„čínsky šok 2.0″ a hrozba ekonomickej vojny Švihlíková pre HS

Musíte si uvědomit, že oni vlastně na ten konflikt proti Rusku vsaděli všechno, veškerý svůj politický kapitál a jsou v tom tak radikální, že se jim bude velmi obtížně z těchto pozic ustupovat.

A já osobně si myslím, že to neudělají a že jediný obrat může nastat, až tam přijdou nějací jiní lidé.

To znamená, až dojde k obměně té elity a těch elit, ať už na úrovni jednotlivých klíčových států Evropské unie, jako je Německo a Francie, nebo na úrovni přímo Evropské unie jako takové.

V aplikaci jsme se spojili s paní Ilonou Švihlíkovou, ekonomkou, politologičkou, odbornicí na globalizaci.

Dobrý a horkej den želám do Prahy.

Děkujem za váš čas.

>> Dobrý den.

Dobrý den na Slovensko.

>> Pani Švihlíková, víte, že už se začali rozhovory o návrhu rozpočtu Evropské unie na ďalšie roky. Zatiaľ neprišlo k zhode medzi tými štátmi, ktoré prispievajú viac a medzi tými, ktoré viac poberajú. Jak hodnotíte tyto úvodné kola rozhovorů?

>> Ono je potřeba podívat se hlavně na ten návrh, který představuje poměrně dost významnou změnu ve financování Evropské unie oproti těm předchozím.

Na té položce výdajů asi nejvíc jsou rozčíleni zemědělci, protože je patrné, že ta společná zemědělská politika je degradována. To znamená, že její význam je snižován nejenom objemem prostředků, ale koneckonců i tím, že se uzavíraly dohody typu Merkosur, že se povoluje dovoz méně kvalitních potravin, zejména z Ukrajiny, na ten evropský trh.

Takže to je první významná tendence.

Druhá je samozřejmě velký důraz na zbrojení, celkově na militarizaci Evropy. To vidíme na těch výdajích.

Na těch příjmech je naopak patrná snaha ze strany Evropské komise obstarat si nové zdroje. To znamená začít vlastně vymýšlet nové daně, což nebývalo zvykem. Víme, že většina těch zdrojů prostě byla příspěvky podle hrubého národního důchodu jednotlivých zemí. Takže tam byla i nějaká omezení z hlediska výše.

A tahle Evropská komise se snaží tahle omezení prolomit a přijít vlastně s vlastními daněmi, což je naprosto nebývalé. Je to další uzurpování moci ze strany Evropské komise.

Uvidíme, jestli se jí nakonec podaří tyhle návrhy prosadit.

>> Jaké daně má Evropská komise v podstatě v zásobě nachystané a koho by se to dotklo? Běžných lidí, nebo spíš velkých firem?

>> Tak oni tvrdí, že větších firem. Zároveň jsou tam návrhy třeba týkající se vyššího zdaňování odpadů, pokud si to správně pamatuji, a podobně. Ale my v tuhle chvíli nevíme samozřejmě, jaká by byla konkrétní podoba té daně.

Nepochybuju o tom, že by nakonec dopadla nejvíce na občany. Ale tam jde spíš o to, že skutečně Evropská komise se snaží prorazit další bariéru, a to je vlastně to, že tu daňovou strukturu určují vlády jednotlivých zemí. Že to je otázka výsostně politická, kdy se zodpovídají přímo svým voličům.

A tady prostě najednou Evropská komise tvrdí: máme nové úkoly, nové priority, takže musíme na to sehnat zdroje. Tak je prostě budeme shánět pomocí nových příjmů, ať to jsou příjmy z emisních povolenek samozřejmě a právě třeba zdaňování velkých nadnárodních firem a podobně.

>> Vieme niečo viac o tom, ktoré štáty sú zástancami týchto nových daní, ako to tak môžeme nazvať, a ktoré vyjadrujú odpor voči tomu?

>> Já to v tuhle chvíli jako úplně přesně nemám zmapováno, se přiznám. Je jasné, že jsou země, které se prostě netváří nadšeně na ty změny z hlediska zemědělství. To se koneckonců projevilo už u Merkosuru a je poměrně jasné asi, kde kdo bude stát z hlediska tlaku třeba na společné zadlužení.

