Jak hodnotí covidové období doktor Nielsen?

Letě bylo období nějakého února až března 2020, kdy vlastně ten covid teprve začal přicházet a tam si myslím, že i ta veřejnoprávní televize celkem ještě fungovala relativně dobře.

Vlastně se objevovaly i názory lidí, jako byla paní doktorka Václava Adámková a další, kteří přistupovali k tomu covidu kriticky a vlastně tam nějaká diskuze odborná probíhala. Ale bohužel velmi brzy převzali v podstatě veškeré PR, veškerou komunikaci určité skupiny lidí a to se projevělo i na té veřejnoprávní televizi.

Takže ta nakonec podle mého názoru, to je jedna ze skupin vedle lékařů a možná za mě třeba i učitelů, ředitelů, která selhal a úplně fatálně. Jsou to média a i ta veřejnoprávní.

A pak už vlastně Česká televize spíš jenom propagovala jeden názor.

Když probíhaly diskuze na téma covidu, tak se tam scházeli čtyři lidé ze stejné skupiny.

Každý oponent, včetně těch odborných oponentů, byli škatulkováni a nálepkováni jako dezinformátoři, antivaxeři a tak dál.

Dokonce to došlo tak daleko, že jsme museli i vlastně proti jednomu napadení jedné lékařky nebo jedné přírodovědkyně imunologky paní doktorky Zuzany Krátké Českou televizi žalovat a nakonec jsme ji žalovali úspěšně.

Takže tady další host Mariána Barana.

Otázky i odpovědi jsou před náma.

Vážené divačky, vážení diváci a všichni příznivci televize Česko, vítejte u dalšího rozhovoru, kde mé pozvání tentokrát přijal pan doktor Tomáš Nilsen.

Vítejte.

>> Dobrý den.

>> Pane doktore, rád bych se v tomto rozhovoru vrátil o několik let nazpátek. Měli jsme tady takový jev COVID-19 a různé věci se kolem řešení tady té nemoci děly. Rád bych se vás zeptal, jak jste to prožil tady to období, ať už osobně nebo profesně? To je dost složitá otázka na začátek, ale asi pokud bych to měl řekněme shrnout po té osobní rovině, tak samozřejmě stejně jako každého člověka se to hodně výrazně dotklo.

Mě i proto, že jsem otec tří dětí, z nichž vlastně všechny jsou a i v té době byly školou povinné, takže jsem si vyzkoušel takové ty radosti jako online výuku a podobně.

Máme část rodiny na Trutnovsku, takže jsme si vyzkoušeli i uzavření okresů a vlastně i docela důležité příbuzné máme v Německu, takže třeba i zavření hranic pro nás bylo osobně velmi citlivá věc.

Na druhou stranu je pravda, že vlastně ten covid byl určitou příležitostí i proto řekněme seznámit se spoustou zajímavých lidí, s kterými sdílíme podobné hodnoty.

Takže já třeba můžu říci, že byť spousta lidí mi vypráví o tom, že ztratila vlastně v důsledku všech těch diskuzí nebo hlavně řekněme té kritiky a podobně, přátelé, známé a podobně, tak já jsem nejenom žádné přátele neztratil, ale spíš získal.

Takže nemůžu si stěžovat z tohohle hlediska, ale samozřejmě stejně jako všichni to vnímám jako jedno z nejkritičtějších období naší novodobé historie.

To je úplně jednoznačné.

Vy jste v tom období nějak reagoval na ta opatření tehdejší vlády Andreje Babiše. Nevím, jestli jak to bylo s tím založením pro Libertáte, kde jste, nevím, jestli zakladatel nebo co, jakou tam máte roli vlastně.

Hm.

Já se pokusím to trošku vlastně shrnout. Ono začalo to tím, já podobně jako třeba někteří infektologové, mikrobiologové a podobně jako právník mám nevýhodu v tom, že jsem vlastně v podstatě už od samého začátku začal vnímat tu krizi nejenom po té osobní rovině, ale i po té profesní.

