J. BOBOŠÍKOVÁ: Miliony pro Moldavsko, propad školství, BIS, byznys s dětmi a Mengele. I na verox.cz

Vítejte u sedmičky. Miliony korun českých daňových poplatníků míří do Moldavska.

BIS hodnotí, jaké informace Češi čtou.

Výsledky školáků prudce padají.

Z náhradního mateřství se stal mezinárodní byznys a Josef Mengele, jeden z nejhorších nacistických zločinců, žil po válce ještě 34 let na svobodě.

Na první pohled pět různých příběhů.

Ve skutečnosti mají ale jedno společné: peníze, moc a otázku, kdo za svoje rozhodnutí nakonec nese odpovědnost.

A přátelé, některé odpovědi budou hodně nepříjemné.

Pojďme na to.

Politické debaty jsou v těchto dnech plné slov šetření, odpovědném hospodaření a racionálním rozpočtu.

Tak se teď podívejme, jak Babišova vláda s penězi českých daňových poplatníků skutečně nakládá.

Ministerstvo práce a sociálních věcí pokračuje v projektu Restart v Moldavsku s českým rozpočtem téměř 23 milionů Kč.

Abychom byli přesní, projekt vznikl ještě za předchozího ministra Mariana Jurečky.

Babišova vláda ho ale nezastavila.

Ministr práce Aleš Šuchelka projekt letos převzal a v březnu osobně podepsal s moldavskou stranou dodatek k jeho pokračování.

A právě za působení této vlády ministerstvo uzavřelo další milionové smlouvy.

Tak se podívejme, za co se pro Moldavsko utrácejí peníze českých daňových poplatníků a ke komu konkrétně míří.

Největší dosud známá zakázka má hodnotu 8,5 milionu korun a týká se logistiky 44 třídenních školení v Moldavsku.

Získala ji česká společnost Prensing Moose Productions.

Podle dostupných informací vznikla v říjnu 2023.

Jejím jediným společníkem a jednatelem je Martin Sokol.

Základní kapitál společnosti činí 1000 Kč.

Firma se prezentuje jako eventová a produkční agentura nabízející konference, video, fotografování, drony nebo podcastové studio a své začátky spojuje také s airsoftovými a survivalovými teambuildingy.

Samotná smlouva počítá s téměř 150 000 € za catering, 110 000 € za ubytování a dalšími 81 000 eury za organizaci akcí.

Poslední položka tedy představuje zhruba 2 miliony korun a podle zveřejněné smlouvy není podrobněji rozepsána.

Od vlády, která zdůrazňuje úspory, je legitimní chtít vědět, co přesně se za tyto více než 2 miliony korun pořizuje, jaké reference vítězná firma předložila a kolik konkurenčních nabídek ministerstvo dostalo.

Jenže Restart není podle samotného ministerstva pouze odbornou pomocí moldavskému sociálnímu systému.

Ministerstvo při zahájení projektu uvedlo, že má být také vyjádřením podpory Moldavsku na jeho cestě k členství v Evropské unii.

A to je důležité.

Český stát tu tedy ze svého rozpočtu nefinancuje pouze školení a sociální reformu cizí země.

Projekt má podle vlastního vyjádření ministerstva také jasný zahraniční politický a hodnotový rozměr a ten se ještě výrazněji ukazuje u mediální kampaně za téměř 54 000 €, tedy za přibližně 1 milion 300 000 Kč, kterou si české ministerstvo v Moldavsku objednalo.

Zakázku získala moldavská mediální společnost se jménem Medion Consulting.

A podle dostupných informací se v kampani počítá i se dvěma významnými moldavskými političkami.

S proevropskou prezidentkou Majou Sandu a proevropskou poslankyní Ludmilou Adamčič.

Ta zastupuje vládní stranu Akce a Solidarita, hlavní velmi proevropskou politickou sílu v Moldavsku.

Stranu před 10 lety založila právě současná prezidentka Sandu.

A právě poslankyně proevropské moldavské vládní strany má být podle zadání hlavní veřejnou tváří kampaně financované českým státem.

