Anarchie, hnus a nelidskost vzbouřenců a jejich politických kompliců. TV KRIZE 2000 (část 5.)

Vítejte u pátého dílu speciálu Může za to.

Pokračujeme v návratu k televizní krizi, k události, která dodnes ovlivňuje pohled na Českou televizi i fungování veřejnoprávních médií.

V předchozích dílech jsme sledovali politické střety, osobní konflikty i atmosféru, která tehdy na Kavčích horách panovala.

Dnes se podíváme na oblast, o které se mluvilo podstatně méně. Na peníze, na hospodaření České televize, na zjištění tehdejších kontrol, auditů a šetření, která vyvolávala otázky o nakládání s veřejnými penězi i o fungování celé instituce.

No a já jsem znovu otevřela svou knihu Nebudu mlčet a pokračujeme tam, kde jsme skončili.

Tentokrát na mě při otevření knihy vzpomínek na takzvanou televizní krizi vykoukl můj kandidátský projev na prozatímní ředitelku České televize z února 2001.

Ve zdramatizované atmosféře tehdy ředitele ČT volila přímo poslanecká sněmovna. Mě navrhla poslankyně ODS Kateřina Dostálová.

Před poslanci jsem hovořila o anarchii, o zvůli, o nezasloužených privilegiích zaměstnanců ČT i o tom, komu ČT vlastně patří.

Vraťme se do poslanecké sněmovny dne 6. února 2001.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, budete rozhodovat zde v poslanecké sněmovně o tom, komu Česká televize patří — zda patří občanům České republiky, kteří platí koncesi, nebo zda patří zbouřeným zaměstnancům, kteří ovládají a zneužívají už šest týdnů obrazovku, obávají se o své nemravné výhody a brání se jakékoli podstatnější změně.

Pokud přiznáte, že Česká televize patří koncesionářům, budete muset svou volbou vyjádřit odvahu ke změně. Pokud potvrdíte, že Česká televize patří zbouřeným zaměstnancům, zvolíte kandidáta, který vám slíbí konzervování současného stavu.

Takovou volbou — a já to vím — si koupíte klid. Klid, ve kterém budou v České televizi za peníze koncesionářů vládnout zbouřenci.

A takový klid nechci ani jako ředitelka zpravodajství ČT, ani jako občan této země.

Proto nabízím, vážené poslankyně a vážení poslanci, změnu a nezastírám, že jsem si plně vědoma faktu, že změna se nerovná klid — alespoň ne v tuto chvíli. Změna však dává naději — naději na stabilitu veřejnoprávní televize v budoucnosti. Zvolíte-li dočasný klid, této naději Českou televizi podle mého názoru zbavíte.

Na funkci prozatímního ředitele kandiduji, vážené dámy a pánové, s následujícím cílem: Předat za několik měsíců novému generálnímu řediteli průhlednou a zmapovanou Českou televizi, tak aby mohl rychle začít s uskutečňováním svých záměrů a nemusel se potýkat se současnou strukturální, finanční a personální džunglí.

Než jsem před vás předstoupila, položila jsem si několik otázek, které považuji při řešení současné krize v ČT za klíčové. První dotaz zní: co je a co není Česká televize? Druhý: v jakém se Česká televize nachází stavu? Třetí: jaké kroky chci jako prozatímní ředitelka učinit? Čtvrtý: co očekávám od poslanecké sněmovny, která dočasně převzala úlohu rady České televize?

Co tedy je a co není podle mého názoru Česká televize?

Česká televize pro mě představuje a vždy představovala vámi schválený zákon. Ten ji ukládá poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Zákon dále ukládá České televizi přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky.

Česká televize pro mě také znamená koncesionářský poplatek, který této instituci dává potřebnou nezávislost na jedné straně, ale na druhé straně také obrovskou zodpovědnost. ČT je institucí, která má plnit veřejnoprávní službu.

Rozhodně to pro mě nejsou zbytnělé organizační struktury a zakonzervované vazby konkrétních osob, uměleckých skupin a soukromých firem, často přežívajících jen díky zajištěnému financování z peněz koncesionářů.

Českou televizi nepředstavují budovy na Kavčích horách a už vůbec ne jejich současní vládci — tedy zbouření zaměstnanci.

Dotaz číslo dva: V jakém se ČT nachází stavu?

Česká televize se už druhý měsíc hrubě zpronevěřuje svému poslání a na tom trvám. Od Vánoc loňského roku vládne na obrazovce i v ČT samotné naprostá anarchie.

Tento bezprecedentní stav se zaměstnanci pokoušejí zastírat stávkou. Zaměstnanci ČT — věřte nebo ne — pod vedením stávkového výboru nyní sami rozhodují, koho ČT zaměstná a koho nezaměstná, případně komu z dodavatelů ČT zaplatí. Stávkující zaměstnanci sami určují programovou skladbu a například dnešní přímý přenos veřejného slyšení není rozhodnutím vedení ČT.

Já to klidně přiznám — je blahovolným rozhodnutím stávkového výboru, jak vedení České televize sdělili přímo pánové Dekoj a Komers.

Víte, ani se jim nedivím. Zaměstnancům České televize se totiž od vás, vážené poslankyně a vážení poslanci, dostalo privilegií, o kterých si může občan České republiky, který nepracuje v České televizi, nechat jenom zdát.

Odvolali jste na jejich žádost radu ČT. V legislativní nouzi se schválil nový zákon. Generálního ředitele Jiřího Hodače jste vyzvali pod nátlakem zaměstnanců a jejich zpřízněných umělců a politiků k odstoupení, byť jste zároveň konstatovali, že byl zvolen v souladu se zákonem.