To znamená, po nějakých 15 dnech jsem si začal uvědomovat, že vlastně vůbec nevíme, kdy nás vláda pustí zpátky do normálního života, že vlastně v zákonech je spousta mezer, které připouštějí určité zneužití. A zatímco po desítky let v podstatě si nikdo netroufl ty mezery zneužít, tak najednou se začaly zneužívat jako na běžícím páse.

Takže jako právníka mě to začalo velmi silně znervózňovat a jak jsi mi říkal, z jiných důvodů jsem se tomu začal tedy věnovat.

No a postupem času jsem začal zjišťovat, že existuje víc lidí, kteří se nějakým způsobem vyjadřují proti tomu, co se děje.

A vlastně bych to rozdělil do takových dvou skupin.

Jedna byly takové ty řekněme aktivisté hodně radikální. Nechci říkat extrémní, já ty nálepky nemám rád. Ale takový řekněme hodně radikální.

A vždycky, když se objevil někdo trošku umírnější, tak média ho hned začala škatulkovat, nálepkovat, řadit do téhle skupiny.

Takže vlastně pak jsme si po nějaký dobu, asi po třech, čtyřech měsících, možná po půl roce, jsme se dali dohromady se spisovatelem, režisérem Honzou Tománkem a choreografem a režisérem Petrem Zuskou a založili jsme zdravé fórum. Založili jsme ho vlastně jako takový spolek. My jsme tomu říkali v podstatě bez ohledu na to, jestli jsme odborníci na to nebo na něco jiného, tak jsme hlavně dospělí lidé a jsme rodiče a chceme v podstatě se společně nějak zasadit o návrat do normálního světa, návrat zdravého rozumu a tak dál.

No a vlastně díky téhle iniciativě se začala dávat dohromady velká skupina lidí, ať už to byli právě lékaři, právníci a mnoho dalších skupin.

No a postupem času vlastně jsme si uvědomovali se skupinou právníků, že má smysl se těm právním tématům věnovat nejenom v době covidové, ale i následně do budoucna, že bude dobré třeba i využít těch zkušeností pro nějakou edukaci a tak dál.

Takže jsme vlastně postupem času v rámci toho zdravého fóra, respektive aktivit zdravého fóra, vytvořili Institut pro Libertáte, který už se začal věnovat těm právním věcem.

Ono to zdravé fórum bylo vlastně takovým počátkem jiných aktivit, jako je sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků, kde jsou zase spíš ti lékaři, datoví specialisté a tak dál.

Takže vlastně takhle se to nějakým způsobem postupně dávalo dohromady a ten Institut pro Libertáte, ten nám vlastně zůstal až dodnes.

No, musím říci, že v té době jedno z mých takových prozření bylo, že potřebujeme právníky, kteří budou na straně běžných lidí, běžných občanů, kteří umí číst smlouvy a umí i číst meziřádky.

A osobně opravdu děkuju vám i té vaší partě za neskutečnou a opravdu dobrou práci, kterou jste pro nás všechny udělali. Myslím si, že vlastně máte velký podíl na tom, že se tady to očkování nestalo povinným a neposlalo se ta divočina Andreje Babiše a dalších do ještě hrozivějších parametrů.

Takže za to opravdu velké díky.

Doufejme, že zůstanete tak nadále střízlivě zdravě nastaveni.

A tenkrát mě i docvaklo, že potřebujeme ve vládě schopné právníky, ať už v kontextu těch našich tuzemských interních věcí, těch řešení, ale i pro tu mezinárodní scénu, kde se děje mnoho podivností.

Takže ještě jednou děkuju, pane doktore.

Fakt dobrá práce.

A rád bych se zeptal, co, jak vidíte v té době, protože máme tady českou televizi docela takovou vykrmovanou, s prominutím, jako krávu, která zároveň by měla tedy objektivně informovat o všem.

Máme tady další média.

Myslíte si, že tato služba v tomto smyslu se osvědčila, selhala, nebo jak to vlastně vnímáte, vidíte?

>> No, já bych to rozdělil do dvou částí.

