiál na své lodě.

No, existuje ještě taková kniha o Bosně od Ladislava Hladkého: Bosna Hercegovina, historie nešťastné země.

Tak tam byla ta bosenská válka, za kterou byl souzen napřed Miloševič a byl označen za válečného zločince.

Já jsem byl v roce 96 nebo kdy to byl – když on už byl ve vězení – tak jsem stál před tím vězením v Hágu a vlastně jsme tam protestovali proti jeho věznění a ten Haagský soud ho vlastně zabil, protože oni mu odepřeli léky, které potřeboval.

Miloševič jako právník se hájil sám a hájil se tak dobře, že mu ten soud občas zakazoval obhajobu.

To nemá obdobu snad jenom u těch soudů jako byly Freislerovy soudy nad těmi spiklenci atentátu na Hitlera.

Tak víte, je nesmírně frustrující, že západ, který se označoval za nositele demokracie, připustil takovýto inkviziční tribunál.

A jak to dopadlo – že tehdejší Rusko navrhlo, že když byl tedy vážně nemocněn na srdce, že ho dají do svého vězeňského ošetřování, do své vězeňské nemocnice, a tam mu poskytnou veškerou lékařskou pomoc.

A haagský tribunál to odmítl a dokonce mu odmítl příslušné léky na tu osadečnici.

Čili v podstatě se ten soud dopustil justiční vraždy.

A další paradox byl v tom, že po letech téhož Miloševiče a tentýž soud rehabilitoval posmrtně z viny na bosenské válce.

Ano, je to ďábelské, to je satanismus.

Přesně tady to jeden z těch diváků píše, jo?

No, takže víte, je hrozné, že naše vláda připustila to bombardování Srbska, víte.

A já musím souhlasit i s tímto textem.

Že ti, kteří označovali ty předáky srbské za fašisty – ať to byl Šešel, ať to byl Karadžičvuk, ať to byl Radko Mladič, ať to byl Miloševič – že oni označovali za válečné zločince, zatímco skuteční válečí zločinci, kteří byli formálně postaveni před ten soud, jako byl Hasim Tači, Albánec, předák Kosova, nebo Ramuš Haradinaj, což byl předák, který vedl tu zločineckou UČK, tak ten byl osvobozen.

Proč?

Protože se dokázalo – to přiznala i Carla Pontová, která byla žalobkyně – napsala o tom knihu, že svědci v neprospěch Ramuše Haradinaje a Hasima byli zabíjeni před soudem.

Než se dostavili na ten soud, tak záhadně zmizeli a jejich těla se později našla.

Zavražděni.

Vidíte?

Ano, to ten film Okupace v 26 obrazech dost výrazně, bych řekl, odhaluje ten zločin, který se dělal na Jugoslávii v té době, od toho roku 41 až do roku 44.

To doplnil ještě film vynikajícího chorvatského demokrata Lordana Zavranoviče, který se jmenuje Testament a byl dokonce promítán v naší televizi.

Ovšem na žádost chorvatské vlády byl promítán o půlnoci.

Já ten film mám, mám ho na kazetách, budu ho muset nechat přetáhnout na nějaký modernější materiál.

A tam on popisuje veškerý týdeníky té takzvané lažné državy, čili lhářského státu, který se nazýval NDH – Nezávislá država Hrvatska.

Nebyl to, nebyla to ani država, ani nezávislá, tedy nebyl to ani stát, ani nezávislý.

Byly, byly to kolonie, protože když bylo po invazi Hitlera a Mussoliniho do Jugoslávie, do poražené Jugoslávie v roce 41, na Kvarteru Vermacht a italské vojsko, tak byla Jugoslávie rozdělena na dvě části – na část italskou, která byla svěřena formálně pod vládu vévody ze Spoleta, ale hlavní vládce byl Ante Pavelič, ten pohubatel těch očí srbských dětí.