Jelcin kývl na Polsko v NATO. Putin je bídný rétor. Trump je predátor | Jan Eichler | Rádio TO #20

Milí posluchači, vítejte v rádiu To u pořadu Rozhlas bezdrátu. Zdraví vás Václav Musílek. Minule jsme hovořili s politologem a vysokoškolským učitelem profesorem Janem Eichlerem hlavně o Francii. Dnes se budeme zabývat i jinými tématy, například severoatlantickou aliancí či válkou na Ukrajině. Vítejte, pane profesore, opět v rádiu To. >> Děkuji za pozvání a přeju dobrý den. I my vám přejeme dobrý den a pojďme se věnovat tématu Severoatlantické aliance. Jak vy vidíte v současnosti ten proces jednak rozšiřování Severoatlantické aliance a jednak definování jejich úkolů do budoucna? >> No tak ono je potřeba si připomenout, že úplně na začátku, v tom roce '49 ta Severoatlantická aliance měla pouhých 12 členských států. Dobře se to pamatuje, že to byly tři dominantně anglicky mluvící země, tedy Spojené státy, Kanada a Velká Británie. Pak to byly tři románsky mluvící země, Francie, Portugalsko a Itálie. Přestože ta neměla se severním Atlantikem nic společného. To bylo to klasické středomoří. Tři země Beneluxu tam byly a tři severské země Dánsko, Norsko Island. O těch prvních z nich, že jo, které tam byly přijaty, už se vědělo během roku 44 45, že se to připravuje, že na Islandu chtějí mít hlavně letecké základny. V Norsku také. Už tenkrát se ve Spojených státech přemýšlelo v té rovině působení vojenského a rozvoje ozbrojených sil na velké vzdálenosti jednoznačným směrem, směrem na východ. >> Vy jste odborníkem na Francii a členství Francie v Severoatlantické alianci prodělávalo různá období. Zkuste je popsat. zakládající členská země. To ano. V jejím čele, teda ne v době založení. Pak ale později stál generál Charl de Gol. Ten se stal prezidentem francouzské republiky hned v roce 1958. On byl prvním poválečným premiérem a myslel si, že bude nějak řídit politiku Francie, ale rychle odešel znechucentími poměry toho parlamentního systému, kdy se neustále hádali, dohadovali, odkládalo se schvalování rezoluci a viděl, že to je naprosto nefunkční. On tomu říkal, že to je žvanírna. To byla ta čtvrtá republika poválečná. Podle toho, že tam platila čtvrtá ústava, ale pak se dostala do strašně hluboké krize ta čtvrtá republika, tak najednou si na generála Degola vzpomněli, přišli za ním s prosíkem a on řekl: "Ano, že se tedy vrátí, ale že si dá jako podmínku změnu systému. nebude v čele premiér, ale hlavně prezident, který bude volen přímo přímo voliči a bude mít velmi široké pravomoci. Na všechno mu přistoupili. To byl ten základní principé páté ústavy a tím pádem i páté republiky. A on si tenkrát vymohl velmi silné slovo hlavně na poli zahraniční politiky a vojenské politiky. A to si pak vzal toto slovo o sedm let, o devět let později, pardon, o osm let později, v roce 1966, když prosadil vystoupení své země z vojenské organizace NATO. A Francie pak stála mimo tuto vojenskou organizaci. měla tam své přidělence, měla tam své zástupce, měla tam samozřejmě svého velvyslance v té politické části a v té politické struktuře. Tenkrát to bylo považováno za velice revoluční krok a mnozí ho hrozně kritizovali. Generála Degola, třeba tehdejší americký prezident Johnson, někteří ho považovali za zrác, za rozbíječe NATO. A on takový ten antiamerikanismus v té Francii byl vždycky poměrně myslím silný. >> No, on spíš, jestli to byl antiamerikanismus, to je na další debatu. On se