V podstatě bylo období nějakého února až března 2020, kdy vlastně ten covid teprve začal přicházet.

A tam si myslím, že i ta veřejnoprávní televize celkem ještě fungovala relativně dobře.

Vlastně objevovaly se i názory lidí, jako byla paní doktorka Václava Adámková a další, kteří přistupovali k tomu covidu kriticky a vlastně tam nějaká diskuze odborná probíhala, ale bohužel velmi brzy převzali v podstatě veškeré PR, veškerou komunikaci určité skupiny lidí a to se projevilo i na té veřejnoprávní televizi.

Takže ta nakonec podle mého názoru — to je jedna ze skupin vedle lékařů a možná za mě třeba i učitelů, ředitelů — která selhala úplně, úplně fatálně: jsou média a i ta veřejnoprávní.

A pak už vlastně ta Česká televize spíš jenom propagovala jeden názor.

Když probíhaly diskuze na téma covidu, tak se tam scházeli čtyři lidé ze stejné skupiny.

Každý oponent, včetně těch odborných oponentů, byli škatulkováni a nálepkováni jako dezinformátoři, antivaxeři a tak dál.

Dokonce to došlo tak daleko, že jsme museli i vlastně proti jednomu napadení jedné lékařky nebo jedné přírodovědkyně imunoložky paní doktorky Zuzany Krátké Českou televizi žalovat a nakonec jsme ji žalovali úspěšně.

Takže z mého hlediska média byla jedna z těch skupin, která skutečně fatálně selhala a podílela se velmi silným náborem na tom, co se tady dělo.

Jo.

A jinak k tomu, co jste říkal, já děkuju za ta slova.

Na druhou stranu, ono je to opravdu důležité si uvědomit, že právník je vlastně k ničemu, když nemá kolem sebe ty odborníky.

My jsme ve své profesi zvyklí hájit nějaké zájmy, hájit nějaké názory, umíme se orientovat v těch předpisech, ale vždycky potřebujeme toho odborníka za sebou.

A já jsem hrozně rád, že vlastně řada těch lidí si i přes ty nálepky, přes ty urážky, kterých se dočkávaly na odborné úrovni, ale i mediálně a podobně, takže zůstali v podstatě věrní tomu svému oboru, té své profesi.

A mimochodem děkuju vám a vlastně každému, kdo se věnoval i té mediální činnosti i tomu šíření těch, řekněme, nepopulárních nebo nepropagovaných názorů, protože i to hrálo roli.

Kdybychom si mysleli cokoliv, ale neměli bychom šanci, jak oslovit veřejnost, tak nám to bude k ničemu.

A s tou prací České televize a podobně, jak jste byl spokojen?

No, jak jsem říkal, v podstatě dospělo to tak daleko, že jsme jí museli žalovat a do dneška je to vidět.

Pro mě veřejnoprávní média už dávno přestala plnit tu službu, kterou mají.

Jako právník bych mohl argumentovat paragrafem dva zákona o České televizi a takovou tou povinností objektivity, nestrannosti a tak dál.

Osobně si myslím, že vedle takových těch silných politických tlaků, do kterých vůbec nevidíme, tak si prostě Českou televizi zprivatizovala řada redaktorů, moderátorů a podobně.

Byl teď nedávno ta hysterická kauza pana Moravce a podobně.

Takže já patřím skutečně k velmi přísným kritikům České televize a Českého rozhlasu, ale tu kritiku se snažím opírat o nějaké objektivní skutečnosti.

Snažím se poukazovat na to, pokud bychom ji chtěli reformovat, jak k tomu přistupovat a tak dál.

Takže určitě nejsem ten, kdo by dneska tomu, co se děje v tom veřejnoprávním mediálním sektoru, kdo by tomu fandil.

A ten covid je jedním z těch základních důvodů, protože skutečně to, co se tehdy odehrávalo a ty techniky manipulativní, které Česká televize využívala a využívá, jsou vlastně dodnes něco, co by si neměl dovolit žádný novinář, ale někdo, kdo je placen vlastně určitým způsobem veřejnoprávně nebo prostě z veřejných prostředků, z poplatků, tak prostě to by mělo být naprosto nepřijatelné.

