Alena Vitásková: STÁT MI ZNIČIL ŽIVOT. Kdo nemají zastání, sedí, nebo už umřeli

[hudba]

Ti lidé sedí, a nebo umřeli.

>> Kdybyste se v roce 2028 skutečně utkali o hrad, v čem by podle vás spočíval základní rozdíl mezi Petrem Pavlem a Alenou Vitáskovou?

Pro kterou stranu vlastně pan prezident pracuje? Jestli pro Američany [hudba], nebo pro Rusy, nebo pro oba.

V solární kauze jste byla nejprve odsouzena k osmi a půl roku vězení, později pravomocně osvobozena.

>> Po 10 letech jsem dostala omluvu z ministerstva spravedlnosti. Že mě de facto zničili život.

Má podle vás dnes člověk v České republice skutečně prostor zastávat svůj, byť velmi nepopulární názor, aniž by riskoval profesní ekonomické [hudba] nebo společenské následky?

>> Normální člověk, který nemá, do jisté míry znalosti, nemá finanční možnosti, tak je vyřízený totálně.

Dobrý den, milí diváci. Vítám vás u nepohodlných pravd. Máme vzácného hosta.

Alena Vitásková vedla energetický regulační úřad. V minulosti vážně zvažovala kandidaturu na prezidentku a letos v březnu potvrdila, že byla kvůli prezidentské volbě v roce 2028 znovu oslovena.

Její zkušenost se státem je přitom mimořádná. V solární kauze byla odsouzena k osmi a půl roku vězení, později pravomocně osvobozena a stát se jí za nezákonné trestní stíhání omluvil.

V roce 2023 se její jméno objevilo mezi lidmi a subjekty zkoumanými jako dezinformační aktéři, a Alena Vitásková se proti tomu rozhodla bránit soudně.

Dnes se jí proto zeptáme nejen na to, zda chce být příští prezidentkou České republiky. Budeme mluvit i o tom, jak se Česko vyrovnává s komunistickou minulostí. Proč dnes vedle sebe stojí někdejší disidenti a lidé spojení před listopadem 1989 s KSČ či vojenským zpravodajstvím? Kdo rozhoduje o tom, co je dezinformace, a jakou šanci má jednotlivec, když se rozhodne postavit institucím státu?

A také: může vlastně člověk v dnešním Česku zastávat skutečně nepohodlné názory, aniž by za ně profesně nebo společensky zaplatil?

Paní Vitásková, vítejte v nepohodlných otázkách.

Dobrý den.

>> Dobrý den a děkuji za pozvání.

V roce 2022 jste nasbírala víc než 64 000 podpisů pro prezidentskou kandidaturu, ale nakonec jste ji nepodala, protože jste si sama stanovila vyšší hranici podpisů. Letos v březnu jste potvrdila, že jste byla kvůli možné kandidatuře v roce 2028 znovu oslovena. Budete tentokrát kandidovat na prezidentku České republiky?

>> Tak máte pravdu v jedné věci. Byla jsem oslovena z mnoha stran, jestli mám v úmyslu kandidovat, že by bylo potřeba, aby prezidentkou se stala žena. A k tomu můžu říct věci.

Nejsem tak pohledná a mladá, jak o sobě kdysi řekla paní Nerudová, a já dodávám, nejsem ani tak chytrá. Takže to je jeden takový možná úsměvný důvod. Když žena pak dvakrát vstoupit do jedné řeky se nevyplácí, takže to je takové druhé mé rozhodnutí, proč ano nebo ne.

A to třetí je, že v té minulé volbě mě oslovila spousta subjektů. Skutečně chtěli a písemně mě oslovovali, a pak jsem nenasbírala ani těch 100 000 podpisů. Takže zvažovat všechny tyto aspekty je pro mě důležité, jestli se pustit do nějakého souboje. Ale nikdy neříkej nikdy. Takže ještě máme čas.

>> No, Petr Pavel zatím oficiálně neoznámil, zda bude svůj mandát obhajovat. Takže kdybyste se v roce 2028 skutečně utkali o hrad, v čem by podle vás spočíval základní rozdíl mezi Petrem Pavlem a Alenou Vitáskovou?

