Jana Chládková | Xaver s hostem

[hudba] [hudba] [hudba] Krásný dobrý večer, přátelé. Je tady 21 h něco k tomu a je tady s námi paní Jana Chládková. Dobrý večer. >> Dobrý večer. >> Kdyby někdo nevěděl, už jsem to tady říkal. Eh, skvělá zpěvačka, moderátorka a moje bývalá šéfová z rádia. >> Ano. Eh, dělala jsem dramaturga, pořadu Xaver a host. >> A my jsme si rozumě docela. >> Já jsem byla ráda. Já jsem jako >> jsi byla přísná teda. >> Ano, ano, ano. Jako Xver, [smích] já jsem se divila, že to vydržel jako chlap, že jo, jako. Ale super, v pohodě, ne? Ta spolupráce byla opravdu. Já to rád vzpomínám jako na to. >> Já taky a já mám ráda Fér jednání jak Saver taky. Takže já si myslím, že v tomhle jsme si rozuměli, že jo. >> No jo, to jo, to jo. Tak x věcí bych udělal jinak dneska. To zas je taky pravda. A vy jste zkušená harcovnice v tom českým rozhlase. Tí [frknutí] bychom mohli začít, ne? >> No, začneme klidně. >> Vysíláte. >> Eh, >> co je víc jako teda to zpívání nebo to moderování? >> Já si myslím, že to je opravdu půl napůl. Já si pamatuju, měla jsem šéfa kdysi Karla Arbese dělal řiditele ekonomického suprafonu a pak jsem dělala v jeho firmě a on mi říkal, víš, ano, nejlepší je vždycky mít tak dvě tři nohy, protože zažil jsem spoustu zpěvaček, které potom byly nešťastné ze svého života, protože třeba se zrovna nedařilo, nebyly kšefty jako tak jako herečky, tak i zpěvačky, ne? Nebo i zpěváci, to je jedno, jestli je to žena nebo muž, tak ne vždycky se daří, že jo, v tom období. Není to vždycky značka ideál, pokud nejste vyloženě top někde v tý první desítce. No a tak já jsem si to vzala k srdci a říkámfajn, tak mě baví moderovat, mě baví zpívat a chtěla jsem bejt Xavé režisérkou, jako to mám na tablu ještě z normálně z osmý třídy. Jana Chládková režie, jo, takže tak na režie normálně jsem chtěla filmovat jako točit filmy a tak, takže se mi to podařilo tak trochu, že jsem dramaturg, tak je to trošičku podobný. Já vlastně taky řídím tam v rádiu hosty a tak. Tak to se mi splnilo a myslím si, že to je tak, jak jsem vám říkala. Eh, já ráda vystupuju teda živě, jo, před lidma. Nemám moc ráda eh nějaký natáčení klipů a takový to mě moc neužije, i když to musí být v dnešní době, to je jasná věc, ale miluju prostě vystoupit před lidi naživo. >> No, má to svoje, jako to [frknutí] je jasný. E, dokonce my se tady, přátelé, nikam neodcházejte, protože my se pustíme na tenký led, protže paní Jana zazpívá živě a já zahraju na kytaru. >> A na to teda si počkejte, protože já jsem na to sama zvědavá. No, já už teď mám trému [frknutí] psychosexuální depresi. >> Já taky. >> A kvůli tomu jsem nemohl usnout tady na na gauču odpoledne. >> A já musím na Xavra něco prozradit. Už je to nejmíň takhle najednou v 1100 večer a já chodím spát třeba v 1:00 ráno, jo, ale v 1100 večer, když jsem náhodou jeden večer usnula, mi přišla SMSka od Xavera. >> Ano. >> Jo. Paní Jano, ne, paní Chládková. Ještě už jsme u paní Jano, ale já doufám, že někdy to bude Jano. >> Tak hezký, paní Jano. >> No, je to krásný. >> A ještě paní Chládková. >> Ale to paní Chládková prostě. No a zkrátka dobře, mi přišla SMSka, že má pro mě písničku. >> To je pravda. >> No tak se na ní těším. >> Já ji mám. Já jsem totiž během prázdnin, to bylo začátkem prázdnin, >> no to už je teda pěkná doba, no. >> Eh, jsem se utrhnul a napsal jsem písničku, kterou jsem zatím [frknutí] zahrál třem lidem. Napsal jsem hudbu i text a všichni se tak jako drbali ve vlasy. Ty ještě bych z to jsem pochopil, [smích] že jo. >> Ale