Portlík: Praha ztratila tempo. Dopravu už nejde jen „řídit krizově“ | Chuť moci #147

A vlastně vím jednu věc, stejně jako vy, že prostě nechci trávit svůj čas v dopravních zácpách.

No a Piráti tenkrát měli podmínku, že prostě do koalice nepůjdou. Piráti musejí mít dopravu a že to je jejich striktní podmínka.

Do Prahy přijíždí každý den v pracovní dny od pondělí do pátku podle dat operátorů zhruba půl milionu mimopražských každý den za prací.

To metro D. Problém je v tom, že vlastně tam je problém v samotném zadání.

---

Dobrý den, já vás vítám u dalšího dílu našeho politického pořadu podcastu Chuť moci.

Dnes je s námi muž, o kterém se mluví stále více a více v souvislosti s komunálními volbami v hlavním městě Praze. My jsme slíbili, že se jim věnovat budeme, stejně jako jiným komunálním volbám, ale právě specifická je v tom, že má vždycky vliv na celostat a naopak.

Takže s námi je dnes pan Tomáš Portlík, který vede kandidátku ODS v hlavním městě.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Jen abysme byli úplně pragocentričtí, tak samozřejmě tady zkusíme taky dát nějaké přesahy do jiných měst. Ale víte, tady u nás ještě nebyl. Tak mu pokládáme takové otázky, aby jako lidé měli trošku přehled o tom vlastně, kdo se uchází o jejich hlasy. Takové otázky základní.

Řekněte mi, tak vy jste starosta na Praze 9, tak jinak začnu. Na magistrátu pražském jste radní, ne?

>> Ne, jsem předseda klubu Spolu.

>> Předseda klubu Spolu není radní. Tím pádem se edukujeme před volbami. Ale zastupitel jste?

>> Zastupitel jsem.

>> Tak jsme se edukovali všichni. Tak mi řekněte, jak chutná moc. Víte, mnozí si myslí, že člověka lákají peníze. Ona jsou asi dobré, ne? Na městě v Praze. Jedni by nechtěli být v centru pozornosti, někdo to miluje – kamery, rozhovory, podcasty. Séji to vůbec za to? Proč to séji za to?

To já úplně nevím, jo, protože já jsem zrovna touhletou otázkou přemýšlel na našem kongresu občanské demokratické strany, kde přišel Saša Vondra a on říkal, že Henry Kissinger parafrázoval ten jeho výrok a řekl, že moc je největší afrodyziakum.

Jo a já takhle sleduju, poslouchám toho Sašu Vondru a říkám si, jak afrodyziak – vždyť je to, jako vždycky člověk někde visí, všichni mu jakoby nadávaj, on má nějakou kompetenci, ty zákony často jsou proti tomu, abyste tu kompetenci vykonával. Teď máme ještě ty sociální sítě, takže vám tam píše kdekdo. Mně to třeba nedá, takže odpovídám v jednu v noci o víkendu, že jo. To samozřejmě manželka je úplně nepříčetná, to jí rozumím, ale já zase si neumím představit, že tam prostě nechám někde debatu otevřenou, takže když vidím tu notifikaci, tak odpovím.

A říkal jsem si vlastně, jaký afrodyziakum to pro někoho může být, jaký adrenalin to pro někoho může být, protože já jsem nevím, jestli stará škola, ale vlastně mně se nejvíc líbilo takové, takový ten úvod od Margaret Thatcherové v letech na Downing Street, kterému bysme se možná dnešním pohledem smáli, ale ona vlastně říkala, že základ té politiky spočívá v altruismu, že to je prostě služba veřejnosti a že člověk samozřejmě musíte mít nějakou chuť tu službu dělat, nějaký pocit.

No a já vlastně jakoby k té ODS jsem měl takový vztah tím, že jsem měl dědečka v emigraci – on ve Spojených státech, kamarádil se s Ferdinandem Peroutkou, s Anou Vrzáňovou a v podstatě taková ta část té emigrace tam vytvořila skupinu. Tak jsem byl vždycky vychovávaný v tom, že by bylo dobré, kdyby se ten komunismus nevrátil.

