J. BOBOŠÍKOVÁ: Babišovy kšefty na Ukrajině. Církev vzývá Habsburky. Vymkne se armáda z kontroly?

Dobrý den, vážení diváci. Vítejte u sedmičky plus. Za tři dny slavíme vznik Československa. Jenže v katedrále svatého víta zní císařská hymna. Arcibiskup vítá císařskou výsost. >> Vaše císařská a královská výsosti, pane arcivé vodo >> a monarchisté zdraví svého panovníka. >> To už jsme zase podaní Habsburku. >> Eh, já bych s tím neměl sebemenší problém. >> Prezident Petr Pavel by mohl vyjednávat s Putinem. Podpořil by ho dokonce i ministr Macinka. Jenže Moskva má na evropského vyjednavače úplně jiný názor. V české armádě se mezitím přetahují o moc ministr a generálové, kdo tady vlastně velí. No a máme výsledky pátrání, ke kterému nás přivedli opět naši diváci. Andrej Babiš varoval před Ukrajinským obilím. >> Tohle je Silver. Nemá rád ukrajinské obilí, protože říká, že je kontaminované. Zatímco firmy jeho Agrofertu nakupovaly ukrajinské potraviny za stovky milionů Kč. A nakonec bitva těchto dnů, bitva o Českou televizi. Politici se navzájem obviňují z ohrožování demokracie. Přitom sami používají praktiky, které u druhých odsuzovali. Víte, mně to připomíná televizní krizi, kterou jsem před 26 lety zažila na vlastní kůži. A mohu vám říct, že to není nic jiného než prohnilý proti prohnilýmu. No a občan to zase zaplatí. Pojďme na to. Za tři dny oslavíme vzich Československa. Pád habsburské monarchie, konec šlechtických privilegií. Jenže na Pražském hradě tento týden se zpívala císařská hymna. Pražský arcibiskup oslovoval vnuka posledního císaře jako jeho císařskou a královskou výsost. A v arcibiskupském paláci se mu podle informace o následném setkání dokonce zpívalo Živio. Přitom arcibiskup tvrdil, že žádnou monarchii neoslavuje. Tak co se to vlastně slavilo? 22. října 2026. Katedrála svatého víta. Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl slouží mši k 500 výročí zvolení Ferdinanda I, Habsburského českým králem. Na čestném místě před královským mauzolem sedí Karel Habsbursko-lotrinský, vnuk posledního rakouského císaře s manželkou Christián. Arcibiskup začíná kázání slovy. Vaše císařská výsosti, vaše císařská a královská výsosti, pane Arcivodo, vážená paní, >> jenže kolem jsou habsburské prapory, císařská heraldika, zástupci rytířských řádů a na závěr bohoslužby zaznívá po svatováclavském chorálu stará císařská hymna. Zachovej nám, hospodine, císaře a naši zem. tedy píseň oslavující panovníka, jehož vláda v českých zemích skončila před 108 lety. Přátelé, možná by stálo za to připomenout jeden zákon. Zákon číslo 61 z roku 1918. Víte, co říká? Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují a tento zákon platí dodnes. Karel Habsburský může být hlavou historického rodu, jenže českým panovníkem není. Žádná šlechtická privilegia mu nepřísluší a české právo nezná ani následníka trůnu. A tak se v Demokratické republice, která šlechtictví zrušila, koná koná bohoslužba, při které hlava katolické církve slavnostně používá císařskou a královskou titulaturu. Zákon tím sice porušen není, ale o symbolice takového ceremoniálu nelze pochybovat. Jedním ze spolupořadatelů je řád svatého Jiří spojený s Habsbursko-lotrinským rodem. Jeho velmistrem je sám Karel Habsburský. Řád byl v dnešní podobě obnoven roku 2008. Na svých oficiálních stránkách se hlásí ke starorakouské státní myšlence, konzervativním hodnotám a evropské politické spolupráci. A není to společnost bez politických názorů. Karel Habsburský letos označil část evropských patriotů za