stavěl tedy proti těm mechanismům, automatickému rozhodování, že když se něco rozhodlo v USA, pak se s tím přišlo do Bruselu, automaticky se to schválilo. >> To platí pořád, zdá se. Jako >> taky už jsem Francie vrátila i do té vojenské organizace NATO. To zas prosadil ten šestý francouzský prezident Nikolas Sarkozi. Bavili jsme se o úlohách NATO. Ta úloha se po pádu železné opony a po pádu tedy sovětského bloku určitě změnila a dokázalo si na to definovat svoji úlohu právě po těchto změnách. Uspokojivě. Řekněme, >> o tom se hodně diskutovalo, jak to bude dál vypadat, jak by se to dál mělo vyvíjet. A na počátku 90. let už byly první myšlenky, ještě nehlasité na téma rozšířit tu alianci dále směrem na východ. O tom se už tenkrát hodně diskutovalo nejenom v té Evropě, ale i v rámci Spojených států amerických. A v první polovině 90. To došlo tak daleko, že třeba tehdejší ministr obrany Spojených států odstoupil z funkce, podal demisi na protest proti tomu, čemu on říkal expanze na to. On byl proti. Proti byla i řada dalších francouz, promiňte, severoamerických myslitelů, odborníků. Já za všechny vzpomenu George Kennana. To je autor. To je geniální koncepce. Eh, stačí popsat. Nemusíte ji, nemusíte ji přesně definovat. >> Zadržování neboli kontainment. >> On byl tím autorem, ale on od počátku, už od toho roku 47, 48, 49 říkal, ale to zadržování, to containment nesmí být vojenské. To by mělo být ekonomické. diplomatické kulturní zadržování. Prostě nepustit ten Sovětský svaz ani opíť dál na západ, ani opiť dál na jih, ale ne vojensky. A hned v roce 49 byl proti vytvoření NATO. Řekl, že to je překroucení té jeho koncepce zadržování, že to je její militarizace a dal tam předpověď. K čemu to povede. Ke krizím a k válkám. Všechno se potvrdilo. Velká krize, třeba v roce 56, 62 karibská krize, mezitím takzvané periferní války, Korea, Vietnam, všechno to dalo Georgii Kennonovi za pravdu. A on potom byl i proti rozšiřování NATO po skončení studené války. On tomu také říkal expanze. Byl prostě kategoricky proti tomu a říkal, že to je to nejhorší rozhodnutí, které NATO schválilo po skončení studené války. Varoval, že to povede k dalšímu nárostu mezinárodního napětí, že to povede k militarizaci. I tady mu dali dějiny za pravdu, ale za pravdu mu nedali politikové. Michael Dorbačov opakovaně říkal, že byly učiněny určité sliby s tím, že NATO se nebude rozšiřovat na východ, zejména s tím, pokud Rusko nebo Sovětský svaz tehdy ještě bude souhlasit se sjednocením Německa. A tyto sliby byly porušeny. eh protivníci nebo opačný názor je ten, že ty sliby nebyly nikde zaznamenány, že vlastně v podstatě neexistují, i když jsou zase eh aktéři tehdejších událostí, kteří tvrdí, že jasně vysloveny. Co si o tom myslíte? >> Já jsem četl i Gorbyho vyjádření, kdy on to bylo i písemně napsáno, že žádné písemně stvrzené závazky nedostal. Ty tam nebyly. To mají pravdu ti, kteří říkají toto. Nebyli tam. On byl tenkrát pod sílícím tlakem. Byl už přetažený, byl hrozně vyčerpaný. Musel řešit domácí problémy. Pak do toho přišel Jelcin, který mu vrazil v podstatě kudlu dozad, který se k němu zachoval velice nepartnersky. Takže Gorbačov už měl na tu zahraniční politiku strašně málo času. Exploze cen, pustil tu státní kontrolu. Byl tam nárůst životních nákladů. Skončilo to vojenským převratem. Takže on už pak byl velice oslabený a ono se o tom diskutovalo hned v prvních měsících po skončení té studené