No a protože jsem byl kluk z Proseka a chodil jsem prostě na základku v Česku, kde bydlel Václav Klaus, kterého jsem tam potkával v době, kdy byl premiér, tak vlastně, když mi pak bylo 18, tak jsem si říkal: musím se někam přihlásit, kdyby se někdo vracel, abych to měl jako jasno.

To byl nějaký první rozměr a nikdy jsem nechtěl ani kandidovat na radnici, ale vždycky jsem měl sny, co by bylo dobré. Říkal jsem: obnovit park, opravit tuhletu cestu, tady by mohl dělat něco ten, tady on jde. Už jsem pak dělal byznys, měl jsem svojí firmu a vlastně v té době najednou jsme tam měli takového zlobivého starostu a říkal jsem si: on to dělá jako blbě.

Tak jsem řekl Honzovi Jarolímovi tenkrát, který tam byl od roku 90, taky vlastně částečně drexlerovské rodiny. Říkám: proč to nedělatevy? Vždyť jste slušný prostě. A on říkal, že by ho měli nechtít.

No a takhle nějak prostě vznikla naše spolupráce a to byl rok 2006, kdy měla ODS přes 50 % a já jsem se tenkrát nechal napsat na nějaké páté nebo šesté místo kandidátky v jednom z volebních obvodů. Ale jak měl Pavel Bem prostě vysoký výsledek, tak já jsem se tam dostal. Já jsem původně ten záměr neměl, ani jsem si říkal, že nebudu prostě chodit na radnici.

Dneska jsem za to rád, protože vlastně ta druhá část té politiky byla o tom, že jsem si vlastně tímhletím prostřednictvím mohl splnit takové ty dětské sny. Říkal jsem si: a tady by byla třeba dobrá cyklostka a ten park, protože v něm neteče voda, a najednou vlastně se to vytváříte jeden úkol za druhým, co by ještě bylo dobré. A asi to zná každý z praxe, a najednou už letíte a máte tempo, protože to prostě musíte odbavovat.

Ale vlastně, když se na to takhle podívám zpětně, tak jsem za to rád. Nejde o to, jestli stříháte tu pásku. Nejde o to, jestli vás s tím lidé spojují, ale že vlastně máte ten svůj pocit, že to jako k něčemu, že to má smysl.

>> Hm, hm.

>> Ta Margaret Thatcherová – ta jejich slova se může říct hodně. Jo, ta její slova o tom altruismu, já nevím, jestli by to věděli stejně horníci, do kterých nechala střílet, že jo. A protože chudáci neměli co jíst, no, tak si dovolili demonstrovat. Tak oni to spočítali, protože ještě když byl pohřeb, tak jí házeli vajíčka na rakev.

Jo, ale to prostě, když máte silný názor, tak se to s tím nese. A myslím si, že v té politice taky patří to, že člověk má jít prostě občas proti proudu, že má mít nějakou odvahu, a s tím souvisí, že musí být za některé věci nebo nemusí být za některé věci – neoblíbený. Když to řeknou eufemicky – ale třeba velmi nenáviděný – prostě když je silný v těch názorech. A Margaret Thatcherová byla pronikavá.

>> No tak určitě.

>> No já jenom, že bez znalosti patřičné historie bych pak já se musel uvést, abysme – aby ona nebyla ta Thatcherová jen železná lady, ale mnoho jí nemohlo v samotné Velké Británii a i za jejích do dneška jí nemůže přijít na jméno.

>> S výjimkou Falklandy. Určitě za hranicemi.

>> No tak já si myslím, že o tom si Argentína taky myslí svoje, že jo. A to je zajímavé, že se nikdo nikdy nezeptal těch pár lidí, co žije na Falklandách, jo. Ale v Argentině a tam – na to mají ve Velké Británii – je to stejně zajímavé, jak se vede válka o kus země. Jenom tak, že?

Ale to nechme, protože se bavíme teďka o komunálních volbách.

Tak je nějaká hranice, kdybyste toho nechal, třeba když sedíte na sněmu a posloucháte jeden projev za druhým? A říkáte si jako, nebo když vám někdo nadává, tak si říkáte: „Ty jo, mám já to vůbec zapotřebí."