moskevskou pátou kolonu. Bývalý předseda rakouské FP Norbert Hofer poté opustil čestné rytířství řádu svatého Jiří. Karel také prosazuje vytvoření evropského ministerstva zahraničí a v rozhovoru pro Kiv Post požadoval změnu režimu v Rusku. Takže v pražské katedrále nedostal prostor jen historický potomek císařů, ale také člověk s výraznými současnými politickými postoji. >> A mám tady další pozoruhodnost. Oficiální web svatovícké katedrály označil Karla Habsburského za pretendenta rakouského, českého a Uherského trůnu. Na slavnost dorazili také představitelé monarchistické strany Koruna Česká, která prosazuje obnovení parlamentní monarchie. Její předseda Vojtěch Círus se s Karlem Habsburským setkal a podle vlastního stranického příspěvku jej pozdravil, cituji, jménem jeho věrných Čechů. Věrných Čechů 108 let poté, co se Češi stali občany samostatného Československa. A tady se vraťme k arcibiskupovi, který ujišťoval, že se moc dynastie neslaví. Jak jinak má ale veřejnost rozumět císařským poctám a hymně v katedrále, když na stejné slavnosti monarchisté zdraví muže, kterého označují za svého panovníka? A slavnost měla podle informace o následném setkání ještě jednu pozoruhodnou scénu. Zatímco ve svatovické katedrále zazněla císařská hymna, v prostorách arcibiskupského paláce se mělo Karlu Habsburskému zpívat české živio. Hříchy odpustil neberá. A ještě jedna souvislost. Arcibiskup Přibyl sloužil už 26. září ve vídeňské Karlskirche bohoslužbu spojenou s Habsburským výročím a rokem smíření. Pražská událost tedy nebyla jeho jedinou letošní církevní připomínkou habsburské dynastie. >> A teď Petr Pavel, prezident České republiky, přijal Karla Habsburského v červnu na Pražském hradě. a v létě dostal otázku, zda by si dokázal představit Česko jako parlamentní monarchii. Připomeňme si, co odpověděl. >> Eh, já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně. My jsme tu tradici měli na dlouhou dobu přerušenou, ale pokud by to byla vůle vůle lidí a pokud bychom měli přímého následníka, jakože jednoho máme a teď nedávno jsem s ním mluvil, tak proč ne. >> Jenže Česká ústava žádného následníka trůnu nezná, prezident je volen občany. Moc se nedědí. Článek dvě ústavy stanoví, že lidojem veškeré státní moci. Prezident Pavel sice nepřišel s návrhem na obnovu monarchie, ale veřejně připustil, že by proti ní nic neměl. A právě proto jeho vyjádření dostává v souvislosti s Habsburskou slavností zvláštní význam. Český prezident mluví o možném dynastickém následníkovi. Církev připomíná jeho císařskou titulaturu. Monarchisté ho zdraví jako svého panovníka. To všechno v republice, která vznikla odmítnutím Habsburské vlády. >> A ještě připomeňme právní postavení církve. Katolická církev je na státu nezávislá. Listina základních práv a svobod jí zaručuje právo samostatně spravovat své záležitosti. Může tedy pořádat bohoslužby i připomínat historické panovníky. Současně však stále dostává zákonem stanovené finanční náhrady za nevydaný majetek a do roku 2029 také příspěvky na činnost. Jen základní finanční náhrada pro římskokatolickou církev byla zákonem stanovena na 47 miliard 200 milionů Kč rozložených do 30 let a upravovaných podle zákona. Právě proto má veřejnost právo zajímat se nejen o hospodaření církve, ale také o její společenské a politické působení. Víte, náboženská svoboda totiž neznamená, že církevní představitelé nemohou být veřejně kritizováni. >> Naše dějiny mají mnoho podob. Habsburkové vládli českým zemím téměř čtyři století. zanechali významné