A když se ještě vrátíme k té odborné diskuzi, už jste k tomu něco sdělil?

Jak moc vidíte, že se teda vedla, nevedla?

Jakou byste tomu dal známku v té době?

A jak moc si myslíte, že se to změnilo a vede se ta odborná diskuze o vakcínách například v kontextu teďka protlačovaného nosu?

Jak to vidíte?

Tak ta diskuze se nevedla, byla opravdu naprosto nulová.

Když už se někdy někde objevil aspoň nějaký názor, tak byl vždycky doplněn urážkami, nálepkami a podobně.

Takže, jako nejen já, ale řada dalších lidí, kteří se ozývali s jakoukoliv odborností, tak byli okamžitě prostě opravdu vytlačováni z toho prostoru.

Takže odborná diskuze neprobíhala.

A to přesto, že jsme se o to nejenom my snažili těch aktivit různých skupin, které oslovaly ministerstva, úřad vlády, média a podobně, nabízeli jsme písemné názory, nabízeli jsme různá stanoviska, vyjádření, žádali jsme o diskuzi, nikdy nám to nebylo umožněno.

A vlastně když se na to podíváme, tak dneska ta situace je úplně totožná.

To, co vidíme v médiích třeba v souvislosti s tou národní očkovací strategií, kterou zmiňujete, tak je v podstatě to, že to není politické téma, to je skutečně odborné téma, ale média typu Seznam zpráv, novinek, veřejnoprávní, České televize a tak dál, tak ho vlastně zase zužují na to, že je tady nějaká aktivistická skupina antivaxerů, ale vůbec si neuvědomují minimálně ty lidi, kterého já znám a kteří se účastní těch diskuzí, tak to teda nejsou v žádném případě odpůrci očkování.

To jako opravdu nejsou, ale jsou to lidi, kteří mají zájem prostě probrat ta témata nějak logicky.

No, ale co se dovíme?

My se dovíme o tom, že ti, co jsou proti národní očkovací strategii, a stejně tak jsme byli takto označováni v té době tehdy, tak popíráme význam očkování.

Teď nedávno přišel jeden, a to je pro mě takový, řekněme až jako tragický příklad toho, jak jsme se nepoučili a jak vlastně pořád ta technika toho vytlačování diskuze funguje.

Takový ten velmi tragický případ úmrtí dítěte na záškrt, kterého se najednou všechna ta takzvaně mainstreamová média chytila jako argumentu proti kritikům očkování, proti kritikům očkovací strategie a podobně.

A to je prostě děs, jo.

Takže já musím říct, že zase znova média v tomhle selhala, protože vytvářejí tu iluzii jakýchsi dvou táborů, kdy na jedné straně stojí vědci, na druhé straně stojí blázniví aktivisté a bojovníci proti očkování a tím vlastně znemožňují jakékoliv diskuze a upřednostňují jeden názor.

Takže v tomhle jsme se jednoznačně vůbec nepoučili a je to velká škoda, protože já si myslím, že je naprosto nesmyslné uplatňovat tady nějaké cenzurní techniky narativů, že někdo reprezentuje támhle ten narativ, takže nemá co mluvit na veřejnosti.

Já si prostě myslím, že odborná diskuze, formulace hypotéz, hledání nejenom tedy nějakých pravdivých řešení, ale i třeba nějakých kompromisů a tak dál, je základem demokracie.

A pokud si někdo myslí, že demokracii dosáhneme tím, že dáme prostor jenom jedné skupině a to navíc tedy skupině, která je neuvěřitelným způsobem ve střetu zájmů, která popírá veškeré odborné postupy a tak dál, no tak to určitě to není cesta demokratického právního státu, to jsou cesty spíš vzdálenějších, řekněme, východních stylů vládnutí.