To já vás jako překvapím, ale vy tu hranici vlastně podrobujete nějaký revizi strašně často. Je to o nějaký víře, s kterou to děláte, a ta víra je prostě pravidelně zkoušena různými způsoby. Vy si vlastně říkáte: „Není to moc," a pak si odpovídáte tu cenu, kterou to pro vás má. Protože když neznáte tu cenu, tak jste vlastně chaotik nebo jste úplně ztracenej.

A pro mě ta hranice existuje, protože kdybych měl dělat něco, co je v rozporu s tou vírou, co je v rozporu s tím, co mám prostě za těch dvacet let za sebou i s těma výsledkama, tak bych to prostě nemohl dělat.

Stejně tak jako ten důvod, jak jsem říkal na začátku, proč jsem do toho vstoupil. Když jsem šel do ODS, tak mě vůbec nenapadlo, že budu někdy kandidovat nebo že budu poslanec. Takový scénář jsem prostě neměl a ani nějakou takovouhle úvahu.

Ale říkal jsem si, že je dobrý, když máte v některých věcech nebo pohledech na demokracii, na život, docela jasno. A že když se pak prostě něco stane – protože obvykle ty společnosti často jsou podrobovaný různým zkouškám – že aspoň víte, kde jste a jestli si rovnou máte zabalit kufry a někam zmizet, protože jsou prostě věci, kterejch se nezdáváte.

To mi připomnělo jednu věc. Před volbami, myslím celostátky, ale i kolem těch posledních komunálek, už tehdy to začínalo.

Ale teďka, jak byly celostátky, to kulminovalo. Velmi často jsem došel k tomu, že jsem vedl rozhovory s různými členy ODS, kteří byli… Vy mluvíte o víře. Podle mě víra je věc eshatologická. Já radši spíš mluvím o přesvědčení v tomhle případě. Ale kteří samozřejmě veřejně drželi basu, pak v tom soukromém rozhovoru říkali: „To je ale hrozný. Tak ta ODS už není ta ODS, do které my jsme vstupovali. Už je to nějaký spolu, který prostě my tam kumbaja se za ruce vodíme obrazně řečeno po louce lučního kvítí a tak dále." Nebo s lidovci… To už je celosť. Teda, vy se v Praze zas tak s lidovci nevodíte. Ale stejně jako drželi tu basu a říkali… Pak třeba říkám: „No dobře, ale jsme se sešli a říkám: Tak ale todle vždyť to je úplnej nesmysl."

Říká: „Jo, já jsem jim to na tý ústředním výboru říkal, no ale oni jsou zaťatí. Nemáte vy vlastně takovej pocit taky, jakože sebezapření? Jestli už ta strana není úplně jiná strana."

Rozumíte, jo?

Jestli už nejsou takoví, jak se říkalo, stopkovatilý?

Ne, vůbec. Třeba kdybysme šli za ty dveře a vypnuli bysme ty kamery, a asi bych vám řekl úplně to samý, co teďka řeknu ve studiu.

Já si myslím, že trošku je naše chyba, že furt přemýšlíme, že ty ostatní by se měly přizpůsobovat našemu vledu. Takhle to není nikde. Není to takhle v žádný straně. Vždycky mám mít nějakej svůj názor a snažit se ten názor prosadit.

Já třeba jednu dobu strašně konvenoval program Svobodných.

A musím říct, líbil se mi v některých ohledech prostě líp, víc než ten náš. Ale nikdy bych neudělal to, že bych zrušil svoje členství v ODS a šel do Svobodných, protože se mi líbí víc ten program. Vždycky to pro mě byla inspirace, soutěž. Říkal jsem si: „No, tak si to musím víc přizpůsobit k tomu, co mně vyhovuje," a vlastně zatím musím jít.

Proto taky jsem se rozhodl, že budu kandidovat na prvního místopředsedu. I když jsem o tom rozhodnutí dlouho přemýšlel, protože jsem si říkal: kritizoval jsem rozpočtové určení daní, dotační vztahy v hlavním městě Praze, protože to je prostě socialismus par excelance. Ale nebudu s tím teďka prudit a otravovat, když se mě na to nebudete ptát.

A vlastně mi chybí to, že není daňová reforma. Vlastně chtěl jsem, toužil jsem po důchodové reformě. Ale to jediný, co vlastně Marián Jurečka – a zase klobouk dolů, že to udělal, protože jinak bysme se zbláznili z provozních výdajů – jsou vlastně parametrické změny.

