Dětem musíme omezit mobily, abychom je zachránili. | Jiří Čunek

Jiří Čunek je naším hostem.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Senátor, každý ví, starosta Vsetína. Jestli se bude ucházet na podzim, co myslíte?

>> Jdu do toho jako po podzimu. Ano, jdu do toho, ale s takovým úsměvným hledím, jako když má člověk mít nadhled nad těmi věcmi. A když něco usiluje jenom proto, aby to získal a nedívá se, co tam vlastně má všechno udělat, a navíc ještě když se proviní tím, že slíbí modré z nebe, čehož nedosáhne, tak se mu ty touhy stanou břemenem. A to se u mě asi by nemělo očekávat.

A já jsem hovořil na jedné společenské akci se čtyřmi lidmi, dvěmi takovými manželskými páry, vašimi obyvateli, voliči. Tak jsem se ptal: "Co ten Čunek tam u vás?" A oni říkali: "Ten je náš." "To je super." Já to nevím, no, jestli to mysleli jako ten lovec, co vidí toho jelena, míří na něj a říká: "Ten je můj." Tak já jsem z toho cítil, že je to doma takzvaně.

>> Tak jsem tam doma.

>> A vážná věc, pane Čunku. Teď, jak se cítíte jako zkušený starý harcovník, lidovec mezi novými lidovci?

>> Tak já bych řekl, že noví lidovci je jenom marketingová značka, takže se obávám, že mě se to nemůže týkat. Pochopitelně, protože já jsem u lidovců od roku 1990. Po roce 1990 jsem přemýšlel, jestli zůstanu v náručí Občanského fóra, nebo půjdu do ČSSD, nebo do KDU-ČSL. No a rozhodl jsem se spolu s kamarády, kteří jsme v zásadě byli takovým disentem křesťanským předtím – to znamená jsme byli proti něčemu – tak jsme si říkali, je nová doba, budeme za něco. A rozhodli jsme se pro Československou stranu lidovou.

No a tak musíme jim nechat čas a vývoj, aby se trošku ustředili ti noví lidé. Já samozřejmě s některými těmi věcmi řekl bych, nesouhlasím, ani se k nim nepřidávám. Naštěstí mě nikdo nenutí, abych je někde jasně proklamoval.

Ta strana pod vedením Jana Grolicha se výrazně mění. A já se ptám, jak moc, jak dobře to snášíte.

>> Tak já to snáším poměrně dobře, protože mě opravdu v té straně nikdy nikdo, ani dnes – byť to tak nějak může být – neatakoval. Ano, je to možná proto, že by to pro něj nemuselo dopadnout příznivě, ale to znamená, že já si zachovávám svobodu a řekl bych, že i oni respektují, že mám nějakou svobodu rozhodování. Tak se nějak rozhoduju. Ale myslím si, že ten směr, kterým já jsem kdysi řekl, že Jan Grolich by mohl být – že je takový univerzální. Že by mohl být klidně předsedou strany nebo pirátů. On je příliš široce rozkročen, si myslím. A ta strana nemá na to, co dělá ANO, která se nazývá catch-all party – to znamená strana pro všechny, pro levici, pro pravici, prostě pro všechny.

A to proto, že těch lidí je taky hodně, těch poslanců je hodně. A někteří říkají: my tady půjdeme do Prahy a podporujeme to. A jiní potom říkají: ne, to my nepodporujeme. Jsme spíš křesťansky založení – když řeknu takové ty protipóly. No a v tom ANO se to tak nějak stráví. Tam ti lidi asi očekávají i něco jiného – myslím ty různé jistoty, benefity a tak dále, co jim Andrej Babiš a ANO nabízejí.

Zatímco ty menší strany musí být víc vymezené, zaměřené. A já si myslím, že takový ten široký pohled lidovcům může uškodit – nebo to široké rozkročení. A ale já to nemůžu vědět, jak to dopadne, a ani nic nedělám proti nim. Protože je to nové vedení, ať to zkusí a uvidí, jak to půjde.

>> No, ještě mi řekněte. Vy jste zmínil dva protipóly: Prahu a křesťanství. To přece není proti sobě, nebo jo?

>> Určitě ano. Pokud bychom vzali tu filozofii, kterou oni přednáší přes televizi – to znamená říkají: my si tady budeme chodit, nechte nás, ať my, ale každý ať si žije tak, jak chce. A pak pořád také říkají: ačkoliv si nikdo z nás nemyslí, že jsou nějak, že jim někdo ubližuje nebo utiskuje, že by jim bránil v tom, co doma žijí. Ale faktem je, že společnost, která by opustila ten model otec, matka, děti, tak ta společnost zaniká nutně.

