„Do konce roku musí být dohoda." Vondráček vs. Niedermayer o rozpočtu EU | ČT24

Aber auch der EU-Haushalt muss Prozent vor in Zeiten der Haushaltskonsolidierung in allen Mitgliedstaaten ist das schlecht die příští hosté je událostí komentářů poslanec Evropského parlamentu Luděk Niermajer.

Dobrý večer.

>> Dobrý večer.

>> Místopředseda výboru pro evropské záležitosti poslanecké sněmovny Libor Vondráček.

Dobrý večer, pane poslanče.

>> Dobrý večer.

>> Tak vyjednávání nového finančního rámce, pánové, má řekněme několik os střetů, které zatím můžeme identifikovat. Vezmu tu první a to je celkový objem toho rozpočtu. Eh, 2 biliony eur nebo míň nebo víc. Pane Nírmajere, jak velký má být evropský rozpočet na ta léta 2028 až 2034?

>> To se nedá oddělit od toho, na co ten rozpočet má sloužit. Eh, Evropská unie je pod nebývalým tlakem geopolitického prostředí. Zároveň má problém s konkurenceschopností. Podle Mária Dragyho je třeba navýšit investice a to v některých případech tím evropským způsobem. Čili to všechno by asi vyvolávalo potřebu buďto přesměrovat ty peníze z toho rozpočtu tím správným směrem, tím směrem k těm prioritám, to znamená k obraně, k podpoře, k podpoře ekonomiky.

>> Už se těším na tu debatu. To je ten správný směr.

Ale jenomže realita je taková, eh, eh, reálně za to jsme někde úplně jinde. Čili bych řekl, že je to o třech otázkách z hlediska členských zemí. Za prvé, eh, zda se pokusit a jak to bude úspěšné, zmodernizovat ten rozpočet, aby přinesl vyšší hodnotu pro Evropany. Druhá otázka je, jakým způsobem ho financovat, aby to bylo přijatelné pro eh pro ty, kteří platí i pro ty, kteří dostávají. To znamená nalezení toho konsenzu, protože rozpočet se schvaluje jednomyslně. A v třetí rovině pak každá členská země, stejně jako náš premiér, jako naši premiéři, vždycky bojují o to, aby do rozpočtu poslali co nejméně a dostali co nejvíce, což je samozřejmě něco, co nemůže fungovat.

>> Promiňte, pane poslaneče, ale na tu moji úvodní otázku, ta šestice zemí přeci má jasnou odpověď. 2 biliony to být nemohou, musí to být o 400 miliard míň. A o to se ponižují všechny ty kapitoly, takže ta odpověď na tu otázku může být. Eh ano, politická realita vede k tomu, že ten rozpočet je stále pod velkým tlakem. Eh, předsednické země, už dvě předsednické země to vyjednávají, stále pracují s tím, že aby uspokojily zájem těchto zemí, které mají jaksi důležitou pozici, protože jsou to ti hlavní, kteří financují ten rozpočet, aby byli uspokojeni. Čili je tlak na to, aby se rozpočet snížil a bohužel zároveň je tlak na to, aby se zhoršila jeho struktura. To znamená, aby namísto těch celoúnijních programů, které směřují na ty neodiskutovatelné priority, co nejvíc peněz se hned obratem vrátilo do členských zemí. Čili je to takové docela smutné cvičení.

>> Pane Vondráčku, 2 biliony o 400 miliard míň v eurech, mluvíme samozřejmě. Eh nebo ještě víc než ty 2 biliony, jak byste si vy představoval? Eh, celkový finanční rámec na ta léta.