Zde si dovolím osobní poznámku a konkrétní zkušenost. Čas od času slýchám, že odstoupivší Jiří Hodač onemocněl diplomatickou chorobou. Takové tvrzení považuji za nehorázný cynismus.

Byla jsem u toho, když byl Jiří Hodač nalezen v bezvědomí ve svém bytě. Podle lékaře stačilo půlhodinové zpoždění a Jiří Hodač už nemusel být mezi živými.

K popisu současného stavu patří i fakt, že klesá důvěra v Českou televizi, což se projevuje několika tisíci odhlášených koncesí a tento trend nebezpečně pokračuje. A v neposlední řadě je zde fakt, že ČT hospodaří s rozpočtovým provizoriem. Rozpočet na letošní rok je plánován jako deficitní a zatím není schválen.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, vím, že většina z vás by nyní moc ráda slyšela slova o usmíření, o olivové ratolesti, podání rukou se stávkujícími, o tlusté čáře za uplynulými událostmi.

Nic z toho neslibuji a ani nic z toho slíbit nemohu.

Neumím slíbit vyvážené vysílání při zachování neměnné struktury ředitelství programu. Neumím slíbit objektivní zpravodajství při zachování současného personálního složení redakce zpravodajství.

Audit nebude záležitostí ani jednoduchou, ani rychlou a je pravda, že ani levnou. Osobně se ovšem domnívám, že zmapovat a vynést za pomoci auditorů na světlo všechny procesy a vazby, které ovlivňují chod České televize, stojí za několik desítek milionů Kč. Zvláště pokud audit ukáže cestu, jak efektivně řídit hospodaření České televize bez podezření, že se peníze koncesionářů vynakládají nehospodárně.

Pokud jde o letošní rozpočet České televize, jsem přesvědčená, že se zejména v jejich výrobních a personálních nákladech skrývají značné rezervy.

Za největší prohru uplynulých dvou měsíců považuji ztrátu důvěryhodnosti České televize. Přesvědčit občany, poté co na obrazovce vládla anarchie, že Česká televize patří opět jim a ne zaměstnancům a jejich kamarádům, bude velmi obtížný úkol, který se bez otevřené komunikace neobejde.

Proto moje slova o tom, že založím pořad typu Volejte ředitelce, nepovažuji za humornou nadsázku, ale za nutnou součást komunikace s koncesionáři, tedy s těmi, po kterých parlament České republiky svým zákonem a následně Česká televize žádají, aby nesly náklady na jejich provoz, tvorbu a mzdy zaměstnanců.

Čtvrtá a poslední otázka, kterou jsem si před dnešním slyšením položila, zní: Co očekávám jako prozatímní ředitelka České televize od poslanecké sněmovny, tedy od vás?

Musím zdůraznit, že pokud dostanu vaši důvěru, budu ji považovat nejen za svůj závazek vůči poslanecké sněmovně, ale také za závazek poslanecké sněmovny vůči mně.

Znamená to, že budu očekávat podporu poslanecké sněmovny i v případě velmi nepopulárních kroků.

Závěrem si dovolím, vážené poslankyně a vážení poslanci, využít své dlouholeté novinářské zkušenosti a zhodnotit své šance na úspěch prizmatem současného rozložení sil v poslanecké sněmovně.

Vládnoucí sociální demokraté považují ústy šéfa svého klubu mojí nominaci za pohrdání poslaneckou sněmovnou a razí dva jiné, ke vzbouřencům daleko smířlivější kandidáty.

Občanští demokraté, se kterými jsem často spojována, se ode mě distancovali.

Čtyřkoaličním politikům, kteří nejčastěji využívali pohostinnosti veřejnoprávního Velína, jsem k srdci rozhodně nepřirostla, což mi koneckonců právě na Velíně dali velmi hlasitě a velmi nevybíravě na vědomí.

Komunisté mají, jak známo, svého kandidáta.

Sečteno a podtrženo: vím, že k favoritům nepatřím.

Přesto věřím, vážené poslankyně a vážení poslanci, že jsem vás přesvědčila, že mi jde o veřejnoprávní televizi jako o službu veřejnosti ve všech její atributech.

Českou televizi považuji za veřejný statek, ne za majetek jejich zaměstnanců, zpřátelených tvůrců a některých politiků.

Slova, která jsem vám dnes přečetla ze své knihy Nebudu mlčet, připomínají kapitolu televizní krize, o které se často mluví nejméně.

Přitom právě otázky hospodaření, kontroly a odpovědnosti za veřejné peníze patřily k nejdůležitějším tématům celé krize.

Dnes po více než 25 letech sledujeme na Kavčích horách další pokus o stávku a znovu slyšíme fráze o nezávislosti médií, svobodě a demokracii.

Jedna věc je však úplně jiná.

Česká televize už dnes nepůsobí ve světě, kde měla téměř výlučné postavení.

O důvěru veřejnosti musí usilovat stejně jako všichni ostatní.

A právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili Verox.

Verox je prostor, kde mohou lidé porovnávat informace, hledat souvislosti a vytvářet si vlastní názor.

Protože svoboda médií nezačíná v budově televize, začíná u svobodného diváka.

A protože příběh televizní krize ještě zdaleka nekončí, budeme pokračovat i zítra.

Podíváme se na další události a další souvislosti, bez kterých nelze pochopit, proč se o televizní krizi mluví ještě po čtvrt století.

Děkuji vám za pozornost a sledujte — aby bylo jasno, ale hlavně sledujte Verox, mainstreamový detox bez reklam a zdarma.

Na shledanou.