Bureš: Česko zavalí nebezpečný odpad. I kvůli jednomu záchodu | DeNIMBYzace #19

Ukládat tyhle nebezpečné věci na skládku, to je časovaná bomba.

Podle současné legislativy a současného přístupu vlastně všech mám pocit, že vlastně žádné spalovny u nás v Česku téměř nemají šanci, aby vznikly.

V Česku ročně vzniká nějakých 200 000 tun nebezpečných odpadů.

Kriticky nám tady chybí nějaká kapacita na zhruba 45 000 tun nebezpečného odpadu, který bychom potřebovali spálit.

[hudba]

Dobrý den.

Když jste naposledy dávali auto do servisu, vyměňovali jste olej, zajímalo vás, kam ten olej potom putuje?

Nebo když jste byli na odběrech, píchali vás do ruky, brali vám krev, ptali jste se, kam ta injekční stříkačka potom půjde?

Nebo třetí příklad, kdy jste natírali plot syntetickou barvou.

Známe všichni tu reklamu ještě, že jo: „Až to budu natírat příště. Vy už tady nebudete."

Ptali jste se, kam, respektive když jste donesli tu barvu do toho sběrného dvora, nedali jste ji do odpadu, že ne? Tak ptali jste se, kam ta barva potom půjde?

Neptali.

Já jsem se taky neptal.

Nezajímalo mě to.

Jenomže ono se s těma materiály něco dělat musí.

Začíná takový speciální trochu díl našeho podcastu Demytizace o nebezpečných odpadech.

A mým hostem je poslanec Jan Bureš, stínový ministr životního prostředí za ODS.

Pane Bureši, vítejte.

Dobrý den.

Dobrý den a děkuju moc za pozvání. Tohle je skvělé téma.

Rád se stalo.

Tak na úvod trochu takový warm-up dotaz, abych vás malinko rozhodil.

Přesně.

Všude po celé republice produkujeme nebezpečné odpady. Ano. Je tam pár výjimek. Víte, jaké to jsou?

Eh, po celé republice produkujeme nebezpečné odpady a je tam nějaké... Je tam pár výjimek. Víme, kde neprodukujeme nebezpečné odpady.

Přesně. Jsou to přesně ta místa, kde mají vzniknout spalovny.

Aha.

[smích]

Tak musím říct, že by mě ale strašně zajímalo, kde tedy ty spalovny vlastně vzniknou, protože podle současné legislativy a současného přístupu vlastně všech mám pocit, že vlastně žádné spalovny u nás v Česku téměř nemají šanci, aby vznikly.

Jako když si uvědomíme, že jsou tady firmy, které chtějí takovou spalovnu postavit a už na tom pracují třeba 12, 15 let a nedostali se vlastně nejenom ke stavebnímu povolení, ale oni se kolikrát nedostali ani k územnímu rozhodnutí, byť mají všechno schválené, dokonce i pozemky jsou k tomu určené, tak mám pocit, že prostě u nás žádná spalovna nebezpečného odpadu nemá šanci vzniknout.

My se k tomu dostaneme i k těm konkrétním příkladům.

Vy jste měli koncem května kulatý stůl na půdě poslanecké sněmovny. Vy jste ho pořádal ve spolupráci s Českou asociací odpadového hospodářství.

Jaké jsou pocity?

Musím říct, že já jsem životní optimista, ale když jsme skončili, tak jsem měl trochu problém s tímhletím mým životním postojem, protože když si uvědomíme, že v Česku ročně vzniká nějakých 200 000 tun nebezpečných odpadů a aktuálně ta kapacita, která je v Česku, tak je nějakých 105 000 tun, které jsme schopni dneska zlikvidovat a spálit ročně.

To se bavíme o tom spálitelném nebezpečném.

Přesně tak. O tom spalitelném, nebezpečném odpadu.

A když jsem tam poslouchal právě ty firmy, ty společnosti, které tam říkaly, že mimochodem, víte, kdy vznikla poslední spalovna nebezpečného odpadu? To už je 30 let.

Přesně tak, to už je 25 let, kdy poslední spalovna v roce 2001 vznikla a od té doby prostě nám logicky narůstá nebezpečný odpad.