mě ještě nepustí. >> Ale na to on je to duet. To je to podstata je v tom, že to duet. Duet. Duet. Náš duet. A >> a já se s obávám říct tu nezdvořilost, co vám to jsem vám ještě ani neřekl. >> Aha. >> Tam je jedna uvozující věc a je nezdvořilá. >> A jaká? >> Nebudu to říkat. Vy seberete a odejdete. Já jsem tady dřel tři dny. [smích] >> Já bych nikdy neodešla. Proč bych to dělala, Xavere? >> Ne, vy jste mladá ještě dívka. >> Jo. A tam jsem nějaká babka. Ne, ne, ne. Já řeknu, já řeknu tu nezvořilost teda. Jo, dobře. >> Je to vlastně eh dialog stárnoucího chlapa se stárnoucí ženou. >> No paráda. To je to ještě >> No, to je ale značka ideál. Tak jako aspoň si to vyzkoušíme. Až to tak bude. Je co nás čeká, že jo, Xavere? >> No, tak je to takový jako, že se to těžko říká. Řekněte které ženě, byť 90 leteté paní, no, jste tam za stárnoucí ženou. [smích] >> No, tak jako ne vůbec. Já se na to těším. >> Tak >> a já úplně miluju cokoli. Dělat si ze sebe legraci, ať už byla stará babka, mladá. Já se cejtím Kavore pořád duší mladá. Aby tak >> každej říká, >> ale to tak je. Já se opravdu cejtím mladá. >> No to já se taky cejtím mladá. O to vůbec nejde, ale ve skutečnosti >> ve skutečnosti jste mladej. Tak >> a já ještě musím poděkovat. Já jsem dostal takovejto dárek. >> Vrátila jsem se včera večer z mého milovaného Egypta, který miluju. Asi jsem tam někdy žila. >> Co je to něco jako hořecký trubičky, že? >> Je přesně jak se říká. To je něco k snědku, paní Chládková. >> No co? A toto byste řekl, že co? A ono je to skořice, protože ta pasta obsahuje mimo jiné skořici a já jí miluju, protože je úžasná a já ji vozím všem kamarádům, že kdykoli oni se dozví, že tam jedu, tak prosím tě, přivez nám pastu. >> Takže to je zubní pasta. >> Zubní pasta. Tak >> nemám to brak. >> Takže žádná dobrota. Bohužel to se nekoná. Ale až ji Xav ochutná, tak určitě už jinou pastu nebude chtít. A bude říkat, vy zase jedete do Egypta. >> To kdybych věděl, tak bych si zubní kartáček přinesla. >> [smích] >> Mohlo být slavnostně. No a my to musíme vzít. [odkašlání] Ahoj Xavere. Tady nám píše: "Zdravím paní Janu. Příjemný večer. Už jsem se nemohl dočkat. Jsou také hezký věci. Ale než se dostaneme k tomu vašemu zpívání, nebo já to řeknu hned, já bych mohl zapomenout. Eh já si myslím, že v tom žánru té moderní kantun říkám to?" >> Ano. Ano. >> Takže jste tady jako nejlepší a nej vlastně největší hlas. Fakt >> to jsem Saverovi nic nedávala. Ani žádný úplatky. Ano, úplateček byl, ale já si toho strašně vážím, co Kavver řek, protože je muzikant. Jo. >> No a je to taková ta, kdo je Věra Martinová je. >> Ano. >> Pak si vzpomínám na nějak na jistou paní, na nějakou z ní blbě paní >> Soukupovou. >> Ano, ano. Milena Soukupová. Dokonce jsme spolu s Milenou nazpívali před mnoha lety duet. ať rozhodne to vítr. >> No a ten duet byl opravdu povedenj. Napsal nám ho Pavel Krejča jako muziku až na to bysme mohli zavzpomínat. >> No určitě já na Pavla zavzpomínám moc ráda, protože teď nedávno jsme byli s jeho ženou a vzpomínali jsme si se Stáňou na Pavla a na určitý věci, eh jak jsme se Stáňou cestovali a jak on šílel vždycky, jestli se ještě Stáňa vrátí domů a tak. Ne, já na něj vzpomínám moc ráda. Já jsem si ho velmi vážila. Tak to děláme, ne? To nebudem odkládat. >> Pavel Kryjčák, >> kdyby někdo nevěděl. Významný hudební skladatel. >> Přesně tak. >> Malý dům nad skálou až na vrcholky hor. >> Nebe peklo ráj. >> Nebe peklo ráj. >> Eh, pro Petra spálenýho většinu hitů. >> Paní Jana Spadlport. >> Tak to