>> Já se určitě nikdy nebudu radovat z toho, když Evropská unie chce rozhodovat o větším množství peněz, protože to znamená, že nám bude vstupovat ještě ve větší množství oblastí do života, bude se snažit rozdělovat a přerozdělovat peníze do oblastí, do kterých to třeba dosud tolik nedělala. Typicky právě obrana, bezpečnost. Evropská unie nevznikala eh v 50. letech ještě jako evropské společenství jako něco, co by mělo konkurovat vojenské alianci NATO. Měla jasně vymezená pravidla, tak jak vidíme v posledních letech, kdy stále víc a víc si rozšiřuje to, čemu se Evropská unie věnuje, tak vidíme, jaké to má dopady. Na naši ekonomiku a ten původní záměr ekonomické spolupráce byl určitě správný, ale s tím, aby Evropská unie si kladla nové a nové priority, tak s tím já určitě nemůžu souhlasit, protože to je na úkor nezávislosti a suverenity naší země v těchto oblastech o sobě rozhodovat samostatně.

>> Takže vy se řadíte k té šestici zemí, která nějaký rozpočet tady bude. Teď to nebude bez rozpočtu v Evropské unii, aby to bylo co nejméně. To znamená, vy byste podporoval těch mínus 400 miliard. Jako Německo, Rakousko, severské státy a tak dále, jak jsem jmenoval.

>> Určitě je potřeba škrtat, je potřeba snižovat množství těch eurobyrokrátů. Dneska už jich je asi 80 000 těch úředníků, eh přímo placených z Evropské unie. A to se nemluvíme o těch, kteří se tou evropskou agendou zabývají v jednotlivých státech. A já myslím, že peníze na to, aby se splácel dluh Next Generation EU, se musí hledat na straně výdajů Evropské unie. Ne, že bude chtít více a více peněz, nějaké evropské daně nebo třeba snad další půjčky. Tohle opravdu není správná cesta. Čím jsme otevřeli tu otázku, kde ty peníze sehnat, pane Niermajere?

Mají to zaplatit členské státy svými příspěvky, které bych tady ještě připomněl, možná jednu věc. Zaprvé, pan Vondráček se tradičně mýlí. Evropská unie nevzniká jako nějaké sdružení volného obchodu nebo něco takového. Vzniklo to jako projekt, jehož cílem bylo zajistit mír v Evropě. A ten mír je nyní velmi vážně ohrožený.

>> Úplný základ byl ale pro to evropské sdružení uhlí a oceli. Se tady toto hodně souviselo s vojenskou výrobou, uhlí a ocel, protože jsou základní suroviny pro zbrojení. Ale zároveň je dobré si uvědomit, protože vy mluvíte opravdu o astronomických sumách, ale ta suma je 1 % HDP.

>> Tak prosím ještě vteřinu. Pan Vondráček se hlásil na tu vaši připomínku, že to vzniklo jinak. Velmi krátce.

Já chci pokračovat v té otázce, jak se naplní ten rozpočet. Velmi rychlou reakci, prosím.

>> Děkuju. Velmi rychle řeknu, že tam, kde přes hranice putuje zboží, tam přes hranice nejezdí tanky, takže myšlenka volného obchodu je prevence vůči tomu, abys válčili.

>> Tak rozumím. Obrovský omyl, což dokazuje mimo jiné vznik první světové války, která vznikla v situaci, kdy byl velmi rozvinutý, velmi rozvinutý eh obchod, mimo jiné velmi intenzivní obchod mezi zeměmi, které potom vstoupily do válečného konfliktu, ale to je prostě tradiční problém.

Ale kde vzít ty peníze? To naplní rozpočty členských zemí nebo ty vlastní nějaké vlastní zdroje, daňové, emisní povolenky, úvěry. O tom se teď mluví. Já osobně si myslím, že jsou výhodnější ty vlastní zdroje. Eh, pokud jsou dobře nadefinované, pokud ten vlastní zdroj se týká něčeho, co opravdu nemá hranice, eh jako v případě emisních povolení, když u nich musíme být opatrní, protože změna toho systému by mohla být pro nás nevýhodná. To bych opravdu velmi, velmi nerad, ale ty vlastní zdroje mají výhodu, že to tak trošku odpolitizují, protože ty přímé platby z těch národních rozpočtů jsou ty, které eh pro ty, kteří chtějí vystoupit nebo zničit Evropskou unii, já teďka nevím, jestli svobodní vystupují nebo ničí, tak to je pro ně položka, která je velmi provokativní. Čili ty přímé ty, eh vlastní zdroje Evropské unie, ten rozpočet stabilizují. Bohužel, eh na ani jednom z toho se nedaří najít schodu. Eh ty země, které eh pobírají hodně peněz Evropské unie, mají tu velkou čistou pozici.