No, je trochu i tragédie, že ty skupiny, kteří namísto diskuze a názorového střetu, staví to stylem „nesouhlasíš se mnou, seš špatný" z různých důvodů a teďka nálepkují. Zároveň vnucují ve společnosti, že oni jediní jsou demokraté. A všichni ostatní, kdo to nevidí jako oni, tak demokraté nejsou.

Co na to říkáte?

To je přesně ono. Já si totiž myslím, že jsem vlastně mezi svými blízkými znám jako člověk, který naprosto nesnáší slovo narativ, protože to je jedno z mnoha slov, které jsme před šesti, sedmi lety znali jen málokdo, ale dneska ho slyšíme 10krát denně.

Já si prostě myslím, že tady se zavedla taková zvláštní technika manipulace, kdy kdo si definuje nějaké narativy – antivaxerské, proruské – to znamená vlastně funguje stylem: pokud si někdo myslí tohle, pokud někdo říká tohle, tak je to špatně. A já si prostě myslím, že tohle už je samotná podstata, to je samotná chyba, to je podstata toho problému, který máme.

My bychom neměli nikdy hodnotit člověka podle toho, co si myslí a co říká, ale hlavně jak si vytváří ten svůj názor.

A mně přijde hrozně zajímavý sledovat sociální sítě, protože to je samozřejmě takový pseudo prostor. Když člověk vyjde ven, zjistí, že ten svět je pořád ještě celkem normální oproti tomu, co vidíme na sítích. Ale ať tam napíšu cokoliv, tak najednou během půl dne mi přijde třeba 50 nenávistných komentářů, ale vlastně nikdo nikdy nenapíše žádný svůj vlastní názor. Pořád se tam točí jeden nějaký blábol, který někdo někde vymyslí.

Takže lidi prostě ztratili jakoby schopnost vůbec přijímat cizí názory, schopnost argumentovat a vlastně se tady předhání v tom nálepkování a v tom opravdu hledání těch narativů, které podle nich dokazují, jestli je to názor, který patří nebo nepatří do veřejného prostoru.

Mně se líbily takové – a teď jsou to ve velkých uvozovkách – takové ty výkřiky typu: „Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svou pravdu." Nebo leč není názor a podobně. To jsou takové výtržky, které jsou hrozně chytlavé, ale vlastně když se nad nimi člověk zamyslí, tak vůbec nic neříkají. Jsou to jenom bezobsažná hesla a těch je teďko bohužel plná nejenom ta virtuální část našeho světa, ale i hlavy spousty lidí, kteří prostě neumí diskutovat.

Já si pamatuju, když mě bylo 20, tak jsme byli schopni se shádat s lidmi, kteří zastávali úplně jiné politické názory, ale vždycky jsme argumentovali a nikdy jsme nepokračovali v diskuzi tak, že bychom se na sebe druhý den nemohli podívat. A přijde mi, že tohle úplně zmizelo.

Takže já opravdu v tomhle ohledu jsem velkým odpůrcem téhle narativní cenzury a velmi apeluju na to, aby lidi se spíš zajímali o to, jak vytvářet svůj názor, jak si ho v sobě utvrzovat, než jaký je ten výsledek, než prostě hodnotit ostatní podle toho, co si myslí.

Protože ve chvíli, kdy začneme lidi škatulkovat, rozdělovat podle názorů na ty, co mají nějaká práva, nemají nějaká práva, mají chodit do televize, nemají chodit do televize, tak je to konec demokracie a pak je to opravdu doba, kterou si do určité míry řada z nás ještě trošku aspoň pamatuje.

Když bych to vzal trochu z lékařského hlediska – nejsem lékař – tak samozřejmě skupiny ve společnosti, které vytváří jakoby prostředí, kde buď souhlasíme s jejich tvrzením, nebo máme se bát něco říct, tak bych je označil, nebo to jejich chování, jako nebezpečné. A doporučil bych, nebo bych viděl jako důležité, společně právě mluvit a vytvářet takový bezpečný prostředí pro to, aby lidé mohli říct cokoliv mají na srdci.