Vždyť si vezměte jenom, co to bylo za covidu. Každá rouškat, každý respirátor v tu chvíli byl nebezpečným odpadem.

A my jsme ho téměř vlastně neměli kde spálit, protože najednou toho bylo řádově víc, než kolik se do té doby běžně při mimoepidemických stavech prostě produkuje.

Logická otázka: kde ten odpad z toho covidového období je teďka?

No.

[smích]

Eh, zůstal v takových těch meziskladech, jak se tomu říká, prostě u firem, které se zabývají likvidací nebezpečného odpadu.

No a postupně se prostě spaluje, protože a to je další věc, která vlastně hraje v tom velkou roli – ten nebezpečný odpad se nemůže převést přes hranice.

Kdybychom třeba našli kapacitu někde v cizině, v Německu, v Rakousku, tak prostě my nemáme šanci tam ten nebezpečný odpad odvézt, protože se nesmí převážet přes hranice.

Mhm.

Teď ještě, aby diváci a posluchači měli představu, co to přesně je. Já jsem některé ty věci naznačil.

Zkuste možná ještě doplnit, co by tam patřilo. Říkal jste před vysíláním jeden hezký příklad.

Ano, tak je to krásný příklad, a to jsou třeba nemocniční pleny.

Takže představte si, že se vám prostě narodí dítě v nemocnici, dostane klasickou nemocniční plenu a tadle plena v nemocnici je v tu chvíli nebezpečným odpadem, ale když už ji potom máte doma, tak nebezpečným odpadem není.

Je to klasicky samozřejmě nejenom to, co jste říkal v tom úvodu, ale jsou to přesně především a drtivé většině jsou to i ty odpady, které vznikají právě z provozu zdravotnických zařízení, které prostě musíme zlikvidovat a jiný způsob než spálení prostě v tuto chvíli opravdu neexistuje.

Hm.

My jsme si tady připravili pár grafů. Poprosím o první z nich.

Je to ta klasická odpadová pyramida.

Ona se dá aplikovat na klasické odpady a teoreticky na ty nebezpečné, ale tam je to podstatně složitější a schválně si to zkusme vyhnat ad absurdum, jo?

Máme tu injekční stříkačku, dejme tomu.

Tak prevence, nejlepší způsob – to znamená, aby odpad vůbec nevznikl.

Tak to si představuju, že tomu pacientovi řeknu, že mu tu krev neodeberu.

Tak a nebo mu ten lék třeba nebudu dávat injekční stříkačkou, ale ústy, ale to taky nejde samozřejmě u všech medikamentů.

Jo.

Tak minimalizace. To znamená, asi bych si představoval přesně to, co jste říkal, že zvolím tedy místo té injekční stříkačky něco jiného. Ale možná i zajímavější je opětovné využití, což si představuju, že to vydezinfikuju a použiju znova, což je šílené.

To už nejde, že jo.

To to kdysi dávno, než byly vynalezeny jednorázové injekční stříkačky, tak to možná ještě šlo, ale to samozřejmě je z hlediska epidemiologického a i z hlediska jaksi šíření nebezpečných chorob typu HIV a podobně. Prostě naprosto nepřijatelné.

Ta logika té obrácené pyramidy je samozřejmě taková, že nahoře jsou ty segmenty, které máme využívat nejvíc a dole to, co máme využívat nejméně.

A když se dostáváme ještě níž, tak recyklace, ta je asi relativně představitelná, ale nevím, u nebezpečných odpadů, možná u některých částí bych si to dovedl možná představit, ale je to podle mě jenom zlomek toho, co opravdu jde.

No a když skočím úplně dolů, tak tam je to skládkování. To je vlastně stávající možnost bohužel, která pravděpodobně tedy bude nějak zakázaná.

A abychom se na ní nedostávali tak často, tak je tam samozřejmě to energetické využití, o kterém dnes bude hlavně řeč.

Vy jste to trefil.

Vždyť to skládkování mělo být původně zakázáno už v roce 2022.

Jenomže ministerstvo logicky při těch současných kapacitách spaloven přišlo vlastně k tomu, že to nejsme schopni zvládnout likvidaci spálením toho nebezpečného odpadu, a proto prodloužili ten termín až do roku 2027.