Prezidentka Sandu má podle zadání poskytnout symbolickou patronaci a krátké hodnotové sdělení.

Výslovně se uvádí, že nemá jít o její osobní politickou kampaň.

Poslankyně Adamčuková z Akcí a Solidarity má ale mnohem výraznější roli.

Má být hlavní představitelkou kampaně, její aktivní a viditelnou tváří.

Její úloha je charakterizována slovy autorita, kontinuita, viditelná tvář a jako přirozené spojení mezi politikou a profesí.

Jasným faktem je, že český stát platí mediální kampaň v cizí zemi, která má podle zadání dát veřejnou viditelnost političkám aktuálního vládního proevropského směru a současně sám projekt označuje také za podporu evropského směřování Moldavska.

A otázka zní, proč má právě toto financovat český daňový poplatník?

A stojí za to se podívat také na firmu, která dostala mediální zakázku.

Podle dostupných informací jde o malou moldavskou společnost, která se původně zabývala hlavně softwarem a podle veřejných údajů nemá vlastní zaměstnance.

Přesto získala od českého ministerstva zakázku za více než milion Kč na výrobu a šíření mediální kampaně.

Proč byla vybrána právě ona?

Kolik měla konkurentů a jaké zkušenosti s podobnou kampaní doložila?

A hlavně, jak český stát pozná, že za tyto peníze čeští daňoví poplatníci skutečně něco získali?

Úspěch kampaně v Moldavsku se má měřit hlavně dosahem, shlédnutími nebo aktivitou na sociálních sítích.

Chybí ale jasný vazek, kolik nových sociálních pracovníků má kampaň skutečně přivést.

Celý projekt má české daňové poplatníky stát 23 milionů Kč.

U zhruba 13 milionů už podle dostupných informací víme, na co jsou určeny.

Na logistiku, mediální kampaň, koordinaci a překlady.

U zbývajících zhruba 10 milionů zatím nevíme, za co konkrétně český stát zaplatí.

A tak se ptáme, za co se utratí celých 23 milionů a co za ně český daňový poplatník skutečně dostane?

A teď zpátky domů.

Vláda mluví o šetření a hledání každé možné úspory.

Tak proč se nešetří také tady?

Proč mají čeští občané financovat reformu sociálního systému Moldavska, podporovat jeho cestu do Evropské unie a platit kampaň, jejíž tváří má být poslankyně tamní vládní proevropské strany?

Ano, projekt vznikl za předchozí vlády.

Babišova vláda ho ale nezastavila.

Ministr Aleš Šuchelka podepsal jeho pokračování a jeho ministerstvo uzavřelo další milionové smlouvy.

Takže otázka není, zda 23 milionů zachrání český rozpočet.

Samozřejmě, že nezachrání.

Otázka ale je, proč má česká vláda peníze právě na tohle?

Šetření se, přátelé, totiž poznání podle priorit a tyhle priority platíme my.

Před 25 lety změnilo 11. září svět a právě teď varuje šéf britské kontrarozvědky MI5 Ken McCallum.

Příští strategický šok nebude vypadat jako ten minulý.

Může přijít jako sabotáž, kybernetický útok nebo skryté působení cizího státu.

A bezpečnost proto podle McCalluma už nemůže být záležitostí několika tajných služeb.

Musí se prý na ní podílet stát, firmy, univerzity i veřejnost.

Jenže jeho úvaha má jednu zásadní slabinu.

Velmi přesvědčivě vysvětluje, proč se má bezpečnostní systém rozšiřovat, ale mnohem méně říká o tom, kde to rozšíření má končit.

A právě to nás po 25 letech od 11. září musí zajímat možná ještě víc, protože bezpečnostní aparát, který dostává stále větší pravomoci, musí mít také stále pevnější hranice.

Jinak se totiž jednoho dne může stát, že stát už nebude chránit občana před nepřítelem.

Víte, co se stane?

Začne chránit sebe sama před vlastním občanem.

Po 11. září šlo všechno rychle.