>> Tak především v podstatě: předpokládám, že pan prezident je muž, že není to, které se přizpůsobí, pak bude ráno muž a večer žena. O tom vůbec ani neuvažuji, že by k tomu takto mohlo dojít.

Takže to je ten první. A ten další? No tak pojďme se vrátit trochu k panu prezidentu Pavlovi. Já bych to ráda rozebrala, protože v posledních týdnech, měsících se na veřejnosti hodně diskutuje, jestli je to už předvolební kampaň pana prezidenta. A já bych se vrátila k několika bodům, které mě skutečně velmi zaujaly a rozebírám si je, protože fakt bych mohla odpovědět plně na tu vaši otázku, v čem by byl rozdíl.

Nejdříve jsem si ale chtěla poslechnout, co si o tom myslí, co vlastně řekli voliči, respektive co si o tom myslí třeba Pavel Beneš, bývalý profesní kolega.

Bedlivě jsem sledovala skutečně bedlivě celý třídílný seriál ve vaší televizi a mohu říct, že přesto, že jsem spoustu věcí znala, o spoustě věcech jsem věděla, tak jsem byla znovu ohromená tím, jak popsal celou tu anabázi, jak vlastně jsou školeni tito lidé a jak dvojitý agent prostě je dvojitým agentem.

Já jen doplňuji, že z této služby se neodchází dobrovolně, že to ani téměř nelze. Tak to je záležitost, která mě skutečně velmi zaujala: pro kterou stranu vlastně pan prezident pracuje? Jestli pro Američany, nebo pro Rusy, nebo pro oba. To si nedokážu teď z těch informací vůbec vyhodnotit.

Dále mě zaujal postoj dnes již zesnulého člověka, který si skládá mozaiku svého možného soupeře. Mě zaujal postoj pana profesora Milana Knižáka, dnes zesnulého, člověka, kterého jsem osobně znala. Který byl kontroverzní, ale co na něm bylo pozoruhodné, že nikdy neotočil plášť tam, kde z toho mohl mít prospěch.

Pana Knižáka jsem vnímala jako osobu, která nikdy nepřevrátila vlastně svůj názor směrem, kde z toho mohl mít prospěch. A co mě zaujalo na jeho úvahách, které měl na webových stránkách Salutamon, je, jak popsal situaci kolem prezidenta Pavla velmi krátce, velmi výstižně. A ten název „báti se vlastního prezidenta" tak musí každého zamrazit.

Na to pak nastupuje festival Trutnov, kde vidíte pana prezidenta teď v srpnu letošního roku. On už tam byl i v roce 23 na tomto festivalu, ale tento festival, který má kořeny v 80. a počátkem 90. let, byl silně pronásledován. Pan bývalý prezident Havel ho v té době podporoval, pomáhal ukrýt aparaturu těmto lidem. Nebyli to disidenti, ale do jisté míry byli pronásledováni za své názory.

A v letošním roce se tam oslavovalo 30 let výročí narození pana Václava Havla. A pan prezident, který byl v těch 80. letech, kdy to nějak začínalo, tady tyto festivaly, tak byl na opačné straně té barikády. Byl na té silové straně, která sílou potlačovala názory, která sílou byla ochotna jít proti lidu.

A on tam jede. Ten pořadatel Martin Věchet ho vítá, objímají se, národ tleská, a já tomu nerozumím. Já nerozumím, co jsme si zvolili.

Takže vyhodnotit a odpovědět na otázku, jak bojovat proti člověku, který má podporu i nakonec u disidentů, ne všech, ale nějaké části, tak je zarážející.

Musím ještě říct další věc. Protože jeho postoj, myslím prezidenta Pavla, kdy podporuje sjezd sudetských Němců, kdy jim posílá nějakou zdravici, kdy se zúčastnil i v Německu jejich sjezdu, kdy podporuje vlastně nějaké takzvané usmíření. Nikde jsem nezaznamenala, že by se zajímal o ty české občany, kteří byli při počátku vlastně obsazení Česka, kdy byli vyháněni ze svých domovů, dokonce zabíjeni.

Tam jsem tu jeho myšlenku nikde nenašla, takže na to musím navázat pak z demonstrací, kterou pořádala skupina Milion chvilek, která má zjevně taky velké pochopení pro sudecké Němce.