války. Byla tam jedna velmi silná postava v mezinárodních vztazích a to byl tehdejší německý kancléř Helmut K. On byl posedlý tím, aby vešel do dějin jako kancelář sjednotitel a byl ochotný tomu obětovat nejenom své síly, ale i když pak mluvil s Gorbačovem v Moskvě v té zimě roku 90, tak se k tomu neustále vracel a nakonec tedy od něho dostal slib. že skutečně se nebude bránit procesu procesu znovu sjednocení Německa. Pro něho to bylo obrovské životní vítězství a on to také v jednom rozhovoru popisoval tak, že když ta jednání s Gorbačovem skončila, takže ani nemohl usnout, jak z toho byl vzrušen, tak pochodoval v poom zmrzlém eh rudém náměstí v Moskvě. za ním tři gorily a takhle s ním tam museli pochodovat, takže i jim přechail spánek, ale tak to prožíval, tak byl nadšený, že že prostě to tak takto vnímal a mimo jiné Gorbačovi dal najevo, že klidně je ve prospěch toho, co zas chtěl Gorbačov, aby se v Evropě potvrdila úloha a role Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. To tam Gorbačovi slíbil. V podstatě i mitterán se veřejně vyhlásil ve prospěch takové té, jak on tomu říkal, evropské konfederace. A hodně přívětivě se k tomu Gorbyho návrhu stavěla i Margrete Čerová. Ale pak dostal Helmut Col pozvánku do Bílého domu a tam dostal to, čemu někteří autoři říkají školeni od tehdejšího prezidenta Bše staršího. >> My tomu říkáme kartáč. No, ale dobře. >> Kartá školení education. Ano. Kde mu kde mu starý Bush řekl k čer s těmito myšlenkami. My jsme vítězi. My jsme zvítězili ve studené válce a my budeme také sklízet plody tohoto vítězství. Takže tam tam byl tento vliv. Akorát se o tom, zatím to bylo velmi tajné, takže se o tom nemluvilo takto na na veřejnosti. S tím pak přišli až někteří ti zasvěcení američtí historikové, kteří dostali přístup do těch archivů Bílého domu a Pentagonu a ministerstva zahraničí toho State departmentu. A byly tam také úvahy, jak komu pomoci po té studené válce. Byl tady návrh dát velkou finanční půjčku nejenom Polsku, které ji skutečně dostalo, ale dát ji také Sovětskému svazu. Dát i Sovětskému svazu. Jenomže to bylo odmítnuto. Bohužel to bylo odmítnuto. A to je také dneska to vidíme, že to byl takový určitý mezník, že to bylo rozcestí. A jsou názory, že Polsku se ta půjčka dala, i když se vědělo, že jí celou nesplatí, ale proto, že se s Polskem počítalo jako s budoucím členem NATO. a že takto uvažoval třeba pozdější americký víceident Dick Chainy, kteří takto už uvažovali a zase stoupenci té půjčky tehdejšímu Sovětskému svazu namítali, ale tady jsme ztratili příležitost. Ztratili jsme příležitost, jak třeba tu zemi, ten velký Sovětský svaz tehdejší ovlivnit. >> Myslíte, že by to mohlo dokonce zabránit i jeho rozpadu? Dokonce i takové názory jsou, že by to zabránilo hlavně jeho rozkradení, které pak následovalo, jak si to rozkradli ti největší zloději Berezovský, Abramovič a další a další. Tohle právě sto >> to už bylo ale vlastně v době Ruska jako ruské federace, že jo, už po páru Sovětského svazu většinou ten spoles určitě byl nastartovaný dřív, že >> už za Sovětského svazu to bylo velmi velmi rychle nastartované. >> Takže je tady ta možná otázka, třeba jsme se tomuhle mohli vyvarovat, třeba se mohla vytvořit dobrá cesta pro vzájemné lepší pochopení mezi Sovětským svazem a Evropou. Tato příležitost byla promarněna. >> Nicméně k té expanzi na východ došlo. Sovětský svaz se rozpadl. V Rusku vládl Boris Jelcin. Eh, proč