Následovalo dramatické rozšíření pravomocí bezpečnostních složek, sledování a odposlouchávání občanů, mimořádné režimy Guantanamo, program zadržování a výslechů CIA a války v Afghánistánu a Iráku.

Čtvrt století poté proto nestačí opakovat, že musíme být připraveni na příští útok. Demokratický stát totiž neohrožuje jen nepřítel, kterého nedokáže zastavit. Může ho poškodit také způsob, jakým proti němu bojuje, pokud současně s růstem pravomocí svého mocenského aparátu oslabí jeho demokratickou kontrolu.

A dnes se tato hranice posouvá do mimořádně citlivého prostoru, k informacím, k sociálním sítím, k tomu, co lidé čtou, sdílejí a čemu věří.

Podívejme se na výroční zprávu České BIS. Ta u sociálních sítí píše, že jednotlivé účty, z nichž většinu bylo možné označit za falešné, byly vzájemně propojeny, a to jak skrze vzájemné sledování, tak prostřednictvím sdílení závadového obsahu. A následně konstatuje, že tento obsah odpovídá ruskému módu operandi a slouží k prosazování ruských zájmů v České republice.

Jenže právě tady musí práce kontrazvědky teprve začínat, nikoli končit. Od tajné služby placené miliardami ze státního rozpočtu nepotřebujeme jen informaci, že falešné účty jsou propojené a šíří obsah odpovídající ruskému způsobu působení. To lze zjistit z otevřeného internetu.

Od zpravodajské služby potřebujeme něco, co běžný občan zjistit nemůže. Kdo za tím stojí? Kdo to řídí? Kdo to platí? Jaké jsou finanční, personální, technické a organizační vazby? Existují spoluaktéři na české straně?

Jestli jde o operaci cizí moci, právě toto má bezpečnostní služba odhalit, protože jinak dostává veřejnost místo důkazu o konkrétní bezpečnostní hrozbě pouze závěr státní instituce.

A ještě větší problém přichází ve chvíli, kdy se pozornost přesune od falešných účtů k vlastním občanům.

Teď prosím poslouchejte přesně. BIS ve své výroční zprávě píše, cituji: „Nadále pokračuje informační izolace té části České společnosti, která přijala kanály produkující dezinformace a konspirace jako svůj pravidelný zdroj informací o společenském dění." Konec citátu.

Ale BIS dodává, opět cituji: „To je jednak činí zranitelnou vůči vlivovým operacím cizí moci, ale zároveň zvyšuje riziko názorové radikalizace jejich jednotlivých členů."

A některé informační zdroje podle BIS, opět cituji, „uzavírají své čtenáře do alternativní verze reality."

Přátelé, přečtěme si to ještě jednou významově. Státní zpravodajská služba hodnotí část české společnosti podle informačních zdrojů, které používá. Spojuje ji s rizikem radikalizace a hovoří o tom, že žije v alternativní verzi reality.

Takže otázka ta už nezní jen „Dělá Rusko...". Otázka zní: Co začíná dělat český stát?

Tady vede hranice, kterou demokratický stát nesmí nechat rozmazat. Zahraniční vlivová operace je jedna věc. Dezinformační web druhá. Člověk, který takový web čte, třetí. A občan, který nesouhlasí s vládní politikou, čtvrtá. Nejsou to synonyma.

Člověk, který zastává kontroverzní politický názor, není tímto názorem automaticky bezpečnostním rizikem. A člověk, který nesouhlasí s vládní zahraniční politikou, není tímto nesouhlasem agentem cizí moci.

Stejnou hranici musíme hlídat i tam, kde BIS v souvislosti s ruským vlivovým působením zmiňuje organizátory akcí připomínajících roli Sovětského svazu při osvobození Československa. Jestli za konkrétní akcí stojí Rusko, ukažme vazbu. Financování, řízení, koordinaci, organizační propojení. Ale historická skutečnost, její politická interpretace a operace cizí zpravodajské služby jsou tři různé věci.

