Daniela Kovářová | Karol s hostem

Krásný večer.

Je tady neděle 21:00 a já vás vítám u streamu s hostem, kterým je Daniela Kovářová.

Danielo, vítej.

>> Děkuju za pozvání. Dobrý den televizním divákům.

>> Daniela tady není poprvé. Vlastně jsem vzpomínala na to, že už jsi tady po třetí a samozřejmě všichni znáte Danielu, senátorku, členku senátu České republiky.

A tvoje jméno se na mých streamech v poslední době skloňovalo v souvislosti ne se senátem, ale s prezidentskou volbou. Takže já se tě rovnou na úvod zeptám. Uvažuješ o tom, že bys kandidovala proti našemu stávajícímu skvělému panu prezidentovi Petru Pavlovi a že bys se případně stala prezidentkou České republiky?

>> Eh, děkuju za tu otázku, děkuju za důvěru všem, kdo mi tady ten dotaz nebo tu pobídku, výzvu posílají. Moc si toho vážím, moc mě to těší, ale v tuhle chvíli si myslím, že moje místo je v Senátu, kde jsem jediná nezávislá senátorka a to mi dovoluje být úplně svobodná, říkat, co si myslím, co vidím, co říkají moji voliči na vesnici, v hospodě a v malých městečkách. Eh, takže mi to dává ohromnou svobodu a myslím si, že tam je moje role a že jsem na tom místě, kde mám být.

Mě zaujalo to, co jsi teď říkala, že posloucháš, co říkají lidé na těch malých obcích, v malých hospodách. Co teda říkají? Jak oni hodnotí to, co se teď v politice děje?

>> No, ten převažující dojem celých těch tři a půl roku, co jsem v senátu, je ten, co vy si to tam v té Praze vymýšlíte za blbosti? Zaprvé, co to řešíte za marginality, které nás na těch vesnicích a v těch hospodách vůbec nezajímají? A to je přesně důvod, proč častěji než v Praze jsem právě na těch vesnicích, abych si udržela ten zdravý rozum a zdravý pohled na věci. A na to, že eh řešit hodiny a hodiny nějakou úplně pitomou regulaci z Evropské unie nebo něco, co je naprosto nepodstatného, genderové problémy, eh neziskovky, eh stávky v České televizi a tak to mě vlastně udržuje nohama na zemi, protože vidím, že spousta mých kolegů to nedělá. A pak úplně vlastně zblbne, ztratí kontakt s realitou a najednou má pocit, že eh to, o čem se jedná v Praze, v senátu nebo ve sněmovně, že to je to, na čem stojí svět. Ale ono to není pravda.

>> Mě tak napadlo, že spousta tvých kolegů ztratí kontakt s realitou, zblbne a tak si dají na záda batoh a jedou na Taiwan.

To nechám bez komentáře. Někdo na Taiwan cestuje rád, ačkoli tím porušuje jednu velkou Čínu. Ale hej, když to někdo dělá rád, tak já o to nestojím.

>> A není teda nic, co by tě mohlo přimět k tomu, aby si svoje rozhodnutí ohledně prezidentské kandidatury ještě přehodnotila? Nemáš třeba pocit, že by mohlo na voliče zafungovat, že by tam byla vidina mít první prezidentku v historii?

>> E, nevím, jaká bude situace za rok. Myslím si, že teď je ještě docela brzy na to, aby se objevil nějaký relevantní protikandidát. Ta jména, která vystupují nebo se objevují, e, když to srovnám s těmi předchozími prezidentskými kampaněmi, tak ti, co se objevili příliš brzy, tak to byly jenom takové novy, které vzlétly, vybuchly a zase zapadly. Takže uvidíme za rok, jak ta situace bude vypadat.

Ale eh já si totiž myslím, že není čas na prezidentku. Já si myslím, že u nás eh by lidé prezidentku, ženu, by nevolili. Mm. Myslím si, že má mnohem větší šanci muž, eh, protože e, ženy moc ženy nevolí někdy ano a muži nevolí ženy skoro nikdy, takže myslím, že by to početně vlastně nedopadlo.