A my se budeme asi ptát, jestli se znova nebude posouvat ten termín, protože jak jsme říkali na začátku, nám tady prostě fatálně, kriticky nám tady chybí nějaká kapacita na zhruba 45 000 tun odpadu, kterou bychom potřebovali spálit, nebezpečného odpadu.

V ideální situaci bychom potřebovali 100 000 tun a my v tuhle chvíli nemáme vlastně žádné stavební povolení na žádnou spalovnu a to se obávám, že do konce příštího roku asi nikdo nezíská a neotevře žádnou spalovnu.

Takže v tuhle chvíli asi nezbyde ministerstvu životního prostředí nic jiného, než tohle prodloužit.

A to je prostě špatně, i pro nás to prostě není dobrá zpráva.

>> Já myslím, že to je typický evropskočeský příběh, kdy na jednu stranu Evropa se snaží opravdu tlačit ty státy až za hranu fyzikálních zákonů a na druhou stranu v Česku máme prostě to Nimby. Nechceme stavět vůbec nic, respektive ať to všichni postaví, ale my na to neměme chalupě.

>> Ano, přesně tak. Ne na mým dvorečku. To je ono. To je přesně tak. Postavte si to, kde chcete, ale hlavně to nesmí být u mě na dvorku. Nebo ještě lépe vůbec nikde.

>> Přesně tak. Pojďme ještě na další graf, abychom se podívali na celkovou produkci vlastně těch nebezpečných odpadů. Tam jsou úplně všechny, i ty nespálitelné, je potřeba říct. A ten trend rozhodně není klesající, je spíš růstový, takže ta produkce spíše mírně stoupá, mírně poroste.

Ono to je asi prostě dáno taky tím, že ta naše civilizace taky roste, tak tím pádem roste množství nebezpečných i normálních odpadů. To je asi logické.

A když se podíváme ještě na další grafik, tak to je spíš taková mapička. Zelené trojúhelníčky jsou právě ty spalovny nebezpečných odpadů, které máme v tuhle chvíli. Jsou to asi spíš menší zařízení, předpokládám.

>> A modré trojúhelníčky spalovny odpadů ze zdravotnictví. Takže když se na to podívám, tak to je docela rozmístěné rovnoměrně po celé republice. Proč nám to nestačí? Ta kapacita je nízká.

>> Kapacita. Kapacita je nízká. Tahle, řekněme, dopravní vzdálenosti nejsou tak špatné, nejsou tak kritické, ale velikosti a kapacita, to je velký problém samozřejmě.

>> Hm.

>> My jsme to už naznačili. Kde teď tedy končí ten spalitelný odpad, když pro něj nemáme ty kapacity?

>> Jo, bohužel z části končí v těch meziskladech, kde se hromadí, a z části samozřejmě končí i na těch skládkách, což rozhodně není vůbec dobrá zpráva.

>> Co se tam s tím může dít?

>> Hrozí nějaké třeba požáry, ekologické škody, další zátěže.

>> Tak my se tím samozřejmě zabýváme už dlouhá léta. Vzpomeneme si na několik skládek, které jsou takto kontaminované. Nela Hozeves, jen teď připomínám, třeba je velmi, velmi akutní záležitost, a tam prostě dochází nejenom k poškozování životního prostředí, ale hrozí tam samozřejmě logicky i rizika pro lidi a pro občany. To není rozhodně nic pozitivního.

Takže když s tím nebudeme dělat vůbec nic, zavřeme oči, tak lze očekávat nejenom pokutu ze strany Evropské unie, předpokládám, ale i opravdu ekologické zátěže, zdravotní problémy a tak dále.

>> Přesně tak. Přesně tak. A my prostě zavřeme oči a budeme se tvářit, že ten odpad tady neexistuje. Hlavně, aby nebyla spalovna u mě na dvorečku. To je přece to, co jde úplně jako jedno proti druhému, no.

>> Hm. Když se posuneme ještě dál, tak tam máme to, co jste vy vlastně naznačil. Máme tady nějaké 200 000 tun spálitelného odpadu ročně produkci a umíme spálit, jestli dobře koukám, polovinu v podstatě.

>> Ano. Ano.