To znamená ty nápady na to, že by se vydal společný dluhopis, minimálně tedy ze zemí eurozóny.

Francie je někdo, kdo říká: ano, to pome udělat společný dluh, abychom obnovili ekonomický růst v našich zemích. Naopak země jako Německo se prozatím tvářily k těmto návrhům spíše odmítavě.

Ten proces samozřejmě probíhá, ale jak říkám, nevíme, co z něho nakonec vyleze. Ale je patrné, že Evropská komise si testuje půdu, kam až může zajít.

>> Mhm. V jaké finanční kondici je vlastně Evropská unie, respektive jednotlivé členské státy, aspoň ty největší ekonomiky, Německo, Francúzsko, možno Taliansko? V médiích se objevují informácie o tom, že německé ekonomice hrozí i recesia. Viacerí z těch velkých štátů maj obrovské zadlužení, obrovské deficity. Hrozí nějaký finančný kolaps, nebo je to z vášho pohledu zatiaľ ještě udržitelné?

>> Tak jedna věc je, co je udržitelné, a jaký je nějaký časový úsek, a druhá věc je samozřejmě ten soubor těch problémů.

Ono jich je tady velká řada.

Ten nejdiskutovanější se samozřejmě týká německé kondice, protože v Německu prokazatelně dochází k deindustrializaci. To znamená, vidíme dlouhodobý, asi od roku 2018 pokles aktivity v průmyslu, vidíme ubývání firem a vidíme ubývání počtu pracovních míst v průmyslu. A to samozřejmě souvisí i s výkonem německé ekonomiky, která vlastně v posledních letech stagnuje. To znamená, není v nějakém výrazném propadu, ale prostě je to stagnace.

Té ekonomice chybí nějaký jasný směr. No a ten jasný směr jí chce dát kancelářka Merz. A právě tou záchrannou zase má být zbrojení. To znamená další militarizace, kterou samozřejmě u Německa velmi dobře známe, k jakým koncům tohle dochází.

Ostatní země mohou mít jiné modely. Francie je třeba mnohem víc závislá na domácí poptávce, Itálie podobně. To znamená, ta jejich vazba na Německo je samozřejmě silná, i když ne tak silná jako v případě České republiky a Slovenska. Ten vliv tam samozřejmě je.

Ale to, co mají vlastně všechny ty země společné, je poměrně omezený ten fiskální prostor. To znamená, ty země mají skutečně vysoké zadlužení. U všech z nich vidíme nárůst výnosů z dluhopisů, takže se prodražuje ta obsluha dluhu.

A pokud tady mám další výdajové priority, které mohou být řádově obrovské – a to jsou otázky související s demografií, právě výdaje na zbrojení, právě výdaje na zelenou tranzici, prostě třeba investice do přenosových sítí a podobně – tak se skutečně bavíme o minimálně desítkách miliard euro. A to všechno bude klást velký tlak na tu výdajovou stránku a samozřejmě se odrazí ve stále zvyšujícím se dluhu.

Takže ta kondice těch zemí EU není příliš dobrá, i když jsou samozřejmě velké rozdíly mezi nimi. Vidíme třeba nějaký pozitivnější vývoj ve Španělsku.

Ale celkově bohužel musíme konstatovat, že Evropská unie zaostává zejména na těch novějších stránkách, ať už se to týká inovací ve finančnictví, která samozřejmě taky mají svá rizika, ale i v oblasti třeba umělé inteligence a podobně. Nepodařilo se jí ani dosáhnout zásadního inovativního průlomu u těch obnovitelných zdrojů, které chtěla tak významně podporovat.

A místo toho vlastně vidíme koncentraci patentů v téhle oblasti u Číny – ať už to jsou elektroauta, baterie, soláry a podobně – tak prostě ty tisíce patentů má Čína, nikoli země Evropské unie.

>> Mhm.

Alfou a Omegou při dobré šlapající ekonomice jsou levné a dostupné energie.

Samozřejmě, řeč je zejména o energonosičích z Ruska.