A právě zpravodajská služba musí být schopna tento rozdíl rozeznat lépe než kdokoli jiný, protože její úkol je jasný. Toto je konkrétní hrozba. Toto je její původ. Tak to funguje. Takové má cíle a takové představuje riziko.

Jejím úkolem není říkat společnosti: „Toto je správný způsob, jak mají občané chápat svět. Tyto informace jsou přijatelné a tyto názory představují problém."

A teď to podstatné. BIS není nějaký osamělý stát ve státě. Je součástí bezpečnostního aparátu České republiky a politickou odpovědnost za fungování tohoto systému nesou demokraticky legitimované instituce.

Právě tady proto musí být kritika nejtvrdší na vládu a stát. Protože jestli stát připustí, aby se bezpečnostní služba posouvala od identifikace konkrétního nepřítele k hodnocení informačního chování části vlastních občanů, nemůže potom předstírat, že jde jen o odborný názor tajné služby.

Politickou legitimitu mají volené instituce. Zpravodajská služba ji nemá. Její moc je založena na něčem úplně jiném. Na utajovaných informacích, operativních prostředcích a možnostech získávat informace, k nimž se běžný občan nedostane.

A právě proto musí platit jednoduché pravidlo. Čím větší je moc bezpečnostní instituce, tím menší musí být její ambice určovat správný společenský názor.

Pokud se tato hranice začne ztrácet, selhává demokratická kontrola. A za její selhání nemůže nést odpovědnost občan. Nese ji stát, protože bezpečnostní služby mají demokracii chránit, nemají formovat politiku.

A tím se vracíme k šéfovi MI5. Ano, příští strategický šok nemusí vypadat jako 11. září. Musíme umět odhalit špiona, teroristu, sabotéra, kybernetický útok i skutečnou zahraniční vlivovou operaci.

Ale čím širší bezpečnostní systém vytvoříme, tím důležitější je otázka: Kdo bude kontrolovat jeho hranice? Kdy se ochrana před zahraničním vlivem mění v kontrolu informačního prostoru? Kdy boj proti radikalizaci začíná zasahovat do svobody politického názoru? A kdo kontroluje samotné bezpečnostní instituce?

Víte, odpovědí nemůže být jen důvěra. Musí jí být zákon, politická odpovědnost a demokratická kontrola, protože bezpečnostní složky mají demokracii chránit a vůbec nemají určovat, co si občané mají myslet.

Takže cílem demokratického státu nemůže být jen bezpečnost. Cílem musí být bezpečná a svobodná společnost.

Srovnejte s dneškem. Tak teď je tu hodně špatná zpráva. Máme nový důkaz, že české školství má vážný problém. Ne podle pocitů rodičů nebo prarodičů, vůbec ne podle stížností učitelů, ale podle mezinárodního srovnání patnáctiletých žáků.

Čeští školáci se v nejnovějším šetření PISA 2025 prudce propadli ve čtení. V matematice pokračuje dlouhodobý pokles a téměř každý třetí patnáctiletý dnes nedosahuje ani základní úrovně matematické gramotnosti.

Připomínám, že PISA je největší mezinárodní vzdělávací šetření OECD. Zkoumá, zda patnáctiletí dokážou používat svoje znalosti v běžném životě, zda dokáží pracovat s textem, přemýšlet, počítat a řešit problémy. A právě proto jsou výsledky tak varovné.

Vzpomeňte si: po letech reforem, strategií a miliardových rozpočtů máme před sebou generaci, jejíž výsledky v základních dovednostech klesají.

Jak je možné, že stát problém zná celé roky a přesto ho nedokázal zastavit?

Čísla jsou jednoznačná. Ve čtení se český výsledek mezi lety 2022 a 2025 propadl o více než 20 bodů. V matematice pokračuje sestup, který začal mnohem dříve.

Pod základní úrovní je dnes ve čtení 27 % českých žáků a v matematice 29 %.

A nejde jen o nejslabší děti. Ve čtení ubývá i špička.

Česká analýza proto mluví o prudkém zhoršení schopnosti části 15letých pracovat se souvislým textem a o dlouhodobé erozi matematiky.