A samozřejmě i lživý názor je názor. Ale jak ten člověk, který je oklamaný, ať už z jakýhokoli důvodu a nechce být oklamaný, jak se dostane teda k pravdě, když s ním nikdy nebude mluvit? A musí mu to samozřejmě nějak prokázat jako pravdivost toho tvrzení, toho výroku.

Takže takhle.

Helejte se, ptám se taky lidí v těch rozhovorech na takovou zajímavou věc. Co si myslíte, že v tom období se udělalo dobře? Nebo bylo dobrým?

To je záludná otázka.

Takhle já vlastně i díky tomu, že jak jsem říkal, máme příbuzné v Německu, jsem napůl Dán, takže mám kontakt s Dánskem poměrně dobrý, sledoval jsem, co se děje ve světě, v Evropě, tak musím říct, že minimálně do určité míry ta naše vláda nepodlehla buď strachu nebo nezískala, nebo se nedostala do takového vleku těch lobistických skupin, že by tu zavedla tak absurdní systémy, které jsme zažili a viděli v řadě jiných zemí opravdu kolem nás. A bohužel ne na východ, ale spíš na západ od nás, i když jako Slovensko taky mělo zajímavé kauzy, kdy nařídilo plošné testování přes armádu a pak se v armádě ukázal přes PCR test jakýsi nakažený, takže to plošné testování odložili a tak dál.

Jo, ale myslím si, že jedna z věcí byla – ať je Andrej Babiš jaký je, nebo ať si o něm myslíme cokoliv – tak si myslím, že přece jenom naslouchal i některým, řekněme, kritikům těch provládních opatření nebo těch covidových opatření. Takže jsme vlastně nedospěli až k takovým šílenostem, jako je tomu v některých dalších zemích.

To, co bych bral jako pozitivní – byť je to spíš do určité míry fiktivní – ale ano, je i to, že vlastně ta mimořádná opatření i krizová opatření byla přezkoumatelná soudem. To znamená, že i ta vládní moc měla nad sebou ten tlak toho, že když to přeženou, tak soudy jim mohou také nedat za pravdu. Což samozřejmě se vyeskalovalo asi nejvíc v době, kdy bývalý ministr zdravotnictví Arenberger veřejně prohlásil, že si je vědom toho, že jeho nové opatření je pravděpodobně nezákonné, ale lidi ho budou muset dodržovat, než ho soudy zruší. To bych řekl, že je jeden z vrcholů té absurdity, ve které jsme fungovali.

Takže to jsou asi dvě věci. To znamená, že Česká republika si pořád zachovala určitou řekněme neříkám rozumnost té regulace. To opravdu tam žádné opatření nedávalo smysl, protože samotná podstata – už jenom ten krizový stav byl vyhlášen nezákonnou cestou, ta mimořádná opatření byla opírá se na úplně nesmyslné, vědecky nepodložené techniky a tak dál. Ale minimálně, když to srovnám s tím, co se dělo v Německu, co se dělo v Dánsku, tak zejména v tom Německu jsme na tom byli ještě relativně dobře.

A druhá věc je ta možnost toho soudního přezkumu. I když já jako právník s tím mám bohužel velmi bohaté zkušenosti. A když dneska slyším, jak soudy argumentují tím, že opatření byla přezkoumávána Nejvyšším správním soudem a já jsem u těch přesků seděl a slyšel jsem, jak ten Nejvyšší správní soud nikdy ani jednou nepřezkoumával ta mimořádná opatření z hlediska těch odborných argumentů.

V podstatě vždycky jenom řekl: "My tu nejsme od toho, abychom znevěrohodňovali to, co říká ministerstvo zdravotnictví." Jo, což málokdo ví, takže vám vlastně dojde, že i ten přeskum je hodně, hodně fiktivní.

Jo, zase musím říct, že třeba s tím povinným očkováním si pamatujeme, že vlastně nejprve vláda Andreje Babiše, ale následně i vláda Petra Fialy a pan ministr Vlastimil Válek vlastně propagovali povinné očkování členů integrovaného záchranného systému a seniorů nad 60 let.

