J. Bobošíková: Proč se Evropa bojí ruského hokeje?| Na verox.cz bez reklam.

Rusko zůstává mimo světový hokej. Na první pohled další sportovní zpráva. Ve skutečnosti ale mnohem víc, protože právě hokej dnes odhaluje jeden z největších problémů evropské politiky vůči Rusku. Evropa dokáže přijímat jednotlivá opatření. Mnohem hůř ale odpovídá na otázku, čeho jimi vlastně chce dosáhnout.

Mezinárodní hokejová federace rozhodla, že ruské a běloruské reprezentace nebudou hrát hlavní světové soutěže ani v sezóně 2026 až 2027. Jako důvod uvedla bezpečnostní rizika, ochranu účastníků a zachování integrity soutěží. V Moskvě následovala mimořádně ostrá reakce. Olympijský vítěz Alexandr Koževníkov označil vedení IIHF za bandu použitých kondomů a obvinil Českou republiku, Finsko a Švédsko z politického tažení proti Rusku.

Nešlo ale jen o emoce. Reakce znovu ukázala, že Moskva nevnímá sportovní sankce jako technické rozhodnutí sportovních funkcionářů. Vnímá je jako útok na vlastní postavení ve světě. Pro většinu Evropanů je hokej sport. Pro Rusko je to mnohem víc. Součást národní identity, příběhu o velmoci, o vítězstvích, o soupeření se Spojenými státy a o respektu. Právě proto se zákaz účasti ruské reprezentace v Moskvě nečte jako rozhodnutí sportovní federace. Čte se jako politický vzkaz.

Jenže právě tady vzniká první problém. Jestliže má Evropa jednotnou strategii vůči Rusku, proč se v jednotlivých sportech chová úplně jinak? Ruští hokejisté zůstávají mimo, stejně jako fotbalové reprezentace. Jenže v judu, v zápasu, v šermu a v dalších individuálních disciplínách se ruští sportovci postupně vracejí pod neutrálním statusem, bez vlajky, bez hymny.

Samotná sportovní síla Ruska tento rozdíl nevysvětluje. Rusko patří ke světové špičce nejen v hokeji, ale také v krasobruslení, gymnastice, judu nebo zápasu. Rozhodující se zdá být něco jiného – zda soutěží jednotlivec nebo národní tým, jak silnou roli hrají státní symboly a jaké bezpečnostní obavy mají pořadatelé. Jenže právě tady se sport mění v politiku, protože žádný jednotný model neexistuje. V každém sportu platí jiná pravidla, jiná logika, jiná rozhodnutí.

A pokud Evropa nedokáže najít jednotný přístup ani ke sportu, jak chce vytvořit dlouhodobou strategii vůči Rusku? Má být cílem izolace nebo dlouhodobé ovlivňování ruské společnosti? A má Evropa pouze trestat, nebo má také přemýšlet o tom, jak budou vypadat vztahy s Ruskem? Ne za měsíc, ne za rok, ale za 10 nebo 20 let.

Stejný rozpor totiž nekončí na zimním stadionu. Evropská unie přijímá rozsáhlé sankce, omezuje diplomatické kontakty. Současně ale část ruských občanů dál získává víza. Ruští umělci vystupují na evropských scénách. Někteří ruští sportovci se vracejí do mezinárodních soutěží. V jedné oblasti téměř úplná izolace, v jiné určitá otevřenost. Není to náhoda. Je to důkaz, že Evropa sama hledá odpověď na otázku, kde končí legitimní obrana vlastních zájmů a kde začíná politika, která může posilovat právě to, proti čemu chce bojovat.