Eh, je jim to vlastně jedno, ale v zásadě jim vyhovuje ten systém, kdy ty bohaté země tam hodně, hodně zaplatí.

A proti těm vlastním zdrojům vlastně existuje velmi širký odpor a to včetně zemí, které jsou příjemci peněz z evropského rozpočtu.

Čili vznik toho rozpočtu je něco, co je dost podobné kvadratůře kruhu.

A je zřejmé, že to řešení bude kompromis, který má cílem dosažení kompromisu, ale nikoliv vytvoření opravdu dobrého rozpočtu, který by pomohl Evropské unii.

>> Pane Vondráčku, když mi třemi slovy odpovíte na to, jestli vystupujete nebo ničíte a hned potom budete pokračovat tím, jak naplnit rozpočet Evropské unie – pouze příspěvky státu nebo nějaké další zdroje, tak jak jsem je popisoval jako vlastní zdroje?

Tak v první řadě unie ničí naši ekonomiku, takže my tvrdíme od začátku existence naší strany, že by pro nás bylo lepší odejít a přestoupit do organizace.

Prosím, teď to naplnění rozpočtu.

>> A co se týče naplnění rozpočtu, já si opravdu myslím, že ten rozpočet by měl být co nejmenší.

Rozumím tomu, že dneska plánují soudruzi v Bruselu v sedmiletkách – dříve se plánovalo v pětiletkách – že samozřejmě ty peníze se rozprostřou do těch sedmi let. Pokud mají touhy a ambice utrácet v tolika různých oblastech, včetně třeba právě i té obrany v těch zbrojních zakázkách, tak by chtěli těch peněz mít více.

Ale já jsem proti tomu, aby... Já jsem se ptal na to jenom, jestli национální příspěvky nebo i nějaké vlastní zdroje – daně, určité daně, ETS a tak dále.

Ani vyšší národní příspěvky, ani speciální daně, protože vyšší národní příspěvky znamenají to, že ze státního rozpočtu se více peněz než dosud odčerpá směrem do Bruselu. A vlastní zdroje znamenají, že si Evropská unie bude sahat přímo do kapes lidí nebo přímo do nějakých pokladen firem.

A všechno je to na úkor prosperity a konkurenceschopnosti podnikatelů, protože už dneska je evropská ekonomika ne úplně v dobré kondici. A pokud si ještě třeba 1 % obratu u těch velkých firem – tak jak plánuje Evropská unie v jednom z pěti návrhů, jaké by měly být vlastní zdroje – pokud si prostě ještě 1 % peněz odčerpá do svého rozpočtu Evropská unie, no tak to bude znamenat jenom další problémy pro naše firmy.

Modliv těch, kteří chtějí nějak prosperovat mimo Evropskou unii, a není to dobrá cesta ani sahat do rozpočtu států, ani sahat do kapes a pokladen přímo lidem.

>> Je to problém pro podnikání, tak jak říká pane Vondráčku.

>> Eh, na to se hodně těžko odpovídá, protože především ten návrh na zavedení té evropské korporátní daně je nereálný. K tomu prostě nedojde.

Já bych byl rád, kdybychom se posunuli v některých daňových otázkách, ale ne nutně právě tímhle způsobem.