Víte, že v Německu už představitelé těch největších firem apelují na vládu, aby přehodnotila postoj a tedy začala s Rusy nějaký dialog a požaduje tedy obnovení obchodních styků, ale ty evropské špičky se k tomu zatím stále staví odmítavě.

Co se musí stát, aby tito lidé v uvozovkách dostali rozum a začali se dívat trochu už i na vlastní lidi, na vlastní průmysl?

Tak je potřeba říct, že vlastně ty úvahy o tom, že budou dražší energie, právě souvisí s tím Green Dealem.

To znamená, že to není omyl.

Akorát že ty ceny energií vzrostly velmi rychle, velmi vysoko.

Počítali s nějakým pozvolným nárůstem, který měl měnit tu strukturu ekonomiky zemí EU.

Takže v ideálním případě právě směrem k nějakým těm zeleným technologiím, kde ale dneska tedy dominuje jednoznačně Čína, a to jak z hlediska technologií, tak z hlediska levnější výroby.

Německo udělalo celou řadu fatálních rozhodnutí. Ať už to bylo, že se velmi ochotně smířilo se sabotáží Nordstreamu, ale tomu samozřejmě předcházelo základní rozhodnutí o ukončení provozu jaderných elektráren ještě za Merkelové a samozřejmě velká sázka na obnovitelné zdroje.

Já jsem se nedávno dívala na aktuální čísla za rok 2025, kde třeba ceny energií ve Spojených státech tvoří zhruba světový průměr.

Čína je pod ním. Německo bylo asi 140 procent nad tímto průměrem.

Prostě s takhle drahými energiemi, které se vyskytují i v rámci Evropské unie, kde jsou také velké rozdíly, samozřejmě je velmi obtížné konkurovat.

Přesně, jak jste řekl, prostě cena energie – ať už se bavíme o elektřině, ať už se bavíme o ceně zemního plynu, který je důležitý nejen pro vytápění, ale pro průmysl jako takový – to jsou opravdu klíčové položky.

A ve chvíli, kdy se pohybujeme třeba u zemního plynu u cen možná třikrát až pětkrát vyšších, než je ve Spojených státech, tak je opravdu velmi obtížné s tímto prorazit nějak na světových trzích.

Není divu, že potom jsou ještě atraktivnější ty lokality třeba v asijských oblastech.

Nemusí to být jenom Čína, může to být Indie, Vietnam a další země.

Ale zatím tedy nepozorujeme nějaký obrat ze strany evropských představitelů, že by se chtěli opět zaměřit i na Rusko a trochu ty dopady změnit.

To já to tam rozhodně nevidím.

Možná ze strany některých sektorů průmyslu tohle zaznívá, ale rozhodně ne u té politické sféry.

Musíte si uvědomit, že oni vlastně na ten konflikt proti Rusku vsadili všechno, veškerý svůj politický kapitál, a jsou v tom tak radikální, že se jim bude velmi obtížně z těch pozic ustupovat.

A já osobně si myslím, že to neudělají a že jediný obrat může nastat, až tam přijdou nějací jiní lidé.

To znamená, až dojde k obměně elit na úrovni jednotlivých klíčových států Evropské unie, jako je Německo a Francie, a nebo na úrovni přímo Evropské unie jako takové.

Pokud by takové období, kdy by se to stalo, trvalo ještě velmi dlouho a unie by pokračovala v tom směru, ve kterém má momentálně našlépnuto – co s námi bude? Budeme nějaký počet let chudí, budeme nějakou kolonií, nebo o čem bude Evropská unie?

Tak samozřejmě jde o to, že prostě ta růstová tempa tam nejsou, a to by nemusela být taková tragédie, kdyby tady byly zárodky něčeho nového, lepšího, což já v tuhle chvíli úplně nevidím.

To znamená, hrozí nám samozřejmě ztráta kapacit, ztráta lidí a těch dovedností.

A to se potom následně obnovuje velice obtížně.

Jakmile ztratíte dovednost v určitém typu výroby, neříkám, že to nejde obnovit, ale je to strašně drahé a trvá to.

Takže samozřejmě je vždycky lepší, když k tomu nedojde.