Ve zdravotnictví si myslím, že je potřeba si říct. Když se teďka bavíme o nákladech za bezpečnost a vlastně vůbec o tom, co jsou naše priority jako společnosti, tak ten rozpočet celej bude potřebovat strukturální změny. Ale teďka na tom politickým kolbišti je to tak, že by ty strany závodily v tom, co kdo přendá z kterýho balíčku a kam to dá, aby to jakože dobře vypadalo. Ale nikdo nemá tu odvahu vlastně jít do těch strukturálních změn.

A součást toho mýho přemýšlení byla o tom, že jsem si říkal: „Ty jo, když jste v opozici, to znamená, že jste dole, tak nemáte moc co ztratit." A to jsou přesně ty chvíle, kdy mají ty nápady vznikat. Že pak neprosadíte třeba sto procent těch nápadů, no, to je běžný. Ale že z toho může vzniknout něco zajímavýho, že to je prostě ta šance – tak to si myslím, že je dobrý.

A to mě vždycky třeba lákalo i v Praze u sebe. Že vlastně vyhrát vyhranu bitvu, to to není o tom přesvědčení, nebo to jste někde, kam vítr, tam plášť – prostě stéblo, které se odhýbá podle větru. Ale udělat to vlastně v situaci, která je náročná, která je těžší a která je složitá – tam si myslím, že se mají projevovat ty lidi a tam si to má člověk říct.

Včely, když se vrátím úplně zpátky, prostě nemyslím si, že je důležitý, jak kolem jsou a jestli mně se tam líbí víc nebo míň. Ale že když se mi něco nelíbí, tak si to mám prostě projektovat do toho obrazu svýho.

Byla tady Eva de Kroa, teďka předposlední díl, dejme tomu, a ta říkala, že ona není ODS, že ona je Spolu. Vy jste ODS. Jste zároveň oba dva ve straně. Teda poslanci či poslankyně, vy jste starosta a zastupitel a předseda pražského ODS a tak dále.

Jestli je něco, co vám nastávající Spolu vlastně nelíbí. Je to vůbec ODS nebo je to Spolu? Už tomu nerozumím.

Teďka je to… A to, že tomu nerozumíme dobře, ale že tomu nerozumí voliči, je evidentní podle volebních výsledků.

Tak takhle – oni ty voliči… My jsme nevyhráli, ale ten součet těch hlasů byl vyšší.

Ale to si myslím, že jsou otázky, které jsou nekonečný. Ale třeba já to zkusím na ilustraci jinýho případu.

Já si vzpomínám, když jsme měli starostu Pavla Novotnýho, který měl takovou – nebo má takovou oblibu – že prostě rád porušuje všechny možný stereotypy. A pak ho honí půlka společnosti.

A měli jsme takovýho konzervativce, který čím dál tím víc došlo ke konzervatismu, ačkoliv začal trošku v liberálním proudu. Honzu Zahraďala.

A ty dva se strašně neměli rádi. Přinejmenším na sociálních sítích, jak to měli v zákulisí a když se vypnuly kamery nebo sociální sítě, to jsem nikdy u vás nechtioumal.

Ale ten jejich jako různý střed, jako ta hádka o různou podstatu – ať už to bylo zahraniční politiky, ať už to bylo ve vztahu k migraci a tak dál – to prostě pro mě bylo jako koření a já jsem to docela rád sledoval.

A pak samozřejmě vznikaly vždycky proudy, kdy část toho proudu by nejradši upálila Honzu Zahraďala a část toho proudu by utrap... eh, upálila Pavla Novotnýho.

Ale já si myslím, že k té ODSce to trošičku patří a že v tom ta ODSka má specifickou pozici, protože vlastně po roce 89, když Klaus ODS zakládal, tak Klaus hodně spojoval vlastně Českou republiku a její demokracii vlastně s jakýmsi liberálním pohledem na ekonomiku a vlastně s ekonomickým progresem.

Tomu se přizpůsobovalo věci, ale zároveň tím, že to vlastně bylo po tom bolševíkovi, tak ta ODSka dostala do vínku i něco dalšího a to bylo takovej ten hodnotovej režim. Protože tím, že vyhrála vlastně, tak jako stražit tu demokracii a najednou vlastně se v tý ODS spojuje to, že máte držet nějaký hodnoty a nějakej vývoj společnosti, ale zároveň jim dávat tu legislativní kompetenci.