A tuto demonstraci pořádali na podporu Pavla.

Je to zajímavé, když tak vehementně musel jet do Ankary za NATO, na zasedání, kde měl prosazovat nějaký názor, svůj názor.

On je prezident, není vláda, která by měla tady tyto věci řešit a z mého pohledu velmi silně rozděluje společnost.

Takže to názorom na pana prezidenta, s kterým, jak říkáte, kdybych do toho šla, a to je stále ve velkých uvozovkách, protože tady v této společnosti, kdy není jasné, jestli se chce návrat k nějaké monarchii, jak řekl pan prezident, tak ta společnost je dneska do jisté míry nečitelná a je těžké pak ve volbách pracovat.

Eh, vy jste to pojmenovala nečitelnost.

Já teď uvedu pár příkladů, které možná do té nečitelnosti spadají. Pojďme to spolu rozebrat. Podívejme se po politické scéně.

Petr Pavel byl před listopadem 1989 členem KSČ a připravoval se pro práci ve vojenském zpravodajství. Jeho manželka byla členkou KSČ. Premiér Andrej Babiš byl od roku 1980 členem KSČ. Ministr obrany byl členem KSČ a podle archivních dokumentů se připravoval pro vojenskou rozvědku. Ministr kultury Oto Klempíř byl placeným spolupracovníkem STB. Náčelník generálního štábu, nový náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč byl členem KSČ a předseda Ústavního soudu Josef Baxa byl kandidátem na členství.

O čem podle vás vypovídá fakt, že tak výraznou část dnešní skutečné české mocenské elity tvoří lidé, kteří byli před rokem 1989 členy KSČ nebo o to usilovali?

Tak je to zásadní věc, protože už ty důkazy, že disident se objímá s prezidentem a vítá ho na devadesátých oslavách nebo poctě Václava Havla, tam už toto je nějak podivné, že komunisté nebo bývalí komunisté obsadili dneska všechny funkce, nebo významné funkce, ne všechny, ale významné funkce.

Tak to svědčí o tom, že ta společnost vlastně nikdy od tohoto, od této ideologie neodešla. Stejně jak si musíme říct, že po druhé světové válce nebyl vymícen nacismus. A ta ideologie komunistická zjevně musí v těch lidech být zakořeněná.

A vlastně v ranách k bráně sánu, tak se dávají zase dohromady a je pak těžké s tím bojovat, když jsou zakuklení.

Eh, vy už jste několikrát zdůraznila svůj údiv, jak se ve veřejném životě dnes vedle sebe potkávají někdejší disidenti a lidé postižení komunistickým režimem s lidmi, kteří byli členy KSČ nebo se připravovali pro vojenské zpravodajství.

Řekněte, kromě toho, že říkáte, že to je podivné nebo zvláštní, jak to celé čtete, kdybyste se měla trošku podívat pod povrch, tak prostě ty struktury stále nějakým způsobem pracují a buď patříte do party, takzvaně, a pak jste do jisté míry vtažena do tohoto soukolí, nebo do té pártky nepatříte a jste teď novodobý disident.

A když se podíváme na tento, já si troufnu říci, společenský tribalismus: buď to jsi členem mého kmene, tak pak můžeš všechno, nebo nejsi členem kmene, tak nemůžeš vůbec nic.

Co to podle vás dělá se společností?

Tu společnost zásadně rozděluje, aniž by to ta společnost tušila. Protože nálada v té společnosti pak rozděluje lidi na ty, kteří jsou na jedné straně nebo na druhé.

Mně to připomíná tak trochu hru z dětství na policajty a zloději, jestli jste taky hráli, ne?

No a ta hra spočívala v tom, že jeden den byla jedna parta zloději a druhá policajti a druhý den se přehodili, takže zase ti zloději byli policajti a policajti byli zloději.

Eh, to rozdělení společnosti, které se prohlubuje po revoluci, začalo ještě více v době covidu. To si asi uvědomujeme, že tam došlo k velkému náboru v náladu, vnitřnímu rozdělení na vakcinované a antivakcinované a jak se začaly nenávidět ty skupiny, a to se prohlubuje dál a dál.