budeme nějak řešit. Já zatím řeknu, že Pavel napsal ještě eh tou džíny. Jsem říkala touvý džíny. >> A teď nevím pro koho. Pro >> to je to to je taky touvý džíny. Jo, to je taky pro věru. Jasně. >> Toulavý dny. To je prověru taky. >> A hlavně byl kapelníkem Apollo bendu, tak >> Petra Spáleného. >> A pro pana Spáleného napsal například Plakalo baby. >> Tak plakalo baby. To úplně zbožňuju tu písničku. A >> plakalo baby. A ještě co napsal? Pro >> napsal toho spoustu. Jako trápím se trápím. Myslím, že je taky Pavla. No jako pro Petra Spálenýho, kromě toho, že si Petr psal sám písničky, tak většinou napsal Pavel. >> Pavel. A oni se kamarádili vlastně od když od mladých let, že jo. >> A hrál na klávesyže tam v tý kapele. A byla jste někdy doma kreče? >> Xkrát >> v Modřanech. >> Jasně, jasně. >> A já to musím říct, mě tam přivedl jednou Pepa Zoch k němu. To byla ta doba, kdy on psal tady ty eh krásný věci a dal mi písničku. Říkal:„Já jsem napsal pro spálenou. On to nechce. Tak jestli jestli chceš, [frknutí] tak to nazpívej. A to jsem tam nazpíval. Fakt? >> Hm. A nemůžu si vzpomenout jako někde to mám a já vím, proč ji spálen nechtěl. Tam je taková takovej refrén, kde jdou strašně rychle za sebou slova. >> Aha. >> Zhruba v té kadenci jako 20, 30 podobně. >> Jasně. A to Petr při svým tempu, že jo, takovým tom pomalým a takovým zvláštním jeho, že jo, projevem, tak to nebylo pro ně. >> No, ale měla nevýhodu ta písnička, že nešla zahrát živě. >> Aha. Protože jsem se na to nikdy netroufnul, jak je naživ na živáku to známe. Taková ta ozvina lehčí. >> Tak jsem si, ale někde tu nahrávku mám. >> A Petr zase chtěl všechno živět. To se mi líbilo, že vždycky Pavel říkal, eh, když vlastně končili v uvozovkách kapely a všechno byly half playbacky, bylo takový období, tak Petr Spálený nikdy na half playback zpívat nechtěl. Vždycky to odmítnout. >> Jo. >> Mhm. Nevím, [frknutí] jestli teď se >> No, ona je to taky těžká disciplína. V playback >> je, protože kapela se může přizpůsobit, ale když vám dojde dech přihá v playbacku, tak máte smůlu, no, protože to jede dál ta muzika, že jo. >> Eh, já jsem vás dnes pozval proto, že vy máte za pár dnů koncert velkej v Praze >> v divadle semafor, >> splněnej můj sen. Akorát jsem říkala teď k Saverovi, že samozřejmě jsem ho srdečně zvala, srdečně zvu vás a zároveň se toho bojím, protože já se na to moc těším, protože to bude jako v obýváku. No, >> no, já si to tak jako představuju, že že jsem v obýváku, abych se nezbláznila jako jo a že ty lidi, co přišli, takže přišli na mě, že jsou to míto kamarádi, příznivci, fanoušci, kolegové, hodně kolegů přijde. No to se bojím právě. Jo, toho se bojím. Šéfové dokonce přijdou taky. >> No, takže [smích] tady jeden šéf vedle mě teď, ale >> ne. Víte co? E, jsem si říkal, že jsem přišel s křížkem po Funuse, protože ono už je skoro vyprodáno. >> Aha. >> Já jsem se díval, že tam zbývá kok. [kašel] Najdu to tady. >> Najdeme to. Myslím, že něco mi říkali. Pět, devět lísků stupenky. >> Ale ještě pořád můžete přijít, protože to je obsazený celý hlediště dole, ale jsou i nějaký. Tady vidíme, že balkon je možnost. Ano. >> Dokonce v první řadě jsou dvě místo. To je dva t 4 5 7 >> sedm a pak jsou balkóny. >> No tak to už vlastně ani nikoho nebudem zvát. >> Takže to teda vás srdečně zveme. [smích] Ne, že nebudeme zvát, naopak prosím přijďte, ať je to plný úplně, protože to by byl můj sen. >> Je to 7. října. >> 7. října v 19:00 divadlo semafor. >> A >> na Praze 6 nebo v Praze 6. Jak můžou být dvě volný