A myslím si, že vlastně i díky tomu, že se povedlo dát dohromady skupinu senátorů, které jsem zastupoval na Ústavním soudu a podali jsme návrh na zrušení toho povinného očkování proti covidu, tak nakonec pan Válek ustoupil a to očkování zrušil.

Takže ta soudní ochrana nefungovala v tom smyslu, jak bychom ji všichni chápali, ale možná, že do určité míry také působila jako jakýsi damokleův meč, jo.

Takže to, pokud bych tam měl najít něco pozitivního ze strany vlády nebo ze strany té státní moci, abych tak řekl, tak asi to.

Když se na to podíváme vy z pohledu právnického, tak nějaká jakoby snaha zavádět tady povinnost očkovat se nějakou látkou, kde je určité riziko, že někdo může zemřít nebo aby si poškodit si různě zdraví a zároveň nemá stát nebo ten výrobce povinnost odškodnění – jak to z pohledu právního vidíte jako košer, jako dobrou věc, jako něco, co máme tolerovat, respektovat? Je to v pořádku? Není, aby lidé o tom mohli něco od vás slyšet.

No, já se omlouvám, když budu odbočovat od tématu, protože to jsou strašně jako závažné věci a je možné, že kdybych náhodou neodpověděl úplně přesně na to, jak si to představujete nebo na co se ptáte, tak mě vraťte zpátky, jo. My právníci jsme takoví, že se rádi rozpovídáme, ale já bych začal vlastně úplně čistě teoreticky.

Dovedu si představit, že stát nařídí nějakou povinnost, která má být jakoby veřejně prospěšná, jo. Nemělo by se to dít a pokud se to děje, tak by to mělo být v úplně neuvěřitelně výjimečných případech. Ale v tu chvíli vlastně vnucujeme člověku nějakou povinnost ve jménu jakéhosi veřejného blaha, ve jménu společnosti, ve jménu veřejnosti.

Pak by ale mělo být úplně logické, že pokud ta vynucená povinnost způsobí tomu člověku nějakou újmu, no, tak by ta veřejnost mu to měla odškodnit. Prostě pokud se obětuju za druhé, když to tak řeknu, tak ti druzí by mi měli tu oběť nějakým způsobem kompenzovat.

Tady narážíme na to, že třeba u toho povinného očkování tam to právo na odškodění existuje, ale je to opravdu právně téměř nemožné vysoudit. Do dnešní doby, byť třeba dneska zazněla informace o novém rozhodnutí Nejvyššího soudu, který trošku upravuje ten výklad ve vztahu ke covidu, tak už to samo o sobě je problém.

To znamená teoreticky to právo na odškodění od státu u těch povinných vakcín je, ale šance na úspěch jsou mizivé.

Pokud jde o odpovědnost těch dodavatelů, výrobců a tak dál, tak tam jsou asi dvě úrovně. Jedna je u těch dobrovolných vakcín. Tam by určitá odpovědnost mohla přicházet v úvahu, ale ti se vždycky zaštítí informovaným souhlasem a tím, že člověk věděl, že přebírá nějaké riziko.

A pak je tam odpovědnost řekněme toho dodavatele vůči státu, který pak přebírá odpovědnost vůči lidem. No a tam víme, že třeba v případě toho covidu stát vlastně ty dodavatele a výrobce vakcín vyvinil, to znamená převzal tu odpovědnost plně na sebe.

Takže z tohodle hlediska ten systém nefunguje vůbec.

Můžeme se bavit o roli státního úřadu pro kontrolu léčiv. Můžeme se bavit o roli soudního systému, o tom, kolik vůbec stojí takový soudní spor. Málokdo si umí představit, jak strašně těžké je vůbec podat žalobu, aby měla šanci na úspěch.

Takže tohle funguje trošku na papíře, v realitě minimálně.

Druhá věc, která je důležitá, to je strašně taky zajímavé. Já teď bohužel nemám ty statistiky u sebe, ale každý si to může dohledat. Podívejte se na to, jak je to vlastně s povinným očkováním v rámci Evropské unie a v rámci Evropy. A zjistíte, že vlastně ty státy, řekněme ty staré demokratické státy, to znamená ty západní, severské, tam to povinné očkování je téměř nulové nebo velmi minimální a všechno je to na úrovni doporučení.