A teď vidíme. My jsme o tom mluvili už dávno spolu. Před dvaceti lety jsme mluvili o tom, že to uspořádání společnosti musí být takové. A podívejte se, co se děje teď. Evropa vymírá.

Takže ono nedojde třeba k nějakému střetu těch proudů – ale dojde k tomu, že když si lidé neuvědomují, co je opravdové jejich štěstí – že to nejsou prachy, ale jsou to jejich vztahy, a samozřejmě taky vztahy do budoucnosti s jejich dětmi – to znamená je musí taky mít. No tak ta Evropa vymře a on vlastně tento proud celý vymře.

>> Takže bych řekl, že to teď v tuto chvíli vypadá.

>> To už jsme hodně daleko.

Ale řekněte mi, jeden ze základních bodů toho křesťanství jako takového – tuším, že jsem to četl v nějaké odborné knize – je, že pro každého člověka je na světě místo. Je to tak? Souhlasíte?

>> Úplně jednoznačně.

>> Jednoznačně. A teď je otázka, jak to podle křesťanství vnímat, protože nejde donutit někoho, aby měl děti.

>> Ne, to ne.

>> No, tak co s tím? Člověk by to sice chtěl, ale křesťanství nikoho k ničemu nenutí. Křesťanství je od toho, aby obracelo člověka vevnitř a vlastně míří na to, aby on byl šťastný.

A když si teď zrovna někdo myslí, že bude šťastný jenom tím, že denně vypije litr vodky, tak zcela jistě za nějaký čas dojde k tomu, že jeho játra nebo organismus to nevydrží a jeho štěstí pomine. A to křesťanství říká: "Jo, můžeš pít vodku, ale buď umírněný, přiměřený, aby ses mohl kontrolovat, neničil své zdraví." To jsem se snažil naroubovat na něco moderního, čemu rozumíme.

A to se týká právě i těch vztahů, toho vnitřního postoje k životu. Být sobecký, pomáhat jiným, všímat si okolí, být za to odpovědný. Neprosazovat jenom ty své touhy, ale – a teď to nemyslím pejorativně ani vulgárně – protože se musím mít ohled na ženu, na děti, na svou rodinu, na své sousedy a tak dále.

Takže když tohle člověk zvládá a těch lidí je na jednom místě víc, tak se jim žije lépe. To je když na sebe mají ten ohled.

A co se týká toho, že jsou lidé, kteří říkají – já to neříkám ironicky – já patřím k nějaké nedefinovatelné, neidentifikovatelné jinakosti sexuální a vy mě respektujte a dneska jsem to a zítra jsem ono. Tak pak dojde k tomu, že ta společnost se rozvrací a soustředí se pořád jenom na toho jednoho člověka – jak ty budeš šťastný.

Jenomže se podívejte, jak to končí ti lidé, když pak už mají nějaký věk. Zůstávají sami naráz v tom světě. Do té doby si tak nějak zdraví a movití surfovali, kde po světě chtěli. Tak pak to dopadá tak, že oni visí na bedrech té společnosti, protože už se o ně musí postarat jenom ta společnost. Nemají nikoho kolem sebe – myslím z rodiny – když nemají tu ani širokou rodinu.

A společnost by měla a stát má zajišťovat a podporovat to, aby ten národ a ten stát žil v...vzovkách věčně.

To znamená, aby se tady rodily děti, aby se vytvářela taky ekonomika a podobně.

A když to jde teď tím jiným směrem, tak prostě je i z ekonomického hlediska vidět, že to je špatně.

Ale to není to. Ekonomické hledisko je marginálnější.

Spíš to hledisko toho pocitu, že když nějaký druh živočišny vymírá, tak se chová anomálně.

A my teď tady v Evropě bohužel vymíráme.

— No, eh, pane senátore, skoro, skoro věřím tomu, co říkáte.

— Hm.

— Má to jeden problém.

— Hm.

— Eh, vy jste bývalý předseda lidovců. Eh, zaprvé vy jste senátor. Vy jste...

— Starých lidovců.

— Jasně. Starých lidovců. Vy jste bývalý místopředseda vlády.

— Řekněte mi, co teda proto děláte?

Já si myslím, že diskutovat je jedna věc. Já stejně jako všichni ostatní, ať už politici, nepolitici, máme dělat to, co v tu chvíli právě můžeme.