>> Takže my potřebujeme 100 000.

>> My potřebujeme 100 000. Přesně tak.

>> Tak tady to je přesně. Současných 21 spaloven. To jsme tam viděli na té mapce. Kapacita 105 000 tun. No, to se ale opravdu nedá postavit ani během těch pár let, že jo.

>> Ale je potřeba říct, že ty firmy drží to, co ten stát po nich chce. To znamená, připravují ty spalovny, vyšívají, jak se říká česky na to, a dokonce do toho investují i peníze. Nicméně prostě neustále se potýkají s tím, že jim jsou kladeny stále a stále překážky.

Poctivě musím říct, že třeba úplně ne od ministerstva životního prostředí. Těmi hlavními hráči, kteří jim do toho dávají ty svoje připomínky a prodlužují ty procesy a blokují ty procesy, jsou zejména obce a pak samozřejmě i různé neziskové organizace a spolky, které se do toho procesu celé aktivně zapojují.

>> Tak neziskové organizace a spolky, to bych ještě pochopil. Obce, tam je to trošku z části taky pochopitelný, ale spíš možná, že nejsou dostatečně edukovaný, že možná nevědí, co to zařízení znamená, jestli tam jsou nějaká rizika, nebo čím si to vysvětlujete?

>> No, je to ten klasický nimby efekt. Prostě všichni mají obrovský strach z toho, že jim za plotem, za barákem prostě vznikne spalovna, a maj lidé mají prostě tendenci podléhat spíše těm dezinformacím nebo zkresleným informacím, než když jim někdo podá ty informace správně, vědecky, když se jim bude snažit to vysvětlit, když je bude edukovat. Prostě v tu chvíli převládají emoce. Ten mozek máme tak nastavený, ty emoce tam začnou fungovat, mají pocit a poctivě musíme říct, že třeba někdy i možná oprávně, že jim třeba klesne hodnota jejich majetku, že klesne hodnota jejich nemovitosti.

>> Jaké jsou ty argumenty? Je to hlavně hodně o emisích a tak, nebo...

>> Jsou to ty argumenty, ty argumenty jsou především samozřejmě o pohybu vozidel. To znamená my, klidná obec, v tu chvíli nám začnou jezdit kamiony, začnou nám tady svážet nebezpečný odpad. Pak je tam logicky ta havárie, která se může stát, a my tady budeme mít veliký problém. A pak je to samozřejmě to, co jsem říkal. To znamená...

>> Pardon, jen já vám do toho ještě skočím. Havárie se třeba stala v posledních 20, 30 letech? Někdy se s něčím takovým setkal, že by došlo k něčemu takovému?

>> Pak samozřejmě i to, že jim začne klesat se na jejich nemovitosti, protože když bude informace, že u nich v katastru nebo na vedlejším katastru je spalovna nebezpečného odpadu, tak jejich nemovitost nikdo nebude chtít v budoucnu koupit a klesne jejich cena a tak dále.

Těch argumentů je samozřejmě veliká spousta a některé jsou možná spíš pseudoargumenty nebo se dají snadno vyvrátit, ale spousta lidí to asi vyvrátit ani nechce. Paradoxně, ale čím samozřejmě menší obec, tak tím je to pochopitelně složitější, protože tam ten vliv na zastupitelstvo a na vedení obce je podstatně větší od těch občanů.

Na druhou stranu asi ty prostředky, který pak můžou jít do rozpočtu z té provozu té spalovny, nemusí být úplně zanedbatelné.

Je to jedna podle mého názoru, mohla by to být jedna z cest, kdy třeba navýšit prostředky, které by ty obce mohly dostat, ale je třeba si uvědomit v některých aspektech, že někdy ani tohle nehraje roli.

Eh, ten strach je prostě silnější.

Přesně tak.

Řeknu třeba příklad, který se netýká úplně spaloven, ale u nás v kraji je relativně malá obec Josefov, kde chtěli stavět větrné elektrárny. Investor byl ochoten zaplatit velmi slušné prostředky do rozpočtu relativně malé obce, která by skutečně z toho měla mít velmi příjemné příjmy každý rok.