A takové ty povinné očkování, ty kalendáře, které máme pro děti, to je spíš doména bývalých socialistických států. Já teďka nebudu řešit téma, jestli to je dobře nebo špatně. Každopádně prostě pravdou je to, že ty demokratické země od toho povinného očkování ustoupily už dávno a že by měly nějaký závažnější problém s nemocemi jako jsou neštovice, jako je záškrt, černý kašel. To si tedy nemyslím.

Ale druhá věc je, že prostě ve chvíli, kdy ta povinnost skutečně je zavedená, tak zaprvé by měla být jednoznačně propojená s kompenzací těch nežádoucích účinků, a to nejen těch nejzávažnějších, ale v podstatě všech, kromě nějakých úplných banalit.

A druhá věc je – každá taková povinnost by měla být soudně přezkoumatelná. To znamená, vláda ne, jo. A možná třetí věc – taková povinnost musí být zavedena zákonem. Málokdo ví, že vlastně u nás povinné očkování se zavádí vyhláškou. Byť listina říká, že povinnosti mohou být uloženy pouze zákonem, takže to znamená, ještě jako by to mělo být formou zákona, ale každopádně by tam měl existovat nějaký možný přeskum, jo. Takže ten systém nefunguje, ale zase dovedu si představit, že by to mohlo být ještě horší. Každopádně nějaké úpravy by to určitě určitě zasloužilo.

No, je zvláštní, jak jste zmínil, že stát se vyvinil, nebo vyvinil ty výrobce. Zároveň tedy dal ta nařízení toho očkování a když tedy potom jakoby poškodí zdraví lidí, tak po těch samých lidech chce, aby přes ten daňový systém zaplatili sami sobě škodu, což je velice – jak to nazvat – jestli bláhové, špatné, nekalé, podlé, asi různé jakoby označení by se tomu dalo dát a byla by na tom něco pravdy.

Teď je otázka, jestli se tedy stát, kdy reprezentují konkrétní osoby, kteří tam toho vyvinili, tady něco prosadí – jak moc by měli být zodpovědní oni sami za ty své rozhodnutí? Jak myslíte, že v této věci to funguje dneska? A jak byste to chtěl?

V téhle době to nefunguje nijak. To snad asi každý víme. To znamená, ani politici, ani ti, kdo jim takzvaně odborně radí, nenesou vůbec žádnou odpovědnost. To je problém. A samozřejmě, že by to mělo fungovat úplně naopak.

Ve chvíli, kdy zřídím nějakou odbornou komisi a ta komise mi začne nějakým způsobem radit, tak by tam prostě nějaká odpovědnost – ať už toho politika nebo těch odborníků, nebo jich všech dohromady – měla být, ne?

Možná za řekněme – nebo to je k diskuzi – ale za chybné rozhodnutí, protože to se může stát. Ale ve chvíli, kdy to je chybné rozhodnutí z důvodu porušení nějaké odborné péče nebo dokonce zneužití informací, což jsou všechno prokazatelné věci, tak tam by to prostě mělo být úplně jednoznačné.

Pokud jde o to, ono tam je vlastně zase jako důležité oddělit od sebe to povinné očkování od toho očkování proti covidu, kdy vlastně ta argumentace státu ve vztahu k tomu odškodnění byla ta, že vlastně covid byl dobrovolné očkování a kdo nechtěl, tak se nemusel očkovat.

My víme, že to není pravda, protože to není jenom o tom, že někdo se očkoval proto, aby mohl cestovat do zahraničí, ale studenti vysokých zdravotnických škol se museli očkovat, aby mohli vůbec navštěvovat svoji školu. Studenti obecně se museli očkovat, pokud chtěli chodit nebo jako přespávat na kolejích a tak dál. Děti se musely očkovat, pokud chtěly jezdit na školy v přírodě a tak dál.

Takže to tak úplně není.