stavby, kulturní dědictví i kapitoly náboženského násilí a politických konfliktů. V roce 1918 jejich vláda skončila a dnes český arcibiskup připomíná císařskou titulaturu. V katedrále zní císařská hymna a monarchisté oslovují hlavu bývalého panovnického rodu jako svého panovníka. Přitom právě 28. října si připomeneme vznik republiky, která se s dědičnou monarchií rozešla. Arcibiskup přibyl ve svém kázání prohlásil, cituji, neprosíme o návrat dávných pořádků. Konec citátu. A to je dobře. Jenže současně oslovoval Karla Habsburského jako císařskou a královskou výsost. V katedrále se zpívala císařská hymna. Monarchisté zdravili svého panovníka. Všechno to může být legální, ale veřejná kritika takové symboliky je stejně legitimní. Víte, Česká republika přece nemá císaře, nemá krále, nemá následníka trůnu, ale má občany, kteří si své představitele volí. A za tři dny si připomeneme, proč na tom záleží. Česká republika je totiž republikou svobodných občanů, nikoliv Habsburských podaných. Petr Pavel jako evropský vyjednavač s Vladimírem Putinem. Britský telegraf ho zařadil mezi pět možných kandidátů. Český ministr zahraničí Macinka by ho podpořil. Jenže z Itálie přišla studená sprcha. Seznam označili zdroje z úřadu premiérky Meloniové za velmi fantazií. A Rusko to vzkazuje něco podstatně jiného. Nejdřív mandát vyjednávací pozice a konkrétní obsah jednání. Takže podívejme se, kdo se chce dostat k Putinovi a co na to říkají přímo v Moskvě. >> Italská premiérka Georgia Meloniová, finský prezident Alexander Stup, dánská premiérka Mete Frederiksenová, norský premiér Jonas Garstore a český prezident Petr Pavel. Pět jmen, která zveřejnil britský telegraf na základě anonymních diplomatických zdrojů. Jenže zdroje z úřadu italské premiérky označili seznam za molto fantaziosa. Velmi fantazijní a podobná skepse zazněla také v Bruselu. Mezi možnými vyjednavači je přitom Petr Pavel. Před listopadem 1989 člen KSČ, důstojník komunistické armády připravovaný pro vojenské zpravodajství. Později nejvyšší vojenský představitel NATO. Právě jeho vojenskou kariéru Telegraf vyzdvihuje a český ministr zahraničí Petr Macinka ten prohlásil, že pokud Evropská unie Pavla vyjednáváním pověří, ministerstvo zahraničí mu poskytne maximální součinnost. Podle Macinky by český prezident v takové funkci znamenal prestiž pro Českou republiku. >> Takže bývalý důstojník komunistické armády, pozdější generál NATO by mohl vyjednávat s Putinem a podporu mu nabízí i ministr zahraničí, který s hradem vede politické spory. Jenže já se ptám, s čím by Petr Pavel k Putinovi přijel? jednat o sankcích, o bezpečnostních zárukách, o budoucím uspořádání Evropy a hlavně jménem koho by mohl uzavírat dohody, protože právě tady se evropská debata o osobnostech střetává s konkrétními požadavky ruské diplomacie. >> 21. října mluvčí Kremlu Dmitri Peskov připustil, že finský prezident Stup a norský premiér Store by mohly konstruktivně přispět k diplomatickému procesu. O představitelích Evropské komise se naopak vyjádřil kriticky. O den později označil rostoucí diplomatickou aktivitu evropských metropolí za pozitivní. Současně ale prohlásil, že Moskva neslyšela vyjádření svědčící o připravenosti Evropanů zohlednit také ruské bezpečnostní zájmy. A 24. října přišlo ještě důraznější stanovisko. Náměstek ruského ministra zahraničí Alexandr Gruško prohlásil, že konkrétní osoba evropského vyjednavače nemá pro Moskvu zásadní význam. Rozhodující je mandát a vyjednávací pozice. Rusko tedy zdůrazňuje, koho bude evropský zástupce