Jan Schneider: Zastavte příval informací. Jinak vám vypnou hlavu.

Myslím si, že dost důležitou kompetencí, kterou bychom mohli mít jako další téma, je vybírat z té smrti informací to důležité, naučit se oddělovat to zrno od plev. Protože jedna z těch variant nebo jedna z těch komponent, která nám vlastně teď tak motá hlavu, vychází z toho svině­ného programu zpravodajského amerického, který se jmenoval MK Ultra.

To byl v podstatě program. Zkoumali, jak ovládat lidskou mysl a dokonce v masovém měřítku.

Nutno říct, že Američani vycházeli z výzkumů nacistických i japonských válečných, takže to je jako prasečina od samého začátku vůbec. Ty tihle vědci, jako třeba šéf té jednotky 731 japonské, proti kterému byly Mengeleho praktiky prý ještě takové docela humánní, tak ten skončil jako válečná kořist ve Spojených státech i s tou laboratoří a se všemi výzkumy.

Podstatně s laboratoří a se všemi výzkumy skončil i ten Mirjazanov. To byl jeden z těch, kteří vynalezli takzvaný Novičok.

Tak ten někdy od roku 92 z laboratoří prostě byl přestěhován, kde byly v Uzbekistánu, tuším, tak byli přestěhováni do Spojených států. Čili se mluví o Novičoku, takže je naprosto nesmyslné si pod tím představovat cokoliv, co souvisí s Ruskem. Ale od roku 92 prostě jednoznačně – cokoli s Novičokem se mluví – tak souvisí se Spojenými státy, jo.

Takže to je asi takhle.

A ten systém MK Ultra je v podstatě – a ona to dobře popisuje Naomi Kleinová v té knížce Šoková doktrína, kterou velmi doporučuji.

Tak ten spočívá v tom, že se lidská mysl přehltí informacemi tak, že vypne. A pak je člověk připraven, nebo ten jeho mozek je připraven k naplnění i novým obsahem.

A toleto v podstatě oni s námi dělají – že oni nás přesypují informacema.

Já jsem koukat povinně na správy i televizní, jo, protože čtu Právo. Protože čtu ho už přes 50 let. To mě vždycky táta říkal, že je potřeba číst noviny svého nepřítele.

Takže tam to vidím, jak oni to míchají, jo.

Oni ti dají zprávu – prostě důležitou zprávu o něčem – a pak tam dají zprávu o nějakých pejscích, pak zase něco důležitého, pak nějaký nablblý šperk, turistiku nebo něco, pak trošku sportu, pak zase nějakou nablblou umělkyni, pak zas něco vážného.

Skutečně tu lidskou pozornost naprosto tříští. A pak není divu, že ty lidi prostě vypnou a že to přestanou sledovat úplně a začnou se orientovat na takových těch nejsnazších bodech – to znamená vizuálně, jo?

Takže proto může se na hradě octnout prostě chlápek jenom kvůli tomu, že má zastřižené fousy a že prostě nějak vypadá «en face» lépe než z profilu. Ale dobře.

Prostě má takovej sonorní hlas, dikci má přiměřenou svému IQ, takže prostě ty lidi nějak ho neodradí intelektuálně.

No a tak prostě oni podle toho obrázku řeknou: „Hele, ten je hezkej."

No, oproti Babišovi samozřejmě měl vizuální výhodu. Takže se dostal prostě na hrad.

To je myslím jeden z takových výsledků, praktických výsledků toho psychologického přístupu, který je cizelován prostě desítky a desítky let, jo.

Takže proti tomu je velmi těžké něco dělat.

Možná jednou z takových doporučených metod je se prostě sám zastavit. Dokud mě to ještě rozum bere, tak se zastavím sám. Předejdu tomu okamžiku, než mě to zahltí. A začnu si vybírat.

Začnu si vybírat prostě jenom něco, jenom některé problematiky. Nezačnu se zabývat úplně vším.

Já se přiznám, že třeba na ty větrníky, na ty elektrárny větrné – a toleto třeba nemám a nemám ani příliš na ten covid. Prostě nemohu to obsáhnout.

Navíc, jak je člověk starší, tak by taky měl přirozeně zužovat spektrum svých zájmů. Dřív jsem byl schopnej sledovat 10 problematik naráz.