Další čísla ukazují, co se ve školách děje. Jen 46 % českých žáků uvádí, že se učitel zajímá o pokrok každého žáka. V Evropské unii je to 64 %. Pouze 52 % říká, že jim učitel pomáhá s učením. Evropský průměr je 71 %.

Téměř třetinu žáků při výuce pravidelně rozptylují digitální zařízení a 60 % českých 15letých říká, že se snadno vzdává.

České školství navíc stále mimořádně silně rozděluje děti podle jejich sociálního zázemí. Mezi jednotlivými školami leží 44 % rozdílů ve výkonu. Průměr OECD je 31 %.

Tohle není jeden nepovedený test. Tohle je soubor varovných signálů, které stát nemůže dál přehlížet.

A právě tady se musíme ptát ministra školství Roberta Plagi.

Ano, protože Robert Plaga není nový ministr, který právě přišel a zdědil cizí problém. Českou školskou politiku sám roky spolu vytvářel. Ministrem byl už v letech 2017 až 2021. Právě za jeho působení vznikala strategie vzdělávací politiky 2030 plus, která měla české školství zásadně změnit.

Její cíle mířily přesně tam, kde dnes vidíme problémy. Zlepšit skutečné kompetence dětí a snížit vzdělávací nerovnosti.

Robert Plaga je dnes ministrem znovu a víte, co prohlásil po zveřejnění současných výsledků? Řekl, že připravované změny jsou cesta správným směrem.

Promiňte ale, podle čeho to hodnotil? Jestli děti ve čtení prudce padají a matematika klesá dlouhodobě, pak má ministr předložit jasný důkaz, že jeho cesta, kterou naznačil před lety a kterou se vydal, funguje, a ne nás ujišťovat, že je správná.

Plaga zároveň připomněl, že Česko zůstává nad průměrem OECD. To je pravda. Stejně jako je pravda, že samotná OECD upozorňuje, že české výsledky v matematice a čtení jsou významně horší než v letech 2015 a 2018.

Ministr za dlouhodobým poklesem čtenářské gramotnosti vidí mimo jiné oslabenou pozornost a změnu čtenářských návyků kvůli sociálním sítím a znovu mluví o penězích. České školství je podle něj podfinancované a bez dalších investic podle něj nepůjde klesající trend zvrátit.

Jenže ani tady čísla nedovolují jednoduchou odpověď. Nominální výdaje na základní vzdělávání vzrostly mezi lety 2018 a 2024 z 83,5 miliardy na 138,5 miliardy Kč. To je nárůst téměř o 66 %.

Celkové veřejné výdaje na vzdělávání ale představovaly v roce 2018 4,1 % HDP a v roce 2024 znovu 4,1 % HDP. Z toho nelze poctivě vyvodit, že školství dostává peněz dost.

Lze z toho ale vyvodit něco jiného. Další peníze samy o sobě nejsou školská politika. Rozhodující je, kam peníze jdou a co za ně děti skutečně dostanou.

Sama analýza proto varuje před měřením úspěchu počtem utracených korun nebo proškolených učitelů místo skutečné změny výkonu a nerovností.

A tady podle nás česká školská politika selhává nejvíc. Ne v tom, že by nic nedělala. Ona toho dělá obrovské množství. Rodiče vědí, jen nedokáže přesvědčivě doložit výsledek. Strategie, reformy, revize vzdělávacích programů, projekty, místové úkoly, expertní skupiny, konference, metodiky, implementační plány a potom přijde mezinárodní měření a ukáže, co? Prudký propad ve čtení a pokračující ústup v matematice.

Takže myslím, že už nechceme slyšet, co ministerstvo chystá. Chceme vědět, co konkrétně za posledních devět let zlepšilo výsledky českých dětí. Co nefungovalo, co se zruší, co se změní, kdo za to odpovídá a podle jakého čísla za rok poznáme, že náprava skutečně začala.