Bohužel Evropská unie moc neuvažuje v tomto smyslu, že by nějakým způsobem rozumně uspořádala vztahy nejen k Rusku, ale celkově se svými obchodními partnery. A naopak to, co se objevilo v těch posledních měsících, jsou dokumenty týkající se takzvaného čínského šoku 2.0, ve kterém vlastně zatím konstatují, že je Čína téměř ve všem předběhlá, že je zdatnější, že má lepší elektroauta a tak dále.

A bohužel další obrovská iracionalita, která z toho plyne, je de facto návrh na to vyhlásit Číně ekonomickou válku.

Tentokrát asi zatím jako… nebude to Evropská unie, která by tam chtěla jet s tanky nebo cokoliv podobného, ale prostě je tam návod na ekonomickou válku.

Můžeme si samozřejmě myslet, že už úplně zešíleli, ale část elit Evropské unie se toho chytá velmi horlivě, protože si myslí, že když se prostě odstřihne víceméně od toho světa, tak je jedno, že tady budou velmi vysoké ceny, a že zároveň ta výroba nebude dostatečně inovativní, protože nebude mít úplný kontakt s těmi nejvyspělejšími trhy.

Nám to zní asi šíleně, ale jak říkám, minimálně část evropských elit tento postup preferuje.

Naozaj zvláštné uvažování i pro člověka, který nemá ekonomické vzdělání a si nějak podvědomě cítí, že to je úplně špatně.

Pojďme se trochu věnovat i Slovensku.

Vy situaci u nás samozřejmě asi sledujete.

Co říkáte na slovenskou ekonomiku?

Vláda tvrdí, že budeme jen v minimálním růstu podle prognóz na budoucí rok 2027, a zejména kvůli tomu, že náš největší obchodní partner Německo je na tom velmi špatně.

O tom jsme se už jednou rozprávali.

Politická opozice naopak tvrdí, že ne, že to není hlavní důvod.

Hlavní důvod je to, že vláda dusí ekonomiku konsolidačními opatřeními.

Jaký je váš pohled?

Víte, já si myslím, že ty problémy Slovenska, Maďarska i České republiky – u nás je to trošku překryto tou oddálená spotřebou z těch velmi vysokých inflačních epizod – ale že ty naše problémy jsou velmi podobné.

Máme i podobné modely rozvoje, a prostě pro nás tři minimálně – protože Polsko je velkým trhem a má jiné růstové možnosti – pro nás tři minimálně prostě platí, že potřebujeme absolutně změnit ten model.

Všichni jsme v pozici závislé ekonomiky.

Je tam samozřejmě vazba na Německo, i když tam může být i na další země.

Je to pozice, ve které není dostatečný prostor pro inovace, pro vlastní značky a podobně.

To znamená, je to skutečně společný problém.

Možná teď někomu se daří o malinko lépe, někomu o malinko hůře, ale myslím si, že tady je docela prostor pro nějakou koordinaci v hospodářské politice.

Protože vymanit se z toho není úplně snadné.

Být tím levným dodavatelem pro Německo, vzdát se vlastních značek, vlastních kapacit, živit se prací za nízkou mzdu – to je bohužel risk, který je nám všem, těmto třem zemím, společný.

Zároveň nemáme dostatečně velký trh, nemáme 40milionový jako Polsko, takže ten úkol před námi je opravdu vážný.

Ty modely byly zastaralé už před nějakými 15 lety, abych byl upřímný, ale teď už to skutečně vyhrzlo plnou silou.

A ano, jedním z možných spouštěčů je právě to, že Německo se dostalo do těžké situace vlastní vinou – nutno říct – a že samozřejmě následně tím německým průmyslovým úpadkem trpí i ty země, které jsou na něm dlouhodobě závislé.

Mhm.

Hovoří se i o velkém dluhu Slovenska, ale například nedávno premiér hovořil, že jsou v Evropě mnohé ekonomiky, které jsou na tom ještě hůře, ale jeho oponenti tvrdí, že ty ekonomiky jsou přitom výkonější.

Tím pádem to, že mají deficit, není až takový problém jako těch zhruba něco přes 60 % u nás.