stupenky v první řadě? >> No to nevím, že jo. A teď je na kraji jedna obsazená tam. Hm >> hm. >> No dobře. Budete aspoň děkovat v první řadě divákům v první řadě nebo jak jak on to má ten Ludík. >> No, [frknutí] my tam ještě připomeneme za chvilku koncert, ale já navrhuju, abychom si teda než budeme ještě chceme něco k tomu Pavlovi říct, >> no jako >> že jsme ho měli rádi, byl to kamarád. Eh, a já >> Pavel zemřel. >> Pavel bohužel zemřel. A co teda k tomu můžu říct, protože to bylo během covidu, tak co byl pro mě asi jeden z nejtěžších úkolů v životě kromě smrti mýho táty, tak to bylo, že mě Stáně a jeho manželka požádala a děti, abych promluvila. A to teda musím vám ksavere říct, že to já to jsem myslela, že to nedámm, >> ale dala. >> Tak vy jste zkušená jako moderátorka. Kdo jinej zase na druhou stranu? Já bylo, já jsem to vzala tak jako trošku legračně, ať se teďkon jako nedojímáme, jo, že Pavel nesnášel lidi v černejch hadrech takzvaně, jo, že chtěl vždycky, abysme měli džíny, abychom měli džíny a prostě tak. A teď mi tam všichni, že jo, v tom černým. A já říkám:„Kdyby teď Pavel moh, tak vstane a prostě nám řekne:"Co tady děláte v těch černejch hadrech, kde máte ty džíny a kde je nějaká dobrá muzika." Tak mám na něj moc hezký vzpomínky. Byl smíšek, byla s ním legrace. Eh a jo a taky Kavere nás litoval tu naší generaci. Říkal„Prosím tě, vdyť ty furt ty přilítneš právě do těch modřan, sedneš si, díváš se už na hodinky, Pavle, rychle dej mi kafe, písničku, jasně, čau. A už zase někam letíš. A on říkal: "To my jsme to dělali jinak. My jsme hezky chodili po kavárnách a tam vznikaly ty hity. Já jsem byl jednou u Pavla, když si vlastně si nedokázal představit, že něco takovýho existuje. E, zavolal mu nějakej zpěvák, kterýho já jsem neznal a Pavel mu do telefonu přehrával písničku, kterou pro něj napsal. >> Mhm. >> A oni to vlastně během asi 10 minut po tom telefonu takovým tím tou svahilštinou nějak dali dohromady. Se mi líbilo, že Pavel byl do jisté míry dobrodružná [odkašlání] povaha. >> Ano. Ano. >> To je jako No jo. Tak to jenom ale nejvíc vlastně udělal pro tu pro tu paní Martinovou asi. >> Ano. To to je pravda. Já si myslím, že Věra Martinová vděčí jako jestli takhle můžu říct, ale myslím si to jako za tu rozjetí kariéry určitě Pavlovi tam v jeho písničkám. >> No a kdo ještě jsou ty eh takový ty silný eh country český ženský hlasy? Já tam mám ještě Šárku Reskovou. >> Jasně, Šárka Resková. Teďkon, teď vzpomínám na Helenu Maršálkovou jako Pacifik. >> Hele, to je Karlinský na na nábřeží. >> Eh, ne, ne, ne. Karlínský, ne. To tak to nevím. Kav, to j mi teďkon zaskočil, ale Helena Maršalková eh vlastně pořád zpívá hlubokým hlasem. >> Ne, ne, ne, ne. Helena nemá hlubokej hlas. Nem, >> tak to je paní Vrbová. >> Ano, to je Vrbová. Jitka Vrbová. Přesně tak. No tak ta jako to byla vynikající zpěvačka. No a teď ještě teď ještě myslím, že myslím, že nechci jí pohřbit, ale mám pocit, že ne. Jo, ale [frknutí] >> podíváme se, jo, ale mám takovej No, ale to by dlouho žila, takže to by bylo v pořádku. No, to se říká Jitka, Jitka Vrbová. >> Jitkaže Karlínský náobřeží. Aha, >> tak umřela. No, já jsem já jsem to právě zaregistrovala v roce 25 33 >> a to byla výborná zpěvačka. Přesně tak. >> A ona byla 40. ročník. Jo. >> Hm. >> Tak >> mohla to ještě, ale mohla to ještě být ještě. Jo. >> Pozor, to by e 84 let nepodceňovat Iitku Vrbovou. Kdo kdo ji nezná, tak ať si na e na YouTube něco, že >> a já mám nejraději to karinský nábřeží. Já vím, proč to má takovou