A v tom ta ODSka to má jako trošičku složitější.

V tom se prostě musí hledat a v tom se prostě musí vyvíjit, protože nechci teď kritizovat tady prostě jiný politický strany, ale někdo říká: „Já jsem strážce hodnot" a vy se zeptáte: „A jakých?"

Řeknu: „Brodená politika, jo, a nebo něco dalšího."

Ale u té ODSky se to tak jakoby předpokládá.

A zrovna teďka ty poslední čtyři roky – to si myslím, že je něco, na co jsme absentovali. Protože jak byla krize na Ukrajině, jak prostě nastupovala velká inflace, nebo jak byla velká inflace vlastně v době toho, kdy Petr Fial přebíral tu vládu, tak jakoby najednou prostě fokus na tyhle témata prostě znamenal, že jsme absentovali prostě na ty vlastní domácí témata a to si myslím, že bylo to, co nám prostě k tomu vítězství chybělo.

No tak taky možná k tomu chybělo to, že jste zapomněli, že vás volí dospělí lidi, kteří nepotřebujou vychovávat v tom, co si mají myslet, nebo já nevím.

No tak jako inflace nákladová – to asi víte – něco jiného než poptávková třeba.

>> To je pravda, ale predikce ekonomiky prostě související s nějakým číslem a stabilitou je vždycky pro tu společnost podstatně klidnější, když nevíte, jak se to prostě bude chovat ten další a další rok.

No tak jako to nechme.

Jenom chci říct, že prostě když začínala vláda Petra Fialy, tak ta inflace za ten rok předchozí – pokud si teďka si pamatuju správně – byla asi 2,3 nebo 2,8, >> ale pak vyskočila.

>> Pak to skočilo na 17.

>> 17, 14, 2.

>> No to už fakt nemá co stražovat, že jo.

>> No, ale schová se to konstantně, už to neskáče.

>> No dobře, ale tak když vám to stojí, abyste se dostali na původní čím, aby muselo všechno zlevnit o ten jako kumulativ – kumulovaný poděk, že jo, zhruba 35 %, jo, že jste museli mít 35% deflaci.

>> To je pravda, ale při deflaci, když byla v roce 2010 nebo 2011 nějak, jak se nám pohyboval, to jsme taky nadávali.

>> To jsem nenadával.

>> A pak jsme se dostali do situace, že banky přemýšlely, že by vlastně jsme jim platili za to, že tam budeme mít spotřebitele. Dělá se to jako zlatý důl, tak.

Ale eh, poslední věc, jo.

Doporučil byste politickou dráhu svým dětem a proč?

Hele, asi vůbec ne, protože si myslím, že ta politika je vo nějakým osobním vnímání na svět – jestli ten svět v nějakým souladu toho, jak já ho cítím, jestli já mám chuť do toho prostě promlouvat, >> jestli mám pocit, že když do toho promluvím, že tím i něco jako zvládnu, jestli jsem jakoby schopnej prostě pak v čase, kdy se člověk pro to rozhodne, nést nějakou zátěž a prostě takovej ty koule na nohou, který vám tam prostě občas přibývaj. A myslím si, že to je jako ryze osobnostní rozhodnutí a že si ho každej prostě musí udělat sám.

A myslím si taky jakoby u těch dětí – kdyby to člověk doporučoval dětem – že je strašně jako špatně jít třeba do politiky, když prostě dostudujete školu a prostě najednou se rozhodnete, že budete v nějaký straně a že tam budete za něco kandidovat. Vlastně taková ta zralost jako je důležitá.

Koneckonců Churchill vlastně říkal hrozně hezkej výrok o tom, že prostě kdo není ve 20 liberál a ve 30 konzerva, eh, tak vlastně to platí.

A myslím si, že tím vlastně Churchill definoval takovou tu zralost, která je v čase a že teprve, když je člověk nějak jako ukotvenej a vlastně ví, co od života chce a nechce, tak teprve pak nějak začíná ten jako ta úvaha o tom, jestli vstoupit.