Je to tak?

E, já si myslím, že tohle je taková ta klasická cesta, jak dostat někoho pod tlak – tak se začne máchat dluhem.

Tak samozřejmě u Slovenska ten dluh roste. U nás samozřejmě taky. My to absolutně nemáme pod kontrolou ty veřejné finance. A ono upřímně, když se podíváme na ty země EU, tak těžko budeme hledat někoho, kdo to úplně pod kontrolou má. Vynechávaje země typu Lucemburska, což je velmi specifický případ.

Ve všech zemích vidíme obrovský tlak na mnoho priorit – právě na výdaje související s demografií, což je otázka třeba zdravotnictví, sociální péče. Vidíme velký tlak na tu militarizaci, což je něco neskutečně drahé a ono to nemá ten ekonomický prospěch. To si spousta lidí myslí, že to zachrání ekonomiku – zachrání.

Vidíme tlak samozřejmě na zelenou tranzici, to už jsem zmiňovala, takže prostě většina zemí se dostává do velice obtížné situace hlediskem výdajů.

Já myslím, že až bude náš rozpočet návrh zveřejněn, takže to nebude nic, s čím bychom tady mohli poskakovat a dávat Slovensku nějaké úžasné rady. Návrhy, které jsou předkládány, velmi dobře směřují na uzavírání těch daňových mezer na Slovensku. To znamená snaha skutečně zvýšit to inkaso. My se budeme potýkat s něčím velmi podobným.

Možná budeme sdílet i témata boje proti šedé ekonomice, otázky, jak zdaňovat práci a kapitál – samozřejmě, protože my tady prostě máme velmi, velmi podobné reality. Naše ekonomiky jsou podobné, jsou podobně začleněné, takže i tady se nabízí nějaká možnost spolupráce – minimálně v té konzultaci. A jak říkám, některé třeba nástroje boje proti šedé, černé ekonomice – koneckonců můžeme sdílet a kooperovat v tom, protože je tam samozřejmě i ekonomická propojenost mezi našimi zeměmi.

Takže já si myslím, že v rámci těch možností se Slovensko snaží, slovenská vláda dělat, co může. Nemá to, jak říkám, vůbec jednoduché ze současného tlaku na ty výdaje a podle mého názoru se snaží hledat cesty.

A já opravdu nechci působit jako někdo, kdo mentoruje, protože jsem si velmi dobře vědoma toho, jak těžké situaci jsou naše veřejné finance.

Mhm. Mhm.

Už několik roků se na Slovensku potýkáme s konsolidací veřejných financí.

My už jsme měli asi devět kol, takže ano.

Tak u nás nás čaká čtvrté nebo které.

Lidé už to ani nepočítají. Spíše počítají, za co nakoupí v obchodech.

Oponenti vládní koalice tvrdí, že vláda opravdu dusí ekonomiku, dere lidi, snaží se navýšit příjmy a nešetří na straně výdavků státu.

Jak to vidíte vy? Zvládá stát konsolidaci nebo je tam věcí, které by se daly dělat jinak a možná lépe?

Já si myslím, že obecně nejsem fanoušek toho zvyšovat třeba nepřímé daně. Jo, si myslím, že to prostě je něco, co se velmi rychle přenese na občany a usekne tu spotřebu, která je důležitá pro českou i slovenskou republiku.

Ministerstvo financí k tomu obecně mívá tendence. U nás také samozřejmě, protože si většinou domnívá, že tu daň prostě vybere a že ji vybere mnohem snáze, než třeba zdaňování některých bohatších kategorií občanů a podobně.

Takže proto asi tyto úvahy existují.

Já si nemyslím, že ty základní problémy Slovenska souvisí s tím, že vláda jako extra dusí. Opravdu tam vidím hodně podobností právě třeba i s tím Maďarskem, které zase funguje trošku jinak, ale ty základní modely prostě jsou vyživovány své životnosti.

A tady vidím ten základní problém a tam je úkol samozřejmě velmi obtížný a podstatně obtížnější než nějaká konsolidace veřejných financí.