>> Mhm. To je zajímavá úvaha. Já si právě myslím trochu opak.

>> Já si myslím, že naopak žena by mohla zafungovat na takové ty voliče, kterým jde hlavně o to, aby ten prezident tak jako hezky vypadal, dobře reprezentoval. Vlastně jim ani tolik nezáleží na tom, co ten prezident vlastně říká, ale spíš jim jde o takový ten o tu známku z toho uměleckého dojmu, když to tak řeknu.

>> No já myslím ale, že umělecký dojem má náš stávající prezident vysoký. Tak je pak otázka, který z těch dvou kandidátů, jestli ta hezky vypadající žena bez názoru, nebo ten prezident, co hezky skáče s padákem, eh, tak jako. A koníci k němu chodí sami, když ho vidí a tak.

>> Ano, přesně tak.

A zachraňuje parašutisty. Takový zážitkový prezident. Pak je otázka, čím by ta žena eh vlastně motivovala voliče, aby nevolili stávajícího hezky vypadajícího prezidenta, ale hezky vypadající ženu.

>> A to je pravda.

Máme tady Kozel1 píše: "Dobrý večer, moje nejoblíbenější paní senátorko."

>> Dobrý den, zdravím Kozla.

Děkujeme Kozlovi a samozřejmě klást dotazy Daniele můžete v průběhu dnešního streamu i vy. A rovnou vidíš, tady vyslyšel hned někdo můj apel. Bob47 má: "Možná není čas na prezidentku, ale na slušného člověka. Ano, pokud najdete odvahu, tak super."

Eh, slušného člověka beru. Pak ještě bych brala, kdyby ten člověk byl odvážný, protože velmi často vidím v politice slušné lidi, určitě řada slušných lidí v senátu, kteří mi pak když něco eh zajímavého, burcujícího, ne úplně mainstreamového pronesu, tak mi potom chodí gratulovat na toaletu nebo k bufetu, že jsem to jako dobře řekla, ale oni, že by sami veřejně to říct nemohli. Takže myslím si, že odvaha by bylo něco, co bych si velmi přála u politiku budoucnosti.

>> A zároveň oni ti poděkují, řeknou, že sami by to neřekli a že to teda sami ani nepodpoří, ale že ti děkují, že jsi to řekla za ně.

>> Ano, že si to myslí taky.

>> To je krásný. Ano.

>> Eh, tím mi hezky nahrála na další otázku, protože máme tendenci nejvíce sledovat, co se děje v poslanecké sněmovně, ale v tom senátu se určitě také děje řada zajímavých věcí. Takže kromě toho, že zatím ještě stále šéf senátu doufejme, že by se to mohlo po volbách změnit, ale zatím ještě stále šéf senátu jezdí na Taiwan. Co se tam u vás v té horní komoře zajímavého děje?

>> Eh, tak v první řadě musím říct, že se děje taková mstivá situace, že v loňském roce a v době před volbami byla sněmovna stejně zbarvená jako senát, takže všechno, co přišlo z vlády a ze sněmovny, úplně splavně procházelo senátem. Dokonce i když to bylo špatně udělané, nesmyslné, eh velmi rychlé v rozporu s legislativními pravidly. A teď je to tak, že takřka všechno, co přichází ze sněmovny, ajust ten senát zařízne. Sněmovna to potom přehlasuje, takže vlastně o nic nejde, ale najednou ty důvody, které nevadily v tom předchozím volebním období loni, například špatný legislativní proces nebo to, že to bylo urychleně přijato a nemělo být, tak to najednou je jako velká závada, kterou taky lidé, kterým to loni nevadilo, tak teď zveličují. To si myslím, že je špatně a vůbec jsem nečekala, že tam stát bude taková situace a že se nebude věcně debatovat o těch tématech. To je můj první poznatek.

Druhý poznatek je takový úsměvný. Senát místo těch důležitých věcí, tak přijímá někdy doprovodná usnesení k věcem, které se vůbec nekonají u nás, k věcem, které se nějakým zahraničním, dalekým a podobně. Eh, někdy velmi často si myslím, že senát vůbec nemá doprovodná usnesení k situaci na Taiwanu například nebo k nějaké válce někde strašně daleko. Že tohle přece nemá Senát dělat.