A zároveň ten evropský rozpočet je důležitý proto, protože financuje například transformaci ekonomiky, transformaci směrem od fosilních paliv, je závislost na nichž dostala naši ekonomiku během poslední dekády do dvou velmi vážných ekonomických krizí.

Čili úplně nerozumím tomu argumentu pana kolegy. Ale zároveň bych řekl, že myslím si, že ten rozpočet by neměl být o subvencích podniků.

Vidíme u nás, jak ty dotace různé, zejména různým velkopodnikatelům, jsou nebezpečné, jaké škody působí v ekonomice.

Ale proti tomu si zase myslím, že ta myšlenka vytváření širší, účinnější společné obrany je z mnoha důvodů atraktivní – nejenom kvůli tomu bezpečnostnímu ohrožení, které vidíme, ale také kvůli tomu, že když postavíme bezpečnostní systémy společně, tak budou výrazně levnější a výrazně efektivnější, než když se budeme snažit dělit.

Já se rovnou posunu tedy do té obrany, když už to tady padlo.

Vlastně od vás obou, pane Vondráčku – vy jste říkal, že Evropská unie nevznikla jako nějaká konkurence Severoatlantické alianci. Ale my jsme teď v situaci, kdy aliance, respektive Donald Trump, chce, aby ta Evropa sama vydávala víc těch peněz, aby Evropa vydávala více peněz na vlastní obranu. Není to nutnost vlastně, aby Evropská unie měla vyšší obranné výdaje?

Nemyslím si, že bychom měli prvořadě dělat to, co si přeje Donald Trump, byť ho považuju určitě za lepší volbu než Kamalu Harris.

Ale pokud Donald Trump říká, že Evropa má utrácet více peněz, tak to není ten důvod, proč bychom to případně měli dělat.

Měli bychom to dělat kvůli naší bezpečnosti.

A on to neříká tak, že by to měla dělat Evropská unie – když už bychom se opravdu bavili o jeho slovech – ale chce to po těch členských státech.

A tam patří třeba i Norsko, které v Evropské unii není, ale je v Severoatlantické alianci.

Takže já si myslím, že nebrání nic tomu, aby státy budovaly silné národní armády připravené zajistit bezpečnost pro své území, které ale spolupracují s těmi okolními státy, s aliančními partnery a v případě potřeby si budou pomáhat.

Takhle to fungovalo nějakých 70 let a myslím si, že zatím si nikdo úplně netroufnul na členský stát, aby na něj zaútočil.

Nemyslím si, že by ta situace měla být příliš odlišná a nemyslím si, že bychom měli budovat paralelní struktury v Evropské unii a suplovat to, co prostě dneska funguje v rámci NATO.

V podstatě jedinou, kdo si troufnul zaútočit na jiný stát, bylo asi Turecko a Řecko. Jinak si to nikdo opravdu netroufnul, takže proč to měnit.

>> A ta poznámka pana Neermajera, že je levnější a efektivnější to dělat v nějaké společné dohodě a ne 27krát totéž? To neplatí.

Ono se to v mnoha oblastech děje – jsou společné nákupy států NATO – ale nepotřebujeme k tomu asistenci Evropské unie, protože když se do něčeho pustí Evropská unie, tak to zpravidla nemívá dobré výsledky.

Takže já bych se radši spolehnul na to, jak to doteď dělaly státy, kdy mnoho těch věcí se prostě nakupovalo společně a nebyla potřeba k tomu nějaká bruselská paralelní struktura.

Pane Nedermajere, nepotřebujeme paralelní strukturu k Severoatlantické alianci – národní silné armády.

>> Já bych rád, kdyby Severoatlantická aliance fungovala.

Samozřejmě Donald Trump nad to dává docela výrazný otazník. Ale já si myslím, že my musíme také naplnit jeden z cílů, se kterým Evropská unie vznikla.

Je to koneckonců v dnešním znění zakládacích smluv a my tam máme princip kolektivní obrany.