atmosféru, >> jak se dneska říká odborně. VIP. >> Ještě teď ještě promí. Vibe >> vibe. Dobře. Ještě jsem si k Savore vzpomněla na Hanu Lounovou. Taky taky zpívá Country. >> Jo. >> Jo. Jakože jo. Taky jako ještě vzpomínám jako z těch žen, kdo jako zpívá. >> No a řekněte mi kohovi z těch světovejch jako teď nám odešla jedna, že by >> No tak to byla moje oblíbenkyně. >> Jo. >> No to to je Dolly Partner. Jasně. To to prostě tu jsem milovala její hlas a tak zbožňovala jsem ji. No a zna. Hm. [odkašlání] >> Jasně. A z těch v uvozovkách mladších a Twein. To zase já jsem jí milovala. [frknutí] Shana Twein. >> Šan. Ano. To jsem eh viděl živě v Las Vegas. >> Ale to byla to byla čistá pop music. >> Fakt? >> Ale tak oni tam ty prvky jsou, ale já ale já to mám ráda teda, jo, když se to trošičku tak jako kloubí ta právě mám ráda teďkon teď jako abych někoho neurazila, ale prostě já mám ráda tu countrov muziku, která je trošku tvrdší. Jo, jako teď teď to chci říct jako s bycíma, jo, jak jsme se na začátku spolu bavili. Mm. >> Třeba moje kapela Pontie po Karlu Černochovi a samozřejmě kluci jsou i kapela, která hrají sami. To jako oni jsou mají zpěváka Ivo Grocha, která je vynikající, kapelník a zpěvák, ale když potřebujou kapelu, tak černoch. >> Cože? >> Jak po Čerochovi? >> No, my jsme se vlastně potkali tak, já jsem zpívala s Karlem Černochem a měli jsme kapelu Kings of the Road. No a pak nějak se to rozpadlo tak, jak to bývá a Karel narazil na teplickou kapelu Pontiak a říká:„Hele, Jano, poslechni si je, mně se ty kluci líběj." No, začali s námi kluci hrát a několik let jsme jezdili. >> Jo, takhle. Já jsem měl za to, že Karel teď mi opravte jste znalkyně. Teď jsem málem řekl pamětnice. To by ještě chyběl. Eh, já jsem měl za to, že Karel Černoch hrál s tím Country Beat. >> Ano, jasně. Hr, jasně, jasně. Ale to byly, nechci říct, že Karlovy začátky, to on už jako zpíval dávno, ale opravdu ano, zpíval s Country Beatem, s Naďou Urbánkovou. Se tam vystřídal Karel Kahovec taky. To to byla celá taková ta skvělá éra a myslím, že skvadra lidí. Ale potom Karel už si jako šel svojí cestou, že jo, za nějaký ty roky. Taky se rozešli s Naděou Urbánkovou, teda bohužel jako i lidsky. To >> muselo být vostrý. >> To muselo být vostrý. Nikdy jsem se ho na to teda neptala radši. >> Já jo. >> Vy jo. Hm. >> Já jsem o tom mluvil s oběma. >> Jo. A každej řekl svoji verzi, to je jasná věc. >> Víte, že ani moc ne. >> Ne, >> ne. No, já nevím, jest to tady říkat. Já jsem s Naďou párkrát byl na vystoupení. Naďa byla taky své člověk, takhle řeknu. >> Taky ale výborná zpěvačka, musím říct. Jsem měla ráda její hlas. >> Hudebně ona byla fakt jako dobrá, pohotová a byla samodojímací, což >> já s výjímkou paní Hegerové a takové té Američanky, co zpíváte Rose. >> Aha. Nevím, >> ale ale víte, >> vím, ale nevím teď. Jo, hezký večer všem, Xavre. No snad přijdou optimističtější témata. Tak jo. Tak my se pokusíme, že jo. >> Jo, ale toto já musím >> toto musím dohrát tuhle myšlenku. >> Ano, dohrajte. Já hodím nějaký optimistický téma. >> Tak kdo? Ale oba dva jí známe. [smích] To je tak to takový napětí. Prosím vás, napovězte nám někdo, jak ona se jmenuje. >> Přesně tak. >> Já se tak stydím, že já jsem byl, já jsem byl na jím koncertu. >> To vůbec není. No tak no tak to se teda může stejit. Já jsem na jim koncertu bohužel nebyla, ale jako v Las Vegas jsem byla. To je pravda, ale jenom jednou. Xav tam byl xkrát, že jo. 26. >> No, 26 jenom jednou. No >> a proč [odkašlání] to vyprávíme tady to? >> No, já