si myslíte, že Rusko tak nějak výrazně neprotestovalo proti tomu rozšiřování NATO na východ dokonce o bývalé státy Sovětského svazu jako pobaltské republiky? Oni tam zprodu zaznívaly výhrady i k tomu prvnímu rozšíření, kdy tam vstoupilo Polsko, Česko a Maďarsko. Ale nakonec se to přešlo. Ono tam je zajímavé takové to setkání mezi Jelcinem a Valensou v létě roku 1991 ve Varšavě, kdy vrch Valena, velmi mazaný politik, zahájil i sérii přípytků a po jednom z nich, když už se chýlil jednání ke konci, tak se tak jakoby nevině, opravdu rafinovaně Jelcina zeptal. A pane prezidente, kdyby se jednou výhledově Polsko chtělo stát členem NATO, měl byste k tomu výhrady? A on jakož toho opravdu v sobě měl dost, tak řekl, že ať se to klidně stane. Druhý den se k tomu chtěl Jelcin vrátit, když zahajovali ta jednání někde okolo té 10 hodiny raní. Ale Valenkl, todle už jsme probrali zítra včera a teď tady máme na programu spoustu dalších a dalších je opatření. Toto krásně popsala americká historička An Marisaro, která také měla přístup do těch tajných archivů a pak to uzavřela slovy. Když jelcyn vystřízlivěl během noci, tak se k tomu chtěl vrátit, ale už to bohužel nešlo a uzavřela to slovy: "To se málokdy stane, aby v dějinách někdo dostal takové obrovské územní ústupky, jako je dostalo na to při těchto jednáních." Ale ta ještě prošla bezproblémově. Pak přicházela ta druhá vlna, kterou jste vy zmiňoval a to bylo rovnou sedm dalších zemí, tři pobalské, takže se na to dostalo na severýchodním křídle až k finskému zálivu. Na jihm křídle Černomoří, Rumunsko, Bulharsko, no a dvě nekonfliktní země, Slovinsko a Slovensko. Ale ty dvě, to jih a severovýchodní křídlo, to byl už obrovský problém. A to v Rusku, já ho tady nechci nějak hodnotit, to Rusko, nechci udělat advokáta, ale v tom Rusku to vyvolalo pocit zrady. A ten pocit byl ještě o to silnější, že se připomínal rok 2001 a rok 2002, kdy v Rusku a teda v Kremlu a v Bílém domě byli mladí dva nastupující prezidenti. Tenkrát byli mladí. Eh, současný pořád ještě ruský prezident Putin tenkrát byl hodně to čtvrstoletí mladší a mladý Bush. >> Mladší. Ano. Ačě sieme oslovovali friend, jak ty my dear friend George, my dear friend Vladimír. V té době Rusové těm Spojeným státům hodně pomohli, že jim dali poznatky o Afghánistánu. Ty měli ty poznatky z lidských zdrojů, z lidského průzkumu. Američané měli vždycky vynikající průzkum díky technologické vybavenosti, skryté kaméry a odposlechy, ale Rusové zas vždycky měli výborný průzkum z lidských zdrojů. Takže Putin mladému Bushovi nahrál tyto poznatky a navíc tady byla Severní aliance, která ty talibánce hnala od severu a vyhnala je z Afghánistánu. Tu vyzbrojili zase Rusové, tanky tam byly osobní zbraně a další. Jenomže a to je argument Rusů z té doby, jako by se na to zapomnělo a zároveň s tím dál připravovali tu expanzi i do toho postsovětského prostoru. Litva, Lotyško Estonsko. >> Já bych se ještě vrátil k těm 90. letům. Tam to vypadalo, že eh vztahy Severoatlantické aliance a Ruska jsou jako velmi korektní. Byli jsme tuším partnerství pro mír se to jmenovalo. Jo. Myslíte si, že se to pak všechno změnilo >> kvůli nástupu Putina, kdy který to Rusko začal konsolidovat a možná eh potom takové ty naděje Evropy, že se jim podaří z Ruska vytáhnout, já nevím, suroviny a podobně, začali brát za své. Já vidím ten zlom ne už tak brzo v tom Putinově nástupu. Já to vidím právě o ten rok, dva