reprezentovat a s jakými návrhy přijde. A především požaduje jednání o bezpečnostním uspořádání Evropy. O otázkách, v nichž se ruské požadavky zásadně střetávají z postoji Ukrajiny a evropských států. Moskva tak přesouvá pozornost od životopisů kandidátů k samotnému obsahu možných dohod. >> A teď přijde další překvapení. Vladimír Putin totiž už v květnu uvedl evropského politika, kterému by při jednáních dal přednost, bývalého německého kancléře Gerharda Šreda, sociálního demokrata, dlouholetého Putinova přítele a člověka spojeného s ruskými energetickými společnostmi. Putin zdůraznil, že Šrérovi důvěřuje a že bývalý kancléř podle něj vždy hájil německé národní zájmy. Evropské vlády ovšem Šrérovu možnou roli odmítly. Šéfka unijní diplomacie Kajakalas upozornila, že by fakticky seděl na obou stranách jednacího stolu. A tak máme dva naprosto odlišné pohledy na evropského vyjednavače. Jeden zdůrazňuje důvěru Moskvy, druhý nezávislost a evropský mandát. >> Mezitím se připravují další mírové rozhovory v Abuzabi. Na první polovinu listopadu je ohlášen trojstranný formát. Rusko, Spojené státy, Ukrajina bez Evropské unie. Peskov sice nevyloučil pozdější zapojení evropských zástupců, ale úvodní jednání mají podle Kremlu proběhnout ve třech. A tématem nemá být jen zastavení bojů, nýbrž také bezpečnost Ruska a Ukrajiny po případném mírovém urovnání. Evropské státy přitom financují pomoc Ukrajině, podílejí se na sankcích proti Rusku a budoucí bezpečnostní uspořádání se jich bezprostředně dotkne. Právě proto chtějí mít při jednáních své zastoupení. Jenže prestižní jméno samoevropský mandát ani společnou vyjednávací pozici nenahradí. >> Takže podívejme se na ten výsledek. Britský telegraf zveřejní pět možných vyjednavačů. Italské vládní zdroje seznam označí za fantazií. Petr Macinka nabízí prezidentu Pavlovi podporu. Putin by dal přednost Šédrovi a ruská diplomacie zdůrazňuje mandát, vyjednávací pozici a bezpečnostní zájmy. Evropa hledá člověka, kterého pošle k Putinovi. Moskva se ptá, s čím přijede. A první plánovaná listopadová jednání mají začít bez Evropské unie. Takže není nejvyšší čas přestat pořádat evropský konkurz. Chcete-i casting na vyjednavače a začít se zabývat tím, co má Evropa skutečně vyjednat? Protože mír se nevyjedná generálskými hvězdami, prestižními funkcemi, ani titulkem v britských novinách. Mír vyžaduje konkrétní návrhy, jasný mandát a politickou vůli dosáhnout dohody. V české armádě se odehrává pozoruhodný mocenský konflikt. Ministr obrany Jaromír Zuna chce přemístit generála Radka Hadka, velitele armádních informačních a kybernetických sil. Jenže náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč mu veřejně vyjadřuje plnou důvěru. A proč je to tak závažné, přátelé? Právě proto, že Haradkovo velitelství čelilo podezřením, že se vojenské informační jednotky zabývaly českými politiky a odpůrci bývalé vlády Petra Fialy. No a do kauzy vstoupil i premiér Andrej Babiš a současného šéfa armády prosadil proti vůli vlastního ministra obrany. Kdo tedy v České republice skutečně velí armádě a kdo kontroluje její informační operace? Poslanec Ano Pavel Růžička zveřejnil části armádních dokumentů k projektům Karel a Volby. Upozornil na podezření, že se vojáci zabývali i politickými odpůrci vlády Petra Fialy z ODS. Armáda obvinění odmítla. Tvrdila, že šlo o cvičení. Vojenská policie trestný čin nezjistila, případ předala ke kázeňskému řešení. Tehdejší náčelník generálního štábu Karel Řechka rozhodl, že odpovědný důstojník porušil služební