Přitom analýza neříká, že máme čekat na další velkou reformu. Doporučuje konkrétní věci, které lze dělat okamžitě: denně pracovat s delším souvislým textem napříč předměty, učit děti shrnovat, vyvozovat závěry a ověřovat zdroje, cíleně pomáhat žákům pod základní úrovní, včas řešit absence, omezit digitální rozptylování při soustředěné práci, zlepšit zpětnou vazbu a podporu jednotlivých žáků a hlavně výsledky průběžně kontrolovat.

Analýza doporučuje každoročně měřit čtení s porozuměním na reprezentativním vzorku, spojit výsledky s absencemi a stabilitou učitelů a sledovat skutečné výdaje na žáka podle toho, na co byly použity, protože další PISA přijde až v dalších letech a samotná analýza výslovně varuje před čekáním do roku 2029.

Co zatím udělala politická reprezentace po zveřejnění výsledků PISA 2025? Ministr výsledky okomentoval, zdůraznil nadprůměrné postavení Česka, připustil dlouhodobý pokles, označil připravované změny za správnou cestu a vyzval k dalším investicím.

O dva dny později ministerstvo informovalo o mezinárodním jednání nad výsledky PISA v Bratislavě. Ministra tam zastupoval státní tajemník Ondřej Andris.

Ve veřejně dostupných reakcích vlády a ministerstva zatím nevidíme nový krizový plán s konkrétními termíny, měřitelnými cíli a jasně určenou odpovědností za zvrácení tohoto trendu.

A to je možná nejvážnější zpráva ze všech. Ne, že máme špatné číslo, ale že jsme si na zhoršování výsledků přítelé začali zvykat.

Robert Plaga byl ministrem, když vznikala strategie, která měla české školství změnit. A ministrem je znovu ve chvíli, kdy přichází účet v podobě výsledků PISA.

Proto by měl odpovědět na jedinou otázku: co z té strategie skutečně fungovalo? Protože děti, ty nemohou čekat na další reformu, na další dokument a další sliby. 15letému teenagerovi, který dnes neumí dobře pracovat s textem, stát jeho základní školu podruhé nedá.

A účet za to nebudou platit ministři. Budou ho platit děti a s nimi celá naše budoucnost.

Bolavé téma: Dítě na objednávku.

Náhradní matka v jedné zemi, budoucí rodiče v jiné zemi, klinika ve třetí, firma registrovaná ve čtvrté a mezi nimi smlouvy, bankovní účty a částky přesahující 100 000 dolarů. Tak vypadá část mezinárodního byznysu s komerčním náhradním mateřstvím.

Jeho odvrácenou tvář popsalo rozsáhlé šetření mezinárodní sítě investigativních novinářů zaměřené na organizovaný zločin, korupci a přeshraniční finanční kauzy.

Reportéři zmapovali pád společnosti World Center of Baby, která nabízela náhradní mateřství na Ukrajině, v Gruzii, Albánii, Mexiku a v dalších zemích. Některé její balíčky stály víc než 100 000 dolarů.

V únoru 2026 oznámila World Center of Baby klientům, že se chystá vyhlásit bankrot ve Spojených státech. Jenže reportéři ve federálních soudních znamech žádný návrh na bankrot americké společnosti World Center Group Corporation nenašli. Firma byla navíc v době zveřejnění investigace na Floridě stále vedena jako aktivní.

Mezitím se systém rozpadal. Některé náhradní matky podle svědectví přestaly dostávat pravidelné platby už v listopadu 2025. Budoucí rodiče přicházeli o 10 000 dolarů a někdy museli ženám, které nosily jejich děti, zaplatit znovu přímo.

A tady končí obyčejný příběh o krachu firmy, protože tady se neobchoduje s auty, telefony nebo dovolenami.

Předmětem smluv jsou těhotenství, porody a lidská embrya a také naději.

A když se takový obchodní řetězec rozpadne, následky se nedají vyřešit reklamací.