vůbec nevím, [smích] jak jsme se k tomu dostali >> od Urbánkový až tady pot kvůli hlasu asi možná, že že jste říkal, že Naďa byla dojímací nebo sebojímací, tak možná ta >> zpěvačka. Jo. A s výjimkou a to a mně to to trošku jako vadí. Jako eh u u paní Hegerovy mě to nevadilo a u té u tédleté, co zpívá trous, to já musím říct, že >> česky je to růže, >> že Hanu Hegerovu, že teda odbočíme z country. Jo, tak já když jsem byla na jm koncertě v Ústí nad Labem ještě jako studentka, tak jsem tam seděla přikovaná a opravdu jsem jí věřila na tom jevišti samozřejmě každý slovo prostě uměla to prodat dokonale. Jedna z nejvíc bych řekla eh, prodávajících se sama sebe, ale opravdu dokonale výborně. Hana Hegerová. >> Já nemůžu sehnout dál, dokud to nebudu vědět. Já pak nemůžu na nic jinýho myslet. [odkašlání] >> Tak co já budu říkat, aby vy jste zatím se bavili? Tak tady jsme si povídali o Karlo si jak se jmenuje. >> Ne, já fakt nevím. Já ne, ne, ale fakt nevím, Kavere. Takže já přijdu k tomu Karločinovi a mezitím bude Xaver hledat. Eh, protože my jsme se s Karlem zase potkali tak, eh, že se točil film, kde Karel Černo hrál Odyssea, já Penelopu a Naďa Konvalinková, nikoliv Urbánková, tak nám dělala takovou průvodkyni a vznikly z toho tři krásný klipy. Karel jeden zvlášť, já jeden zvlášť, spolu duet, žel blues a tak jsme se prostě s Karlem potkali a dohodli jsme se, že spolu budem spolupracovat. Co říkáte na současnou kinematografii? Já opravdu dlouho nic zajímavého u nás nenašel. Máte tip. Úplně s vámi souhlasím a bohužel musím říct to samý. A já jsem skončila eh u filmu, což asi teda vás hodně překvapí. Musíme si pomáhat, protože eh jako mně je to fakt strašně líto, protože já jsem takovej patriot, jo, ale co se teď točí, mně to nic neříká. Já nevím, jak vxavede. >> Já jsem úplně, já jsem úplně odvařenej. Vy to nemáte toleto, když na něco nemůžete vzpomenout? Ne, ne, já to radši přejdu a jdu dál. Já >> nemůžu dál. Já někdy musím zavolat někomu třeba. >> Tak teď to bude, že já budu moderovat, tak >> ale teď to nemůžu najít ani na tom >> na tom Googlu. >> No tak i Google zlamal i Google. Prosím, prosím vás, tak ho nezklamte vy. Midler. >> No a je to super. Máme to a můžeme jít dál. Takže >> ještě že tak. Jsme tady. >> Konečně se probral. Ano. >> Ne, tak já jsem odpověděla tady na tu kinematografii, na tu otázku jakože nevím, jak to máte vy, Xavere. Já jako mně je to fakt líto, jo, ale českej film já miluju, ale bohužel ty starý filmy. No. >> No, já teď jedu eh životopisu paní Bárové. >> Aha. Aha. >> Teď mám takový období životopisu. Formana jsem měl. >> Mhm. Čeplina mandlovou a teď bárovou a něco v tom jako je něco, co teď ti filmař neumí dosáhnout. >> Já já nevím, jestli je to č takhle částečně to chápu, že je tlačej peníze, je to furt všechno o penězích, že je tlačí čas, že dříve prostě na tom bylo víc času. Aspoň co mi ty starý bardi říkali, jo, jako jak se připravovali a tak, ale jo. A taky hodně, že scénáře dobré chyběj. J taky stěžuj. >> Znal jste se s někým tady z té staré gardy >> eh, >> z těch režisérů? >> Já právě přemejšlím úplně z tý starý gardy. Ano, >> panem Filipem. [odkašlání] Eh, já taky. Ano, ano, taky. A narazila jsem i na paní Chytilovou, kterou já se já jako všichni se jí báli, já jsem jí zbožňovala, protože ona byla takovej takyš. Bylo jí všude hodně. >> A pan režisér Lipský >> a tak to ne, toho jsem bohužel nepoznala. na kterýho jsem narazil u Petra Novotnýho jednou a on nám říkal, on vyučoval někde na FAMU nějaký ty komedie nebo