Takže já se obávám, že to není jenom trend v České republice, že společnost se rozděluje i v jiných státech Evropské unie i v zahraničí mimo Evropskou unii. Není to jen z hlediska movitosti těch jednotlivých občanů, ale i z hlediska nějakých, nechci říct podpichování, ale možná že to je nejvýstižnější slovo, politiků, kteří se drží hesla: rozděl a panuj.

Eh, pojďme nyní ještě jednou na Pražský hrad.

Eh, manželka, partner, manžel prezidenta republiky má už nějaký čas podle zákona při výkonu protokolárních povinností a veřejné činnosti nárok na paušální náhradu, která letos činí přes 106 000 Kč měsíčně.

Ale abych byla spravedlivá, současně se o jednu platovou základnu snižuje paušální náhrada prezidenta.

No, ale Eva Pavlová zároveň říká, že nechce být jen doprovodem prezidenta, ale chce mít vlastní veřejnou činnost.

Mě by zajímalo, jestli tím nevytváříme fakticky veřejně financovanou roli první dámy, kterou ale ústava nezná a občané ji nevolí.

Tak podívejte tady. Toto je věc, která mně vadí, protože abychom platili, protože ten její plat je z našich daní a abychom platili její módní kreace, které předvádí jako módní ikona, abychom platili její ošacení.

A ona se pak na různých Facebookech nebo v těch médiích předváděla, co má zase nového, jaký je to módní hit.

Mně se mi to připadá opravdu velmi úbohé a prosté, jednoduché a nemorální.

Eh, pokud paní prezidentová chce pracovat, nikdo ji přece nebrání. Pracovat může.

Vraťme se k paní Livii Krauzové. Ta v té době pracovala, protože měla vzdělání, které měla jako ekonomka, pracovala a mohla pracovat.

Vraťme se k paní Havlové. Ta jako první dáma také nějakou dobu pracovala, protože měla svoji profesi, pak kvůli manželovi a povinnostem na nějakou dobu své herecké angažmá přerušila.

Nikdo nebrání, aby paní prezidentová, paní Pavlová nedělala dál политрукovi, protože ho asi armáda potřebuje, protože to má ve své profesi.

Tak já si myslím, že by měla dělat to, když chce pracovat. Každý pracovat u nás může, ale ne, aby dostávala peníze z veřejných prostředků a tvářila se, že je to normální.

Já vám dám takový příklad. Eh, vážím si a možná že se kolem toho pak budeme bavit, prezidenta, našeho prezidenta Ludvíka Svobodu.

Asi jste překvapeni, že neřeknu Tomáše Garika Masarika. Proč to neřeknu? Protože to říkají všichni.

A za jeho éry, když jsme byli krátce, nové Československo, tak za jeho éry se střílelo do dělníků. Ty dělníci nechtěli převrat. Ty dělníci chtěli pouze, aby nebyli vyhozeni z práce na dlažbu a chtěli, aby se jim nesnižovala mzda. Oni nehovořili ani o vyšší mzdě.

Tenkrát se tomu pod heslem „ani muže ze závodu, ani halíř ze mzdy" se do nich střílelo.

Takže pan prezident Ludvík Svoboda byl pro mě taková ikona, která se zasloužila o Československo a to hned dvakrát.

Byl taky voják, jo, takže srovnávám stejné. Voják, voják.

Ano, prezident Pavel Voják... eh, prezident eh Svoboda, voják.

Jeho pluk od Buzuluku po Prahu osvobozoval po boku sovětské armády. Jeho pluk jako československý pluk osvobozoval eh od fašismu, nacismu ve druhé světové válce až po vlastně Prahu osvobozoval nás všechny občany, kteří chtěli žít ve svobodném Československu.

To byl Ludvík Svoboda.

Následně, když se stal prezidentem, tak se mu může zazlívat rok 68. Tady musíme vzít v úvahu jednu věc, že ten rok 68 byl strašně složitý i pro prezidenta Svobodu, který měl spoustu přátel a byl vnímán v Sovětském svazu velmi, velmi pozitivně.