A teď naposledy jsme přijali, zase jako jeden muž, já snad jediná jsem byla proti, jsme přijali takové nadšené usnesení k národní očkovací strategii, což je velmi kontroverzní dokument, stejně jako očkovací strategie WHO.

A já jsem si říkala, že není úplně třeba přijímat nadšené potlesky, zvlášť za situace, že to usnesení neobsahuje ani zrnko sebereflexe z doby covidových restrikcí.

A pokud se chceme připravit na něco jako další pandemii, tak ale musíme nejprve vyhodnotit, co se udělalo špatně v tom roce 2020 a o tom se vůbec nehovoří.

A když jsem své připomínky k tomu usnesení, prosím ne k očkování, ale k tomu usnesení přednesla, tak mě okamžitě označili za antivaxera.

Aniž by někdo vůbec vnímal to, že přece musíme zohlednit, že některé kroky se tehdy dělaly špatně, takže ne prostě tlustá čára a bez sebereflexe prostě nadšeně tleskáme dalšímu masivnímu očkování.

To, co jsi teď řekla, je zajímavé, protože právě paní senátorka Wildumecová se ohradila proti tomu, jakým způsobem senát principiálně blokuje cokoliv, co tam přijde z poslanecké sněmovny a její oponent z opozičního tábora, když se nevybavím, kdo to byl, ale tak to vehementně popíral, čili je zajímavé, že to potvrzuješ ty jako vlastně nezávislá senátorka, tedy ani součást opozice, ani součást vlády.

Ale co třeba zajímavého, nebo nevím, jestli mám říct zajímavého, ale nebezpečného se teď na nás řítí.

Je tam něco, u čeho bychom měli být na pozoru?

Ehm, tak já jsem jako právnice muito na pozoru při projednávání návrhu zákona o majetku státu.

To je zákon, který má snad nahradit zákon o FAU a o odčerpávání majetku a který by měl dopadnout na advokátní mlčenlivost.

Jsou tam řada povinností, ve kterých ten finančně analytický útvar bude nadřízený České advokátní komoře a advokáti by snad měli kontrolovat, lustrovat vlastní klienty a bez vědomí klienta hlásit údajně podezřelé obchody nebo možná jenom finanční transakce hlásit někam nahoru, což je ovšem zásadní prolomení advokátní mlčenlivosti a připadá mi to podobné jako v 50. letech.

Čím já jako velmi pozorně sleduju ten legislativní postup a pevně doufám, že se podaří ten návrh zákona zastavit, ale to není něco, co by bylo úplně pro běžného člověka zajímavé.

Pro mě je však zajímavé, že mám za sebou takový velký legislativní pokus.

Před měsícem s 22 nebo s 28 kolegy senátory jsme předložili návrh novely Ústavy a Listiny základních práv a svobod a tam jsme navrhovali ústavní ochranu hotovosti české koruny a práva na nedigitální život a to vlastně jsme tím navázali na neúspěšné pokusy prosadit podobnou ochranu před dvěma a třemi lety a poměrně těsně se nám to nepodařilo.

Ovšem je paradoxní, že řada kolegů, kteří nepodpořili ten návrh, tak současně říkala, že je třeba podívat se opravdu na to právo na nedigitální život, který, tak když ten stát tak strašně tlačí do všech těch digitálních změn a nutí vlastně občany komunikovat se státem, tak je to pro mě vlastně signál, že nemám přestat. Nechala jsem rozdělit ten návrh na tři návrhy, protože se ukázalo, že jsou různé skupiny senátorů, kteří by třeba podpořili jenom ochranu hotovosti nebo jenom to právo na nedigitální život.

A uvidíme. Zkusím to znovu.

A snad mohu tady říct, že pevně doufám, že se senát na podzim trochu obmění po těch dalších volbách a že třeba ta atmosféra bude nadějně nakloněna těmto návrhům, které podle mého, na rozdíl od různých teoretických nesmyslů, občany velmi zajímají, protože mám obrovské ohlasy a píšou mi.