nebo ty dva roky později, >> když jim Rusové tolik pomohli v Afghánistánu, ale i přesto, jak jim pomohli, tak stejně oni si prosadili tu expanzi do postsovětského prostoru. To je velký posun v rovnováze sil, ale také v rovnováze bezpečnostních hrozeb. Tam já vidím zlom. Samozřejmě, že nic z toho nemůže ospravedlnit to, co se stalo před těmi čtyřmi lety v tom únoru roku eh 2022. Ono to ale nazrávalo dlouhou dobu. Je tady problém v tom, že ruský prezident zaprvé je tam nesnesitelně dlouho a zadruhé to je prach bídný rétor. On neumí formulovat myšlenky a požadavky. On asi nedokázal tak srozumitelně těm západním partnerům říct, proč z toho mají Rusové takové obavy. On vystoupil na tom fóru v roce 2007, ale ona se k tomuto pak vyjadřovala i Angela Merkelová, která říkala, že ten Putin mluví strašně sil tenkým slabým hlasem jakoby velice klidně a stoicky a flegmaticky, ale přitom má velmi tvrdé, nekompromisní záměry. >> Tím jsme se dostali ke konfliktu na Ukrajině. Eh, kde jsou podle vás ty příčiny toho, že vlastně po těch letech došlo až k ozbrojené intervenci ze strany Ruska? >> No, tak na tam to napětí nazrávalo dlouhou dobu, ale já nejsem odborník ani na Sovětský svaz někdejší. Já jsem tam v životě nebyl ani za toho starého režimu. Nejsem odborník ani na Rusko, ani na Ukrajinu. Ani tam jsem v životě nebyl. Proto jsem umítal chodit do televize, do rozhlasu s tím, že neznám Ukrajinu, neumím ukrajinsky. Oni mi tenkrát říkali, no to jiní taky na sebe, dobře, ale tím se o to lépe o tom bude mluvit taky, že jo, že pak vyrostla spousta velkých odborníků na Ukrajinu. >> Těch těch najednou tady je velká síla. >> No ono to tam gradovalo delší dobu. >> Jakou roli v tom hrálo NATO? Na to v tom hrálo velmi důležitou úlohu právě tím, že už modernizovali ukrajinskou armádu. Oni tam už několik let před tou invazí, Američané, Britové a Kanaďané, tři zakládající anglofoní země NATO, rozjeli dlouhodobou operaci, které dali název Orbitl. A v její ta měla dva takové hlavní rozměry. zvali vysoké důstojníky ukrajinské armády do Kanady, do Spojených států, do Británie a tam jim dávali intenzivní doktrinální přípravu. Zdokonalovali je ve smyslu to, že se musí oprostit od staré sovětské doktríny a orientovat se jinou cestou, ale přitom je tam připravovali na možnost, jak bojovat proti Rusku a proti jeho invazi. A druhý rozměr této operace Orbitl probíhal na samotném území Ukrajiny, kde byli instruktoři z těch tří jmenovaných anglofonních zemí a tam zase zdokonovali velitele nižších ukrajinských jednotek, velitele ČOT, Čet, Rotů, prap rot praporu, pardon. Takže oni je na to dlouhodobě připravovali na vedení bojové činnosti proti ruské armádě. jak ji překvapit, jak je případně přečíslit, jak manévrovat, jak připravovat ty vojenské operace. A v tom sílícím mezinárodním napětí pak dochází k té otázce, kdy to napětí narůstá na obou stranách a už je pak těžké rozlišit ty skutečné úmysly. Tady bych vzpomněl ještě jednoho výborného amerického teoretika. To byl Michael Hanlon. Ten pak navrhoval už někde tak asi pt let před tou ruskou invazí navrhoval zastavit proces rozšiřování NATO. Říkal, že je potřebné mít jakousi dělející čáru, mít tam nárazníkové pásmo a navrhoval, aby v té tom pásmu nárazníkových neutrálních zemí byly Švédsko, Fínsko, Bělorusko, ale také Ukrajina. A jak by to mělo pak jít dál přes Srbsko a dál až k adriatskému moři? Bohužel nebyl vyslyšen. A spousta těch zemí, které