povinnosti a ohrozil důvěryhodnost armády. A trest domluva. Řehka mezitím armádu opustil a stal se senátorem s podporou hnutí Stan. A teď další případ. Tentokrát přímo z vojenské kanceláře prezidenta Petra Pavla. Plukovník Otakar Foltin měl během služební cesty na Ukrajinu na uniformě nepovolenou návšivku s vulgárním nápisem proti Vladimíru Putinovi. Poslanec Jindřich Reichels Pro, zvolený za SPD, podal podnět. Náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky Radek Hasala v písemné odpovědi potvrdil, že Foltín porušil pravidla pro nošení vojenského stejnokroje. A výsledek Foltin věnoval 10 000 Kč na dobročinné účely. Hasala mu jednání důrazně vytklázeňský trest neuložil. Richel takové rozhodnutí označil za výsměch a chce případ otevřít ve sněmovním výboru pro obranu. Na generálním štábu Domluva. Ve vojenské kanceláři prezidenta důrazná vítka. V obou případech bez kázeňského trestu. >> Dva různé případy, dvě různě závažná pochybení a dvě mimořádně mírná řešení. V jednom případě šlo o porušení služebních povinností při citlivém armádním cvičení, ve druhém o nepovolenou součást uniformy. Ale vraťme se k závažnější kauze. Pokud by armáda skutečně používala své informační prostředky proti domácím politickým oponentům, šlo by o jasné zneužití státní moci. A právě proto je tak důležité, kdo těmto jednotkám velí. Jenže když chce ministr obrany personálně zasáhnout, velitel má dál veřejnou podporu šéfa armády. Takže kdo tady rozhoduje? Ministr nebo generálové? >> Generál Radek Haratek požádal o předčasný odchod z armády. Ministr obrany Jaromír Zůna žádosti nevyhověl a uložil náčelníkovi generálního štábu Miroslavu Hlaváčovi předložit podnět k Haradkovu přemístění. Do případu vstoupil premiér Andrej Babiš. V září si písemně vyžádal informace, jak se situace řeší. V říjnu však armáda oznámila, že Haratek zůstává ve funkci a má Hlaváčovu plnou důvěru. Ministerstvo následně potvrdilo, že kroky k přemístění pokračují. A teď politické pozadí. Babiš prosadil hlaváče do čela armády s podporou prezidenta Petra Pavla. Ministr Zuna, nominovaný SPD, byl proti. Jako jediný člen vlády měl hlasovat proti Hlaváčovu jmenování. Podle médií navíc Babiš Zonu na jednáních ponižuje a podle několika zdrojů mu dokonce vulgárně nadával. Ministr tedy odpovídá za armádu, ale premiér mu do jejího čela prosadil generála proti jeho vůli a podle novinářských zjištění zároveň podkopává jeho autoritu. >> A nyní to nejpodstatnější. Český zákon stanoví, že náčelník generálního štábu je podřízen ministrovi obrany. Prezident Petr Pavel je vrchním velitelem ozbrojených sil, ale ani jeho postavení, ani členství v NATO nedává generálům právo obcházet České ústavní instituce. Pozor na nebezpečnou záměnu. Zákonné řízení armády není politický nátlak a vojenská profesionalita neznamená nezávislost na vládě. Generálové nemají vlastní politický mandát a ministr obrany není pouhý komentátor toho, co si armádní balení rozhodne. >> Vojenský převrat nemusí začínat tanky v ulicích. Může začít mnohem nenápadněji. Ve chvíli, kdy generálové získávají politický vliv a civilní vedení ztrácí schopnost prosazovat svá rozhodnutí. A právě proto je současný konflikt tak závažný. Ministr obrany požaduje personální změnu. Náčelník generálního štábu dotčenému veliteli veřejně vyjadřuje důvěru. Personální řízení přitom podle ministerstva pokračuje. Samotný spor není důkazem vojenského puče. Otevírá ale zásadní otázku. Kdo má nad českou armádou skutečnou moc? Protože stát, ve kterém vláda pouze formálně