To znamená, že stejně tak jako je princip na to, že jeli jeden člen napadnut, ostatní mu pomohou. To samé platí uvnitř Evropské unie.

A pan kolega tady pomíjí fakt, že řada zemí Evropské unie nejsou členy NATO a tím musí také nést férový podíl na zajištění naší obranyschopnosti.

Čili myslím si, že se potřebujeme dostat o hodně dál, než jsme.

Existují určité společné nákupy NATO, které už běží poměrně dlouhou dobu a výsledkem toho bylo, že Evropa, její stav armády, neodpovídá výdajům, které jsme do toho dali.

Naše bojeschopnost neodpovídá velkému počtu vojáků a techniky, který máme. A proto si myslím, že bychom měli řadu kapacit budovat společně – a to zejména v těch oblastech, které nově vznikají.

Je to dronový boj, je to elektronický boj, systém protivzdušné obrany, který vyžaduje jak nástup nových technologií, velké znalosti a také nějakou koordinaci výrobních kapacit.

Čili nemluvím tady o tom, že bychom měli odstoupit od toho systému, kdy NATO i obrana Evropské unie stojí na armádách členských zemí, ale mluvím o tom, že některé ty kapacity, které teďka vytváříme od nuly, bychom měli budovat společně. Bude to rychlejší, efektivnější a levnější.

Premiér Babiš mluví o tom, že Česká republika je proti škrtům zejména v kohezní a zemědělské politice. Na zemědělskou politiku ten plán vyčleňuje už v tom návrhu, v tom mohutnějším návrhu, méně peněz, než je tam teď. Je to, pane Nirdmajere, v pořádku? Je potřeba snižovat dotace do zemědělství?

V případě, že členské země nejsou ochotny navýšit rozpočet a pohybujeme se na tom 1 % HDP, mimochodem tolika, o kolik dnešní koalice navýší, včetně zpátky toho nechutného. To je zhruba tolik, o kolik jenom meziročně navýší naše vláda zřejmě zadlužení.

Tak v okamžiku, kdy není reálné ten rozpočet zvýšit a chceme posunout ty peníze tam, kde budou nejlépe sloužit Evropanům, tak nezbývá nic jiného, než je odebírat z těch oblastí, které slouží hůře. A není žádným tajemstvím, že jak koheze, tak zemědělské dotace z hlediska účinnosti, z hlediska jejich dopadu na fungování ekonomiky nejsou zrovna tím nejlepším příkladem využití veřejných peněz.

Pane Vondráčku, mají se snižovat dotace do zemědělství?

To je otázka určitě důležitá, ale já bych se postavil proti tomu principu, který tady byl vyřečen, že nejlépe slouží něco jiného než toto. A nemyslím si, že by nejlépe sloužilo něco, o čem bude úplně centrálně rozhodovat právě Evropská unie.

Takže jestli si budou členské státy více v rámci nějakého balíčku peněz rozhodovat o zemědělských dotacích, o jiných dotacích, o kohezních dotacích, přijde mi to jako daleko lepší princip, než ty peníze nechávat na obrovské hromadě v Bruselu, protože ta centralizace vždycky vede k neefektivitě, vždycky vede k tomu, že ty peníze se neutrácí tak, jak potřebují lidé v daném místě. Prostě to nemůže reflektovat potřeby lidí.

Takže pokud ten návrh je tedy škrtnout dotace do zemědělství a více dělat nějaké společné aktivity, společné nákupy, obranné nebo třeba Agora EU, dotace v rámci European Media Freedom Act a další, které prostě mají nakupovat některé novináře tak, jak rozhodne Evropská unie, tak proti tomu zásadně protestuju a pořád mi přijde lepší, ať tedy jednotlivé členské státy rozhodují v rámci kohezních fondů nebo v rámci těch zemědělských dotací, než to nechávat jako bankoš do Evropské unie a vůbec nebude mít jistotu, jestli nám to doputuje do České republiky a za co to bude utraceno.