Dokonce i vedení obce s tím jaksi souhlasilo a nemělo s tím problém, ale proběhlo obecní referendum, které má u nás poměrně silnou závaznost, a větrné elektrárny prostě zakázaly.

Paradoxem je, že investor se rozhodl, že je posune o pár možná desítek metrů dál.

Takže ty výhrady těch obyvatel vlastně zůstávají, budou koukat na stožáry, měli by problém s nějakým hlukem a tak dále, ale obec už žádné peníze do rozpočtu nedostane. Takže někdy ani ty peníze nemusí hrát takovou velkou roli.

No, se nám blíží komunální volby. Já jsem tady měl ze Svazu měst a obcí paní Vladykovou, výkonnou ředitelku, a já jsem jí říkal, že mám spolehlivý návod, jak volby vyhrát.

Chcete ho říct?

Vyvolejte strach.

Přesně tak. Přesně tak.

A vyvolejte strach, chvilku ho nechte působit a pak nabídněte řešení. Je potřeba to dělat ve dvou.

Přesně. Ten, co jde první, tak to budete vy. Budete mít fiktivní projekt ze spalovny nebezpečného odpadu. Vám to uvěří, protože v tom jste kovaný.

Ano.

Tak se zbourá celá obec a pak přijdu já a řeknu, že vám v tom zabráním a jsem starosta.

Ano.

Proč to takhle funguje? Proč? Proč prostě to bourání je u nás, nebo je to tak všude na světě? Nebo jsme v tom my Češi jako specialisti?

Nevím. Těžko se mi to vysvětluje.

Já třeba mám takové, řekněme, částečné vysvětlení k tomu, že my nevěříme našim autoritám, my nevěříme úřadům, my nevěříme těm politikům, ale ani těm lokálním politikům.

Podívejte se, jaká je průměrná účast u komunálních voleb. To je kolem 40 %.

Dědictví komunismu pořád, nebo já si myslím, že to je možná ještě starší, že to je možná ještě od Aloise Jiráska, kdy vlastně my jsme neustále byli jaksi edukováni v tom, že někdo rozhoduje za nás, v Londýně, v Berlíně, v Moskvě, v tý Vídni, rozhodujou za nás.

Jo, možná takovej ten národní pocit, že nám všichni ubližují. Ještě asi taky k tomu možná to přispělo, a že oni nám dělají jenom to zlé.

A pak bylo těch 20 let první republiky, kdy se to nestačilo možná vygumovat.

Pak už přišel protektorát, kdy vlastně taky pak byli ty komunisti, který vlastně za nás někde někdo rozhodoval, a my jsme začali si k tomu hledat ty věci, že jsme buď švejkovali, nebo jsme se jako posmívali, ale přestali jsme těm autoritám věřit.

Mám kamaráda, kterej žil dlouhá léta ve Švýcarsku, a říkal: „Švýcar je strašně extrémně jaksi háklivej na svůj vlastní majetek." Ale když se má stavět cyklostezka přes jeho pozemek, tak on vůbec nediskutuje a je to automaticky. Samozřejmě cyklostezka je veřejně prospěšná a tady je prostě ten můj pozemek.

Já mu říkám — a já mu říkám jasně — jenomže u vás ve Švýcarsku se nikdy nestane, že by ten projektant navrhl tu cyklostezku takhle skrz to jeho pole. Vždycky půjde okolo toho jeho pole, protože i on je si vědomej toho, že musí šetřit ten cizí majetek.

To je ta druhá věc, že občas se právě u nás i stává. Možná je někdy i často, že se někdy dělají i ty naschvály vůči těm občanům.

Přesně tak.

Jo.

Dobře. Zpátky ke spalovnám nebezpečného odpadu.

Kdybyste se měl podívat po trhu, teda co se připravuje nebo staví — nestaví se asi nic.

Před rokem se nestaví nic. Eh, co víme, tak se poměrně hodně připravuje třeba Cenzo Ostrava, eh, pak se připravuje spalovna v Neratovicích, což je mimochodem ten velký paradox, protože to je ten obrovský průmyslový areál, který je z velké části nevyužívaný, a v tomhle areálu chtějí stavět spalovnu a prostě nejde to.

To je zničení panorámatu podle mě.