něco takový a říkal eh velmi poučnou vě pro život. Říkal existuje sedm způsobů, jak se dá nastoupit do tramvaje, ale jenom jeden je vtipnej a já vím, kterej. [smích] Mnohokrát v životě jsem to použil. >> Ale když jste narazil na režiséra Filipa, tak já jsem ho samozřejmě poznala už jako starého pána. Ale byl moc sympatickj a milej >> a vtipnej. >> A vtipnej. Taky režiséra Vlíčka. Taky jsem měl štěstí ještě ho potkat. Jo, jako díky tomu našemu povolání je fajn, že se člověk setkal se spoustou lidí, které by jinak nepotkal. >> Určitě Zdeňka trošku jsme oba jako >> Jasně, jasně. Toho mám taky moc rád. >> Taky mám Zdenka rád. Ježíš, co nám to teda větví dneska? A to je dobře, ale už je půl a možná to oddaluju ten, že si pustíme ten klip, protože vím, že potom budu hrát na kytaru >> a vy budete živě zpívat. >> No >> a tak si pojďme pustit váš klip, kterej máme připravenej, aby věděli. >> Už je starej, musím říct. >> Už je starej. >> Už je starej. Je to vlastně z desky, kterou mi křtila čtveřice Daliborianda, Jan Budař. Říkám záměrně takhle ty dva, protože žijící, herec Jan Budař a >> ten nuda v Brně. >> A potom, protože on chtěl slyš on chtěl slyšet moje písničky a když je slyšel, tak říkal:„Jo, Janu, vám křtit budu." Jo, takže to se mi od něj líbilo. >> No a potom Ivon Přenosilová, moje kamarádka a vaše taky, si myslím, že jo. No a bohužel teda >> tak já nemůžu říct kamarádka úplně. >> Jo, ale ale znal jsem se dobře. >> Já můžu můžu říct díky bohu kamarádka. No a potom potom Petr Muk. Takže tyhle dva bohužel už >> to můžu říct. Mám s Petrem Mukem dva opravdu s a to by ne, já to řeknu. Zaprvé jsem s ním zažil situaci, kdy jsme jeli někam na besedu a já jsem krátce bydlel v Praze. >> Mhm. >> A vždycky jsem si vozil věci k mamce a k taťkovi a na vyprání a zase >> jasně zpátky. takom jezdícím kufru, jako když letíme do Ameriky. No a jeli jsme po dálnici. Já jsem říkal, Petře, kdyby ti to nevadilo, abych odbočil do Tišnova, tam bych jenom hodil kufr za dveře a jedeme dál do Brna a tak zdržení půl hodiny. A on říkal: „Jo, jo, jo, jo, jo." A přijel jsem a neuvědomil jsem si, že rodiče byli na krétě a přišel jsem do toho domu a oni tam nebyli a já jsem přiř přišel do toho auta zpátky a ten mu říkal: „Co ti je?" Byl úplně říkám: „Petře, to je jako já jsem tam přišel do" a oni tam nebyli. To je příprava na to, až tady jednou nebudou. A on a do toho mi začal vyprávět svoje jako >> příběh. >> Takže s Petrem, no a pak jsem s ním jezdil kampaň pro Socany [odkašlání] a hra a měli jsme, já jsem moderoval, to bylo ve Slaným na jevišti a slezli jsme z jeviště a někdo někdo nám tam říkal právě volali, že zemřel Petr Mouk. To hrozný, no. To jenom tak, >> ne? To už byme zase byli u smutnýho, tak radši řeknu něco veselýho, jo Petrovi, protože víte, jak to jako duet, jako napsal mi ho ne Karlel Černoch, ale Marek Černoch, jeho syn muziku a Tony Chodora text a teď jsem měla duet a hledala jsem v uvozovkách partnera, jo, s kým bych to nazpívala. A pak mi napadl Petr, protože on byl jenom vo jeden den starší než já a já říkám:„Vždycky se mi líbil jeho hlas, šly by nám barevně k sobě hlasy, tak já mu to pošlu a napíšu. Jo, my jsme se neznali. No a opravdu, já bych řekla tak do dvou dnů mi odpověděl a že se s týmem domluvili, že se jim to líbí a že jo. No a sešli jsme se ve studiu, přinese svůj mikrofon, nechal mi ho tam a pak říkal:„Hele, přijeď za za mnou pak jako do parku, já budu venčit psa." A tam jsme chodili a povídali jsme si vo životě a Petr měl velký plány. Velký. >> Potom