No, teď se soustřeďuju prostě už jenom – nech si – na prvním místě jsou zautomatizovat jako určité tělesné procesy. A pak teprve se člověk může zabývat něčím dál.

Ale opravdu nejde to obsáhnout všechno. A je lepší si opravdu sám vybrat téma, který sleduješ.

A když sleduješ to téma pečlivě, tak se ti v něm odrazí vlastně charakter – ten měnící se charakter doby.

To znamená, že já opravdu nemusím sledovat všechno. Ale když budu sledovat něco, co znám důkladně v procesu, v průběhu doby, tak myslím, že se o charakteru té doby nebo těch změnách dozvím poměrně dost.

Řekl bych, že to jde třeba udělat i s těmi sportovními fanoušky, jo. Když budou sledovat prostě to, co se děje kolem sportu a mají hlubokou paměť a vzpomínají si třeba, co bylo kolem sportu před 50 lety.

Já to můžu sledovat třeba kolem motocyklových závodů, že jo. Když si vzpomenu na takovej ten britský způsob, kdy se tleskalo i posledním jezdcům v rámci fair play a kdy lidi byli schopní se přiznat třeba k nějakému přešlapu, který rozhodčí neviděli. Prostě to bylo dřív možný.

No, nyní se prostě oceňuje pouze vítězství za každou cenu a promíjejí se svým favoritům největší prasečiny.

Já jsem měl kdysi takovej ideál nebo nápad zveřejňovat takové případy fair play, jo.

Třeba ten náš šachista David Navara proslul tím, že se jednou přiznal k tomu, že se dotknul figurky. A podle šachových pravidel dotknutá figurka se musí hrát.

Jo, takže on tu partii potom jako vyhranou partii v podstatě zremizoval, protože se dopustil chyby a přiznal si ji.

No, všichni na to čuměli jak blázni, protože toto opravdu nebývá zvykem. Všichni podváděj. Jak se dá teď pomocí různejch počítačů – a jenom jak to dostat do hlavy tu počítačovou analýzu, a jak si pomoct, a jak to vyhrát.

Ztratil se z toho ten sportovní duch.

Já jsem kdysi – přiznám se – fandil Slavii. A říkal jsem, že ta Slavie člověka naučí tu nejdůležitější věc ve sportu – to jest umění prohrávat.

No, tak od určité doby to už neplatí.

Ale myslím si právě, že ten sport byl důležitý právě kvůli tomudle – že vyhrát může jenom jeden. Naprostá většina lidí nevyhraje. Těch sportovců – a ti jsou důležití právě tím, jak to snesou, jak dokážou přijít k tomu druhému a pogratulovat mu.

Já jsem třeba – mí synové jsou vášnivými přívrženci a dokonce trénují – občas nezápasí, ale trénují MMA.

Tak jsem na to začal koukat. A velice jsem potěšenej někdy, když ty soupeři po zaznění gongu se obejmou a začnou si říkat: „Hele, to byla dobrá rana, to byl těžkej úder." A tak dál.

Někteří z toho zase dělají takový nablblý show – plný nenávisti – a prostě to kazí.

Ten sport se z toho vytrácí.

Chci říct, že prostě i na tom sportu se dá vysledovat, jak se mění charakter doby. Prostě jak se to promítá i do tohoto odvětví.

To je samozřejmě viditelné v žurnalistice, ve sportu, v spoustě věcí.

Čili člověk nemusí sledovat úplně všechno. A je skutečně s výhodou, když to, na čem chce poznávat svět, si vybere sám – to téma. To téma, které prostě zná.

Někdy to může být znalostí filmu – když se rozebírají prostě filmová tvorba, jak se mění v čase.

Ehm, hodně strašně moc se na tom pozná v literatuře, v novinách a tak dál.

Takže, ehm, asi tolik k tomu, co všechno se děje.

Já myslím, že se pak můžeme věnovat třeba pár takovým drobnostem, ale toto si myslím, že je důležité říct ehm dopředu – že lidi by měli brzdit příjem těch informací, aby si mohli sami vybírat.

Tím vlastně zrušejí tu, ehm, psychologickou hru, ten nátlak prostě, který je tady cvičený těmi vládnoucími kruhy mediální – kterou, která na ně zkoušejí.