Eh, dokonce obec změnila územní plán, aby to nešlo, což je jako další věc, která je s tím se potýkají. Mimochodem třeba i v Rybitví, kde třeba jedna z nejmenovaných společností — abysme tu nedělali reklamu — společnost AV tam chce stavět spalovnu, a to je myslím rekordman. Přes 20 let.

Record.

Ano, ano, ano.

Tam se to v roce 2015 dostali EU, to znamená vlastně kladné stanovisko z hlediska ochrany životního prostředí — z posouzení vlivů na životní prostředí.

A prostě obec do toho pustila tak vehementně, že změnila územní plán. Došlo to až k nejvyššímu správnímu soudu, ten to zrušil, takže se to znova projednávalo. Pokračuje se v tom procesu. Obec znova změnila územní plán, zase zrušilo zastupitelstvo, zase změnila plán.

Je to neskutečné.

Jo, takže takovej ten ping-pong klasickej — to je jedna věc.

Ta druhá věc je vlastně, že jedna a ta samá námitka se v tom povolovacím procesu objevuje na různých úrovních.

Přesně tak.

A dokonce i — různí aktéři se prostě řetězí — jo, různé spolky, různé neziskovky, různí aktéři, včetně obcí, dávají právě téměř stejnou identickou námitku. A jak jste říkal správně, v různých stupních. A vždycky se s tím ten úřad prostě musí vypořádávat.

Hm.

Tam je i potom problém v tom, že ten úředník je vlastně trochu chudák, protože musí vypořádávat strašné množství dokumentů, a oni ho na něčem vždycky chytí, protože je to taky jen člověk.

A teď ještě žijeme v éře ChatGPT, takže já vám tady do 5 minut prostě vysypu jako krásnej materiál, kterým rozstřelím úplně všechno, protože ChatGPT je chytrý.

Ano, já jsem slyšel takovej drb o tom Cenzo Ostrava, že to tam zhavarovalo na něčem úplně banálním — nějaký rozhodnutí o odkanalizování toalety v administrativní budově. Je to pravda?

Přesně tak.

A samozřejmě, když se to takhle řekne, tak každýmu, kdo má trošku selského rozumu, tak musí být jasné, že to byla jenom zámínka.

Mhm.

Že to nebyl ten fatální důvod.

A o co tam teda šlo? Že to nějak jako projektant špatně nakreslil?

Bylo to tam prostě špatně vyřešené z pohledu odkanalizování, a v tu chvíli prostě se na tom jaksi dovedli otočit.

Trubka měla špatnej sklon prostě.

Asi, asi zřejmě. Asi tak. Tenhleten detail úplně neznám, to se, přiznávám, ale eh trochu to na mě působí, že to možná i od toho rozhodujícího úředníka byl alibismus pro to, aby to mohl sundat, protože ale nesouviselo to vůbec prostě s tou spalovnou jako spalovnou, s samotným provozem.

To vůbec nesouzelo, ale paradox je právě — a to je ono — ten úředník radši to shodí na takovéhle banalitě, eh, protože ví, že je to pro něj méně jaksi zatěžující a méně nebezpečné, než se s touhle, řekněme, prkotinou vypořádat a klidně to pustit dál.

Bohužel se s tímhletím setkáváme často i u soudních rozhodování.

Hm.

Zmínil jste taky to rybitví.

To je taky nekonečný příběh. Ono se to dostává hodně i do médií. A když vlastně neznáte moc jako o co přesně tam jde, tak to na vás, jak musím říct, působí opravdu negativně. Slyšíte jako nebezpečný odpad a spalovna. Říkáte si: to je bídák ten investor.

Jak moc vlastně působí toto i na ty úředníky, kteří o tom rozhodují? Že se o tom hodně píše, že každý proces, který má nějaké milníky, tak je příležitostí pro to, aby se o tom psalo a podobně.

Eh, úředník by správně měl být nezávislý, ale nežije ve vzduchoprázdnu. Přesně tak. Každej někde bydlí a někde žije. A čím blíž jste k tomu danému problému, tím samozřejmě je zachování si té nezávislosti samozřejmě, řekněme, složitější a složitější. Eh, řekněme to takhle diplomaticky.