Nakonec konců mám čerstvý zážitek z dnešního dne z Plzeňského hlavního nádraží.

Dojíždím z Plzně vlakem a tam rekonstruovali toalety.

A toaletu můžete zaplatit buďto vhozením 20 Kč nebo kartou.

Když někdo má tu hotovost a hodí tam těch 20 Kč, plynule ta fronta žádná není. Projdete, otevřou se dvířka, jdete na toaletu. A jakmile přijde někdo s kartou, tak se to zablokuje.

Ten postup placení karty je tak složitý a tak pomalý, že tam u toho musí stát jeden pán z ochranky a ten pomáhá těm lidem ťukat do těch tlačítek, aby se vůbec na toaletu dostali.

Tak to je vlastně maličkost, ale je to krásný příklad, jak digitalizace není samospasitelná, jak je mnohem dražší, než byla činnost ještě, když se to všecko psalo do papíru.

Kdyby tam posadili bábu, tak je to všecko strašně rychlé a splavné jako kdysi.

A mohla bych vyjmenovat spoustu případů a koneckonců je nemusím říkat.

Myslím, že posluchači si dokážou vybavit ty případy, kdy digitalizace je fajn, když ji potřebují a realizují a kdy to je naopak příž a špatně. A obecní úřady by mohly vyprávět, jak musí ty agendy vést duplicitně v papírové i v digitální podobě.

A samozřejmě ten provoz je mnohem dražší, než kdyby otevřeli sešit a udělali tužkou záznam do sešitu.

K nedigitálnímu životu i k hotovosti se ještě dostaneme, protože bych si o těchto tématech s tebou ráda ještě víc popovídala.

Ale máme dotaz od Dvořeníka 93, našeho věrného fanouška. Zdravíme ho.

Hezký večer oběma dámám.

Jakým způsobem zvýšit důvěru v justici, když si jí megalomani rádi zohýbají ve svůj prospěch se silou peněz?

Ehm, to je dobrý dotaz. Právničce a někomu, kdo šéfoval ministerstvu spravedlnosti.

Tam je to složité.

Když se podíváme na statistiky a srovnáme je se statistikami rychlosti řízení a vyřízení věcí s ostatními zeměmi Evropské unie, tak máme velmi dobrá čísla a z těch čísel by se mělo podávat, že bychom měli mít naprostou důvěru v justici.

Problém je ovšem v tom, že postupem času jsme přijali řadu opravných a mimořádných prostředků. Rozšířili jsme, zkomplikovali jsme všechny naše řády, to jsou ty procesní předpisy.

Takže pokud někdo nesouhlasí s tím procesem, se žalobou nebo nesouhlasí s tím, jak rozhodl prvoinstanční soud, tak pro něj vlastně máme spoustu možností, jak oddálit právní moc a ten dopad toho negativního rozhodnutí.

A tím pádem, pokud se to někomu nelíbí, tak to může krásně zdržovat a prodlužovat.

A problém je trochu v tom, že vina veřejnosti padá na bedra soudcům, ale přitom za to můžou legislativci, kteří přidali ta opatření do těch právních norem a můžou za to účastníci, kteří se pořád odvolávají a může za to systém, který to umožní a který vlastně odvolacím soudům říká, že odvolací soudy nemají sami rozhodnout, ale mají tu věc zrušit a vrátit zase zpátky, takže se ta kolečka mnohokrát opakují.

No a pak se bohužel tady ty extrémní krajní případy, které trvají třeba hodně dlouho, mnoho let, ty se dostávají na první stránky médií a pak to vypadá, jako že justice nefunguje, ale vlastně 95 % všech případů je rozhodnuto v řádu měsíců.

No, ale to nikdo nesleduje, protože to je ta masa, která vlastně nikoho nezajímá, když to dobře dopadlo.

Mmh.

Josef Mezuliánek, další náš věrný fanoušek. Zdravíme.

Zdravím dámy.

Paní senátorko, mezi lidmi je názor, že senát je zbytečný, čemuž pomáhají mnozí senátoři. To budou možná ti, co ti chodí na toaletě děkovat.