Čili já bych – když děti budou nějak politiku vnímat jako součást našeho dění, co se kde děje – budu strašně rád. Ale že bych jim něco doporučoval, to bych se, to bych se skoro děsil.

>> Tak já tady upřesním věci.

Já jsem se jenom usmíval, jak jsem mluvil, protože my jsme tady jednu mouchu nechali vyhnat, když jsme začínali, druhá nám sem přibyla.

To je bod jedna. S tím Churchillem – pokud já si dobře pamatuju – tak on říkal, že kdo ve 20 není levicový, tak nemá srdce a kdo ve 30 ještě pořád, tak nemá rozum.

Takhle to bylo.

>> Rozum.

>> Liberál a konzervativist tam v tom nebylo.

>> Progresivní liberál.

>> No ono takhle, jakože ten kulturní liberalismus je v podstatě nový výmysl.

Takhle si to řekněme, jo.

Eh, ale tak to je jedna věc.

Druhá věc je – eh, teď se omlouvám – nebylo to 2,8 v roce, rok 21 ta inflace, ale 3,8.

Tak takže pak to skočilo 14.

A teď pojďme k té politice, když o tom jsme.

Jo, já jsem si na vás vzpomněl. Tomu nebudete věřit. Předevčírem.

Jo, taky jsem si na vás vzpomněl.

Před předevčírem. Zkrátím to.

Vzpomněl jsem si na vás v pondělí, v úterý.

Jo, každý den.

Eh, pak taky ten týden předtím jsem si na vás vzpomněl a vám řeknu, kdy.

Jo, >> můžu si sundat sako.

>> Ano, ano.

Toto já vím, že už těšíte, o čem bude řeč, tak se bude lépe.

>> No, začínám se tady trochu potit.

>> Potit, že?

E a já jsem si na vás vzpomněl proto, protože jsem jako jel na jižní spojce, jo, vy jezdíte na skútru, tak se člověk proplete.

Teď jste porušení pravidel, ale já bych to dělal taky.

Takže a teďka jedu a tam jsou ty billboardy.

Rozumíte?

To má sportlík, že kandiduje na primátora a pod tím: „Dám Praze tempo", jo. Jedu na té jižní spojce, tam 80, tak jsem to fotil, jo, proto jsem se díval na ten mobil, abych se tady přichystal – jsem si to, jo.

Tak já vám to řeknu.

Já jsem fotil čtyřikrát, jo, čtyři dny jsem si to fotil a už mě to přestalo bavit.

To samé, jsem prokázal ke stejným hodnotám.

Mimo >> pem, co, co dneska taky jste si na ně vzpomněl?

Dneska ne, dneska jsem tam nejel a dneska si vzpomněl, protože jsme se jako... Mám vám to mám to ukázat, nebo mi to budete věřit?

Jo, tak hele, takže tady mám jednou, rozumíte?

„Dám Praze Tempo, Tomáš Portlík na primátora."

Jižní spojka 80, hodně povolená, takže můj nejrychlejší výkon v tu dobu byl 18 km/h.

Pak jsem tam naměřil 9 km/h.

Tady jsem si to vyfotil s tím vaším billboardem, jestli chcete vidět.

To jel docela rychle.

>> To bylo docela rychlé.

No, pak tady mám 4 km za hodinu. To bylo 5 za hodinu.

>> To se přiznám, že rychleji běhám.

Tak no a teďka si vezměte, že tam jedete s vámi spousta spoluobčanů, že jo. A u toho si dobře prohlížíte billboardy s Tomášem Bortlíkem, který chce dávat Praze tempo na silnici, kde je povolená 80 a vy tam jedete 10 km/h.

Je to zprůměruju.

Eh, necítíte se trapně?

Takhle já nechci spekulovat o tom, jestli to třeba jako levice schválně někdy nebrzdí ty dopravní stavby, abyste vlastně jako třeba nemohl porušovat dopravní předpisy.

Jo, ale já to tempo takhle vlastně mám, protože jak jste říkal na začátku, jezdím na tom skúteru a vlastně vím jednu věc, stejně jako vy, že prostě nechci trávit svůj čas prostě v dopravních zácpách a i když si u toho můžete vyřešit prostě pár kólů takzvaných, tak vlastně nakonec zjistíte, že už nemáte komu volat pro to, kolik tam strávíte času.

To hrozný.