Protože když vyjdu z toho domu a vidím tam ve větru lítající kelímek, který vyfoukl vítr z koše, protože nikdo by jinak kelímek v normální společnosti na zem nevyhodil, no, tak ho vezmu a dám ho do koše, a najednou už nebudou jezdit lidi kolem a říkat: „No, to je binec." No a já jako ve všech těch funkcích, které jste jmenoval, tak prostě dělám, co můžu.

Teď jsem zrovna přijel ze senátu, kde hlasujeme o EET.

A jeden tábor říká: „Důvěřujte lidem, žádnou kontrolu jim nedělejte." A já říkám, ale přirozenost lidská je taková, že člověk musí vynaložit úsilí na to, aby byl poctivý, dobrý, danil a tak dále.

Eh, a když někdo to úsilí nevynaloží, takových lidí je hodně, tak ti poctiví potom trpí proti nepoctivým.

Takže mám tento názor. A takto jsem hlasoval. A tím chci říct, že ta společnost se zlepšuje a zhoršuje podle toho, jací jsou ti naši voliči, kteří nás volí pro nějaké, řekněme, naše vlastnosti, práci, ale bohužel někteří ne, protože volí jenom ty úplně neznámé a nové, kteří jim něco slíbí, a pak se vidí, jestli to byla šťastná volba nebo špatná.

Takže já v těch funkcích, ve kterých jsem byl, tak jsem to proto dělal všechno, a proto se, že jsem chtěl eh stejně jako vy a každý člověk žít svůj osobní život šťastně. No, tak mám čtyři děti, mám eh každou minutou očekáváme 15 vnouče a jsme z toho všichni šťastní, jak bych řekl.

A jestli to někomu nepřináší takováto věc štěstí, tak ho hledá jinde a o to se stará.

Takže já bych řekl, že to, co říkám, tak to není, že chci někomu něco vnutit, ale myslím si, že stát má dělat všechno proto, aby byl, aby rostl, aby národ rostl, aby byl zdravý, ale teď nemyslím jenom fyzicky, ale ekonomicky a duševně, aby vytvářel příjemné prostředí.

A to zcela jistě není podporou skupin, které říkají: Já si tady budu žít sám a nikoho jiného nechci a vy mě všichni respektujte, protože dneska jsem pes, zítra kočka a nebo muž a žena a tak dále.

Takže a potom ten stát – on to nelze ani aby si každý den někdo vybral něco jiného, protože já zas říkám, jo, dělejte to všichni, ale za své, jenom za své.

A když se podíváte na to, jak že před 30 lety nebylo 40 % dětí, které potřebovaly psychologa nebo dokonce psychiatra. Dneska to tak je.

A kdyby i někdo řekl, víte, ten výzkum sice se udělá, ale je to hodně, ale bylo jich 35, a před 30 lety bylo tolik dětí, ne? Nebylo. Tak bychom se měli přemýšlet, proč ta společnost kam se posunula.

A když o ní říkáme, že žijeme všichni výborně, jenom ty naše děti mají nějaké psychické problémy, tak bychom měli přemýšlet, jestli to náhodou nezpůsobujeme my sami. Nejenom my sami, ale i způsobem našeho života.

— Děláte vy politici maximum, aby to tak nebylo? Mám teď na mysli ty děti, eh, které potřebují psychologii, těch 40 %.

Tak eh zjistilo se, že jak víte, tak já jsem byl první z těch větších měst, kdo generálně zakázal mobily.

Teď to je ve sněmovně a mnoho států to udělalo už před několika lety, a přibývá států, kteří chtějí zakázat sociální sítě pro děti až do 15, možná 16 let.

A mně přijde, že my se chováme – my politici, věřím, že já ne – jako hlupáci, kteří stojí a dívají se a čekají z toho davu lidí, co by asi chtěli.

Ale my máme na základě toho, že máme akademii věd, máme 1000 ústavů, máme možnosti jako stát získávat skutečné informace, ne ty informace neověřené a tak dále, a na základě těchto měření bez toho, že by to někdo ovlivňoval, říct: ano, toto je dobré, to je špatné.

Na příklad u těch mobilů je to naprosto jasně prokázané, ale politici pořád stáli a říkali. Když já jsem to udělal, tak mě tehdejší pan ministr napsal, že to nebylo úplně v souladu se zákonem, a že bych to měl nechat, a v senátu mi říkali kolegové a v parlamentu obecně: No, ale tak víš, to bys neměl, to nechme rozhodovat lidi.

Ale vždyť jak o tom mohou rozhodovat lidé?

Dokonce ani já jsem nerozhodl sám.