Lze zrušit senát, nebo to budou pro mnohé trafiky?

Ptá se Josef Mezulian.

Eh, bohužel si myslím, že jsou senátoři, pro které je senát trafika, nebo je to dobré přilepšení k nějaké práci, kterou dělají.

E myslím si však, že není šance, že by mohl být senát zrušen, protože byste k tomu potřebovali kvalifikovanou většinu v obou těch komorách a to mi nepřipadá pravděpodobné.

Eh, pevně doufám, že senát se někdy ukazuje jako pojistka.

Koneckonců zrovna u vyhlášení výjimečného stavu toho covidového období tam senát jako pojistka zafungoval, nebo u islámské huby, a protože je trochu jinak složený, tak eh je vlastně v pořádku, že senátoři jsou voleni jinak, že jsou to mnohem víc osobnosti eh než jak je zvolená sněmovna.

Takže i kdyby si to občané přáli, tak se obávám, že není úplně pravděpodobné, že by senát mohl být zrušen.

Na druhé straně, když už tady ten dotaz je a ty ses před chvílí ptala na ty aktuální věci, které se projednávají, tak jedno z témat, které ten senát zvedá sám a můžeme debatovat o tom, má-li to dělat senát nebo nemá, ale je eh bezpečnostní politika a způsob, jakým se u nás vyhlašuje eh ohrožení bezpečnosti země a válečné stavy.

A tam se ukazuje, alespoň někteří vrcholní činitelé, vojáci, eh příslušníci, nám na to říkají, že nemáme dost dobře vytvořenou legislativu pro bezpečnost republiky a zejména pro vyhlašování takových výjimečných stavů.

A teď to říkám s jistou mírou ironie, ale jeden z návrhů padá, že v případě výjimečných válečných stavů, což se upřímně řečeno může za současné situace klidně stát – vidíme, kdo přesouvá vojska, kam přes oceán a do kterých zemí – tak se hovoří o tom, že by v případě takového stavu se nemohl scházet parlament a že by rozhodovací pravomoc měla být předána do jakési komise, útvaru, orgánu, který by rozhodoval za parlament.

A to je otázka, jestli to není velmi riskantní konstrukce, o které se hovoří.

Takže myslím, že i tady to téma eh vlastně ústavního zákona o bezpečnosti České republiky bychom měli sledovat velmi pozorně.

Hm, děkuji.

E další dotaz ještě Josef Mezulian.

Pojistka, kterou lze lehce přehlasovat v případě běžných zákonů?

Ano, v případě ústavních zákonů, ne?

Tak děkujeme, Josefe.

A než nám tu přistane další dotaz, tak já bych se vrátila k tématu, o kterém jsme se bavili před chvílí, a to jsou tvoje snahy bránit možnost, aby lidé mohli žít svůj život bez těch digitálních technologií, respektive bez nutnosti komunikovat se státem, s úřady digitálně. Když to řeknu hodně zjednodušeně.

A mě vlastně hodně překvapilo, protože ty jsi byla teď nedávno na rozhovoru pro jedno mainstreamové médium, které nebudeme jmenovat, nezaslouží si žádnou reklamu.

A já jsem sledovala na Facebooku, kde byla upoutávka na ten rozhovor. Debata, která se tam rozjela, mě tam fascinovala. Jeden pán tam napsal – budu ho citovat ne úplně přesně, ale podstatu vystihnu. On řekl, že lidé, kteří nejsou schopni komunikovat digitálně jako třeba senioři, by se to zkrátka měli naučit, aby nebrzdili ten společenský pokrok.

To je častá připomínka, stejně jako je častá připomínka, která chodí směrem ke mně.

Ty už jsi stará bába, která tomu vůbec nerozumíš a chceš zavést povozy a kníčistství a podobně, a my jsme v úplně jiné době.

Eh, já myslím ale, že to tak není.

Myslím si, že eh ani povozy nebyly eh vlastně vytlačeni z veřejného života nějakým bezelem státu, že prostě se ukázalo výhodnější mít automobily.