No, tak ono to tak být nemá. Ono to dokonce má být v jednom obrovském balíku, kde se o tom má rozhodovat na národní úrovni, kolik se dá na migraci, na zemědělství a tak dále. Ale ta otázka byla poměrně jednoduchá: míň dotací do zemědělství. Pokud to bude plošně v rámci celé Evropské unie, tak já v tom plánuji.

Tak pokud to bude takovýmto způsobem plošně, pokud se současně sníží byrokratická zátěž pro evropské zemědělce, tak aby třeba dokázali lépe čelit své konkurenci v rámci Mercosuru, tak v tom nevidím problém.

Premiér Babiš říká, že by se ale neměly snižovat dotace do zemědělství, takže tady jste ve sporu s českým premiérem.

Tak má na to jiný názor. Určitě nemáme na všechno stejné názory s Andrem Babišem.

Pane Nirdmajere, eh ten celkový rozpočet nemá být tak nepřehledný. Má být rozstrukturován do čtyřech základních oblastí. Jedna má být, řekněme jakási národní kapsa, když to tak řeknu, kde bude zemědělství, koheze a celá řada dalších věcí. Další částí, dalším tím balíkem, obrovským balíkem má být konkurenceschopnost, potom globální partnerství, pak je tam něco na vlastní činnost Evropské unie. Takto by to mělo být rozděleno a ptám se hlavně na ten první balík, kde právě má být zemědělství, koheze, migrace a celá řada dalších věcí. To bude přehlednější a lepší pro rozpočtování Evropské unie?

Já myslím, to hodně odpovídá tomu, co třeba premiér Babiš opakovaně říkal během své minulé vlády, že on chce mít větší flexibilitu v tom, jestli ty peníze posune víc třeba do toho zemědělství nebo víc na dopravní stavbě nebo jiným směrem. Čili to tohle odpovídá na volání členských zemí. Čili a může to být rozumné, si myslím, protože určitě neplatí to, že je možné předepsat ty poměry rozumně efektivně všem členským zemím, ale zároveň to bude tak, že ta členská země připraví ten plán, který pak musí odpovídat nějakým prioritám. Třeba informace, třeba investice do modernizace, investice do reakce na klimatickou změnu a tak dále. To tam musí být pokryto. Čili mně to připadá tady tohle smysluplné. Dává to členským zemím větší možnost o tom rozhodovat.

Já bych byl také rád, kdyby jim to dávalo větší zodpovědnost za ten výsledek, protože bohužel i naše země je příkladem země, která přesto, že dostává opravdu velké peníze z evropského rozpočtu, tak ta konvergence k průměru Evropské unie se nám jaksi zastavila a bylo by nešťastné, kdyby to takhle pokračovalo. Čili myslím si, že ty členské země by měly vzít větší zodpovědnost za to, že ty peníze nejenom využijí samozřejmě bez korupce a jiných havárií cestou, ale aby ty peníze opravdu přinesly určitý posun nahoru ve směru bohatství, kvality života a konkurenceschopnosti.

Pane Vondráčku, takhle velký balík, který si bude každá země přerozdělovat víceméně za splnění určitých podmínek – ono to úplně libovolné nebude, ale za splnění určitých stanovených cílů – tak balík, který si sám sama každá země bude přerozdělovat, to by vám vyhovovalo?

Čím více peněz bude garantováno, že Česká republika skutečně bude moci podle svého nejlepšího uvážení využít, tak tím lépe. Ale vy jste to řekl už v rámci té otázky za splnění určitých podmínek. A jednou z těch podmínek je třeba i to, že v tom uplynulém období, přes 30 %, a ta čísla se trochu liší – 34 %, 37 % – peněz, které utrácely členské státy jakoby podle svého uvážení, muselo jít na takzvané zelené projekty. Muselo se tam točit odůvodnění, proč se to vynakládá na boj proti CO2, dekarbonizaci a tak dále. To znamená, ty peníze prostě nejsou peníze, ale jsou to stravenky, které nám Evropská unie také třeba může zadržet, když se jí nelíbí nějaké naše politické kroky.