mi křtil já to přesně, že jo, protože 10. května mi křtil desku a na můj svátek 24. května za 14 dní zemřel. To takže to nikdy nemůžu prostě jakoby zapomenout. Jo. A moc byli v červnu >> a moc se ráda na něj vzpomínám. >> Vlastně s ním mám taky legrační zážitek, protože jsem mu jednou volal a eh on pořád tak do toho telefonu, tak mluv říkám: „Co ti je, Petře?" A on říkal: „Učím se chodit v trenýrkách. [smích] Znáte to i to? Ne, ne, ne. >> A já do dneška nevím, jestli to byla pravda nebo fór, on konvertoval. Jo, jo, jo. Židovské ano, ano. >> A nechal si udělat obřízku. >> Aha, tak to jo. Tak proto koleda. >> Jasně. Tak proto kňučel. Je mi to jasné. >> Proto kňučel. Jdeme konečně teď právě teď na ten klip. Tak [hudba] moje milovaná Aida. Lidi o ní říkaj bohužel 16 let se dožilže je nestál a každej [hudba] [zpěv] aspoň kousek chtěl by >> už je starý [hudba] nokul 2010 znám [zpěv] sladkou příchuť [hudba] mám a v noci mívám [zpěv] divný sny [hudba] chyba jenom kousek [hudba] dál takovej amatérskej >> jenom [zpěv] kousek dál je štěstí sny mé snyž [hudba] já jsem nebyl v režii, >> že jo, že jo, >> já bych vám to nepustil tu krátkou na dlouhou, dlouhou na krátkou. [hudba] >> Hele, >> ale je to pěkný, ale >> hele, hele, >> kde to je? >> To je moje milovaný český středohoří. Tam jako mám barák, že jo, v Lovosicích a tyhle vesnice a to naše pole. [hudba] >> No jo, vlastně můj jáčn. [hudba] >> No jo, pojď, pojď. Už byla stařička [hudba] tady smá >> živý se tak smutně dívá >> automatějchř. Není to pozý [hudba] vůbec. >> On je Martin dobrej jako na ty aranže. [hudba] >> Neutrální klip. Ano, >> poznal jsem je. Dlouhodobý cesta odatel středš. [hudba] Jo, jasně. No jasně. Ano, ano. I v Indii jsme to pouštěli. Ten klipčuměli na přírodu, viď? [hudba] Jednou. >> Tady jsem šlašla, zahučila tam do nějakýho příkopu. [zpěv][hudba] [hudba] >> A tu kytaru hraje kdo? >> Charliek. Tady >> Charlie Bar. Noční >> je to moc hezký sound. dá noční linku zmiňuju tamhle jenom rychle čtuá štěstí nepřišel [hudba] [hudba] No a to je taková Vypalovačka toleto. Ale vy máte hodně takový baladický písničky. >> No, ale přiznám se kere, že mám ráda ty rychlý písničky. >> Proč? >> Eh, já já jak říká moje kamarádka, která vždycky točí taky na kameru, Hanka Kosová, napsala mi krásnej text písnice Život je jízda, tak říká:„Prosímě, tebe zachytit na jednom místě, to je opravdu kumšt." Proto si i na ten koncert berou dvě kamery, aby mě prej vůbec stihly. Já hrozně ráda lítám a pohybuju se. Ono to koneckonců uvidíte jako na pódiu. Takže ty balerický písničky, já se vždycky musím zapikolovat a říkat si nemůžeš. Tady zpívám třeba od Marcela zmoška, že jo, s Vůí Heřmánkovou, která asi jako jestli můžu říct, tak je to nejznámější moje písnička. Ještě zneptej se. Pěkná. >> Hm. >> A eh tak tam se vždycky nutím, abych teda stála, abych tam nikde nelítala, že by se to vůbec nehodilo k takový písničce. Takže máte pravdu. Ty baladický mám. I od Pavla mám krásnou písničku. Kriči, >> ztrácím tě dál. Tu milovala třeba Ivon Přenosilová, jak jsme si říkali, tam měla na country rádu pořad sklípek a ta jí tam pořád hrála. Říkala: "To je tvoje nejhezčí písnička. Každej si vybral něco. >> Já žiju roky v tom, že zpěvačky rády jako prodají tu pomalou baladickou písničku. Tak já ne, >> ale tak tak je to není to pravidlo teda. >> Já zase mám nejradši jako neadši, ale moc ráda jí zpívám právě od Pavla Krejče, neptej se nebo tu písničku Život je jízda, protože to je opravdu o mně. Jo, tam se zpívá, že pros