A myslím si, že stát je tady pro občany a eh měl by jim sloužit a neměl by je přeučovat.

A vezměme si situaci, že v našem státě je spousta různých menšin.

Není to tak moc dávno, co se vedly debaty o různých sexuálních menšinách, kterých je, jak víme, čtyři procenta.

A i kvůli těm čtyřem procentům máme speciální legislativu, speciální právní úpravu, vedeme různé kurzy, přijímáme různá opatření – a to jsou jenom čtyři procenta.

Zatímco z našich výzkumů vyplývá, že lidí, kteří nechtějí být nuceni k digitální komunikaci, je dvacet procent a to ve všech věkových kategoriích.

Můžu říct příklad. Já mám třicetiletou dceru, která je všechno digitálně samozřejmě zvládá, ale nechce mít žádné slevové karty, žádné aplikace, nechce se nikde přihlašovat.

Ona si chce sama vybrat, kdy použije eh telefon a placení a na co.

A v mé hlavě souvisí právo na nedigitální život s právem na držení hotovosti, protože ten, kdo platí online, tak je eh vlastně velmi zjistitelná cesta jeho života – s právem na soukromí.

Takže proto jsem spojila všechny ty tři věci i s českou korunou dohromady.

A to zase eh byl důvodem – eh, byla vlastně ochrana České republiky a české koruny před tlakem na digitální euro.

Vidíme z Evropské unie legislativu, která eh salámovou metodou ukrajuje finanční částky, které je možno bez kontroly vlastně hotově předávat.

E a ten tlak na digitální euro, digitální daně a podobně, ten je značný.

E, takže mně se to právě spojilo v ty tři ochrany, ale zjevně možná největší naději bude mít ta ochrana práva na nedigitální život.

A e souvisí to nejenom s věkem a nejenom eh s tím, jestli se to někdo je schopen naučit nebo není, ale souvisí to s právem na lidskou důstojnost, což je eh jedno z ustanovení, které máme zakotveno v Listině základních práv a svobod.

A zajímavé je, že tam si můžeme pomoci legislativou Evropské unie, která přijala před nedávnem dokument, který říká, že státy mají umožnit i nedigitální formu komunikace – a to nejenom pro ty, kteří nejsou objektivně schopni, což můžou být třeba nějak handicapovaní lidé nebo lidé, kteří jsou digitálně vyloučení, kteří třeba nebydlí na signálu – ale mohou to být i lidé bez finančních prostředků, pro které je problém si kupovat chytrý telefon a aktualizovat všechny eh aplikace a informace, které jsou s tím spojené.

Takže eh, že vlastně státy nemají dělat – nemají rozlišovat mezi těmi, kteří objektivně nemohou, a těmi, kteří vlastně jenom nechtějí, nebo objektivně nemohou v nějaké chvíli.

A ústavní právníci k tomu dodávají: co je proboha důstojného na tom, když někdo brečí, protože nedokáže zprovoznit elektronické bankovnictví, protože pobočku v jeho městě prostě zavřeli?

Takže mně připadá, že by stát měl myslet i na ty lidi, kteří v tu chvíli schopni nejsou.

Koneckonců každý z nás, když se dostane do nějaké náročné situace – třeba píchne nebo něco ztratí, nebo zrovna není schopen v aplikacích najít tu správnou, nebo není schopen se připojit – tak eh se jeho schopnosti vlastně zužují a není schopen vybrat tu správnou cestu.

A každému, kdo se takhle směje, kdo takhle zesměšňuje lidi, eh, kteří jsou naprosto psychicky na dně, prostě protože nejsou schopni někde vyplnit nějaký online dotazník a někde kliknout – e, vysvětloval mi jeden pán s velkýma rukama soukromých zemědělců, že není schopen se v těch telefonech do těch malých tlačítek trefit.

A mně to vlastně připadá pokořující.

Ej, ještě dodám informaci, že před 14 dny senát navštívil eurokomisař pro spravedlnost, tak jsem mu položila tady tu otázku a on s klidným úsměvem řekl, že Evropská unie připravuje nějaký dokument, který znovu bude tlačit na všechny státy, aby nenutil k digitální komunikaci ty, co nechtějí.