Jedna z žen, jejíž příběh novináři popsali, byla mladá Ukrajinka. Reportéři jí dali pseudonym Jana. Byla v osmém měsíci těhotenství a dítě nosila pro muže žijícího v Británii. V dubnu letošního roku zemřela v Albánii spolu s nenarozeným dítětem. Albánská prokuratura okolnosti její smrti vyšetřuje. Přesná příčina smrti podle novinářské organizace zatím stanovena nebyla.

Podle rodiny přestala Jana během těhotenství dostávat peníze prostřednictvím agentury a začala váznout i komunikace s jejím zdravotním koordinátorem. Dokument, který měli reportéři k dispozici, počítal s celkovou odměnou přibližně 25 000 dolarů, včetně měsíčních plateb a částky po porodu.

Jiná Ukrajinka porodila dvojčata brazilskému páru. Podle svého svědectví měla po porodu dostat více než 20 000 dolarů. Nedostala je. Brazilský pár přitom uvedl, že peníze agentuře zaplatil. Nakonec si rodiče museli půjčit dalších 5 000 dolarů od rodiny a náhradní matce začali její odměnu splácet sami.

Takže kdo peníze držel, kdo rozhodoval a kdo za celý systém skutečně odpovídal? Ani to není jednoduché zjistit.

Ukrajinský podnikatel Vladislav Natoči byl dříve na webu World Center of Baby uváděn jako zakladatel, vlastník a ředitel. Podle novinářů se ale jeho jméno neobjevuje ve firemních dokumentech americké společnosti na Floridě. Natoči protiprávní jednání odmítá a tvrdí, že společnost prošla vážnou finanční a provozní krizí.

Formálně zapsaný prezident americké společnosti je Juri Star. Ten reportérům řekl, že společnost nevlastnil, nebyl jejím investorem a o jejím skutečném provozu prakticky nic nevěděl. Současně ale uvedl, že na Natočiho pokyn založil její americké bankovní účty a přístup k nim následně předal Ukrajinci Natočimu.

A příběh nekončí krachem agentury. Po jejím pádu začala některé bývalé klienty kontaktovat jiná společnost Blue Oak Fertility. Tvrdila, že jejich genetický materiál je bezpečně uložen a nabízela jim nový program náhradního mateřství za více než 40 000 €. Novináři našli personální vazby mezi lidmi spojenými s oběma projekty. Doménu Blue Oak Fertility registroval Jury Star a bývalý provozní ředitel World Center of Baby Daniel Epstein rozesílal bývalým klientům nabídky programů nové agentury. Star, Epstein i Blue Oak Fertility odmítají, že by mezi oběma společnostmi existovalo korporátní či finanční propojení.

Jenže jeden ze nejznepokojivějších případů se týká samotných embryí. Jedna bývalá klientka uvedla, že podepsala souhlas jejich zničením a byla přesvědčena, že byla zničená. Později ji však nová společnost oslovila s nabídkou dalšího programu právě z embryí, o kterých si myslela, že už neexistují. Žena podle novinářů neví, zda embrya skutečně zničena byla, zda jsou stále někde uložena nebo co se s nimi stalo.

A tohle je možná nejdůležitější část celého příběhu. Když se takový přeshraniční systém rozpadne, najednou není jasné, kdo odpovídá za peníze, za těhotnou ženu, za dítě a dokonce ani za lidská embrya. Jednotná mezinárodní pravidla pro náhradní mateřství neexistují a jednotlivé země k němu přistupují rozdílně. Příběh World Center of Baby tak ukazuje, co se může stát, když se z početí, těhotenství a porodu stane obchod za desítky a stovky tisíc dolarů.

A otázka na závěr je naprosto jednoduchá. Má se vznik lidského života vůbec stát předmětem takového byznysu?

Josef Mengele, lékař Osvětimy, muž odpovědný za nelidské experimenty na vězích včetně dětí, jeden z nejznámějších nacistických válečných zločinců. A přesto po válce žil ještě 34 let na svobodě. Nikdy nestál před soudem. V těchto dnech Švýcarsko zveřejnilo 217 stran svého spisu o Mengelem. Dokumentaci, která měla být původně chráněná přátelé až do roku 2071.