jsem měl, už dneska v tom na to jsou. A on říkal právě tím, že tady bude to nárazníkové pásmo, tak se snižuje ta hrozba incidentu. >> Nejprve to je incident a pak to může přerůst v ozbrojený konflikt. A otevřeně napsal: "Měli bychom se už odklonit od toho slibu, který jsme v roce 07 dali Ukrajině, že jí přijmeme do NATO. Od toho slibu by NATO mělo veřejně ustoupit." Nikdo ho neposlechl. Teď už třeba i současný velvyslanec Ukrajiny ve Velké Británii, který byl předtím vrchním velitelem a ministrem obrany, už to sám říká. Ukrajina nikdy v NATO nebude. >> Eh ano, otázka vstupu Ukrajiny do NATO byla asi překročením té linie, kterou asi Rusko bylo ještě ochotné tolerovat. Zároveň s tím destruktivním působením vlastně toho ukrajinského režimu po roce 2014 vůči té ruské menšině. >> Nicméně eh ta válka na Ukrajině se nějak vyvíjí a řekl bych, že asi si to Severoatlantická aliance nepředstavovala, že to bude se vyvíjet tímhle způsobem. Myslíte, že myslíte si, že ona eh plní nějaké cíle, které když ta když ten konflikt začal, musela mít? To nevím. Archivy jsem neviděl, ty ještě nejsou otevřené. jsou nejrůznější dohady, jaké mohou být cíle a záměry, ale každopádně to je obrovsky nešťastná událost pro tu zbědovanou Ukrajinu, >> ale potažmo i pro celou Evropu. >> Ale tam je potřeba jasně přemýšlet i v tom smyslu geostrategie, geopolitiky. Já rád připomínám severoamerickou názorovou školu, které se říká neorealismus. Oni říkají, není ani tak důležitý balance of power, rovnováha sil, ale velmi důležitá je rovnováha hrozeb. A argumentově jej jich jeden z jejich největších myslitelů, Kenneth Walls, který už bohužel 10 let nežije, ale on v tom hned tom roce 2000 napsal, pardon, dosáhlou krásnou stať. expanze na to pohled klasického realisty a jasně říká, my jsme se strašně moc přiblížili k hranici Ruska a teď si to zkusme představit, jak píše Kenneth Walz, že by studená válka dopadla o něco jinak, že by v ní vyhrál Sovětský svaz teď své ozbrojené síly rozmístil třeba v Mexiku při podél hr hranit se Spojenými státy nebo že by je tam rozmístila Čína. Jak by se nám to asi líbilo? A představme si, že by to zdůvodňovali stejnými argumenty jako my, že tedy šíří šíří bezpečnost a stabilitu. Každý si pod tím myslí něco jiného, ale tímto argumentem se to vždycky zdůvodňovalo. A nebo se říká prostě každý stát má právo vstoupit do takové aliance, do které chce vstoupit. V tomu nemůže nikdo bránit. To říkají ti jakože idealisté. A další z těch amerických neorealistů John Mercheim, který je mezi mnohými pražskými odborníky upřímně nenáviděn, ten jim zas říká, ano, v ideálním světě to platí, ale v reálném světě, v takovém světě, ve kterém my žijeme, to bohužel neplatí. A Ukrajina musí uvažovat o tom, jak se na to dívá její mohutný a mocný východní soused. A ono doposud, když si to tak promítneme, tu expanzi NATO, NATO postoupil o víc jak 1000 mají dál na východ. Když tam započteme i Švédsko a Finsko, tak se na to rozšířilo o 2 miliony čtvční km. A ještě před ruskou expanzi, pardon, anexi Krymu už bylo na to rozšířeno o více než 1, 2 des milionů kmč 1,2 ještě před annexií Krymu a nebrali se ohledy na to, co říkali eh ti severomanští realist neorealisté, ne? upadl do zaputí ministr, který e kvůli tomu podal demisi. Upadl v zapomenutí George Kennan, pro mě osobně doslova ikonický autor. Prostě se toto nebralo v úvahu. >> Podívejme se ještě na závěr na současný stav NATO. Zdá se, že