No. [smích] Dobře. E, my se tady bavíme i o povolovacím procesu a já tady mám připravený diagram, který vlastně ukazuje, eh, jakým způsobem to funguje. Je to velice jednoduché, jak je vidět. [smích] Ano, to je naprosto přehledné, krásně čitelné, každý se v tom zorientuje.

Tedy takový investor, když přijde třeba ze zahraničí a uvidí takový diagram, tak si řekne: "U vás v Česku je to jednoduchá záležitost, tak jdeme do toho." Vy, co jenom posloucháte a nekoukáte, tak tady před námi je prostě opravdu cosi, co vypadá jako vývojový diagram nějakého počítačového programu. Je tam spousta políček, spousta šipek, spousta výhybek.

Co je vlastně nejtěžší? Je to ta EA na začátku nebo spíš něco pozdějšího?

U těchto věcí, o kterých se tady v tuhletu chvíli bavíme — že možná ta EA není tak úplně nejtěžší, protože získání EA na začátku u spousty těch investorů, o kterých jsme se tady bavili, e, ve kterém jsme to získali, ale nebo ne my jsme to získali, oni to získali, e, tu — ale eh ty procesy, které potom následně navazují. To znamená tam, kde v tu chvíli do toho začne vstupovat eh, řekněme, více ta samospráva a úředníci, kteří působí eh v rámci sice výkonu státní správy, ale v rámci samosprávy, to znamená jak na ORP, tak bohužel často i na tom kraji.

Pomůže v tomto smyslu novela stavebního zákona, která se teďka finišuje a bude schvalovaná?

No uvidíme, protože musím říct, že ta novela stavebního zákona má možná dobrou ambici, ale to provedení je takové, takové, takové české prostě místo eh podrobného procesu, který by to mělo projít, aby se vychytalo co nejvíce — nikdy se nevychytá žádná moucha, ale co nejvíc těch mch — tak se to předalo do poslanecké sněmovny formou poslanecké novely. A tady neprošlo to ani mezirezortním připomínkovým řízením a do toho prostě chodí teď ty pozměňovací návrhy, kdy jenom z té vládní koalice je jich na několik set stran.

A to si myslím, že to bude, jestli tohle projde, tak to bude velký problém a možná to bude větší chaos, než jaký tady byl doteďka. Ale všichni bychom si přáli, aby nebyl logicky.

Jo.

Takže pro nás by asi největším postupem v tuhletu chvíli i z ochrany životního prostředí bylo, aby si, aby se tyhlety některé klíčové věci dostaly do režimu, řekněme eh státem jmenovaných eh záležitostí, které by měly zvláštní přístup. To znamená stavbě ve veřejném zájmu, abych to zmínil přesně.

Já jsem se na to chtěl zeptat, protože ta stávající novela, jak teďka vypadá, tak definuje eh jako stavbu veřejném zájmu vlastně bytový dům nad 10 000 m². Je potřeba to dodefinovat, dát tam prostě ty komerční stavby, dát tam tady tu infrastrukturu, dát tam elektrárny, dát tam spoustu dalších věcí.

Eh. Vybavenost. Já se přiznám, že třeba zrovna stavbu veřejném zájmu jako bytový dům, bytový komplex nad 10 000 m² si nedovedu představit, jo, že by to pro mě osobně tohle zrovna stavba veřejném zájmu není.

Ale přitom tam to explicitně — přitom to tam přesně, dokonce je tam explicitně, že se v tu chvíli může i vyvlastňovat pozemek, což si myslím, že je velmi špatně. Pro bytový dům, to je eh bytový komplexy na 10 000 m², to už dělá velký investor. To nedělají obce. Nedovedu si představit hlavní město Praha, že by tady stavělo takový bytový komplex.

A vlastně my tady dáváme do ruky soukromému investorovi poměrně silnou věc. To znamená vyvlastňování ve veřejném zájmu. Když to zrovna takováhle věc, kdy my tady víme v tuto chvíli, jak jsme na tom s ukládáním nebezpečného odpadu, tak takováhle věc se nám tam neobjevuje. Ale mám signály, že bychom mohli se dočkat nějakého pozměňovacího návrhu i od některých kolegů z vládní koalice, které by tam takovouhle věc mohli zavést.