A 21. srpna 1968, kdy tu spojenecké vojska varšavské smlouvy nás přišla usměrňovat, jo, prostě nás přepadli, e, tak byli odvlečeni přední představitelé vlády, včetně Alexandra Dubčeka, Smrkovského a dalších, byli odvléčeni do Moskvy.

Myslím si, že to bylo hned 22. srpna. 23. srpna tam odletěl se svojí delegací, eh, nebyl odvlečen prezident Svoboda a tam se vlastně nakonec podepsala eh dohoda, která umožnila, že se všichni vrátili, všichni, kteří tam byli odvléčeni.

A já teď dám to srovnání s rokem 56 s Maďarskem, eh, kdy Imrich Nagy, eh, byl, e, vlastně ta revoluce, která v Maďarsku byla, tam tenkrát přišli jenom Sověti, aby usměrnili, stálo to mnoho lidských životů a tam nakonec toho nadějícího popravili.

Vrátil by se Dubček se všemi z Moskvy, kdyby ten Svoboda neudělal tento krok a prostě si myslím, že je vysvobodil, že se vrátili.

Takže prezidenta Svobodu si vážím.

Ale teď proč to spojuji s manželkou, e, kde byla diskuze o jejím implantu?

Paní Svobodová eh byla žena, která se starala o vlastně domácnost, o domácnost prezidenta a oni si nakupovali jídlo. Prosím, jídlo si nakupovali z vlastních prostředků. Ona to, co dostával plat, tak ona z toho jako normální rodina hospodařila, takže ne, že nechtěla ošacení, že nechtěla plat na prezentaci, že dokonce nepobírali nebo odmítala na potraviny a na chodu peníze, které jsou dneska běžné asi pro tyto lidi.

Takže tam je ten obrovský rozdíl a proto si nemůžu vážit tady těchto lidí, kteří dneska na hradě jsou tím problém.

>> Víte, vy jste řekla slovo módní ikona. Eh, to se teď velmi často používá. Eh, vy sama jste řadu let působila ve vysokém byznysu. Víte, co to je móda, víte, jak vypadá eh módní ikona. Proč podle vás dělají média z Evy Pavlové módní ikonu?

Protože to přece není tak, že ona by si stoupla a řekla: "Já jsem Eva Pavlová, jsem módní ikona."

>> No, tak je to ten PR jejich tým, e, který už ji připravuje na prezidentskou volbu a možná, že vyskočí eh králík z klobouku a módní ikona bude usilovat o prezidentský post.

Tady nikdy nevíte, čeho se můžete dočkat u těch lidí.

A samozřejmě, že lidé se rádi dívají na různé weby a na různé Instagramy a já nevím, jak se to všechno jmenuje, protože já se na to moc nedívám. Eh, tak je, nevím, jestli má Instagram paní Pavlová, ale takže ti lidi se na to rádi dívají a teď vidí, že ona má nějaké šaty nebo má něco to a nebo přijde v tenisku, tak všichni... No, všichni ta její klaka se snaží stahovat prostý národ k tomu, že je to Melania Trumpová, což nikdy není a nebude.

Pojďme nyní ke kauze, která se vás bezprostředně týká.

V roce 2023 vás Prague Security Studies Institute zařadil mezi 29, 20 lidí a subjektů zkoumaných, cituji, jako dezinformační aktéry.

V tabulce u vašeho jména, kterou tehdy zveřejnil, přitom nebyl uveden žádný konkrétní nepravdivý výrok.

Dozvěděla jste se někdy přesně, kterou konkrétní dezinformaci jste podle autorů šířila a na základě čeho jste se mezi tyto lidi dostala? Jak ten seznam vznikl?

Eh, já jsem nedostala tuto odpověď ani když jsem v předžalobní výzvě žádala. Žádala jsem jednu věc, ať mi sdělí, na co ten seznam je, k čemu bude sloužit, protože jak víte, už jsme se o tom minule bavili částečně, eh, tak jak víte, tato eh Prague Security Studies Institute, zapsaný spolek dostávala finanční prostředky i z ministerstva eh vnitra.

Jo, to už, to už jako řekněme, že to už je první, co vás musí zaujmout, proč dostává nějaký budget a nějaké statisíce, eh miliony, nevím, ale přes milion to určitě bylo.

Eh, tak proč to dostává od ministerstva vnitra.