>> Jako příklad si koneckonců můžeme vzít Estonsko, což je taková digitální modla pro všechny státy a i tam – a to taky mám z přímé ruky, protože nás navštívila estonská delegace – tak i tam pro všechnu formu komunikace nechávají i tu nedigitální.

A já slibuju všem, pro které je to téma zajímavé, že si velmi pohlídám každý zákon a budu všude tady ty informace říkat a pokusím se zastavit každý zákon, kde by byla výlučně digitální forma komunikace občana se státem.

Mě právě zajímá – ty jsme mi na to částečně odpověděla – ale mě zajímá, jestli ty si myslíš, že opravdu je možné, když to hodně zjednoduším, uniknout po kroku a mít tam obě dvě formy komunikace, tedy jak tu digitální, tak tu nedigitální. Protože já mám právě pocit, že tlak na tu digitální je nejenom proto, že to je rychlejší, je to modernější, za určitých okolností to může být i levnější, než mít někde nějaké papíry, šanony a podobně, ale že tam jde hlavně o to, že je tam ta možnost kontroly – jak jsi říkala – co ten člověk nakupuje, jakým způsobem vlastně jaký životní styl vyznává, a tak dál.

Takže máš pocit, že vůbec je to do budoucna obhajitelné mít to právo na nedigitální život?

>> Já myslím, že je to obhajitelné právě tváří v tváři realitě, protože stačí se podívat na poslední schůzi senátu. Tam přišel pan ministr Jochelka a prosil nás, abychom odložili účinnost superdávky toho zákona, který se loni schvaloval, protože digitalizace není hotová.

My v Senátu každý rok odkládáme účinnost takzvané e-legislativy, což měl být veliký sofistikovaný systém, který bude samostatně vytvářet legislativu, protože to není technicky schopné vyhovět tomu modernímu zadání. Takže já si právě myslím, že realita nám ukazuje, že to nemá být všechno digitálním.

Koneckonců určitě si všichni pamatujeme, jak dlouho se mluví o propojenosti všech veřejných rejstříků. Ejhle nefungují.

Nefungují. O zdravotní dokumentaci ani nemluví, protože já mám zkušenost někdy z loňského roku, kdy jsem zkolabovala, dostala jsem astmatický záchvat, dojela jsem na pohotovost na Karlovo náměstí a tam jsem s tou nemožností dýchání naznačovala té paní doktorce, ať se podívá do mé karty, co vlastně za astmatické léky beru. A ona se na mě tak podívala a řekla: „Holčičko, my to nemáme propojené. Musíte mi to všechno nadiktovat."

Takže vlastně vidíme, že to je technicky tak složité, že to nefunguje.

Mimochodem, teď jsme minulý týden taky odkládali stavební zákon právě proto, že není možno digitálně zpracovat ve stavebním řízení všechny podklady, které dodává stavebník.

Takže mě nemusíte přesvědčovat o tom, že digitalizace je dobrý služebník, ale špatný pán. A na některé kroky je určitě efektivní a něco určitě zlevnila. Všichni milujeme WhatsApp a posíláme přes oceán fotky svým dětem a svým rodičům.

Ale řekla bych posaď si a je třeba uvážit, kdy je to efektivní a kdy není. A to náš stát zatím nedělal, ale pevně doufám, že na to bude pamatovat zejména poté, co se to téma vlastně zvedlo, debatuje a rozšířilo se i do okolních zemí a i tam právo na nedigitální život řeší.

>> Děkuju.

La Martina, naše další věrná divačka. Dobrý večer všem a vám krásnou dovolenou paní Karol.

>> Tak já moc děkuju.

Já moc děkuju Martině a využívám téhle příležitosti k tomu, abych připomněla, že dnes se spolu vidíme na nějakou chvíli naposledy, protože zítra odlétám, takže teď dva pondělky nebudou streamy, ale můžete si to samozřejmě vynahradit tím, že budete o to více koukat na Přísně tajné, na Petra Holce, na Xavera, zkrátka na streamy kolegů.