Jo, čili mě toto samozřejmě trápí a když o tom mluvím a když je tam to slovo tempo, tak já jsem prostě na tempo zvyklý, ať už to, že si prostě tam vezmu toho skúteru.

Ale pojďme ke konkrétním věcem, který člověk má jako za sebou.

>> Dobře, tak tahle konkrétní věc. Vy chcete dávat Praze tempo. Jste tam čtyři roky s piráty, po čtyřech letech s piráty. Vy se teďka tvářite, že si to nepamatujete moc, ne?

Já se, já se celý čtyři roky, když si mě dáte do rešerše, že jo, do Googlu, tak vlastně mám ve zvyku jako ty věci, který se mi zdj jako špatný nebo který se mi prostě nelíbej, tak mám ve zvyku prostě napalovat rovnou a zbytečně neschovávat, protože to se vám vždycky jakoby vrátí jednoho dne.

A když dobře, tak jinak, tak zkusíme to jinak.

No co si tak myslíte, že si myslí běžný volič, když jede na jižní spojce s povolený 80 km/h a v těch 10 km se pořád dívá na billboardy s Tomášem Bortlíkem, kterej slibuje, že Praze tempo a to jeho tempo je 10 km/h od 7 od rána do 9 do večera?

>> No prostě když se volič na ten billboard podívá a řekne si, může tenhleten chlapík, co je na tom billboardu, dodát Praze tempo a třeba bude trošku si to dá do Googlu a řekne si, tak si dáme, jako kdo je Tomáš Bortlík.

A teď co zjistí, že 25 % výstavby z celý Prahy je z Prahy 9, že největší část výkupu zeleně na městský části, ne přes magistrát a vlastně revitalizace parků je z Prahy 9, že jediný, kde dneska vznikají základní školy za posledních 30 let v číslovaných městských částech, je z Prahy 9.

No tak to tempo tam prostě je.

A co se týče té dopravy, tak to je samozřejmě věc, která nás pálí jak hodně všechny. Myslím si, že každá ta koalice měla trošku takový svůj slabý bod.

Jo, první, myslím si, že za Adriany Krnáčové to byly nějaký sportovní dotace, řešení prostě Škodova paláce.

Eh, za Zdeňka Hřeba to byla kauza dozimetru.

Eh, já jenom tady v toto skočím. Adrana Kráčová říkala, že my to zjistí, že jsme z povykání, že jo.

>> Tak a já jsem tenkrát říkal z povykání, Pražáci volí ODS.

No a za nás teď kandidujete v době, kdy se z povykání mají volit znova, ale my stojíme v těch zácpách, za které už nemůžete vy, že jo.

>> A za nás takhle, ale já projedu si to v datech a protože máte dát čísla, tak já je hned sjdu.

A za nás my jsme se prostě vrátili po roce 2012 zpátky a my máme takový jako nejslabší místo.

Neříkal bych tomu asi kauza, ale my jsme měli tu povinnost prostě, když jsme skládali tu koalici, protože jsme vyhráli volby, ale neměli jsme ji jak složit číselně, tak jsme to museli udělat, takže neměli jsme, protože to nevychází.

Dejte, já vám řeknu čísla zastupitelstva, složte mi ideální koalici, aby vydržel. A zároveň jsme si nemohli dovolit nestabilní.

No a piráti tenkrát měli podmínku, že prostě do koalice nepůjdou. Oni měli ještě nějakou dohodu uzavřenou s Prahou sobě, pak se nedohodli nebo každá ta strana z nich to interpretovala jinak, protože půjdou společně a pak šli rozděleně.

No, že piráti musejí mít dopravu a že to je jejich jako striktní podmínka.

Zdeněk Hřib nastoupil s tím, že chce reformu parkovacích zón, že chce dokončit metro D a že to jsou vlastně ty jeho styčné body.

Takže jsme si říkali, no jako není to úplně ideál, radši bysme to jako drželi rezortně my, ale prostě jestliže prostě máme tomu městu nějak stabilně vládnout a zařídit prostě přípravu té Prahy do nějakého dalšího období, nezbyývá nic jiného, než pokud chceme tu koalici prostě stabilní, než to takhle uzavřít.