Pak musíte začít uvažovat, proč takové seznamy dělat, k čemu mají sloužit, když to jde tímto směrem.

A ať chcete nebo nechcete a znáte-li trochu dějiny, já si myslím, že velká část našeho národa ty dějiny zná, nebo část národa tyto dějiny zná, tak si musíte připomenout rok 30, 33, kdy se Hitler dostal k moci, kdy se stal kancléřem.

A kdy do roka, do pár měsíců začalo zatýkání nepohodlných lidí, kteří se v té dřívější době vyjadřovali proti nacismu.

Eh, vycházelo se z určitých seznamů.

Ty seznamy měla NSDAP a nemyslím si, že eh dnešní neziskovka, že tato neziskovka je NSDAP.

Jo, to si nemyslím, ale je to neziskovka, která je placena vnitrem.

A v té době byly tyto seznamy za Hitlera použity i od policie a různých institucí, které v té době vlastně mohly tyto seznamy zpracovávat a nebo podávali žaloby občané, kteří se chtěli zmocnit majetku toho eh člověka, kterého se chtěli zbavit.

A byl vybudován v pár týdnech první koncentrační tábor nedaleko Mnichova a jmenoval se Dachau a tam mizeli nejdřív Němci, prosím.

Tak proto mě zajímalo, proč ten seznam, na co ten seznam slouží, proč tam jsem, co jsem provedla, to jsem se nikdy nedověděla a proto jsem to dala k soudu.

A musíte se...

>> Na to jsem se chtěla zeptat.

Vy jste se proti tomu svému zařazení rozhodla bránit soudně.

Mě by zajímalo, co jste po té neziskovce požadovala, jak soud rozhodl a co vám tento spor ukázal o možnostech člověka bránit se veřejně proti nálepce, kterou považuje za nepravdivou a za nebezpečnou?

>> Velmi nebezpečnou.

Prosím za dnešní situace.

Je to velmi nebezpečné být v těchto seznamech.

Možná, že mnozí jiní, kteří tam jsou, si to vůbec neuvědomují.

Já si to uvědomuji.

Takže ve vašem pořadu jsem asi před rokem někdy, kdy jsem věděla, že ten soud bude, už bylo nařízeno jednání, tak jsme o tom hovořili.

Já jsem řekla, že bude jednání.

Je to na Praze jedné o soudu tam a tam.

A eh samozřejmě tam přišla občanská veřejnost.

Eh, dokonce tam někdo, nevím, s povolením teda nahrával celé to zasedání soudu nebo jednání soudu.

Já jsem tam nebyla osobně, protože mám zdravotní problémy. Když vůbec k soudu mám jít po těch 10 letech stíhání.

A eh tam se odehrálo něco, co vás musí překvapit.

Moje advokátka byla trochu zaskočená, trochu hodně, že jsem jí měla říct, že jsem tam poslala veřejnost, což jsem jako, já jsem tam žádnou veřejnost neposlala, i když tímto způsobem opravdu vám děkuji všem, kteří jste se tam dostavili, protože jste viděli, jakým způsobem to probíhalo.

Paní soudkyně byla údajně rozezlená, nebo zaskočená, ať to řeknu přesně, že tam blbě veřejnost přišla.

Takže to je takový úhod k tomu, jak soud včele se samosoudkyní paní mgrou Barborou Šumovou rozhodl, takže rozhodl následovně, že musím něco vydržet, že se vlastně nic nestalo, že mě žádná újma nemohla vzniknout a rozhodl, že je to názor na 25 stránkách ten názor popsat.

A že mám zaplatit zastoupenému advokátovi, který zastupoval tento neziskový spolek, což doktor František vyskočil, mám zaplatit přes 90 000 Kč a že se budu určitě odvolávat a toto už byla taková parafráze mé advokátky.

No a já jsem se rozhodla, že se odvolávat nebudu, takže jsem zaplatila přes 90 000 Kč advokátovy protistraně. Zaplatila jsem svého advokáta a s českou justicí bych byla ráda, kdybych už nikdy v životě nemusela nic mít.