tam zcela suverénně vládne Donald Trump, který nařídil, v podstatě nařídil evropským členům na to, že musí mít 5% HDP na zbrojení, přitom sám na druhou stranu jejich aktivitu a evropskou bezpečnost e zajištěnou na to víceméně zpochybňuje. Eh, jak ta situace v tom vnitřku na to teď podle vás vypadá? čemu může vést? >> Eh, no, do toho se moc nechci pouštět. Já jsem v NATO nikdy nepracoval. Máme tady zemi plnou bývalých diplomatů, kteří v tom NATO byli třeba opakovaně. Máme vrchního velitele ozbrojených sil, prezidenta republiky, který v tom na to byl. Ti to umějí třeba vysvětlit. umějí to vysvětlit lépe, ale >> no a z toho z toho geopolitického mezinárodního pohledu to určitě by mě váš názor zajímal. >> Někdy je Trump hodnocený jako expanzivní predátor nebo dokonce hegemonický predátor, predátorský hegemon, který jde nejenom na úkor těch ostatních, ale který posiluje pozice a vliv své země i na úkor vlastních spojenců. Takže to predátorské hegemonství se tam u něho projevuje velice výrazně. Tady s těmito výhradami naprosto souhlasím. A jisté je také to, že Donald Trump je velice nepředvídatelný, že mění názory, že pokaždé říká něco jiného a je těžké se v něm skutečně vyznat. A je otázka, jestli vůbec on sám se vyzná ve svém myšlení, jestli on sám ví, co ho napadne zítra za týden, za dva. >> Na druhou stranu bych ale zase řekl, že on není žádný velký válečník. Eh, on nepěstuje tu retoriku, kterou slyšíme od evropských představitelů, z níž vyplývá, že by nejraději zítra zahájili válku proti Rusku >> a hráli by si na vrchní velitele, to by se mnohým z nich líbilo, je z těch podnikatelů, který upřednostňuje to, čemu se říká dobývání nových trhů. Ne dobývat to území, ale dobývat ho obchodně. On je obchodník, že jo. >> Prodávat tam, získat jejich suroviny. Jak skvělý obchod udělali na úkor Ukrajiny. Ukrajina to zaplatila desítkami tisíc svých životů a Trump nakonec získává vlastně jejich černozem, tu nejkvalitnější úrodnou půdu na celém světě. Co těm ubohým Ukrajincům nakonec byde. Jim už ani nepatří to, pod čem šlapou, to po čem chodí a to, po čem jezdí. A tolika je to stálo životu lidského utrpení, vybombardovaných měst, škol, vesnic, továren, nemocnic. Na druhou stranu on zase říká, že kdyby byl prezidentem v té době, tak že by k té anexi nebo k té invazi Ruska nedošlo. To už jsou právě tak, kdyby oni jsou ty přístupy, které říkají v if a co kdyby to, kde díky tomu se lépe hledají historické mezníky a můžeme si, to je takzvaná ta alternativní historie a můaktuální. Také a teď si můžeme, jak by to se vyvíjel a kde byl vlastně ten rozhodující mezník. To se třeba jednou zase poště štěstí, já už u toho nebudu, ale až se otevřou archivy těm, kteří jsou dneska ve věku okolo třeba 30 let, tak se otevřou archivy a oni uvidí, no vždyť to mohlo i touhle cestou. Takové to byly ty plány, ale to bude ještě pár dlouhých let trvat, než se všechny ty archivy otevřou. Oni se vždycky otevírají velice opatrně a velice pozvolna. Vážení posluchači, tolik pro dnešek z našeho rozhovoru s odborníkem na mezinárodní vztahy a mezinárodní bezpečnost, profesorem Janem Eichlerem. Pane profesore, velice vám děkuji, že jste se s námi podělil o své názory a postoje k současnému mezinárodnímu dění. Já vám děkuji za pozvání a za velmi příjemně a zasvěceně vedený rozhovor. >> Tak to zase děkuji já. Od moderátorského mikrofonu se loučí Václav Musílek s přáním příjemného a úspěšného dne. Eh