A já se na vás budu opět těšit od pondělka potom – vlastně vrátím se 20., 21., 22., myslím, že v pondělí už budu k dispozici.

Ještě jednou moc děkuju La Martině a máme tu znovu Josefa Mezuliana.

Co říkáte na účast pana Baxy na demonstraci Milionu chvilek, když někdo obsadí senát, poslaneckou sněmovnu, prezidenta, Ústavní soud, tak jak jsme viděli, můžou tak říkat, co chtějí?

>> Já úplně mě nebaví se vyjadřovat k takovým těm jednotlivým aktualitám, které se každý den tam někde venku dějí. Tady ty demonstrace, to je taková skupinová terapie lidí, kteří věří v toho jednoho Boha a pokud jim to vyhovuje a pokud jim to někdo platí, tak samozřejmě ať se scházejí, ať si tam říkají cokoli. Myslím, že nemá úplně valný význam rozebírat vystoupení jednotlivých lidí.

Spíš by bylo zajímavé se podívat na to, kdo takovou obrovskou akci, určitě nákladnou, zaplatil. Jestli to třeba nebylo taky z peněz daňových poplatníků.

Ale já bych možná u toho dotazu chvilku zůstala, protože přece jenom, když tyhle protivládní záležitosti podporuje někdo, kdo je v současnosti šéfem Ústavního soudu a podporuje to, podporuje to zároveň tedy jeho manželka, což taky proběhlo médii. Takže je tam vazba tohoto typu na šéfa Ústavního soudu, tak to je záležitost, která má potenciál nějak tu politiku v Česku ovlivňovat, protože jak víme, Ústavní soud je takou – ať s tím souhlasíme nebo nesouhlasíme – nepsanou třetí komorou českého parlamentu.

No, já jsem z toho trochu nešťastná, protože Ústavní soud u většiny právníků slouží jako velká modla. Ale do jakých excesů se někdy pouští – nebo spíš jak vstupuje na politické hřiště – z toho úplně nejsem nadšená, protože politické věci se mají řešit na politické úrovni, nemají to řešit soudy a má se rozhodovat ve volbách a soudy.

Podle mého v několika případech Ústavní soud překročil právě ty hranice a zasáhl do politiky.

A pak jsem ještě velmi skeptická, protože jsem taky asi 40 let rodinná advokátka, tak velmi kriticky hledím na ta zasahování do rodičovské odpovědnosti. A samozřejmě je třeba říct, že rozhodování Ústavního soudu má své důsledky – když Ústavní soud řekne, že jako primární mají soudy přistupovat k tomu, že dají dítě do střídavé péče, tak se to během 10 let propadne až k těm obecným soudům. A skutečně to tak soudy dělají.

A to, že v některých případech střídavá péče u rozhádaných rodičů jednoznačně poškozuje to dítě. O tom si myslím, že panuje tolik příkladů, že to tady nemusím zmiňovat a vím, že je to možná úplně jiné téma, než které by tebe a posluchače zajímalo, ale vlastně se mi nelíbí, že si Ústavní soud osobuje právo zasahovat do takéhle intimní sféry, jako je rodina.

Samozřejmě jako právník vím, že to je tím, že Nejvyšší soud nemůže rozhodovat o dovolání v rodinných věcech. A to je mimochodem taky něco, o čem se ve sněmovně hovoří, ale je to velmi specializovaná věc, která zajímá spíš právníky a soudce a uvidíme, kam se ty debaty posunou.

>> Děkuju.

Melada Čaloudová tady píše vzkaz: "Jak můžeš vědět, že koukám. A pak píše: Zdravím tě taky a do studia zdravím Karol a paní senátorku."

>> Dobrý den. Výborný host. Děkuju, Karol. Přeju vám krásnou dovolenou. Užijte si pozdrav všem.

Takže moc děkujeme Miladě Čaloudové. Díky, Milado. A Dvoren 93.

Není náhodou těch zákonů nejen směrem od EU tolik, že sami lidé ani vy pořádně nevíte, v čem se tedy rozhodovat, směřovat, co chtít, co ctít a kde je svoboda?

Ptá se Dvoren 93.