velí a skutečná rozhodnutí prosazují generálové, má problém, který žádná vojenská přehlídka nezakryje. Armáda má poslouchat zákonnou civilní autoritu. Nemá si sama určovat její hranice. >> Takže co tu máme? Podezření na politické působení armádních informačních jednotek, porušení služebních povinností potrestané mírnou domluvou. U prezidenta další porušení předpisů opět bez kázeňského trestu a do toho spor o generála, kterého chce ministr obrany přemístit, zatímco mu šéf armády veřejně vyjadřuje důvěru. A premiér Babiš sám prosadil šéfa armády protiv vůli svého ministra obrany. Tak kdo tady komu velí? Generálové vládě nebo vláda generálům? Armáda nemá vlastní politický mandát. Generální štáb není druhá vláda a žádný generálojí nad zákonem. Jestli vláda nedokáže prosazovat svou zákonnou autoritu, kdo tedy potom skutečně drží moc? Víte, vojenský převrat nemusí začínat tanky v ulicích. A právě proto bychom se měli ptát dřív, než bude pozdě. Na podnikání Agrofertu s ukrajinským obilím nás upozornili diváci, aby bylo jasno. Požádali nás, abychom prověřili, jak je možné, že Andrej Babiš veřejně varoval před Ukrajinským obilím, zatímco jeho firmy s ukrajinskými zemědělskými komoditami obchodovaly. Pustili jsme se tedy do pátrání a našli jsme konkrétní obchodní transakce za stovky milionů Kč. Dokonce i veřejné stanovisko Agrofertu, které dovoz ukrajinských zemědělských produktů kritizovalo. Ale začneme od začátku. >> Po vypuknutí války na Ukrajině začalo do Evropské unie proudit velké množství ukrajinského obilí a dalších zemědělských produktů. Evropští zemědělci protestovali, upozorňovali, že levnější ukrajinské zboží sráží ceny a že na Ukrajině platí jiné výrobní a kontrolní podmínky, než v Evropské unii. Objevovaly se také zprávy o zdravotně závadných potravinách a krmivech, aby bylo jasno o těchto rizicích, informovalo už v dubnu 2023. Vycházeli jsme z hlášení evropského systému rychlého varování pro potraviny a krmiva. Téma ukrajinského obilí následně využíval také Andrej Babiš. V březnu 2024 zveřejnil video se svým kohoutem Silverem. Tohle je Silver. Nemá rád ukrajinské obilí, protože říká, že je kontaminované. Na rozdíl od fialy výborného a celé ty party, která ničí naši zemi, že Silver? Co na to říkáš? A kdo vlastní tu půdu na Ukrajině? No ty nadnárodní společnosti, ty oligarchové. Takže Ukrajinec to aj tak zůstane úplnej prd. a zničí celé evropské zemedělství. A silver žere jenom české obilí, že jo? Řekni něco. No. No nic. >> Takže Andrej Babiš veřejně varoval před ukrajinským obilím. Jenže právě v té době jeho agrofert ukrajinské zemědělské komodity nakupoval. A nešlo o malé částky. V červnu letošního roku zveřejnili rumunští investigativní novináři výsledky ze svého pátrání. Prošli obchodní databáze a dohledali, kdo ukrajinské zemědělské produkty nakupoval, v jakém období a za kolik. A mezi odběrateli našli také Agrofert. >> Podle zveřejněných obchodních nakoupil Agrofer v letech 2022 až 2025 ukrajinskou kukuřici a řepku za přibližně 13 milionů dolarů, tedy zhruba za 280 milionů Kč. Další nákupy uskutečnila maďarská společnost NT, která patřila Agrofertu a vyrábí slunečnicový olej. Od září 2022 do března 2023 nakoupila ukrajinská slunečnicová semena za 6 milionů dolarů. Přibližně za 130 milionů Kč. Sečteno. Agrofert a jeho maďarská firma nakoupili ukrajinské zemědělské komodity za více než 400 milionů Kč. A to všechno ještě před únorem 2026, kdy Andrej Babiš převedl akcie Agrofertu do Svěřenského fondu. >> A teď něco obzvlášť zajímavého. Agrofert totiž dovoz ukrajinských komody do Evropy sám veřejně kritizoval. 