Protože paní soudkyně vůbec nepochopila, o co jde v merito věci, že se těch seznamů musím bát, že nikdo nevysvětlil, proč ten seznam dělá, že nevysvětlil, jestli ten seznam má sloužit pro někoho, až se budou stavět nějaké internační tábory a nepohodlní lidé s jiným názorem budou stíháni, souzeni a zavíráni.

V té době za Hitlera nebyli ani souzeni. Oni bez soudu je dávali do těch koncentrátů.

Takže to je můj boj na obranu toho, aby za slova nebo za názory nemohla být takto. To, že mě někdo řekne, že ten názor mám špatný nebo jiný, je jiná věc. Ale dát mě do seznamu, který financuje ministerstvo vnitra nebo přispívá ministerstvo vnitra této agentuře, tak se musíte opravdu obávat. Navíc s tím, co se děje, musíte se obávat, že to není nevinný seznam.

Paní Vitázková, vy kromě toho soudu, o kterém nyní hovoříte, máte se soudy ještě řekněme mnohem drsnější zkušenost. V solární kauze jste byla nejprve odsouzena k 8 a půl roku vězení, později pravomocně osvobozena. Stát se vám za nezákonné stíhání sice omluvil, ale nechtěl vás odškodnit.

Co podle vás vaše vlastní příběhy dokazují? Dokazují, že česká justice selhala, nebo že nakonec alespoň v tom prvním případě fungovala, nebo už jste úplně rezignovala na to, protože jste říkala, že nechcete mít se soudy nic společného? Je možné si vymoci v České republice opravdovou spravedlnost na základě litery práva?

Tak já jsem přesvědčená, že vymahatelnost práva a spravedlnosti v České republice není. O tom jsem se přesvědčila několikrát a prostě není.

Když vezmu, po 10 letech jsem dostala omluvu z ministerstva spravedlnosti, že mě stíhali nezákonně v obou případech a že mě způsobili újmu, která je nelze nahradit, že mě fakticky zničili život. Tak v té omluvě mě tenkrát přidali 60 000 Kč.

Pak běžely další soudy, tam se stát proti tomu postavil, zástupce státu se postavil proti tomu, co rozhodli v tom odškodnění. Měla jsem vracet asi 17 000 Kč z toho obrovského odškodnění.

No a nicméně teď mě tento týden přišel dopis z ministerstva spravedlnosti, protože jsem špatně četla ten rozsudek. Asi víte, že můj advokát, který mě obhajoval, tak to nakonec všechno mě podřízl před dovoláním a odvoláním, čili mě znemožnil se domáhat řádného odškodnění.

A tak, já jsem se pak už advokáta asi nebrala a možná jsem špatně načetla to rozhodnutí odvolacího nebo nejvyššího soudu, že mám těch 17 000 vrátit, takže jsem je nestihla vrátit v termínu a přišlo mě z ministerstva spravedlnosti včetně penále, že jsem se nedůvodně obohatila, tak ať do tří dnů ty peníze vrátím. To je těch 17 000 plus úroky, tak to dělá asi 22 000 Kč.

A jinak, když to do tří dnů nevrátím, tak mě dají k soudu.

Takže já jsem se poprvé opravdu smála, protože mně bylo líto systému, bylo mě líto lidí, kteří se toho práva a spravedlnosti nedomůžou a systém si z nich dělá jenom migraci.

Víte, já bych tady měla ještě jeden dotaz. Vy jste byla zkušená vysoce postavená manažerka, doufám si říci, s určitým ekonomickým zázemím a nakonec vás jsou po 10 letech naprosto zničeného života osvobodili. Umíte si představit, jak by se choval český soud k člověku, který by neměl, řekněme, takové možnosti najmout si kvalitní právníky a vytvořit kolem sebe prostředí, které mu pomáhalo vydržet ten desetiletý tlak?

No, to si dokážu živě představit. Ti lidé sedí tam nebo zemřeli. Buď tam je obrana velmi velmi těžká a bez právníka prostě se nemůžete vyznat v těch zákonech. To byla jenom jednoduchá záležitost a skutečně bez advokáta nejste schopni se domáhat vůbec ničeho.

A advokáti dneska, to je taková samostatná parta, na které nemáme nikdo z nás, protože oni se navzájem budou krýt přes advokátní komoru a fakticky jejich pochybení je téměř nepostižitelné.