Koneckonců ta koalice vznikala relativně dlouhou dobu. Byla nám čem na očích, takže každej si o těch číslech mohl udělat svoji představu.

Přiznám se, že by mě jako nenapadlo ani ve snu, že reforma parkovacích zón nebude, protože se zastavíme na tom, že buď uzavřeme centrum Prahy, nebo prostě nebudou, nebo nebudou se konat reformy.

Převírat centrum Prahy, no to je taková oblíbená debata, protože my jsme chtěli vlastně jakoby udělat jako změnu cen zón.

Eh, Zdeněk Hřib chtěl udělat prostě reformu parkovacích zón, ale řekl, že to přichází v úvahu teprve tehdy, když budeme souhlasit se zavřením Smetanova nábřeží.

No a se Smetanovým nábřeží, zavřením jsme souhlasit nemohli, protože všichni vidíme, že se opravuje Václavák, že je zúženej do pruhu, že to teprve bude ještě, že to ještě tři čtvrtiny bude trvat.

Víme, že v roce 2028 se má opravovat strahovský tunel a to nemluvím o opravách Bělských a dalších, který se nám plánují včetně Dluhošských hrdinů a viděli jsme v minulém roce, že když se prostě v Praze stanou dvě nehody v špatný čas na špatným místě, že v tu chvíli se nedostanete z Prahy 13, nemluvím o jižní spojce, ale jakoukoliv trasou na druhou stranu Prahy, že to prostě bylo nemožný, protože ta Praha byla uzavřená a uzávěry nebudou hotový.

No a Zdeněk Hřib na to řekl, že pokud my nebudeme souhlasit s uzavřením centra, no tak prostě pak se nedohodneme na modrých zónách a pak se nedohodneme na MHD.

Tam zmrzla ta debata.

Já myslím, že byla docela veřejně probíraná, že každej si prostě z ní může udělat vrátek sám.

A to mě mrzelo, protože jsme se nepohli.

Ale paradoxně na té jižní spojce to nebylo, že jsme se nepohli úplně, protože vy si asi vzpomenete na debaty, který tady byly před pěti lety, že až bude okruh v roce 2050, možná, možná v roce 2060, musíme to zavírat, protože tady bude prostě Praha plná aut a my se tady udusíme a bude to velký parkoviště.

No tak to zase musím pochválit Martina Kupku, protože ten okruh, ta část, která vede do Běchovic z pomyslného bodu pro piloty, vlastně z té části D1, tak vlastně tam se staví a pokud na tím člověk letí letadlem a vidí, tak tam je prostě celej stavební ruch.

To se rozjelo a i ta dokumentace k tomu zbylému trasování okruhu na 518 až 22, jinými slovy prostě přes Sukdol a dál.

Aby ten dopravní skelet byl komplexní, no tak to se prostě významně posunulo a dneska už je prostě zřejmý, že ta část prostě bude do 10, 13, možná 14 let, že to není žádnej sen, kterej by byl prostě v roce 2050, že se to možná my dva jako velmi, velmi v nějaký dohledné době z hlediska staveb okruhu dožijem.

Čili to jsou věci prostě, které se lhali a které, které vlastně tak a přesně a které vlastně jako nemá smysl, abych jako sliboval zázraky nebo říkal, ty nikdo nedokáže, ale myslím si, že už to, že se ta debata posunula někam jinam, že ty věci se prostě reálně dějou, to si myslím, že je dobře, protože Praha se konečně začíná prostě přibližovat západním městům.

A koneckonců tady zmíním jednu věc, protože vždycky jsme tady slyšeli spoustu řečí na Blanku. Já teď nebudu polemizovat o ceně, protože přiláká dopravu, je to ta radiála, radiály do města nepatří, protože vlastně zvýší počet aut.

No tak Blanka počet aut zvýšila, to je pravda, zvýšila plynulost provozu, ale data Golemio z Prahy uvádí, že vlastně to centrum, které dnes je nějakým způsobem dopravně zatížené, se vrátilo zpátky na úroveň roku 93.

Čili je evidentní, že tyhle ty dopravní stavby, ty nadřazené dopravní stavby prostě pomáhají a není prostě možné říci, my je nebudeme dělat, protože nepřinášejí dopravu, nebo je blokovat, nebo je prostě zdržovat a nebo je naopak neprosazovat.