8. srpna 2024 zveřejnil stanovisko nazvané Agrofert na válce nevydělává. reagoval v něm na českého podnikatele Petra Krogmana, který hospodaří na Ukrajině a kritizoval obchodní aktivity Agrofertu. Koncern o něm napsal doslova. Pan Krogman postavil svůj byznys na dovozu ukrajinských komodit, které ničí evropské zemědělce. Rozumíte tomu? Agrofer kritizoval jiného podnikatele za dovoz ukrajinských komodit, které podle něj ničí evropské zemědělce. Jeho vlastní firmy, ale ukrajinské komodity také nakupovaly. No a pokračovali v tom i později. >> V květnu 2024 koupil Agrofer většinový podíl v rumunské skupině East Grain. Jde o obchodní firmu, která nakupuje a prodává obilí, olejniny a další zemědělské suroviny. S ukrajinskými produkty obchodovala už před vstupem Agrofertu. Obchod pokračoval i poté. Například během pouhých sedmi měsíců roku 2025 uskutečnila její maďarská společnost 73 obchodů s ukrajinským dodavatelem v hodnotě více než 4 miliony dolarů. V přepočtu přibližně dalších 95 milionů Kč. To už bylo více než rok po Babišově vystoupení s kohoutem Silverem. >> A co na to samotný Agrofert? Rumunským novinářům potvrdil, že po začátku války využíval nové obchodní možnosti s ukrajinskými komoditami. Odmítl však, že by na válce vydělával a poukázal na ztráty svých chemických závodů. Jenže tady nejde jen o výši zisku, jde o rozpor mezi veřejnými prohlášeními a obchodními aktivitami. A proto se dnes ptáme přímo premiéra. Pane Babiši, věděl jste, že zatímco veřejně varujete před ukrajinským obilím, firmy Agrofertu nakupují ukrajinské zemědělské komodity za stovky milionů Kč. A proč Agrofert kritizoval jiné podnikatele za obchody, které sám provozoval? Na tento rozpor nás upozornili naši diváci a obchodní záznamy ukazují, proč si zaslouží vysvětlení. Máme to tady. Prohnělý proti prohnělým. Tak na mě působí nejnovější bitva o Českou televizi. V sobotu nad ránem prosadila koalice ANO SPD a motoristů další projednávání návrhů na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Jedni slaví vítězství, druzí varují před likvidací demokra. A já si říkám, tohle už jsem přece jednou zažila. V procinci roku 2000 jsem byla přímo uprostřed televizní krize. Viděla jsem, jak se pod vznešenými hesly o nezávislosti vede nelítostný zápas o moc. Po 26 letech se politici znovu ohánějí demokracií. Tehdy se bojovalo o televizní obrazovku a dnes se bojuje o televizní miliardy. A podívejte se, co přitom předvádějí. >> V pátek 23. října vládní koalice nečekaně zařadila návrh na zrušení poplatků k přednostnímu projednání. Na návrh předsedy sněmovny Tomia Okamury z SPD stanovila pevný čas hlasování a omezila rozpravu. K řečništi se nedostalo 65 poslanců. V sobotu ve 4:36 ráno vládní většina prosadila, že návrh nebude zamítnut a postoupí do druhého čtení. Zákon tedy ještě schválen není. Tomio Okamura, politik, který léta kritizoval omezování práv opozice a když se stal předsedou sněmovny, jeho koalice omezuje rozpravu a nechává hlasovat nad ránem. Jenže pozor. Víte, kdo seděl ve stejném předsednickém křesle před ní? Markéta Pekarová Adamová. Stop09. A za jejího předsednictví seděly věci. Tady to je. >> Březen 2023. Sněmovně předsedá Markéta Pekarová Adamová. Vláda Petra Fiali prosazuje omezení valorizace důchodů. Po 83 hodinách jednání vládní většina omezuje poslance na nejvyše dvě pětiminová vystoupení. Dokonce i ty s přednostním právem. Andrej Babiš odmítá opustit řečniště. Předsedající Jan Bartošek