A když švýcarské materiály spojíme s dříve zveřejněnými argentinskými spisy o Mengelem, vzniká velmi nepříjemný obraz. Podle dostupných zjištění nebyl hlavní problém v tom, že by svět nevěděl, kdo Mengele je. Věděl to. Problém byl v tom, jak málo bylo po dlouhá léta uděláno proto, aby byl skutečně dopadán.

Po válce se Mengele několik let skrýval v Německu. Pak dostal cestovní dokument mezinárodního výboru Červeného kříže na falešné jméno Helmut Gregor a v roce 1949 odjel do Argentíny. Tam se ale dlouho nechoval jako člověk pronásledovaný celým světem. Argentína mu vydala občanský průkaz, dostal řidičský průkaz a v roce 1956 předložil vlastní rodný list ověřený západoněmeckým velvyslanectvím a nechal si úředně změnit jméno zpátky na Mengele. Stejné číslo průkazu. Falešná a pravá identita tedy byly propojeny přímo ve státní evidenci a nic se nestalo.

Mengele bydlel ve vile, podnikal a podle policejních materiálů dokonce praktikoval medicínu.

A teď peníze. Představa uprchlého nacistického zločince, který se celé roky skrývá bez peněz někde v pralese, podle dostupných zjištění prostě nesedí. Josef Mengele měl zázemí a tím zázemím byla především jeho vlastní rodina. Jeho otec Karl vlastnil v německém Günsburgu velkou továrnu na zemědělské stroje. V roce 1958 vstoupil Josef Mengele do argentinské farmaceutické společnosti Fadrofarm. Sám vložil 10 000 pesos a jeho otec půl milionu pesos v akcích. Takže žádná romantika u uprchlíka bez peněz.

Podle dostupných zjištění stála za Mengeleho poválečným životem ekonomicky silná rodina, podnikání a finanční propojení mezi Německem a Jižní Amerikou.

Karl Mengele přijel do Argentíny už v letech 1953 až 1954 obchodně. Doprovázel ho španělsky mluvící muž jménem Gregor, tedy Josef Mengele. Otec později hovořil o dalších investicích v Argentině. Josef měl vedle podílu ve farmaceutické firmě také podíl v další továrně. Později se objevuje muž jménem Hans Zedlmer, prokurista rodinné firmy v Günsburgu, který podle materiálů shromážděných ve švýcarském spise jezdil za Mengelem do Paraguaje a Brazílie a fungoval jako spojka mezi rodinou a uprchlíkem.

A důležitá věc: dostupné archivní materiály nedokládají žádné tajné Mengeleho konto ve Švýcarsku. Dokládají něco mnohem konkrétnějšího. Rodinu, firmy, kapitál a prostředníky.

A teď to nejdůležitější. Kdo ho skutečně chtěl dostat?

Západní Německo vydalo zatykač v roce 1959, tedy 14 let po válce. Argentína vydala celostátní příkaz k zatčení v červenci 1960. Jenže Mengele byl tou dobou už pryč. Utekl do Paraguaje. Izraelci a židovské organizace ho hledaly aktivně. Posílali lidi do Jižní Ameriky. Izraelský emisar se v roce 1964 objevil dokonce ve švýcarském internátu, kde studoval Mengeleho nevlastní syn. Ale podle materiálů v dostupném spise následovala ze švýcarské strany mimo jiné připomínka, že špionáž a zpravodajské činnosti jsou ve Švýcarsku trestné.

A v roce 1972 se v argentinském spise objevuje tvrzení lovce nacistů Tiby Friedmana. Mengeleho dopadení v Paraguaji by stálo 50 000 dolarů. A podle citovaného vyjádření cituji: Izrael o něj nemá zájem.

To neznamená, že Mengeleho nikdo nehledal.

Znamená to, že podle dostupných zjištění nebyla po celých 34 let jeho dopadení vždy přikládána priorita, odpovídající hrůze na lidskosti jeho zločinů.

A právě Švýcarsko je fascinující.

Už v srpnu 1960 dostaly švýcarské úřady informaci o Mengelem od západoněmecké diplomacie.