A proto já si opravdu nepřeji obecně navyšování toho rozpočtu, protože Brusel může ty peníze zadržovat a může tímto způsobem – čím více peněz spravuje a potom nám vrací zpátky – tak tím větší to má vydírací potenciál. Ptám se, proč ty peníze rovnou nemůžou zůstat v České republice a proč je máme o to více posílat do Bruselu.

Takže ať ten rozpočet je, pokud možno, co nejmenší – ideálně minimálně v takovém poměru, jako je dneska – ale lepší by bylo, kdyby to bylo ještě daleko méně vůči HDP.

Poslední věc, pane Vondráčku, pomalu se Česká republika blíží k době, kdy se zřejmě stane čistým plátcem, přestane být čistým příjemcem.

Asi to nebude v tomto rozpočtovém období, o kterém se teď bavíme – v tom 28 až 34.

Nicméně jste připraven vysvětlovat svým voličům, že Česká republika bude čistým plátcem do Evropské unie?

No, takže my jsme ani to, že jsme byli matematicky čistí příjemci, nepovažovali za důvod, proč bychom měli za každou cenu zůstávat v Evropské unii.

Takže pro naše argumenty to určitě nebude problém.

Bude to spíš problém pro ty, kteří se snažili vysvětlit, že přes všechny nařízení a směrnice, které se českým občanům nelíbily, tak kvůli právě eurodotacím musíme v té Evropské unii zůstávat a všechno to přetrpět.

A sice teď je to saldo něco přes bilion korun – kolik jsme poslali peněz a kolik jsme dostali zpátky – ale to, že taky vedle toho jsou nějaké alikvotní náklady na dodržení byrokracie, směrnic, nařízení a všeho, a že Peter Mendelson už v roce 2004 spočítal jako britský eurokomisař pro hospodářství, že to jsou 4 % HDP, což za dobu našeho členství v Evropské unii činí přes 4 biliony Kč.

Tak to už se tolik lidé nedozvídají, a proto my i přes tuto kladnou bilanci a to saldo, tak jsme prostě říkali, že pro nás už to přestalo být v nějaké době výhodné za každou cenu zůstávat v Evropské unii.

Pane Nindermajere, vy už si připravujete, jak to budete vysvětlovat lidem. Česká republika je čistý plátce, protože jí ekonomická úroveň.

Já jsem rád, že kolega připomněl případ Británie, a je dobře se dívat, jaké benefity přináší – v uvozovkách – vystoupení z Evropské unie.

Je obrovskou chybou tvrdit, že výhodou, hlavní výhodou členství Evropské unie jsou peníze.

Naopak, tam jsou mnohem důležitější faktory.

Nejdůležitější je možnost zapojení do společného trhu.

Garance bezpečnosti, obrany, stability – to je všechno, co je spojené s Evropskou unií.

A to jsou hodnoty, které jdou daleko, daleko nad rámec těch peněz, které dostáváme.

A podívejte se, my se staneme čistým plátcem v okamžiku, když dostihneme, řekněme, průměrnou úroveň Evropské unie.

A já myslím, že to by byl velký úspěch, a je to důležité.

Já bych byl mnohem radši, kdybychom už byli na tom průměru Evropské unie a nedostávali ty unijní miliardy v tom rozsahu, v jakém dostáváme, než když se plácáme stále kolem těch 90 % a nedaří se nám ten výkon dostatečně zrychlit.

Uvidíme, jestli to nastane v tom příštím finančním rámci.

Možná ano, možná ne.

Luděk, Nindermajere, Libor Vondráček.

Pánové, děkuju vám.

Na shledanou.

Děkuji.

Na shledanou.

Díky.

Na shledanou.