z KDU ČSL mu vypíná mikrofon. Tomio Okamura označuje postup koalice za protiústavní politický puč. Po protestech opozice Sněmovna omezení přednostních řečníků ruší. Hlasování o důchodech se uskuteční v sobotu ráno, >> takže si to představme. Za Pekarové Adamové vládní většina omezuje vystoupení poslanců. Babiš protestuje. Okamura mluví o puči. Za okamury vládní většina omezuje rozpravu a protestují ODSU 09 stan, lidovci a piráti. Vystřídali si jen křesla, vystřídali si jen role a teď si navzájem vyčítají postupy, které sami používají. Samozřejmě obstrukce mohou práci parlamentu ochromit a parlamentní většina má právo hledat způsob, jak dospět k rozhodnutí. Ale proč jednou politici omezení rozpravy obhajují a podruhé jej označují za útok na demokracii? Víte, to je ten dvojím metr, který zásadně odmítám. A tím absurdity nekončí. Premiér Andrej Babiš se nočního hlasování o návrhu, který sám prosazuje, vůbec nezúčastnil a druhý den přirovnal protest před sněmovnou k útoku na americký kapitol. >> Včera ten útok na sněmovnu, no tak to bylo podobné asi jak na kapitol. To je neuvěřitelné. Přestaňte s tím. >> Prosím. Útok na kapitol. Pane premiére, to už jste skutečně přestřelil. Ve Washingtonu DAF násilně pronikl do kongresu. Policisté byli zraněni. Lidé zemřeli. V Praze se několik desítek demonstrantů pokusilo dostat do sněmovny. Policie jim zabránila. Jednoho člověka řešila kvůli podezření z přestupku. Násilí je samozřejmě nepřijatelné, ale srovnávat tyto dvě události a to říká premiér, který současně vyzývá opozici k diskusi, poté co jeho koalice prosadila omezení rozpravy a hlasování ve 4:36 ráno a opozice, ta zase spojuje změnu financování veřejnoprávních médií s ohrožením jejich nezávislosti. Obě strany mají právo na své argumenty, ale velká slova rozhodně nejsou důkazy. >> V roce 2025 vláda Petra Fiali zvýšila televizní poplatek ze 135 na 150 Kč a rozhlasový ze 45 na 55 Kč měsíčně. Vláda Andreje Babiše je chce nyní zrušit. Podle návrhu má Česká televize v roce 2027 získat ze státního rozpočtu 5 miliard 740 milionů Kč. Český rozhlas 2 miliardy 65 milionů. Proti letošnímu očekávanému výběru poplatků by obě instituce získal dohromady přibližně o půl druhé miliardy Kč méně. Zrušení poplatků ale neznamená, že občané přestanou veřejnoprávní média financovat. Náklady se přesunou do státního rozpočtu. >> Já jsem televizní krizi roku 2000 nesledovala z obýváku. Byla jsem ředitelkou zpravodajství České televize a na vlastní kůži jsem poznala, jak se z nezávislosti stává politická zbraň, jak se z lidí dělají nepřátelé demokracie a jak se pod vznešenými hesly bojuje o moc. A dnes za Pekarové Adamové vládní většina omezovala rozpravu. Babiš s Okamurou protestovali. Za okamury omezuje rozpravu vládní většina znovu a protestují ti, kteří ji omezovali předtím. Jedni zvýšili poplatky ve jménu nezávislosti, druzí je chtějí zrušit ve jménu občanů a já v tom vidím především obrovské politické pokrytectví. Za 26 let se totiž politici naučili jednu věc naprosto dokonale. Vydávat boj o vlastní moc za boj o demokracii. Tehdy se bojovalo o obrazovku, dnes se bojuje o miliardy. Prostě je to prohnilý proti prohnilým. A občan tento celé zaplatí, aby bylo jasno. Tak a milí diváci, teď vás zvu na další díl satirického pořadu Kde to jsme? Tentokrát bude o Petru Pavlovi, který by prý mohl vyjednávat s Vladimírem Putinem. Co by si asi řekli bývalí důstojník KGB a někdejší absolvent československého zpravodajského kurzu? A proč si naše Ema oblékla slavnou prezidentskou flan