Takže normální člověk, který nemá do jisté míry znalosti, nemá finanční možnosti, tak je vyřízený totálně.

Když dovolíte, já se vrátím k začátku. Ano.

Já bych ještě skočila. To neposuzuji podle sebe, ale Institut Aleny Gytákové, když jsem se sedm let opravdu intenzivně zabývala tímto, takže jsme jich nasbírali tisíce a tisíce a skutečně ti lidé byli totálně nevyřízeni, jejich rodiny. Takže to nebyl můj případ.

Můj případ je, že o tom hovořím a nebojím se o tom hovořit. Ti ostatní se třeba i bojí o tom hovořit, nebo nedostanou vůbec šanci, aby mohli něco říct.

Ale když vy jste působila ve vedení institutu Aleny Vitázkové, tak vy jste určitě s těmi případy, vy jste to neřešila jenom v institutu, vy jste určitě dělala všechno proto, aby se s tím také seznamovaly jednotlivé články justice.

Narážela jste na pochopení nebo spíš na nepochopení nebo na lhostejnost?

Narážela jsem na absolutní lhostejnost, na výsmě.

My jsme dokonce uspořádali, bylo to v roce 21, 22, já si přesně nepamatuji, ale ještě se nosily roušky. Uspořádali jsme v poslanecké sněmovně seminář, kde se zúčastnilo asi 19 spolků. Zúčastnil se tam i pan Koudelka, dnes jako právník, náměstek ministra spravedlnosti, takže to bylo na vysoké úrovni. To nebylo jenom o institutu. My jsme to jenom seřídili a byli tam všichni ti, kteří měli co říct k spravedlnosti a byla z toho vypracovaná brožůrka, kde to bylo popsáno všechno.

Byly žádosti na premiéra. Tenkrát to byl pan Babiš, ministryně spravedlnosti, tenkrát to byla paní Benešová. Ti se nezúčastnili, samozřejmě ti měli hodně práce, tak se omluvili.

Nicméně my jsem jim předávali celý elaborát včetně, já nevím, zástupců a oni neměli vůbec zájem. Vůbec nebyl žádný zájem. Nikoho nebyl zájem.

Já bych se ráda zastavila ještě u jednoho případu, který se netýká vás, ale týká se očkování, roušek, covidu a týká se i těchto dnů. Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zrušení znaleckého oprávnění molekulární genetičky doktorky Pekové. Formálně argumentovalo pochybnostmi o její nestrannosti při posudku týkajícím se vakcín Pfizer a Moderna. Peková ale byla současně jednou z nejvýraznějších kritiček covidové politiky.

Jde podle vás o legitimní odborný dohled státu nad znalcem, nebo jde o situaci, kdy stát prostě postihuje nepohodlného odborníka?

Ty důvody, proč to stát udělal, který odborník hodnotil paní Pekovou, to by mě celkem zajímalo.

Nicméně já se to dávám do jiné souvislosti. Ve Spojených státech už běží nějaké žaloby, běží snad i nějaké soudy. To se snad mělo odehrát i na Slovensku.

Právě, že to by souviselo s nitkami očkování proti covidu. Tady tato oblast je velmi, velmi tenký led i pro stávající vládu a stávajícího ministra zdravotnictví, který v té době covidové byl taky ministr zdravotnictví. A vlastně kromě výhružek té doby vlády, včetně bývalého člena ČSSD, předsedy, který nás strašil, že budou všude mražáky.

Tak prostě byla udělaná opatření, která možná byla hodně, hodně tristní a vyvolala tu obrovskou nevraživost.

Už jsem o tom hovořila – vakcéři, antivakcéři, kdy bylo zpochybňováno očkování, nebo naopak se tvrdě zasahovalo, aniž by se znal zdravotní stav člověka a očkoval se.

Takže jestli to není předehra, že se paní Pekové potřebovali zbavit – a je to tak, jak si to hodnotím – protože jestli to ve Spojených státech a v Německu snad už se taky rozšířily žaloby, že jestli by to vzalo tento směr a žalovalo se i u nás, tak by paní Peková v tomto mohla sehrát velmi zajímavou roli jako znalec, odborný znalec.