Pojďme se trošku podívat na situaci v České republice. Pár měsíců uplynulo od voleb, které jste měli. Dělá vláda Andreje Babiše zatím to, co slibila voličům před volbami?

No, to je vždycky subjektivní. Samozřejmě prozatím se nutno říct, hlavní dominanta té koalice – hnutí ANO – těší velké podpoře, nebo to alespoň ukazují průzkumy.

Na druhou stranu, když se prostě budeme dívat na to programové prohlášení, tak zjistíme, že spousta slibů zmizela v nenávratnu a je cítit, že někteří voliči jsou poměrně znechuceni.

Ale jestli se to v brzké době odrazí a jak – to těžko říci.

Ono také tam my třeba nemáme úplně konsolidovanou tu levicovou stranu politického spektra, takže tam prostě chybí výraznější subjekt, který by hrál z té levicové pozice třeba na straně zaměstnanců proti téhle vládě.

Pokud se to podaří, tak si myslím, že se mohou ty poměry začít trošku měnit.

Z mé strany je tam mnoho věcí, kde vláda jednoznačně zaostává za očekáváním občanů.

Nutno říct, asi by se tím hájila, že zatím je u moci půl roku. To je pravda, že to nebyla příliš dlouhá doba.

Na druhou stranu v guvernéru je mnoho lidí, kteří už mají velmi výraznou zkušenost. Byli v minulosti třeba ministry, to znamená, že už jaksi nastupovali do rezortů, které dobře znali.

O to je pro mě větší záhada – jak hrozně málo je ta vláda připravená na útoky druhé strany, toho, čemu já říkám prostě deep state v České republice, který je velmi silný vlastně od prvních hodin té vlády.

Teď samozřejmě graduje s tím, že tam je prezident, Ústavní soud, který hraje roli samozřejmě, a podobně.

A je fascinující sledovat, jak ta vláda si s tím vůbec neví rady a vlastně není schopná na to ani nějak reagovat.

To se týká strašné české televize, všech samozřejmě zpřízněných médií – Seznamu, Novinek, Deníku N – všechny tyto – to je jasně jeden konglomerát lidí.

Tak já bych přece jenom čekala, že po té zkušenosti, kterou minimálně hnutí ANO a jeho hlavní představitelé jaksi získali v tom minulém období, že si budou vědět rady, jak se s tímhle potýkat, ale nevypadá to tak.

U nás je to dost podobné, zejména se to deep statu týká, i když se to zvykne označovat jinými výrazy, ale vzhledem k tomu se vláda v mnoha věcech naráží na odpor institucí. Zkrátka – to se musí říct – takže co vlastně momentálně žije česká politická scéna? Protože, když mám pravdu říct, tak top zprávou z České republiky u nás je už několik dní to, že je spor mezi vládou Andreje Babiše a prezidentem – zda ho mají vzít na summit či ne, zda tam půjde nebo ne, jaká bude jeho úloha.

Ano, jako půjde.

Je toto ta největší téma i u vás momentálně?

Asi ano.

Je to téma, které hodně rezonuje právě z toho důvodu, že prostě je patrné, že prezident se stal výraznou figurou opozice, což samozřejmě ti bývalí zástupci té bývalé vlády velmi velmi vítají.

A je patrné, že má za sebou ústavní soud. Takže nějaké iluze prostě o nestranném ústavním soudu jsou zcela mimo. Ústavní soud se podle mého názoru naprosto zesměšnil tím, jak vydal to předběžné rozhodnutí, protože pokud byste se tam vy chtěl něčeho domáhat, tak si budete domáhat roky a nedomůžete se ničeho.

A je tady u nás takový vtip podle jedné společnosti zásilkové – do půlnoci objednáš, ráno v boxu máš. Jo, myslím si, že to je dobrý cyklický humor, ale vyjadřuje prostě to, jak to funguje.

Na jednu stranu je dobře patrné, kdo s kým hraje. To znamená nějaké iluze o nějakých prostě nezávislých médiích, samozřejmě českých, jak už jsem je jmenovala – Česká televize, všechno, co vlastní Lukačovič a tak dále, je jako úplně lichá. To znamená ty pozice jsou velmi dobře vidět.