Já jsem rozhodl tak, že jsem si vzal ten výzkum, který tady propaguje UNESCO a taky pan profesor Stránský – to je ten neurolog – který ho tady propaguje v České republice a spousta jiných.

Přečetl jsem si to, a z toho vyplynulo, že neexistuje jiná cesta než těm dětem ty mobily omezit.

No a tím pádem se není koho ptát. Musíme zachránit ty děti. To je jak to je úplně stejné, jak když oni budou chtít zkusit, jestli ta cirkulárka když se točí ostrá není, tak se jim zabrání. Nebudu se ptát: „A co si všichni myslíte? Máme ho nechat, ať si šáhne?"

— Eh, počkejte, pane senátore. Já bych chtěl ještě stihnout jedno důležité téma. Jaká je zkušenost s tím s těmi mobily?

— No, s těmi je jednoznačná. Jednoznačná.

No, tak eh učitelé nejsou terorizováni nějakým natáčením a podobně. Děti nemají stimulaci nedávat pozor na to, co ten učitel dělá a říká.

A eh tím je to eh tím je dána zcela jednoznačně ta odezva, že to je od těch dospělých v pořádku, a ty děti samozřejmě se s tím vyrovnaly velmi rychle.

No jasně, jako, to postupně, už je to dva roky, tak ty, kteří předtím nadávali, tak teď říkaj, že to je fajn, protože už potom dostávají rozum a podobně.

— Stává se někdy, že třeba přijedou jiní starostové z jiných měst načerpat ty zkušenosti? Ptám se na ty mobily, protože v tom jste průkopník.

— Tedy jsem, ale hlavně je zajímá třeba i ta technická stránka, protože všude to může být jinak. Někde v nějaké zemi – teď se nechci plést, asi vím která – údajně mobily nesmí brát ani z domu. To znamená, děti nesmí přinést mobil do školy. A vy...

— A my máme ty skříňky. A někde je to tak, že je přinesou do školy a dávají to hned při vstupu, a u nás je to tak, že to dávají ve třídě do té skřínky, ta se zamkne. Takže eh a klíč má ten učitel. Takže všude to dělaj jinak.

— Jako všichni do jedné...

— Všichni do jedné skříňky.

— Každý má svůj šuplík a tam si to dají.

— Stává se někdy, že třeba mají dva ty telefony?

— To určitě ano. Takové pokusy byly, ale ubývá jich.

Jako to mu se nedá zabránit, ale ale e to totiž ani není tak důležité.

Vemte si, že když ve třídě máte 20, 25 dětí a z toho pět má dva mobily, no, tak vy zachráníte těch 20, eh, ne těch pět a ve chvíli, kdy ty děti, oni se chtějí ukázat, tak oni vždycky se na to přijde, že ten mobil mají, protože se něco stane, jim to zazvoní nebo něco a pak už na to reaguje ten učitel.

Trošku nás tlačí čas a přesto mě zajímá ještě jedna věc. Vy jste mluvil o jakési zpětné vazbě od učitelů a tak, ale co rodiče? Co ti občané, co vás potkávají na ulici, eh, co na to říkají?

Ptám se na ty mobily — jako úplně upřímně, eh, ve chvíli, kdy je něco špatně, vám to všichni řeknou. Ve chvíli, kdy je všechno v pořádku, tak neříká nikdo nic. A u nás to nikdo ani nezpochybňuje.

Ani samozřejmě, hned ze začátku byla spousta občanů, kteří mě potkali a řekli: "Konečně to někdo udělal, protože my už jsme si svými dětmi nevěděli rady a jako rodiče jim vzít mobil bylo velmi, eh, velmi rizikové, protože to dítě, eh, skutečně ten mobil pro mnohé byl takový fetiš, taková droga."

Že, což teda mimo jiné, a nebudeme tady už o tom dopamínu a tak dále, o tom, co se děje v těle a v hlavě dětí dělat — že když by jim ti rodiče vzali ten mobil, tak oni jsou schopni prostě obvinit rodiče ze sexuálního obtěžování, přijde sociálka, bude se to řešit.

A tyto případy, bohužel se staly, takže, a stačí, kdyby byl jeden v republice, dva, tak se to širce publikuje a ti rodiče se začali bát svých dětí.

A to je to, už by to byla tragická chvíle, kdy my pro ochranu, eh, někoho způsobíme, eh, trauma a výchovné problémy v celé společnosti.

Těším se na příště, pane senátore.

Já taky. Vám věřím.

Jste přišel. Na shledanou.

Na shledanou.

Naším hostem byl Jiří Čunek.