A já za sebe říkám, aniž bych ho v tuto chvíli viděl ten pozměňovací návrh, byť se říká, že ďábel se skrývá v detailech, tak pokavadž to bude takto, tak si myslím, že bychom to mohli podpořit i my.

Laicky mi připadá, že bychom vlastně na začátku si měli nějak definovat, co to je veřejný zájem státu jako na fungování vlastního provozu. Tam by měla být prostě ta energetika, ta doprava a všechny tady ty věci.

Obrana, bezpečnost.

Přesně tak. Obrana, bezpečnost, zdravotnictví, školství a prostě infrastruktura, která nám umožňuje provozovat ten stát, by měla být v podstatě svatá, že jo.

Pak je ještě jedna možnost, která si myslím, že by mohla také fungovat, a to je, že by se v určitých segmentech, v některých částech ta strategická infrastruktura, ta stavba veřejném zájmu, třeba definovat i usnesením vlády, aby tam byla ta operativnost větší.

My jsme tohle vyřešili v minulém volebním období u věci, která také budí veliký rozruch. A to je ukládání jaderného odpadu, kdy my v České republice máme pouze několik málo lokalit, kde ten odpad může ukládat. Ta spalovna teoreticky může být téměř všude. Nicméně uložit jaderný odpad, to není tak jednoduché. Musí tam být správné geologické podmínky a tak dále a tak dále.

A tam jsme nakonec se podařilo vydefinovat, že o tom určení nebude rozhodovat parlament, jako to navrhovali někteří kolegové, nebo to nebude schvalováno třeba v obecním referendu, protože to by se nikdy neschválilo, ale že to bude určovat vláda jako vrcholný orgán exekutivy.

Dobře.

Tohle si dovedu představit, že by mohlo fungovat i tady.

Mhm.

Uvidíme.

Diskutujeme dnes zejména o spalovnách nebezpečného odpadu. Některé ty projekty už jsme tady zmínili. Přesto z vás zkusím vytáhnout ještě nějaké kuriozity z toho povolovacího procesu, jestli třeba něco ještě nezaznělo na tom kulatém stolu, o čem jsme tady nemluvili.

No, jednu kuriozitu mám. Eh, já nevím, jestli to vaši diváci a posluchači ví, ale představte si, že my tady v České republice máme v tuto chvíli zvláštní spalovnu nebezpečného odpadu, která je mobilní.

Mhm.

Je to loď.

Je to loď. Je to loď, jmenuje se Perun a už funguje.

Nefunguje.

[smích] Já jsem se těšil.

Nefunguje. Nefunguje. Je postavená. Mohla by fungovat.

Dokonce stát na ní poskytl poměrně významnou dotaci ze svých prostředků.

Ta investice tuším byla někde kolem 160–170 milionů a asi 130 milionů tam byla dotace ze státu.

Tahle loď by mohla trochu eliminovat ten NIMBY efekt, o kterém jsme tady začali ze začátku mluvit, protože se bude plavit.

>> Přesně tak.

Mohla by prostě plout. Sveze se tam nebezpečný odpad, spálí se, popluje, popluje kousek dál a vlastně v tuto chvíli se ještě nenašel ten odvážný člověk, který by aspoň povolil zkušební provoz a kde by se mohlo ověřit, jakým způsobem tahleta loď vlastně funguje. Má spoustu těch povolovacích procesů už za sebou, ale v tuhle chvíli ještě nemá ten předfinální – a to je prostě povolení do zkušebního provozu.

[smích] Neuvěřitelný.

Já si představím, že se to povolí a nastane specifická fáze NIMBYsmu.

Ty lidi dostanou jako informaci, že zítra u nás bude Perun. [smích] Přijdou s transparentem, zablokují silnici, která by tam mohla nebo kterou by se mohly navést třeba ty nemocniční odpady, které by se tam mohly spálit.

>> Vodáci budou protestovat.

>> Vodáci budou protestovat.

No, žijeme v zemi příběhů skutečně.

>> Ano.

Ano.

Česko – země příběhů.

Hezký.

[smích] To je hezký titulek, že jo?

>> To jo.

>> Česko – země NIMBY příběhů.

Možná bohužel.