Je prostě patrná, že ten hluboký stát vede otevřenou válku vůči té současné vládě, což je zajímavé i z toho důvodu, že ta současná vláda vlastně vůbec žádnou radikální pozici nemá.

>> Mhm.

>> Ona ji vůbec nemá, jo. To je vláda spíš takového jako provozní údržby, kdy říká vlastně my budeme lepší manažeři než tam ti tam. Tady vůbec není žádná radikální agenda a to hlavně proto, že stačilo, neuspěla ve volbách, jo, protože tam skutečně radikální opozice téměř nic.

Hodně se hovoří o tom, jestli bude prezident na nějaké večeři nebo nebude. Mě mnohem víc zajímá, co tam slíbí, protože samozřejmě je velmi úzce spojen s jistými globalistickými kruhy, aby tam udělal nějaký závazek, který pak my občané budeme splácet.

Druhá věc, která hodně hýbe tou českou politickou scénou, je samozřejmě otázka veřejnoprávních médií nebo takzvaných veřejnoprávních médií, zejména České televize, což je další součást toho deep statu. Dochází tam ke změně, která je relativně bezvýznamná, bych téměř řekla, jo – není to prostě žádné narušení, ale oni prostě cítí, že jim může někdo tu kost trošku ohlodat, takže intenzivně proti tomu brojí.

Má to ty kontury, které vy znáte dobře ze Slovenska. To znamená, ta jedna strana ohrožuje tu demokracii a pak jsou ti správní, kteří jako jediní tu demokracii chrání. Je to variace na stejné téma, které známe z mnoha jiných zemí. To se netýká jenom České republiky – podobné věci se děje v Polsku, koneckonců teď v Maďarsku, a samozřejmě i v Německu se podíváme na AFD – proti všem.

To znamená, je to nějaký scénář, který se vlastně opakuje v drtivé většině zemí Evropské unie, kdy na jedné straně je řekněme globalistická elita, která si chce udržet ty pozice pomocí jakýchkoliv kroků, kam patří Ústavní soud, a potom je řekněme snaha se z toho vymanit – někdy velmi mírná, někde razantnější, ale něco tam stojí relativně proti.

No a tohle se teď odehrává v ČR samozřejmě s velkým emočním nádechem.

Ano.

[Frknutí] Něco podobného jsme už měli na Slovensku ohledně veřejnoprávních médií.

Je vidno, že jsme bratské národy, protože těch věcí a těch problémů podobnost je velká.

Ano.

>> Ano, přesně.

Tak uvidíme, co bude cez léto. Čeká nás okurková sezóna, nebo naopak se budou věci dít?

To já si nemyslím, že nás čeká okurková sezóna. Spíš se obávám, že to léto bude zneužito k tomu, aby vlády prohlasovávaly určité věci, které by jim jinak neprošly, kdyby se dávalo pozor.

Jedna věc je samozřejmě financování České televize, ale u nás se třeba uvažuje o poměrně významné změně z hlediska vlastnictví a strukturování firmy ČEZ, což je jedno z největších aktiv, které máme. Stejně tak je tady hrozba, myslím, že podobná jako u vás – otázka větrníků a jejich zastoupení v krajině.

No znamená, já mám trošku obavy, že to léto může být zneužito k tomu, aby tyhle věci tak nějak potichoutku, pomalu prostě prošly, aniž by občané to zaznamenali a když se pak zpamatují někdy v polovině září, tak už bude dávno rozhodnutu.

Takže rozhodně si nemyslím, že ani z hlediska mezinárodní situace nás čeká okurková sezóna, ale spíš se obávám, že prostě většina lidí tomu nebude věnovat pozornost a může to být právě období, které bude zneužito k protlačení některých velmi třeba i dlouhodobě negativních rozhodnutí.

>> Uvidíme, budeme to sledovat a budu velmi rád, když se někdy zase budeme moci o tuto událost porozpravit.

Paní Švihlíková, velmi vám děkuji, přeju vám pěkné léto, ať se vám daří i zdraví.

Děkuji moc za pozvání. Ať se daří vám i posluchačům.